(tábor)
Reita
"Já vím, kdybych nebyl ani bys o mě pohledem nezavadil. Líbí se ti to." Sice trochu egoistická poznámka, kterou nechal vyplynout na povrch, ale teď má tak nějak pocit, že přesně sedla.
"V čem jsem ještě hrozný?" Zeptá se ho bez váhání s jiskrami v očích a rty zase trochu potrápí jeho kůži a nakonec nevynechá ani bradavky. Ruce mu pořád nepouští, možná je nakonec nechá hezky svázané, i když má pořád nutkání ho pustit, aby si ho užil pořádně. Zarazí se, když začne vyprávět o zážitcích a fotkách. Nedokáže se překonat, aby se nerozesmál.
"No jestli o to vážně tak moc stojíš, můžou k tomu být i fotky. Já se na ně budu koukat hrozně rád, jen chci vidět, až je budeš někomu ukazovat. Já ti klidně nechám celý prostor." Tohle by si klidně mohl nechat na příště a je mu jasné, že Ru bude nakonec rudý až za ušima. Minimálně při tom, jak by si je prohlíželi. Tohle jen tak z hlavy nedostane ale má, co chtěl. Někdy není radno ho provokovat. Jeho výraz se však úplně změní, když mu řekne, že je jediný, s kým bude. Teď už se na něj dívá jen zamilovaně a stisk na zápěstích znatelně povolí.
"Ru-chan." Vydechne jeho jméno měkce a je cítit, jak moc s ním jeho prohlášení zamávalo. Jeden by řekl, že ho možná neměl brát vážně, rozhodně ne v jeho věku, ale on mu to naprosto věří a nepochybuje, že to myslí opravdu vážně. I kdyby si to rozmyslel za pár týdnů, bude sice trpět, ale pochopí to. Bude se zlobit, nadávat, že si ho nedokázal udržet u sebe, ale nakonec mu bude přát štěstí, v tomhle je opravdu hrozný...nebo spíš ho vážně miluje. To uvědomění ho zasáhne plnou silou a jakmile padne i osudové slovní spojení, už víc odolávat nechce. Konec podobným hrám, chce mu být, co nejblíže a vidět, jak moc s ním jejich blízkost zacloumá. Být tím, kdo mu způsobí onu slast, po které oba očividně dost touží.
"Zapomeneš na všechno, kromě mě." Slíbí mu něžně, než konečně pustí zápěstí a poví uzly.
"Chci tvoje ruce, chci tě mít celého jen pro sebe a hlavně u sebe, Ru-koi." Vydechne se zasněným výrazem v očích podbarveným touhou, než začne klesat po jeho těle, stejně jako rty po lehce se zvedajícím hrudníku. Ruce konečně dokončí boj s kalhotami a hrne je níž a níž, dokud mu to jeho vlastní tělo dovolí. Musí se na moment zvednout, aby ho mohl svléknout úplně, tedy aspoň z nich a vrátí se zpátky. Přitiskne rty těsně nad jeho chloubu.
"Ty víš, že umím vymazat úplně všechno." Mírně se pousměje, aniž by spustil oči z jeho tváře a pustí jeho chloubu mezi své rty. Tentokrát, ale nezůstane jen tam. S jemným pohlazením a stiskem, mu pozvedne nožku, pokrčíc ji v koleni, aby mu dovolil, dostat se mnohem dál. Zatím jen na průzkum a jemně dráždění doteď zakázaných míst. Už se těší na jeho hlas, nemůže se dočkat povzdechů, které mu jistě věnuje. Prostě ho k nim donutí. První letmé pohlazení mezi polovičkami, pak obkroužení místa, kam se hodlá podívat později a pak už jemný dotek, kterým ho zkouší nenásilně donutit se podvolit. Rychle přidá trochu svých slin, které vše jen usnadní a snaží se, aby Ru ani na chvíli nemohl propadnout jiným myšlenkám, než je to, co s ním právě provádí.+Snad nám bude celý les stačit.+ Pomyslí si pobaveně, ale začíná tušit, že to bude nakonec on, kdo bude hlasitější, než se na první pohled může zdát. Ještě, že jsou ostatní tak daleko.
