(Uruhova kancelář)
Aoi, Die
Po tom Uruhově pokusu o vtip se upřímně usměje. Je na něm vidět, že jakmile má nějaký plán, nějaký cíl, za kterým se ubírat, je mu hned mnohem líp. Prostě se potřebuje držet něčeho, co mu dodá naději a novou energii do žil a momentálně to bylo jejich společné útočiště a péče o Akiho. Vidí na něm tu změnu, je skoro hmatatelná. Bude truchlit ještě dlouho, to Aoi ví, ale už nevypadá tak beznadějně. Přikývne na jeho slova o tom, co je čeká a zároveň je rád, že lidé jako oni řeší svoje závěti i v mladém věku. Kdyby ji neměl, kdo ví, co by se dělo. I závěť byla napadnutelná, ale Uru si mohl dovolit opravdu dobré právníky a Aki jakbysmet. Před odchodem ještě věnuje Uruhovi ten nejláskyplnější polibek, jaký dovede a pak se vydá ven. Skoro to působí jako když tady začínal a Uru ho honil pro každou blbost, i když zrovna nestíhal. Ty časy se mu najednou podivně vybaví. Jako by neexistoval jejich vztah, ta nehoda, nic… jako by se vrátil v čase a neměl na práci nic víc, než to, aby se dobře zapracoval na novém místě a vymyslel jak nejlépe setřít svého šéfa, aniž by to bylo neslušné. Byl to hrozně zvláštní pocit. Po cestě zpátky koupí Akimu malého roztomilého medvídka na klíče, čistě proto, aby mu udělal alespoň nějakou maličkou radost a je mu úplně jedno, že je to velký kluk, co ho s tím nejspíš pošle do háje. Vůbec by ale nečekal, že nějaký podivný strýc z kdo ví čí strany bude v Uruhově kanceláři ještě dnes. Nikdo se jim neohlásil. Vstoupí a je svědkem části jejich rozhovoru. Je znát, že Uruha se opravdu zlobí. Aki tady naštěstí ještě není a zřejmě o tom neví. Teď by ani chodit neměl. Měl by se ho pokusit hledat a nějak zdržet? To by bylo podezřelé… Obezřetně se rozhlédne, odloží dortík v sáčku i kávu a pomalu vykročí k dvojici. Decentně si odkašle. "Všechno je připraveno." Řekne a naráží tím na přistavené auto. Samozřejmě řidič počká tak dlouho, jak budou chtít, ale taky se jim může stát, že za deset minut tu bude stát další strýc a pak další… tyhle japonské rodiny neměly konce. Občas jste se divili, kdo všechno tvrdí, že je váš příbuzný.
Die nechává Akiho v klidu vykouřit svou cigaretu, zatímco nepolevuje ve svém pevném stisku. Najednou je tu zvláštní ticho a ten tvoreček v jeho rukou je taky zvláštně potichu. Die se dívá někam do dálky na střechy okolo a trochu přemýšlí. Pořád sem někdo courá a divně se po nich dívá.
"Já vím." Ujistí ho tiše. Peníze vážně nebyly všechno jak se často říkávalo, i když Die ještě donedávna tvrdil, že proč by ne? Jenže teď tu byly černé oči… Nespokojeně mlaskne, když si Aki popálí prsty, vezme ho za ruku a políbí je, ale on to ani nevnímá a brebentí dál.
"Řekneš jim to později." Broukne měkce v duchu jejich budhistické výchovy, i když na to osobně zase tak moc nevěří. Na všechny ty řeči o tom, jak se na ně shůry někdo dívá nebo jak se potkají v jiném životě. On si ze svých předchozích životů nic nepamatoval a jestli byl Aki nějaká jeho dávná láska, o tom teda neměl ani páru, ale to nebylo to nejlepší, co by mu teď měl vykládat. Přesto ho to zahřeje na srdci.
