Die x Shinya - Zákusek, určitě jsem myslel na zákusek. - část 2.

(Shinyův apartmán)

Shinya

Cítí se o něco lépe, když je ve svém bytě. Tady má pocit, že je schovaný přede všemi, i když si jeho otec příliš nelámal hlavu nad tím, kdy vejde a kdy se to nehodí. Jenže teď byl na večírku a jak ho zná do brzkých ranních hodin se neukáže. Co přijde po tom, to si radši domýšlet nechce. Asi záleží na tom, kolik toho vypije. Jeho matka tomu nikdy nezabránila, nemluví už dlouhá léta a Shin ani neví, jestli na ni otec kdy sáhl. Nejspíš ano, ale ani o tom přemýšlet nechce. Nechává si to pečlivě uzamčené v sobě. Na tváři mu hraje upřímný, jemný úsměv, když kopí oči ke své kočce. Jeho jediná přítelkyně, i když od ní má občas malinko poškrábané ruce. Ne však bezdůvodně a jen ve chvílích, kdy ji musí dostat do klece a někam odvézt. Cestoval často, Die by měl jezdit s ním, ale o tom mu asi řekne později. Trochu sebou trhne, když na něj Die promluví a upře na něj malinko vyděšený pohled. Jen je to spíš strach z neznámého, než aby se bál, že mu něco udělá. Navzdory tomu, co se dělo doma byl celkem důvěřivý, prostě se nebál. Svá tajemství si však nechával pro sebe. Měl by i teď? Co když bude Die nakonec loajálnější k jeho otci, než k němu. Vůbec nepochybuje, že se ho pokusí přetáhnout na svou stranu, aby měl Shinyu pod dohledem. Obrní své proti myšlenkám, ostatně jako vždycky a nesměle se pousměje. Už zase kouká do země.

"Nemusíš." Podaří se mu vyslovit, když krátce pokrčí rameny.

"Já jen myslel, že bys chtěl. Víš, vidět, kde budeš bydlet a tak." Už spíná ruce před tělem a žmoulá rukávy své košile. Je div, že je ještě použitelná.

"Můžu pustit televizi nebo tak." Navrhne možné trávení času v jeho apartmánu, který rozhodně oplývá velikostí. Shin vůbec neví, co by tu s ním mohl dělat, ale pexeso s ním asi hrát nebude. +Mohl by?+ Krátce zvedne očka s mírnou nadějí v závislosti na svých myšlenkách, než se tiše rozesměje.

"Uhm, gomen. Ty asi na pexeso nebudeš." Řekne, aniž by mu docházelo, že to zní úplně nesmyslně.

"Můžu ti to tady ukázat, ať víš, kde co je." Osmělí se o malinko víc, ale ty rukávy asi dneska nepustí. Shiro zvedne povýšeně ocas, několikrát jím zamává na znamení, že jsou jí dokonale ukradení a odebere se do velkého, sněhově bílého křesla, které zabere skoro celé, i když není zrovna největší. Je vidět, že paní domu má své místo jisté.

"To je její, zlobí se, když jí tam někdo sedne." Upozorní ho, aby náhodou nepřišel k úrazu. Může se klidně tvářit, že spí, ale jakmile si někdo dovolí sednout, je okamžitě u něj. Asi kočičí smysl nebo co. Die se ale pohne a Shin hned vytřeští oči, protože nečekal, že by mířil k němu. Udělá malinko vyplašený krok dozadu a skoro to vypadá, že by si dal nejradši ruce před obličej. Hluboce zakořeněný reflex, kterému nedokáže úplně poručit.

"Uhm, co to děláš?" Vyhrkne tiše a několikrát zamrká, než zrudne.

"Půjdu se podívat, co je tu k tomu jídlu." Vyhrkne podruhé, než se sám pohne a doslova mu uteče do své kuchyně, kde tráví čas hodně rád. Prostě zkouší nové věci a občas i tvoří. +Tak tu budete dva, to je toho.+ Snaží přesvědčit sám sebe, když otvírá ledničku a skládá si nějaké dobroty do náruče. Najednou ji má plnou a ani neví, co bral. Salát, to by šlo. Domácí pomazánka, ale kde ho proboha napadlo vzít k tomu všemu i jahodový dort.

"Zákusek, určitě jsem myslel na zákusek." Ujišťuje sám sebe tiše, než se otočí k lince. Už zase přemýšlí nad Diem a tím faktem, že tady budou bydlet společně, když Shiro shodí květináč a on se tak lekne, že všechno upustí na zem.

