Hromadné - Nestihl jsem vůbec nic. - část 1.

(Uruhova kancelář)

Aoi, Die

Dubaj byla nakonec neskutečná dovolená. Když jenom pomyslel na to, že málem nejeli… tedy ne společně. Místo toho prožil takovou romantiku, o které si myslel, že ani není možná, dostal opravdu tolik dárků, že na ně dokupoval kufry přesně tak, jak se s Uruhou škádlili a kromě toho se tu mluvilo o svatbě hned, jakmile to bude možné. Akimu o tom ještě neřekli, protože neměli jak. Když se společně s Die vrátil z výletu, oba zářili tak moc, až Aoi málem přišel o oči. Vypadali dokonale nabití adrenalinem i optimismem a plánovali společně cestovat. Viděl Uruhovi na očích, že je tím trochu zaskočený, ale co mohl Akimu říct? Nebyl žádné dítě a když už ho jednou nechali, aby společně s Die odešel, bylo trochu pozdě nabádat ho, že podle všech informací Die na vážné vztahy nebyl. Aoiho už nejednou napadlo, proč ho Uruha tak dlouho hlídá a proč se na podobné věci Aki neptá vlastích rodičů, ale nějak svou otázku nikdy nevyslovil nahlas. Pravda přišla sama od sebe několik dní po jejich návratu. Oba se vrhli do práce jako by nepotřebovali ani spát, měli mraky nápadů a kopec energie a firmu společně doslova rozsvítili. Jenže slunce jim nemělo zářit moc dlouho. Ten den jeli do práce mlčky. Uruha hleděl ven z okýnka a za černými skly brýlí maskoval uslzené oči. Aoi Akiho rodiče neznal, ale dovedl si představit, jaká rána to pro něho bude, až se to dozví. Několikrát přece slyšel, jak moc si Akiho otec s Uruhou rozumněl. Museli být velcí přátelé. A teď byl mrtvý. Oba byli… Uruha toho musel hodně zařídit, protože šlo o nejbližší rodinu a navíc se na něj a jeho vlastního otce bude přepisovat část jmění Akiho rodiny. Tedy především firma, protože Aki v ní zaměstnaný není. Do toho všeho je samozřejmě zapletená taky Seiko a její podíly, takže se s ní teď Aoi hodně uvidí. Obecně je čekaly nepříjemné chvíle, ale Uru… Aoi se podívá na sedadlo vedle sebe. Truchlil, i když to statečně držel uvnitř sebe a odmítal plakat před ním. On si byl ale jistý, že večer to neudrží. Bude to dobře, protože podobné emoce by měly jít ven. Uru se teď choval jako opravdový šéf. Jel zařídit všechno potřebné a bude si držet tvář jako by se bývalo nic nestalo. Akimu zavolali, že se musí neodkladně vrátit, ale neměli to srdce mu říct proč. Ne, když ho čekala dlouhá cesta domů, kterou by prožil bez nich a v slzách. Ten den z práce domů neodešli. Prostě to nestíhali. Aoi musel Uruhu zastoupit úplně ve všem, aby se sám mohl věnovat zařizování všech náležitostí. Kromě toho jejich rodina byla obrovská, musel pozvat všechny, zajistit pohřeb, smuteční večeři, parte, květiny, dědictví, notáře… byl to nekonečný seznam a než se zastavili, byla hluboká noc, takže přespali v budově. Tedy Aoi pospával, zatímco Uru hleděl z okna nebo tiše plakal. Celou noc ho držel za ruku, ale víc dělat nemohl. Někdy nad ránem Aoimu došlo, že při vší té ceremónii také poprvé potká Uruhovu manželku. A protože nebyli rozvedení, bude to ona, kdo mu bude po boku pomáhat vítat rodinu a nalévat všem čaj. +No kruci...+ Nahlas ale neřekne nic. Tohle bylo to poslední, čím by měl Uruhu trápit. Ráno ho nepřinutí polknout ani doušek čaje, natož snídat, ale alespoň mu nechá poslat pro čistý oblek. Aki už seděl v taxíku z letiště a měl tu být každou chvíli. Die byl překvapivě s ním. 

