Boogie x Toshiya - Když budeš hodný, můžeš si hrát. - část 4.

(planetárium)

Toshiya

Pozoruje každý výraz, který mu Boo nabídne. Už teď si je jistý, že ani jednomu z nich nedokáže odolat a začíná si konečně připouštět, že to tak je. Asi nemá příliš smysl tomu vzdorovat, ale taky ví, že ho něco jen tak nezmění. A to byl většinou problém. Jemu to bylo upřímně jedno, ale těm v jeho okolí většinou ne.

"Musím ti z té hlavy první vymazat všechno ostatní a pak to půjde." Ozve se jeho roztoužený hlas, když si zase užívá jeho kůži a dokonce si dovolí několik polibků na hranu čelisti, než si dravě uzme jeho rty. Sám jak kdyby nevěděl, co si doteky užívat jako první. Chvíli na něj doráží v klíně, chvíli dobývá jeho zadní partie, kde mu ukazuje kolik zákoutí a citlivých bodů mají, aniž by se dobýval dál. Prostě si usmyslel, že ho nechce tady na polštářích, i když je to pro Boogieho asi romantika. Co on ví, pro něj je to jen pár vesmírných těles, co s nimi? Ten důvod je hlavně to, aby to bylo to nejlepší, co by mohl Boo zažít a se vším všudy a tady v polních podmínkách, jak si je sám nazve, to příliš možné nebude. Za to u něj doma to bude mnohem lepší. Tak je postel, kde se mu rozhodně bude líbit, protože je dost velká. Je tam plná skříň jeho hraček, na které on sám nedá dopustit a hlavně je tam nerušený klid. Ne, že by mu vadil adrenalin, právě naopak, ale zase je tu to něco, co pro něj chce udělat navíc a ano, dost ho to štve, ale stejně nedokáže přemýšlet jinak. Tedy do okamžiku, než mu Boo začne boky vycházet vstříc. To je víc než dokonalé lákadlo, aby přestal vládnout sám sobě. Co když to opravdu udělá? Nikdo neříkal, že to musí být poslední zážitek dnešního dne.

"Nesnáším tě za to, o čem mě nutíš přemýšlet." Pustí ze sebe další z často nepochopených komplimentů, protože tak to prostě je. Cokoliv se odlišuje od jeho normálu, je pro něj k naštvání. Další pohyb Boogieho boků ho přivádí k šílenství a naopak jeho slova ho nutí se mu podívat do tváře. +Má strach? A co je mi k čertu po tom?+ Dohaduje se sám se sebou a není si úplně jistý, co s ním teď provede. Boo ho nutí v sobě hrozně tápat a to se mu taky nelíbí. Přesto všechno se skloní víc nad jeho tělo a krátce s jistou provokací v očích, si navlhčí prsty vlastním jazykem.

"Rozhodl jsem se, že ho mít nebudeš." Zní to skoro jako další výhrůžka, když mu protáhne paži pod bedry a donutí jej víc se prohnout v zádech. Několikrát promne jeho kůži na boku, ke kterému se dostal a navlhčenými prsty dráždí vchod do jeho nitra, aby ho donutil se co nejvíce uvolnit.

"To, co jsi zatím zažil, se s tím nedá srovnat." Nesnaží se ho připravit na to, co ho čeká, jak chce víc podpořit fantazii. 

"Jsou věci na tomto světě, které nejde pochopit, ale musíš je zažít." Šeptá mu do ouška, než ho několikrát políbí pod něj. Už se rozhodl, prostě to udělá. Ukáže mu bránu do pekla, tam nutně po tom všem musí chtít každý.

"Jednou zkusíš a nebudeš chtít jinak." Pokračuje dál ve svém vlastním výkladu této látky a překlad do slovníku běžného člověka by asi byl: Už nechci, aby ses ohlížel po někom jiném. Ale na to Boo taky asi bude muset časem přijít sám. S jeho slovy se konečně dostane do jeho nitra a hledá ten správný bod, který jakmile najde, dá mu to krásné tělo pod ním jistě najevo.

