Aoi x Uruha - Zlatokopka, chápeš? - část 1.

(restaurace)

Aoi

Nakonec se přes ten malý incident v autě po pohřbu dovedli přenést a i přes všechnu tu tragédii si večer nakonec skutečně užili. Následující týdny nebyly o moc veselejší, ale jakkoliv zpočátku vypadaly beznadějně, situace se nakonec začala otáčet. I přes všechna očernění a klacky pod nohama, které Megumi a Seiko nachystaly Uruhovi a Aoimu k rozvodovému řízení, to po dnešním slyšení začínalo vypadat optimisticky. Soudce konečně pochopil, že neexistuje šance, jak Uruhu přesvědčit, aby se svou ženou zůstal a stanovil podmínku k rozvodu. Zcela očekávatelnou a v Japonsku běžnou. Jeho žena tím nesmí ztratit tvář, takže musí být řádně zajištěna až do konce svých dní, aby ze sňatku mohla odejít čestně a nemusela se o sebe bát. Teď už zbývalo jenom domluvit s ní cenu, která bude jistě přemrštěná, ale nakonec to nejspíš stejně bude soudce, kdo dojde nějakého kompromisu a vzhledem k Uruhově jmění se Aoi neobával, že by tím nějak tratil. Megumi zdá se zajímaly spíš nemovitosti, než podíly na firmách, ale Seiko, to bylo něco jiného. Snažila se ji přesvědčit k opaku a začátku podnikání a nejspíš se sama viděla v čele podílu Megumi nebo už si plánovala, jak od ní firmy odkoupí, až to Megumi nepůjde, kdo ví. Aoi se Megumi díval do očí jen těžko, to kvůli těm novinářům, ale podle jejího chladu nepochyboval o tom, že tušila, kdo zvedl telefon v jejím domě. Část rodiny to otočilo proti ní, ale jim to pomohlo. Kdyby Uru ten krok neudělal, kdo ví, jak by to nakonec dopadlo. Jakmile bude mít Uru volné ruce, bude se moci mnohem lépe ohánět okolo supů, slétajících se na Akiho majetky. Aki vypadal den ode dne lépe a i když byla smrt jeho rodičů ještě pořád velmi čerstvá, bylo na něm znát, že se s ní začíná trochu smiřovat. S Die teď chodili na hřbitov skoro každý den a jinak si užívali volna a sami sebe. Byli zalezlí v Uruhově domě, kde je nikdo nerušil, poznávali se a připravovali se na převzetí Akiho firem. Die si ho rád dobíral a hrál všechny otravné strýce a klienty a často se kočkovali jako malí kluci nebo spolu jeli do Dieho firmy na navrhování oblečení a probírali se jeho prací. V tu chvíli jako by se stal z Akiho taky asistent pana šéfa. Aoimu to připadalo roztomilé. Zrovna vychází po Uruhově boku ze soudní budovy. Je něco málo po poledni a oni jsou konečně nabití optimismem. Brzo už tohle všechno skončí a budou volní a pak ho požádá o ruku. Uru mu přece říkal, že nechce na nic čekat a on už taky ne. Ať si o nich myslí celá rodina, co chce. Je letní tokyský den a Aoi si na chodníku nasadí frajersky brýle na nos. 

"Co si zajet do přístavu do jedné z těch pobřežních restaurací a dát si nějaké čerstvé mořské plody?" Chce se mu trochu si hrát na snoba. 

"Bílé víno… možná bublinky..." Nechce slavit předčasně, ale Megumi už je nemohla nijak ohrozit. Byl to přece jenom pořád jen rozvod a ne soud kvůli vraždě. 

"Zajímalo by mě, na co budeš u jídla myslet, až se budeš dívat na šplouchající vlnky. Škoda, že medúzy nejsou k jídlu. Byl jsi hrozně roztomilý, když jsi tam hysterčil." Dobírá si ho. 

