Ruki x Reita - Ty se nad tím nemáš rozplývat! - část 1.

(tábor)

Reita

První noc ve stanech toho nejspíš nikdo moc nenaspal a podle toho vypadalo i ráno. Reita vstával jako první a s ním v závěsu i Sugizo, i když vypadal o hodně unavenější, než on sám. Rozhodně to bylo podezřelé. Počítal, že ho nachytá, jak už někde předává energii kmenům a ono nic. Zatím. Překonal chuť probudit všechny kolem nějakým hezkým zatroubením, aby byli o hodně rychleji venku, ale...Ne nebude zlý hned první ráno. Po pár minutách se nechá přemluvit, aby se ranního protahování ujal Sugizo a jdou nejspíš vzdávat hold slunci nebo něco podobného. Tetsu se nečekaně neúčastní. Ten si dopřává kávu, ale stejně vypadá o hodně spokojeněji, než by kdo čekal. Po protahování přijde snídaně a hned na to už se vydají na první testovací skálu. Jde hlavně o to, kluky zasvětit do základů a naučit je vázat základní uzle. Nakonec se dostanou i k tomu, aby si na zkoušku vylezli jen maximálně dva metry nad zem a zkoušeli se jistit. Nejsehranější je v tom Aoi a Aki, těm to jde samo asi proto, že už mají natrénováno. Ru to sabotuje a Miy vážně lana kolem Hideho zápěstí. Asi od něj nic lepšího nečekal. Rozesměje všechny, jakmile se do toho zamotá sám a hází psíma očkama na všechny kolem, aby mu někdo pomohl. Aki si se sotva zahojenýma rukama vede nesmírně dobře a další hromada bodů jde na jejich účet. Ale ani ostatní nejsou příliš pozadu. Nakonec se vrací do tábora a Hyde jim zpříjemňuje cestu několika vtipy. Jen ten poslední o medvědech hraničil trochu s černým humorem. Následuje oběd a odpolední hra, poznej zvířata ze stejné země, kdy mají všichni papírky na čelech. Zvířata jdou do páru podle toho, do které země patří. Tohle je něco pro Sugiza, který snad ani nemrkne a bez většího popisu je u své dvojce. Hyde posléze krade cedulku s nápisem leopard a antilopa a ty si zašívá do kapsy za nechápavých pohledů. Nikomu neřekne nic navíc, jen prohlásí něco o oblíbenosti a po očku koukne na Die. Všichni se málem ani neotočí a už je večer. Chystají na noční výšlap, pod Sugizovým vedením, mají prý pozorovat roj meteoritů a k tomu si potřebují vyšlápnout kousek výš. Rei to tušil už pár hodin předem a tak po jednom sabotážním kousku Rukiho přišel trest. Umývat nádobí po večeři a dávat do kupy lana a horolezecké vybavení, s jehož uklízením se nikdo příliš nezdržoval. A to hrálo Reitovi do karet.

"Co nadělám, někdo ho hlídat musí." Pokrčí rameny Reita a mávne k odcházejícímu hloučku. Snaží se tvářit trochu otráveně ale hned, jak zmizí mezi prvními stromy, otočí se na Rukiho a koutky se mu zvednou.

"Celý den jen samé naschvály." Ozve se jeho hlas, který zní o něco jinak, než vždycky. Možná trochu přísněji, i když to na něj jen hraje. Včerejší noci si užili, ale nehnal to nikam dál. Kolem bylo příliš moc uší a teď, když tu nikdo není...

"Nechat tě jen tak bez trestu, to by asi nebylo vůči ostatním fér." Tváří se pořád stejně, i když ho to stojí značné přemáhání a napne lano mezi dlaněmi asi metr od sebe. Vykročí směrem k němu, k hromadě batohů, lan a několik smotaných dek.

"Ale možná přimhouřím oči, když mi slíbíš, že už mě zlobit nebudeš." Jeho hlas je o pár stupínků tišší, když se ocitne až u něj, přehodí mu lano napříč zády a díky tomu ho může k sobě prudčeji přitisknout.