"Ne, to ne." Povzdechne si nad sebou a lítostivě kouká na tu spoušť na zemi. Hned si přiklekne, aby dal všechno do pořádku. Už má ruce celé od dortu, který se snaží nějak posbírat.

"Máš rád suši? Mohl bych vytáhnout suši." Broukne o něco hlasitěji, ale není tak odvážný, aby ho Die slyšel. Asi mu nic jiného nezbude, když teď většinu vysypal a nic jiného připraveno nemá. Kuchaře samozřejmě obtěžovat v tuhle hodinu nechce. Určitě spí chudáček. Odhrne si zamazaným hřbetem dlaně několik pramenů, které mu spadnou do tváře a vytvoří na ní několik roztomilých šmouh.

"Taková škoda." Posteskne si ještě, než s plnou náručí vstane a zamíří ke koši. 

Die

No to je opravdu rád, že nemusí, co by tam dělal? Na podobné věci není stavěný, aby někde seděl a byl spokojený s knížkou. Koutek mu poskočí trochu nahoru, když vidí to Shinyovo žmoulání rukávů a poslouchá jeho nejisté šeptání ohledně Dieho budoucího pokoje. Jen je těžko říct, jestli to není trochu ironické. 

"Mám se jít podívat sám? Ty mi ho neukážeš?" Další risk… asi by mu měl vykat nebo tak něco a rozhodně se s ním nemá bavit jako nedej bože rovný s rovným, ale cítí, že tady má neskutečně navrch i přes postavení, v jakém je. Co mu tady ten parchant provádí, že tu byl doteď radši sám a je ze všeho tak vyklepaný? Oni jako otroci znali opravdu hrubé zacházení, ale Shinya vypadal zlomený. Úplně ochočený. To bylo v jejich vrstvě normální, že se rodiče takhle chovali ke svým dětem? Nebylo pak lepší žádné nemít? Ví, co je televize, občas ji slyšel vyhrávat z kanceláře majitele jeho domu, ale nikdy se na ni nesměl dívat sám. Je to rozhodně lákavé, ale osoba před ním je momentálně zajímavější. Na televizi i ten přenádherný byt se podívá později, až bude mít čas. 

"Na pexeso?" Teď už se pobaveně uculí. On vážně neví, na co si ho koupil? Pro pána otroci na hraní pexesa by stáli zlomek toho, co on s jeho tréninkem, myslel si, že to je jasné, ale asi není. Po cestě k němu krátce stočí oči na křeslo, které patří zvířeti. To snad ne, ten malý zablešenec vlastní něco tak krásného? Co je tohle za svět? On by jí ukázal, co se stane, kdyby jí vadilo, že si někam sedá, ale to by se tady asi moc dlouho neohřál. Shinyovi očividně vládne dokonce i jeho kočka. Zastaví se v půli kroku, když vidí, jak před ním Shinya ustrašeně zacouvá a zostražití, ale ani na okamžik nespouští pohled z jeho tváře. Nechce ho děsit, takže se dál nepohne, nechá ho prchnout a jen skloní hlavu ke svým nohám, jak se snaží přijít na to, co si s ním počne. Začne se tedy rozhlížet kolem sebe. Líbí se mu tady, je to opravdu luxusní, čisté, krásné. Na tohle si zvykne snadno. On by tomu dodal trochu dramatičtější, sexy vzhled, možná rudé doplňky, ale… není to jeho. V mysli mu pořád zní to jeho poplašené Co to děláš. +Máš otroka na sex a bojíš se, aby se k tobě nepřiblížil.+ Pomyslí si a ohlédne se po něm. Pozvedne trochu obočí nad jeho počínáním, ale nechává ho být. Shinya si o pomoc neřekl a dal jasně najevo, že Die nemá chodit blízko. Je to asi poprvé v životě, kdy se ho někdo snaží obsloužit a je to roztomilé. Když se květináč s řachnutím rozlétne po podlaze a hlína se vysype na světlý koberec, ohlédne se tam i Die, ale zdá se, že Shinya je natolik ve stresu, že nesnese žádné vyvedení z míry. Die nad tím stáhne obočí a ještě chvíli vydrží stát na místě, když ho sleduje, jak se tu spoušť snaží uklidit, než mu s ním dojde trpělivost. +Nepoprav mě za to.+ Požádá ho v duchu. Dojde k němu, nechá ho ještě, aby ty věci upustil do koše a pak vezme obě jeho dlaně do svých. Jsou pěkně špinavé. 

