(Gacktova vila)
Gackt
"A jaký obor máš na mysli, little bunny?" Samozřejmě může mluvit třeba o programování, i když něco podobného by si musel nastudovat i on sám. Gacktovy hříšné představy jsou však někde úplně jinde.
"I do not know yet. No test lasts that short. The hour continues." Řekne mu.
"This is a normal conversation." Hlas mu klesne ještě k větší hloubce. Neuhne ani o kousek, když se po něm Zye krátce ohlédne, ale mohl by si na jeho rozpaky skoro sáhnout. Prostě je z něho cítí. A nesplete se, když z něho vylétne ta roztomilá otázka.
"I need you alive. Very..." Odpoví mu s lehkým úsměvem na rtech a opravdu dobře se baví. Teď už dostal potvrzení, že na něho působí tak, jako na většinu dívek na svých přednáškách a i kdyby ne, uměl být velmi přesvědčivý v obracení na pravou víru. Vůbec by ale nečekal, že se to malé zvířátko pod jeho rukama odhodlá k něčemu podobnému. Ucítí na hrudi jeho lopatky, nos má teď skoro v jeho vlasech a musí si přiznat, že jeho hřejivá blízkost je prostě příjemná. Tohle se mu nikdy nestalo. Naprosto nikdy nepřekročil hranici a nezačal si s jakýmkoliv studentem. Navíc tady měl nádhernou a drzou Mirai. Nebylo to tak, že by se mu snad přestala líbit nebo by jí chtěl cíleně ublížit, ale sám nepředpokládal, že se dnes tohle odehraje. Že ho Zye svou přítomností dostane do podobného rozpoložení a v podstatě hravého módu. Pořád se opírá o silné paže, zatímco trochu přivírá oči při vůni jeho šampónu. Další překvapení na sebe nenechá dlouho čekat. V prvním okamžiku pocítí neskutečné sympatie, když mu Zyean řekne, že se chce zlepšovat a to ve všem. To bylo něco, co bylo Gacktovým přesvědčením po celý život a u mladých se to neslýchalo často. Jenže pak přijdou slova i o učiteli. A dalo by se to vztáhnout na cokoliv. Na angličtinu, na postel, ale taky na cokoliv jiného. Průvodce životem? Jak rád by… To je skutečně nesmírné lákadlo pro jeho osobnost. Zyean ani netuší, jaká magická slůvka právě pronesl. Co by chtěl víc? Dokonalou, sexy přítelkyni, možná manželku, kterou mu bude závidět celé Tokyo nebo někoho, komu bude nejen milencem po celý život? Jistá chlapská záležitost, které nemůže a ani nemusí rozumět nikdo zvenčí? Znal se… měl by se bát odpovědi. Klesne očima do jeho, když se k němu Zyean pomalu otočí a nechá si vzít brýle z nosu. On sám úplně zapomněl na čas. Bylo mu to vlastně docela jedno. Stejně slíbil, že ho domů odveze, aby se necoural po nocích sám. Jenže ta praktická část rozproudí krev i v jeho žilách. Vzrušení se prožene žaludkem jako blesk. Zyean zaklapne sešit, jako by tím dával jasně najevo, co chce teď a jemu se z toho trochu tají dech. Tohle udělat prostě nemůže, ale bože, hrozně chce. Stačilo by se jen sklonit o kousek níž a…
"You can try to say..." Odmlčí se, když se k němu opravdu skloní o něco níž, přenese váhu těla na jednu ruku a tu druhou mu zlehka položí na tvář.
"I shouldn't speak with my mouth full. Ale musíš si opravdu dávat pozor na výslovnost. Asi takhle..." Neovládne se a prostě přitiskne rty na jeho. Jen něžně a nijak útočně.
