Mana x Tora - Myslel jsem, že jsem svou šanci propásl. - část 1.

(Torův byt)

Tora, Saga, Nao

Dny plynuly jeden za druhým a Tora v podstatě neopouštěl svůj byt. Potřeboval být chvíli sám, rozmyslet si, co to všechno mělo znamenat a proč se na after párty všechno pos...No víme. Jistě, měl popito, řekl pár věcí, které by rozhodně vzal zpátky, ale stejně měl pocit, že by to asi vážně nikdy neklapalo. Stejně na Manu nepřestal myslet ani na vteřinu. Mučil sám sebe, když se rozhodl vydat na jeho koncert. Samozřejmě o tom nikomu neřekl. Kluci se snažili volat už jen občas a mluvit o tom na zkoušce vzdali taky hodně brzo. Jediné, co mu zbylo a co bral na milost, byla kytara. Stal se z něj věčně nabručený člověk, který odmítal jakoukoliv pozornost. S rozhovory poslal každého do patřičných míst a nebo je převelel na Showa. Jeho život se skládal z cesty na zkoušky a zpátky. Nic víc, nic míň. No vlastně ještě trochu toho alkoholu, který podporoval jeho rozpoložení. Od včerejška se vůbec necítí ve své kůži. Nebylo mu vůbec dobře a začal si uvědomovat, že by se měl víc věnovat sám sobě a svému tělu, které očividně začalo protestovat. Jak by taky ne, když skoro celé noci proseděl za počítačem a věnoval se stříhání koncertů. Bylo to něco jiného, než jen hudba a vlastně ho to přinutilo chvíli myslet na něco jiného. Stačilo jen pár desítek minut ve zkušebně, aby se napůl zhroutil na židli a snažil se rozdýchat pocit slabosti, který ho přepadl. +Co to kruci je?+ Nadává v duchu sám sobě a neschopnosti přežít celou zkoušku. Nejradši by se zase zavřel domů a prostě si jen odpočinul, ale na naléhání kluků se nechá odvézt do nemocnice. Zítra měli mít další koncert, ale jako to tak vypadá, ten nestihne. Stačí jen první vyšetření, aby věděl, co přesně se mu stalo. Infarkt? Teď v tomhle věku? No kruci. Leží na nemocniční posteli, čeká na potřebná vyšetření a povídá si se Sagou. Vůbec se mu pod kudlu nechce, ale vážně ho to vyděsilo, tak je najednou krotký jako beránek.

"Show už odjel za agentem, musí zítřek zrušit. Nebudeme hrát bez tebe." Ujistí ho Saga.

"Mohli jste vzít kohokoliv jiného, prostě to odehrát. Já bych naštvaný nebyl." Prohodí Tora bez váhání.

"Ani náhodou, budou další koncerty. Hlavně se dej do kupy." Poplácá ho po rameni a je vzápětí vyhnán sestrou. Ještě se po něm starostlivě ohlédne a pak už s Naem sedí v čekárně s odhodláním si počkat, dokud nebude ze sálu pryč. 

Tora se probudí až pozdě večer, jeho žaludek hodně protestuje, ale musí se mírně pousmát, když za oknem pokoje vidí svou vlastní kytaru. Zajímalo by ho, jak dlouho klukům trvalo, aby ji tam propašovali. Asi se hodně činil Saga, to by mu bylo podobné. Po chvilce ho zase přemůže spánek a probudí se až ráno, kdy přijde pravidelná kontrola. Už se cítí mnohem lépe a ještě pár hodin a postaví se na nohy a odejde. Jakmile to řekne sestře, ta se zasměje, jako by řekl skvělý vtip a odejde. No co, on by vážně klidně šel. Už teď ho štve, že musí ležet. Kluci už se nestaví, poslali mu smsku, že toho musí ještě hodně zařídit, ať se nezlobí. Kdo by jim to měl za zlé, však lítali jenom kvůli němu. Krátce si povzdechne, než přijde na řadu vizita, kdy mu doktor vtlouká do hlavy, jak by měl ode dneška žít. Zdravě, jak jinak. Málem se vážně neudrží a protáčí očima v sloup. Tohle bude teprve peklo.