"Trápíš mě, víš o tom, Ru-chan?" Broukne mu zblízka do rtů, ale zatím se jich nedotkne, dokonce má v plánu uhnout, jakmile se o to Ruki pokusí.

"Musím vedle tebe být celou dobu a nemůžu vůbec nic. A ty si celý den jen koleduješ." Obviní ho s blýsknutím v očích.

"Asi bych měl udělat něco, abys na tom byl jen malinko stejně."

Ruki

Když otevřel oči, Reita ve stanu nebyl. V první chvíli to v něm vyvolalo nečekaně lítostivé pocity, ale musel si připomenout, že tu je v práci a ne s ním na dovolené a taky, že nesmí být nápadní. Několik dlouhých minut ještě leží na zádech s očima zavřenýma a probírá se hlavou tím, jak je Rei vlastně nečekaně ohleduplný. Měli sice už něco za sebou, ale vážně si myslel, že tuhle noc bude vyžadovat víc a ono se to nestalo. Dělo se přesně to, co chtěli oba, než Ruki opravdu únavou odpadl. Z toho batohu i karimatky ho teď pěkně bolí záda, ale zatne zuby a odmítá si na to nahlas stěžovat. To, že k sobě pustil Reitu neznamená, že to udělá ještě s někým jiným a svojí slabost prostě neukáže ani za nic. Posbírá si věci, rozepne stan a celý rozcuchaný se odvleče k umývárce dřív, než se probudí i všichni ostatní. Teprve tam si zděšeně uvědomí, že si oblékl Reitovu mikinu a ne svojí, ale když ho na to upozorní přicházející Hide, Ru nasadí vlčí úsměv. To udělal samozřejmě tělocvikáři schválně! Hide zvedne palec, víc se mu nevěnuje a Ru si oddechne. Protahování se Sugizem je spíš zábava než tělocvik, ale lezení… Musí si hodně vymýšlet, aby na skálu nemusel, přiznal by tak, že ho něco bolí a má dojem, že to nepoznal ani Rei. To se potvrdí přesně v okamžiku, když mu oznámí, že dostane trest. Rukimu se blýskne v očích, našpulí rty, ale nic neřekne a po očku sleduje všechny odcházející. Jakmile se ozve Reitův hlas, založí si ruce na prsou a otočí se k němu čelem. 

"Víš, jak jsem chtěl ty meteority vidět?!" Začne se vztekat. 

"Konečně je tady něco pořádného ke koukání…!" Zarazí se, sjede Reitu pohledem a udělá cosi jako No dobře, ty jsi celou dobu… 

"A ty řekneš, že zůstanu tady???" Vážně se zlobí. Tohle chtěl opravdu vidět. On už do hor a na vrch se Sugizem nikdy jet nehodlá a tohle bude jistě nádherné. To, že měly jeho sabotáže taky pádný důvod, si samozřejmě nechá pro sebe. Jenže Rei dělá jakoby byl hluchý a dál ho peskuje. A co mělo být tohle s tím lanem? Ru sebou trochu trhl, ale jen na dvě vteřinky a už se zase pořádně mračí. Dělí je asi dva metry, takže pohoda. Rei se pohne a Ruki před ním okamžitě začne couvat. 

"Co to děláš?" Slibovat se mu nic nechce, tohle přece nemůže dodržet. Zakopne o smotané lano a zůstane stát. Rei toho využije, přehodí to svoje přes něho a už ho drží blízko u sebe. Ru pootevře rty a celým jeho tělem projede silná vibrace, když se mu ocitne takhle v moci. Dlaně opírá o jeho prsa a nechápavě pozoruje jeho tvář. Dojde mu, o jakém zlobení to Rei mluví konkrétně. Letmé doteky… autobus… a hned se usměje. 

"To se opovaž." Šeptne do jeho rtů. Jediné, co si umí představit je, že by Rei flirtoval s někým jiným. Pak se vytáhne na špičky a chce spojit jejich rty, ale on mu uhne a hned ho tím vytočí. 

"Ty!" Strčí do něj dlaněmi, ale Rei se nepohne ani o milimetr a to je ještě víc k vzteku. 