"Aki-chan, těžko popsat, že dokonce i se mnou něco dělá, když jim ze všech věcí chceš vykládat zrovna o mě. Jen si nejsem jistý, že by je nekleplo pro změnu ze mě..." Černý humor… to by si asi měl odpustit.
"Promiň..." Zamumlá a myslí to vážně, jenom je prostě takový. Těžko se to ovládá. Už by se chytal jeho slov o tom, jak úžasné to s ním bylo, ale egoistické poznámky si taky radši nechá na jindy. Kdyby byl schopný sebekritiky, řekl by mu, že to s ním teda vyhrál, jenže… to přece neřekne nahlas! Opětuje dlouhý pohled do jeho očí a už ho zase tiskne k sobě.
"Nepustím." Hladí ho po zádech celou plochou dlaně.
"Nejsem, Aki, máš strejdu. Je to docela kus a… to vlastně víš..." Teď si ho dobírá schválně, aby se maličko usmál.
"Podívej se na mě." Zase ho od sebe maličko odtáhne.
"Je to fakt k pláči, že se mi to stalo, ale… miluju tě. Nemám v plánu nikam chodit. Dostal jsi mě a vlastně mě to dost štve a zároveň… mě nemusíš lovit, odevzdám se ti sám. Nevím, jestli ti to pomůže, rodiče ti nikdy nikdo nenahradí, ale… nejsi na to sám, hm?" Usměje se a pak se porozhlédne.
"Pojďme odtud. Někam, kde ti bude líp. Už mě ti čumilové štvou. Stejně nezírají na moje vlasy..."
Aki, Uruha
Na Uruhovi jde vidět, že se drží zuby nehty, aby rádoby strýčkovi nevyškrábal oči. Jak jde o peníze, slétnou se všichni a začnou si hrabat své. Tohle na podobných příbuzný z duše nesnášel a ani nejsou schopní počkat po obřadu. Ne, že by to jakkoliv dojem vylepšilo. Už si zakládá ruce na hrudi a nejspíš v zápalu nakonec vyhodí i recepční, která ho sem pustila. No, možné ne, ale prémie rozhodně nedostane."Naposledy říkám, že Aki teď s nikým mluvit nebude. Všechno vyřešíme s právníky, tak jak bylo předem domluveno." Skočí mu do řeči bez váhání a z očí mu sálá rozhořčení, které ale dál nepustí. Musí si zachovat tvář, aby si nemysleli, že ho to příliš vzalo. Pak by jejich nálety byly ještě horší.
"Ale Uru-san. Vím, jak jsi stál o jednu z mých firem, třeba se můžeme domluvit." Přemlouvá ho postarší muž a očividně ho chce uplatit. Ne vysokou cenou, ale něčím, o co pár týdnů usiloval. Uru v první chvíli přemýšlí, jestli se mu to náhodou nezdá a pak k němu přistoupí do těsné blízkosti. Tohle už očividně přestřelil.
"Mám vyměnit Akiho budoucnost za jednu z tvých firem?" Pozvedne nepatrně obočí. Skoro to v první chvíli vypadá, že o tom vážně uvažuje, ale je to jen hra.
"Nikdy ho za nic tak podřadného, jako jsou peníze nebo nějaká firma nevyměním. To si zapamatuj a vyřiď to tobě podobným." Pak ho přeruší hlas Aoiho a ohlédne se po něm. Výraz na vteřinu změkne, než rozhodně kývne hlavou.
"Hai, je nejvyšší čas vyrazit." Odsouhlasí mu a stočí očí zpátky.
"My jsme tady stejně skončili. Pokud mi budeš chtít ještě něco víc, třeba vyjádřit Akimu soustrast..." Odmlčí se na chvilku, když přejde ke stolu, aby si vzal telefon a laptop.
"Domluv si schůzku, můj asistent ti rád dá termín. Jistě tě upřednostní, třeba za půl roku. Možná za rok." Odbyde ho chladně, než ho gestem paže neuctivě vyhodí. No co, on nemá vychování a Uru by se měl ohlížet, to ani náhodou.