"Uhm, kytara?" Zkusí to na něj a dostane se mu odmítavého vrcení hlavou, to prý až půjde na normální pokoj. Sáhne aspoň po telefonu, aby projel nejnovější zprávy. No jo, je v nich i on. Skvělý. Nakonec si pustí jedno video, aniž by mu v první chvíli došlo, že zase kouká na Manu. Ne, vůbec ho to nepustilo.

"Zlomené srdce, jaká romantika." Zamručí si pro sebe, radši to vypne a hodí telefon do šuplíku. Najednou je ta skvrna na stropě hrozně zajímavá. Přijde mu jako věčnost, než ho konečně dostanou z nemocnice. Nikoho k němu nepouštěli kromě kluků z kapely. Prostě nechtěl, aby ho tak kdokoliv jiný viděl. Je rád, že se může nadechnout čerstvého vzduchu a konečně se vrátit domů. Jasně, jasně, bude samozřejmě odpočívat, ale kdyby nepodepsal revers, asi by se zbláznil.

"Budu tu s tebou." Pokouší se ho přesvědčit Nao.

"Díky za nákup, ale já už to vážně zvládnu." V podstatě ho vyhodí z bytu, zapne si hudbu a zaleze si pod deku na gauč. Je příšerně unavený, ale je doma a to se počítá. A jo, vybalit může klidně později, den nebo dva se to stejně nezblázní. 

Gackt, Mana

Všechno se změnilo jako lusknutím prstů. Ze dnů, které trávil s Torou, chodil s ním běhat, zval ho k sobě nebo do posilovny, se staly dny, kdy mu nemohl ani zavolat. Pokoušel se ho vytáhnout z jeho deprese, stejně jako kluci, dokonce se s nimi jednou sešel osobně, ale bylo to úplně marné. Tora se zamkl u sebe v bytě a nechtěl se vidět vůbec s nikým. Gackt mu nechal několik dní pro sebe a pak to zkusil zas, ale Tora ho dovnitř nepustil. Krátce si popovídali mezi dveřmi a pak mu bylo naznačeno, že by měl jít, takže mu jenom předal tašku s obědem a šel si po svých. Následovalo několik dalších dní, kdy ho nechával jeho samotě a bojovat se sebou samým. Osobně měl tolik práce, že to jinak ani nešlo a nebyl jeho jediný přítel, jenže pak přišla ta zpráva. O tom, že se Tora ocitl na operačním stole kvůli infarktu, se dozvěděl až druhý den, ale nakonec si na něj Saga vzpomněl a dal mu vědět. Šel se za Torou podívat do nemocnice, ale Tora samozřejmě ležel na jednotce intenzivní péče a mohla za ním jenom rodina a členové kapely. Věděl, že rodina nežije v Tokyu a nikdo nepřijde, ale nemohl s tím nic udělat. Tora musel dát svolení k návštěvě osobně a to se zatím nestalo. Gackt toho začínal mít dost. Tohle nebyla legrace a i když měl Tora nějaké predispozice k tomu, aby se to stalo a hektický životní styl plný vyčerpání, kofeinu a nikotinu, bylo jasné, že mu celá aféra s Manou nepřidala. Zamyšleně sedí na nemocniční chodbě s kotníkem opřeným o koleno opačné nohy a přemýšlí. Mana v Japonsku nebyl. Skoro okamžitě potom, co se to všechno stalo, odletěl do Paříže a ještě se odtamtud nevrátil. Dokonce zrušil i koncerty, které měl naplánované, například ten v clubu, o který se s Gacktem tahali. Nejspíš tam fotil pro svou kolekci, tak jak měl nejdřív v plánu s Torou. Ani nevěděl, jestli si našel někoho jiného a fotí osobně nebo to přenechal někomu jinému. Gackt si nebyl jistý, jestli se do toho všeho znovu míchat nebo ne, ani netušil, jestli o to jeden nebo druhý ještě pořád stojí, ale něco ho nutilo pro to ještě jednou něco udělat. +Pro tebe, Hydo...+ Pomyslí si. Jestli v tom jsou pravé city, bude stačit jediné a pak se ukáže, jestli Mana překoná zeměkouli jako kdysi on pro jeden hezký úsměv nebo ne. Zvedne telefonní sluchátko a i když to Mana nevezme hned a ozve se zpět až za několik hodin, přece jen se na hovor nevykašle, když vidí Gacktovo jméno… O několik dní později se Gackt dozví, že byl Tora propuštěn z nemocnice. Na jeho vkus příliš rychle po takové operaci, ale prý za ním dochází lékař i sestra domů a celé dny ho trápí fyzioterapeut a rehabilitace. Takový zákrok, to nebylo jenom tak. Většina lidí si po něm celé dny nedošla ani na záchod, ale Tora byl neskutečně cílevědomý a – paličatý. Jako obvykle. Tuhle informaci si samozřejmě nenechá pro sebe. 