Ruki
Ru se pousměje a v jeho očích se usadí zamilovaný pohled. Dobře… To je moc dobře, že nikde po okolí nechodí kluk, který by se mu mohl líbit stejně nebo víc, než Ruki. Tiše se zasměje jeho poznámce o tom, že se mu to líbí. To má Reita pravdu, nudil by se, kdyby to mezi nimi bylo jinak. Oni oba. Nechává se hýčkat jeho rty na těle a horečně se snaží něco vymyslet, ale jde to těžko, když ho Rei takhle rozptyluje. "Třeba v tom, jak se naparuješ v tílku před ostatními jen proto, že uděláš nejvíc kliků široko daleko. A taky v tom, že mě nutíš lézt na tu pitomou skálu. A ještě v tom, že neumíš zařídit, aby mi bylo víc a mohli jsme být už jenom spolu. Někde úplně jinde." A je zase tam, kde byl na samotce. U zbožných přání, aby už nikdy nemusel domů a mohl žít s ním. Jenže to je v jeho věku úplně mimo a to ani nemyslí na to, že jeho rodina žije v Tokyu a ne někde u Nagana. Rei tady bude pracovat, až odsud Ruki odejde a co on? Leda, že by se pokusil dostat na Národní institut technologie v Naganu… Pak by domů musel jenom na volno a to nemá japonský student nikdy. Jenže i to bylo za kdo ví kolik let.
"Chceš mi říkat pane inženýre?" Řekne mu mimoděk v návaznosti na svoje myšlenky, ale hlas se mu zlomí do zasténání, když si Rei podá jeho bradavky. Na to o fotkách ani nestačil nic říct, ale ono je to nejspíš dobře. Vůbec si není jistý, jak tohle Rei myslel, jestli by toho byl schopný nebo ne a Ruki by se akorát červenal. Lepší bude, když bude předstírat, že to téma neexistuje. Pak už jsou ale všechny myšlenky nahrazeny jenom přítomností a Reitou. Vidí na něm, že se cosi změnilo v atmosféře, když mu řekl svoje poslední slova a srdce se mu rozeběhne o něco rychleji. Zároveň je opravdu rád, že to mělo takový účinek. Jeho ruce jsou najednou volné a on je pomalu protáhne okolo Reitových boků a sevře je.
"Dobře." Hlesne tiše, protože i když leží na těch dekách, pořád to není zrovna postel s měkkou matrací. A to mu stále nepřiznal ty záda. Líbí se mu, co mu Reita šeptá a dodá si trochu odvahy, aby ho po bocích pohladil víc a už s tím nepřestával. Pokusí se mu štíhlými prstíky dostat pod všechno oblečení, které na sobě zrovna má, aby se mohl dotýkat přímo jeho holé kůže. Ru-koi, miláčku… tak mu řekl. Culí se pořád víc a přebírá si od něho všechno teplo, které z Reity sálá. Už mu není zima ani trochu. Zatají dech, když mu Rei rozepne kalhoty a začne ho z nich zcela vysvobozovat. Tohle už viděl, ale stejně se Ru pořád dost stydí. Pozoruje ho s jednou dlaní před rty a jemně se kouše do její hrany. Jeho pokožku pohladí chladný vítr a vzápětí na to i Reitův horký dech. Zaboří prsty alespoň do jeho vlasů, když už nikam jinam nedosáhne, ale pak ze sebe vyrazí prudký sten, když se tak náhle ocitne rovnou v jeho ústech. Tohle tedy nečekal a ano, jako na vypínač zapomene na všechno, kromě toho, co s ním Reita zrovna provádí. Nevnímá ani vlastní nožku, která jde výš. Dojde mu to až s prvními doteky na místech, kde nikdy nikdo nebyl. Je toho najednou tolik! Všechna ta pozornost v klíně odvádí jeho myšlenky od zadních partií a zároveň nedovede myslet na nic jiného. Začíná to být k zbláznění a to jsou teprve na začátku. Myslel si, že to bude divné, možná trochu nepříjemné, ale ono je to zatím prostě jenom dokonalé. Je to nezvyk to ano, ale koho to zajímá, hlavně ať nepřestává. Brzy se propne v zádech a jeho hlas už zní naplno celým tábořištěm.