Uruha

Jeden den za druhým se Uru jen modlil, aby si to Aoi nerozmyslel. Tyhle tahanice málokterý vztah předčil a on ne, že by mu nevěřil, ale...Bylo to opravdu náročné. I pro něj samozřejmě. Ač ke své ženě nic necítil, stejně nebyl rád, když ji vystavoval něčemu podobnému. Obvinil ji sice na pohřbu, ale to bylo... Po pár dnech si to vážně rozmyslel, i když to nakonec hrálo v jejich prospěch. Tedy u některých. Aoi stál celou dobu po jeho boku a držel ho nad vodou, stejně jako Akiho držel Die. Uru byl vděčný, že je tu s ním a mohl si malinko oddechnout. Už ani neměl chuť škádlit Aoiho výměnou, tak jako na prkně. Poslední týdny měl spíš večer chuť nechat se hýčkat a konejšit a tvářit se, jako ten nejmazlivější kocourek. Ve chvíli, kdy to vypadlo na největší vyhrocení celého procesu, se všechno obracelo k lepšímu. On sám se nebránil rozsudku, pokud byl přeměřený a ne přitažený, jak si dvě paničky usmyslely. Za tohle mohla taky Seiko, to prostě ví. Tolik let svou sestru bránil, aby se mohl zrovna v tyto chvíle postavit proti němu. A teď se to v něm úplně zlomilo. Nezáleží na rodině, ale na lidech, kteří jsou tu s ním a ne proti němu, kdykoliv vítr zavane příhodnějším směrem. Třeba soudce bude dostatečně rozumný. Zaplatí Megumi, co bude muset a neřekne ani slůvko proti, jen....Byl by radši, kdyby ty peníze mohl použít jinak. Třeba na zvelebování místa, které před nedávnem koupil. Ne na své jméno samozřejmě. Měl akcie malých ostrůvků kousek od Okinawy a rozhodl se je prodat, aby si mohl jeden ráj na zemi koupit. A nejen koupit. Už ho v kanceláři čekají plány na stavbu dvou domů, každý na jiné straně ostrůvku. A pár návrhů má tak v mobilu. To Aoi bude vybírat jejich místo. Možná tam budou moct dřív, než původně myslel, když stavbu malinko popožene. Uru se zrovna ohlížel přes rameno, jak kdyby čekal novináře. Naštěstí už nejsou takové senzace jako do nedávna.

"Uhm, asi mi budou i chybět ty ranní fotky v novinách." Broukne si pro sebe s nádechem pobavení, než se podívá na Aoiho, který má očividně dobrou náladu.

"Víš, že za chvíli už nebudeš vydržovaná milenka, ale oficiální vydržovaný přítel?" Dobírá si ho bez váhání ale a jeho nápad kývne.

"Vlastně to bude skvělé místo, protože jsem nám pořídil takovou maličkost. Je to tak trochu pro všechny čtyři, ale nemusíme se potkat, když nebudeme chtít." Rozhodí rukou v noblesním gestu, které jasně značí, že to bude kategorie dům a víc.

"Rozhodně bublinky, budeme mít co slavit, ale dej mi minutky, něco zařídím, projdeme se a pak pojedeme." Sáhne do kapsy pro telefon.

"Hai, Daichi-san, vypadá to velmi dobře. Mám malinkatou chuť slavit." Domlouvá se se svým řidičem.

"Ovšem patnáct minut nás rozhodně nezbije, jen přemýšlím, jestli bereš vrtulník?" Rýpne si i do něj, protože za patnáct minut v tomhle provozu? Musel by být za rohem.

"Zavolej Minu-san a pozvi ji na večeři, zařídím vám to." Poděkuje mu osobitě, než vyřídí ještě jeden hovor s rezervací. Jeho řidič si to za věrné služby rozhodně zaslouží.

"Tak já jsem hysterčil? Ty se mi divíš, nechal jsi mě na tom prkně a plaval pryč." Konečně se vrátí k předchozímu tématu, ale u toho si už nasazuje brýle, našpulí rty, ale bez otálení s ním proplete prsty, než vykročí podél parku.

"A vůbec, umřel bys, kdybych se tam utopil. Co bys beze mě dělal?" Ozve se jeho panovačnější stránka, ale je to jen vtipkování.

