Aoi x Uruha - Zlatokopka, chápeš? - část 2.

(restaurace)

Uruha

Spokojeně se culí, když přijde na ničení Aoiho jeho láskou. Ale ano, on ho klidně bude podobně ničit každý den, aby věděl, jak moc mu na něm záleží. A pak se můžou ničit v posteli a...Bude někdy myslet pořádně na něco jiného? S ním asi ne.

"Jen mi neumírej, to bych nepřežil zase já. Svět by byl bez tebe nuda, víš." Pokývá hlavou, aby bylo jasno, že to myslí smrtelně vážně, než se krátce zasměje. Málem by ho samou láskou snědl, jakmile začne tak krásně žárlit. Nedokáže se nabažit pocitu, že někomu na něm tolik záleží a to jak mu to zakazuje. Brzo bude mít problém a jen tak odsud neodejde. Toho by zas byly plné noviny. Die by praskl smíchy a Aki taky.

"Musí tu být, Miláčku. Je to obsluha. Pokud chceme jíst, někdo nám to jídlo musí přinést." Omluví chování chlapce, kterému ještě strčí malé dýško, aby jim dal na hlavní chod víc času, než je zvykem a pak jen nevině pokrčí rameny.

"No co? Víš, kolik se tu denně naběhá." Svádí to na nadšení z podobné dřiny. Za vteřinu se zatváří o něco smířlivěji a stejně má oči jen pro ty černo černé a hluboké před sebou. Podepře si dlaní bradu a několikrát na něj svůdně zamrká.

"Nenechal bys mě tam ani hodinu. Ještě by mě zkazili. Víš, jací jsou?" Hraje to zas na úplně jinou notu.

"Dokážeš si představit, co by se mnou prováděli a jak bych byl smutný? Nemáš rád, když jsem smutný, že ne, Aoi-koi?" Zavrní jeho jméno, doslova si to užije a narovná se, až přinesou hlavní chod. Stejně se ale nejvíc těší a na reakci na jejich nový, větší ráj. Tam se s radostí schová, až tohle celé skončí, až bude opravdu svobodný.

"No víš, když máš tak rád moře a Aki vlastně taky..." Rozpovídá se, ale dává si na čas, aby ho malinko potrápil.

"Napadlo mě přivlastnit si víc, než pár akciích prázdninového ostrůvku, kam se jezdí tábořit a na takové ty zážitkové programy a prostě jsem ho tak nějak koupil." Usměje se.

"S Akim napůl vlastně. Když jsem s tím přišel, nechtěl mi dovolit udělat to jinak a pokud budete chtít, můžete si ho rozpůlit. " Narazí na jejich popichování s Diem.

"Je to kousek do Okinawi. Nic na tom ostrovu zatím není, jen teď už asi stroje a všechno čeká jen na váš povel. Já ti do toho kecat nebudu. Možná jen pak v interiéru, aby nebylo všechno černé." Ne, bez poznámky by to nešlo. Pak ale přijde Aoiho ohlédnutí stranou a už tuší, co se děje. Podívá se na něj rozněžněle, než nechá jídlo jídlem a pomalu vstane. Kašle na všechny kolem, tohle je prostě jejich chvilka a tu si nenechá nikým zkazit. A může jich tu být klidně celé Tokyo, jen ať se přiučí, jak se správně dojímá milovaný přítel. Přejde pomalu až k němu a stoupne si do jeho zorného pole. Malinko tady pofukuje, tak mu trochu překáží poletující prameny ale nic, co by nezvládl. Snad poprvé v životě asi přežije zničený účes.

"Aoi-chan." Osloví ho někde a konečky prstů ho zlehka donutí, aby se na něj podíval.

"Chci něco vybudovat společně. Místo, které bude jen naše a nikdo nám tam nebude lézt." Pokusí se mu to vysvětlit.

"Dal bych ti klidně celý svět, kdyby to šlo. Tolik mi na tobě záleží." Skloní se malinko.

"Vím, jak moře miluješ. Můžeme se válet na pláži, můžeme surfovat..." Zarazí se.