Zyean
Měl by zůstat naživu? Jen proto, že to přeje? No jo, ale to se lehko řekne, hůř udělá, když je dokonale pohlcený jeho očima a stačilo by, aby jeho srdci řekl, ať se zastaví a prostě to udělá. Útočí na něj úplně všechno. To jeho provokativní chování, blízkost, parfém a jen pitomé mrknutí, aby se chtěl ještě víc přiblížit. Nedá se to srovnat s ničím, co zatím zažil, možná proto se nebrání ani na vteřinu a klidně přistupuje na hru. Co víc, s radostí a bez váhání si zahraje s ním. Lepší by stejně nevymyslel. Jednou dlaní svírá okraj stolu a druhou sedadla židle, jak kdyby se tím chtěl ubránit a neudělal nějakou pitomost. Třeba zkusit, jak chutnají Gackovy rty, které sice něco vyslovují, ale jeho mozek odmítá porozumět, a překládat, to už nejde vůbec. Na tohle prostě nesmí myslet. Jen zakázat si to asi nedokáže. Dostal se příliš blízko a je mu jasné, že učení půjde stranou. Co se angličtiny týká, to ostatní se bude učit hrozně rád. S jistým očekáváním mu kouká do očí a nemá daleko k tomu, aby ho za látku svršku prostě popadl a přitáhl si ho ještě o kousíček blíž. Ani mu nedojde, že snad ani nemrkl a hodlá to napravit vzápětí, když si konečně přeloží, co mu řekl. +Budou pořád mluvit? Jen to ne.+ Trochu se vyděsí, díky vlastním myšlenkám a přistihne se, že už dobrých pár sekund kouká na jeho rty. Co by mu na to měl říct? Má mu na to něco vůbec říkat? Srdce se mu rozběhne ještě milionkrát rychleji a žaludek předvede několik salt hodných olympiády, než se konečně donutí, podívat se zpátky do jeho očí. +Já nechci mluvit.+ Proběhne mu hlavou a asi by to vzápětí i řekl nahlas, když konečně dostane to, co si celou dobu přál. Žádné odmítavé pocity, jen čiré nadšení, se promítne do polibku, který mu bez váhání začne oplácet a je z něj cítit i jistá nedočkavost, i když se nechá vést a učit těm něžnějším, které mu Gackt věnuje. Konečně pustí hranu stolu a položí svou dlaň na tu jeho. Nebrání jí, ale jen mírně sevře, aby si užil všech pocitů ještě mnohem víc. Víčka klesla snad s prvním dotekem a uvnitř něj se zvedá ještě něco, co už sice poznal, ale nikdy to nevyvstalo tak rychle. Touha zalomcuje jeho tělem a donutí ho, začít pomalu vstávat, aniž by pustil jeho rty. Už ví, jaké to je být někomu hodně blízko, o to těžší je tomu odolat. Má u sebe krásného učitele, který se podobným kouskům nebrání a on se mu taky bránit nechce. Dlaně mu sklouznu na jeho hrudník, když opravdu vstane a odvážně se špičkou jazyka dotkne Gackotvých rtů. Jeho tělo se rozvibruje podruhé a samo od sebe dá pokyn prstům, aby si ho přitáhly blíž k sobě. Ozve se tichý a tlumený povzdech, když narazí zároveň na jeho tělo a s tím pohybem i zadkem o hranu stolu. Konečně se dokáže odtrhnout, aby se mu mohl podívat skrze řasy do očí a na jeho tváři se objeví zvláštní kombinace nejistého a hravého pousmání."Začínám mít pocit, že se bych se tu mohl naučit mnohem víc, než jsem si původně myslel." Popustí uzdu svým slovům a jak kdyby tím polibkem padla jistá hranice. Teď opravdu pozná jaký je a možná to nebude úplně dobře protože...
"Všichni říkají, že praxe je mnohem lepší a užitečnější, než teorie a já si začínám myslet to samé." Nestačí mu dech, stejně ale nedokáže ovládnout svůj jazyk, aby nepálil jedno slovo za druhým. Asi bude k smíchu, ale ten úsměv napovídá, že mu to vůbec nevadí. Jen, aby toho neměl Gackt za chvíli dost. To by se taky mohlo rychle stát.
"Měl bych něco naučit i já tebe." Splyne mu ze rtů a vůbec mu nedojde, jak rychle přešel k tykání.
"Don't let me talk." Broukne tiše, když na něj zase upírá psí očka. Jak si ho předtím přitáhl prudce, teď jen sevře látku jeho svršku o něco víc a mírně se pozvedne na špičky.