"Já přece vím, že si život beze mě už nedokážeš představit, kdo by tě s takovou radostí vytáčel." Odmlčí se na moment, když si vzpomene na jedinou osobu.

"No dobře, Die-chan, ale to není to samé, s ním by sis sex tolik neužil." Oznámí mu sebevědomě a moc se netlumí, takže se po nich několik kolemjdoucích ohlédne. Za pár minut chůze v dáli uvidí Uru jejich odvoz. Neskutečně dlouhá a hodně nablýskaná limuzína.

"Chtěl ses tváři jako snob, chovej se jako snob, můj milovaný." Povytáhne se, líbne ho na tvář a pokyne mu k otevřeným dveřím, o které se postaral jejich řidič. 

Aoi

Stočí oči k Uruhově tváři. 

"Mě tedy ne." Řekne, i když ví, jak to myslel. Když se poprvé viděl v novinách a jeho jméno na něj svítilo z titulní strany s takovým titulkem navrch, nebylo mu z toho vůbec dobře. Za chvíli to propíral kdejaký bulvár a on trávil nekonečné telefonáty s rodiči o tom, s kým to začal žít a jak a jestli se chce zviditelňovat jako gay, který tropí nepřístojnosti a rozvádí spořádaná manželství. Bylo to vážně hrozné a Uru se tím docela dobře bavil, i když ho ve skutečnosti litoval. Aoi už dávno odvykl tomu, že se doma musí zpovídat a tohle ho stálo hodně sil, ale rodiče se upokojili tak, jako noviny. Jen museli mít chudáci díky sousedům z okolí taky o zábavu postaráno. Teď se bude vážně stydět zajet občas domů. Ono se to nezdálo, ale po japonském sousedství se zprávy šířily jako požár. Bude se o rodiče muset nějak postarat. Stejně se musí zasmát. 

"Ach jo. Mě se jako vydržované milence líbilo. Je to vlastně docela fajn postavení. Žádné povinnosti, jen hrabeš, co ti milenec dává. Zlatokopka, chápeš?" Hraje s ním tuto hru. Smích ho trochu přejde, když Uru naznačí, že pro ně chystá nějaké překvapení. Něco, co souvisí s mořem? Ale prkno už dostal? A mají tam být i kluci? To je nějaká dovolená? Jak zná Uruhu, bude to něco ve velkém stylu. Hodně velkém… Zamračí se na něj. 

"Co jsi zase vymyslel?" Hrozí mu ukazováčkem, ale jen na oko. Cokoliv, co souvisí s mořem, vlastně nutně potřebuje k životu a když Uru nabízí? Už se naučil s tím nebojovat a necítit se kvůli tomu špatně a ano, už delší dobu od něj přejímá ty snobské manýry. Pořád je nesnáší, ale dělá toho čím dál víc. Hrozné. Nechá ho, aby vyřídil telefon, ale už ho pomalu užírá zvědavost. Pořád ho musí pozorovat. Uruha něco kuje, prostě to ví. 

"Proč jsi mi nic neřekl?" Nevydrží to a vpadne mu do hovoru, ale Uru na něj nemá čas. Aoi si připadá jako malé dítě, které tahá matku za nohu, když se baví s kamarádkou. Die by se strhal smíchy. Pro sebe se pousměje, když Uru zajistí Daichimu tu večeři. Tyhle drobnosti pro něj dělal často a Daichi mu to vracel tím, že pro něj dýchal. Bylo to vážně milé a někoho tak oddaného by už jistě nesehnali. Tedy oni… Uruha… +Milenka… přítel… manžel?+ Pohrává si s tím v duchu a vykročí po Uruhově boku na malou procházku na čerstvém vzduchu velkoměsta. 

"Ale byl jsem to já, kdo byl ve vodě a v přímém ohrožení. Tys byl v bezpečí nahoře!" Dobírá si ho zpátky a usmívá se. Vodí se s ním a okolí už si vůbec nevšímá. Právě naopak, cítí velkou hrdost. 

"Neštveš mě." Odporuje mu, aby ho trochu popudil. 