"Ukaž." Řekne mu, jako by tu velel on, natáhne mu je nad dřez a pustí vodu. Začne mu je omývat a mnout v prstech, aby z nich dostal všechnu špínu. 

"Na některé věci jsi tu ty." Začne mu odříkávat. 

"Na jiné zase já." Dodá a kohoutek zastaví. Sáhne přes jeho rameno pro utěrku, takže se k němu na okamžik nakloní opravdu blízko a pak mu začne ruce otírat. Není úplně nejněžnější. 

"A na další máš určitě sluhu. Vezl mě sem, vzpomínáš? Tohle bude jeho práce." No přece nebude za uklízečku? On je tu úplně na jiné věci! +Měl bys to uklidit… ale ani omylem!!!+ Ubezpečí sám sebe, důkladně se Shinyovi podívá do očí a pak se otočí k ostrůvku, kde je jeden z interkomů. Natáhne se k čudlíku a stiskne ten se znakem sluhy. 

"Můj pán tě potřebuje, pospěš si!" Nakáže sluhovi, i když na to nemá postavení a spokojeně vrátí pozornost k Shinyovi. 

"Teď mě nech dělat mou práci." Broukne s nástupem smyslného podtónu, když dvěma prsty odhrne pramen vlásků z jeho čela a společně s tím pohybem setře jahodový krém z jeho pokožky. 

"Potřebuješ totiž umýt." Dodá, zatímco si prst vkládá do úst a důkladně ho obemkne rty, ale v další vteřině už je tu rozhořčený sluha, Die prst vytáhne a zatváří se jako nevinnost sama. 

Shinya

Ještě chvíli v duchu lamentuje nad svou nešikovností, než se s tím prostě smíří a pokusí se nevyklopit svůj náklad ještě po cestě. Co si o něm teď Die pomyslí? Očividně není ani schopný nachystat nic k jídlu. To, že by to vůbec dělat neměl, mu ani na vteřinu nedojde. Žil taky podobným způsobem tak dlouho, že si ani neuvědomuje, jak by to mělo být. Jistě, dostával jídlo od kuchaře, stejně jako jeho rodiče, ale to bylo tak všechno. Sluhu si nevolal, to dělal jeho otec, pokud měli někam jet. Prostě nikoho neobtěžoval a snažil se být neviditelný. Ztratí se ve vlastní hlavě s očima upřenýma na odpadkový koš, jak kdyby se to jídlo uvnitř mohlo oprášit, poskládat zpátky a být zase k poživatelné. Málem vyjekne, když se Die objeví vedle něj a malinko sebou trhne, jakmile ho vezme za ruce. Poplašeně se podívá do jeho očí a čeká, co přijde. Kdyby chtěl, obrátil by situaci v bytě levou zadní a Shin by mu snad ani neodmítl sloužit. Možná proto si nikoho podvědomě nebral domů, aby se něco podobného nestalo a on neměl další vroubek. Už toho zkazil tolik. Nepotřebuje, aby toho bylo víc. Už zase klopí oči a rudne pořád víc, když mu Die místo jakéhokoliv ubližování strčí ruce pod kohoutek. Voda ho příjemně hřeje a Dieho doteky mu nejsou vůbec nepříjemné. Kdo se o něj naposledy takto staral? Ani si nepamatuje. Na tváři se mu objeví nesmělý úsměv, když ho po očku pozoruje, jak se tváří, když mu ruce umývá. Hned je zase rychle stočí jinam, jakmile hrozí, že by ho mohl vidět. +Je vážně krásný.+ Proběhne mu hlavou a už se zase stydí, jak kdyby mu Die mohl vidět do hlavy.

"Nemusíš mít se mnou starosti." Pokusí se mu vyvrátit fakt, že by tu měl cokoliv dělat. Jak by mu mohl něco nařídit proboha? Stačí se na ně jen podívat. Několikrát rychle zamrká, když se Die ocitne tak moc blízko a uvědomí si, že mu hrozně voní. Přistihne se při myšlence, jaké by to bylo, kdyby se k němu přitulil a choval se u něj v náruči.

"To nejde." Pokusí se mu vzdorovat, jen je to trochu chabé, jak kdyby nikdy nic podobného nedělal. Opravdová hrůza přijde ve chvíli, kdy Die sahá po interkomu. Málem se ho dotkl, aby ho zastavil a pak už se jen tváří nešťastně.

