Epilog - Aoi x Aki

Aki

Je to sotva hodina, kdy dorazili z Yoshikiho domku v lese. Tam se vždycky zašívali, když chtěli mít soukromí. Přece jen jejich dům nebyl největší a vlézt se tam všichni...Stejně měl Aki pocit, že má konečně zase rodinu, i když hodně netradiční. Od nehody Reity a ztracení Die se víc semkli a fungovali tak nějak společně. První to pro něj byl šok, že je to zrovna ředitel, kdo si získal přízeň jeho otce. Anebo to bylo obráceně? Těžko říct. Nevěřil tomu, prostě to nebylo možné, aby nakonec zjistil, že by si nic lepšího přát nemohl. Našel si k němu cestu možná až příliš snadno, ale ani na chvilku toho nelitoval. Snažil se sám obrnit proti všemu, ale pohled na Reitu na vozíku...Byl strašný. Nesl to těžce a z druhé strany byl rád, že je Die v pořádku. Měl najednou tolik blízkých lidí, které mohl považovat za své přátele a hlavně...Pořád měl toho nejkrásnějšího přítele pod sluncem, se kterým žil. Chodili na stejnou školu, i když si častokrát posteskli nad starou partou. I s Rukim, který mu jediný na škole zůstal. Byl za něj neskutečně rád a doufal, že ho bere taky za opravdového přítele. Je to sotva pár týdnů, kdy si začal vybírat budoucí školu. Musel se posunout dál a ani za nic na světě nechtěl opustit Nagano. Dost na tom, že se přes den příliš neuvidí, ale aspoň budou společně spát. V prvních chvíli při projíždění stránek, se děsil nového místa a nových lidí. Svěřil se Aoimu a ten ho jako vždycky podpořil. Dodával mu sebedůvěru každým dnem, až svůj strach částečně překonal a opravdu si několik přihlášek podal. Pak ale narazil na školu, která...Kéž by byla blíž. Zavřel stránku a už se chtěl zvednout, když mu to nedalo a znovu se usadil. Pročítal si jednotlivé reference a nakonec vyplnil přihlášku, nechal ji podepsat Inem, aniž by jeho otec věděl, o co jde a pár kreseb jim poslal. Ne, nechtěl Aoiho opustit, to v žádném případě, ale...Vážně by na něco podobného měl? Prostě si chtěl vyzkoušet, jestli by kluk jak on mohl něco dokázat. Něco, co si kdysi vysnil. Dny ubíhaly jeden za druhým a on už málem i zapomněl, kam všude se zkoušel přihlásit. Zrovna sejde ze schodů, když narazí na Ina, který mu se zvědavým výrazem předá rozhodnutí.

"Díky tati, Aoi jel pro jídlo. Asi vám vezme i něco na cestu. Já si jdu hodit sprchu, jsem úplně..." Zarazí se a zrudne, než mu i s papíry doslova uteče s tichým ahoj. No jo, prostě to před odjezdem nestihli, to měli ještě spoustu práce. Ino se ani nestačí zeptat, ale plánují se s Yoshikim podívat na nějaké prostory a tak na to ani nemá čas. Aki položí všechny obálky na stolek v jejich malém obýváku v patře a vydá se do koupelny. Chtěl by to stihnout, než Aoi dorazí zpátky a pak...Zrudne ještě víc, protože si s ním chce užít poslední chvilky před návratem do školy. Tam toho soukromí moc mít nebudou. Není to tak zlé, jak to vypadá, pořád se má na co těšit a o to nedočkavější je. Oba nejspíš jsou. Tiše si pobrukuje ve sprše, nechává se kolébat vůní šamponu, než vodu vypne a řádně se osuší. Čisté věci si samozřejmě nevzal, jak pospíchal a tak si jen omotá ručník kolem boků. Určitě ještě stihne proběhnout do ložnice a něco na sebe hodit. I když spolu bydleli necelý rok, stejně se pořád malinko styděl. Jen už ne tolik za své tělo jako pořád za ty šílené jizvy, za které si může sám. +To byla taky pěkná blbost.+ Připomene si v duchu. Není si jistý, že by k tomu znovu nesklouzl, kdyby se mu něco pořádně dostalo pod kůži, ale...Už si je mnohem jistější sám sebou. Jen díky Aoimu se těší na každé další ráno, jen díky němu už nejsou z fotek s mámou děsivé noční můry. Hrozně rád mu o ní vypráví a u toho se usmívá. 