Reita

Neubrání se pousmání, když mu Ru začne vyčítat, že ho nepustil s nimi. On mu ty hvězdy jednou rád ukáže sám. Opravdu věří tomu, že až bude moct opustit školu, bude k tomu mít příležitost. Ale to mu teď říkat nebude, to si nechá a později. V očích se mu blýskne, když vidí jeho překvapení a pogratuluje si. Jeden by řekl, že ho do podobného rozpoložení dostat není možné. 

"Hm, ano." Odtuší jako první a trochu víc si ho přitiskne sobě. Ten pokus o polibek byl naprosto skvělý a Reitu to začíná bavit čím dál víc. Tohle v prvním okamžiku neměl úplně v plánu, ale když už s tím začal, proč v tom nepokračovat?

"A za co? Za to, že mi kradeš oblečení?" Pozvedne nepatrně obočí. Ta mikina mu neskutečně slušela. Vidět ho v ní v něm rozdmýchalo neskutečně moc pocitů. Kdyby mohl, tak mu klidně daruje celou svou skříň, jenom pro ten pocit, že má něco, co patří, patřilo jemu.

"Mám se opovážit? Já nevím, jestli byl nejlepší nápad, něco podobného říkat." Odtuší podruhé a skloní se zase k jeho rtům, ani tentokrát se jich nedotkne.

"Najednou máme tolik času, co s ním uděláme?" Znovu se mírně oddálí, aby neměl možnost ho políbit a sjede dlaněmi, stejně jako lanem a kousek níž, skoro až na jeho zadek.

"Ty co?" Zeptá se ho s nádechem pobavení. Je naprosto úžasný kdykoliv přes den i ráno. Pozoroval ho několik dlouhých minut, když ještě spal a mohl by to dělat klidně denně. Sladký Ru, jeho sladký Ru...Pravý koutek se mu vyhoupne.

"Byl jsi neskutečně sladký, když jsi ještě spal, víš?" Prozradí mu plánovaně. Tak nějak si je jistý, že ho tím dopálí možná ještě o trochu víc.

"A ještě sladší jsi, když se tak hezky vztekáš. Asi tě budu trápit častěji." Ne, tomu prostě nedokáže odolat.

"Možná rovnou dnes, když na sebe máme tolik času. Díky mě, samozřejmě." Tohle bylo taky rýpnutí na Rukiho adresu, i když mluví o sobě.

"Ale jestli se ti to nelíbí, můžeme se klidně vrhnout na ten úklid a nejspíš i na nádobí." Pokrčí nenuceně rameny a podívá se za ně na tu hromadu. Pak si bude muset opravdu pospíšit, aby to všechno stihl ale...Na to bude čas později.

"Jen nevím, po tom, co jsem viděl, že nemáš ani snahu se nějaký uzel dneska naučit." Skloní se zase o kousek níž a letmo se otře o jeho rty.

"Možná by to chtělo opravdu názornou ukázku, aby tě to začalo bavit." Odtuší téměř neslyšně, když zopakuje svůj letmý dotek rty.

"Něco, co si zamiluješ velmi rychle a začneme třeba u zápěstí." Vydechne a nedokáže se udržet, aby jeho hlas nezněl hlouběji s patrným nádechem touhy.

"Takový, který se dá rozvázat jen jediným způsobem." Nikdy moc nepřemýšlel, že by něco podobného udělal ale teď, když o tom mluví, se mu ta myšlenka podivně zamlouvá. Trápil by ho, samozřejmě něžně a sledoval, co s ním dokáže provést, aniž by se mu mohl bránit. Už ví, kam sáhnout, aby se to Rukimu líbilo a je si jistý, že těch míst je mnohem víc, jen se k nim zatím vůbec nedostal. To taky napraví, co nejdříve.

"Třeba pak budeš vážně hodný kluk a ostatní tě ani nepoznají." Donutí ho svým tělem zacouvat a počítá s tím, že brzo zapackne o batohy a hlavně složené deky na zemi. Sám už je přepravený jej jistit, když ho pevně vezme kolem pasu a pomalu ho na ty deky položí, klesajíc společně s ním.

