Boogie x Toshiya - Když budeš hodný, můžeš si hrát. - část 1.

(planetárium)

Toshiya

Ano, přesně zítra mělo být na řadě další doučování. Totchi vrčel už dneska večer a odnesla to třída večerního kurzu. Byli tam jen ti vybrání a mezi nimi i jeden mladíček, který vyčníval jen díky barvě vlasů, očím a tak trochu neschopností dávat pozor pět minut v kuse. A stejně se mu ho nepodařilo dostat na příkladech, které si z hlavy vymyslel. Ten kluk byl dost napřed a jemu to náladu navenek nevylepšilo. To, co si o něm myslel někde v koutku hlavy, bylo trochu něco jiného. Měl potenciál a proto ho hodlal dusit ještě víc. Ano, byla by ho škoda. Se zvláštním rozpoložením se dostal až domů a stejně pořád nedokázal vyhnat z hlavy výraz Boogieho, když od něj od toho parku utíkal. Co to s ním krucinál provedl? Co naplat, další doučování prostě proběhnout musí. Bude vrčet dál a tvářit se, že to s ním vůbec nezamávalo. Tak. Stejně v pozdní hodinu sáhne po telefonu a zavolá jednomu svému známému, který vlastní jisté místo. Hned, jak všechno domluví, položí telefon na konferenční stolek, hlasitě si zanadává, jakmile mu dojde, co to zas dělá a jde se radši napít. Má sto chutí zajít někam na sklenku, ale nakonec zůstane mezi zdmi svého bytu a tam se snaží očima propálit zeď a ta mrcha mu nedá nic zadarmo. Usne dost pozdě, brzo ráno je na nohou a začíná ten pravý maraton přednášek, zkoušek a posílání nevinných studentíků na dno rychlostí blesku. U něj nikdo neproleze jen tak o to se postará. Maximálně dva z nich, no spíš jeden. Podobné myšlenky mu vyženou koutky nahoru, dokud ve svém kabinetu nesáhne po laptopu a začne hledat číslo na známého, který učí na jisté univerzitě. Nepodaří se mu sehnat, co chtěl a tak sáhne ke krajnímu řešení a zavolá přímo Boogieho matce. Nahodí svůj společenský mód, který tasí jen v nejkrajnějších případech jako je zrovna tento a za pár minut už ví, kde Boogieho najde. Dneska to vypadá, že by letěl přímo ze školy k němu. Pokud by přišel a on mu nedovolí rozhodnout se jinak.

Vezme si jen telefon, peněženku a vyrazí s klíčky od auta v pravé ruce na parkoviště. Zamíří ještě domů, kde se převlékne a v černé volné košili, která postrádá zapínání a ve stejně barevných kalhotách usedne za volant svého černého miláčka nesoucí hrdě značku Acura, než vyrazí k Boogieho škole. Přijede přesně na čas, přímo před bránu, ale nic jiného by dopustit nemohl, seřval by sám sebe, kdyby přijel pozdě. Bez váhání vystoupí, na očích neproniknutelné černé brýle a s výrazem boha pomsty snad bez mrknutí pozoruje davy řinoucí se ze školy. Už jen z toho chichotání a smíchu se mu dělá nevolno. Nejspíš si to příště rozmyslí, jenže teď tuší, že by za ním snad Boo po tom všem ani nepřišel. Prostě ho z té školy vyšťourá, i kdyby musel dovnitř ale...pak ho nejspíš zabije. Nakonec ho přece jen uvidí. Zaregistruje ho v první vteřině a ne, nešlo by ho přehlédnout, i když to skoro vypadá, že se snaží tvářit nenápadně. Založí si ruce na hrudi, opře se pohodlněji o nablýskaný lak auta a s úšklebkem čeká, až se k němu uráčí přijít.

"Dneska bude probíhat doučování trochu jinak." Ozve se jeho ledový hlas bez pozdravu.