"No dobře, já se budu koukat a půjdu na prkno, asi až to nebude kvůli surfování, ale to je fuk." Uchechtne se krátce.

"Prostě místo, kde nic ze světa kolem nás nebude existovat. Jen náš svět." Pohladí ho palcem po tváři, než se skloní ještě kousek níž a prostě ho políbí. Zdrží se u jeho rtů déle, než měl původně v plánu.

"Měl jsem si vybrat jiný předkrm, ale na dezert není nikdy pozdě." Zase se ho malinko snaží svést, aby si náhodou nemyslel, že ho to třeba přešlo.

"Pane asistente, už vám někdo řekl, že jste nejroztomilejší, když jste dojatý?" Zašeptá mu do rtů.

"Možná ještě, když jste opilý." Dobírá i ho malinko.

"Asi je na čase, dát vám prostě výpověď." Dodá ještě, protože bez toho se o vlastní firmu asi pokoušet nebude.

"Nebo ji chceš dát ty, pro ten pocit jaké to je mě poslat k ledu? Jinak se ti to počítám nepoštěstí, na to mě příliš miluješ." Ozve se jeho hrdější stránka, ale pořád je to v mezích jejich škádlení. Pomalu ho obejde, aby stanul za jeho zády a nakloní se k oušku s dlaněmi položenými na ramenou, po kterých ho hladí.

"Nejradši bych nechal jídlo jídlem a vzal tě na tu pláž. Víš, ať se klidně všichni podívají na ty nepřístojnosti, které se dají dělat v písku. Tak moc jsi mě zkazil, že se nestydíš."

Aoi

Okinawa měla vyhlášené pláže. Bylo to jedno z nejkrásnějších míst v Japonsku s množstvím ostrůvků a některé z nich byly očividně na prodej. Aoi si neuměl ani představit, že je něco podobného možné, ale stalo se to a teď tam mohli jezdit nebo spíš létat malým soukromým letadlem a dopřávat si neskutečné prázdniny v úplném soukromí. Mohl se mu pak někdo divit, že slzí? 

"Musíme tam být první, abych si dobře rozmyslel, kde chci udělat čáru." Řekne tiše a s pohledem pořád upřeným stranou, jak se snaží přemoci slzy. Přece je chlap a nenechá se takhle dojímat na veřejnosti? Jenže to nejde ovlivnit. Trochu se ušklíbne, když se Uruha strefí do jeho vkusu a mírné obsesi na černou, ale jen mírné! Uslyší vrznutí jeho židle a když k němu stočí oči, už je Uruha u něho. Poslouchá jeho slova, aniž by ho přerušoval a mírně zaklání hlavu, aby mu viděl do tváře. Zdá se, že i jemu jsou v tuhle chvíli všichni lidé ukradení a uzavřel se do bubliny, ve které existují jenom oni dva. 

"Budujeme společné věci každý den, tvou firmu například." Pousměje se měkce, ale samozřejmě chápe, o čem přesně Uru mluví a jemu se to taky líbí. 

"Jsi vážně strašný snob. Potřebuješ koupit ostrov, abys měl pocit, že máme něco dohromady. Nestačí ti city? Nebo těch kdo ví kolik baráků, které už máš? Víš, že to nesnáším." Dobírá si ho na oko. 

"Máš fotky?" Dodá obratem a v očích mu zahoří nadšené ohníčky. V duchu už si představuje to místo, které pro ně Uruha vybral a společně se všemi Uruhovými nádhernými slovy se začne ztrácet v trochu nepřítomném pohledu. Vidí před očima jejich dům, jejich pláž, Uruhu na prkně… Nakloní hlavu mírně k rameni, koutky se mu zvednou a pak mu dojde, jak moc se zasnil, procitne a zase se na něj podívá, ale to už se Uru sklání k jeho rtům a klidně ho tu přede všemi políbí. Aoi si vychutná jeho rty jemně a procítěně, se vší láskou, kterou k němu cítí a rozechvělostí, které je kvůli jeho vyznáním právě teď úplně plný. Už jenom tohle rande a dnešní den a pak přijde Uru s tímhle. Jak by pro něj kdy mohl zařídit něco podobného? Ale čert to vem, tohle není soutěž. Znovu se jemně usměje, když se od sebe trochu oddálí a Uru mu řekne, jak moc se mu teď líbí. Dokonce je všichni nechávají na pokoji, jako by sami chápali vážnost tohoto okamžiku. +Teď by se měl ten klouček dívat.+ Dostojí svojí povaze alespoň v duchu, ale zvedne pravou dlaň, aby Uuhu konečky prstů pohladil po předloktí. A pak Uru začne s výpovědí a bublinka praskne. Aoi si těžce povzdechne a odvrátí tvář stranou. Chvíli hledí na moře a pak se zamračí. 