Aoi

Reitův pád nesli s Hydem hned po Rukim asi nejhůř. Hyde sice navenek působil jako vodní hladina, ale Aoi už ho trochu znal a cítil, že to je jen kvůli ostatním a jeho povolání. Jemu osobně spadl nejlepší přítel a snažil se pro něj i pro Rukiho udělat, co jenom mohl. Nebylo to snadné. Z počátku rozhodně ne. Nebylo to snadné ani s Rukim ve škole, který nechápal, proč ho k sobě Rei nepustí. Do dneška o tom Reitovi neřekl. Byli to chvíle, kdy držel nad vodou Aki jeho, i když se s ním pořád hádal, že to tak není. On ani nevěděl, co pro Aoiho znamená a co pro něj vlastně dělá. A s ním i Inoran a ano, nakonec i Yoshiki. Když to zjistil, že k nim bude patřit do rodiny, vypadal asi stejně vykolejeně jako Aoi a pak mu začaly docházet i souvislosti s výletem. A možná i Inoranovým místem! Měl ale dost taktu, aby se v tom nešťoural. Stejně je ale podezříval a to to před nimi tajili teda docela dlouho! Čím byl Reita zdravější a on v nové rodině zvyklejší, tím poklidnější byl i jeho život s Akim. Dělali spolu všechno, co chtěli, vozil ho autem, lezli na stěně i v horách, trošičku cestovali po okolí, usadili se v domku v patře a zvykli si na Yoshikiho přítomnost. Aoi znal brzy všechny fotky Akiho mámy, představil ho vlastním rodičům ve velkoměstě, kam za ten rok občas zajeli a i když ho podporoval ve výběru jakékoliv školy, byl v nitru rád, že tu zůstane s ním. Prostě proto, že kdyby byl jinde, viděli by se opravdu málo. Nebo by Aoi musel skončit. Zatím nevěděl nic o tom, pro co se Aki nakonec rozhodl a jaké pozvánky je studiu mu přišly, ale čím dál tím víc si uvědomoval, že to bez něj nezvládne. Nejspíš dá výpověď, kdyby na něco podobného došlo. O tom neřekl vůbec nikomu, ani Hydovi s Reitou ne. A už vůbec ne Akimu, který by kvůli němu nenastoupil. Nejspíš ho nechá odjet a dá ji potom. Pod záminkou shánění večeře si byl ve městě vyzvednout ještě jednu velmi důležitou věc. Teď už ale parkuje auto před domem, aby vzápětí bouchly domovní dveře. Pozdraví se s Inoranem, předá mu večeři pro něj a Yoshikiho a bere schody nahoru po dvou. Musí nějak zahnat vlastní nervozitu a zároveň už se o nemůže dočkat. 

"Konbanwa, Aki-chan!" Zavolá do prostoru. Aki je asi v ložnici. Cítí ve vzduchu šampón a vlhký vzduch po sprchování. Koutky mu vyskočí nahoru. +Když budeš ležet naaranžovaný v posteli, zlobit se vůbec nebudu.+ Napadne ho a zalituje, že to neřekl nahlas. Ty zrudlé tváře by chtěl zase vidět. Aki se nestyděl o moc méně, než před rokem. A byl k sežrání. Odloží tašky na maličkou linku a jak míjí stůl, zahlédne dopisy. Zasekne se v půli kroku, než mu zběžným přečtením dojde, že se dívá na potvrzené přihlášky. Nechce mu do toho hrabat, ale s úsměvem na rtech drcne do těch horních. Nagano, Nagano… Tokyo???? +A je to tady...+ Trochu zbledne a srdce se mu rozeběhne o něco rychleji. Jestli je to tam, bude to něco hodně prestižního. A oni ho vzali. +Musíš udělat všechno proto, aby šel… ten talent nesmí zahodit.+ Nařizuje si v duchu a snaží se ve třech vteřinách smířit s tím, že škole zamává. Aki nesmí nic poznat! Četl je vůbec nebo je sem Inoran stačil položit před tím, než Aki přišel? Vypadaly neotevřené… Odloží bundu na opěru židle a vejde do ložnice. Hned se musí bokem opřít o futra a obtáhnout rty jazykem. 