"Nasedej." Přikáže mu stejně ledově, ale navzdory tomu se odlepí pozadím ode dveří, které mu vzápětí otevře.

"Nebudeme tu týden, že ne?" Pobídne ho netrpělivě a nevrle. Teď si tu pozornost neužívá ani náhodou. Co kdyby ho náhodou někdo poznal a viděl, co tu provádí. Za skly brýlí nad sebou protočí očima v sloup. 

Boogie

Tu noc se mu vůbec nespalo dobře. Pořád ho budila migréna i sny plné vzpomínek na doučovací odpoledne. A taky jistou ruku v kalhotách. Jenže ten sen se nikdy neproměnil v něco pěkného. Pokaždé dopadl ještě hůř, než před bránou parku. Ještě nikdy s ním nikdo nemluvil takhle zle a Boogie z toho byl prostě hrozně špatný. Kromě toho to poprvé v životě ani nemohl nikomu říct. Klukům se neozval, než si začali dělat starost a pak to svedl na nachlazení. Do školy sice chodil, ale jinak tvrdil, že musel jít rovnou spát. V jedné konverzaci jenom se Zyeanem se z něj pokusil nenápadně vytáhnout, co si myslí o svém novém matikáři, protože věděl, že ho Toshiya bude učit, ale ještě s ním žádnou hodinu neměl, takže se nedozvěděl nic. Škoda. Kromě toho se jim úplně rozpadl pátek, z čehož byl špatný hlavně Ricko. Sena měl nějakou brigádu, Zye byl taky podivně mimo a on sám… dobře Zye mimo nebyl ani trochu, to Boogie vedle něj vypadal, že ani není přítomen na této planetě. Ve škole to bylo o něco lepší. Díky učení i kamarádům přišel na jiné myšlenky a postupně mu přestávalo být líto všechno, co se s Toshiyou dělo. Doučování se sice rychle blížilo a způsobovalo mu stále silnější svírání žaludku, ale pořád byl ještě v bezpečí školy. I jeho hodiny ale jednou musely skončit a Boo si posadí batoh na záda, aby se pomalu vydal před budovu a na metro. Na sobě má samozřejmě školní uniformu, všechno pečlivě vyžehlené i oblečené. Na rozdíl od Ricka na tohle velmi dbal a na rozdíl od Seny svoje oblečení nezkoušel vylepšovat brožemi a mašličkami. Na rozdíl od Zyeana neměl ani piercing, ten musel ven. Zastaví se pod schodištěm a najde v kapse malou krabičku, aby si ho zase honem nasadil. Dost to bolelo, pořád to nandávat a zase vyndávat, ale co mohl dělat? Kolem něj se ozývá rozrušené šuškání a těch lidí je docela hodně, hlavně holek. Konečně oči zvedne, aby se podíval, nad čím to všichni žasnou, když spatří opodál nablýskané černé fáro a u něj… Pozná ho okamžitě. Žaludek se mu obrátí několikrát dokola a není to znechucením. Strašně mu to tam sluší a i když má brýle, Boogie ví, že se dívá přímo na něj. Nohy mu vrostou do země a to jediné brání jeho omdlení, ale nakonec se s rudými tvářemi konečně pohne z místa. Loudá se k němu co nejvíc to jde, než se zastaví asi na dva metry a má pocit, že v zádech cítí oči celé univerzity. A zároveň mu to žene sebevědomí nahoru. +Můj sexy učitel.+ Pomyslí si. 

"Ahoj." Hlesne, když to Toshiya neudělal. Měl v plánu se na něj pořád zlobit. Hodě zlobit. Místo toho mu sklouzne popruh batohu z ramene a vloží ho do auta. Jeho oči poskakují po vybavení interiéru, ale ještě nenastoupí. Místo toho se podívá zblízka do té půvabné tváře a na jeho rty. Nakonec ale zavrtí hlavou na znamení, že nebudou a zapluje na koženou sedačku. Auto voní jako nové a Boo se snaží nevypadat jako dítě v Disneylandu, ale nejde to. Připoutá se a složí dlaně do klína, zatímco mu modré oči poskakují po detailech. 