"Zvládnu to oboje." Byl to nesmysl, neměl na to ve svém rozvrhu čas. Jenže on svou práci miloval, celé dny po jeho boku miloval a teď by měl být v jiné kanceláři a starat se o svoje? Nebyl si jistý, jestli to chce tak moc jako mu dělat stále asistenta. On rozhodně výpověď nedá. To by vedle něj musel dělat celé roky a být úplně vyhořelý. 

"Uru-chan… mám hrozně rád naší společnou práci." Řekne mu, když se na něj znovu vážně podívá. Uru ho ale nenechá, aby se v tom příliš hrabal, obejde ho a začne mu šeptat slůvka, která jednomu mažou mozek z hlavy a nutí ho zapomínat na všechno kolem. Živě mu ta představa jich dvou běží před očima a stydnoucí platýs netrápí ani jednoho z nich. Kruci, co si má s tímhle dárkem počít? 

Uruha

Uru se nepřestává usmívat. Je rád, že se Aoimu jejich společná práce líbí, ale aby se dostal dál, takhle to nepůjde.

"Miluju tě jako asistenta, jen chci, aby ses dostal dál. Máš na to a vím to od první chvíle." Šeptá mu dál a užívá si každý dotek, který mu věnuje. Jak on se rád mazlí, i když je to jenom přes oblečení a v restauraci plné lidí. +Vážně pitomé místo.+ Zhodnotí to hned. Ne, místem to není ale spíš...+Příště si to pronajmu celé a bude.+ Ozve se jeho malinko zhýčkané já, které je pro jejich spokojenost schopné udělat naprosto cokoliv. Asi by nechal vyklidit i celý mrakodrap, kdyby to bylo potřeba. Spíš kdyby si Aoi usmyslel, že by to chtěl.

"Můžeme vyzkoušet taky trochu něco jiného." Pošeptá mu ještě a otře se rty o jeho ouško, do kterého vydechne.

"Dokážeš si představit, jak provokativní a sexy by mohla být naše spolupráce." Provokuje ho dál, aby nad tím vůbec nepochyboval.

"A co se těch fotek týká..." Vrátí se ještě k předchozímu tématu, protože tohle by nahlas říct nemohl. To už by asi bylo vážně přes čáru i pro něj nebo ne? Možná to někdy zkusí, aby viděl, jak moc bude Aoi v rozpacích, ale třeba se mu to povede i teď.

"Chci jednu tvou fotku, za každou, kterou ti ukážu. Budeš si to hezky počítat, Aoi-chan. A víš moc dobře, že se mnou se špatně smlouvá." Dává si takovou malou podmínku. Pořádné fotky si ještě neposílali a úplně vidí, jak ho tím Aoi bude provokovat na ranní poradě. Na toho už zná až moc dobře. Protáhne ruce přes jeho ramena a začne klouzat po hrudníku až za linii stolu, kde už není vůbec vidět, ale on vidět nepotřebuje a ostatní zrovna tam taky ne. Natiskne se k němu víc, co mu to jen opěradlo dovolí.

"Co ty na to? Snad bys mi neodepřel to potěšení se na tebe koukat, když tě nebudu mít u sebe. Já bych ti to neudělal." Koutky už se mu zvedají nahoru, když jednou dlaní zapluje mezi Aoiho nohy a tam ho několikrát pohladí. Druhou ruku zvedne nahoru, aby mu jeden kousíček té zeleniny podal ke rtům. On ho s radostí nakrmí, aby mu to úplně nevystydlo.