"Za chvíli už to nebudou jen hvězdy, ale Velký třesk. Připravený?" Zeptá se ho s nádechem chladného pobavení, které protkne jeho dlouhý výdech a přidá postupně i další prsty. Teď už vážně dost platit nebude. 

Boogie

Vlastně není tak těžké představit si, že se mu to povede. Už teď je Boo napůl mimo a při polibcích na čelist se jemně usměje. Pak už spolu ale skončí v další vlně velmi vášnivých polibků. Už se učí mu je alespoň trochu oplácet. Není schopný ani na okamžik převzít iniciativu, není si jistý, že to vůbec lze, ale už mu celkem schopně vychází rty vstříc. Tedy do okamžiku, kdy se Toshiyova dlaň začne činit v jeho klíně nebo mnout jeho pozadí, až Boo zapomíná i na to, kdo je on sám. Pravidelně vzdychá do jeho rtů, i když jenom potichu, dávno už neví, kde přesně oba dva jsou a nechat pocity, aby si vzaly jeho mysl, je velmi lákavé a příjemné. Prostě se tomu odevzdá a přestane s tím vším bojovat. Je to trochu jako nějaká droga. Jen malinko ochutná, zábrany padnou a pak už je všechno jedno, hlavně ať to nekončí. 

"Cože?" Zamumlá zmateně už trochu oteklými rty, když se ozve Toshiyův hlas. Není to poprvé, co ho z něčeho viní a opravdu rád by teď chtěl vědět, co se mu prohánělo hlavou, že řekl tohle, ale nedostane k tomu příležitost a později to z něj už nevymámí, to je mu jasné. Škoda! Určitě to ale bylo něco pěkného, když se za to na něj zlobí. Vydá ze sebe něco mezi zasmáním a odfrknutím, když mu Toshiya v podstatě nařídí, že strach mít nesmí. To se mu tak lehko řekne, ale je pravdou, že čím dál tohle zachází, tím víc se Boo zapomíná dokonce i bát. Když víčka rozlepí podruhé, je to přesně v okamžik, když si Totchi nasliní prsty a v tu chvíli je strach zase zpátky. Umí si domyslet, proč to dělá a za chvíli to pocítí na vlastní kůži. Tohle tak docela nečekal, i když měl. V tu ránu má oči dokořán, hledí někam nad něho a vůbec neví, jestli se mu to líbí nebo ne. Vlastně to v něm vyvolává příjemné pocity, ale zároveň se hrozně stydí. Tam by mu asi neměl nikdo sahat nebo ano? Podvědomě se stahuje, co nejvíc to jde, ošívá se a je jen malý kousek od toho, aby mu řekl Dost, které neexistuje, jenže Toshiyův hlas mu slibuje nevídané věci a on ho musí poslouchat. Na uchu cítí jeho dech, poslouchá jeho sliby, lákání… Všechno, co mu doposud Toshiya ukázal vlastně bylo hezké a pokud tohle bylo to nejlepší… 

"Já..." Nadechne se jenom, když se dlaněmi opře o jeho prsa v jakémsi minimálním pokusu o přerušení téhle šílenosti, ale hned na to zase povolí a pak už se jeho hlas zlomí do táhlého, dlouhého zasténání, když ucítí jeden z jeho prstů uvnitř. Kruci! Zalomcuje s ním slastná vlna, když se Toshiya dotkne nějakého místa, o kterém netušil, že ho má a které nabízí mnohem lepší prožitky, než cokoliv jiného na jeho těle. Teď už mu začíná vážně věřit, jen nechápe, proč tohle nedělají všichni a celé dny. Rychle zavrtí hlavou. Není na to připravený ani trochu, jenže planety už se daly do pohybu a není možné je zastavit. Je pro něj velmi obtížné se uvolnit a pustit ho dál, ale Toshiya si svou masáží najde cestu i bez toho a Boogieho oči se rozšíří ještě o něco víc. Nemyslel si, že by to díky tomu mohlo být příjemnější, ale je a on se pod ním začíná trochu zoufale kroutit. Vůbec nevnímá svoje steny, ani napínání těla a podvědomé natáčení se směry, kde je to příjemnější. Je z toho dokonale v pasti. Co mu to jenom dělá? Chvílemi jsou to skoro zoufalé povzdechy, ale ještě chvíli podobného dráždění a snad si sáhne na vrchol potřetí za odpoledne. Pak už po svých asi vážně neodejde. Co doma řekne mámě na svůj vymazaný výraz, to pravdu netuší. Místo podobných myšlenek si ale osahává Toshiovy pevné paže a způsobuje si tím ještě dokonalejší pocity. On je tak krásný… Má prsty kdo ví kde a Boo se tomu začíná slastně usmívat. 

