Aqui x Miyavi - Ano pane, moc se těším. - část 1.

(Miyaviho apartmán)

Miyavi

Posledních pět set let se planeta začala měnit k nepoznání. Zasáhly jí vlivy lidské existence, stejně jako konflikty mezi jednotlivými státy. Nic, co dříve existovalo, už není stejné. Většina planety se uchýlila do velkých měst, která sice byla značně přelidněná, ale byla to snad jediná možnost, jak přežít. Zdroje pitné vody byly kontaminované a laboratoře vehementně pracovaly na nejjednodušším řešení, jak vodu čistit. Tokyo na tom nebylo o nic lépe a lidé na okraji ve slumech často umírali na zhoubné nádory. Pro ně řešení téměř neexistovalo. Potýkali se i s nedostatkem potravin a prostředím plným krys. Nebylo odtud cesty, jen někteří tomu říkali štěstí, pokud se stali otroky jediného procenta, které si žilo ve středu v obrovských mrakodrapech a rozhodně je netrápilo nic z toho. Kde byly peníze, byl i život. Samozřejmě existovala i střední vrstva, ale nebyla o nic početnější, než zlaté děti, které si udržovaly svůj standart. Pracovali pro ty nejbohatší jako řidiči, právníci, lékaři, ale pokud jste se do podobné vrstvy nenarodili, nebyla skoro šance se posunout dál. Bylo nepsané pravidlo, že to jinak být nemá. Jen pro ten luxus a taky pro dostatek zdrojů a život na vysoké noze. Kdyby jich bylo příliš, nedalo by se něco podobného udržet. Jedním z těch bohatších byl i Miyavi. Jen podle všech kolem hodně zvláštní. Jeho rodina měla kořeny do dob, kdy bylo ještě všechno v pořádku. Dlouhý rodokmen mu zařídil místo na výsluní a v bezpečí. Stejně jako jeho bratranci. Shinya byl všechno, jen ne někdo, kdo se uměl tvářit, že je všechno v pořádku. Nebylo to poprvé, kdy strávili večer u sklenky a on se mu svěřoval. Miy s ním souhlasil, ale vždycky ho nabádal, že jsou věci, které jinde říkat nesmí. Jak byla nulová šance, že se někdo z okraje dostane nahoru, tak byla téměř stoprocentní, že se někdo dostane z výsluní hodně hluboko, pokud by narušoval rovnováhu. Miy o něj měl strach, naštěstí nebyl Shin příliš důvěřivý, takže se svěřoval jen jemu. Miy však nebyl z těch, kdo seděl se založenýma rukama. Všechno muselo probíhat v největší tajnosti a stejně nikdy neodložil návštěvu svého kontaktu kousek od jednoho ze slumů. Bylo to nebezpečné chodit na podobná místa. Musel se převléknout, jít ideálně bez bot, aby ho nezabili díky nim a domluvit předávku balíčků. Nebylo to mnoho, jen...Lepší, než nic. Pocit, že pomůže aspoň jednomu z nich, mu dávala o malinko klidnější spaní. Navenek ale vystupoval stejně jako všichni ostatní. Možná o něco výstředněji. Otroky, které vlastnila jeho blízká rodina, ubytovávali do menšího domu kousek od nejbohatší čtvrti a u něj vždycky zůstával jen jeden, kterého si vybral. Ten žil v apartmánu o pár pater níž nebo přímo s ním. Hodně lidí nepochopilo jeho filozofii, ale on hlásal, že pokud se budou mít dobře, bude se mít dobře i on. Přece jen loajalita bylo něco, co se nedalo koupit. On sám vyměňoval postupně své informace a dobré jméno za otroky. Měl jich tolik, že občas nebylo jasné, co s nimi dělá. Jen...prostě je nechával žít. Tím se však taky dostal pod drobnohled a bylo na čase si zase jednoho vybrat k sobě. Někoho, koho bude vodit s sebou a ukazovat světu, že on k nim přece patří. K jeho štěstí si většina už pár let myslela, že je magor a to mu hrálo do karet. Hlavně, když něco podobného dokáže udržet a projde mu všechno. Tedy...Ne, že by byl úplně normální. Dost svého volného času trávil na zavěšeném hnízdečku za oknem, prostě ve vzduchu. Koukal na město a přemýšlel, jaké to bylo kdysi dávno. Dnes to mělo být ale jiné. Nechal si přivést několik adeptů na nové místo po jeho boku. Už vážně musí, jinak se začnou příliš ptát. Navíc, řekněme si to otevřeně, nebránil se tomu je tahat k sobě do ložnice. V tom si prostě nedokázal pomoct, takové dvě stránky. Prostě se otoky pokoušel balit a bavil se tím klidně celé dny. Tolik k normálnosti. Na sobě má světlounce modré sako, kalhoty stejné barvy a vlasy jen k tomu všemu ladí. Obrovským apartmánem se rozléhá rockovější hudba, všude se něco válí a celkově tu panuje chaos, stejně jako v jeho hlavě. Usadí se do křesla, které stojí divně uprostřed obýváku a na rameni mu sedí papoušek, který se mu probírá vlasy. Sem tam mu dá oříšek a ten poděkuje zvučným, jdi do hajzlu. To ho vždycky rozesměje. Nejvíc asi, když přijde jeho 'milovaný' strýc, to by mu ty ořechy strkal jeden za druhým.