"Toho jídla by byla taky škoda, když jsi ho tak hezky objednal. Až přijde číšník, dáme si skleničku něčeho..." Odmlčí se na moment, aby ho v klíně stiskl a vydechne mu tiše do ouška. Jemu to úplně stačí, aby měl co dělat a vůbec to ustál. Možná by si měl raději sednout nebo se mu brzo podlomí kolena.

"Ostřejšího." Podaří se mu dostat skrze rty, protože už pomalu přichází o dech. Aoi to s ním vždycky skvěle uměl a vlastně se ani nemusel snažit a jak se snažit začne, bude úplně v háji.

"Dáš si ještě kousíček?" Nabídne mu ještě kousíček, který mu podrží přes rty a ve stejnou chvíli polechtá jeho ouško špičkou jazyka. Už přestává úplně vnímat, že jsou na veřejnosti. Jak mu má ale odolat? Zavařil si to přesně ve chvíli, kdy přišel tak blízko, to byla vždycky vražedná kombinace.

"Ale pokud se ti má nabídka nelíbí..." Stiskne jej ještě malinko, dopřeje mu pár pohybů, než se začne pomaloučku dlaní odtahovat, aby mu v tom Aoi mohl zabránit. Udrží se nebo ne? Dokáže ho natolik vyprovokovat, aby mu dovolil i tady dost?

"Můžu si jít sednout naproti a vychutnáme si ten oběd. Jen nevím, jestli mě malinko hlad nepřechází. Tedy na jídlo, jenom na to jídlo." Smyslně si povzdechne.

Aoi

Znovu si povzdechne, když ho Uru ubezpečuje, že by měl nastoupit vlastní cestu. Vážně moc se mu nechce a schůzky kvůli návrhům a obchodům mu přijdou žalostně málo. Už takhle byl Uruha v jednom kuse na jednáních mimo kancelář a teď se uvidí ještě míň. Aoi sice bude mít prostor ponořit se do vlastní práce, ale zároveň ztratí přehled o něm a jeho aktivitách a to není o žárlivosti. Spíš jako by chtěl střežit každý jeho krok před světem. +Proč jsi to udělal.+ Vyčítá mu to v duchu, i když to moc dobře chápe. Uru ho naučil, co mohl a teď po něm chce, aby vylétl z jeho hnízda. Aoimu je tam dobře a přirozeně se mu nechce. Je jako dítě, co je u mámy po třicítce. Znovu si povzdechne. +Co si o tobě pomyslí… začni se chovat jako chlap.+ Napomene sám sebe. Pak ale Uru začne s těmi fotkami a Aoi povytáhne obočí mírně nahoru. Tak on chce fotku za každou, kterou mu ukáže? V tu chvíli si začne pečlivě ukládat do paměti každý detail toho, co na fotce uvidí, aby později poznal přesné místo na ostrově. Však on mu nafotí tak pikantní fotky, že se z toho bude červenat i člověk jako je Uruha. Tiše si povzdechne, když ucítí jeho dlaň, jak mu klouže po těle a trochu neklidně se na židli zavrtí. 