"Už dávno ne. To bylo na začátku. Teď už jsem všechno prokoukl, víš?" Říká mu miloučce. 

"Ahá a pro to jsi s ním spal? Nevypadal jsi nespokojeně..." A už jsou zase u toho. Téma románku s Die bude zdrojem jejich slovních přestřelek ještě v důchodu, to je jisté. 

"Aki si taky nestěžuje. Možná bych to měl taky zkusit, abych nebyl jediný pozadu a nekupoval zajíce v pytli!" Plácne Uruhu přes zadek, až se po něm pohoršeně otočí polovina chodníku. Nejvyšší čas zmizet do auta. To uvidí vzápětí a… brada klesne i Aoimu. Něčím takovým ještě nejel ani s Uruhou a netušil, že ji Uru vlastní. Nebo ji koupil teď někdy? Ohromeně se na něj podívá. Limuzína okamžitě přitahuje pozornost davu a když k ní dojdou, aby nastoupili, je si jistý, že neujdou dalším fotoaparátům. 

"Páni..." Vydechne, když dlaněmi pohladí sedačky a prohlíží si nový interiér. Šampaňské a drobné občerstvení je nachystané, Daichi je pozdraví a zatáhne okénko. Očividně ví, kam má jet, aniž by mu Aoi cokoliv říkal. Nemůže se nabažit pohledu na lidi, co se za autem otáčejí. 

"Připadám si jako nějaká hrozně známá celebrita." Prozradí Uruhovi. 

Uruha

Málem se upřímně rozesměje, když přijde na to o vymýšlení. Klidně bude něco vymýšlet denně, jen když se bude tvářit takhle.

"Uvidíš, nech se překvapit." Zatváří se tajemně. Přece mu to neprozradí, aby se připravil o jeho výraz.

"Jsi zvědavý jako opice." Dodá ještě, jakmile hovor ukončí a nepřestává se usmívat jako filmová star. Užívá si chvilky po jeho boku a vypadá to, že už jen auto, které pro ně přijelo, má patřičný efekt. Tu limuzínu asi jen tak z ruky nedá. Možná tím naštve všechny okolo, ale proč by ne? Trochu se na něj zamračí, když se stočí řeč na Die, ale sám s tím začal, tak by se teď urazit asi neměl.

"Nebyl jsem nespokojený. Křivdil bych mu, kdybych řekl opak, jen pro tvé dobro." Blýskne se dalším z oslnivých úsměvů, který ho vzápětí přejde, jakmile dojde na nějaké to zkoušení. Počká si, až to nebude čekat a přitáhne si ho k sobě.

"Zapomněl si, že tě nemám v plánu nikomu dávat?" Jediné, co je přes brýle vidět je jeho nakrčené obočí, jak se nad tím mračí. Začíná být s každým dnem, čím dál víc majetnický.

"Už se nechci dělit a ty se taky dělit nebudeš, brzo už ani papírově." Ujistí ho, že nic z toho, co si usmyslel, se ani malinko nezměnilo, než ho popožene do auta, kde je všechno nachystáno. Daichi bez váhání zatahuje přepážku, aby měli dostatek soukromí. Hodně rychle se naučil, co zrovna oni dva potřebují. Byl to ten nejlepší řidič, jakého si mohli přát.

"Ty jsi ta nejzářivější celebrita. Jak kdybys to sám nevěděl." Složí mu kompliment Uru a už mu podává skleničku s bublinkami. Tenhle okamžik si chce užít na maximum. Přisune se k němu o kousek blíž, na očích už nemá sluneční brýle, ale za to má v ruce jednu jednohubku.

"Slíbil jsem ti, že tě rozmazlím." Přiblíží mu jednohubku ke rtům, ale na poslední chvíli ji oddálí a přitiskne se rty na ty jeho. Nakonec z toho není jen obyčejná pusa a málem pustí všechno, co má v rukách, jen aby se mu snáze přelézalo na Aoiho klín. Asi si omlátí hlavu, ale spíš se tomu jen zasměje. Nakonec se mu podaří odlepit od sladkých rtů a konečně mu sousto dopřeje. Je to z jejich oblíbené restaurace, tak se oba nejspíš budou oblizovat až za ušima. No, možná doslovně. Auto ale přece jen zastaví a Uru musí chtě nechtě slézt. Nejspíš by hrozilo, že pojedou rovnou domů a to teď nechce. Vezme s sebou desky, které jsou v autě připravené a vyleze z něj, aby ho mohl Aoi následovat.

