Aqui x Miyavi - Ano pane, moc se těším. - část 2.

(Miyaviho apartmán)

Aqui

V očích se mu proběhne zmatení, když ho jeho nový pán z ničeho nic osloví tak něžně a to jak významem, tak tónem jeho hlasu. Přesto se na něj pousměje očima. 

"Aqui." Řekne mu a ten kouzelný okamžik, kdy mu celkem bez obav hledí do očí chvíli trvá. Jenže pak ho Miy prolomí dalším oslovením, po kterém Aquimu přeběhne mráz po zádech a už tolik konejšivé není. Pravidla, když budou sami? Měla by platit nějaká jiná, než když jsou s někým dalším? Ale proč? Pro Aquiho je to matoucí, ale samozřejmě odkývá úplně všechno, co Miyavi chce. Jenže ten jeho požadavek je… prostě nereálný. Nikdy kam až jeho paměť sahala nesměl dělat nebo nedej bože říkat, co sám chtěl, až nějak dočista zapomněl, co to je myslet sám za sebe. Prostě si neuměl představit, co by měl teď dělat. Pro něj tahle rovnice měla jenom jediné řešení. Zjistit, co chce Miyavi a pak udělat přesný opak nebo tak něco. Snad bude spokojený. Uhne pohledem do strany, když Miyavi zmíní tu facku. Nechápe, proč mu tohle dělá, ale přece před chvílí sám zmínil, že je sadistický. Něco takového se trestalo něčím mnohem horším, než je poprava. Aby otrok sáhl na pána, to bylo něco neslýchaného. I kdyby snad chtěl, strach by mu to nedovolil, ať si Miyavi říká co chce. +Tohle celé je určitě nějaký test. Podivný test...+ Ubezpečuje se v duchu, protože jinak to nedává vůbec smysl. Many.. tak se jmenuje ten papoušek? Na toho by se podíval rád a taky by se ho rád zeptal, proč ho naučil jenom takové podivné věci, ale stejně se teď bojí pohnout z místa. I z okna by se podíval moc rád. Jak odsud asi všechno vypadá? Nic po cestě neviděl, protože měl zavázané oči. Netuší odkud přišel, ani kde přesně je teď. Jahody… ví, jak vypadají, ale v ústech je taky nikdy neměl. A pak nepokrytě zčervená a znovu se podívá někam na špičky svých pantoflíčků. Ví o těch věcech, ale… nikdy po něm žádné nechtěli. Vždycky se hrozně divil tomu, proč tohle páni chtějí, když se na ně dívali jako na nábytek. Podřadná stvoření, která jsou tu od toho, aby za ně všechno udělala… a na takové věci si je brali? Proč to nedělali jen sami mezi sebou? Podobné věci by ho ani neměly zajímat, nepřísluší mu o tom rozhodovat, tak proč nad tím přemýšlet? Jenže to, co se stane vzápětí, mu doslova vyrazí dech. Doopravdy vypískne, když zatne štíhlé prstíky do jeho košile na zádech a vzápětí už je nesen někam pryč. Neodporuje mu, jen zvedne hlavu a krčí obočí, jak se dívá na vzdalující se křeslo a papouška. Právě dostává hodně osobitou exkurzi po bytě a kdyby to bylo na něm… vlastně se mu to líbí. Nepatrně pozvedne koutky nahoru a hlavu zase sklání, protože je to namáhavé, držet ji pořád tak, aby všechno viděl. Jenže asi uprostřed cesty přestane dávat pozor. Miyavi opravdu krásně voní. Nikdy nic podobného necítil a probírá se v duchu spíš jeho vůní, než aby vnímal, co mu ukazuje. Kolem je tolik krásných věcí, které přitahují jeho pozornost. Probere se až v ložnici, která má být jeho. Tohle? Taková krása? Zapírá se dlaněmi o jeho lopatky, aby přes svoje vlasy ve tváři vůbec něco viděl a nemůže tomu vůbec uvěřit. Na něčem takovém nikdy nespal. Dokonce by u toho snad i přeslechl, že se smí zamykat. No to rozhodně nikdy neudělá! Pro pána, co je zase tohle za zkoušky? Jak by on mohl svému pánu říkat, že něco nesmí? Rozumí mu stále míň. Do zorného pole se mu dostane i počítač. Nikdy na žádný nesměl sáhnout, ani neví, jak se s ním zachází. Něco stáhnout? To raději taky ne, ale stejně nevychází z údivu nad těmi velkorysými nabídkami. Má pocit, že se svět zbláznil a všechno kolem něj se otočilo vzhůru nohama. Filmy… hudba… na to bude mít čas? Vypískne podruhé, když ho Miyavi bez varování hodí na postel, až se měkká matrace zhoupne. Proboha dovedl by se okamžitě zhroutit do přikrývek a už nikdy nevstát. I ony krásně voní a jsou měkoučké na dotek. Jenže pán chce… Aqui zvážní, zvedne se na předloktí a upře zkoumavý pohled do očí nad sebou. Červeň ve tvářích je zpět. Ticho se chvíli natahuje, ale Aqui přece nesmí takto váhat! 