"Je ten nejlepší čas ti všechno vrátit i s úroky, Ru-chan." Broukne mu tiše do rtů a konečně ho políbí. Teď už se nehlídá a vloží do svého polibku všechno, co musel držet pod pokličku od jejich příjezdu sem. Snaží se Rukiho donutit vymazat všechno kolem, aby přece jen mohl s pobavenými myšlenkami omotat první jedno zápěstí a pak i druhé. Pak už bude stačit jen zatáhnout a bude je mít hezky sebe. Neskutečně se těší na jeho překvapený výraz, až to opravdu udělá.+Výchovné prostředky jak se patří.+ 

Ruki

"Já ti nekradu….!" Chce se bránit Ruki, ale větu nedokončí. Přejde jen v jakési umanuté um, když uhne tváří do strany. Jak mu má vysvětlit, že po ní sáhl tak nějak omylem a prostě spontánně? A když už v ní byl, voněla mu tak moc, že ji prostě nechtěl svlékat? O vteřinu později už se mu krev hrne do tváří, když Rei připomene, že tu jsou sami na hodně dlouho a všechny Rukiho provokace budou po zásluze potrestány. Cítí, jak mu lano a jeho dlaně sjíždějí po zádech a pomalu vrátí oči k Reitově tváři. Najednou ho nenapadá ani jedno přirovnání, kterým by ho chtěl pojmenovat, nenapadá ho prostě vůbec nic. Vjede do něj silné zamrazení a oči se mu rozšíří, když mu Rei z ničeho nic začne říkat, jak vypadal ve spaní. Tu rudou z jeho tváří už nikdy nikdo nedostane. On a sladký? Ne, že by pro něj nechtěl být, jenom mu až teď došlo, že by na něj Rei mohl po ránu nějak víc koukat. Myslel si, že se probudil, vyskočil ven ze stanu, aby se běžel otužovat a cvičit a prostě… Jak dlouho na něj koukal? A jak moc rozcuchaný a uválený Ruki byl? Tohle byla pohroma! Jenže jeho konsternovaný výraz nemá brát konce, protože teď si ho Rei dobírá pro změnu kvůli jeho rozčilování. 

"Ty se nad tím nemáš rozplývat!" Prskne, ale vzápětí mu dojde, že dělá něco rozkošného pro něho a zase zmlkne. Kruci! Už mu nemůže ani nic vyčítat! Rei mu připomene, že jenom díky tomu trestu jsou tady teď sami a Ru se konečně trochu usměje. Meteority nebo sám s Reitou? Meteority s Reitou, tak to možná bude. Musí si zase stoupnout na špičky, aby přes jeho rameno viděl na horu nádobí za ním a zavrtí hlavou. Ne, tohle teď přece rozhodně dělat nebudou. Rei se k němu skloní velice blízko a jemu to rozpoutá mravenčení v žaludku. Moc těm narážkám o uzlech nerozumí, ale vlastně mu to začíná být trochu jedno. Hlavu má plnou vzpomínek na poslední něžnosti na samotce. Od té doby spolu sami nebyli. A pak mu to dojde. Zápěstí… jenže to už je pozdě. Nechal se příliš unést Reitovým hlasem a jeho něžnou hrou se rty a teď už před ním couvá, aby vzápětí na to opravdu zakopl. Lekne se a celé jeho tělo se napne, ale neupadne. Jeho pád je zmírněn a zpomalen Reitovou pevnou náručí a on klesne do měkkého. V další okamžik už se jejich rty tisknou k sobě. Hladově mu odpovídá, svírá v dlaních jeho tričko na prsou a nejdřív si ani neuvědomí, že ho Reita svazuje. To až když se provaz utáhne pevněji a znemožní mu další pohyb. Odtrhne se od jeho rtů a podívá se dolů na svoje ruce. Je mu vidět ve tváři, jak moc ho to zaskočilo. Hned na to se s otázkou podívá do Reitových očí a dokonce na okamžik vypadá plaše. Všechno uvnitř něj ale křičí vzrušením a touhou pokračovat dál. Už jenom dotek Reitova pevného těla na svém. 