Toshiya

+Ahoj?+ Málem by nad ním protočil očima v sloup, tohle je teda přivítání hodné...No, Boogieho.

"Hm, mohl jsi vymyslet něco lepšího, když tu tak dlouho čekám." Utrousí bez váhání a jeho hlas se nezmění ani na vteřinu. Přesto se mu neznatelně vyhoupnou koutky nahoru, když už je batoh na svém místě. A Boo snad za chvíli taky, a když ne, tak to tam nejspíš nacpe. Oplatí mu pohled, ale brýle si v tuhle chvíli nesundá, jen si užívá všechno, co mu jeho tvář z takové blízky nabídne. Už je zase v pytli a nejradši by ho odvezl k sobě domů. +Po cestě je hezké odpočívadlo.+ Proběhne mu hlavou. Místo toho, aby cokoliv řekl, za ním jen zavře dveře. Ohlédne se ještě na hlouček hihňajících se puběrťáků a nálada už zase klesne pod bod mrazu. +Tohle bude moje smrt.+ K tomu se začíná přidávat i bolest hlavy. No, to to pěkně začíná. Ale už si na to skoro zvykl poslední týdny, možná měsíce s tím prostě bojuje. Samozřejmě to dává na triko těm tupcům ve škole. Koho by z nich nerozbolela hlava?

"Ještě si neviděl pořádné auto?" Prohodí, když konečně dosedne na sedačku za volant a nastartuje. Motor mu zase trochu zvedne náladu a ještě o kousíček víc, když si podívá vedle sebe. Mírně se nakloní, využívajíc fakt, že za tmavými skly nejde nic vidět a trochu si stáhne brýle, aby ho propálil pohledem.

"Když budeš hodný, můžeš si hrát." Prohodí tiše, než se zase narovná a vyrazí do rušných ulic, aby se dostal ven z města, tedy spíš na jeho okraj.

"Co naše společná dovolená?" Vypadne z něj neplánovaně, původně se chtěl zeptat, jestli neschytal nějakou známku, která by ho donutila se na něj zase vztekat, ale...Už to řekl a brát zpátky to nebude.

"Už si ji stihl ohrozit?" Prohodí podruhé a nemá daleko k tomu, aby si nafackoval. Trochu nevraživě si stáhne brýle z očí a promne kořen nosu. Nesmí se tím nechat ovládnout a přemýšlí, kde tady v autě najde prášek, aby se zase dostal do svého rozpoložení, kdy je schopný všeho.

"A co sny?" Zeptá se jej, když sáhne po jeho batohu v klíně a odhodí na zadní sedačky.

"Lepší mnohem lepší." Dodá, než očima a zabloudí do jeho klína a odbočí. Jenže příliš brzy. Něco se s ním v poslední době děje, ale naštěstí stačí projet pár ulic a je zase zpátky na trase, kterou měl původně v plánu.

"Tvá máma byla naštěstí dost sdílná a řekla, kde tě najdu. Tak mi ani nezkoušej příště utíkat." Varuje ho ještě po cestě. Nakonec se přece jen dostanou na okraj a zastaví na větším parkovišti. Sám bez otálení vystoupí a ani tentokrát se neubrání otevřít Boogiemu dveře.

"Batoh nech tady, dneska ho potřebovat nebudeš." Počká si, až vystoupí, ale on sám se nepohne ani o krok. Jen se mírně nakloní, aby byl jeho tváři blíž.

"Zařídil jsem, aby nás nikdo nerušil. Potřebuješ klid na..." Odmlčí se na chvíli.

"Učení." Dodá a v jeho hlase už je zase patrná touha. Popožene ho s dlaní na boku a sám ještě zaloví v jednom z kastlíků, aby vytáhl prášek a bez zapíjení ho pošle do krku. Stojí před jedním z astronomických center, které patří jeho dobrému známému.