"A-ano, pane. Užijeme..." Dostane ze sebe o něco tišeji. 

Miyavi

Ještě pořád se má chuť smát, když si vzpomene na jeho vypísknutí. Tohle asi bude dělat častěji, je jak malý, když na podobné věci přijde. Ne, on se sem úplně nehodí, ale nikdo to nesmí poznat, takže psst. Dokonce se přistihl, že by ho nejradši nepouštěl, ale to nemůže, dokud si nebude jistý, že se to Aqiumu opravdu líbí. Potřebuje si ho pořádně proklepnout, aby dokázal odhadnout, co je jen výchova a co je skutečné. Nechce tu mít otroka, chce tu mít společníka. Prohlíží si ho dravčím pohledem, když se válí v teď už jeho posteli a neví, jestli se ovládnout nebo ne. Nikdy vtom neměl příliš silnou vůli a teď se má držet zpátky? S mírně pozvednutým obočím mu hledí do tváře a čeká na jeho odpověď. Nabídl mu toho dost, aby zjistil, že tady to nebude tak úplně vězení, ne v tom pravém slova smyslu. On by byl radši, kdyby tu mohla jeho křehká dušička volně dýchat, ale bude to těžší, než si myslel. Odpoví mu ale přesně tak, jak se Miy bál. Tady si pánové dali záležet a vtloukli pořádky hodně hluboko. Opravdu by se mu dal hned první den a ani by nemrkl? Musí zjistit, jak hluboko se dostali.

"Jsem Myaivi, prostě jen Miy." Opraví ho jako první, ale už jen to zakoktání mu říká, že to tak úplně nebude pravda. Řekl jen to, co chtěl slyšet a to...Není to, co chce. Byl blázen, občas malinko sadista, když si to obě stran přály, ale nikdy nechtěl být jako ostatní a vzít si něco podobného násilím. Pochybuje, že už má Aqui něco za sebou, podle ceny nebyl snad ani políbený, pokud si nedávali pusinky s kamarádem za rohem, ale když na něj tak kouká...Spíš ne.

"Opravdu?" Pozvedne obočí a začne rozepínat zbývající knoflíky své košile. Nespouští z něj oči, ani když vytahuje trhanými pohyby lemy zpod kalhot. Stáhne ji bez váhání z ramen a odhalí vypracovaný a hlavně potetovaný hrudník, stejně jako jsou vidět jeho stejně ozdobená záda v zrcadle za ním.

"Opravdu je to to, co si přeješ? Víš, co jsem ti řekl, nesmíš mi lhát." Blíží se pomalu k posteli jako šelma vyhlížející si svou kořist, než se začne po čtyřech přesouvat nad něj. Jejich nosy dělí jen milimetry, aniž by z něj oči spustil.