"Jeden by je vynesl v zubech." Mumlá si pro sebe a když se dveře s hlasitou ránou zavřou, sáhne po Aoiho boku a přitáhne si ho k polibku. Zdá se, že podobné roztržky ho nutí najít v sobě mnohem víc síly.
"Budeš mě milovat, i když je začnu kopat do zadku?" Zeptá se ho s protočením očima v sloup.
"Jdeme pro ně a rychle pryč. Byl sice první, ale nebude poslední."
"Ty tomu věříš?" Podívá se smutně Aki na Die. On sám moc ne. Dřív asi ano, ale teď, když jsou rodiče pryč, je tomu těžké uvěřit. Někteří se na tu myšlenku spíš upínali, ale on to má přesně obráceně. Vytřeští oči, když mu Die políbí prsty, ale v uslzené tváři se objeví téměř neznatelný úsměv. Dokonce se tiše zasměje, když přijde na to, že by je kleplo. Zastydí se o vteřinu později, protože teď by podobné vtipy neměl brát vůbec na vědomí.
"Mámě by ses líbil." Pípne sotva slyšitelně. Jeho mámě se líbil každý, kdo měl o Akiho upřímný zájem a nevraživě probodávala pohledem všechny, kdo měl zájem spíš o jeho peníze. Tedy spíš jejich rodiny. Věří, že Die by si jí získal a nepokrytě by obdivovala jeho vlasy, jako snad všichni. Jen zvládne kývnout na toho strejdu a pak se znovu maličko smutně pousměje, protože v tom má Die pravdu. Jako na povel se na něj podívá a co přijde vzápětí...Kdyby neseděl na zemi, asi na ní skončí stejně. V očích mu zaplane naděje a konečně se do nich vrátí maličká jiskřička.
"Já brečím." Připomene mu úplně pitomě a několikrát zamrká, jak kdyby tomu vážně nemohl uvěřit.
"Já..." Marně hledá slova.
"Rodiče mi nikdo nahradit nemůže." Vezme to úplně z jiného konec, než měl původně v plánu a odvrátí tvář, protože už se mu chce zase brečet a hroutit.
"Ale co bych si mohl víc přát, než abych měl vedle sebe někoho, koho miluju. Dostal jsi mě na první pohled, víš." Vrátí k němu smutná očka a stulí se do jeho náruče.
"Já na tvoje vlasy budu zírat ještě dlouho." Snaží se myslet na všechno možné, jen ne na bolest, která mu svírá hrdlo a ještě asi dlouho bude. Pak se dveře na terasu znovu otevřou a uvnitř se objeví Uru a Aoi.
"Aki-chan." Broukne měkce a setká se se zoufalým pohledem.
"Já vím, že se ti teď nikam nechce, ale musíme jít." Podívá se krátce na Die a poděkuje mu pohledem.
"Pronajal jsem nám dům na kraji města pod falešným jménem, tam nás nikdo hledat nebude." Aki se v tu chvíli narovná a podívá se na Uruhu s naprostým zděšeným.
"Ne, to ne...Die...totiž já jdu s ním a..." Začíná ho brát hotová hysterie, jen při představě, že by ho měl pustit.
"Die jede taky. Neboj, nenechám ho ani sbalit věci, hrozilo by, že jich bude mít víc, než já." Pokusí se trochu zavtipkovat, i když se to moc nehodí a ohlédne se přes rameno.
"Půjdeme, auto na nás čeká vzadu." Asi jim tím řekne hodně, když nejdou normálně předním vchodem. Aki se nakonec začne pomalu soukat a nohy a automaticky chytne Dieho za dlaň. Kráčí vedle něj s hlavou svěšenou a nechce radši nic vidět, jak kdyby mu mohlo cokoliv připomenout rodiče a to pár týdnu jinak nebude. Společně vystoupí v hlavní hale, odkud se dostanou k chodbě do zadních prostor budovy, když uvidí ochranku, jak pakuje novináře.