"Ani se neoblékej, marná snaha..." Broukne a v černých očích zaplane. 

Aki

Cestou do ložnice jen prsty prohrábne přihlášky. Nejspíš se na ně podívá později společně s Aoim a jednu vyberou. Vůbec ho nenapadne, že by mezi nimi mohla být i jedna konkrétní. Na jeho sebevědomí to bylo nereálné, že by se mu vůbec ozvali a ještě ho přijali. On přece neměl tolik talentu, aby nad něčím podobným mohl vůbec uvažovat. Neměl špatné známky, jen byl přesvědčený, že průměrná škola bude něco pro něj. Navíc by měl i dost času na jejich společný život a Aoi...Tolik se mu líbilo zrovna na této škole i když to bylo hodně náročné povolání a on viděl, že toho má občas příliš. Nebyl tam Rei ani Hyde a tím to bylo asi ještě obtížnější. Aoi mu sice pořád tvrdil, že mu hrozně pomáhá...ale jak? Vždycky pro něj sotva něco udělal, jen ho objal, když mu bylo nejhůř a nehnul se od něj ani na krok. Zrovna stojí u skříně, jen s ručníkem kolem pasu a zjišťuje, že do ní kouká dobrých pět minut a usmívá se. Právě přemýšlel, v čem by se Aoimu nejvíc líbil. Jeho šatník se malinko změnil. Byli v něm samé dlouhé rukávy, v tom si úplně nedokázal poručit, ale už nebyly o dvě čísla větší. Začal malinko dávat a odiv svou postavu, kterou si díky lezení po stěnách a...společných dlouhých chvilkách s Aoim bez obtíží udržoval. Zrudne při té myšlence znovu a vyskládá si několik kousků na postel. Jedno triko s dlouhým rukávem a....Kde se tu vzal ten nátělník? Nakrčí nad tím obočím, ale pak se tiše zasměje. Aoi ho vážně mění od základu a přitom má pocit, že nachází sám sebe. Ta provokace tam někde je, jen si těžko hledá cestu na povrch. Už ví, jak to chutná a s každým dnem se odvažoval o trochu víc. Jednou ho překvapí úplně a udělá něco, co by ho teď ani nenapadlo. Zavrtí nad sebou hlavou a prudce sebou trhne, jakmile se ozve Aoiho hlas.

"Hned jsem u tebe." Křikne zpátky a těká očima z jednoho kousku na druhý, jak se nemůže rozhodnout. Sáhne po nátělníku, ale příliš pozdě. Trhne sebou podruhé, jakmile se ten dokonalý hlas ozve ze dveří a otočí se čelem k němu. V ruce svírá nátělník a na sobě má jen ten ručník. Myslí si, že už rudější být nemůže, stačí si jen přebrat obsah Aoiho slov a...No dobře, už je zase jako rajče.

"Myslel jsem, že to stihnu, než se vrátíš." Pípne tiše, když se konečně odhodlá a podívá se mu do tváře.

"Byl jsi rychlejší." Usměje se zamilovaně a pak krátce očima těkne k ručníku a zpátky na Aoiho.

"Asi bych ti to měl ulehčit, když jsi běžel ještě pro jídlo." Teď je to Aki, komu zaplane v očích se stydlivým výrazem ve tváři. Pomalu odloží nátělník zpátky na postel a pak konečky prstů sáhne po lemu ručníku těsně pod pupíkem.