Aki, Uruha

Pro Akiho byly následující týdny ty nejlepší na světě. Snad nikdy nepotkal nikoho, kdo by s ním dokázal držet krok a Die byl dokonce o krůček napřed. Už po Dubaji toho stihli neskutečně moc a konec to zdá se nemělo. Pravidelně volal Uruhovi a ozval se i domů, ale tam o hodně méně. S rodiči by od malička, když se pár týdnů zas tak často neozve, tak se přece nic nestane. Nemohl se mýlit víc, ale bylo to i jeho věkem, že si nic podobného nepřipouštěl. Teď se vznášel na obláčku a už mu začínalo docházet, že tohle o obyčejném románku není. Nejspíš nebylo už v noci na poušti. Nevěděl, jestli to má Die alespoň trochu podobně, ale...Nebude se ho na to ptát, nechce si nic se zážitků s ním kazit. 

Pro Uruhu...Jak jen popsat něco, co si kdysi dávno vysnil a plní se. Jenže i na tu nejjasnější oblohu přijde mráček a tohle byla pořádná bouře. Vůbec nechápal, jak se to najednou stalo a on se ocitl bez jednoho z nejlepších přátel od dětství. I Seiko to zasáhlo, i když věděl, že příliš dlouho truchlit nedokáže. On to bude mít v hlavě mnohem déle. Chtě nechtě musel za svou ženou a probrat s ní všechny detaily, protože i jí se to týkalo. Bylo to bouřlivé setkání, rozvodové papíry byly totiž doručeny. Nikoho z rodiny to nepřekvapilo, i když to byla...ostudná událost, ale ona se s tím smířit nehodlala. A začalo první kolo vyhrožování, i přes události posledních dní. Nenáviděl jí o to víc, ale...Asi jí to nemůže tak úplně vyčítat. Raději svůj starý dům opustil, aby se vrátil tam, kam patří. U Aoiho v náruči mu bylo úplně nejlépe. Uchyloval se tam ve chvílích, kdy nemohl dál. Po většinu dne se tvářil, že pracuje, zařizuje a na tváři se mu usídlila maska šéfa, kterou si tolik let držel, postrádala ale svůj obvyklý lesk. Má za sebou už asi padesátý hovor, když dorazí jedna z jeho podřízených a předá mu nový návrh na oznámení. Všechno špatně. Takhle to ale vůbec nechtěl.

"To nemyslíte vážně?" Nekřičí, ale jeho hlas je ledový a nekompromisní.

"Mluvili jsme o tom dvacetkrát a stejně je to špatně. Tohle písmo úplně postrádá smysl v celém konceptu." Hodí papíry na druhý konec stolu. Je jasné, že už to nedokáže dlouho ovládat a je to o to horší, když se má Aki každou chvíli objevit. Nakonec ji gestem dlaně vyžene a ji očividně ani nenapadne protestovat. Sám se zvedne, aby přešel k oknu, o které se opře dlaní.

"Já mu to nemůžu říct." Vypadne z něj šeptem a se zoufalým výrazem se podívá na Aoiho. Přejde pomalu k němu, než ho vezme za dlaň a přitiskne její hřbet ke svým rtům.

"Arigato. Nevím, co bych bez tebe dělal a promiň, že to musíš snášet." Povzdechne si a má samozřejmě na mysli svou ženu. To už jim ale z recepce oznámí, kdo právě dorazil. 

Aki se nepřestával usmívat celou dobu. Počítal s tím, že je Uru volá zpátky kvůli nějakým rodinným tahanicím. Rodičům se ale nedovolal, aby se poptal, co se děje. Nepřišlo mu to divné, obvykle měli moc práce. Pořád trochu visí na svém doprovodu očima. Měl toho za sebou spoustu. Nespočet měst a zážitků. Skočil si padákem, měl za sebou bungee a spoustu další pitomostí, které si chtěl vyzkoušet. Ve výtahu se pokusí o pár nepřístojností, i když je kolem několik lidí, kteří je okázale ignorují. Asi by si kvůli jeho strýčkovi nedovolili nic říct. Toho samozřejmě plně využije a sahá, kam nemá.

"Mně to asi ještě pořád nestačilo." Zavrní spokojeně, ale už musí vystoupit. Taky ten výtah mohl jet věčně. Zamíří rovnou k ředitelově kanceláři, kde prudce rozrazí dveře a už si cepe cigáro do koutku.