Toshiya

Málem se upřímně rozesměje, když padne Boogieho cože. Tyhle reakce na svá slova a vlastně celou osobu má snad úplně nejraději. Vyvádět z míry, to by mu šlo a baví ho to. Asi by tím vydržel trávit celý život...vlastně ho tím tak trochu tráví. Na tváři mu proběhne zvrácené pousmání, ale nemá na něj příliš mnoho času. Boogieho tělo si bere celou jeho pozornost a taky marná snaha ho od sebe odstrčit.+To sis měl rozmyslet dřív.+ Okomentuje si to v duchu a málem se nad tím usměje opravdu. Vůbec nechápe, jak se to Boogiemu daří, ale s ním se cítí v mnohem lepším rozpoložení, než kdykoliv jindy. Asi mu za to vážně koupí nějaký hezký dáreček a pěkně provětrá své konto. Pozvolna začíná přemýšlet ve stylu, jsi můj a dostaneš cokoliv, co si zamaneš a ostatní můžou jen tiše závidět, ale opravdu hodně tiše. Věnuje se mu opravdu pečlivě. Jak jindy nebyl příliš trpělivý, teď se obstojně krotí, aby mu dokázal, že nelže a myslí to všechno vážně. Zavaří si tím, že Boo nebude myslet na nic jiného, ale nemohl by se sebou žít, kdyby to bylo jinak. Jeden prst za druhým ho nutí, aby jej později pustil dál a mnohem blíž. Hledá pořád dokola místečko, které bude strůjcem těch nejslastnější pocitů a snaží se, aby ty špatné neměly místo. Jeden by řekl, že je pozorný...On by za to dotyčnému s přehledem nafackoval. Pořád se ujišťuje, že jen jde o to, aby si to sám užil, co nejvíce. Teď už si však lže do kapsy. Nejde o něj a sobeckost je utlačována do pozadí.

"Ty co?" Zeptá se ho, aby jej donutil mluvit a mohl si víc užít jeho hlasu, který s každým dalším dotekem naplňuje místnost ozářenou jen hvězdami. Tohle není zvukotěsná místnost a pokud někdo půjde kolem, rozhodně je uslyší. Je to ale to poslední, co by ho trápilo.

"Hm..." Zavrní hlubokým hlasem, když už dojde ke konci svých příprav a začne se připravovat on sám. Pomalu se víc napasuje mezi jeho stehna, zapírajíc se jednou dlaní vedle jeho hlavy a druhou zvedne štíhlou nožku ještě o kousek, víš.

"Jeden by z tebe vymlátil duši." Ozve se se smyslným podtónem do jeho ouška a je na řadě zase překladač. Volně přeloženo, jsi naprosto dokonalý a budu mít problém se od tebe odtrhnout. Líp to prostě nedokáže, ale oči mluví za hodně, těm už tolik poručit neumí, i když se o to dost často snaží.

"Teď už budeš můj se vším všudy, užij si první pořádnou jízdu." Popřeje mu, než se rty opře do těch jeho a začne si razit cestu do Boogieho úzkého nitra. Jeho hrdlo opustí několik tlumených stenů, jak do něj proniká pořád hlouběji. Poslední, co by chtěl, je mu ublížit a podle toho se taky zařídí. Polibky jsou dravé a naléhavé, aby dokázal sám sebe krotit a nezničil ho hned ze začátků. Nesmí ani myslet na to, že ho má opravdu jako první, jinak by skončil hned a následovalo by další a další kolo. Toho se prostě jeden nikdy nepřejí. S delším výdechem do jeho měkkých rtů se zastaví až je v něm úplně celý a dá mu nějakou chvilku, aby ho opravdu přijal. Klesne přitom na předloktí, nožku si zvedá výš podél svých boků a pohodlně ji zahákne za své stehno.