--- 

Když se míjí na schodišti Torova domu s Naem, vypadá to, že ten chudák snad překvapením spadne ze schodů. Rád by s ním promluvil, ale teď na to nemá čas. Jeho tělo halí dlouhý černý kabátek až ke kotníkům, převázaný v pase, na hlavě sedí klobouk a černé neprůhledné brýle a jakmile se ocitne za dveřmi, drobná dlaň v krajkové rukavičce se posune ke zvonku. Jen několik sekund po Naově odchodu. Díky tomu ví, že Tora tam je. Musí se dlouze nadechnout. Najednou se v něm chvějí všechny vnitřnosti. 

Tora, Nao

Ani nevěděl, kolik dní uplynulo, co odešel z nemocnice. Střídali se u něj všichni z kapely. Jim prostě nedokázal říct ne, ale Gackta vidět nechtěl. Ne, protože by mu měl cokoliv za zlé jen...Pro něj byl trochu připomínku toho, co se stalo. Prostě se na to pořád ještě necítil, i když se snažil tvářit jak moc je nad věcí. Nebyl ani ohledně Many, ani ohledně svého stavu. Tak nějak se mu dařilo většinu času proklínat své tělo za to, co si dovolilo. Z nemocnice se u něj střídali denně, pořád měl někoho za zadkem a o to víc miloval chvíle, kdy byl v bytě sám. Bylo to svým způsobem osvobozující. Věděl, že to všichni myslí dobře, ale upřímně, lezlo mu to krkem. Večer většinou sáhl po kytaře a usadil se na terasu, aby si pročistil hlavu. Za tu dobu, co by doma, se mu podařilo přehrát snad tisíc písní a sem tam si do toho i zabroukal. Dneska to nemělo být jiné, jen co se mu podařilo vykopat Naa z apartmánu. Byl zlatíčko, ale kruci, kdo ho měl celé hodiny poslouchat. Málem by mu šel i utřít zadek, kdyby ho neokřikl. Uchechtne se nad tou myšlenkou, když se vydá jen v županu, který si ani nezaváže do obýváku, aby si došel pro kytaru. Na sobě jen prádlo, to byla teď jeho uniforma, když pomalu nikam nesměl. Jasně, měl doporučenou chůzi, ale choďte ven, když po vás pořád někdo něco chce. Otázky, jak se cítí a jestli je v pořádku...No prostě pořád dokola. Sáhne do lednice, prohlédne její obsah a ušklíbne se. Samé ovoce a zelenina. Dietní maso, jednomu je z toho k pláči. Nakonec lednici jen zavře a nalije si...čaj. +Co sem komu udělal?+ Málem se plácne do obličeje, aby to nějak přežil. Krabičku cigaret by po domě hledal marně. Zakázali mu úplně všechno. 