"Zavolej nám na devátou někoho jiného a jdi na tu večeři, Dai-san. Možná, že malinkaté volno by ti neuškodilo. Zítra mi zavolej a domluvíme se." Položí mu krátce ruku na rameno a jemně se ukloní, než ho nechá odjet. Jakmile se ohlédne, mají pozornost všech na ulici. Bez váhání vezme Aoiho za ruku a vede ho skrze restauraci, kde zamíří k rezervovanému stolu. Je s výhledem na moře. Usadí se, upraví si vlasy, aby mohl dál zářit přesně tak, jak se cítí.

"Žádné medúzy." Napomene Aoiho, když před něj přisune lístek a sám položí tajemné desky stranou.

"Dneska budeme slavit a k oslavám přece patří dárky." Zazubí se na něj. 

"Chtělo to něco speciálního a myslím, že si zasloužíš ty svůj jeden a my všichni společný." Odmlčí se na moment a prsty zlehka přejíždí po kožené složce, černé s vyraženým logem jeho firmy.

"Ne, že by mě vidina tebe jako sekretářky nevzrušovala, ale pořád jsou tu porady, schůzky, jednání." Pokračuje dál, pořád malinko neurčitě a musí na chvíli přestat, jakmile se objeví číšník. Objedná jim kaviár pěkně na začátek a výběr hlavního chodu nechá s radostí na Aoim.

"Jen si myslím, že si zasloužíš mnohem víc, máš mnohem na víc a jestli mi to v posteli omlátíš o hlavu, asi si to nakonec rozmyslím." Pokračuje dál a vůbec nevnímá, že ho někdo poslouchá. Až pak se zarazí a ohlédne na zírajícího mladíka.

"Občas je to divoké." Mrkne na něj se smyslným pousmáním, než zase věnuje pozornost Aoimu a poposune mu desky obsahující smlouvu o vlastnictví výrobny šperků, kterou mu koupil. Je to maličká firma, nevydělává mnoho, ale je v tom kus duše. Pro Uruhu by to bylo spíš rozptýlení, ale...třeba se v tom Aoi najde. 

Aoi

To se mu snad jenom zdá. Tak on mu klidně řekne, že Die byl v posteli moc dobrý? Kdyby neměl Seiko plné zuby, snad by mu to i vrátil, ale takhle jenom umanutě stiskne rty. V očích mu zaplane až ve chvíli, kdy se Uru začne vztekat, že by si to chtěl s Die taky zkusit. 