"Pane, jsou tady." Ohlédne se na svého sluhu, který se stará o nákupy a podobné pitomosti, než kývne hlavou.

"Sem s nimi, je na čase se pobavit." Prohodí s hraným nezájmem. 

Aqui

Aqui… takové jméno mu dali a už nemělo zase tolik společného s původní Japonštinou. Mělo v sobě odrážet původ dávno zmizelého latinského jazyka, značícího, že je plný elementu vody. Jenže i když bylo vody všude nedostatek, nebylo to zrovna lichotivé jméno. To proto, že voda nebyla poslušná, byla nespoutaná a vždycky si našla skulinku kudy protéct. V ohledu, k jakému ho vychovávali, stačilo jenom tohle jméno na to, aby si ho nikdo nevybral, ale s tím sám nemohl nic dělat. Aqui znal dobře svět chudáků a nevěděl nic o světě tam nahoře. Netušil, jak by to tam mohlo vypadat, jak vypadá zblízka hýření zdroji, když na to někdo má. On měl to štěstí, že žil uprostřed, ale ne jako svobodný člověk. Jako majetek muže ze střední třídy, který občas sbíral po světě chlapce a dívky jako je on, snažil se je zlomit a něco naučit, aby je později mohl prodat, co nejdráž to šlo. U těch, u kterých se mu to nepodařilo, nebyl vůbec žádný problém hodit je zpět do špíny, kde to obvykle špatně skončilo, protože si v tom světě už neuměli poradit. Nikoho v něm neměli, ani neměli prostředky a zkušenosti. Aqui si nepamatuje svou předešlou rodinu, byl ještě celkem malý, když se tady objevil a dlouho dělal ty nejpodřadnější práce v potrhaných šatech, ale měl co jíst, měl střechu nad hlavou a postupně se mu snažili vymýt mozek a připravit ho o jakékoliv já, jakékoliv sny, osobní potřeby nebo názory a nedej bože koníčky. Vlastně se jim povedlo stvořit kompletně adaptabilní osobnost, která vždycky nejraději dělala to, co její majitel nebo ten, s kým měla trávit čas. Zprvu to nebylo poznat, ale později bylo jasné, že na otázku Dáš si sladké, odpoví tak, jak mu naznačí jeho protějšek. Ano, dám – protože on ho miluje a dává si. Ne, nedám – protože ho nemá rád a Aqui tím pádem taky ne. Mohl poděkovat své pěkné tváři, že se ho pokusili cvičit o něco víc, naučili ho číst a psát, etiketu, pěkné pohyby, ale nic o historii, ekonomice a podobných věcech. Nikdy neměl vlastní pokoj, takže neví, co je to soukromí, ale taky se ho nikdy nikdo nijak nedotkl, protože by byl v jistých kruzích neprodejný. A oni se rádi bavili nevinností a neznalostí. Těch protřelých měli všude dost, to zas byla jiná branže a té se jeho majitel nevěnoval. Muselo mu být dost na to, aby to bylo lákavé a málo na to, aby už se to zas nepřehnalo, takže mu bylo právě sedmnáct, když se rozhodli, že ho zkusí nabídnout co nejvýš, aby se jim náklady na jeho život vrátily a ještě něco vydělali. Aqui se nebránil. Vlastně neměl ponětí, co by ho mohlo čekat a myslel si, že svět okolo vypadá pořád stejně jako ten, na který je zvyklý. Z jeho „domova“ už nikoho jiného nevybrali, ale na téhle dražbě neměl být sám, jak později zjistil. Dali si práci, aby ho oblékli do pěkného, ale jednoduchého kimona s květinovým vzorem, nalíčili mu tvář a kolem krku dali náhrdelník z drobných živých kvítků a pak mu zavázali oči. Odevzdaně se nechal odvést kamkoliv chtěli, poznával svět okolo jen podle vůní a zvuků a ty byly brzy úplně jiné, než jaké dosud poznal. Ta hudba je první věc, která ho silně vyvede z míry. Podobnou neslyšel. Za to to tady vonělo opravdu pěkně a jeho nohy se zcela jistě dotýkaly něčeho měkkého, možná dokonce koberce! A když páska spadla, bylo kolem něj ještě asi deset dalších, jemu podobných, kolem zápěstí drobné stříbrné řetízky nebo zdobené obojky na krku podle módy, jako by sem přivedli pejsky. Aqui nic takového neměl. Nikdy se o žádný útěk nepokusil a jeho majitel byl přesvědčený, že to ani nikdy nezkusí. Proč by? Kam by v tomhle světě šel? Udiveně se rozhlíží po tvářích kolem sebe, všechny jsou krásné. Pozoruje, jak je oblékli a učesali a jak vypadají jejich páni a na první pohled je znát, že mnoho z nich je na tom zázemím mnohem lépe a oblečeni jsou mnohem pěkněji. Hned po všech tvářích si jeho oči přitáhne i interiér chodby. Takový palác si nikdy neuměl ani představit a je v podstatě v šoku z toho, jak mohou věci vypadat, ale nemá tolik času se všemu divit, protože už se po nich chce, aby vešli. Následuje svého pána do nitra nějakého pokoje, kde skoro není slyšet vinou té zvláštní a uši rvoucí hudby. Je toho kolem tolik na co se dívat, že v podstatě přehlédne postavu v křesle. Asi tak jediný, jako by všichni ostatní věděli, kam se dívat a co očekávat. Zrovna má oči pro kazetový strop s blýskavým lustrem a div si hlavu nevyvrátí. 