Nao ještě chvíli přešlapuje za dveřmi, jestli náhodou něco nezapomněl, třeba Torovi natřepat polštáře. Z jeho myšlenek ho vytrhne smska a hned se nad ní musí pousmát. Saga se prostě nezapře. Ještě na půl ve snu schází po schodech, když mine...Vážně to je on nebo se mu to zdá? Prudce se ohlédne, škobrtne a skončí o pár schodů níž omotaný o zábradlí.

"To nic jsem pohodě." Houkne za Manou, jak kdyby se ho na něco ptal.

"Tak snad." Šeptne si pro sebe s úsměvem a radši rychle zmizí. Tora se trochu naježí, když se ozve zvonek.

"Přísahám, že jestli mi jdeš ještě ustlat, tak tě nakopu..." V tu chvíli chytne za kliku a prudce dveře otevře, aby Naa poslal do...no domů. Místo toho ale málem dostane infarkt podruhé. Několikrát zamrká, jak kdyby chtěl sám sebe přesvědčit, že se mu to nezdá, ale je to skutečně on. Cítí jeho parfém, vnímá každý rys jeho tváře, který jen jde vidět. Stojí tam jak idiot s rukou svírajíc dveře a vůbec mu nedojde, že by si ten župan měl možná spravit. Snad by se i začal stydět, kdyby mu to došlo.

"Mana-chan, co tu..." Rozhodí rukou, protože to není schopný ani doříct. Všechno, co v sobě pohřbil, když o něm neslyšel, je zpátky v plné síle.

"Uhm..." Ohlédne se přes rameno do bytu a najednou vidí všechen bordel, co tam má, i když se Nao vážně snažil.

"Půjdeš dál?" Ustoupí nakonec ze dveří, aby ho pustil dovnitř. Má sto chutí za ním zavřít dveře, zamknout a klíč spláchnout. Ne, vůbec se z toho nedostal, je to ještě horší, když si uvědomil, jak krátké všechno může být.

"Já no...asi na sebe jen něco hodím." Mávne rukou kamsi k ložnici, ale pořád tam stojí jako pitomec. Vypadá to, že nevěří tomu, koho tady vidí. 

Mana

Torův hlas za dveřmi ho překvapí, ale neměl. Koutky se mu na okamžik zvednou nahoru, když mu dojde, že si myslí, že je to Nao. Nechal ho chudáka na schodišti, i když slyšel to škobrtnutí, ale kdyby se nechal zastavit, hrozilo, že jeho odhodlání vyprchá. Ne proto, že by sem nechtěl přijít, ale spíš proto, že si myslí, že mu Tora dveře před nosem zase přibouchne, jakmile mu dojde, koho vidí. Když se dveře rozlétnou a jeden druhému se podívají do očí, nebo spíš do skel brýlí, Manovi je Tory skoro líto. Ten výraz mluví naprosto za všechno a on má najednou strach, aby z něj nedostal další srdeční zástavu. Tohle asi úplně nedomyslel, ale kdo ví, co by mu řekl, kdyby se ohlásil předem? Jemně se kousne do rtu, než sáhne po brýlích a sundá si je, aby na něj Tora dobře viděl. Je to minimálně slušnost. 