"Třeba se ti nakonec nebude chtít domů." Nabídne mu osobitě možné trávení dnešního dne a večera. Něco si vymyslí a jeho rodiče mu to sežerou, o tom nepochybuje. A že by věděl, co si s ním počít, jen si je jistý, že by ho do školy vezl polomrtvého, ale užil by si to, to zas ano. Svou dlaní hruběji pohladí stehno až k lýtku a zase zpátky, než se pohne úplně poprvé. Před očima se mu zatmí, jak moc úzký Boo je a dokáže se přinutit k několika pomalým přírazům, než se jeho tempo zrychlí, jak už sobě nevládne. Následují další polibky, občas se neuhlídá a stiskne jeho spodní ret mezi zuby mnohem víc, než by možná měl. Pak jeho nožku pustí a přesune si Boogieho dlaň na své vlastní pozadí. Pomáhá mu s prvními doteky, užívá si je opravdu naplno a těší se, na to co mu předvede on sám.

"Nic není zakázané, to si pamatuj." Šeptne mu trhaným hlasem.

"Se mnou rozhodně ne." Další tlumený povzdech na sebe nenechá dlouho čekat, když do něj prudčeji přirazí a musí se na chvíli zastavit, aby neskončil už teď. Tohle je to pravé mučení, ale naprosto dokonalé. 

Boogie

Ta otázka ho překvapí. Už totiž úplně zapomněl na to, že chtěl říct nějakou větu. Několikrát zamrká, jak se snaží poskládat jakoukoliv větu, ale vzdá to. Nemá ani ponětí, jak se to dělá. Tu nožku už má tak vysoko, že to ani víc nejde a má pocit, že má ty Toshiyovy prsty snad až v krku. Cítí se velmi odhaleně, příliš bezbranně, ale zároveň hrozně krásně. Ucítí na sobě váhu jeho těla, v uších vnímá jeho zamručení, ale ani tak si nedovede příliš poskládat, co přesně to znamená. Jen přesune dlaně z jeho ramen kolem jeho krku a víc ho k sobě přitiskne. Otevře oči až po jeho dalších slovech o vymlácení duše. Tak tohle vůbec nepochopil a znovu mu po páteři přejede zamrazení strachu. On tohle slovní spojení zná jenom s bitím, jenže už ho zná dost na to, aby si to slovo vymlátil dovedl vyměnit za vysouložil. Nezní to o nic méně děsivě. Vlastně by to měl být kompliment, ale asi mu ještě chvíli potrvá si to v hlavě nastavit tak, aby se tomu rovnou potěšeně usmál. Vlastně je to díky tomu takový dráždivý, podivný adrenalin. Ani ten další příslib není zrovna konejšivé slibování toho, jak bude všechno krásné a růžové. Měl by začít uvažovat nad tím, s kým to kam vlezl, ale na to je už moc pozdě. Proti svému tělu ucítí tlak něčeho mnohem většího, než jsou Toshiovy dlouhé prsty a s jistou dávku paniky mu dojde, že tohle je ono. Trochu to bolí, vlastně docela dost a zároveň se mu to v hlavě míchá s nastupující extází jakou nikdy nepoznal. Je z toho koktejlu zmatený a zároveň se ty slastné výboje stupňují, plazí se mu po těle, až ho celého objímají a nakonec mu všechno nepříjemné vymažou z mozku jednu pro vždy. Zůstane jen cosi neznámého a dokonalého. Má pocit, že je jím úplně plný a zároveň má co dělat, aby mu stačil oplatit všechny polibky, kterými na něj Toshiya neustále útočí. Tohle je šílené. Dokonce uslyší i jeho hlas. Není to moc zřetelně, ale za to celkem pravidelně a je to moc příjemné. Takový malý důkaz toho, že je v zajetí extáze i on. Všechny pohyby se na okamžik zastaví, zatímco Boo trochu povolí svoje tělo. Rychle a prudce oddechuje, na několik dlouhých okamžiků upře oči na hvězdy nad nimi a pak honem zaboří prsty do Toshiyových vlasů, než je spojí první společný pohyb. Prudce zvrátí hlavu dozadu, hlasitě si zasténá a vůbec neví o tom, že si ho za ty vlasy stejně prudce přitáhne na hrudník. Nechtěl by mu ublížit, takový není, jenže si zrovna moc nevládne. Nemůže uvěřit tomu, co mu tady Toshiya nabízí. On by opravdu chtěl, aby odjel s ním k němu domů a zůstal až do rána? Mohl by ho po tomhle všem poslat pryč, přece by dostal to svoje, ale on řekl tohle. Než Boo kývne, bude si muset ujasnit, že spánek asi na prvním místě nebude, ale… on by po tom všem asi vážně chtěl jet s ním. Jejich pohyby jsou pomalé jen zpočátku, ale pak se přetaví v něco divokého a rychlého, stejně jako jejich polibky. Tohle je opravdu smršť, ale jeho mladé tělo ji naštěstí zvládá dobře. Sice neví, kde zrovna je, ale stíhá to! Boogieho dlaně se ocitnou na Toshiyově pozadí a s tím uvědoměním mu koutky rtů vystřelí nahoru. Sám by tam asi nesáhl, ale kruci, on má dokonalý zadek, který se hýbe proti jeho bokům a je v tom něco hříšného. Vlastně se mu to hrozně líbí. Tiskne ho k sobě, osahává si ho a i když si ho ještě nedovolí přivlastňovat, stejně se mu ten pocit vkrádá do hlavy. Toshiya mu šeptá, aby zahodil ostych, aby udělal cokoliv jenom chce a Boo by možná i rád, jenom zrovna nestíhá vůbec nic navíc. Je to podivně osvobozující vědět, že je s někým, s kým může být svobodný úplně ve všem. Ve věcech, co dělá i v představách. Nikdy v tomhle směru neměl divokou fantazii, ale možná ji Toshiya probudí. Hrkne si, když Toshiyovy boky narazí proti těm jeho tak silně, asi bude mít později kyčelní kosti úplně omlácené. A kdyby před tím nebyl párkrát v oblacích, asi už by dávno byl. V tuto chvíli už zarývá nehty do jeho kůže a barva hlasu nabírá lehce ochraptělý podtón. Kdyby ho někdo nahrál a později mu to pustil, tvrdil by, že tohle rozhodně není on a umřel na stud. 