Miyavi

Už jen pro to, co by si jeho sluhové měli myslet, se na příchozí nepodívá hned. Jsou přece pod jeho úroveň, no ne? Drtí nenápadně čelisti o sebe, jak moc to Miyavimu je proti srsti, ale jsou tu pravidla, která velmi rád porušuje, některá však nesmí. Je to částečně kvůli svému vlastnímu majetku, ale hlavně...Komu pomůže, když padne na dno k ostatním? Takto měl alespoň nějakou možnost. Opatrně se nadechne a stiskne víčka k sobě. Probere ho malinko zakrákání papouška, ať jdou k čertu. To je novinka, to tu ještě nebylo. Pohladí ho po barevném peří, dá mu ještě jeden oříšek, než se všichni otroci seřadí vedle sebe a přehlídka může začít. +Jak přijít o život, právo vůbec myslet.+ Zkonstatuje si pro sebe v duchu, ale zatím se na ně nepodívá. Jen pomalu vstane a přejde k pečlivě vyřezávanému stromu, kam papouška usadí. Je tam voda, zrní a takové malinkaté zrcátko, které se mu očividně moc líbí. Miyavi kousek poodejde a odloží sako na věšák, čímž odhalí bílou košili, kterou má do poloviny hrudníku rozepnutou a dává na odiv svá tetování. Teprve pak se otočí do místnosti a téměř neznatelným, skoro povýšeným kývnutím naznačí sluhovi poděkování. Nemá ho rád, chodí donášek výše postaveným v jeho rodině. Asi čekají, kdy ten přešlap udělá sám od sebe, aniž by ho k čemukoliv museli tlačit. +Pak kdo je tu otrok.+ Protočí nad tím ve své hlavě očima v sloup a konečně klesne očima k adeptům. Je vyšší, než většina z nich, ale to on byl vždycky.