"Ahoj." Broukne tiše a v jeho tváři se usadí doopravdy nejistý a celkem křehký výraz, ale pomalu překročí práh jeho bytu, kde se toho tolik stalo. Odloží brýle a posléze i klobouk a otočí se k němu čelem. Okamžitě očima prohlédne jeho odhalenou hruď a dotkne se jí zlehka konečky prstů v rukavičce, ale žádnou strašlivou jizvu nevidí. Museli se do jeho srdce dostat přes tepnu, což byla ta lepší varianta. Jenom představa toho, že Torovi otevřeli hrudník a pak ho svorkami zase stahovali, ho upřímně děsila. Samozřejmě, že si po cestě nastudoval všechno ohledně infarktu, od jeho projevů po terapeutické řešení a taky následnou péči. Byl teď laická encyklopedie Torova problému a stačil obvolat i dva známé lékaře jenom proto, aby se zeptal na věci, kterým nerozumí. Zase dlaň stáhne a očima vystoupá k těm jeho se skoro omluvným výrazem. Mírně se pousměje. 

"Proč? Stejně už jsem viděl všechno a tohle ti sluší nejvíc." Řekne mu. Tímhle asi začínat neměl, jenže to nešlo. Bylo to tak pokaždé, ta neskutečná přitažlivost mezi nimi, i když si slovy dovedli tolik ublížit. Konečně se trochu nejistě rozhlédne kolem sebe a ruce spojí na okamžik před tělem. 

"Rád vidím, že ses dostal z nejhoršího." Začne. 

"O dost méně raději vidím, že tu lítáš a vyhazuješ pomoc, místo abys ležel a šetřil se. Takže to uděláš teď." Řekne mu, odloží i velkou tašku, co měl přes rameno a začne se zouvat. Když tady byl naposled, viděl jenom ložnici a pohovku, ale v kuchyni se zorientuje určitě rychle. 

"Slepičí vývar má prý největší sílu a je antibakteriální." Vykročí i s taškou rovnou ke kuchyni, kde posléze skutečně vytáhne chlazenou slepici. Z letiště letěl rovnou do marketu a pak sem. Hrnec najde snadno, asi jako kdyby tady už několikrát vařil a skoro u toho vypadá jako v jednom ze svých pověstných videí na youtube. Za chvíli už má slepici v rukou, s ní i obrovský nůž a vrhne po něm od práce pohled, jako by se chystal porcovat spíš Toru, než si s ní obratně poradí, aniž by si zašpinil manžetové knoflíčky. O dalších deset minut později už se slepice koupe se zeleninou a kořením v bazénku na sporáku a Mana si myje ruce. Pořád vůbec neví, co by měl říct. V letadle měl hodně času, aby vymyslel spoustu scénářů a možností, ale žádná z nich mu doopravdy nešla přes pusu. Konečně se zastaví a opře se bokem o pultík. 

"Nejsi jediný, kdo se bál o tvůj život." Začne konečně. Málem ho trefilo taky, když mu to Gackt řekl. Hodil přes rameno úplně všechno a sháněl rovnou letenku do Tokya. A to neudělal nikdy. Kvůli nikomu. 

Tora

Málem neovládne své tělo, když se ho Mana dotkne na hrudi. Musí být prostě vidět, že vůbec nedýchá. Kruci, a to si myslel, že tohle už se mu stát nemůže, že se dostatečně obrnil. Byla to blbost. Stačí jen první minuta, kdy stojí proti sobě a je tam, kde byl před after párty. Skoro nervózně se pousměje a krátce sklopí hlavu, když se mu dostane komplimentu a přestane mít nutkání jít se obléknout. Proč by měl, když se to Manovi líbí.

"Arigato." Poděkuje mu bez váhání, než zase vzhlédne a podívá se mu do tváře. Málem zvedl ruku a pohladil ho po ní, ale nakonec si to rozmyslí a poškrábá se na temeni. Jak vidí, že se Mana rozhlíží, už by snad i začal uklízet.

"Nebylo to tak hrozné, jen menší slabost." Pokrčí rameny s náznakem sebevědomého výrazu, který vážně moc neumí. Ne, vážně nechtěl, aby ho kdokoliv litoval, ale toho se naštěstí od Many nedočká.