"Kdo ví, co udělám, kdybych měl zatmění mysli, až se na tebe budu zlobit." Trápí pro změnu on jeho, ale tuhle možnost už dostal a byl to on, kdo je sprdl na jednu hromadu, že nikoho jiného, než Uruhu nechce. Pookřeje, když mu Uru připomene i papíry, protože sám myslí na to samé snad už úplně každý den. Jakmile dostane ten kompliment, už doslova září na všechny strany a spokojeně otevře pusu na jednohubku – zná ji a těší se na ni. Místo ní dostane Uruhovy rty a sám mu položí dlaně na boky. I kdyby Uru na ten klín nechtěl, přitáhl by si ho k sobě, ale očividně chtějí oba to samé a vůbec to neopadá, spíš naopak. Mazlí se s ním a laská jeho rty do chvíle, než toho musí nechat a vystoupit, ale očima přelétne vývěsní štít restaurace a pokývá hlavou. Tady už spolu taky byli a bylo to tu opravdu skvělé. V Toyku bylo plno takových úžasných míst, ale sem se chtěli vrátit už jenom kvůli tomu výhledu a šéfkuchař byl neskutečný bonus. Nechá se s Uruhou dovést k jejich stolu, kde mu podrží židli, aby se Uru mohl posadit a pak usedne naproti němu. Převezme si od něj jídelní lístek a chce se začíst, ale jeho pozornost si nejdřív ukradne Uruhovo gesto s deskami. Sleduje pohledem jeho ručku na nich a povytáhne obočí. To tajemné překvapení se skrývá v nich. Co může být na papíře? Smlouvy? Akcie? Kruci… Dlouze se podívá do jeho očí, ale statečně bojuje s vlastní touhou vyrvat mu desky z ruky a prostě se do nich podívat. Přece mu neukáže takovou slabost. Usměje se, přikývne jeho slovům a raději zaboří nos do jídelního lístku, aby jim vybral hlavní chod. Objedná platýse s jarní zeleninou a šafránovým bouillabaisse a k tomu salát Wakame, ale obsluha je u nich příliš rychle a jeho zvědavost tím dlouho na uzdě neudrží. Pořád po očku zahlíží na ty desky, i když se snaží tvářit, že si užívá vítr ve vlasech, vůni moře a dokonalý výhled na nejkrásnějšího chlapa na světě. Zpozorní, když Uru začne mluvit o tom, že by mu už neměl dělat asistenta a že si zaslouží víc. Pomalu stáhne obočí. Určitě ho chce pasovat do nějaké nové pozice, možná mu přenechat část vlastních povinností a on by na něj nejradši zakřičel, že ne, že je takhle spokojený. Vůbec si neumí představit, že by už nebyli spolu v kanceláři nebo že by tam nedej bože přišel nějaký jiný mladý kluk a… najme mu ženskou! Jedině ženskou. Věří mu, ale taky doopravdy žárlí. Poletuje mu toho v hlavě opravdu hodně najednou. Dokonce úplně přejde to, že ten kluk málem zakopne, když se na něj Uru takhle podívá. Asi by si taky dal říct. Honem drapne po deskách, jakmile mu k tomu dá Uru příležitost a spěšně přelistuje papíry. A pak se uklidní a jeho koutky se začnou zvedat pomalu nahoru. Není to nic takového, jako že by Uru myslel na to, že ho vymění. Vlastně je to proti všem jeho firmám jen taková maličkost, ale… hrozně krásná a Aoi má hned hlavu plnou nápadů. Vlastně by se to dalo rozjet víc, určitě dalo, Die by mu v tom mohl pomoct a kolekci by nafotil na svém manželovi… Zvolna k němu zvedne oči, které už jsou zamilovaně zjihlé. 

"Uru-chan… děkuju." Broukne a přitiskne si desky na prsa, když se mu dlouze podívá do očí. Je doopravdy šťastný.

Uruha

Uru se tváří spokojeně, jakmile zaslechne, co Aoi objednal. Začal se v podobných jídlech orientovat hodně rychle a celkově na celý styl života, který mu ukázal. A to je dobře. Sám se jistě dostane dost vysoko, aby tohle zvládl, i kdyby tu nebyl. V tom mu neskutečně věří a proto i ten dárek. Nebude to jednoduché, ale Aoi už ví, kolik je kolem toho starostí a papírování. Jistě se rychle zaběhne a nápadů... těch má opravdu hodně.+A všechno jsou naprosto skvělé.+ Proběhne mu hlavou a rozhodně to není tak úplně o špercích, návrzích a vedení firmy. Dobře, obchod je to poslední, na co teď dokáže myslet. A  s Aoim je to soustředění vždycky malinko horší. Jeden by s radostí chodil na všechny porady, když je tam on. Na provokace v kuchyňce rozhodně zapomenout nedokáže. A že se v ní nablbli mnohem víc, když ve firmě už nikdo nebyl. Na tváři se mu na vteřinu objeví dokonale zasněný výraz, ale to, že dokázal malinko vyvést z míry i obsluhu, to mu jen tak neunikne. Jeho ego to poponese ještě o trošičku výš a den už nemůže být lepší. Ne, že by měl nápěnky odskakovat si jinam, to v žádném případě. Jen, kdo by se necítil dobře, kdyby věděl, že dokáže pořád dobře zapůsobit? Co si budou vykládat, už taky není nejmladší, ale nahlas to nikdy nepřizná. Aoiho úsměv je něco, co ho dokáže úplně odzbrojit.