"No výborně, jako by toho nebylo málo. Rychle pryč, než najdou i auto." Kývne hlavou Uru a popožene je všechny. Naštěstí tam jeho řidič je, takže se rychle nasoukají dovnitř a skrze černá skla je nikdo jen tak neuvidí.
"Pitomci." Uleví si Uru, jakmile dosedne.
"Věděl bych o lepších výrazech." Přidá se Aki, který tiskne spánek k chladnému oknu a kouká bezduše ven.
Aoi, Die
Die se pomalu nadechne a přemýšlí, co na to Akimu říct. Za těch několik dní už ho ale Aki musel alespoň maličko znát a hlavně by ho měl dobře poznat do budoucna, takže se rozhodne zavrtět hlavou. "Nevěřím, ale víra posiluje. Dodává naději a ta nutí člověka dýchat. Proto si to lidi vymysleli. Vypadalo to jako něco pro tebe, ale rád vidím, že jsi větší realista, než jsem si myslel." Prohrábne mu dlaní vlasy. Bylo to pryč. Jeho rodiče byli mrtví a hotovo, ale tak to na světě chodilo. Mile a trochu smutně se usměje, když mu Aki řekne, že jeho mámě by se líbil.
"Nech toho nebo mě začne mrzet, že jsem ji nepoznal." Samozřejmě, že ho to mrzí i tak, ale trochu ho škádlí a vypadá to, že Aki jeho vtipy nejen že zvládá, ale že se jimi možná doopravdy baví. To je dobře, jinak by mu hrozilo, že ho za chvíli pošle do háje.
"Jo, já vím." Znovu se usměje na to oznámení o tom, že Aki brečí a pak ještě o něco víc, když přijde i jeho vyznání.
"Já vím. Bylo to na tobě vidět a taky jsi mi něco špital v tom stanu..." Už zase ho škádlí, ale pak si ho k sobě přitáhne k procítěnému polibku.
Aoi do celého rozhovoru vůbec nezasahuje, jenom se tak ostražitě motá kolem, kdyby ho bylo potřeba a sám nemůže uvěřit vlastním uším, že tu poslouchá jakousi nabídku ohledně přeprodeje firem. Uru v jednu chvíli působí opravdu přesvědčivě, ale on ví, že je to jenom maska, že by to nikdy doopravdy neudělal. Už se v něm přece jenom naučil trochu číst. Kdysi na začátku by mu to ale naprosto sežral a asi by mu skočil do řeči, jestli to myslí vážně. Ano, i před klientem… Následuje Uruhovo kousavé rozloučení a to už je povel pro Aoiho, že může jednat. V podobných chvílích je sekretářka a bodyguard v jednom. Decentně se dotkne ramene Uruhova strýce a už ho pakuje ke dveřím, což ten muž velmi nelibě nese a trhne ramenem, jako by se ho dotklo něco prašivého, ale Aoi si z toho nic nedělá, nechává ho frflat a do kapsy saka mu strká vizitku se svým telefonem pro případ, že by měl čas to během následujících tisíci let zvednout. Uru už nemůže nikdy, smůla. Pak se nechá vtáhnout do Uruhovy náruče a zářivě se usměje.
"Budu tě milovat o to víc, když je budeš kopat do zadku. Úplně vidím, jak sexy u toho budeš." Broukne. Pak rozhodně přikývne, sám si posbírá svoje nejnutnější věci a nezapomene ani na tu Uruhovu kávu a dortík a společně s ním už kráčí k terase. Vejdou ve chvíli, kdy mají ti dva ústa sražená k sobě a Aoiho obočí vystoupá vzhůru.