Reita
Všechna jeho starost o Rukiho má znatelnou odezvu. Na každý jeho pohyb mu tělo pod ním odpovídá a on si to vyloženě užívá. Postarat se o každý kousíček...Ano, teď je opravdu spokojený a věří tomu, že bude snad ještě víc, až padne poslední hranice. Tábor, nejbližší okolí, stejně jako ti, co odešli do hor, jsou dokonale zapomenuti. Nic kromě Rukiho se mu do hlavy nedostane a k tomu se přidá otázka, kterou v prvním okamžiku nepochopí. Na to je příliš zaneprázdněný. Jeho mozek se ale na chvíli přece jen nestartuje a konečně je schopný si to pořádně přebrat. Jediné, s čím si to v tuhle chvíli dokáže spojit, je škola, která není tak daleko. Věděl o těch, které jsou v okolí, musel mít přehled, aby klukům, co se sem dostanou, měl co nabídnout. Pohne očima nahoru k jeho tváři, ale zatím nereaguje, jen mu věnuje další a další pohyby na jeho chloubě a stejně tak i o kousek dál. Nechce zanedbat ani trošičku a lhal by, kdyby řekl, že ho to nebaví. Ru je s každou další vteřinou snad ještě roztomilejší. Už ho v podobném rozpoložení viděl a stejně m to přijde, že ho vidí poprvé. Má jeho krásného hlasu plně uši a přál by si, aby ho mohl poslouchat opravdu často. A taky už ví, že proto udělá naprosto cokoliv. Možná bude muset změnit místo, pokud to praskne a nebyl by rád ale pro něj...jen malá oběť. Pečlivě vnímá další a další pohyby, za pár minut si jej musí jemně přidržet levou dlaní za boky, aby mu nikam neutíkal a nebyli za chvíli na zemi. Prsty už objevuje jeho nitro a očividně není nic, co by s ním nedokázal udělat. Nepřemýšlí, že by to pro něj nemělo být přirozené, podobné myšlenky prostě nemají místo. Nejradši by se usmíval, ale s plnou pusou to jde vážně špatně. Chce ho trochu potrápit, aby nedošel k vrcholu hned. Ne, že by mu ho nechtěl dopřát, je si jistý, že po tom bude odměna a prožitek mnohem větší. Jakmile cítí, že je to na něj příliš, propustí ho ze zajetí rtů a začne se sunout po jeho těle výš. Dorovná rozdíl mezi nimi, aby se mu mohl podívat zblízka do očí a vezme ho za jednu dlaň, aby ji nasměroval k zapínání svých kalhot."Pokud je to to, co si přeješ." Odpoví mu konečně a rty se roztáhnou do širokého úsměvu.
"Nic mi neudělá větší radost, než když budu vědět, že jsi tak blízko, že budeme moct být spolu." Zašeptá mu do rtů, které si krátce uzme pro sebe. Jakmile ho Ru zbaví kalhot, krátce si povzdechne a nechá víčka klesnout. Je to příjemné, když už ho nic neomezuje v místech, která momentálně potřebují dost prostoru. Otře se svým připraveným klínem o ten jeho a ještě svůj pohyb několikrát zopakuje. Tváří míří k jeho oušku, kde mu věnuje několik polibků, pohraje si s lalůčkem a pak se o něj otře rty.
"Postarám se o to, aby ses měl kam vracet." Pošeptá mu velký, malý slib, který hodlá dodržet. Teď to tak není, má jen jeden pokoj u kamaráda, kde má věci a bydlí ve škole. Pořád má ale dost času, aby jim zařídil pěkné hnízdečko, i když to nebude vrchol luxusu. Tam budou moct společně být, prostě si ho k sobě nastěhuje, i když je to nelegální. Je mu to upřímně jedno.
"Najdu nám dokonalé místo, kde budeme moct být. Zařídíme ho společně. Slibuju, Ru-koi. A já své sliby držím, o tom nepochybuj." Šeptá mu dál a jemně přizvedává nožku výš, aby se mohl špičku chlouby otřít o jeho vchod, kterému před chvíli dopřával péči.