"Nejsi můj, patříš sám sobě. A proto..." Pomalu klesne očima k jeho hrudníku a pohladí jej pravou dlaní po linii těla, když přesune váhu na tu levou.

"A proto to neudělám, odkud opravdu nebudeš chtít. Nejsi otrok, u mě a bez cizích očí už ne." Broukne mu skoro do rtů a nakonec přece jen neodolá a jemně ho líbne.

"Tohle bylo jen první ahoj. A asi je to malinko návykové." Ušklíbne se pobaveně, než opustí jeho blízkost.

"Nikam neutíkej, za chvíli jsem zpátky." Prohrábne si vlasy a vytratí se do kuchyně. Jakmile se asi za pět minut vrátí, nese sebou lahev bublinek a misku jahod. K tomu dvě skleničky, skoro to vypadá, že mu to každou chvíli spadne.

"Je na čase oslavit tvou zdánlivou svobodu, Aqui-chan. Buď v klidu, vězni jsme v podstatě oba, jen tak klec vypadala doteď trochu jinak." Vleze si za ním do postele a podá mu misku.

"Jen jez, jsou fakt slaďoučké, asi jako ty a tvoje rty." Neodpustí si malou provokaci a ani ho nenapadne se oblékat. 

Aqui

Málem se vsákne do matrace pod sebou, když se na něj Miyavi takhle dívá a přistihne se, že v prstech pevně svírá povlečení, až se mu potí dlaně, ale nedovolí si odvrátit pohled od něho, ani dát jinak najevo, že by třeba nechtěl. 

"Ano...a… ano, Miyavi-san." Vyřeší to po svém, aby mu udělal radost a zároveň tam to oslovení nechá. Někdy pogratuluje sám sobě, jak to vyřešil. Trhaně se nadechne, když si jeho pán začne rozepínat oblečení a sice má oči přikované k jeho prstům a vlastně se mu líbí, co je pod nimi, ale zároveň se mu červeň hrne do tváří, hrozí, že se snad rozpustí a je tady opravdu šílené vedro. Doslova nedýchatelno. Jenom ty jeho obrázky na kůži by si mohl prohlížet celé hodiny a periferně vnímá i zrcadlo a fakt, že je jich na něm mnohem víc, ale není schopný se tam teď pořádně podívat. Stiskne pevně výrazně nalíčené rty a obtížně polkne, když se Miyavi pohne směrem k němu a nabádá ho, aby nelhal. On vlastně ani neví, jestli lže nebo ne. Přece chce udělat všechno, co mu pán poručí, aby byl spokojený a on neskončil špatně nebo ne? Začíná z něj být opravdu nešťastný, protože takový zmatek v hlavě neměl snad nikdy. Dlouze se nadechne nosem a zadrží dech, když se Miyaviho vysoká postava ocitne nad ním. Brzy se mu dívá do očí z bezprostřední blízkosti a nejspíš se právě zastavilo i jeho srdce. Patří sám sobě? 