"Ty nechceš, abych byl někdy zkrocený… nebavilo by tě to." Hlesne. Přece se tak snadno nevzdá! Jenže mu obvykle stačí jenom pohled na svého vysněného učitele a realita je trochu jiná. 

"Chceš jet se mnou a musí to být divoké a plné adrenalinu. Jako na té tvojí motorce." Špitá mu. Je si tím jistý a stejně z něj má trochu respekt. 

Reita

"Gomen, tomu se nedá poručit." Zareaguje dost opožděně na jeho výčitku, že se nemá rozplývat. Jak by nemohl, když se na něj jen podívá a je v koncích. Jakmile se začne vztekat, je to snad ještě horší. Pro něj bude vždycky roztomilý a naprosto k sežrání a bude mu líto, když to roztomilé chování přejde. Ne, že by ho v něčem podobném chtěl podporovat, ale občas ho pozlobit...? Usměje se krátce nad svou hlavou a chaosem, který v ní způsobil, než přeostří do jeho tváře a vidí tu plachost, který je jen dalším bodem, který na něm naprosto miluje. Tyto přechody ho asi nikdy nepřestanou udivovat. Tolik toho v sobě má a on to má možnost objevovat. Cítí se vlastně poctěný. Jak to vypadá, je opravdu jediný, koho k sobě pustil blíž. S každým prolnutím rtů, které mu věnuje posléze, se probouzí jeho tělo a brzo to bude dost citelné. Ru se ale brzo vrátí alespoň částečně do formy a jemu to kouzlí na tváři další, tentokrát mnohem širší úsměv.

"Hm, to nebavilo, ale občas není na škodu malá změna. Už jen ten pocit, že jsem tě donutil na chvilku přikrotnout." Tohle je spíš dobírání, protože sám moc dobře ví, že v jeho přítomnosti se chová trochu jinak, než před ostatními. Zarazí se při dalším špitání, které mu pumpuje krev do žil. Ano, jeho motorka...Jeho motorka, Ru a nekonečné silnice. Už se vidí, jak po pár kilometrech zastavuje na prvním osamoceném odpočívadle, aby ze sebe všechny ty euforické pocity dostal jeho hodně těsnou blízkostí. No asi těch kilometrů společně moc nenajezdí. Nejradši by mu to řekl, ale nezkazil by tím všechno? Dlouhému vydechnutí se však neubrání, ani kdyby stokrát chtěl a odlesku v očích asi taky ne.

"Tak divoké...hm, že by další stránka, kterou ještě neznám?" Prohlédne si ho celého, ale zatím jeho svázaná zápěstí nechce osvobodit.

"A nebude to ještě divočejší, když tě chvilku budu trápit a pak tě pustím z provazů?" Pozvedne mírně obočí a skloní se k němu znovu, aby si pořádně užil jeho krček svými rty. Ru by asi musel hodně protestovat, aby se přinutit z něj zvednout. Teď už ho dokonale ovládá chlapská stránka, která si to chce užít do poslední minutky. Kdy se jim zase podaří být spolu takto o samotě? Tady už jen těžko, aby nebyli nápadní a ve škole, to už vůbec nehrozí. Možná tak v tělocvičně při nějakém trestu a to je snad ještě větší risk, než teď. No, k tomu asi taky dojde.

"Jak to tak poslouchám, je asi dobře, že kolem nikdo není." Broukne mu provokativně do ouška, když zlehka zatáhá za uzle na jeho zápěstí.

"Budeš se bránit, když..." Odmlčí se na moment, než ho krátce pohladí v klíně a pak hezky hrne látku jeho svršku nahoru. Musí se trochu zapřít o ruku, aby to vůbec šlo a mírně se oddálit, ale odměna je královská.

"Na tohle stálo za to si počkat." Složí mu kompliment bez váhání.

"A ještě uvidím, na co všechno si počkám. Jak moc budeš zlobit, když tě jen tak nepustím?" Zeptá se ho touhou podbarveným hlasem, než se zase položí a opře se o něco citelněji boky o ty jeho. Rty už zkoumá hebkou kůži na klíční kosti, ale zatím po ní jen pomalu přejíždí. Polibky si schovává do zásoby. Pomalu se sune ještě o kousek níž. Pořád se nemůže rozhodnout, jestli jej propustit, aby si taky užil jeho ruce nebo ho ještě chvíli trápit. Nakonec krátce vzhlédne, když se dostane až do středu hrudníku a začne ho zlehka tahat za lem kalhot.