"Ahoj rodino, jsme doma." Zavolá zvesela a těkne očima z jednoho na druhého. Začne první u Aoiho, který má opravdu šílený výraz, ale to, co ho čeká u Uruhy...Málem ho to odpraví do kolen. Už pomalu vytahuje cigáro a schovává ho.

"Co se děje?" Krčí obočí, protože tohle není jen tak. Skoro to vypadá, že si dává možnost útěku, jak se poposune dozadu. To už k němu Uru vykročí a něco svírá v ruce. 

"Aki, já...vůbec netuším, jak ti to říct, ale..." Odmlčí se, když dojde až k němu. Nejradši by mu to neříkal a zároveň ví, že nikdo jiný by to dělat neměl.

"Je mi to tak líto..." Vydechne a vtiskne mu snubní prsteny jeho rodičů do dlaně.

"Postarám se o tebe, slibuju a..." Vidí tu postupnou změnu, jak to Akimu začíná docházet. Zírá na prsteny a u toho vrtí nesouhlasně hlavou. Prostě tomu nevěří.

"Ne, to...to se přece...ne..." Pokračuje dál v trochu nesrozumitelném mumlání. Pak  pomalu vzhlédne k Uruhově tváři, kolena se mu zachvějí, ale nakonec se na nohu udrží.

"To není možný, já s nimi mluvil a..." Hlas se mu zlomí. Prudce sebou trhne, když mu Uru chce položit ruku na rameno. Prostě se mu vysmekne a rozběhne se ze dveří pryč.

"Aki, no tak počkej..." Křikne za ním, ale sám má co dělat, aby se vůbec pohnul. Měl by ho utěšit, ale kde na to má po to všem ještě vít energii? Aki se ani na vteřinu neohlédne. Naráží do lidí, po tvářích se mu kutálejí slzy a snaží se od té pravdy prostě jen utéct. Doběhne až ke dveřím na terasu, kterými skoro proběhne a prudce se chytí zábradlí.

"To není pravda, prostě se to neděje." Mumlá si pro sebe úplně mimo. Nemůže dýchat, má pocit, že se každou chvíli musí udusit.

"Co jste mi to udělali, krucinál..." Poslední slovo zařve a sesune se na zem, zády podél hrazení. Obejme pažemi kolena a hledí nepřítomně před sebe. 

Aoi, Die

Zpovzdálí sleduje Uruhu a to, jak se zlobí na svou asistentku. Ona za to chuděra nemůže, ale zároveň ví, že Uruha svou frustraci někde ventilovat musí. Zdá se, že jeho estetické cítění se nezapře ani ve chvíli jako je tato, protože jiní lidé by na jeho místě zrovna písmo asi neřešili, ale co už… Platil tu všem dost na to, aby snesli jeho nálady nebo prostě dělali ještě víc, než to nejlepší. Možná, že to ta žena dokonce i chápe. Sekretářka zmizí z kanceláře a Aoi sleduje Uruhu, jak jde pro změnu k oknu a zdrceně se o něj opírá. Ten pohled mu trhá srdce, jenže s tím nemůže nic dělat. Uru si to musí odžít, stejně jako Aki. Skloní oči a tichounce si povzdechne. Měl by mu navrhnout, že to Akimu poví on? Ne, raději ne… Na tohle se necítil dost povolaný. Oči zase zvedne a jemně se usměje, když Uru dojde až k němu. 

"Neděkuj mi, ani se neomlouvej." Řekne tiše. 

"Nic snášet nemusím, zvládáš to perfektně Uru-chan. Neumím si ani představit, jak ti musí být." Ubezpečí ho, ale o pár minut později už nejsou sami a když vidí ten Akiho dokonale šťastný výraz, musí se okamžitě podívat jinam. +Třikrát do prdele...+ Pomyslí si. 

Die si to do kanceláře nakráčí po Akiho boku jako by byl dávno součást rodiny a půlka mu tady patřila a usmívá se ještě zářivěji, než on. 