"Já už ho musel vyhodit, je k nesnesení, když se má o někoho starat. Chtěl mě i koupat." Vysvětlí mu to bez váhání. Copak byl dítě? Navíc se o sebe dokázal dost dobře postarat sám. Kdyby mu třeba uvařil a uklidil, asi by ho ani nevyhodil. Nadechne se, aby začal protestovat, že už se šetřil dost za celou dobu, co je doma, ale radši zase zavře pusu. Už ví, jak to dopadá, když moc mluví, tak toho radši pro tentokrát nechá. Skoro poslušně se usadí na chvíli na pohovku, opře se předloktím o opěradlo a položí si na hřbet dlaně bradu. Pozoruje ho, každý jeho pohyb a koutky se mu sem tam pozvednou podle toho, co Mana dělá. Nad slepičím vývarem jen protočí očima. Ten tu má od svého návratu domů denně. 

"Přiznej se, že jsi mi naposledy tu kuchyň prošmejdil?" Dobírá si ho s nádechem pobavení, ale dlouho sedět nevydrží.

"Myslel jsem, že jsi ve Francii." Ozve se z jeho rtů a zkoumá výraz, když tohle řekne. Byl tam nebo se schovával někde tady a jestli ano, přijel kvůli němu nebo tu měl práci? Pak se na chvíli odmlčí a konečně vstane, aby pomalu došel až k ostrůvku, o který se opře dlaněmi.

"Hm, kdybych věděl, že tě po tom uvidím, asi bych si ho přivodil mnohem dřív. Budeš se o mě starat? Jsem příšerný pacient, zeptej se Naa." Práskne na sebe, že o něm stejně přemýšlel, i přes všechno, co si řekli. Ne, tohle nemá řešení a stejně si nemůže pomoc, aby nepřemýšlel, jak ho ve svém bytě udržel, co nejdéle. +Jednou ti to nestačilo?+ Zeptá se sám sebe v duchu, ale pak musí tvář pozvednout a mírně stáhne obočí k sobě.

"Měl jsi strach?" Pozvedne obočí, jak kdyby úplně nerozuměl, co mu tady říká, ale on ho měl taky. Krátce si povzdechne, než obejde ostrůvek a zapře se bedry o jeho hranu. Pomalu a obezřetně, jak kdyby čekal odpor, si ho za zápěstí přitáhne k sobě. Studuje každý maličký detail Manovy tváře a pak mu na jednu z nich položí velkou dlaň.

"Taky jsem se bál." Prohodí tiše. Není si úplně jistý, jestli by to měl říkat a že to neskončí stejně jako před tím.

"Hlavně toho, že tohle třeba nedám a nestihnu ti říct, že je mi to líto." Pokrčí krátce rameny s trochu smutným pousmáním.

"Došlo mi během chvilky, kdy jsem odešel, ale připustit si to úplně, mi trvalo asi dva dny." Nemá smysl cokoliv zapírat. Budu na Manu myslet vždycky, nedokáže se od toho úplně odprostit. 

Mana

Není si jistý, jestli Tora dělá ramena nebo mu nechce říct, jak vážné to doopravdy bylo, on ale všechno ví od Gackta. Přesto o tom mlčí. Koutky se mu zvednou, když si představí Naa, jak opečovává Toru ve vaně. Podle toho, jak roztomilý byl posledně s nimi v posteli, by to vůbec nemusel být špatný servis. 

"Co by na to řekl Saga, hm?" Prohodí, i když ví, že to není ten pravý důvod. 

"Ale je dobře, že vím, že nesneseš, aby tě kdokoliv koupal..." Dá zvláštní důraz na slovo kdokoliv a vloží do svého hlasu trochu ze smyslnosti. Flirtuje s ním. Už zase… Tak jako když se viděli poprvé. 

"Přiletěl jsem ráno." Potvrdí, že ve Francii skutečně byl. 