"Měli bychom společně vybírat školu. V Naganu je jich tolik." Ozve se jeho tichý hlásek podruhé, než se začne soustavně kousat do rtu. Nejde mu vstříc, jen vyčkává na místě a nakonec trhne zlehka dlaní a osvobodí své boky. Ruku ale nestáhne a ručník zakryje jeho klín, jak ho před ním svírá.

"Táta už není doma, že?" Ani mu v prvním okamžiku nedojde, jak to vyzní. Vážně se tu pokouší Aoiho svádět? Ano, občas má takové malé pokusy a vždycky se mu to podaří, aniž by věděl, jak toho vůbec dosáhl. Stejně se neuhlídá a ve tváři se mu objeví hravější výraz.

"Anebo se teda obléknu a dáme si to jídlo, jestli máš hlad...chuť?" Zarazí se.

"Tak jsem to úplně nemyslel nebo ano?" Pozvedne obočí a začne malinko couvat k posteli, aby nahmatal alespoň to prádlo, které si nachystal. Je to hrůza, co s ním Aoiho přítomnost provádí, ale nic jiného by nechtěl. Ani za milion yenů. 

Aoi

Aoiho koutky se vyhoupnou ještě o notný kus výš a vůbec se nestydí prohlížet si všechno, co mu Aki zrovna vystavuje. 

"Tomu se jen těžko věří. Spíš bych si myslel, že ses na mě připravoval." Škádlí ho. 

"Řekni, že ty jsi mě viděl z okna a honem ses takhle naaranžoval?" Oči mu sklouznou na nátělník v jeho rukou. 

"Ty sis chtěl obléknout tohle?" Vypadne z něj překvapeně, ale tón jeho hlasu je obdivný. Na ty Akiho pacičky se dobře dívá i v upnutém rukávu a navíc ho takhle nezná. 

"To by se mi mohlo hodně líbit. Tedy… až tě nechám obléknout." Dodá. Co ale vůbec nečeká je ta Akiho zpětná provokace a jakmile vidí ty dva ohníčky, je mu jasné, že se něco chystá. I to kousání do rtů ho prozrazuje. Aki začne mluvit o škole a v Aoiho očích se odrazí jistá obezřetnost, ale pořád mluví jenom o Naganu. Jenže on přece viděl, co viděl. Kdyby tam Aki nechtěl, vůbec by tam přihlášku neposílal. 

"Uhm..." Zapřede jenom do neurčita a pak se ručník zhoupne a kdyby ho Aki nedržel, ukáže úplně všechno. Aoi se prudce nadechne a podrží si vzduch v plicích. Kruci! Hypnotizuje pohledem to místo, jako by mohl ručník silou vůle přesvědčit, aby spadl úplně, ale moc to nefunguje. Vyprskne smíchy, když se ho Aki zeptá, jestli jsou sami a kývne na souhlas, že jsou. 

"Ty jsi dneska nedočkavý. Neodřel jsi mi auto?" Svými dalšími slovy to Aki moc nevylepší a Aoi se culí čím dál tím víc. 

"Tak jsi to rozhodně myslel, Aki-chan. Stává se z tebe zlobivý kluk a já si říkám, jestli za to můžu já nebo kdo?" Rozhodí rukama, když se odlepí od futer a vykročí směrem k němu. Dojde ho přesně v okamžiku, kdy Akiho ručka začne šátrat za sebe po prádle a jemně ho za ní chytne, aby mu v tom zabránil. 