"Hmm, bude to hodně ujetý, říkat vám rodina, když..." Nedokončí to a výmluvně se podívá na Uruhu, kvůli tomu, co spolu měli, než mu dojde, jak se tváří. Okamžitě stáhne svou dlaň z Akiho zadku, do kterého ho zrovna napůl tajně štípal a zvážní. +Co je?+ Zeptá se jich, ale jenom v duchu. Aki se ho zeptá za ně za oba a v tu chvíli Uru vykročí směrem k nim. Začíná to nepříjemnými slovy Nevím, jak ti to říct a Die je jasné, že se něco strašně podělalo. Přes celou místnost se podívá do Aoiho očí naproti a ty samy o sobě mluví za všechno. Nemusí být génius, aby pochopil na co se dívá, když se v Uruhově dlani zalesknou ty prsteny a dlouze se nadechne. On sám se s rodiči nevídal. Žili na opačné straně Japonska, byli živí a zdraví, měl je rád, ale objevil se tam tak jednou za rok. Kdyby se jim něco stalo, byl by z toho hodně smutný, ale nakonec by to nějak rozchodil, jenže Aki vedle něj byl mnohem mladší a taky citlivější. Nahmatá Akiho dlaň, aby ji stiskl ve své a podpořil ho tak, zatímco stáčí oči k jeho profilu, ale Aki se nenechá. Vysmekne se mu a běží pryč z kanceláře. Die se za ním ohlédne a pak vrátí oči k Uruhovi. 

"Já tam půjdu." Řekne, protože na něm vidí, že by ho sám houby ukonejšil, otočí se na patě a zmizí ze dveří. 

Aoi to celé pozoroval ze svého místa a teď pomalu dojde k Uruhovi a stiskne jeho rameno. 

"Bude v pořádku." Zašeptá mu tiše u ucha, než si ho k sobě otočí a sevře v pevném objetí. 

"Bude potřebovat hodně času." +Ani jsme mu nestačili říct, jak se to stalo...+ Die dlouhým krokem překonává chodbu, nahlíží do každých dveří, ptá se po Akim a nakonec ho najde na terase. Sedí tam na zemi jako maličký uzlíček nervů, který se tiše otřásá a objímá se kolem dokola. Byl příšerný utěšitel a teď ho to čeká s někým, s kým měl příštích deset let hlavně spát a užívat si. Tohle byla teda rodina… Vypadalo to, že Uru sám potřeboval podporu, ale ta stála u něj v kanclu. +Moc ti to nejde Aoi, měl by ses víc snažit...+ Baví sám sebe, aby si dodal optimismus. V Akiho těsné blízkosti si prostě přidřepne za jeho záda, obejme ho celého a stáhne dozadu na sebe. 

"Vybreč to. Vybreč a vyřvi a pak rozkopej tu stěnu." Zašeptá mu do ouška. 

"Nepotřebuješ, aby se o tebe někdo staral, uděláš to sám. Udělám to já." Slibuje mu. Zavře na chvíli oči. Jo, Aki už mu zdá se zůstane. 

"Máš skvělýho strejdu, otravnýho novýho strejdu a nejlepšího, nejvíc sexy ma… eh… přítele..." +Stejně to zní divně… možná drž prostě hubu.+ Řekne sám sobě. Jenže to nevydrží dlouho. 

"Aki… já…" Přetočí si ho pod rukama čelem k sobě a znovu ho přimáčkne na svojí hruď. 

Aki, Uruha

Uru se zrovna chystá vykročit za Akim, když ho zastaví Die. Nemyslel si o něm nic špatného, jen prostě nečekal, že by Akiho chtěl zrovna on utěšovat. +Že by v tom přece jen bylo víc?+ Proběhne mu hlavou a je pravda, že nic si teď nepřeje víc. Opravdu je přesvědčený, že by Akimu teď prospělo mít vedle sebe někoho, o koho se bude moct opřít a čím víc jich bude, tím lépe.

"Arigato." Poděkuje mu naprosto upřímně, i když už jen jeho zádům mizícím z místnosti. Ne, sám je na pokraji sil. Samozřejmě, že by za ním šel a zavřel v sobě všechny pocity, ale teď nemusí a může jim dát volnější průchod. Mírně se ohlédne na Aoiho, jehož dlaň mu spočívá na rameni a pokusí se o úsměv, je to trochu marné.