"Co mu řeknu proboha, nikdy jsem ho nevolal." Povzdechne si a začne se rozhlížet, jak by to rychle vyřešil, aby mu nic nařizovat nemusel. Pozdě, musí to nějak zvládnout.

"Tvou co?" Ohlédne se na něj prudce a vzápětí znovu zrudne. Však on moc dobře ví, proč Die prodávali, ale doteď na to prostě odmítal myslet. Vzhlédne k jeho tváři a v prvním okamžiku sebou trhne, jakmile se prsty dotknou jeho pokožky, ale dotek je pro něj příliš konejšivý a příjemný, než aby se mu dokázal bránit. Nechá víčka klesnout a opře se do jeho prstů, jak kdyby chtěl mnohem víc. A pak to gesto s prstem!!! Asi se hanbou propadne hned, jak si uvědomí, že jeho tělo málem reagovalo víc, než viditelně. Stačí jen to, jak se chvěje. Moc času na to nemá, protože se ozve zaklepání a po vyzvání je tu jeho, vlastně otcův sluha. Shin se nejistě podívá na Die a pak na muže, který se na oba soustavně mračí.

"Je..." Pípne sotva slyšitelně a musí se nadechnout.

"Je potřeba to uklidit." Podruhé už je jeho hlas pevnější. Musel říct co nejkratší povel, jinak by bylo slyšet, jak se mu hlas chvěje.

"Pak můžeš zase jít." V duchu si pogratuluje a už má zase zaječí úmysly. Hned by zaběhl do své ložnice, ale když Die nevezme s sebou, bude to podezřelé.

"Chci mít klid." Vyřeší to jednoduše, aby jeho otec věděl, že mu koupě nepřerůstá přes hlavu. Dodá si ještě víc odvahy, vezme Die za zápěstí a už ho sebou vede do své vlastní ložnice, které vévodí obrovská, světle povlečená postel s nadýchanými pokrývkami. Jeden by se v nich ztratil a o Shinovi to platí dvojnásob. Nechá Die projít dál a sám za nimi zabouchne dveře, než se o ně zády opře a úlevně vydechne.

"To nemůžeš." Není to napomenutí, jen jakási prosba. Otevře po chvilce oči a zabrousí jimi na něj, pak těkne k posteli a upře je na své nohy. Tak a teď se může propadnout úplně. Vážně to udělal? A co má dělat teď? Ještě pořád cítí dotek Dieho prstů a před očima má všechnu jeho péči.

"Jen počkáme, až odejde." Ozve se tichým hláskem a přijde i hlasitější polknutí. Už vidí všechno, co tu má a co nikdy neviděl ve špatném světle. Plyšový medvěd v rohu a v posteli je taky pár talismanů, které nikdo vidět neměl. Na toaletním stolku zůstalo ještě líčení, které dnes používal a na jeho kraji i lékárnička, kterou neodkládal.

"Možná už bude pryč." Prohodí ještě, než se otočí ke dveřím a začne je pomaloučku a potichoučku otevírat.+Třeba si ničeho nevšimne. Hlavně těch plyšáků!+ 

Die

"Nikdy jsi ho nevolal? Proboha proč, od čeho ho máš? Víš, jak honili od čerta k ďáblu mě? Jednou si hodlám užít, že to nebudu já, kdo bude něco dělat. Dívej se…!" Stojí si na svém Die, než se sluha objeví. 