Toshiya

Zatíná prsty dlaně, kterou se opírá o polštář pod ním. Nedokáže ze sebe s prvním pohybem dostat už ani slovo. Chce mnohem víc, rychlejší pohyby, které ho donutí opravdu sténat jako zvíře. To je to, co ho dokáže uspokojit. Doteď to tak bylo. Jenže něco je jinak od první chvíle, kdy Boo vstoupil do jeho bytu. Touha ukázat mu, že všechno může být úplně jinak. Ukázat mu, co všechno by mohl mít a co všechny by se v jeho přítomnosti mohlo dít. Je to k nesnesení, že takto přemýšlí a přitom si nedokáže poručit. Jen jediná osoba, tohle dokázala a ta je pryč. On nebyl z těch, kdo obvykle propadá podobným pocitům. Konečně se trochu ovládne, aby neskončil příliš brzy a začne dobývat jeho nitro a pravidelnými přírazy, které se s každým dalším stupňují. Jeho hlas už je slyšitelný, ale pořád ho v sobě dost tlumí. Připadá to, že by se tím přiznal, jak moc příjemné mu to je a jak moc se mu dostal do hlavy. To se nestane! Pozdě, už to dovolil. Málem by se neudržel a protočil by sám nad sebou očima v sloup. Naštěstí k tomu příliš prostoru nemá. Můžou za to Boogieho doteky, které ho nutí vypnout své typické myšlenky ještě na malou chvíli.