"Ano, to bude. Jednou." Broukne sotva slyšitelně a vůbec se nebrání, když ho Aoi přitáhne k sobě. Obejme jej kolem krku a natiskne se na něj, jak kdyby to byl poslední záchytný bod v jeho životě.

"Vůbec to není fér." Unikne mu tichý vzlyk, jak konečně plně pustí slzy. Musí to ze sebe dostat, všechno a hned, aby se mohl zase sebrat, nasadit svůj obvyklý výraz a být tu pro Akiho.

"Víš, mohl bych pronajmout dům za městem, kde budeme všichni v klidu, pokud budou chtít. Oba." Mírně se odtáhne, aby se podíval Aoimu do očí, jestli s tím bude souhlasit. Alespoň na pár dní, týdnů, než se to nejhorší přežene a aby je měl Aki po ruce, kdykoliv si vzpomene. 

Na terase zatím nikdo kromě Akiho nezůstal. Všichni, kteří si šli zapálit, rychle zmizeli, aby nemuseli čelit podobným výlevům. Aki je asi trochu vyděsil, když se rozkřičel na jednoho z asistentů, který mu chtěl pomoct. Svírá pevně svá kolena, boří tvář do předloktí a nemůže se ani nadechnout. Ta bolest je neskutečná. Vůbec s nimi poslední týdny nebyl, kašlal na ně a ani jim nemohl říct, jak moc je má rád. Vždycky měl. Nikdy by své rodiče za nikoho nevyměnil a teď...Už je prostě pozdě, aby jim to řekl. To uvědomění je snad ještě horší. Prudce sebou trhne, když se vedle něj ozve Dieho hlas. Nečekal ho tu, prostě ho překvapil tím, že vůbec přišel. Dívá se na něj, ale je vidět, že je pořád mimo realitu.

"Nejde to, prostě to nejde." Doluje ze sebe přiškrceně a pořád se mu nedostává vzduchu do plic. Krčí nešťastně obočí.

"Já je potřebuju, nemůžou mě tu jen tak nechat." Začíná se v něm zvedat vlna vzteku. Jindy by skákal radostí, kdyby tohle zrovna od Die slyšel, ale teď si to nedokáže přebrat.

"Prostě se na mě vykašlali a nechali mě tu, rozumíš?" Už začíná zvedat hlas. Nechá se přitáhnout do jeho obětí, ale vzápětí se mu snaží vysmeknout.

"Nesnáším je, nesnáším je za to, že mi to udělali." Už opravdu křičí, vzteká se a buší pěstmi do Dieho hrudi, aby ho pustil, prostě ho nechal být. Rány jsou čím dál slabší, než povolí v jeho náručí úplně  a rozpláče se.

"Nestihl jsem jim říct, jak moc mi chybí. Že se těším, až je zase uvidím. Nestihl jsem vůbec nic." Ozývá se jeho hlas, než se úplně zlomí a on zaboří tvář do jeho šíje.

"Tak moc to bolí." Vydechne jako poslední, svírajíc lem Dieho svršku na zádech skoro křečovitě, jak kdyby si myslel, že mu chce utéct. Oni ho opustili, co když to udělá i on...Ještě chvíli jen tiše vzlyká a nechává své tělo nekontrolovatelně třást.

"Chci domů, vrátit se, všechno jim povyprávět....To toho chci tak moc?" Hlas se mu zlomí podruhé. 

Aoi, Die

Aoi pohladí Uruhu po zádech, ale pak se od něj odtáhne s rukama na jeho pažích a podívá se mu vážně do očí. Za normálních okolností by si vůbec neuměl představit, že by měl s Die strávit víc jak dva dny v kuse, ale teď bylo všechno jinak. Býval by se o tom s Uruhou alespoň špičkoval, jak bylo u nich běžné, ale dneska to prostě nešlo. Jemu i Akimu by teď slíbil naprosto cokoliv. Pěkný dům někde dál od ruchu velkoměsta… V Uruhově podání by to mohla být luxusní oáza klidu, kterou by teď všichni potřebovali. Za chvíli i on sám, až ho semele Uruhův rozvod, jeho žena na pohřbu a tak podobně. Usměje se na něj. 