"Tuhle teď nutně potřebuju..." Broukne a zvedne si ji ke rtům, než políbí bříška jeho prstů. Je to vážně dráždivé, stát asi tak dva centimetry od něho, nadechovat jeho vůni i vůni šampónu a vědět, že ho od všeho dělí jen jeden ručník a možná pohyb ruky, až do něj strčí, aby se na tu postel svalil. Místo toho se ale skloní k jeho rtům, jemně je olíbá a pak pokračuje na šíji. Jeho levou ručku pořád svírá ve své dlani, zatímco se dostává ke klíčním kostem a pak pořád níž a společně s tím si začne klekat na kolena. Dlaně položí na jeho ramena a nechá je pomalu klouzat ve stopách vlastních rtů, než se dostane až k ručce s ručníkem, o který ho něžně připraví. Několik hravých polibků jako předehra a pak už mu dopřeje to nejlepší, co jeho rty svedou. Dává si opravdu záležet a dlaněmi při tom jemně masíruje i jeho stehna a polovičky, ale nezachází dál. Potřebuje, aby mu to ještě chviličku myslelo. Jenom malinko. Trvá to dlouho, protože tohle nechce v žádném případě odbýt a v okamžiku Akiho vrcholu, mu na prsteníček nasadí kroužek z bílého zlata s jediným obdélníčkovým kamenem. Možná si to uvědomil a možná ještě ne. Není snubní, je zásnubní, než se vyřeší, co bude dál. Až Aki nastoupí na svou vysněnou školu a zvykne si tam, třeba se vezmou, nebo ještě o něco později. Přece si to slíbil už dávno, že ho o ruku požádá a oba vědí, že nikoho jiného už prostě nechtějí. S dlouhým povzdechem se oddálí a olízne si pomaličku rty, zatímco polkne. Pak se podívá vzhůru s očima černýma touhou, protože jeho vlastní tělo už taky hoří. Znovu si zvedne jeho ručku ke rtům a ještě jednou ji políbí na prstýnek. Nenarušuje tu chvilku svým hlasem, ptá se ho očima. 

"Tvoje přihlášky." Dostane ze sebe trochu ochraptěle. 

"Je dobře, že tu tvůj táta nebude sám, protože teď budeme nějakou dobu v Tokyu. Jen to asi nebude tak pěkný domeček jako tenhle. Spíš takový pokojíček..." Ty nájmy! Ale to zvládnou. 

Aki

Pomalu se roztápí pod Aoiho pohledem, který ho nutí rudnout ještě víc. Snad nikdy si nezvykne na to, jak se na něj dívá. Je to neskutečné, protože to pořád vypadá, že se mu líbí. I teď, když na sobě nemá vůbec nic. Hrozně se stydí a stejně si nemůže dosyta užít pocit, že ho tak hltá očima. Přijde mu, že jizvy září až příliš do celého pokoje. Překvapeně zamrká na to o oblékání a ještě víc, když přijde na auto. Jak by mohl? Vždyť ani neřídil. Že by kolem, na kterém se dopravoval úplně všude?

"Nic jsem neprovedl, jen se na tebe těším." Vypadne z jeho rtů a nedokáže ovládnout svou hlavu, aby si nedoplnila, že celým tělem. Kouká zase do země, dokud nepřijdou další slova, po kterých nejistě zavrtí hlavou, ale na jeho rtech hraje rozvernější pousmání, které mu i ukáže, jakmile hlavu zase zvedne a odvážně se mu podívá do očí.

"Já přece nikdy nezlobím." Nevinně zamrká, skoro jako panenka, ale očka už mu jiskří.

"Ale kdybych zlobil, můžeš za to jedině ty." Dodá ještě o něco odvážněji. Kde se to v něm bere, to vůbec netuší. Už skoro před Aoim couvne, když se vydá k němu. Jedna jeho část je v rozpacích, že by o ten ručník přišel a ta druhá...By se nejraději na tu postel položila a řekla, dělej si se mnou, co chceš. Šílené, jak se to v něm pere, ale šťastnější by být nemohl. Tiše si povzdechne, jakmile ucítí Aoiho dotek a vystřelí očima k jeho tváři. Další povzdech přijde při polibku, kdy mu klesnou víčka a přestává vnímat všechno kolem sebe. Existují jen oni dva a nic víc. Znovu a pořád dokola by mu opakoval, že ho miluje...Každou vteřinu, každou minutu celého dne po zbytek života. Aoi už klesá na kolena a on přichází o dech, asi mu i srdce vynechalo několik úderů. Zalapá po dechu, jakmile přijde o ručník a jeho tváře už zase září rudou. Je připravený úplně na všechno. Vždycky stačilo, aby se na něj Aoi jen podíval a bylo to. Pak zkuste společně třeba nakupovat.