"Tak se podívám, co si dneska dáme k večeři." Ozve se jeho příjemný hlas s malinko zvráceným pousmáním. Chce vidět jejich reakce, ale stejně zakotví očima na jediném z nich. Vypadá malinko jinak, sluší mu to a hlavně...Nedává pozor. V očích se mu blýskne, ale začne od druhého konce. Každý je trochu jiný, jednoho z těch kluků si přitáhne za vodítko, které si namotá na zápěstí k sobě a prohlédne si jeho tvář zblízka. Ten je taky moc hezký. Mohl by si dnes vybrat dva? Možná ho poslat k Shinovi jako dáreček. Bude mít narozeniny.  Tím by dostál svému jménu a zabil dvě mouchy jednou ranou. Ne, tenhle si najde uplatnění jinde.

"Pošli ho k veliteli ochranky. Bude se mu líbit." Nařídí sluhovi bez váhání, ještě si užije dotek palce na mladíkových rtech a vyšle ho vstříc osudu. Tam se bude mít dobře, sice postel nemine, ale postarší muž se o své chlapce dobře staral, měli se u něj vlastně královsky. Zastaví se ještě u jednoho, ale vzít ho k sobě už nemůže. I dva už byli dost. Ano, i tohle se počítalo. Pomalu se přesune až na konec řady, kde je ten, který věnoval víc pozornosti stropu, než jemu. Ale kdo by se mu divil? Vezme ho za bradu a podívá se mu zblízka do očí. Ty jeho jsou zvláštně prázdné, jak kdyby to pro něj nic neznamenalo.

"Jeho si vezmu já, ostatní můžou jít." Nařídí pevným hlasem, aniž by Aquiho pustil. Druhou paží jej vezme za pas a přitáhne si ho na své tělo. Osahá si ho, jak je zvykem a to velmi pečlivě. Prohlíží si jeho tvář a čeká, co přijde za reakci, než ho pustí a nechá ho stát uprostřed místnosti. Sám se ohlédne na odchozího sluhu a ostatní chlapce, než se nadechne.

"Odteď patříš mě. Nikoho jiného neposlechneš, i kdyby ti měli vyhrožovat smrtí. Tvůj život patří mně." Odejde k baru a zády k němu si vyber lahev.

"Cokoliv ti řeknu, bude jen mezi námi a neopustí zdi tohoto bytu. Ani ty ne, pokud ti to vysloveně nenařídím. Sem totiž patříš." Jeho hlas není příjemný, jak kdyby počítal, že někdo poslouchá za dveřmi. Dvojitým poklepáním probudí svůj tablet a prohlédne si obraz, na němž sluha i s chlapci nastupují do výtahu. Jak se dveře zavřou, povolí jeho výraz a pobaveně se ušklíbne.

"Měl bys mě poslouchat na slovo. Takže tvé jméno a pak se můžeš svléknout." Decentně si odkašle, než se pobaveně uchechtne.

"No dobře, to přijde asi až večer, vidět tě s holým zadkem, nemohl bych se soustředit." Nalije i druhou sklenku zvláštně nazelenalé tekutiny a přejde k němu. Vezme jeho dlaň, vtiskne mu ji do ní a podívá se na něj mnohem vřeleji, než před chvílí.

"Jsem Miyavi. Tvůj nesnesitelný, panovačný a sadistický pán." Odmlčí se na moment, než sklenku pozvedne ke rtům.

"Těšíš se?" Zeptá se ho na to, co se mu prohání hlavou a je zvědavý na odpověď. 