"Dobře, tohle pro tebe klidně udělám." Souhlasí možná až moc snadno a nejspíš je jasné, že má něco za lubem, ale rozhodně to nemíní Uruhovi prozradit, i kdyby ho slastně mučil. Tohle bude z kolekce Překvapení. Tak asi pojmenuje svoje první šperky. Co ale vůbec nečeká je to, že Uruhova dlaň svou cestu dokončí a pohladí jej v klíně. Celé jeho tělo se napne, prsty zarazí do opěrek židle a tiše si povzdechne. Zelenina ho teď vůbec nezajímá, i když ji přijme mezi pootevřené rty už jenom kvůli divadýlku pro okolí, protože s tím, jak za ním Uru stojí nepochybuje o tom, že se dost často někdo ohlédne nebo podívá. Když ho Uru stiskne v dlani, vydá ze sebe přidušený, ale o poznání hlasitější vzdech a honem skloní hlavu, aby mu vlasy trochu zakryly tvář. Musí tisknout víčka pevně k sobě a jeho vzrušení je během vteřiny nesnesitelné. Jenže jenom malý kousek od nich jsou další stolky a představa, že by s tímhle problémem došel na toalety, když má jenom sako, které nic neskryje, byla taky úplně mimo. +No počkej, jak já ti tohle vrátím.+ Slibuje mu v duchu pomstu a vymyslí si něco hrozně pikantního, určitě ano, jenom až mu Uru na chvíli vrátí mozek. Uru mu dá ještě co proto a on u toho rozhodně není schopný jíst, ale když se od něj začne oddalovat, musí ho nechat. Tady to prostě nejde. Dívá se na něj celou tu dobu, co si sedá, je úplně vyřízený a vážně neví, co si teď má počít. Nevydrží tady a zároveň nemá jak odejít. Asi se prostě vrhne přes to zábradlí. Třesoucíma se rukama sahá po krabičce a zapalovači a jakmile se nad nimi objeví ten klouček, aby se jich zeptal na kávu a dezert, málem ho zavraždí jenom pohledem. 

"Mám rád kvalitní servis, ale ten taky ví, kdy nemá rušit." Vyjede po něm, protože je snad do očí bijící, že právě měli jistou chvilku a jestli si myslí, že snad Uruhu uloví zrovna teď…! +Jsi z něj paranoidní...+ Těžce se opře, nechá oči zavřené a tahá nikotin co to jde. 

"Hrozně tě miluju, ale právě teď tě nenávidím." Bojuje sám se sebou, aby zkrotil svůj klín. 

"Ať už jsi tu chtěl jíst cokoliv, zapomeň na to. Za pět vteřin se zvedáme a jdeme! Volej auto." Nakáže mu. Potřebuje to jen malinko ovládnout, aby byl schopný chůze, ale znásilní ho snad na chodníku před restaurací.

Uruha

Nedokáže se přestat usmívat nad Aoiho výrazem. Po očku na něj kouká celou tu dobu, kdy míří ke svému místu, kde se elegantně posadí a pak na něj upře kočičí oči, když se zlehka zapře loky o stůl a odloží si bradu do dlaní.

"Už se nemůžu dočkat, až ty fotky uvidím. Asi si je vezmu třeba na poradu, pak bude snesitelnější." V očích se mu blýskne a pak se krátce zasměje, když Aoi osočí toho kluka. Skoro je mu ho líto. V mžiku ovládne svůj výraz a zlehka pokrčí rameny, aby dal najevo, že to není úplně v jeho moci. Vložit se do toho, tak si není úplně jistý, jaký by to mělo výsledek. Nedrážděte vydrážděného Aoiho. Málem se nad tím rozesměje podruhé. Pozoruje ho, jak potahuje z cigarety a vypadá to, že mu jedna ale dlouho nevydrží. Nemohl by být spokojenější. Takovou rekci přesně k životu potřebuje a Aoi mu je dává plnými doušky. Ani omylem by ho nenapadlo koukat po nikom jiném.

"Taky tě miluju." Oplatí mu vy znání bez váhání.

"A tu nenávist ti brzo vyženu z hlavy." Odmlčí se na moment a zatváří se zamyšleně, než si palcem přejde po rtu.

"Možná vyhnat nebylo to správné slovo." Podívá se na něj s touhou v očích.

"Není toho platýse malinko škoda?" Zeptá se jej vzápětí, ale rozhodně nemá v plánu protestovat, když po něm Aoi tolik touží. Dárky vlastně předal, oběd si můžou objednat domů nebo kam že to vlastně pojedou. Možná ho nakonec stihnout v autě, které ale před vstupem do restaurace odvolal. No, to vyřeší později. Očima vyhledá obsluhu. Teď je rád, že klouček na něj občas koukne, jinak by ho očima naháněl mnohem déle a kývnutím hlavou ho přivolá znovu k sobě.