"Spolu dokážeme cokoliv." Vydechne dlouze, když začne pociťovat těsný prostor kolem sebe samého. Je to k zbláznění, asi to nevydrží dlouho. Konečně se trochu odtáhne a podívá se mu do očí.
"Už žádné mraky, to prostě nedovolím." Postaví si hlavu typicky k jeho povaze a skloní tvář k jeho hrudi, když konečně pustí první zastenání. Ani ve snech si nedokázal představit, jaké to bude. Tohle je prostě milionkrát lepší a k tomu v hlavě slyší všechno, co mu řekl. Bude si to přehrávat každou minutu dne, stejně jako všechny společné okamžiky. Díky tomu to bez něj možná zvládne, když bude v té škole opravdu muset být. Na tváři se mu proběhne slastný úsměv, když se proti němu pohne poprvé a paže, o kterou se zapírá, se znatelně rozechvěje rostoucím vzrušením.
Ruki
V určitý okamžik ucítí Reitův prst, který se dostal dovnitř, na okamžik se napne, ale ihned na to se zase uvolní a pustí ho dál. Je to ještě mnohem příjemnější, než to všechno před tím. Věří mu, ví, že Rei moc dobře ví, co dělá a jak se to dělá a neudělal by nic, co by Rukimu bylo nepříjemné, takže se mu nijak nebrání. Všechno se stupňuje neuvěřitelnou rychlostí a netrvá to zase tak dlouho, než je jen malý krůček od vrcholu. A Reita rozsvítí červenou na semaforu. Je to hrozně zvláštní pocit, očekávat orgasmus, který najednou nepřijde a není si jistý, jestli se mu to líbí nebo ne. Už se na něj těšil a teď… má pocit, jako by ho neměl už nikdy prožít. Upře tázavé oči do těch Reitových, jakmile se ocitne přímo nad ním a nechává si poslušně posouvat dlaně na jeho poklopec. Ta věta je hrozně roztomilá, milá a plná lásky. Jistě, že si to přeje jen… Ještě chvíli vypadá zaskočeně, ale poslechne i tentokrát a začne jeho kalhoty rozepínat. Vlastně v posteli zatím poslouchá víc, než kdekoliv jinde. Rei po jeho otázce tak dlouho mlčel, ale teď se k ní vrátí a vykouzlí Rukimu na rtech dokonale zamilovaný úsměv, který sálá i z jeho očí. Tak dobře, tak on se tedy začne pořádně učit. Dokonce i matiku s Ogawou! Třeba by ho mohl Hide trošičku doučovat? A psycholog bude určitě taky spokojený, když uvidí, že si pomáhají. Pak by třeba s Reitou mohl konečně na jeho motorku. Jeden by neřekl, že tohle je přesně ten druh motivace, který potřeboval. I on si několikrát povzdechne do Reitových rtů, když se o něho otírá nahým klínem a posouvá jeho dlaně na boky, které jemně a zatím stále dost opatrně svírá. Rei mu začne šeptat přísliby jejich společné budoucnosti a Rukimu se silně rozbuší srdce. Opravdu moc to útočí na jeho city a jeho vztah k Reitovi pořád sílí, víc a víc. Chce být už jenom s ním, nechce domů, ani nikam jinam. Sotva patrně přikývne, aby snad díky tomu zašustění nepřišel o něco z jeho hlasu. Budou spolu bydlet, až bude Ru chodit na univerzitu. Řekne, že si našel privát s několika spolubydlícími a ve skutečnosti bude s ním. Zatetelí se blahem, když mu Rei řekne miláčku a o jeho slibech vůbec nepochybuje. Opatrně u toho přesouvá dlaně z jeho boků dozadu na ten zadek, který neustále obdivuje a konečně ho pořádně sevře. Ne, ten už jen tak nepustí. Ani si při tom všem neuvědomuje vlastní nožku, která jde výš. To až ve chvíli, kdy se o jeho zadní branku otře něco jiného, než Reitovy prsty. Na okamžik zadrží dech, když se mu naléhavě podívá do očí, ale pak už ty svoje pevně stiskne a skrz rty se mu vydere dlouhé zasténání. Je to hrozně zvláštní, zpočátku trochu nepříjemné, jenže se to okamžitě přetaví v něco neskutečného. "Do prčic…!" Vyrazí ze sebe.
