Aqui x Miyavi - Ano pane, moc se těším. - část 3.

(Miyaviho apartmán)

Aqui

"To asi není moc složité..." Odpoví mu na jeho pravidlo číslo jedna. Co by na nich lidé jako oni viděli? Ani majitel domu, ve kterém vyrostl mu nepřipadal jako někdo, za kým by se chtěl kdokoliv Miyaviho formátu otočit. Peníze, oblečení, vlastně zázemí a vzhled, to lákalo všechny tam dole, do toho se zamilovávalo snadno, ale proč by někdo shora měl chtít chudáky bez možností jako jsou oni? To mají tak málo na výběr, že na to musí mít pravidlo? To druhé pravidlo mu připadá takové… taky by nechtěl urazit rodinu, kdyby býval nějakou měl. Tím, že ji nemá, mu připadá vzácná. Ten trest mu ale přijde opravdu velmi drsný. Nečekal, že se i oni mezi sebou tak zle trestají. Na to oblečení už vytahuje mimoděk obočí. Otroci nebyli zase tak levní. I když bylo chudáků hodně, jejich výchova byla nákladná věc. Připadá mu to jako neskutečné mrhání zdroji, kterých je zoufalý nedostatek. Proč tohle? Při Miyaviho slovech o potravinách klesne očima nejdřív na mísu s jahodami a posléze i na skleničku s nápojem, který Miyavi samozřejmě pije společně s ním. Teprve teď to začne malinko chápat. I to, jak drahé to pití asi musí být. Nevylil někde trošičku? Raději by na to už neměl sahat. Ani na ty jahody ne. Uhne očima do strany, když dojde na pomoc chudým. Lidi jako on by toho mohli hodně udělat, kdyby bývali chtěli, kdyby byli ochotní se podělit, ale oni nechtějí. Asi toho nebylo pro všechny dost, ale proč proboha tak plýtvají? Chtějí, aby se počet obyvatel redukoval sám od sebe? No, to jim jde dobře. A pak začne zvolna chápat i Miyaviho předešlá slova o svobodě. Vypadá to, že se vlastně musí chovat oba dva stejně. Odhadnout, co se od nich očekává a podle toho promluvit. To proto tak moc chce, aby to u něj doma bylo jinak? Odváží se na něj zase dlouze podívat a snaží se malinko proniknout hlouběji do jeho podstaty, ale je pro něj pořád hrozně zvláštní a nečitelný. Ani netuší, že se Miy pokouší o něco podobného. Na jeho slova přikývne, ale samozřejmě především proto, že to Miyavi chce, než že by si myslel, že by byl schopný změnit způsob svého přemýšlení. Po jeho otázce se mu vnitřnosti stáhnou a žaludek udělá kotrmelec. Miyavi je už zase velice blízko a k tomu vysloví něco, co ho připraví o dech. Tak měl by se bát nebo ne? Cítí jeho dlaň, jak klesá po jeho paži, slabě se zachvěje a pootevře mírně rty v náznaku očekávání. Miyaviho otázky ho dokonale vykolejí a mozek se mu doslova rozeběhne na plné otáčky, jak se snaží vymyslet odpověď. Už už se nadechuje, ale ozve se tiché cvak a on se honem podívá dolů ke své dlani. Je uvězněná. Krátce stáhne obočí k sobě, dá tím nepatrně najevo nelibost, ale zase se honem podívá na svého pána. 

"Toužím po tom udělat ti radost, Miyavi-san." Tradááá! Zase to vyřešil ke své spokojenosti a široce se na důkaz toho usměje. Je mu vidět na očích, že je dychtivý spatřit spokojenost i v Myaviho očích. Jeho řeči příliš nerozumí, ale určitě to bude pravda, když to říká on. Co ví Aqui o světě? Sleduje ten zvláštní a dlouhý Miyaviho pohled na vlastní spoutanou ruku, ale nakonec se nestane nic. Miy si vloží jahodu mezi rty a začne se s ní přibližovat k němu. A pak mu ji nabídne. Takhle??? Aqui se v první chvíli mírně zakloní dozadu a dívá se na něj očima, kterého se ho ptají, jestli to myslí vážně, ale očividně ano. No, nejspíš chce, aby si ještě vzal. A asi ne rukou. S červenými tvářemi se opatrně přiblíží i on a ještě obezřetněji, jako když kočka kličkuje mezi drobounkými překážkami, si tu jahodu zoubky vezme, aniž by byť jenom zavadil o jeho rty. Vůbec u toho nedýchá a soustředí se jako při krádeži diamantu, ale povede se mu to a odměna je sladká. Tradááá po druhé! Narovná se a v očích mu zajiskří. 