"Já pak totiž nevím, kdy přestat." Kousne se do rtu a pak už nepřemýšlí, jen se znovu přitiskne na jeho rty a tentokrát už je jasné, že tu nedočkavost jen tak nezkrotí.
Gackt
Ne, nečekal, že by mu Zyean chtěl utíkat a odstrkovat ho od sebe. Viděl mu to všechno ve tváři, úplně všechno, co se v něm odehrávalo a mohl by říct, že si byl dost jistý, ale kdy on nebyl? Zyeanovy polibky jsou hladovější, trochu uspěchanější, ale nedovolí mu, aby ho nechal strhnout ke stejnému tempu. Skoro líně mu věnuje několik prolnutí, jsou mazlivě hravá a pak se mu koutky zvednou do lehkého úsměvu. Chce se oddálit, říct mu, že tohle bude jenom mezi nimi a pokračovat v učení nebo ho odvézt domů, jenže Zyean se nechce vzdát tak snadno a jemu to prostě imponuje. Stejně jako fakt, že má v pětatřiceti na podobné jako je on. Musí se trochu oddálit tělem a narovnat, když Zyean začne vstávat. Je mezi nimi tak málo prostoru, že stůl odjede kousíček dozadu a Gackt se musí znovu pousmát. Jeho rtů se dotkne Zyeanův jazyk, který jasně dává najevo, že si ta plná ústa chce vyzkoušet stůj co stůj. Sevření jeho dlaní zesílí a se Zyeanovým tichým povzdechem se od sebe oddálí a podívají jeden druhému do očí. Musí nepatrně natočit hlavu stranou v jakémsi gestu zpozornění. Obočí poskočí malinko výš, když mu chce Zyean udělit vlastní lekci, ale pak se musí tiše zasmát. "Já vím, všiml jsem si toho už ve škole." V podstatě už se opanoval teď je vážně čas, aby ho vrátil zpět na židli – nad učebnice samozřejmě! - jenže Zye se k němu znovu přitiskne a odpálí v Gacktovi testosteronový výbuch. Vždycky měl mizerné sebeovládání pokud šlo o sex, i když by to nikdy nepřiznal nahlas, protože on má přece neochvějnou vůli úplně na všechno! Udělá půlkrok proti němu, čímž mu vtěsná vlastní stehno skoro mezi nohy a stůl se s hlasitým vrznutím posune znovu o notný kus dozadu. Už se o něj zase opírá oběma rukama, zatímco Zyeana trochu zaklání proti desce stolu. Teď už ho líbá mnohem náruživěji a dopřeje mu i ta plná ústa. Jeho jazyk je obratný a nenechavý, nutně potřebuje přijít na všechna ta místa, která dnes vnímá poprvé a racionální myšlení si bere dovolenou. Přesune levou dlaň na jeho bok a pevně ho stiskne a kdyby býval nebyl zadaný, asi by ho na ten stůl už vysazoval bez ohledu na následky. Jenže…! Trochu udýchaně se od něj odtrhne a udělá krok vzad. Unikne mu dravé, hrdelní, krátké zasmání, když se mu pořád hladově podívá do očí, ale pak si rukama trochu upraví tričko a radši vykročí k lednici, aby si nalil něco na schlazení. Oči mu padnou na lahev ginu na lince. Měl dneska řídit. Kruci! Co teď s tím? Riskovat to? Kdyby bourali, půjde sedět. Poslat ho autobusem? Takhle se nedomluvili. +Nech si ho tady…+ Těžko, Mir se za pár hodin zase vrátí. Jak by se na tohle tvářila?
"Asi pojedeme autobusem oba..." Strčí do skleničky. Měl by se nejspíš nějak vyjádřit k tomu, co se to tady dělo. Co si začal on sám. Přejede si palcem po rtech a do žádných slov omluvy se mu vůbec nechce, vždyť by ji nemyslel vážně.