"A hlavně nezapomeň, že to ty rozkazuješ jemu." Ponoukne ho ještě, protože on sám nesmí. Zvykl by si na to ale hodně rychle a skrze Shinyu půjde peskování sluhy úplně samo. Už se těší na ten kyselý výraz, až si bude muset začít zvykat. V mezičase se baví Shinyovými rudými tvářemi, když dojde na jeho specializaci. Co si budou povídat, andělíček se mu líbí a očividně by ho mohl mnohému naučit, kdyby chtěl. Pro Die to zdá se bude zábava a už vůbec žádná otrocká práce. Jestli si někdo myslel, že mu zničí život tím, že ho vrhne do cizí postele, právě mu ukázal vztyčený prostředníček, když si zařídil tohohle pána. Kromě toho, to Shinyovo naklonění blíž k němu mu rozhodně neušlo. Podle toho, jak se k němu otec chová, asi postrádá objetí a omotat si ho kolem prstu zrovna tímhle by pro Die bylo extrémně snadné, kdyby ho chtěl zneužívat. To snad ne, dneska slaví narozeniny nebo nějaký jiný pitomý svátek? Když se sluha objeví a tolik se na ně mračí, Die nehne ani brvou. Rozhodně ho nemusí zajímat, kde se tu ten nepořádek vzal. Nenápadně protočí očima, když Shinya začne málem slibovat, že je to jediná práce, která ho tu čeká, ale na to má Die jiný názor. No přece si nebudou stlát sami? To musel dělat celý život. Pak ale užasne, když dá Shinya sluhovi nepopiratelný důvod k tomu, proč už nemůže sám uklízet, skoro uznale zvedne obočí, nechá se popadnout za ruku a s výmluvným ohlédnutím přes rameno ho následuje do jeho ložnice. Tak to by měli. Jako první mu oči padnou na velikou bílou postel s nebesy kolem dokola. Úplně andílkův styl, nevinnost sama. Nejvyšší čas s tím skončit. Z krátké prohlídky ho ale vytrhne Shinya a jeho zákaz. Stočí k němu tvář a zkoumavě se do ní podívá. 

"A co nemůžu? Volat tvého sluhu?" Koutky mu vyskočí nahoru v jasném slibu, že příště to klidně udělá zase. 

"Já jsem si myslel, že uklízet má on a ne ty, ale jestli je to tvůj koníček, můj pane?" Pokrčí nenuceně rameny. Ne, tady se rozhodně žádných trestů nedočká, ani za drzost ne. To Shinyovo ubezpečení, že se tady nic dít nebude ho přiměje pokývat hlavou jako by snad souhlasil, ale spíš si ho tím dobírá. Kousek ode dveří odstoupí, aby Shinya mohl dělat, co chce, krátce si prohlíží, co je k vidění a ta lékárnička mu nějak nedělá dobře. Proč je tady? Odřel si patičku v nových botách nebo co? Když si všimne, že chce Shinya otevírat dveře, plochou dlaně je přibouchne zpátky a nechá ji na nich. Shlíží dolů do jeho tváře a snaží se přijít na to, co si jeden s druhým počnou. 

"Co když bude poslouchat, aby tvému otci podal zprávy? Jsi si jistý, že se za chvíli potichoučku nevrátí?" Nasadí mu broučka do hlavy, ale tady by to klidně mohla být pravda. 

"Bojíš se mě, můj pane?" Začne z trochu jiného konce. 

"Pořád čekáš, kdo se na tebe odkud vrhne, ale… zapomínáš, že to já patřím tobě a ne naopak." Dveře ještě pootevře. Sluha je pořád tam. 

"Můj pán si přeje teplou večeři, pro dva samozřejmě, dones ji za dvě hodiny!" Nařídí sluhovi a zase je zavře. Pořád ještě má hlad, teď má ale na oko práci. 

"Měl by tu najít poházené oblečení, památky v posteli..." Začne Shinyovi vyjmenovávat a trochu zlomyslně se těší na ty rudnoucí tváře. 

Shinya

Zarazí se uprostřed pohybu, když přijde na sluhu. Prostě to nedělá a vůbec neví proč. Asi jde o jeho rodiče, prostě se bojí, že by ho zavolal v nesprávnou chvíli, i když by měl sloužit prioritně jemu. Shin taky ale ví, že si dává dostaveníčka s jeho otcem a říká mu všechno, co se to děje. Prostě není jeho a to mu z hlavy asi nikdo jen tak nevyžene. Krátce se ohlédne, když přijde oslovení, na které by měl být zvyklý, ale není.

"Nechci, aby tu byl příliš často." Pokusí se mu to vysvětlit, ale pochybuje, že by to pochopil.

"Nevadí mi uklízet." Pípne podruhé a už zase upírá očka na dveře, aby se na něj nemusel podívat. V žaludku se mu něco několikrát pohne. Dieho přítomnost s ním rozhodně cvičí a sám si úplně nedokáže uvědomit, proč zrovna ta jeho. Ano, je krásný, ale...zatím se podobným pocitům dokázal dost dobře bránit. Už znovu sahá po klice, aby se podíval, jestli je vzduch čistý, když mu v tom Dieho dlaň zabrání. Prudce se po něm ohlédne a otočí se celým tělem čelem k němu, tisknouc se zády ke dveřím. Skoro by do nich zatnul nehty, kdyby to šlo. Tak se o ně opírá jen dlaněmi a pomalu se mu podívá do tváře s nejistým výrazem.