Aqui

Trochu se probere, když se pokojem rozezní nový hlas, honem se rozhlédne a konečně si povšimne cizince, vstávajícího z křesla. Nejspíš pán tohohle všeho a má na rameni… To je ptáček! Oči se mu na chvíli rozsvítí, když už se zase nevěnuje jemu, ale zvířeti, než je odneseno ke stromu a on si konečně prohlédne nevšední, ale velmi krásné rysy. Je vysoký, víc, než dobře stavěný a z jeho očí jde strach. Srdce mu okamžitě spadne někam do žaludku a i když by si měl přát pravý opak, aby neskončil ještě hůř, okamžitě si v duchu začne jako mantru opakovat Sem ne, sem ne, sem prosím ne. Co tím myslel, že si chce dát něco k večeři? Lidé se nejedli, nebo ano? Od té chvíle už se dívá jenom na něj, když si začne prohlížet jednoho po druhém a ojediněle dá najevo nějaký zájem a rozhodne o osudu prvního z nich. To gesto s vodítkem se mu vůbec nelíbilo, ale on naštěstí žádné nemá. Bude ho tahat i za ten náhrdelník? Aqui neměl ani tušení, že se mnohde s otroky zachází vážně špatně. Jeho nikdy nijak zvlášť nebili, kromě tvrdé práce neznal hrubé zacházení, protože potřebovali, aby jim věřil a nechal se přetvořit a podle toho upírá důvěřivé oči i na svět okolo a tohle mu bohatě stačilo na to, aby ho to vyvedlo z míry. Ten muž se brzy ocitne u něho, převýší ho snad o hlavu a půl a on mu chvíli hledí na potetovaný hrudník, než očima vystoupá nahoru a mávne řasami. Tohle taky nikdy neviděl a jedna dlaň se mimoděk slabounce pohne, jako by se ho chtěl dotknout, ale nic víc se nestane. Nechá se vzít za drobnou bradu a okamžitě si poslechne rozsudek. Rty mu na okamžik klesnou od sebe a srdce klesne ještě níž. Cítí, jak se mu prudce rozebíhá a jeho obvyklý klid začíná narušovat strach a adrenalin. Udělá krůček dopředu, když hrudí narazí o jeho tělo a pak už má jeho ruce i na místech, o kterých snad ani netušil, že existují. Co má tohle znamenat? Zachvěje se a zoufale se brání rychlému blesknutí v jeho mysli, že něco snad bylo i příjemného. Skloní oči dolů, trochu zoufale nakrčí obočí a ohlédne se za svým bývalým pánem, ale už vidí jen jeho záda, mizející ve dveřích. Neřekl mu ani Sayonara a po všech těch letech byl prostě… pryč. Aqui by si nikdy nepomyslel, že by to s ním mohlo otřást, ale jaký jiný domov měl? Vždyť neznali objetí ani jako děti. Miyavi ho z ničeho nic pustí a nechá ho tam stát, aniž by věděl, co si počít, takže si jednom obejme dlaní zápěstí druhé ruky a poslouchá nová nařízení. Musí všechno zapomenout a ihned si osvojit nová pravidla a krčí obočí soustředěním. Tedy… chvíli… mezi jednotlivými Ano pane, už otáčí oči za papouškem, který si čistí peří a pak se zděšeně přistihne, že neví, co jeho pán říkal naposled. Tuhle vlastnost zvládal doma obratně skrývat, ale tam bylo všechno stejné. Tady… tady je v pěkném průšvihu. Vrátí k němu vyděšené oči, protože k němu dolehla slova o svlékání, ale ne ta o jméně. Už měl dávno poslechnout a začít s tím, ale je tím úplně konsternovaný. Miyavi to vzápětí už zase nechce, ale stejně má narážky na jeho pozadí a Aqui se mimoděk natočí, aby z něj kousek zahlédl. Co je s ním??? Miyavi k němu přejde a vtiskne mu sklenku do dlaně. Podívá se na ni a zvolna si ji zvedne před oči. Místo pití obsahu už ale zvědavě studuje podivně se přelévající barvu. Tedy do okamžiku, než padne slovo sadistický. Znovu se mu podívá do očí. V těch jeho je zmatení a stopa strachu a pak se spustí obvyklý program. 

"Ano pane, moc se těším." Konečně promluví. 

Miyavi

Pozoruje ho, jak zkoumá tekutinu a u toho se pobaveně šklíbí. Tahle barva se mu zamlouvala, protože ostatní odrazovala a nic mu pak nevypili. Alkoholu bylo dost, ale nebyl nejlevnější. Pokud jste zrovna nechtěli něco, co se pálilo snad ze starých ponožek. Tohle podobného původu rozhodně není a pro něj to má zvláštní nádech něčeho sladšího v pozadí, jinak to parádně propálí hrdlo. Prostě dvě stránky, skoro jako on sám. Prohlíží i se zaujetím rysy Aquiho tváře a hledá v nich něco, co by mu prozradilo, odkud pochází. Po očku si všiml jeho zaujetí papouškem a to, že se v podobných chvílích nehlídá. Proto mu nejspíš ještě neřekl jméno.