"Aoi-chan, co to..." Podaří se mu vydolovat ze rtů, než zakloní hlavu a podívá se do stropu, aby nezasténal na celý dům. Znatelně poklesne v kolenou, když přijde péče v těch nejcitlivějších partiích. Po chvíli už svůj hlas vůbec neuhlídá. Nevšimne si vůbec, že na jeho ruce něco přibude, protože při vrcholu nevnímá ani sám sebe. Je to vždycky úplně neskutečné. S každou zkušeností snad ještě lepší. Ale stejně se mu aspoň na chvíli podívat dolů, aby viděl na Aoiho, jak před ním klečí. To je na druhé vzrušení během sekundy. Konečně se mu podaří do zorného pole dostat i prsty a vidí přesně, co Aoi políbí. Vytřeští oči, čelist mu klesne snad až na zem, ale v očích už mu spokojeně svítí. Stejně má pocit, že se mu to jenom zdá. Nadechne se, aby snad i vypískl radostí a řekl mu, že je jenom jeho. Jenže Aoi nekončí a přijde něco, co ho donutí se zarazit. Jak přišel na Tokyo? Že by táta? Ta představa, že ho tu nechá? On přece nechce nikam jet!

"Co bychom dělali v Tokyu?" Vydechne nechápavě, protože on ty dopisy ještě nečetl.

"Ty máš přeci práci tady." Dodá ještě, než mu oči klesnou na prstýnek.

"Vážně si mě chceš vzít?" Zašeptá nechápavě.

"Nic jiného si nepřeju." Úplně zapomíná, že je nahý, prostě se Aoimu vrhne do náruče a spontánně mu začne olíbávat tvář a po těch jeho se kutálí slzy štěstí.

"Není důvod, proč jet do Tokya. Líbí se mi, ale tady jsme doma. Máš tu práci, je tu táta a Yoshi. Co bychom tam dělali?" Šeptá mu do kůže a odmítá se ho pustit. Asi mu zůstane viset kolem krku do konce života. 

Aoi

Pořád ještě klečí a hledí vzhůru, když se musí pousmát Akiho výrazu. Je hrozně roztomilý, když má vlasy celé pocuchané, ještě pořád mokré a teď už asi i od potu, tváře zarudlé vzrušením a vrcholem a pomaličku mu dochází, co přesně má na prstu. Aoiho to stálo všechno, co měl. Za poslední rok nedal do svého auta ani yen a všechno odkládal na stranu, aby si mohl dovolit takový prsten. S tím snubním má trochu jiné plány. Pro sebe nějaký sežene, ale pro Akiho by chtěl nechat upravit ten po jeho mámě, pokud ho Inoran nebude mít v plánu věnovat Yoshikimu. Ne, že by neměl ředitele rád, ale v tomhle hodlá být rychlejší, Ino mu to určitě neodmítne. Otázka vystřídá otázku a Aoi se to rozhodne vzít pěkně popořadě, když už zrovna klečí. Vezme Akiho za volnou ruku a sevře ji ve svých dlaních. 

"Chci, Aki-chan. Už nějakou dobu a nejdřív jsem si myslel, že s tím ještě chvíli počkám, ale vlastně nevím, proč. Ne proto, že bych si myslel, že spolu nebudeme, spíš jsem si říkal, škola, práce, domek… pak Rei… ale… s nikým jiným v životě být nechci a doufal jsem, že ty taky ne." Pousměje se a málem by začal vstávat, ale Aki se mu pověsí kolem krku a málem ho povalí na záda. Pevně ho obejme kolem pasu a šťastně se rozesměje. Ten příval pusinek je asi takový pocit, jako když vás zběsile olizuje štěňátko. Podaří se mu malinko oddálit a spatří slzy v Akiho očích. Nechce být tolik na měkko, ale začne slzet štěstím společně s ním a uhne tváří maličko do strany, aby to nějak rozmrkal. 

"Co se nosí otcům, když je jdu žádat o ruku syna? Mámě bych vzal kytky… mám je dát Yoshikimu?" Rozesměje se, když si je všechny trochu dobírá a konečně vstane. 