"Promiň, rychleji to nešlo… vlak jede skoro dvě hodiny, navíc byla špička a pak ještě ten nákup..." Odkládá utěrku a ani si neuvědomuje, že tohle tím Tora zřejmě nesleduje. Když se narovná a znovu otočí k němu, Tora už je velmi blízko u ostrůvku. Podívá se mu do očí a na chvíli pootevře rty. 

"Nelíbilo by se ti, kdybych se o tebe staral, jsem mnohem přísnější opatrovník, než Nao." Řekne nakonec, když si dá na chvíli ruce v bok. Zase je svěsí a podívá se jinam, když se ho Tora zeptá, jestli měl strach. Slyší jeho kroky a po chvíli i cítí jeho dlaně na svých a velmi opatrně mu dovolí, aby ho k sobě přitáhl. Na tváři ho zahřeje jeho dlaň, ale podívá se na něj až v okamžik, kdy mu Tora prozradí, že mu to všechno bylo moc líto. V Manových očích je vidět, že s podobným prohlášením vůbec nepočítal. Myslel si, že potom, jak se pohádali, si o něm Tora začal myslet svoje a zapomněl na něj. Tak by to konec konců bylo pro oba nejlepší. Přesto se pousměje. 

"Tora-chan..." Zašeptá a najednou je v celém bytě šílené ticho. 

"Měl jsem strach." Rozhodne se nakonec mluvit. 

"Takový, jako ještě nikdy o nikoho. Nepotřeboval jsem ho, abych si uvědomil, co k tobě cítím. Potřeboval jsem ho ale, aby mi došlo, co je důležité." Na chvíli se odmlčí a promne rty o sebe.

"Já vlastně nechci, aby to vypadalo, že jsem se tu objevil jenom proto, že je ti špatně, i když je to vlastně pravda…. já..." Jak má vyjádřit svoje pocity v téhle otázce? 

"Nezeptáš se, jak o tom vím?" Usměje se najednou a je to on, kdo teď zvedne dlaň k Torově tváři a pohladí ji. 

"Co kdyby..." Na chvíli se podívá někam mezi ně. 

"Co kdyby sis teď naplánoval dlouhé prázdniny, četl jsem, že po infarktu minimálně půl roku a… odletěl se mnou zpátky? Musím se vrátit ještě tenhle týden, ale Toulouse je opravdu nádherné, viděl jsi někdy, jak vypadá?" Pustí ho a odejde k tašce, aby tam našel telefon a ukázal mu nějaké obrázky. Zatímco hledí do displeje, mluví dál. 

"Já bych pracoval, ty odpočíval a jen tak pro radost bys… se mnou nafotil tu kolekci?" Najednou se k němu otočí čelem a trochu se začervená. Bez Tory nefotil osobně a fotky se mu nelíbily. Nebyl s nimi vůbec spokojený. Už měl úplně jinou představu. Zároveň mu ale nenabízí práci, ale dovolenou s ním. V podstatě… Byly by tam trochu z očí vší té japonské společnosti. Ve Francii by nikdo tolik neřešil, že… jdou třeba za ruku? 

"Je to na jihu, skoro u Španělska..." Mluví dál a už mu strká obrázek pod nos. 

"Je to kousek k moři, prospělo by ti to. Navíc tě v posteli nikdo jiný neudrží… tedy..." Takhle to nemyslel! 

Tora

Vůbec netuší, kdy nastal ten přerod, ale nic jiného si nepřeje. Poslouchá Manu a není schopný slova. Jen se trochu zahanbeně pousměje, když mu řekne, že o něj strach měl. Poslední, co by chtěl, je přidělávat mu starosti. Tak dobře, začne rehabilitaci brát opravdu vážně, ale jen kvůli němu a nikomu jinému.

"Víš, jak jsem na tom s dodržováním pravidel." Podívá se mu do očí a v těch jeho se blýskne.