"Já nechci..." Vypadne z něj příliš rychle. Jak by mohl patřit sám sobě? Vždyť netuší, co to znamená, co by si s tou svobodou měl počít. Takhle se cítí mnohem bezpečněji. Jeho život má nějaký konkrétní řád a Miyavi mu ho bere. Háže ho do vody nejistot a váhání nad tím, co by měl vlastně udělat, když to doteď vždycky věděl zcela přesně. Hned se lekne, že mu odmlouval. Nemůže si vůbec zvyknout na pocit, že vlastně může. Po tom doteku ho zabrní celé tělo, které napne, ale Miyaviho slova jsou velmi laskavá a on uhne pohledem do strany. Po tváři se mu sveze jediná slza úlevy a zároveň nejistoty. Vrátí k němu pohled a v ten okamžik se jejich rty setkají. Aquiho srdce se znovu rozeběhne, teď pro změnu závodní rychlostí a sevře povlečení ještě pevněji. Není to nepříjemné, ani trochu ne. Pousměje se nad jeho dalšími slovy, protože by bylo vážně hrozné, kdyby s tím polibkem Miyavi spokojený nebyl, ale snad pro něj bude mít jisté kouzlo, aby tu nakonec mohl zůstat. I když si nejdřív přál něco jiného. Měl z něj ale doopravdy strach. Zmateně zamrká, když se Miyavi najednou zvedne z postele a odejde. Hledí za ním a snaží se v hlavě přebrat vším, co se právě stalo. Stočí oči k zrcadlu a spatří svou vlastní rozhicovanou tvář. Poupraví si vlasy, posadí se a pak se začne rozhlížet po novém pokoji. Skoro se bojí na ty drahé věci sahat. Obrátí k Miyavimu oči, jakmile uslyší jeho kroky a sleduje, že k němu nese nějaké potraviny, které nezná. Bude mu trvat celou věčnost, než se všechno naučí. Miy je brzy zpět u něj v posteli a podává mu mísu s ovocem. Osmělí se a pro jednu jahodu sáhne a když ochutná… zvedne k němu rozšířené oči plné nové radosti. Je to neskutečně dobré! Nic jiného už asi jíst chtít nebude. Po očku ho sleduje, co nalévá z lahve, stejně jako si neustále prohlíží ta pěkná ramena a nakonec si dovolí neslýchanou věc. Promluví bez vyzvání. 

"Proč jsme vězni oba?" A navrch otázka! Za tohle by mu dřív pěkně dali! Co se má on ptát svého pána na cokoliv? Miyavi se o něj ale zatím stará jako by to snad bylo naopak. 

"Vykrmíš mě a pak sníš, když jsi ten sadista, Miyavi-san?" Pokračuje dál ve své zvědavosti, zatímco sahá po další jahodě. Takhle mu doopravdy chutnaly jeho rty? Raději před ním znovu uhne pohledem. 

Miyavi

Uvelebí se pohodlně na posteli kousek od něj a prohlíží si výrazy v jeho tváři. Je to hezké vidět, jak ho vyvádí z míry a zároveň ho zlobí fakt, že vzali mladého kluka a vštípili mu do hlavy tohle. Prostě ho připravili o skvělé roky života. Už jen tím, co všechno se musel naučit a jak musí přemýšlet. Měl by si užívat, on sám v sedmnácti vymetal kde jakou párty. Bylo to skvělé, ale taky zároveň k nesnesení, když přišli povinnosti a uvědomění, co se kolem děje. To ho částečně změnilo a možná z něj udělalo daleko většího blázna. Choval se jinak, přemýšlel jinak a možná by přišel i o život, kdyby to vyšlo najevo. Teď se ale krotit nemusí, právě naopak, musí ze sebe vydat to nejlepší, aby Aquimu vynahradil alespoň kousek ze ztracených let. Nemůže tohle udělat se všemi, ale o to víc se bude snažit právě s ním.

"Mám tu spoustu dobrých věcí, většina z nich je v ledničce. Ukážu ti chutě, o kterých se ti ani nezdálo." +Hlavně o jedné teď přemýšlím, ta se ti bude moc líbit.+ Neuhlídá své myšlenky.

"Ale jahody mám skoro nejradši, ještě čokoláda je skvělá věc. Tu ti přinesu zítra. Tu nejlepší samozřejmě. Musím tě pořádně rozmazlit, abys mě pak pustil, kam jen budu chtít." Mluví s ním, jak kdyby byl jeho host a ne vězeň, otrok. Podá mu pomalu skleničku a gestem hlavu ho pobídne, aby se napil. Mohl by ho opít a malinko zneužít? Možná se opravdu nechá ukecat a nebude to stát zas tolik. Auqiumu by stačilo jen zamrkat, kdyby chtěl a omotal by si Miyaviho kolem prstu. Mohl to udělat právě před chvíli, ale nemohl by se sebou žít, kdyby to bylo z nutnosti.