"Boo-chan." Unikne mu neplánovaně, když se znovu vrátí na předloktí a sevře jeho hebké prameny, sám si nedokáže uvědomit jak moc. Utočí na jeho rty, na krk, který nejspíš ponese památky jejich společného pozorování hvězd. Kdyby kdykoliv přišel, nejspíš by to ani nepostřehl, jak moc je zabraný do jejich společné chvíle. Mohly by tu stát davy, klidně i tleskat, pískat na prsty a on si jich ani nevšimne. Tohle chování ho bude stát všechno, možná si to později opravdu uvědomí, ale ne teď. Stiskne víc jeho stehno, když pošle boky proti těm jeho zase dost prudce a už s tím nepřestane. Hodlá uhnat jeho i sám sebe, aby se dokázal alespoň trochu ovládnout a nezastavil na nejbližším parkovišti s novým přívalem touhy, který by ho jistě popadl. Potřebuje se trochu zničit, aby dal Boogiemu oddech. Snad to bude jednou stačit, déle už tu prostě být nemůžou. Ještě jednou si užije příraz v jeho blízkosti, než se narovná a dosedne na paty. Společně s tím pohybem si ho za stehna táhne víc na sebe a zvedá jeho pozadí z měkkého polštáře. Nutně potřebuje výhled na všechno, co mu jeho tělo nabízí. Dopřeje mu pohlazení až po kotníky, než ho znovu silně popadne pod koleny a posílá ho proti sobě. Cítí na čele první kapičku potu, která propluje skrze vlasy spadající do tváře. Na rtech se mu objevuje střídavě slastné pousmání s pološíleným, trochu ironickým úšklebkem, kterým se snaží všechno maskovat. Tohle nejde dlouho snést. Je příliš krásný, až moc dobře se na něj kouká, když se jeho tvář mění s tím, co tady provádějí a navíc...Zatím je jen jeho. Nedovolí, aby byl někoho jiného. S dalšími, podobnými myšlenkami zakloní hlavu a skrze jeho rty se vydere delší zasténání, které už je naprosto přirozené. Ještě několikrát ho pošle proti sobě, než nechá s vrcholem jeho tělo padnout zpátky do polštářů úplně a sám klesne na předloktí, opřená vedle jeho hlavy. Tvář boří do kůže na jeho krku, spíš ohybu mezi ním a ramenem. Nedokáže poručit hrudníku, aby se zvedal příliš rychle, stejně jako svým rtům, aby všechny příjemné pocity věnovaly hebké kůži. Užívá si plnými doušky, co je jeho. Vdechuje Boogieho vůni, přejíždí dlaní po těle, když se víc zapře o levé předloktí. Teď nepotřebuje slova, ale úplně všechno ostatní a je vidět, že se vůbec nehlídá. Dojde mu to až o pár vteřin později, když se mírně pozvedne. Bude se k němu chovat, stejně jako k ostatním. Tohle byla slabost, kterou u sebe prostě netoleroval. Přesto všechno odhrne pár pramenů z jeho tváře a následuje úšklebek.

"Začínám mít pocit, že moc dobře víš, co děláš..." Obviní ho vzápětí, protože je to jednoznačně jeho chyba. Zamračí se na něj hrozivě, než ho dravě políbí a odvalí se stranou. Ještě mají několik minutu, než je odtud vyhodí. Podívá se na Boogieho a jeho výraz s mírně pozvednutým obočím, než po něm hrábne a beze slova si ho přitáhne na svou hruď.

"Ale nemysli si, že tohle budu dělat pořád." Zavrčí na něj nepříjemně, i když už zase boří tvář do jeho pramenů.

"Je to jen proto, abys neběžel vybrečet se domů." Ano, jenom proto a kvůli ničemu jinému! 