"Dieho léčba zdá se funguje." Okomentuje tu podívanou. Jeho by asi v podobné chvíli totéž nenapadlo, ale Die si pro blbosti nechodil daleko a ony fungovaly. Když vidí tu zděšenou reakci na jejich odjezd, koutky mu to mimoděk zvedne trochu nahoru. Vypadá to, že překvapený je i Die, ať už tím, že chce Aki stůj co stůj zůstat s ním nebo tím, že jede taky. Opravdu jede? Aki má pravdu, má vlastní byt a mohl by ho tam vzít, proč by se měli kdekoliv mačkat s nimi? Převoz jeho skříně tak nebude nutný… Ale i jemu je jasné, co všechno se musí zařídit a že rodina by teď měla být pospolu a tak bez odporu přikývne. Pomůže Akimu na nohy, stiskne pevně jeho dlaň a pak už se všichni vydají skrz budovu k autu. Novináři zaskočí asi všechny stejně. Aoimu v podobných chvílích pořád nedochází, že milionáři jsou taky veřejně známé osoby a mnohdy větší celebrity, než herci a zpěvačky. Zmateně se po nich ohlíží, zatímco zbytek skupiny je na podobnou pozornost zdá se zvyklý a nakonec jsou všichni v bezpečí vozu, který okamžitě vyrazí na cestu. Zdá se, že si jich opravdu vůbec nikdo nevšiml.
"No páni. Jak se dozvěděli tak rychle, že je Aki tady?" Ptá se. Kdyby jim šlo o Uruhu, už by tady byli dávno. Die si volnou dlaní nenuceně namotává pramen vlasů na prst.
"O některé lidi je větší zájem, než o jiné..." Řekne miloučce a kousavě se na něj usměje. Aoi přivře oči a nakloní hlavu k rameni. On teď vážně bude rýpat?
"Stýská se ti po rozbitém nose?" Kontruje, ale ví, že to oba dělají jen proto, aby se Aki usmál. Strčí Uruhovi na klín kávu a dort a pak sáhne do kapsy pro toho medvídka a položí ho Akimu do klína. Beze slova se na něj usměje a pak si vymění úsměv i s Die.
Aki, Uruha
"To vůbec netuším. Možná mám ve firmě někoho, kdo si chtěl ještě přilepšit. Tomu se bohužel asi zabránit nedá. Určitě šli na jistotu." Pokývá hlavou Uru a zdá se, že o tom přemýšlí. Pak vytáhne telefon a zkontaktuje vedoucí svého IT oddělení a začne se s ním domlouvat, aby pokud možno zjistil, kdo to byl. Někoho podobného zaměstnávat rozhodně nebude. Třeba byl natolik hloupý, že použil služební telefon, který má ve firmě v podstatě každý. Maily by mohl zkontrolovat taky. Zavěsí a ohlédne se na ně, když je poslouchá. Už začíná pomalu protáčet očima."Myslím, že nakonec budeme s Akim vděční za ty novináře." Mrkne na Akiho, které je teď vzadu vedle Aoiho a Die.
"Díky, ale myslím, že pohled na vás mi prozatím stačí, jste sladcí, až to hezký není." Poukáže na dortík ve svém klíně, ale kávu vytáhne. Jen si ji nenechá a nabídne ji Akimu.
"Asi jsem měl v tom domě nechat postavit ring. Pánové se vyblbnou. A s trochou bláta to bude podívaná." Neodpustí si ještě poznámku.
"Rozhodně sexy, oba dva." Shlédne na medvídka v Akiho klíně. Ten už se na něj taky dívá a vděčně se usměje na Aoiho.
"Ten je úžasný. Arigato" Pochválí ho jako malý kluk, který dostal poprvé v životě hračku. Všem se daří mu zlepšovat náladu a on se začíná cítit provinile, protože by se teď přece neměl smát. Hned, jak mu to dojde, zase se trochu zachmuří.
"Proč se o mě tolik zajímají?" Zeptá se zničehonic a Uru se znovu ohlédne přes rameno. Je vidět, že se mu do podobných rozhovorů teď příliš nechce.
"Popravdě." Vydechne Uru jako první.