"Jdeme. Máme jen dvě hodiny, pak se sem nahrnou otravové." Pobídne ho znovu a tentokrát mu přehodí paži přes ramena, než vykročí k budově, kde je hned ve vstupní hale čeká menší, postarší muž se kterým se Totchi pozdraví.

"Arigato za ochotu vyjít mi vstříc, někdy je potřeba víc názorné ukázky." Ukloní se mu, než jsou posláni ke konkrétním dveřím.

"Musím na tebe s jinými metodami, zdá se. Ale, co bych pro tvé dobré známky neudělal." Na tváři se mu objeví zlověstný úsměv. Pustí ho až u dveří, ke kterým přistoupí a otevře je, aby mu odkryl výhled na temnou, velkou místnost, na jejímž stropě je projekce hvězdného nebe. Nechá ho projít dovnitř a sám se zastaví za jeho zády.

"Prostě jsem se rozhodl, že tě dostanu a já vždycky dostanu to, co chci, Boo-chan. A dobré známky z matiky budou jen bonus." Popostrčí ho s plácnutím po jedné z poloviček, aby si vybral z měkkých velkých polštářů na zemi. 

Boogie

"Ty jsi nepozdravil vůbec." Pípne ze svého sedadla, dokud je Toshiya ještě před autem. Třeba ho neslyšel? 

"Viděl." Pípne vzdorovitě podruhé. Jejich rodina měla peněz hodně, ale jezdili spíš v praktičtějších modelech. Sportovní vůz neměli a on by byl asi spíš holka, než kluk, kdyby tvrdil, že se mu tohle nelíbí. 

"Jeden by si myslel, že budeš rád, že sklízí obdiv." Přisadí si ještě s nevinným tónem v hlase, ale když si na něj Toshiya stáhne brýle a ještě řekne něco o hraní si, okamžitě zrudne. Vůbec neví, jak tohle myslel a podle toho, jak ho už začíná poznávat, v tom mohlo být opravdu cokoliv, jenom ne nic nevinného! Nějakou dobu jedou mlčky a je to dost daleko. Boogie hledí z okýnka a v hlavě se horečně přehrabuje vším, co se mezi nimi stalo včera. Ať už to byly ty horké chvilky nebo to, jak moc zklamaný jel nakonec domů. Příliš nerozumí tomu, proč na něj byl Toshiya včera tak přísný, když ho dnes veze na nějakou nečekanou hodinu, ale neodvažuje se ho na nic ptát. Jen si užívá pohledy lidí, když se za autem nenápadně otáčejí. Hrkne sebou a prudce k němu otočí tvář, když dojde na jejich plánovaný výlet. Cože, ono ho to ještě nepřešlo? 

"Ty jsi ji stihl ohrozit." Nedá mu to a zase obličej otočí k oknu. Co mu má říct? Tvářit se, že ho to nemrzelo, za jakých okolností se rozešli? Boo ve vteřině přišel o motivaci a kde ji má jen tak zase nabrat? 

"Jen proto, že je to Madagaskar neznamená, že si nechám všechno líbit." Pokouší se bránit, ale pozoruje dlaně ve svém klíně a je na něm vidět, že odpouští dost snadno a rychle. Toshiya na to neodpoví a místo toho se ho zeptá na jeho sny. Boogieho tváře znovu zalije červeň. 

"A tvoje?" I jeho sny odpovídaly jeho rozpoložení. Chvíli doslova erotické a chvíli plné hádek a ponížení. Divná noc. Trhne sebou a málem mu vlastníma rukama zabrání v tom, aby mu sáhl do klína, ale Toshiya sahá jenom po batohu. Boogie se trochu uklidní, ale za chvíli z něho bude mít nervy na dranc, no vážně. Zase chvíli jedou mlčky. 