Miyavi

Chvění Aquiho těla a všechny ostatní náznaky ho malinko utvrzují, že je to sice pro něj neznámé, ale rozhodně ne nepříjemné. Kdyby viděl jen malinkatý náznak, že se mu něco nelíbí, asi toho hned nechá. Ty pravidla si vyžene z hlavy hned. Nechtěl nad tím přemýšlet a rozhodně ne doma, kde je podobných starostí ušetřen. Pokud tu samozřejmě není nikdo jiný a to si zažije Aqui hned zítra, až se tu zase objeví jeho sluha, kterému dal pro dnešek volno. Ten se tvářil vědoucně, ale ví kulový, pitomec jeden. Musel ho trpět, protože to byl dárek od jeho otce a ty se neodmítají. Zároveň ale věděl, že je to jen záminka, aby ho měl pod kontrolou. Vždy a všude. Ani po těch letech mu nevěřil a možná i tušil, co ve volných chvílích dělá. Zatím mu ale nikdo nic nedokázal. Dává si pozor a není den, kdy by se neohlížel přes rameno. Byly i večery, kdy přemýšlel, jestli by mu tam dole nebylo líp. Jistě má všechno, ale za jakou cenu? Jenže když se podívá na Aquiho. Ono to vyjde úplně nastejno, jen tady může alespoň malinko pomoct. Překvapí ho, jakmile o jahodu přijde ale ne rukou, jak si myslel, že se stane. To ho jen podpoří v tom, že má pokračovat a otázka nebude poslední. Nedostal tu odpověď, jakou chtěl. Zase tu bylo jen to, co chce on sám. To on přece ví a nepotřebuje to slyšet ještě od někoho. Nakrčí obočí a zavrtí nad ním hlavou.

"Zase špatně." Napomene ho a přejede si jazykem přes rty, aby zachytil poslední pozůstatky jahody.

"S tebou bude ještě práce." Dá mu jasně najevo, že podobné odpovědi si může nechat. Co si ale nechat nemůže, je jeho zápěstí tak hezky uvězněné. Mohl by mu je přicvaknout k sobě obě, ale to by se připravil o možnost té facky, kterou dřív, v Aquiho případě spíš později, očekává. Rozverně zatahá za druhou část pout.

"Víš, co by mi udělalo největší radost?" Pozvedne nepatrně obočí a zatáhne podruhé, aby přemístil jeho dlaň na svůj odhalený bok. Teď by se mohl alespoň začervenat, když už z něj nic nedostane.

"Kdybys byl opravdu sám sebou a řekl mi, po čem toužíš ty, někde tady." Položí mu dlaň na hrudník v místě srdce, když na chvíli pustí pouta, ale hned se k nim zas vrátí, aby mu náhodou nechtěl tou rukou zdrhnout.

"Tak pokračujeme v tom příjemném svádění, dokud nedostanu to, co chci." Nahodí hraně soustředěný výraz. Z další jahody polovinu ukousne, aby z ní zůstal malinkatý kousek. Podrží ho v prstech a podívá se do očí naproti sobě.

"Po čem opravdu toužíš, Aqui-chan?" Zeptá se podruhé a začíná být jasné, že pokud nedostane svou vytouženou odpověď, možná ho opravdu bude trápit až do brzkých ranních hodin.

"Možná bys chtěl jen jít v klidu spát." Dobírá si ho malinko, než si vloží kousek jahody mezi rty a znovu mu ji nabídne. Sám položí dlaň na tu jeho a pomalu ji posouvá po svém těle nahoru a dolů. V očích mu jiskří a víčka mírně přivírá, když se dotknou míst, kde je to o trošičku příjemnější. Věděl by o jednom místě, kde by to bylo rozhodně příjemné a asi ho zkusí, jestli se Aqui bude dál bránit jeho malinkatému výslechu. Možná by stačilo použít jen trochu jiné, uhm páky, aby z něj vydoloval jeho pravou podstatu. Asi by to neměl chtít hned první večer, jen nikdy nebyl příliš trpělivý a teď se to projevuje. Už včera bylo pozdě. Čeká jen na okamžik, kdy si ji bude chtít vzít, aby si uzmul na chvilku jeho rty v jemném políbené a zároveň přesunul tu drobnou ručku na své pozadí. Je přesvědčený, že ho musí pořádně vykolejit a znejistit, aby mu řekl víc. +Co jsi zač, Aqui-chan? Tak mě k sobě pusť, Zlatíčko.+ Přemlouvá ho v duchu a snad mu to musí být vidět i na očích. 