Zyean
Stihl se jen nepatrně a trochu stydlivě pousmát, když mu řekl, že už si stačil všimnout. Jak by ne, na to stačila vteřina s ním, když se přestal hlídat a to on nedělal skoro nikdy. Vůbec nedokáže přemýšlet nad tím, co se tu děje, prostě jen ví, co chce a to je Gackotva blízkost, další a další polibky. V jeho věku to prostě nejde ovládnout a nějaké hranice, ty přestaly existovat před malou chvílí. To by nesměl okusit jaké to je. Další prolnutí rtů nutí jeho tělo k jemným záchvěvům a rozhodně chtít mnohem víc, než jen pár polibků. Nehlídá se a klidně by mu odkýval naprosto všechno, protože následky, to je něco, co rozhodně nedokáže řešit a už vůbec ne to, že by se Mir mohla kdykoliv vrátit. Jejich možný vztah už je úplně mimo jeho momentální kapacitu. Unikne mu tichý, tlumený povzdech, když ucítí jeho stehno na těch nejcitlivějších partiích a nevědomky se proti němu pohne, aby si užil ještě víc podobných pocitů. Je to neskutečné lákadlo. Neuvědomuje si, jak moc mu to chybí, prostě nemá čas, ale když se něco takového stane, nejde říct dost. Je o tom přesvědčený. Snaží se být obratných v oplácení polibků, ale zase tolik zkušeností nemá. Vlastně sebou nechává trochu vláčet a jeho tělo se podvoluje všemu, co po něm Gackt chce. Dlaně vyjedou automaticky přes hrudník až na ramena a protáhne je kolem krku. Prsty pravé ruky už vjíždí do pramenů, které chtivě stiskne a nemá v plánu je jen tak pouštět. Stisk na boku, už je skoro příliš a dá to svým hlasem najevo. Jenže to celé nemá mít dlouhého trvání. Přijde o jeho rty a vzápětí i o něj. V první chvíli na něj udýchaně kouká, několikrát zamrká a v očích se mu objeví naléhavost a zároveň i smutek hraničící s výrazem štěněte odloženého v dešti. Oplácí mu pohled, něco v něm ho fascinuje, že se nedokáže jen tak odtrhnout a dlaněmi svírá okraj stolu, aby se neodporoučel k zemi. Ještě pořád má pocit, že svaly v nohou prostě nemá. Možná se spíš steče pod stůl, jak moc to s ním zamávalo. Jakmile se k němu Gackt otočí, odvrátí tvář stranou a skousne si ret. Teď už je vážně smutný, protože to bylo očividně příliš. A k tomu se mu do hlavy dostane ještě jedna myšlenka a ta se týká Mir. Co když jsou opravdu...A on tady tohle. Rozhodně si to dává za vinu. Ne, že by byl tak sebevědomý, aby si myslel, že ho sbalil, ale neměl to vůbec dopustit. Krátce si tiše povzdechne a začne skládat učebnice do tašky. A ne, prostě se na něj nepodívá, má strach, že by se zbláznil znovu. Je zvědavý, jak se zvládne učit v jeho přítomnosti. To prostě nejde, bude tohle mít pořád před očima. Asi se mu o tom bude i zdát. +Kruci.+"Uhm." Konečně se dokope vydat alespoň nějakou hlásku. Pohled mu padne na sklenku ginu. Alkohol? Prostě to celé něčím spláchnout? Beze slova se rozejde jeho směrem a sevře prsty kolem sklenky, než ji do sebe na drzo pošle. Zamává to s ním řádně ale ne tolik, jako jejich polibek. Trochu se mu ovšem uleví. V očích mu zůstává jemný stín, pořád trochu touhy, které se nedokáže zbavit. Těkne očima z těch jeho na rty a zase zpátky, než zavrtí hlavou, aby z hlavy dostal všechno, na co by myslet neměl. Jen mu připadá, že Gackt mu musí nutně vidět až do žaludku a to se mu nelíbí.
"To je v pohodě, jsem zvyklý jezdit pozdě. Bývám dlouho na brigádě většinou." Usměje se široce. Nutí se k tomu, jenže co mu má říct? Že by to nejradši udělal znovu bez ohledu na to, jaká je realita? Za tohle by je ze školy snad vyhodili oba.
"Uhm, takže...Já už asi půjdu. Arigato za uhm..." Odmlčí se na chvíli, stejně mu to nedá, někdy uměl být urýpaný až hrůza.
"Praktickou ukázku a doučování." Vypadne z něj nakonec a nejradši by se plácl do čela. Co mu to tu vykládá, proboha?