"Ty jsi mluvil s mou mámou?" Obrátí k němu zaskočený pohled. Boo má tím pádem nejspíš zařízené volno na tak dlouho, jak si jenom Toshiya vymyslel. Je to divné, být takhle v něčí moci, ale copak to s ním jde jinak? Býval by rád věděl, co říkala, ale zeptá se jí sám. Jak se jí jeho učitel líbí. Nejspíš ano, když nic nezakázala. Auto zastaví a Boo už zvědavě vykukuje z okýnka na nápis na budově. Tohle vypadá zajímavě. Dveře se otevřou. Vrhne po něm tázavým pohledem, když si nemá brát žádné věci, ale udělá to tak, jak Toshiya chce a začne vystupovat. Na okamžik mu je tak blízko, že si málem zase hrkne zpět do sedačky, ale je to jenom chvilka. Na místech jako je tohle, bylo obvykle plno lidí a oni tady budou opravdu úplně sami? Začíná být zvědavý, co přesně Toshiya vymyslel. Už jednou mu s malováním vzorců docela vyrazil dech. S úsměvem, který značí, je už všechno odpuštěno, se jím nechá vést k budově, kde uctivě pozdraví a nejistě se rozhlíží. To polykání prášku neviděl. Pak už společně vykročí ke konkrétním dveřím a těsně před tím, než je Totchi otevře, se na něj Boo zaskočeně podívá. On přece ještě žádnou špatnou známku… jak to zase myslel??? Jenže za dveřmi se skrývá něco neskutečného. Vkročí v podstatě do tmy plné hvězd a on svou pusu už nezavře. Vejde s hlavou v záklonu a udiveným ááách na rtech a je to opravdu krása. Nádherné. Z pátravých pohledů směrem ke stropu ho vytrhne až to plácnutí a on se honem ohlédne po svém učiteli. Už je zase rudý, je tu neskutečné horko, ale on to sako nesundá, i kdyby se měl uvařit. Ne před ním! Přece ho sem nevodil jen proto, aby si tady něco užil? To mohl i kdekoliv jinde. Totiž…!!! Ne, jen si ho zase dobírá. Boo si konečně všimne i polštářů, jeden si vybere a klesne na něj na kolena, když dosedne na paty a už zase má hlavu v záklonu. Co tu chce Totchi počítat? 

"Je to hrozně krásné, nikdy jsem tu nebyl!" Spustí nadšeně. 

"Skoro jako nebe v létě, že? Je vidět úplně všechno. Ty je poznáš všechny? Není támhleto Casiopea? A co je tohle?" Ukazuje nataženým prstíkem ke stropu. Projekce vytvoří iluzi padající hvězdy a z Boogieho rtů se snese další nadšené ááááách. 

Toshiya

Musí se spokojeně ušklíbnout, když mělo to plácnutí přesně ten efekt, jaký chtěl. Ovšem Boogieho reakce na strop plný hvězd ho vnitřně zahřeje. A hned si za to hezky vynadá, protože takové pocity on v repertoáru nemá. Musí si přiznat, i když nerad, že Boogieho spokojený výraz v něm zanechává jistou stopu. Začíná podezřívat sám sebe, že udělá hodně, aby tohle nebylo naposledy. +A že ti zase vyrazím dech.+ Slibuje Boogeimu v duchu.

"Nemáš se tak vystavovat." Obviní ho bez váhání, protože to plácnutí byla samozřejmě jeho vina. Zůstane stát na místě a pozoruje ho, jak si přitahuje polštář a klekne. Koutek mu neznatelně povyskočí, když si ho prohlédne, s hvězdami nad hlavou mu to vážně sluší. +To ten prášek.+ Obhájí své vlastní myšlenky, než se rozejde za ním. Moc se mu do těch polštářů nechce, čert ví, kdo se na nich válel naposledy a co tady dělali. +To, co máš v plánu ty sám.+ Tohle kdyby Booo slyšel, asi za ním zůstane jen průvan a nic víc. Znovu si připomene, že ho nedávno chtěl zamykat u sebe v bytě. Tohle by teď asi taky nebylo úplně na škodu.