"Myslím, že je to skvělý nápad. Všichni teď budeme potřebovat klid na nervy a zvolnit v pracovním nasazení. Převezmu za tebe, co budu moct, abys měl klid na rodinné záležitosti. Aki se musí dát do kupy a Die… Die bude muset přežít mě." Pokusí se usmát o něco víc, ale pak položí dlaně na Uruhovy tváře a jemně setře jeho slzy. 

"Dojdu ti pro kafe a nejkaloričtější dort, jaký jde v okolí sehnat. Až se ti dva vrátí, měli bychom odtud Akiho odvézt někam stranou. Jenom pro případ, že nás tu překvapí právníci nebo členové tvojí rozvětvené rodiny." Protočí nad tím očima. Vůbec by se nedivil, kdyby se na dědictví slétli jako supi a někteří zkusili využít Akiho slabost a zmatenost. Tak se to při boji o podíly velkých korporací dost často dělo. 

Die se pomalu nadechne a zadrží dech, když se Aki brání, že tohle prostě nejde. Vůbec by ale nečekal, co přijde vzápětí. Totiž že se Aki začne takhle vztekat a zlobit. Dovede ho jenom chytit za ruce nad lokty a sledovat jeho nešťastnou tvář, když si na něm vybíjí všechno, co se děje. Nechává se tlouct do prsou, dokud se Aki neuklidní a zase si ho přitáhne pevně k sobě. Tohle ptáče má možná dost namakanou postavu, ale stejně to nakonec ani nebolelo. Začne ho konejšivě hladit po zádech, zatímco ho druhou dlaní svírá u sebe. 

"Miluješ je a budeš napořád. Myslím, že kdyby se jich někdo zeptal, umírat by určitě nechtěli a kdyby to šlo, moc rádi by za tebou před tím přišli. Jenže svět není fér Aki-chan. Je to pěkná svině a my si bohužel jen málokdy dovedeme uvědomit, že dneska může být naposled. Je to tak schválně, jinak by ses strachy klepal celou noc, co bude za hodinu. Víš?" Šeptá mu tiše jako dítěti… Co jiného. Vydrží tak dlouho a když se Akiho hlas znovu ozve, aby mu řekl, jak moc to bolí, poprvé v životě ho něco ostře píchne na hrudi. To proto, že mu na něm doopravdy záleží. Konečně jednou víc, než na sobě samém a prostě ho takhle nechce vidět. 

"Zařídil bych pro tebe všechno, ale tohle neumím, promiň mi." Zašeptá do jeho vlasů a rozhlédne se po střeše kolem nich. Občas někdo přijde a zase rychle odejde. Uruha nebo Aoi je zatím neshánějí. Mírně ho od sebe oddálí a sáhne do kapsy bundy, aby odtud vytáhl cigarety a jednu si připálil. Pak mu ji vloží do koutku. 

"Uklidni si nervy." Broukne. Budou muset jít dovnitř, čelit realitě a Aki na to není vůbec připravený. 

"Aki… je toho tady po nich hodně, co ti nechali a co se starali. Nenech si to vzít, hm?" Zkusí to odjinud. 

"Budovali to všechno pro tebe a teď je na tobě, aby ses o to staral jako oni. Žádná máma nechce vidět svýho kluka bulet, věř mi. Chce vědět, že je šťastnej a jednou jí všechno povíš, hm?" Setře mu palcem slzy. Ať řekne cokoliv, je to stejně na nic a ještě dlouho bude. 

Aki, Uruha

Uru si užívá Aoiho náruče a konečně cítí, že to v něm všechno povoluje. Potřeboval pořádně objetí, aby se trochu vzchopil a zase na nějakou dobu obrnil. Jistě ho to znovu dožene, ale teď má rozhodně z čeho brát. Není si jistý, že ten nápad bude nejlepší, ale momentálně jiný nemá. On sám potřebuje útočiště, kde ho nikdo chvíli nenajde, kam se bude moci zavřít a ten humbuk, který se strhl ohledně majetků...Aki se musí taky schovat. A to je další věc, která ho donutí se zase trochu narovnat v ramenou a konečně se přestat chvět. Aki ho potřebuje, musí mu být po ruce a oporou a ne se hroutit. Tohle prostě nezvládl. Mírně se odtáhne a podívá se Aoimu do očí.