"Tvoji rodiče jsou na tom finančně ještě líp, než si vůbec myslíš." Začne pomalu a kouká před sebe skrze čelní sklo na ubíhající cestu.
"K tomu ještě přijde jejich pojistka, která je psaná na tebe a myslím, že nebudeš muset celý život hnout prstem." Podívá se znovu dozadu a těkne očima od Aoiho k Diemu.
"A to tě staví do středu pozornosti, jak tím, co se stalo, tak tím, co se kolem tebe bude dít." Pokračuje dál a Aki nestačí zírat. Vůbec nechápe, co by se kolem něj mělo dít. Seiko znal, ale přišlo mu, že je v podstatě neškodná, i když jí peníze zajímaly.
"Tvůj otec nevěřil nikomu a pojistil všechno takovým způsobem, že ti na tvůj majetek nemůže nikdo sáhnout. Možná jen já a musíme se na tom shodnout oba. Bude to tak celý rok po jejich smrti. Je spousta lidí kolem tebe, které znáš, a kteří tě vymění byť jen za desetinu z toho, bohužel." Neměl by mu to říkat zrovna teď, ale Aki to musí vědět, aby se na to mohl připravit. Navíc musí vědět, proč od něj bude všechny nějakou dobu odhánět.
"Promiň, nechtěl jsem ti to říkat hned, ale mám pocit, že je to nutné. Postarám se o všechno, neměj strach, společně to zvládneme. Jen si dávej pozor." Položí mu ruku krátce na koleno a stáhne, když zastaví před nově vyhlížejícím domem, skoro to vypadá, že v něm nikdo ještě nebydlel. Projedou bránou skrze vysoké zdi, kam se nikdo jen tak nedostane. Samozřejmě nesmí chybět kamery.
"Tady nás nikdo jen tak nenajde." Dodá s jistou úlevou, když auto zůstat na kousku kamenité plochy.
"Doufám, že se vám tu bude líbit." Vystoupí jako první Uru, aby je pozval dál. Počká na Akiho a přitáhne si k sobě, aby ho líbl o vlasů.
"Nedovolím nikomu, aby ti ublížil, slibuju." Pak se podívá na Dieho a nebezpečně se uculí.
"Takže jen to nejlepší ve všech ohledech, aby bylo jasno." Teď už protáčí očima v sloup Aki. Uru ho pěkně vyděsil, co mu teď říká. Skoro to vypadá, že nevytáhne paty z domu ani na chvíli.
"V podobném ohledu buď naprosto klidný. To si zařídím sám." Dloubne svého strýčka do boku a rozejde se k domu, aby se trochu schoval vevnitř. Rozhlíží se a je to nádhera, ale...
"Já bych radši domů." Povzdechne si tiše, aby ho nikdo nemohl slyšet. Usadí se na pohovku a složí si tvář do dlaní.
"Mám sto chutí se pořádně spráskat." Vydoluje ze sebe ochraptěle. Tohle taky neměl nikdo tak úplně slyšet.
Aoi, Die
Aoi stiskne rty a vrhne po Uruhovi vyčítavým pohledem. Tak on se chce dívat na ně dva v blátě? Jako že i na Die? "Zkroť si strejdu, Aki-chan..." Zamumlá nesouhlasně, ale koutky zvedne nahoru, když mu Aki řekne, že se mu medvídek líbí. Netuší, jestli to neudělal jenom tak, aby měl Aoi radost, byl to už přece jen velký kluk, ale stejně… Uruhovo vysvětlování Akiho otázky zaujme Aoiho i Die. Aoi tomuhle životu slavných pořád úplně nerozumí a Die se zase nevyzná v jejich rodině a teď se chce orientovat ve všem, co se Akiho týká.
"Hmm…" Protáhne Die po chvíli.
"Kdy se ze mě stala zlatokopka?" Tiše se zasměje a Aoi kupodivu s ním.