"Nejsem." Odsouhlasí mu nakonec, že přece jen může mít pravdu. Co když jeho otec bude opravdu chtít vědět, co se tu děje? A když se nebude dít nic, vyčte mu to a přijde další trest. Vážně neví, co si počít a Dieho blízkost mu v tom nepomáhá ani trochu. Jen představa, že by se opravdu mělo něco stát...Nejradši by se zahrabal do peřin, obklopil plyšáky a prostě to tak nějak přečkal. Už zase hledí dolů, kamsi mezi ně a kouše se u toho do rtu, jak moc se snaží vymyslet co s tím. Jenže Die ho nenechává ani chvíli v klidu. Podívá se zase nahoru a zavrtí hlavou.

"Divím se tomu od první chvíle, ale nebojím." Řekne mu popravdě. Má z něj stažený žaludek, ale není to strach, to už dost dobře pozná. Je to spíš jakési očekávání, co přijde dál.

"A neříkej mi tak. Ne, když to nikdo neslyší." Nakrčí jemně obočí, protože podobné oslovení z duše nesnáší. On nechce být žádný pán. Nejradši by prostě jen existoval, sehnal si nějakou práci a staral se sám o sebe, ale to nejde. Musí mít sluhu, měl by mít otroka, kterého si právě dneska koupil...Samá pravidla, která je zvyklý dodržovat, ale potěšení z toho nemá ani trochu.

"Nechci, abys mi patřil." Znovu se zamračí, protože to vyznělo úplně jinak, než to bylo myšleno.

"Nejsem tu rád sám, ale ani jsem nechtěl nikoho kupovat." Pokusí se mu to vysvětlit podruhé. Víc ale neřekne, jen znovu vytřeští oči, když Die dveře pootevře. Snaží se ho donutit, aby je zase zavřel a když padne rozkaz, promne si kořen nosu, než schová hlavu do dlaní.

"Vůbec nevíš, co děláš." Sykne po něm tiše a malinko poplašeně, ale přece jen se mu koutky vyhoupnou nahoru. Třeba poprvé dostane opravdu teplou večeři a ne, až si na něj někdo vzpomene. Dlaně mu samovolně klesnou, když mu Die všechny starosti vyžene z hlavy a nahradí představou, co by se tu mělo dít. Ne, on z té rudé jen tak nevyjde. Plaše se na něj podívá s výrazem, jestli to myslíš vážně.

"Věci tu můžeme poházet, nic víc nikdo zkoumat nebude." Přesvědčuje sám sebe a hlavně jeho, že tohle se vůbec dít nemusí. Propadne se studem, jestli v tom jeho nový společník bude ještě chvíli pokračovat. Sebere veškerou odvahu, aby mu položil dlaně na hrudník a pokusil se ho odtlačit. To, co cítí pod nimi, ho ale připraví o slova a o dech. Znovu je tu ten pocit, že by se u něj mohl schovat, že tohle by mohlo být tak příjemné.

"Páni." Unikne mu ze rtů, aniž by se stačil zarazit a zrudne snad ještě víc.

"Totiž...pustíš mě, prosím?" Zamrká skoro nevinně, když se odhodlá a trochu do něj zatlačí. Tohle krásné peklo na něj někdo ušil určitě naschvál, jinak si to neumí vysvětlit.

"Musíme rozházet ty věci." Chce mu připomenout, ale tohle znělo jako pozvánka rovnou do jeho doteď hrozně oblíbené postele.

"Ze skříně." Dodá rychle, aby bylo jasné, jak to myslel a pokusí se jako ještěrka protáhnout kolem něj. Ještě chvíli a odkývá mu snad všechno. Ne, že by to doteď v podstatě nedělal. Tímhle kupem si rozhodně zavařil. Kdo mohl tušit, že se Die bude tak snažit ho dostat do rozpaků a nebude jen rád, když se bude moct zavřít k sobě do pokoje a Shin mu nebude nic chtít. Opravdu si celou dobu myslel, že to tak bude.

"Máme jen dvě hodiny, to není moc času." Povzdechne i sám nad sebou a zavře očka. Co mu to taky propána vykládá?

"Neposlouchej mě, prostě mě neposlouchej." Pokusí se o příkaz, ale pořád to zní spíš jako prosba.