Boogie

Je už úplně bez sebe, ale jeho oslovení slyšel moc dobře a stejně tak si někde v podvědomí dovede uvědomit, že to nebylo jenom tak. Ano, říkal mu tak od první chvíle, ale tón jeho hlasu… ne, tohle si určitě nenamlouval. Nechává se jím tahat za vlasy, sotva mu stačí nastavovat pokožku krku nebo rty a má pocit, že z toho všeho bude za chvíli šílený. Už si ani neuvědomuje ty obouchané kyčle, je mu to jedno. Přestane být, až se vzpamatuje a postaví na nohy, ale teď létá kdesi mezi galaxiemi přesně tak, jak mu Toshiya slíbil. Je donucený otevřít oči a zjistit, co se děje, když přijde o blízkost Toshiyova těla. Vidí ho nad sebou v kleku a je to zase úplně jiný pohled, než doposud. Několikrát prudce zamrká, ale vzápětí si popojede na polštáři do velmi odhalené a odevzdané polohy. Jenže v tuto chvíli je mu to už jedno. Průnik se stane ještě mnohem hlubším a jeho to přinutí znovu se propnout v zádech. Pokusí se rukama zašátrat okolo sebe a najít nějaký stabilní bod, ale není tu nic, čeho by se musel držet. Není to potřeba, Toshiyův stisk je železný, ale je to spíš pro jeho vnitřní pocit. Tohle týrání nemá konec a on má pocit, že už to prostě nemůže déle vydržet. Buď exploduje jeho klín anebo srdce. Nejspíš se to stalo oboje najednou, protože se probere po několikavteřinovém zatmění a uvědomí si, že si tu chvilku opravdu nepamatuje. Teď už leží celý uřícený v polštářích a Toshiyu už má opět v náručí. Uvědomuje si jeho horké rty na krku i kluzkost jejich těl od potu a má pocit, že mu srdce vymlátí díru ven z hrudi. Silně rozechvělýma rukama se ho drží kolem boků jako by měl strach, že upadne i vleže a pomalu si začíná uvědomovat všechno to něžné konejšení jeho dlaněmi i ústy. Konečně mu přestane hučet v uších a po jeho těle se začne rozlévat neskutečná únava, ale také neuvěřitelně příjemné, uspokojené pocity. Všechno je to ještě umocněné náhle tolik jemnými dlaněmi. Podívá se mu do očí, ale… ne, žádný stejně jemný úsměv, ale už klasický Toshiya. Nadechne se, ale nemá ani sílu mu odporovat, takže jen udělá jakousi grimasu, která značí, že to není pravda. Pozná, že se chce odsunout o dvě vteřiny dřív, než to doopravdy udělá, ale i když se mu prsty svezou po jeho kůži, nedovede tomu už zabránit. Kruci…! Svěsí dlaně na svoje břicho a upře oči na strop, ale v další vteřině už se jako pírko ocitne přímo na jeho těle a neuhlídá si vypísknutí. Jenže se hned na to opravdu šťastně usměje a vysílá k němu pohled plný něhy. Nechává ho, aby si hrál s jeho vlasy, když se mu v nich tolik líbí. 

"Uhmmm…." Udělá na souhlas, ale on moc dobře ví, teď už ano. 

"A když domů opravdu nepojedu?" Řekne po chvíli a čeká, co Toshiya na to. Tohle přece na začátku chtěl. Boo se jemně kousne do spodního rtu a znovu se nenuceně uculí. Spokojenost je mu vidět v očích. Měl by se natáhnout pro svoje oblečení a dát se rychle do pořádku, jenže se mu teď tak moc nechce… 

Toshiya

Upírá své oči někam do strany, aby se na něj nemusel podívat. Má pocit, že tím by na sebe prozradil úplně nejvíc a to přece nejde. Už jen to, jak se k němu teď chová, by vydalo na knihu, jak zamávat s jedním ledovým učitelem a ještě k tomu, by se s ním měl mazlit? Nebo mu snad říkat nějaké sladké pitomosti? Krátce nad sebou zavře oči, ale před nimi má stejně jen Boogieho, který si tam moc užíval jejich společnou chvilku. Tohle z ní jen tak nedostane a bude se muset hodně přemáhat, aby si udržel znechucený výraz, který si snad odjakživa pěstuje. Pak ale oči přece jen skloní a vrátí je k Boogiemu, který si hoví na jeho hrudníku a ten výraz!!! Sakra!