"Počkej tady chviličku." Požádá ho a jemně se vymaní z jeho sevření, aby došel do vedlejšího pokojíku pro tu obálku. Ty ostatní tam nechá, ty si může Aki prohlédnout později. Zase se k němu vrátí a posadí se společně s ním na okraj postele, když mu ji podá do klína. Není otevřená, ale logo školy je jasné a fakt, že by uvnitř stálo Děkujeme, ale máme plno, připadá Aoimu nemožný. Podle něj Aki dostane rovnou stipendium. Možná mu nadržuje a umění nerozumí, ale to, co namaloval na stěnu je… něco šíleného v tom nejlepším slova smyslu. Málem kvůli němu bourají do zdi, protože si myslí, že se po té cestě dá jít. 

"Víš Aki, talent jako máš ty, nesmí zůstat v Naganu. Hodně jsem o tom přemýšlel a myslím, že Su mi tu nabídne místo i za pár let, až tu školu vystuduješ. Do té doby by mi Yoshiki-san určitě pomohl najít podobné místo v Tokyu. Ta škola, co je tady, s uměním nesouvisí a nikde jinde podobnou šanci nedostaneš. Vím, že tady máme všechno, domek a tátu a taky přátele, ale někdy je na čase vylétnout z hnízda a nebudeš na to sám. Budu pořád vedle tebe. Je to obrovský krok, pro tebe obzvlášť, ale já nejsem tak speciální jako ty. Svůj talent na průšvihy uplatním i jinde, ale ty ne." Vysvětluje mu velmi vážně. Něco mu říká, že už se sem jen tak nevrátí. Ta škola je na spoustu let a slušná práce v oboru vždycky souvisela s Tokyem, ale Nagano nebylo tak daleko. Shinkanzenem pár hodin. Budou mít prázdniny a víkendy… Oba opustí něco hodně milovaného, ale… 

"Nechci, aby ses o tom se mnou hádal, Aki-chan. Nechci, abys o tom nebo o sobě pochyboval. Moc si přeju, abys tam šel, víc, než cokoliv pro sebe. Máš přesně rok na přípravu svatby, tu můžeme mít tady." Uculí se. 

"Bude to šílený rok v novém městě a na nové škole, máš na to?" Poškádlí ho, ztiší při tom tón svého hlasu a začne se rty přibližovat k těm jeho. Jemně se jimi o ně otře a u toho položí dlaň na jeho vzdálenější rameno. 

"Miluju tě, Shiroyama Aki-san..." Zašeptá, než ho políbí a začne pomalu pokládat na postel, aby konečně mohl udělat to, co oba tolik chtějí. 

Aki

Zvládne jen šťastně zavrtět hlavou, protože ani on nechce, aby to bylo jinak. Byl do něj zamilovaný až po uši od první chvíle. Aoi mu toho dal tolik a hlavně mu dokázal ukázat sebe samého v úplně jiném světle. Bez něj by už nebyl, to ví. Ať si prošli čímkoliv, může si jen vyčítat, že mu způsobil nemalé trápení, díky svým vlastním pochybnostem. A to se bude snažit napravit každou minu dne. Trvá to jen chvilku, než mu dojde obsah Aoiho slov, tolik práce měl s olíbáváním jeho tváře. Rozesměje se upřímně, když si představí, jak jde k Yoshikimu s kytkou.