"Nic není horšího, než sex s nutnosti." Prohodí své myšlenky nahlas a pak jen nevinně pokrčí rameny.

"Tos neslyšel." Uchechtne se a vzápětí zvážní, jakmile přijde první otázka a v závěsu za ní druhá. Miyavi chvíli nic neříká, jen sáhne po jahodě a přejde mu jí přes rty, než si sladkým ovocem nejde cestičku mezi ně. V očích mu zaplane touha, když vidí, jak mizí mezi nalíčenými rty a zmučeně si povzdechne.

"Já jsem vězněm své vlastní rodiny a postavení. Nemůžu si jen tak vyjít na ulici, abych nebyl sledován, nemůžu si dělat, co mě nepadne. Ne to, co by má rodina považovala za potupu." Prozradí mu zase kousíček světa, ve kterém žije.

"Kdybych udělal něco takového, skočím na kraji města a nezmůžu už vůbec nic." Odpoví mu na první otázku. S druhou ještě chvíli posečká, než se převalí na posteli a otevře přihrádku pod ní. Má hračky schované všude možně a i tady jsou. Má je rád, ale hlavním důvodem, proč tady jsou je jeho pověst, které potřebuje dostát. Proto jsou v jeho bytě zakázané návštěvy. Zařídil si to tak, aby sem nikdy bez pozvání nesměl. Klepy se šíří rychle a když sluha nejde krev v posteli...Nikdo už dál nezkoumá čí je. Jakmile se narovná a pozvedne ruku, svírá v ní ozdobná pouta s rudou kožešinkou.

"Vykrmit tě zkouším, sníst...Možná tě po kousíčkách ochutnám." Přiblíží se k němu blíž a vrní svůdně, jak nejlépe dokáže.

"Jsem sadista Honey, ale jen takový, abych tě dohnal na pokraj tvého vědomí slastí." Prozrazuje mu o kousíček víc.

"Nic, co bys mi nedovolil, i když si venku myslí, že mi na pocitech těch, co se mnou sdílejí postel,, nezáleží. Pletou se, to je to, na čem mi záleží hlavně." Odloží pouta mezi ně a sáhne po další jahodě, kterou zas míří k jeho rtům. Jakmile o ni přijde, pozvedne jeho tvář za bradu, aby mu podíval do očí.

"Řekni mi, bojíš se, Aqui-chan? Bojíš se, že by ti jeden sadista mohl ublížit nebo si odvážnější, než se na první pohled může zdát?" Vyjeví mu své vlastní otázky, když se trochu poposune a pozvedne svou vlastní skleničku k jeho rtům, aby mu dal napít. 