"Zaplatím a můžu vás poprosit o laskavost. Hodil by se nám odvoz, něco...malinko slavnostnějšího. Jistě si poradíte. A k tomu lahev tohoto skvělého vína." Nechá rozhodnutí bez váhání na něm a k obědu mu ještě přihodí slušné dýško. Pak se ale zarazí, protože si není jistý, za jak dlouho budou moci odejít. Upře provokativní oči na Aoiho a krátce sjede očima po jeho těle, kam jen ho stůl pustí.

"Opravdu ti bude stačit pět vteřin?" Dobírá si ho malinko, než se zase věnuje obsluze.

"Malinko pospícháme, kdyby to šlo urychlit..." Nedořekne svou větu a pak mladíčka propustí.

"Kdybys potřeboval trochu víc času, stačí říct." Ještě si neopustí malinkaté rýpnutí.

"Možná něco velmi studeného? Moc rád ti pomůžu, co bych to jinak byl za přítele." Tohle byl vážně skvělý nápad a je mu vidět na tváři, jak moc rád ho provokuje na podobných místech. Jeden pak neví, co ho napadne a končí to opravdu nádhernými chvilkami. Vezme do ruky svou sklenku a vychutná si poslední doušky.

"Víš, kdyby to byla zase limuzína...Musel bys být hrozně potichu, ale možná moje péče bude lepší, než kostky ledu." Je dost možné, že odtud nakonec vůbec neodejdou.

"Začíná mě totiž dost zajímat, co mi ještě budeš přikazovat." Zavrní už smyslně, než se oba dozví, že auto tu bude do pěti minut. Asi mají někoho nasmlouvaného. Mladíček se jim několikrát ukloní a ujistí je, že dostanou podobnou limuzínu, ve které přijeli. Uruhova zlatá karta dělá divy. +To nebude jen kartou.+ Popožene Uru své ego alespoň v duchu. Přece jen nemá odvahu něco podobného vyslovit nahlas, ještě by někdo dostal do nosu. To už tu taky jednou bylo. +Ale podíval by ses rád, jen si to přiznej.+ Jeho myšlenky se prostě nedají ovládnout.

"Můžeme tedy vyrazit? Nebo mám ještě chviličku počkat?"

Aoi

Rezolutně zavrtí hlavou nad platýsem. Uruha utrácí, že to není normální, tak se nebude zdráhat nechat tu jednu velmi drahou rybu. Pořád mu říká, že by měl být trochu víc snob, tak jím teď je. Byla to legrace, jak ho sám napomínal, aby jím Uru nebyl a obráceně. Zrovna si otírá koutky do připraveného látkového kapesníčku, když si Uru zavolá toho kloučka a dává mu úkoly. Vážně nechce být takový, ale stejně nejde potlačit jakési zadostiučinění, že je to on, kdo s Uruhou odchází a prostě to už nebude jinak. +Můžeš si o něm nechat zdát, ale nesmím ti na to přijít.+ Řekne mu v duchu, ale jakmile na sobě ucítí ten důkladný Uruhův pohled, zvedne k němu oči a oplácí mu ho. Těžko říct, jestli ten chlapec pochopil, proč to Uruha dělá, ale Aoi Uruhovi nedá tu satisfakci, že by se začervenal. Ano, ten problém pořád má, ale to schová ubrus. Zatím… Chlapec odběhne zařizovat auto a Aoi se tváří celkem nečitelně, zatímco si z něj Uruha dál dělá dobrý den. Očividně ho to hodně baví a Aoi nasadí úsměv, který může značit naprosto cokoliv, ale asi nejvíc – počkej doma. 

"Nepotřebuju nic studeného, ale naopak. Něco teplého..." Chtěl pokračovat v opisech Uruhova zadku, ale slovo teplý v jejich případě způsobí, že vyprskne smíchy a musí si zakrýt ústa dlaní. Klouček je hned zpátky a Aoi se zatváří překvapeně. Tak rychle? Sázel na to, že to bude chvíli trvat, než nějaké auto přijede. Asi se chce Uruhovi opravdu hodně zavděčit. 