Aqui

Špatně? Doopravdy ho to vyvede z míry. Tolik se snažil, aby byl Miyavi spokojený a ono je to špatně? Práce s ním? Myslel si, že je na tom opravdu dobře, když ho nepřivedli ani v poutech ani na obojku. Tady je prostě všechno vzhůru nohama. Sklopí trochu zahanbeně pohled dolů k poutům, za které ho Miyavi popotahuje, ale za chvíli už pozoruje vlastní ruku, jak se zvedá a dotýká jeho boku. Mírně sebou trhne, ale dotek na něčí hřejivé pokožce je příjemný. Napíná se pevně přes kosti a dokonce má prsty na těch tetováních. Znovu zvedne oči k Miyaviho, když ho začne nabádat, aby mu od srdce řekl, co by chtěl, ale on to tak vážně myslel. Přece je jeho jediný zájem, aby mu vycházel vstříc a co vlastně sám chce? Jak to má vědět? Při slovech o svádění se zase malinko začervená a klopí oči. Jak kdyby Miyavi musel… Pak mu ale nadhodí, co by mohl chtít a Aqui se toho v duchu chytí. Aha, takže on si může vybrat mezi tímhle a spánkem? Když ale půjde spát, Miyavi nedostane to, co chce, jak sám řekl. Bude se na něj zlobit? Určitě spokojený nebude… takže? Výsledek je znovu stejný, tak o co mu pořád jde? Když se na něj podívá v příštím okamžiku, má už Miyavi v ústech jahodu a začne se k němu sklánět, aby si ji Aqui zase vzal. V ten samý okamžik se jeho ruka pohne a sjíždí po Miyaviho boku níž a on neví, na co má soustředit dřív. Na ty blížící se rty a na to, aby se jich nedotkl nebo na to, kam zrovna sahá? Je tak roztržitý, že se mu jeho předchozí kousek nepovede a jejich rty se doopravdy spojí, zatímco dlaní jemně sevře pevné pozadí. V ten okamžik se v něm probudí něco, co snad nikdy nepoznal. Žaludek ho celý zabrní, ale ne...to není žaludek, je to níž… mnohem níž. Hrozně se lekne reakce vlastního těla i toho, kde má ruku, prudce sebou trhne dozadu, aby od Miyaviho odskočil a skoro vyčítavě se mu podívá do očí. Hrozně se stydí a je rád, že v tomhle oblečení není nic vidět, ale zas tak daleko od Miyaviho nemůže, protože ještě pořád drží jeho spoutanou ruku. Znovu mu v mysli vyvstane jeho otázka. 

"Ty jsi věděl, co se stane!" Obviní ho v náznaku prvního spontánního chování, ale hned se kousne do rtu a zase poslušně sklopí oči. Otevírat si ústa, co ho to jenom napadlo? Vůbec si není jistý, že chce v něčem takovém pokračovat. Jedna jeho část chce, ta druhá… na tu je to příliš rychle. Co bude jeho pán dělat, když skutečně udělá věci po svém? 

"Půjdeme spát." Řekne mu nakonec a raději se na něj ani nepodívá. Najednou se role trochu otočili a Aqui je ten, kdo tu udává směr dne a to, co se bude a nebude dít. Je to hrozně zvláštní. Po očku se po Miyavim podívá, co on na to a vážně moc se bojí, že se teď mezi nimi ta vlídná atmosféra změní. +Co jsi to jenom udělal?+ Jenže… se taky poprvé v životě necítí jako to nejlevnější zboží. Je to jen jemné ťukání svobody na dveře, ale už teď je ten závan čerstvého vzduchu neskutečně přitažlivý. 