Aqui

Jeho oči se promění do spokojených půlměsíčků, když mu Miy slibuje spoustu dobrot k jídlu. Odhalí tím vlastní důvěřivost a tím pádem i zranitelnost. Stačí mu jen několik málo minut hýčkání a už se neostýchá pro jahody sahat. Jsou příliš dobré na to, aby jim odolal. Kdyby byl tohle test, propadl by na celé čáře. Vrhne po něm tázavým pohledem, když mu Miy slíbí jakousi čokoládu kvůli tomu, aby ho Aqui někam pustil. Vždyť přece může jít, kam chce? Rozhodně všude tam, kam by ho mohl pustit on sám, no ne? Je to jedna z těch věcí, které na něm nechápe, ale snad si časem zvykne a už se tolik divit nebude. Začíná to tu být opravdu mnohem lepší než místo, ze kterého přišel a brzy si nejspíš nebude ani stýskat. Při jeho další poznámce už ale nejspíš pochopí, kam tímhle míří. Dlouze si prohlédne jeho tvář. Nechce to na požádání, protože má strach, že to nebude dobré? Aqui sáhne po té sklence a skloní oči. Není si vůbec jistý, že by to kdy dobré být mohlo, protože o tom neví vůbec nic, ale nepřipadá mu úplně nejlepší tohle svému pánu právě teď říkat. Takže Miyavi doufá, že když se k němu bude pěkně chovat, Aqui ho pozve do své ložnice sám od sebe. Měl by to udělat hned nebo raději nějakou dobu počkat? Vůbec neví, co si s tím počít, ale výsledek je pořád stejný. Miyavi-san si to přeje. Hotovo. Dnes, zítra, někdy jindy, nebyl v tom rozdíl. Stejně to bude pořád stejně špatné. Asi? Raději se napije a bublinky jsou pro něj něco tak nečekaného, že mu skoro vletí do nosu, on sebou trhne a s dlaní před ústy se rozkašle. Kromě toho cítí v nápoji ještě jinou, zvláštní chuť. Je to alkohol, ale ještě neví, jak to pojmenovat. Podívá se zaraženě na skleničku a podruhé už je připravený. Vůbec neví, že by to do sebe neměl lít jako limonádu, ale je to opravdu moc dobré a navíc od rána nic nepil, takže je obsah skleničky prázdný na totata. Když mu Miyavi neodpoví na jeho otázky hned, není si jistý, že to nepřehnal, ale poslušně otevře rty a nechá se nakrmit další jahodou. Překvapení v jeho očích na sebe nenechá dlouho čekat, když se dozví, že ani jeho pán si nemůže dělat, co chce. Zřejmě jsou tu nějaká závažná pravidla i pro něho. O tom neměl ani ponětí. 

"A co je tou potupou?" Vyptává se dál. Určitě bude lepší, když to bude vědět, aby něco takového nedej bože sám nezpůsobil. Trochu povytáhne krk, aby viděl, co to Miyavi hledá a pohled na pouta ho přinutí zvážnět. Několik dlouhých okamžiků na ně hledí bez hnutí. Viděl je u spousty otroků a vypadala mnohem hůř, než tahle, ale jemu je nedávali. Po chvíli zvedne oči zpět k těm jeho. 

"Nejsou potřeba." Řekne mu odhodlaně, aby ho ujistil, že utíkat nebude. Vlastně se mu do nich ani trochu nechce, teď, když ví, jaké to je je nemít. Miyavi se k němu zase přiblíží. Aqui mu neucukne, ale zblízka sleduje rysy jeho tváře a na šíji se mu postaví chloupky do pozoru. Tomu oslovení nerozumí, ale už jsou zase u té postele. Zdá se, že se tady toho kolem ní bude točit opravdu hodně a Aqui přestává rozumět tomu, proč je tady zrovna on. Samozřejmě, že se šuškalo i mezi otroky, že některé domy se na tohle specializují. Není tady třeba omylem? Znovu poslušně otevře rty kvůli jahodě a nechá se bez odporu vzít za bradu. Oplatí mu pohled do očí a ta otázka ho překvapí. Měl by se asi bát, když se tak ptá, ale jaká odpověď je ta, kterou chce slyšet? Kdyby mu chtěl nahnat strach, bylo by to jiné, o to se nesnaží, takže…? 

"Nemám strach, Miyavi-san." Odpoví mu. Ve skutečnosti by stačilo, aby se Miy zamračil, ale zatím se skutečně nebojí, nedal mu důvod. Jeho sklenička je už znovu plná a on se znovu opatrně napije, ale pořád se dívá do jeho zvláštních očí. 

Miyavi

Aqui se celou dobu chová víc, než poslušně. Ostatní jeho známí by nejspíš skákali radostí, že před sebou mají dokonale vychovaného otroka, který jim nic neodepře a udělá, co jim na očích uvidí. Miyavimu to ale potěšení rozhodně nepřináší. Jak by taky mohlo. Aqui sice nemá pouta, ale je svázaný mnohem víc, než by se na první pohled mohlo zdát, i když si to nejspíš ani neuvědomuje.