"Myslím, že bude horší, až začnu fňukat já." Snaží se vrátit na rýpavou vlnu s tím rozdílem, že se trefuje sám do sebe a Dieho příčetnosti. Budou si lézt na nervy nakonec, to už ví teď. 

"Bude to těžké, půjdou po každém yenu. Znám je až příliš dobře, ale naštěstí to měl Kanto dost ošetřené. Věděl, co přijde, když se mu něco stane." Vydechne s jistou úlevou. Sám s ním proseděl hodiny a měl po ruce několik nejlepších právníků. Aki se bude mít dobře a nikdo ho v podstatě nemůže ohrozit. Ne, že se o to nebudou snažit. V tu chvíli tu prokletou rodinu nenávidí ještě víc. Kývne jen první hlavou, když mu Aoi nabídne dortík. Trochu cukru ho postaví na nohy. Chytne ho ještě za zápěstí, když kolem něj prochází a přitáhne si ho pomalu k polibku.

"Arigato. Jsi ten, kdo mě drží nad vodou." Řekne mu upřímně s mírným pousmáním. Jen se za ním zavřou dveře, přejde k telefonu a začne zařizovat onen dům a všechno kolem. Ještě je potřeba vyřešit převoz tak, aby je nikdo neviděl. Rozhodně ne nikdo z venku. Zavolá svému řidiči, donutí ho vyměnit auto a řekne mu, kde je má přesně čekat. Ještě, že tuhle budovu zná jako své boty. Jakmile se Aoi vrátí, už je zase v plné polní a právě se dohaduje s jedním z příbuzných, který už by si nejradši dal schůzku s Akim a určitě z něj něco vymámil.

"Já rozhodnu, kdy tě k němu pustím." Jeho hlas je přísný a autoritativní. Může si to dovolit, on je nyní jeho zástupce a má právo rozhodnout, dokud se nedá do pořádku a taky, že ho bude chránit. Bude pekelně škrábat, jestli Akimu někdo jen zkřiví vlásek. 

Die má pravdu. Aki si to moc dobře uvědomuje a přesto to nejde ovládnout. První obviňuje své rodiče, pak sebe a nakonec všechny kolem. Určitě za to někdo může. Jak kdyby shození viny nějak pomohlo. Nepomůže nic, ale Dieho náruč je tak hřejivá, že se po chvilce přece jen trochu uklidní. Ale v pořádku není vůbec. 

"Já vím, že ano." Pípne sotva slyšitelně, aby ho ujistil, že mu v tom věří. Věří mu úplně všechno, i když si ještě před chvíli myslel, že tento románek brzo skončí, až Diemu dojde, že je to na něj příliš. Málem se opravdu vyděsí, když ho Die od sebe odtáhne. Nechápavě se mu podívá do očí, jak kdyby mu bral něco, bez čeho nedokáže dýchat. Oči má určitě rudé, je celý ubrečený, ale cigaretu přijme víc, než s radostí. Nepomůže to ani trochu, ale pro pocit, že zaměstná alespoň ruce. Opře se o něj bokem, mlčky pokuřuje a kouká do prázdna. Vtáhne do sebe hromadu nikotinu, když přijde Dieho druhý pohled na věc. Jistě, nechali mu toho hodně, ale...

"Vyměnil bych to úplně všechno za jedinou vteřinu s nimi." Sklopí hlavu a už zase pustí pár slz.

"K čemu mi to všechno je, když..." Už se začíná zase trochu propadat. Není schopný teď racionálně uvažovat, prostě si to srovnat v hlavě, jak by měl. Zaboří tvář do jeho hrudníku a nechá zbytek cigarety hořet, dokud ho nepálí v prstech.

"Chtěl jsem jim hlavně říct o tobě, o tom, co jsme všechno zažili a jak skvělé to bylo. Nikdy bych nikde nebyl radši...Ani to jsem nestihl. Je to na hovno." Pustí část vzteku s tím slovem a típne cigaretu tichým syknutím o zem. Podívá se mu smutnýma očima do tváře.

"Nevím, co bych bez tebe dělal. Prostě mě nepouštěj." Poprosí ho zoufale, než se k němu znovu přitiskne.

"Jsi ten poslední, koho mám." Není teď schopný přemýšlet jinak a upíná se na toho nejbližšího, hlavně na toho, koho prostě a jednoduše miluje.