Miyavi

"Hm." Podaří se Miyavimu jen vydechnout. Je to neskutečně příjemné, když se ho dotýká a vydržel by tak i hodiny, jen ať s tím nepřestává. Něco mu ale říká, že to nebude dlouho trvat a Aqui se začne bránit. Přece by se nedal jen tak kvůli nějakému přesvědčení, že tak to být má. Prostě za jeho pohledem vidí něco víc, co chce nutně probudit. Byl by asi i zklamaný, kdyby se nepotvrdilo, co si myslí. Jahoda v kombinaci s jeho rty je návykovější, než kde co, co v mládí vyzkoušel. Ne, že by byl starý! Dovolí si popustit uzdu svým vlastním rtům, když mu věnuje pár lehkých prolnutí a další spokojený povzdech na sebe nenechá dlouho čekat. Užil si to, jen by potřeboval mnohem víc. Jenže to už se jeho společnost začíná malinko bránit. V první chvíli mu úplně nedojde, proč se tak děje. Plně mu to dojde, až po jeho reakci a snahy se oddálit. Nepustí ho, jen přibije jeho dlaň zpátky ke svému boku a podívá se mu do očí.

"Hm, rád bych řekl, že věděl, ale každý má jiný vkus." Popíchne ho jako první. Mohl to tušit, ale rozhodně nevěděl, že by se Aquimu opravdu mohl líbit...Z druhé strany byl hodně mladý, aby se některé věci děly sami od sebe. Líbí se mu jeho obvinění, protože to konečně vypadá, že se dostal pod slupku jeho vychování a že ho to stálo sil a umění. Kdyby věděl, že bude stačit jen tohle, asi ho nechá sáhnout přímo na jeho výbavu a bude. +Příště Miy, příště.+ Udělá si poznámku v hlavě a malinko se nad tím uculí.

"Rád tě poznávám." Kývne hlavou a dává jasně najevo, že se nezlobí. Právě naopak, tohle je přesně to, co chce vidět. Nakloní hlavu mírně na stranu, aby si vyslechl, co mu chce říct. Jasně, že to nechce slyšet a zároveň je to znamení, že Aqui začal konečně přemýšlet sám za sebe. Pustí jeho ruku a sáhne znovu do šuplíku, aby ji osvobodil z pout.

"Půjdeme." Odsouhlasí mu to, ale je vidět, že si užívá každý dotek navíc na jeho kůži.

"Tohle je přesně to, co jsem chtěl slyšet. Usínej s pocitem, že jsi poprvé za dlouhou dobu udělal něco sám za sebe a ne, že to od tebe někdo čekal." Vzhlédne k jeho tváři a jemně ho pohladí po bradě, když pouta konečně cvaknou. Nechá je ležet vedle něj a naposledy ho líbne, než vstane.

"Klidně se ještě napij a ty jahody sněz, jsou tvoje. Za odvahu a to, že jsem konečně opravdu spokojený." Mrkne na něj, než se otočí a zamíří pryč. U dveří se ale ještě ohlédne.

"Ještě se vrátím, něco pro tebe mám." Oznámí mu a projde bytem, aby došel k balíčku, který je pečlivě složený na stole v obýváku. Vrátí se i s ním do Aquiho pokoje a položí ho na postel.

"Teď to bylo naposledy, kdy jsem vešel bez pozvání. Můžeš tu klidně zůstat zavřený, pokud mě už nebudeš chtít vidět. Můžeš klidně v noci přijít, pokud ti bude smutno a slibuju, že se nic víc nestane, jen budeme spát." Dá mu jasně najevo, že volba je na něm.

"Můžu nechat jen pootevřené dveře, pokud si to budeš přát." Usměje se široce.

"Jen bych najednou mohl být náměsíčný, víš." Zavtipkuje, než se usadí na kraj postele.

"Jsem hrozně rád, že jsi mi ukázal své já, i když jen kousíček. A popravdě....nemám moc rád poslušné panenky, je s nimi nuda." Pokusí se ho ještě malinko navnadit.

"Rozbal si to, bude se ti v něm možná dobře spát." Narazí na obsah balíčku, ve kterém je hedvábné pyžamko rudé barvy v kompletu se stejným župánkem.

"Ráno si chci nechat přinést snídani do postele, můžeš se přidat. Bude to tak v devět. Stačí jen projít dveřmi. Už jsi někdy drobil do podobné postele?" Začne pomalu vstávat, aby ho konečně nechal malinko vydechnout.

"Tak dobrou noc, Aqui-chan. Nechám si o tobě zdát, můžu?" 