"Stejně ty tvoje výrazy miluju." V očích mu vřele zasvítí a pak se pomalu skloní a konečně mu věnuje několik málo polibků. 

"Ty meteority ti s radostí ukážu, jen možná jinak, než sis před chvíli přál." 

Ruki

Ví, že jeho slova měla požadovaný účinek. Postřehl to krátké pozastavení a v duchu se nad tím usměje. Zároveň mu ale dojde, že řekl cosi, čemu by měl dostát, aby jeho slova nevyšla na prázdno. Bylo na čase přestat se bát a nechat Reitu, aby všechny kroky podnikal sám. Měl by mu ukázat, že s ním žádná nuda prostě nebude. Trochu povytáhne obočí nad tou jeho úvahou. Na tom by něco být mohlo. Ruki nutně potřebuje přestat myslet a potom mu ukáže, že s ním jsou taky pěkné projížďky. I bez motorky. V tomhle má Rei pravdu. Ještě, že kolem dokola vůbec nikdo není, protože Ruki si vůbec není jistý, že dokáže kontrolovat sám sebe, až dojde na něco víc. Látka jeho mikiny už se hrne nahoru, bere s sebou i tričko a dokud je svázaný, nepůjde to svléknout úplně, ale zdá se, že Reitovi ten kus bohatě stačí ke všemu, co s ním chce provádět. 

"Když?" Zopakuje po něm už trochu zastřeným hlasem, když Reita větu nedokončí a chvíli se dívá na hvězdy nad jeho hlavou, ale ve skutečnosti je vůbec nevidí. Vrátí oči k těm jeho, když mu Rei řekne, že ho nechce rozvazovat a v žaludku mu znovu zabrní vším očekáváním. 

"To nevím..." Dělá trochu drahoty. Něco mu říká, že to bude určitě skvělé, ale zároveň ho bude zlobit, že sám nemůže nic udělat. Povzdechne si a trochu se napne, když se Reitovy boky otřou o ty jeho, ale pak už spokojeně přivírá oči pod doteky jeho rtů na hrudi. Tedy dokud nepromluví znovu. Ihned je otevře a šlehne s nimi dolů k jeho tváři. 

"Jaké výrazy?" Začne se zase mračit. Co udělal? Vypadá nějak směšně? Nebo co to mělo znamenat? Teď aby si při tom všem dával ještě pozor na to, jak se tváří. 

"Ty jsi někdy vážně hrozný." Uhne pohledem umanutě do strany, ale moc dlouho mu to nevydrží. Jak by mohlo, když má na sobě nejkrásnějšího chlapa na planetě, který ho zrovna tahá za kalhoty a slibuje mu podívanou galaktických rozměrů? Pousměje se a klesne spojenými dlaněmi níž k jeho vlasům, aby se jimi mohl prohrábnout svými prsty. Tohle přesně ho napadlo, když se na něj zlobil, že nemohl jít s ostatními. 

"Doufám, že budu mít mnohem nádhernější zážitky, než oni. Jejich vyprávění a fotky určitě budou stát za to." Nastavuje mu pomyslnou laťku, ale když se na něj podívá příště, usměje se docela mile a vlastně i vážně, bez dobírání. 

"Rei-chan… třeba budeš jediný, se kterým kdy budu." Řekne mu a dlouze se podívá do jeho očí. Má trochu strach z toho, jaké to bude, ale zároveň mu opravdu věří a ví, že se to stane teď. Chce, aby se to stalo teď. 

"Asi mě mělo napadnout, že to bude někde na hromadě lan, uprostřed divočiny, v zimě a mlze..." Začne se vracet ke svým kousavým poznámkám. 

"Takže by ses měl snažit, abych na to všechno zapomněl a zima mi nebyla." Vybídne ho a jemně se kousne do rtu. 

"Chci tě." Dostane ze sebe rozechvěle.