"Doufal jsem, že budeš mít radost." Prohodí jako první, než sáhne po své sklence a pozvedne ji přípitku.

"Nemáš za co děkovat. Potřebuješ jen svou vlastní příležitost. Zbytek je na tobě a já věřím, že bude na co koukat. Už je na co koukat." Nepokrytě sjede mlsnýma očima celou jeho postavu, tedy tu část, která je za stolem vidět. Tohle mu měl dát někde v soukromí, jak se má teď krotit?

"Měl jsem ti to dát doma, tohle místo byla hrozná chyba." Práskne nakonec své vlastní myšlenky a radši se rychle napije, koukajíc na něj neustále přes hranu sklenice.

"Napadlo mě, že bych ti koupil nějakou větší firmu, ale jakmile jsem nad tím víc popřemýšlel, napadlo mě, že tohle by ti mohlo sednout mnohem víc. Nepotřebuješ nic zadarmo, dokážeš to postavit sám." Prozradí mu důvěru v něj.

"Ale nemysli si, že když si teď šéf, bude něco jinak." Otočí a tón jeho hlasu se změní v provokativní.

"Rozhodně doma pořád velím já." Rýpne si do něj, aby bylo jasno, že šéfem zůstává pořád on, i když to tak úplně není. Trochu se nakloní nad stůl, aby mu byl blíž a promne si rty o sebe.

"A můžeme si hned na pondělí naplánovat pracovní schůzku, kterou zakončíme třebaaa..." Poslední slovo tichounce protáhne, aby bylo hned jasné, o čem mluví.

"Obědem?" Povytáhne pravé obočí, ale je vyrušen obsluhou s předkrmem.

"Chudák maličký, ten se z nás nedočervená ani za týden." Okomentuje stav číšníkových tváří, které září jako maják v bouři a moc se nestará, jestli opravdu zakopne nebo ne.

"Chlapec má vkus. Možná bych ho mohl zaměstnat." Teď už zase přechází k dobře mířeným provokacím. Tohle se Aoimu nejspíš líbit nebude.

"Nicméně to není tak úplně všechno." Pohodí hlavou, jak kdyby to byla jen taková drobnost.

"Ten náš podnájem, kde zrovna jsme, mi vnukl menší nápad. První to, že bych ten dům mohl koupit, ale nejsem si jistý, že vedle sebe vydržíme tak dlouho. Ještě jednou strčíš ty nebo Die palec za hranici a sežerete se." Dobírá si je oba, i když ví, že se někde hodně hluboko mají rádi. Trochu vražedně, ale ano.

"Tak jsem si říkal, že bychom mohli mít nějaké společné místo. Jednou za rok společná dovolená. Vlastně mi s tím trochu pomáhal Aki a chtěl se na tom podílet. Tedy, co se místa týká, zbytek bude na tobě s Diem." Dodá a sáhne po mobilu, aby nalovil několik návrhů na domy na ostrově.

"Mě osobně se líbí ten třetí, ale není problém ho malinko upravit, ještě nezačali ani se základy." Tváří se skoro, jako by stavěl domek z lega a ne domek na pustém ostrově pro ně dva.

"Nebo něco většího?" 

Aoi

I on pozvedne sklenku k přípitku a vzápětí se ozve tiché cinknutí. 

"Myslím, že svou příležitost jsem dostal, když jsi mi nabídl práci." Řekne mu a opravdu by mu kariéra po Uruhově boku stačila, ale mít něco vlastního, podobně jako má Die, to je opravdu lákavé. +Doženu ho a moje firma bude mnohem bohatší.+ Řekne si v duchu, i když je to docela těžký cíl. Die je už několik let slibně zaběhnutý na trhu a navíc je sám dost šikovný, ale Aoi potřebuje vyhecovat a potom hory přenáší. Tomu pohledu a komplimentu by se snad i začervenal, ale jenom se na Uruhu vřele usměje a na okamžik skloní hlavu, až mu černé vlasy napadají do tváře. 