"Tákže..." Protáhne trochu a mávne rukou ke dveřím.
"Už asi...no půjdu." Místo toho, aby se otočil na patě, jen znovu sáhne po látce jeho trika, protože to prostě ovládnout nedokázal. Vyhoupne se na špičky, ale uprostřed pohybu se zastaví. Jeho tváře zrudnou, v očích skoro vyděšený výraz nad tím, co dělá a teď se opravdu otočí, aby mohl vykročit ke dveřím. Musí od něj rychle pryč nebo za sebe vážně neručí.
Gackt
Ohlédne se po něm, když uslyší nezaměnitelný zvuk ukládání učebnic do tašky a pozoruje každičký jeho pohyb, až dokud Zyean nevykročí jeho směrem. Nechá ho, aby toho panáka vypil a na okamžik si vloží obě dlaně do kapes kalhot. Je mu líto toho výrazu, který teď má, doopravdy ano. Způsobil to on sám a jeho nezřízená dravost. Neměl si s tím vůbec začínat, ale to byl celý on. Vnitřně sebou trhne, když mu vidí v obličeji, že na něj ten panáka příliš silný, jako by ho chtěl podržet, kdyby se mu ta kolena snad opravdu podlomila, ale není to třeba a on zůstane stát. Ví, co s ním udělal, že s ním zamával, jenže se mu do omluvy pořád nechce. Chvíli hledí před sebe do podlahy a nutí sám sebe, aby se začal chovat jak se sluší, než se ozve Zyeanův hlas. Pomalu oči zase zvedne k těm jeho a trochu stiskne rty. Odmlouvá mu a to on nemá rád. Jasně, lítá si, kde ho napadne, ale to bylo před tím, než přišel sem. Trochu oči přivře a dává najevo, jak moc se mu to nelíbí. To poděkování za praktickou ukázku ho vnitřně popíchne ještě o trochu víc a pořád nehne ani brvou, když to vypadá, že Zye skutečně odejde. Jenže jakmile ho má zpět u sebe, ruce mu automaticky vylétnou na jeho předloktí a jejich pohledy se zblízka střetnou. Rozklíčuje pohled v jeho očích během vteřiny, Zye se mu vysmekne a otočí se k němu zády, ale on se v mžiku natáhne, popadne ho za ruku a pošle si ho zpět proti svému tělu. Skončí s ním v novém polibku, ne nepodobném tomu prvnímu, jednou dlaní pevně svírá jeho zápěstí a druhou přitiskne z boku na jeho hrdlo. Přidržuje si ho u sebe dostatečně dlouho na to, aby se přes něj přelila nejnaléhavější vlna vášně a pak ho opatrně zase pustí. "Jede to ve dvacet dva padesát." Řekne mu trochu ochraptěle, než ho mine, aby si mohl dojít pro ponožky a bundu. U dveří se obuje, nacpe kapsy nutnostmi jako klíče, mobil, peněženka a pokyne mu ze dveří. Teprve čerstvý vzduch ho trochu zchladí a projasní mu hlavu. Chvilku vedle něj kráčí mlčky směrem k zastávce. Nejel hromadnou dopravou od dětství. Raději trpí v zácpě.
"Hmm, poslyš, asi bych se ti měl omluvit. Potíž je v tom, že se mi nechce." Potlačuje rozverný úsměv. Po očku se na něj podívá.
"Mrzí mě, jestli jsem udělal něco, co je ti teď nepříjemné. Za to jediné se omluvím." Zastaví se uprostřed ulice pod lampou. Skoro nikdo tu není. Tahle čtvrť je velmi klidná. Kdyby kouřil, snad by si i zapálil. Místo toho si jen povzdechne a na chvíli se podívá na hvězdné nebe nad nimi.
"Já vím, já vím… Mirai, škola, student, učitel… bla, bla, bla..." Vrátí modré oči k těm jeho. Není takový parchant, jen si musí sám sednout a pořádně popřemýšlet. Teď to nemá smysl.