"Proč jsi mě neva…." Nedořekne to a znovu si hlasitě zasténá. Propíná při tom špičky tak moc, že se mu ta chodila snad zlomí v půlce. Asi je to především tím, s kým tady je, že mu to přijde tak úžasné, ale už plně chápe, co s tím všichni mají. Rei se pohne teprve poprvé, ale už teď má Ruki pocit, že bude v příští vteřině, tím spíš, že mu před tím ve vyvrcholení zabránil. Křečovitě se ho drží za to jeho pozadí, až mu bělají prsty, snaží se uvolnit a zároveň se pořád dost silně zatíná kolem něho. Jak tohle přežije? A jak přežije všechny další okamžiky, kdy se ho nebude moci dotknout? Rei mu tady zvolna pěstuje novou závislost a bude to stejná odvykačka jako všechno ostatní ve škole. K zešílení a neexistují na to ani prášky!
"Miluj mě..." Vydechne poprvé.
"Vem si mě..." Pustí jeho zadek a přitahuje si jeho tvář blíž ke rtům a když už má jeho ouško na dosah, zašeptá mu do třetice něco mnohem vulgárnějšího.
Reita
Skoro to vypadá, že nečekal Rukiho ruce na svém pozadí. Stačí jen jediný dotek a on už se může zbláznit. A pak se s přibývajícím věkem se to snáze ovládá. Houby. Očividně stačí najít tu správnou osobu a puberto, vítej zpátky. Stiskne víčka k sobě, aby oddálil to, co je snad nevyhnutelné."Hm..." Podaří se mu jen brouknout jako první. Vypadá to, že není ve stavu, kdyby dokázal poskládat jediné slovo. V očích mu láskyplně zahoří, když se podívá do Rukiho tváře. Snaží sám sebe přesvědčit, že ty nepříjemné pocity, které nejspíš Ru má, za chvíli odplují. A podle jeho výrazu a slov je to tak. Sám si zasténá společně s ním ale ani na vteřinu se nepřestává usmívat. Právě naopak, ještě víc se mu úsměv rozšíří, když přijde napůl vyřčené slovo.
"Já ti přece říkal, že se ti to bude líbit." Pošeptá mu do ouška, když se o něco víc skloní a dá sám sobě i jemu několik vteřin na první vzpamatování. Přece na něj nebude spěchat, když tak dlouho čekali oba dva. Ostatní se jen tak nevrátí, má to přece výborně naplánované.
"Nemohl bych ti udělat cokoliv, co by se ti nelíbilo." Provokuje ho trochu dál a zlehka se pohne poprvé.
"Kdybys mi hned uvěřil, už z té samotky neodejdeme a nejspíš i na tu kameru zapomeneme." Nedá mu ani na chvíli pokoj. Sám už neovládá svůj dech, který jasně naznačuje, že Rukiho úzké nitro s ním rozhodně pořádně mává. První pohyby nejsou uspěchané, jen pomalé a spíš krouživé. Kdyby moc rychle přidal, asi by skončili dřív, než vůbec pořádně začali.
"Začínám mít pocit, že je mi patnáct a můžu vážně pořád." Teď si trochu rýpne sám do sebe, ale měl na mysli spíš tu výdrž, která s Rukim prostě neexistuje. Skloní se k němu víc, aby si užil znovu jeho rty, stejně jako krk a opravdu se snaží, aby mu na něm nezůstaly žádné památky, to by byl teprve průšvih. Boky už se zvolna pohybují v pravidelném ale pořád ne moc uspěchaném tempu, které je mu momentálně nejpříjemnější, a u kterého ví, že pár minut opravdu vydrží. Před očima se mu několikrát zatmí a můžou za to Rukiho slova, naklání se víc a víc, aby o žádné z nich nepřišel. Prsty pravé ruky zatíná do něčeho, na čem leží. Těžko říct, jestli to je batoh nebo deka, to je mimo jeho chápání. A pak přijde poslední, co by od něj nečekal. Jeho hlas protne okolí, když zasténá jako raněné zvíře a na tváři se mu objeví zvláštní pousmání. Vezme si skoro dravě jeho rty, jak moc v něm tím, co mu pošeptal, probudil a popotáhne si silněji ten spodní.