"Pravidlo číslo jedna." Začne potichoučku vyjmenovávat, které prohřešky by ho mohly stát místo na výsluní.

"Nikdy se nezamilovat o třídu níž." V očkách  se mu blýskne a čeká,  jestli se Aqui zakucká i po dalších locích ze skleničky.

"Pravidlo číslo dvě. Nikdy nesmíš urazit nikoho ze své rodiny." Pokývá hlavou na potvrzeních vlastních slov. On to dělal vždycky a radostí, i když jen v duchu.

"Zrada vlastní krve je něco, co nepřežiješ." Ujistí ho, že je to tak.

"Dále tu máme...Oblečení, jasně. Nikdy nesmíš jít ven v něčem, co by stálo míň, než cena otroka." Sám se dlouze napije, ale potřeboval by rozhodně něco ostřejšího.

"Nikdy nedávej otrokům kvalitní potraviny, které sám konzumuješ. To jeden hluboko klesne." Odfrkne si, protože to jednou udělal, když byl malý a podělil se o lízátko. Na ten výprask v životě nezapomene.

"Rozhodně těm dole nikdy nepomáhej." Cituje vlastně dál svého vlastního otce.

"Neříkej, co si myslíš. Říkej to, co chtějí slyšet." Vypadá to, že opravdu přemýšlí, co by ještě vyzdvihl.

"Neposlouchej na veřejnosti co chceš, ale to co se právě poslouchá." Pokrčí rameny a má chuť přesunout se na chvíli ke své vlastí aparatuře.

"Je toho mnohem víc a každý špatný krok se trestá. Tak jako u tebe, jen taky není tolik těch fyzických, víš." Dokončí a nakonec nad tím mávne rukou.

"Ale to ti u mě nehrozí, ne tak, jak si myslíš, že by se to mohlo dít. Jsi má společnost, ne otrok. Rozumíš?" Pozvedne nepatrně obočí a koutky se mu pozvednou.

"Tak ty se nebojíš?" Zatváří se nadmíru pobaveně, když se o malinkatý kousek přiblíží, skoro se rty dotýkají.

"Ale měl bys." Snaží se mu dostat víc do hlavy. Druhou dlaní jej jemně hladí po paži a míří dolů až k zápěstí. Ani neví, proč se mu chce ho malinko trápit. Možná proto, aby z něj dostal něco víc, než jsou jen přitakání. Nechce ho děsit, jen potřebuje, aby si uvědomil, že za ne, se tady nevraždí.

"Povíš mi, čeho se tedy bojíš nebo po čem toužíš?" Vyptává se ho na věci, na které mu Aqui nemůže odpovědět, jak je naučený. Netuší, co by Miy mohl chtít slyšet.

"Když mi řekneš tvá nejtajnější přání, třeba ti je splním anebo udělám pravý opak." Pozvedne pravý koutek v hravém pousmání, než se ozve tiché cvaknutí několikrát po sobě, jak do sebe zapadají zoubky pout, jenž právě uvěznila jeho jedno zápěstí.

"Mít pouta je někdy mnohem osvobozující, než být zdánlivě svobodný. Možná se musíš dát, ale s někým, kdo to umí, můžeš jen hodně dostat." Odmlčí se na vteřinu a dlouze se nadechne, když vidí rudou kožešinku, jak obepíná Aquiho zápěstí. Tohle je vážně moc pěkný obrázek, jeden by na to vydržel koukat i hodiny. Nakonec zase vzhlédne a vloží si jahodu mezi rty. Povytáhne se kousek výš, aby dosáhl k jeho rtům a jemně přes ně přejede. Jeho oči naznačují jen jedinou otázku - Dáš si ještě?- Jestli to opravdu udělá, asi už se neudrží. Stojí ho to hrozné přemáhání, aby se na něj hezky nevrhl a nezrušil své předsevzetí, že si o to upřímně řekne sám. Kdyby alespoň nebyl tak roztomilý....Tohle je krásné peklo.