"Potřebuju mnohem přísnější dohled, jen nevím, jestli je toho někdo vůbec schopný." Je vidět, že si ho jen dobírá. Nedokázal by si představit nikoho lepšího na tomto místě. Několikrát pohladí jeho tvář palcem a pak sklouzne po linii jeho těla až k bokům a přitáhne si ho k sobě.

"Víš, mám naordinovanou chůzi ale pohyb jak pohyb, i když musím opatrně." No jistě, už zase je schopný myslet jen na...odpočinek, samozřejmě.

"Byl bych opravdu rád, kdyby to nebylo jen kvůli tomu, co se stalo." Kývne hlavou, aby potvrdil, že doufá podobný důvod.

"Ale musím říct, že mi to nakonec přišlo víc, než vhod. Tak rychle by si za mnou nepřijel, hm? Příště spěchej víc, nemohl jsem se tě dočkat." Zarazí se na chvilku, ale nemusí dlouho přemýšlet, protože přichází v úvahu je jediná možná osoba. Kluci nebyli s Manou v kontaktu, pokud ví.

"Vím, že ho nemáš rád, ale..." Přemýšlí, co říct, aby ho zase nenaštval.

"Nebýt jeho nejsi tady a..." Nadechne se dlouze.

"Gomen, ale já mu za to budu vážně dost dlouho vděčný a ne...Některé věci si vážně zopakovat nechci." Ujistí ho vlastně, že to co se stalo, se rozhodně stát mělo, ale není to nic pro něj. Ne takto. Přivře víčka pod jeho dlaní a zase je chvíli ticho, když poslouchá jeho návrh. Měl by opustit Japonsko? A vlastně proč ne? Pracoval by stejně z domu, s kluky si to tak už rozvrhli a to může vlastně odkudkoliv. Stejně by to z každé zkoušky vykopali, aby se vrátil zase do postele a hlavně do klidu. Hrát můžou klidně i přes webku a třeba za nimi přijet, pokud budou chtít. V jeho očích se rozsvítí mnohem víc, když dojde na kolekci. Vlastně jejich kolekci, když mu to teď Mana všechno osvětlí. 

"Myslel jsem, že jsem svou šanci propásl." Pozvedne nepatrně obočí, ale jde se podívat na fotky, které mu chce ukázat.

"Hm, je to nádhera. Tak bych asi zvládl odpočívat. Budeš mě rozptylovat?" Přitáhne si ho za pas znovu k sobě a aniž by si to uvědomil, jeho dlaně pozvolna klesají na Manovo pozadí. Za to on ale vůbec nemůže. Doktor ho varoval, že po prášcích, které bere, by mohl mít jisté problémy. No, doktoři vždycky pravdu nemají a on prostě není ten případ. Asi to chce mít jen tu správnou osobu u sebe. Zatváří se naprosto nevinně, nad tím by přece přemýšlet neměl, ale nemůže si pomoct. A když přijde to o posteli, musí se rozesmát.

"Tahle rehabilitace se mi bude rozhodně líbit. Hai, pojedeme na prázdniny." Kývne rozhodně hlavou a krátce se nakloní k jeho rtům.

"Jen si nejsem jistý, jestli mi nebudou naše společné večery a párty s kluky chybět." Zatváří se zamyšleně a pak se krátce uchechtne.

"Ne, nebudou, ty bys mi chyběl mnohem víc, Mana-sama." Mrkne na něj, než překoná poslední milimetry a konečně ho políbí. Srdce se mu zběsile rozběhne a k dalšímu infarktu nemá zrovna daleko, ale tohle je ten správný trénink. Vychutnává si každý okamžik, kdy zase cítí jeho rty, po chvilce se odtáhne a opře si čelo o to jeho.

"Už se nechci hádat ani přetahovat, nikdy. Tedy jen tak, aby to skončilo pověstným usmiřováním, víš." Ne, prostě si pokoj nedá, na to už je mu příliš dobře.