"Občas se ptám sám sebe na to samé..." Vtipkují teď oba na účet svých prachatých poloviček. Die má sice svých peněz dost, ale podle toho, co právě říká Uruha, bude vedle Akiho stejně jako chudý příbuzný. Aoi je rovnou bezdomovec. I s Uruhovým platem. Tou dobou už se ale auto dostane na soukromý pozemek domu, ve kterém teď budou všichni chvíli žít a Die se víc natiskne k okýnku.
"Hele, skoro to vypadá jako jedna půlka pro nás a jedna pro vás, jak jsou stejné. Chceme tu vlevo nebo vpravo, Aki-chan?" Dům se mu líbí.
"Společná je jenom chodba, zaplať pánbůh!" Pokračuje dál, zatímco kolenem drká do Aoiho sedačky, kterou má před sebou a ten vztyčí prostředníček, který mu ukáže přes rameno. Všichni vystoupí z auta a Die pro sebe protáčí očima, když Uruha pořád dokola slibuje Akimu, jak ho bude chránit. Od toho má teď snad jeho, ne? Roztáhne rty do hraného úsměvu, když se na něj Uru podívá a pohrozí mu. Pak už ale následuje Akiho do domu a rozhlíží se stejně jako on.
"Ale jo, to bychom snad mohli vydržet. Nešlapej mi na mou půlku domu." Strčí hned loktem do Aoiho, když chce vykročit za Akim k pohovce, ten se na okamžik zatváří zmateně a pak mu vynadá do pitomců a plácne ho. To první povzdechnutí o domově slyší jenom Aoi a soucitně se podívá Akiho směrem. Nedá ale najevo, že to slyšel. Neví, jak by tam teď Akimu bylo, když by mu tam všechno připomínalo rodiče. Na druhou stranu to bylo jeho bezpečné hnízdo a třeba by vážně chtěl být právě tam? Bylo to složité a oni mu nedali ani vybrat. Tohle jsou ale témata, do kterých jim nechce zasahovat. Možná se Akiho zeptá později, pokud by se mu chtěl svěřit. Přece jenom Aoi byl takové neutrální území. Ani rodina, ani přítel… Die oproti tomu uslyší ten druhý povzdech a bar najde očima téměř okamžitě.
"Není nic jednoduššího a na žal to funguje skvěle. Tvůj strýc by mohl vyprávět. Tak totiž potkal někoho úžasného. Mě." Pokračuje ve své show, z velké části hlavně proto, aby se Aki trochu bavil a za chvíli už rozlévá do sklenek. Aoi složí tvář do dlaní a začne se tiše smát.
"Tohle nepřežije nikdo z nás. Dostaneš psí boudu venku, Die-chan..." Říká mu, ale už si krade svou skleničku.
"Co jsi to nalil? Panebože… taky jsi mohl vybrat alespoň tohle." Ukazuje na úplně jinou lahev. Die po ní sáhne, otevře ji a přilije mu do té samé skleničky s nenuceným výrazem Máš koktejl.
"Jaký jsi opilý, Aoi-chan? Jak to bylo s těmi půllitry?"
Aki, Uruha
"Tento pokoj, chodba, bazén a takové malé pánské doupě v suterénu, to je ještě společné. Jinak má každý své pokoje, obývák, kuchyň i koupelnu. Vlastně dvě." Obeznámí je Uru s celkovým rozložením domu a pokrčí rameny, jak kdyby si pronajal auto na víkend. No co, proč by jim neposkytl ten největší komfort, když na to peníze má, k čemu jinému by mu byly. Protočí očima, když si Die rýpne do Aoiho."Asi jsem tam měl nakreslit velkou bílou čáru, hranice prostě." Tohle jejich rýpání ho baví. Rozhlíží se po domě, jestli je všechno připraveno a pak jen souhlasně kývne hlavou. Ano je spokojený. Aki ale na to příliš nevypadá. Kdo by se mu mohl divit. Sám zaslechne až to o alkoholu a soucitně se pousměje. Není to řešení, ale možná by to na chvíli mohlo pomoci. Kdo by nepotřeboval po tomhle všem menší, vetší výplach mozku. Nestihne ani nic říct, než Die připomene, jak se poznali. Chtě nechtě se musí uchechtnout.