Zyean
"To nemáme moc času." Prohodí, aniž by se stačil zarazit, protože tohle mohlo vyznít všelijak. Ne, že by se čemukoliv bránil. Už ani tomu, aby ho doprovodil. Těší se, že s ním stráví ještě trochu času. Posbírá si své věci a popadne svou bundu, kterou nezapne, jen ji nechá povlávat u svých boků. Nic neříká, je to až k podivu, jak dneska málo mluví. Vlastně trochu čeká na Gacktovu reakci a zarytě kouká pod nohy. Před očima má pořád dokola se opakující polibek a může jen doufat, že s takovou do ničeho nenarazí. Trochu sebou trhne, když Gackt promluví a zatím se na něj nepodívá. Neubrání se však spokojenému pousmání, když mu řekne, že se omlouvat nechce. Asi by ho mrzelo, kdyby řekl opak. Potlačuje nutkání sáhnut do bundy a vytáhnou cigarety. No jo, další menší zlozvyk, ale to by mu asi ukazovat neměl. Jen je tak nervózní, že by to rozhodně uvítal. Pomalu se na něj podívá a krátce zavrtí hlavou.
"Možná jen to, že jsi mě nenechal dopít to pivo." Nehlídá si zase pusu a zatváří se úplně nevinně. Musí mu dát najevo, že nelituje ani vteřinky a ničeho, co se mezi nimi událo. Nebojí se toho, už si to celkem dokázal v hlavě srovnat. Prostě se dokáže koukat po obojím a Gackt s ním řádně zamával. A pak se zase zarputile podívá do země, když zmíní Mirai. A ne, pořád z toho nedokáže odhadnout jejich vztah a chce to vědět. Pochybuje, že by mezi nimi kdy mělo být něco víc, než podobné chvilky a ani u těch si není jistý. Bylo by to prostě moc nereálné, když se podívá na sebe a na něj, ale pokud je Mirai jeho...Prostě nemá žaludek, aby něco podobného dělal. On byl vždycky upřímný, snažil se o to a tohle nebyl jeho styl. Ty ostatní slova skoro přeslechne, na tom mu moc nezáleží, i když by mělo. Zlehka zavrtí hlavou a zatím pořád jen mlčí. Přerovnává si to v hlavě. Je rozhodnutý se ho na to prostě nezeptat. Uvědomí si, že už vedle něj nejde. Zastaví se po pár krocích, než se ohlédne a zaboří ruce do kapes. Pomalu zase zvedne oči k němu. Chce toho tolik říct a přitom si nemůže vybrat, co z toho. Drží se zuby nehty, aby nezopakoval to, co se dělo před chvílí. Klidně tady na ulici.
"Proč Mirai?" Vypadne z něj dřív, než se stačí zarazit a trochu na něj vytřeští oči, když si to uvědomí.
"Nemyslel jsem, že by...totiž. Já nechci říct, že..." Zamotá se do toho dneska už poněkolikáté a už to nezvládne. Prostě sáhne do kapsy bundy, vytáhne krabičku a zapálí si.
"Zapomeň...zapomeňte na to." Odmlčí se na chvíli a vypadá už zase trochu nešťastně a zoufale, jak neví z které do které.
"Nebo ne, já prostě nevím." Rozhodí rukama a začne se rozhlížet po ulici. Nějak to ze sebe potřebuje dostat, ale zároveň to prostě nejde.
"Je mi dvacet kruci. Jak mám po tomhle všem vůbec přemýšlet?" Protočí sám nad sebou očima a upře je vzápětí na něj s jasnou výčitkou, že za ten guláš v jeho hlavě nemůže prostě on.
"Taky mě mohl někdo varovat, že tohle doučování má dost citelný, vedlejší účinky." Dá mu jasně najevo, že to na něj tolik zapůsobilo a dlouze si potáhne. Teď by ten autobus uvítal, ale nemají zas tak málo času, jak si původně myslel.
"A vůbec nechceš jít trochu víc do tmy." Pobídne ho gestem dlaně, protože má pocit, že na něj bude koukat ještě chvilku a...Je jediné štěstí, že stojí o kousek dál. Tak aspoň neucítí v plné síle ten pitomý parfém.
"Myslím, že se radši projdu." Nechá koutky vyhoupnout, aby bylo jasné, že tohle by prostě jen vtip.
Žádné komentáře:
Okomentovat