"Jak se jmenuješ, Zlatíčko?" Zopakuje mu otázku tišším a měkčím hlasem, než do sebe obrátí polovinu sklenice. Jenže Aquiho slova mu potvrdí to, čeho se obával. Tohle byl typický výplach mozku. Chlapec před ním byl vychován, aby se stal někým jiným. Vlastně přesně tím, kým by ho jeho budoucí pán chtěl mít. A to se Miyavimu příčí. On se o ně rád staral. Za jejich loajalitu jim sháněl drobnosti, které měli rádi. Jenže, jak chcete někomu udělat radost, když neví, co má rád. Aqui nic jiného nejspíš nezná. Viděl už několik jemu podobných. Nebyli nikým a přesto vším, co si dotyčný přál. A to je ten problém.

"Tak mě dobře poslouchej, panenko." Prohodí tiše, ale pořád se tváří spíš pobaveně, než jakkoliv zlostně. Znovu mu zlehka pozvedne bradu, aby ho donutil podívat se mu do očí.

"Odteď tu budou nová pravidla, který platí, dokud jsme tu sami. Rozumíš?" Počká, až mu to odsouhlasí.

"Chci, abys dělal, co chceš, říkal, co chceš a nepřeji si, abys dělal, co si myslíš, že chci já." Odmlčí se na vteřinu.

"Budeš mi chtít dát facku, udělej to. Dokud tu nikdo jiný není, máš právo jako kdokoliv jiný. Za dveřmi je úplně jiný svět, a kdyby někdo zjistil, že je to jinak..." Varuje ho upřímně, než se ohlédne přes rameno.

"Líbí se ti Many? Běž se na něj podívat, ale pozor, jak nemáš něco na zub, klove. A umí jen, běž do háje, trhni si a podobné, tak si to neber osobně." Uchechtne se.

"Chceš se podívat z okna, udělej to. Máš chuť třeba na jahody, dej si je. Máš chuť na mě...To by byla ta nejlepší varianta. Jsem tady a vždy připraven." Zazubí se se svůdným úsměvem a je jasné, že by si klidně dal říct. Pak se ohlédne na druhou stranu, než se podívá zpátky.

"Zkus nekřičet." Vezme ho kolem pasu a přehodí si ho jako pytel brambor přes rameno.

"Tady je koupelna." Ukáže na dveře.

"Máme ji dohromady, ale zamykat nejde. Možná ti tam občas vlezu a ty mi to můžeš klidně vrátit. Tam je kuchyň. Málokdy vařím, ale pokud to umíš, budu ti do smrti vděčný." Ukáže na linku, než dojdou až ke dveřím. Jsou tu dvoje, jedny vedou do Miyaviho ložnice a druhé do Aquiho pokoje.

"Tam spím já a tady ty. Jsou propojeny dveřmi a ty jako jediné jdou zamknout. Pokud budou, vím, že k tobě nesmím. Těmito dovnitř nepůjdu." Sdělí mu a vejde do Aquiho pokoje. Je tam velká postel s vysokou matrací a vypadá hodně pohodlně. I povlečení je ze skvělých materiálů a je vidět, že si dal někdo záležet. Stůl, knihovna s velkým množstvím knih a notebook, ale bez připojení.

"Pokud budeš cokoliv chtít stáhnout, řekni mě. Postarám se o to a přinesu ti to. Máš tam pár filmů a seriálů nějakou hudbu." Je jasné, že si bude moct vybrat cokoliv a pořídí mu to. Teprve až dojdou před postel, chytne ho Miy za pas zlehka ho odhodí na postel. Pozoruje ho s hlavou mírně na stranu. Pokud dodrží jeho pravidla, ví, jak mu odpoví, ale je to takový malý test.

"Můžu k tobě? Užijem si to, věř mi." Zeptá se ho s trhnutím obočí nahoru a dolů. Automaticky se mu proběhne špička jazyka v mlsném gestu přes horní ret. Však on ho odnaučí ty vtloukané záležitosti a nebude první ani poslední. Je na čase plně probudil Aquiho osobnost.