"To je pravda, asi to máme v rodině." Odsouhlasí mu to s rozhozením rukama a sám si vybírá alkohol podle chuti.
"Abych se zbavil myšlenky na někoho ještě malinko úžasnějšího. Je mi líto Die-chan, tomu prostě neporučím." Dobírá si ho zpátky a Aki střílí pohledem z jednoho na druhého. Neovládne krátké uchechtnutí.
"Chceš mi říct, že tě sbalil v baru?" Zeptá se Uruhy, ale ten nesouhlasně zavrtí hlavou.
"Ne, to já sbalil jeho." Prohodí hrdě hlavou a pak se očima zastaví na Aoim.
"Uhm, teda...On mě, rozhodně on mě." Obrátí do sebe panáka, kterého si právě nalil a nevině se pousměje. Aki už se znovu pochechtává. To prostě nejde ovládnout, i když se to střídá se smutnými výrazy, když mu to dojde.
"Opilý je úplně nejroztomilejší." Ozve se Uru na adresu Aoiho.
"A hrozně rád vypráví." Práskne na něj bez váhání, nalije si druhou, než zmizí v jedné z kuchyní, aby donesl něco dobrého na zub. Několik misek a i jeden talíř s vybranými jednohubkami.
"Myslím, že v baru kousek od firmy na něj můj přítel jen tak nezapomene. A asi by byl schopný dopodrobna nakreslit, jak jsi dostal do nosu." Mrkne na Die, než Aki vyprskne obsah sklenky.
"Tys ho praštil?" Zamračí se na Aoiho, jak kdyby v ten den měl s Diem něco společného.
"Mohl jsi mu zlomit nos!" Zavrtí nad ním hlavou a opře se pohodlně na pohovce, když do sebe napůl obrátí obsah sklenky.
"Myslím, že měl přesně tohle v plánu." Nemůže se Uru přemoct, aby neměl další poznámku.
"Ono to vlastně bylo celé takové hodně zajímavé." Vzpomíná na všechny chvilky, které společně zažili.
"Musím uznat, že tahle etapa života...Jeden by ji schválně nevymyslel, i kdyby se hodně snažil." Neměli by se bavit, měli by truchlit, ale tím Akimu moc nepomůžou. Tohle bude mnohem lepší a jak přijde hladinka půjde to samo.
"Už si nejsem tak jistý, že chci úplně všechno vědět." Zatváří se pobaveně Aki, když si to začne přebírat v hlavě a srovnávat, čeho byl svědkem.
"Takže ty a Die a Aoi a Seiko?" Nedá mu to nakonec spát, aby se minimálně nezeptal.
"Jste divní, všichni do jednoho. Já nevím, jestli nebudu mít strach se natáhnout kdekoliv jinde, než v posteli." Konečně se trochu vrací jeho povaha, možná je to i další skleničkou, těžko říct. No, už nemá ani co brečet, potřebuje na chvíli vypnout.
"No, možná usnul. Ale ty se drž dál." Varuje Uruhu, když na něj namíří ukazováčkem dlaně, kde svírá sklenku.
"Takže nepolezeme společně do bazénu, škoda." Ozve se pro změnu Uru, aby dostál své povaze, ale hlavně se snaží udržet dobrou náladu, která se snad pomaličku začíná rozlézat.
"Já už vás viděl." Připomene jim Aki.
"Máš štěstí, že tam šéfuješ, jinak by tě z fleku vyhodili. Tys to nezkoušel?" Podívá se na Die a v očích se mu blýskne. Ne, na tohle by teď vůbec myslet neměl, ale jak si má pomoct, když je tak...Kde je jejich ložnice? Možná ani tu potřebovat nebude.
Žádné komentáře:
Okomentovat