"Můžeš se přestat na mě tak dívat?" Napomene ho jako první, ale výraz v jeho očích o nějaký půl stupínek zjemní. Tohle asi ještě nikdo neviděl. Přesto všechno očividně neovládá své ruce a ty hedvábné prameny prostě ne a ne pustit. Je to snad jeho prokletí, aby si s nimi pořád hrál. Bude ho za ně nejspíš tahat při každém doučování, jestli se k nějaké matice vůbec dostanou.+Slíbil jsi mu lepší známky.+ Připomene si a je vidět, že v jeho přítomnosti vypíná úplně. Krátce si povzdechne nad sebou samým a pak se ironicky pousměje. Ten výraz se změní na zaskočený, jakmile přijde na řadu přespání u něj. Kouká na něj, jak kdyby ho viděl poprvé a nechápe, kdy přišla ta změna. Když se viděli poprvé, nejradši by mu z toho bytu utekl a teď? Klidně se k němu nastěhuje a bude u něj celou noc i přes ty hračky, co u něj viděl? Koutky se mu zvráceně zvednou nahoru, když se skloní k jeho vlasům.

"Hm, tak ty už se nebojíš?" Brouká mu výhrůžně do černých pramenů.

"To nebyly jediné hračky, které doma mám." Provokuje dál jeho fantazii, ale není to tak, že by ho chtěl odhánět. Spíš naopak, jenže to prostě neumí dát najevo jiným způsobem. Bude muset okamžitě vymyslet výmluvu pro Boogieho mámu, aby ho u něj nechala. Z druhé strany u koho by ho měla raději nechat, než u váženého učitele se skvělou pověstí. Ještě, že nic z jeho malých záletů neprosáklo mezi lidi. Jinak by skončil jak s učením, tak i důvěrou. Teď ji ale má a hodlá ji bez pardonu využít.

"Nepustím tě domů. Možná jen zítra a pro věci." Prohodí ještě, když se od něj konečně odtrhne a pozvedne hruběji jemně řezanou bradu, aby ho mohl po svém políbit. Pak se mu upřeně podívá do očí a úšklebek na sebe nenechá dlouho čekat.

"Je na čase, aby ses oblékl, prdelko." V očích mu zasvítí už jenom při tom oslovení. Tak mu asi bude říkat, pro něj je to asi vrchol něžnosti.

"Za chvíli je tu majitel a tvůj zadek mu ukazovat rozhodně nechci." Natáhne se přes jeho tělo a nutně si musí do jedné z výstavních poloviček štípnout.

"Navíc musíme na nákup. Na celou noc těch hraček máme málo." Sdělí mu, jakoby se bavil o tom, co si dají k večeři. Pár okamžiků si drží naprosto vážný výraz, ale pak se snad poprvé za dvacet let krátce zasměje.

"To by vtip, ale něco jíst musíš, abys chvíli vydržel." Plácne ho po zadku, aby se konečně začal zvedat. Jako první mu natáhne kalhoty, než se věnuje těm svým. Poupraví mu košili, když už je Boo skoro jako ze škatulky a vděčí za to hlavně vlasům, které snad ani česat nemusí, otevřou se dveře do sálu.

"Hai, už jsme...hotoví." Odpoví mu Toshiya a podívá se na Boogieho se zvláštně spokojeným odleskem v očích. Majitel zmizí ze dveří a Totchi Boogieho přitáhne k sobě za pas.

"Udělám z tebe naprostého pitomce na matiku a asi mi to poprvé v životě bude líto." Odtuší, když společně s ním vykročí ke dveřím.

"No, asi ne, ale to si zvykneš." Dodá s mlasknutím, když tahá telefon a trpělivě vysvětluje Boogieho mámě, proč je důležité, aby u něj zůstal. Ten test prostě nezvládne bez řádné přípravy.

"Hm, zůstat u mě až do testu? Já opravdu nevím madam, mám tolik práce ale...kvůli vám...Zkusím s tím něco udělat." Hraje svou komedii a v ten okamžik stočí dravčí pohled na Boogieho. 

"Budeme společně doufat, že se mi to podaří. Hai, není samozřejmě vůbec za co." Rozloučí se s přáním úspěšného dne.

"Zlobivý kluk, že mamince ani chybět nebudeš?" Vypadá vyloženě pobaveně, když mu to říká.

"Takže obchod a lékárna, ať přerazím tu pitomou bolest hlavy a slibuju ti..." Nacpe ho do auta, než se skloní mezi dveře.

"Že ode mě nevytáhneš paty. Podepsal jsi smlouvu s peklem, Boo-chan. Ale neboj, u toho mučení je aspoň teplo." Narovná se, než zapluje na místo řidiče a vyrazí z parkoviště.