"Hm a copak s tebou můžu ještě dělat?" Nechá se hodně rychle strhnout na podobnu vlnu. Nožku si přitiskne mnohem blíž a pohne se prudčeji proti Rukiho bokům.
"Jeden by ani neřekl..." Doluje ze sebe skrze delší a hlubší výdechy, které se ztrácí v dalších a dalších zasténáních.
"Co za výrazy jsem tě naučil." Otočí to všechno na sebe.
"Možná bych to mohl udělat, až půjdeme spolu příště na dřevo, co ty na to?" Podaří se mu další souvislá věta, když se na chvíli přestane hýbat a znovu se pohne, jakmile vidí, že by Ru mohl začít protestovat.
"Třeba tě...kruci." Zanadává si, když toho začíná být prostě příliš. Ještě jeden dva přírazy a bude úplně hotový a doslova.
"Ohnout přes nějaký hezký, spadlý strom." V očích se mu zablýskne, než si zaklene jednu i druhou nožku kolem boku, zapře se oběma dlaněmi kousek do jeho hlavy a nasadí o hodně rychlejší tempo. Už to nedokáže dál odkládat, nutně potřebuje dostat sebe a snad i Rukiho na vrchol nebo se ve vteřině zblázní.
"Ru-..." Zbytek se ztratí v dalším zasténání, se kterým naplní jeho nitro. V tu samou chvíli se plně položí na drobné tělo pod sebou a opře tvář o tu jeho. Má pocit, že tohle nerozdýchá ani za měsíc a zároveň si je jistý, že bude stačit jen pohled a budou si tu moc užívat klidně do rána. Šílené.
Ruki
"Měl bys mě poslat na hanbu a ne mě chtít ohýbat v lese. Vůbec ti to učitelování nejde. Za podobné řečičky se trestá, ne?" Řekne dřív, než si vlastně uvědomí co. Kruci! Co když se toho Reita chytne? Chtěl ho trochu popíchnout a místo toho si možná ušil bič sám na sebe. A to doslova. Rei mu zvedne nohy výš a velmi tak prohloubí jejich spojení. Rukimu se z toho už trochu dělají mžitky před očima, ale jejich tempo se teprve zvyšuje. Křečovitě zatíná prsty do kůže jeho zad a beder. Ruce se mu potí tak moc, že jimi pořád klouže po jeho těle a zběsile se ho snaží chytit zase zpět a mezi stehny svírá jeho boky, jako by mu chtěl Reitu někdo ukrást. To se rozhodně nikdy nestane! Vyráží ze sebe hlasité, ale krátké steny, jak mu v jednom kuse nestačí dech a všechno se to blíží ke konci až moc rychle. Chce ho zoufale moc dosáhnout a zároveň si nepřeje nic jiného, než aby to trvalo věčnost. Je to asi hlavně proto, že si uvědomuje, že s ním nemůže být, kdykoliv chce. Nemůže si k němu do postele lehat každý večer, dělat si s ním snídani, ani jezdit na nákupy… Ale teď, teď jsou spolu a on se dostane na vrchol, který mu za zavřenýma očima promítne Mléčnou dráhu. Propne se v zádech s neskutečně slastným výrazem a spodním rtem požitkářsky skousnutým mezi zuby a ještě hodně dlouho zatíná svoje nitro kolem Reitovy chlouby, než se ho rozhodne trochu propustit a sám sebe uvolnit. Dlouze vydechne a ruce mu odevzdaně padnou vedle těla. Tohle bylo něco neskutečného a zanechalo to po sobě dozvuk něčeho sladkého. Má asi tu nejlepší náladu na světě a malinko rozpustile si uvědomuje, co mu to stéká zezadu po stehnech. Konečně maličko rozlepí víčka, ale Reitova tvář je moc blízko, když si o něj opírá čelo. Nadechuje spokojeně jeho vůni a do stehen se mu dá lehký svalový třes z toho vypětí. Opatrně položí chodidla na zem.
Žádné komentáře:
Okomentovat