"Možná spíš nějakou výbornou lahev a ne jednu. Tohle asi budou oba potřebovat zapít." Zavtipkuje na jejich adresu. Minimálně jeho tátu to položí, ale...Měl to přece tušit, že to nebude jen otázka týdnů, na to už Akiho znal moc dobře a Aoiho už taky dost. Zamračí se a neochotně Aoiho pustí, když ho nechá v ložnici samotného. Pár vteřin přemýšlí, jestli by se neměl obléknout, protože na sobě vůbec nic nemá a málem by na to se vším tím štěstím zapomněl. Nakonec jen sáhne po ručníku a hodí si ho na klín, aby nebylo vidět to nejintimnější. Víc by stejně ani nestihl. Zbytek času s hvězdami v očích pozoruje prstýnek na své ruce. Je opravdu nádherný, bude nosit jenom ten, aby nic nebránilo výhledu a mohl se s ním všude chlubit. Aoi se vrátí zrovna ve chvíli, když má ruku nataženou před sebou a prohlíží si svůj obsazený prsteníček ze všech stran. Rty mu neslyšně formují Aoiho příjmení společně s jeho jménem. Zatváří se přistiženě, jakmile se vrátí a těkne očima na obálku, kterou mu položí do klína. Hned na to ho oblije studený pot.

"Jen jsem chtěl..." Začne se mu omlouvat.

"Prostě jsem chtěl vyzkoušet, jestli na to mám." Podaří se mu vykoktat. Asi by umřel, kdyby si Aoi myslel, že chce odjet bez něj nebo cokoliv dělat za jeho zády. Vytřeští na něj oči, jakmile dojde na plánování a jak to vidí Aoi.

"Nikdy bych neodešel bez tebe. Myslím, že na to nemám, abych opustil tátu." Pípne sotva slyšitelně,  ale pořád pochybuje, že ho vzali. Je to pitomost.

"Určitě nikam nepojedeme." Dodá ještě, aby bylo jasno, že si vůbec nevěří a pak mu to nedá a obálku otevře. Vypadne mu z rukou po prvních pár větách. Tohle je na kompletní změnu života. To přece nemůže zvládnout. Vnímá podvědomě další Aoiho slova, která ho ujišťují, že to společně zvládnout. Vzali ho, má stipendium na jedné z nejlepších uměleckých škol. Bude se ženit a mít toho nejkrásnějšího manžela pod sluncem. Tohle přece nemůže být jeho život.

"Já..." Podívá se na něj a už mu v očích zase láskyplně svítí. Nemá o sobě pochybovat...? Jak to má udělat? Už teď se děsí, jakmile dojde na balení a odjezd. Už malinko začal zvládat Nagano a cesty do města, kde měl pocit, že na něj každý kouká, jak kdyby věděl, co dřív dělal. A teď má odejít do Tokya? Znovu vzhlédne k Aoiho tváři, když přijde otázka, jestli na to má. Teď by mu měl říct, že to nejde, že zůstanou tady, kde to oba znají a kde mají své jistoty, které Aki k životu potřebuje. Čím déle ale kouká do Aoiho očí, tím víc si uvědomuje, že tu jedinou a nejpodstatnější jistotu bude mít přece sebou. Koutky se mu pomalu zvednou nahoru v ještě pořád malinko nejistém pousmání.

"Já už se ničeho nebojím." Ozve se z jeho rtů.

"Dokud mám tebe." Dodá a pokusí se hrdě a neohroženě pozvednout bradu. Občas to umí a vždycky je to ve chvílích, kdy jsou sami. Skousne si spodní ret, jakmile přijde Aoiho vyznání a nestihne mu ho ani oplatit a začne se dobrovolně pokládat na postel. Stejně už nemá na nic jiného myšlenky, ale...Nádech Aki, to zvládneš. 

"Miluju tě a je na čase, abych začal pořádně trénovat na svatební noc. Mám jen rok." Ozve se jeho provokativnější stránka. Nechá tu všechny, ale půjde za svým srdcem, se svým srdcem. Počká si na správnou chvíli, než se mu podaří vyhoupnout na Aoiho klín a zapřít se dlaněmi o jeho hrudník. Je tak šťastný, někde to prostě musí být znát.

"Promiň tati, ale už nebudu hodný syn. Nutně potřebuju vidět, jak můj budoucí manžel tahá krabice s věcmi nejlíp bez trika." Tváře mu hoří studem, ale v očích už má úplně jiné pocity, které teď hodlá věnovat Aoimu. Mají toho tolik zařizování, musí všechno promyslet, ale...Nejdůležitější jsou oni dva a jinak to ani nebude na dlouhá léta.