Aqui

Nemůže tomu uvěřit. Opravdu mu tu jeho pán říká právě tohle? Je rád, že ho Aqui odmítl? Teď, když k tomu sebral odvahu, mu to najednou nepřipadá tak neskutečné a ten pocit je vlastně doopravdy dobrý, ale proč ho v něm chce probudit? Nedostává tak do ohrožení života je oba? +Jsi odvážný?+ Zazní mu znovu v duchu Miyaviho otázka. Udělá mu radost svou odvahou, to je to, co Miyavi chce a on to konečně začíná doopravdy chápat. Je to jako by slepé kotě konečně bylo schopné otevřít oči. Vřele se na Miyaviho usměje, když ho pohladí po tváři a propustí ze sevření pout. Najednou je mu skoro líto, že vstává. Doma nikdy nespal sám v jedné místnosti, spalo jich tam hodně a on se už teď cítí zvláštně osaměle a to je jeho pán ještě pořád tady. Měl by si konečně připustit, že je tohle všechno pravda, žádný test, po kterém ho čeká něco příšerného. Má doopravdy tak velké štěstí? Natáhne obě ruce po míse s jahodami. Ty sní doopravdy rád. Honem ale zvedne pátravý pohled k Miyavimu, když mu ve dveřích do ložnice řekne, že pro něj ještě něco má. Jak kdyby tohle všechno nestačilo. Aqui bude poprvé v životě spát pod pořádnou peřinou. Miy se brzy vrátí a položí před něj nějaký balíček. Poslouchá jeho nabídky a v duchu se probírá možnostmi, které by využil. Když mu Miy navrhne, co by mohl chtít, je to všechno mnohem snazší. Jak kdyby to jeho hlava stále nedokázala vymyslet sama od sebe. Tohle mu pomáhá. Znovu se na něj vřele usměje, když ho Miy znovu ubezpečí, jak rád je za jeho volbu, ale zároveň znejistí kvůli té poslušnosti. Nikdy nebyl zrovna rebel s touhou odmlouvat a dělat všechno proto, aby si urval alespoň kousíček svobody. Není si jistý, jestli v tomhle ohledu bude mít svému pánu co nabídnout a přistihne se, že už teď by mu bylo líto, kdyby se ho Miy kvůli jeho nudě pokusil vyměnit za někoho dalšího, ale… snad si k sobě nějak najdou cestu. Natáhne ruce po balíčku a opatrně si ho přitáhne do klína. Ještě opatrněji zatahá za šňůrky, sundá ten překrásný papír a otevře krabici, ve které je naprosto nádherné pyžamko. Dokonce i tu barvu zbožňuje, je jako jeho rty. Chvíli si ho prohlíží s okouzleným výrazem ve tváři, pak ho vytáhne a přitiskne k sobě a upře na Miyaviho oči, jako by dostal diamanty. 

"To je můj první dárek v životě." Řekne mu a těžko popsat, jaký je to pocit. Jednomu se chce smát a plakat zároveň. Začne si ho prohlížet a přikývne na jeho slova o tom, že může, už napůl nepřítomně. Jako pokaždé, když si něco ukradne celou jeho pozornost. 

"Neměl jsem postel..." Odtuší jenom, i když tohle Miy na mysli neměl. Samozřejmě, že nikam nedrobil a pokud ano, honem to po sobě uklidil, aby nedostal vynadáno! 

"Oyasumi, Miy-san." Popřeje mu nakonec a i když byl celý den plný překvapení a zážitků, ještě dlouho nejde spát. Musí přijít na to, jak funguje koupelna, aniž by ho rušil a příliš se ptal, pak se umýt, obléknout ten dárek a prozkoumat svůj pokoj. Na tajemný počítač se zatím neodváží sahat, ale než všechno proleze, je hluboká noc. Najde dokonce i ty zvláštní hračky v zásuvce u postele a čím víc si namáhá hlavu s tím, na co jsou, tím je červenější. Když v naprosté tmě proklouzne do Miyaviho pokoje, je už něco po třetí hodině ranní. Jako myšička přeběhne bosýma nohama po koberci a ještě opatrněji vklouzne pod jeho přikrývku. Nějak nedokáže usnout takhle opuštěný. Když svoje drobné tělo přisune k tomu vyhřátému, vytřeští oči do tmy. On na sobě vůbec nic nemá!!! Stejně se ale stočí do klubíčka, co nejblíž to jde a konečně usne s jemným úsměvem na rtech.