"To bys koukal, kdybych ti řekl, že to v autě dělat nebudu, co?" Sykne k němu tlumeně před desku stolu, aby je nikdo nemohl slyšet, ale pak se s triumfálním výrazem zvedne na nohy. Teď si užije jeho výraz, že se dovedl tak rychle opanovat a i když v klíně ještě nemá úplně klid, v oblekových kalhotách to zase tolik pozornosti nepřitahuje. Musel u toho myslet na to, jak Uru souloží s tím klukem, ale to mu neprozradí. +Ještě jsem si mohl představit Die.+ Baví v duchu sám sebe, ale pravda byla taková, že minule, když se líbali… ne radši nic, na tuhle vlnu se strhnout nikdy nenechá! Vykročí po Uruhově boku ven z restaurace a jakmile spatří auto, uznale pokývá hlavou. Je pěkná, i když ne tolik jako ta jejich. Přes střechu však spatří na opačném konci ulice stáneček se zmrzlinou. 

"Hele!" Zatahá Uruhu za loket. 

"Když jsi tolik chtěl něco studeného, pojďme si ještě pro jednu a pak pojedeme." Navrhne a už ho za ruku vede přes silnici, aby si dali dezert, když to v restauraci nevyšlo. Okolo se motá několik lidí a chvíli trvá, než přijdou na řadu. Okolo panuje čilý ruch ulice, po hlavní třídě jezdí auta tam a sem ve čtyřech proudech a o kus dál klape přechod pro chodce, který informuje okolí, kdy je možné jít a kdy ne. 

"Jemu jahodovou..." Poroučí Aoi, zatímco loví z kapsy drobné yeny a podává je prodavači v hedvábném kapesníku. +Ne, já rozhodně snob nikdy nebudu.+ Honem se ubezpečí. 

"Pro mě… čokoládovou a… to je vážně šmoulová? Tu jsem miloval, když jsem byl malý, tu mi dejte taky." Otočí se na Uruhu. 

"Určitě to bude hrozně hnusné a vůbec ne takové jako si pamatuju." Říká mu zrovna. Ani jeden z nich nemůže tušit, že nezůstali nepozorováni od okamžiku, kdy vyšli ze soudní síně.

Uruha, Sieko

Uru se zrovna chtěl napít vína, když padne věta zakončená slovem teplé a málem mu vyletí i nosem. Skoro se neovládne a začne se nahlas smát.

"Tohle slovo je víc nebezpečné, než jakékoliv jiné. Ale nemusí všichni vědět, co spolu máme." Napomene ho na oko a pořád se nepřestává pochechtávat. Dokonce mu ani neujde výraz, když vstane a jemu koutky malinko opadnou. Vážně se těšil, že ho potrápil malinko víc a zatím to vypadá, že se až tolik nestalo.+Jak to zvládl tak rychle?+ Ptá se sám sebe a už vzdorovitě špulí rty.

"Příště musím malinko přitlačit." Prohodí na plnou pusu a zabodne do něj trochu vyčítavý pohled.+Vypadá snad dneska nějak hůř?+ Začínají ho ovládat pochybnosti, protože to přece není jen tak, aby mu Aoi odolal a no, ovládl se tak rychle. Ještě po cestě z restaurace si ho měří pohledem, ale neubrání se tomu, aby se k němu přitiskl víc.

"Počkej v autě. Já ti ukážu, jak těžko mě půjde odmítnout." Pošeptá mu, aby bylo jasno, že tohle si rozhodně líbit nenechá.

"A věří mi, že tě uslyší na druhý konec města." Slíbí mu bez váhání s trochu vítězoslavným úsměvem, protože on přece neprohrává. Už by ho málem natlačil do přistaveného auta, když si Aoi všimne zmrzliny. Protočí očima v sloup. Ne, že by si nedal, ale tohle je pořád jen zdržení a on se nechce zdržovat jinak, než s Aoim a v autě.

"Co se to s tebou děje?" Mumlá si pro sebe a už se zase malinko šklíbí. Nakonec to ale vzdá a nechá se odvést ke stánku.