"Nikdy nepochopím, kam jsi dal oči, ale je to neskutečně příjemné." Zasměje se tiše a po očku se podívá na číšníka, co se pořád zdržuje podezřele blízko. Zmizí, jakmile si všimne Aoiho pohledu. 

"Ten kluk tě vážně balí?" Prohodí nevěřícně mezi řečí, ale to už jim servírují předkrm. Vypadá to opravdu lákavě. Tiše se rozesměje, když si Uruha nedá pokoj a dlouze, opravdu zamilovaně se přes stůl dívá do jeho očí. 

"Občas ti prospěje se jenom dívat. Riskuješ svoje zdraví." Řekne mu, ale provokativně u toho špulí rty a pohrává si s obsahem sklenky. Je to neskutečně dobrý pocit vědět, že je pro někoho tak moc sexy. A další kompliment a navíc dost vážný. Aoi odloží sklenku stranou, složí dlaně do klína a chvíli se na ně dívá. Kdyby nebyl schopný asistent, Uruha by ho vyrazil už na začátku, ale stejně… 

"Uru-chan… ty ses rozhodl, že mě dneska zničíš." Zase oči zvedne a znovu se usměje. 

"Už to prostě nejde. Nejde tě milovat ještě víc. Kam až to chceš dohnat? Za chvíli to neunesu, prásknu sebou dozadu a prostě umřu." Pokusí se vyjádřit, jak moc pro něj Uru znamená. Pak se ale rozesměje, div mu ten kaviár nezaskočí a nejbližší stoly se po nich trochu nazlobeně ohlédnou. 

"Doma velíš ty? Kdepak jsi na to přišel?" Dobírá si ho zase a uklání při tom hlavu k rameni. 

"To, že se to občas otočí, ještě nic takového neznamená, počkej doma, asi ti zkrátím řetěz." Hrozí mu už radši šeptem, ale stejně má pocit, že na sobě cítí pohledy celé restaurace. Ten jeho oběd samozřejmě dobře pochopí a přikývne na souhlas. 

"On už je zase tady?" Aoi se podrážděně rozhlédne. Co si ten kluk o sobě myslí? Trpí ho tu jenom proto, že je Uru tak krásný, když se cítí žádaný. Jenže Uru toho hned zneužije a začne tady o nějakém zaměstnávání. 

"Opovaž se!" Sykne po něm Aoi, když se prudce nakloní přes stůl blíž k němu. 

"Jestli ti na to přijdu, půjdeš za čáru ke klukům!" Musí se zase narovnat, protože přijde o talíře od předkrmu a dostane hlavní chod. Uru ho zdá se vůbec neposlouchá, protože dál pokračuje v tom, s čím začal a Aoi musí zase zvážnět. Upírá na něj tázavý pohled. Má dojem, že Uru těch domů musí mít už mnohem víc, jen je ještě ani neviděl a teď se mu líbí tenhle. Kde všude budou mít věci? +Nebudu si ani pamatovat, kde jsem nechal naposled ponožky...+ Pomyslí si, ale protočí očima nad soužitím s Die. Však se jen tak škádlí. A pak to zase začne. Společné místo, společná dovolená, co to je? Vila v Dubaji? A co by mělo být na něm a Die? Sáhne po tom jeho telefonu a přitáhne si ho před oči a… Okamžitě se zamiluje. Ten obrázek je naprosto nádherný, dokonalý a jemu začne malinko docházet, že je to někde u moře, možná nějaký ostrov, možná… moře… kvůli němu? 

"Uru-chan, jaké základy? Co jsi kde koupil?" Vydechne tiše. Očividně s Akim nečekali na jejich souhlas, přece to má už základy!!! Kruci… 

"Vážně se mám na čemkoliv shodnout s Die?" Broukne a snaží se, aby to znělo jako další provokace, ale začíná být dojatý. Je toho na něj prostě nějak moc. Podepře si rukou bradu a částečně prsty zakryje rty, když se podívá bokem na moře. Prostě se mu do očí tlačí slzy, to je toho!!!