"Vážně chceš tohle jíst?" Ptá se s pochybami a hledá dodavatele téhle...Je to vůbec zmrzlina? Vypadá tak, ale čert ví, co v ní všechno je. Už se nadechuje, aby si vyžádal kompletní seznam surovin. Jestli si má pochutnat, chce rozhodně vědět na čem. Aoi ho ale předběhne a už objednává. Pustí jeho dlaň a založí si ruce na hrudi s odmítavým postojem.

"Já to jíst nebudu, nechci si zkazit žaludek. Pak mě bude bolet a budeš kolem mě muset běhat." Protestuje, než mu jedna bez ptaní přistane v ruce. Podívá se na ni nedůvěřivě, očima sklouzne na holčičku vedle, která hrozí, že ho pohledem zabije, jestli mu chutnat nebude.

"Děti." Střelí očima po té malé, ale stejně se na ni pousměje a tu zmrzlinu jí zaplatí. Pak se do ní pustí a...

"No dobře nechutná vůbec špatně. Jestli budeš vypadat jak taťka šmoula, tak pamatuj, že spíš v obýváku." Dobírá si ho malinko, když společně s ním vykročí k cestě. 

O kousek dál sedí v autě Seiko. Sledovala je celou dobu, kdy odešli od soudu. Je neskutečně vytočená, protože to vypadá, že oba z toho vybruslí skoro bez potíží. A ona? Nemá vůbec nic. Všechno, co patřilo Akiho otci, jí sebrali, aby to dostal jeho synáček. Uru stopl objednávky z její maličké firmy, která je na pokraji krachu a Aoi...Je s ním, prostě ji nechal. Tohle její ego nedokáže jen tak snést. Měla v plánu jim udělat pěknou scénu, jen ještě neví, které místo si vybere. Možná spíš vyčkává, až její vztek dosáhne určité míry, aby to bylo pořádné peklo. Všechno, co si na ně nachystala, přestáli bez problémů. Megumi jí poslala do háje, protože pochopila, že víc z Uruhy nedostane a už mu nechce házet klacky pod nohy.

"Mrcha." Sykne si pro sebe křečovitě svírajíc volant. Stojí na krajnici a pozoruje ty dva, jak se smíchem míří k přechodu. Zatím mají červenou. Potřebuje je ještě kousek sledovat a vůbec netuší, kam mají namířeno. Jakmile se před ní postaví auto, je jasné, že je neuvidí a tak se s troubením ostatních zařadí před prvního. Počítala s tím, že projede, ale...Na semaforu má červenou a ti dva se rozejdou. Dokonce si dají pusu!

"Jak já vás nenávidím." Prskne po nich, než dupne na plyn míříc rovnou na ně.

"Když ne já, tak nikdo." Je to poslední, co řekne, než se ozve náraz, několik vyděšených výkřiků a pískání gum. 

Uru se zrovna chystal dát Aoimu ochutnat své vlastní zmrzliny a nejspíš mu dá i malinko jinou, až budou někde malinko v soukromí a nezapomene se mu o tom zmínit, když se ozve výkřik, aby si dávali pozor. Ani jeden z nich totiž na cestu nekoukají a počítají s tím, že auta zastaví, jedno však ne. Nestihne snad ani mrknout, i když zkusí Aoi alespoň odstrčit stranou. Jen zahlédne světla auta, jak jsou příliš blízko a pak už jen záblesk a nic. Probere se po pár vteřinách na cestě o několik metrů dál. Ostatní viděli, jak se oba svezli po kapotě a letěli pár metrů vzduchem. Uruhovo tělo se krátce propne bolestí, když nabude vědomí a hlasité zasténá. Jeho myšlenky ale patří jen Aoimu, protože byl prostě vedle něj. Pokusí se zvednout, ale je to marný boj. V ústech cítí pachuť krve a tělo ho odmítá poslouchat. V hlavě však naprosto hysterčí a neuklidní se, dokud nebude vědět, že je jeho láska v pořádku.

"Kde je Aoi?" Dostane ze sebe nesrozumitelně a ochraptěle a ani nedokáže pořádně rozeznat obličej nad sebou.