"Tvoje máma mi tě s radostí půjčila na celé odpoledne a prý nemámě spěchat." Sdělí mu s chladným pobavením, když si přitáhne k němu jeden z polštářů a pomalu se na něj skoro položí. Zůstane opřený o předloktí, než se podívá nad sebe. S ním to vůbec nic nedělá, jsou to jen hvězdy.

"Asi si myslí, že bych na tebe mohl mít dobrý vliv. Někdo by jí měl hodně rychle vyvést z omylu." Jeho hlas zní, jak kdyby se bavil o počasí, ale oči mají zas typicky zlověstný nádech, jako když má něco v plánu. 

"Krásné?" Trochu plivne to slovo a je vidět, že on něco podobného asi nikdy nedokáže ocenit. Sám si není jistý, proč ho sem bral. Jistě, chce dosáhnout svého, s matikou to taky souviset bude, stejně se mu do mysli dostává zvláštně plíživý stín něčeho úplně jiného. A to se ho snaží zuby nehty dostat zase do pozadí, kde mu bylo nejlépe.

"Nevím, nikdy jsem neměl potřebu se válet někde na dece a hledět nad sebe." Pokrčí rameny a znovu vzhlédne, aby viděl, kam ukazuje.

"Ne, ta je trochu jinde." Protočí očima a sáhne po jeho paži, po které vyjde až k prstům a nasměruje je správně.

"Je tady." Ukáže mu ji, aniž by ho pustil.

"A tady je..." Odmlčí se na chvíli. Teď to jméno souhvězdí měl na jazyku a prostě si nemůže ani za nic vzpomenout. A je vážně vytočený. Sklouzne spojenými dlaněmi o hodně níž a tady naštěstí už problém nemá. 

"Perseus." Prozradí mu to, co sám zná, i když toho není moc.

"Na tohle jsem fakt nikdy nebyl." Nepustí jeho dlaň a stáhne ji k sobě. Nějak se mu nechce ji pouštět, dokud se mu nevysmekne.

"Ale nehodlám ti dávat doučování z podobných pitomostí." Obrátí zpátky na svou typickou notu a sáhne do kapsy. V ruce se mu objeví malý ovladač se zabudovaným laserem a cvakne, aby se názvy souhvězdí zobrazily.

"Vzpomínáš na poslední příklad a jeho vzorec?" Připomene mu, proč tady vlastně jsou nebo spíš jeden z důvodů.

"Tak podívej." Chvíli mu kouká na profil, než se sám podívá na oblohu a začne ukazovátkem kreslit podobný tvar, jako tehdy na papír.

"Je to to samé. Stačí mít jen dobrou představivost." Pokusí se mu jeho lásku o něco víc přiblížit a samozřejmě ho dohnat k lepším známkám. Pak ho čeká dovolená, kdy ho bude mít pořád u sebe a může si s ním dělat co chce, ale to mu říkat nebude.

"Je to jednoduché." Dodá ještě s úšklebkem, než sáhne po telefonu a najde další vzorec, se kterým by trávili další doučování.

"Tady je tento." Spojuje další hvězdy na obloze a dává tomu celému určitý tvar. Pak ale odloží všechno stranou, aby mu mohl otočit tvář k sobě a mírně se pozvedne.

"Tak už se tomu nebraň. Já vím, že to chceš. A víš, kdybych ti mě říct, co se mi zdálo, už se nedočervenáš nikdy. Anebo se pletu a zdálo se ti něco podobného?" Trochu se mu vysměje, než zruší vzdálenost mezi nimi a uzme si jeho rty v touhou naplněném polibku, který očividně nechce jen tak skončit. 

Boogie

Pomalu k němu stočí oči, když už Toshiya leží vedle něho a zadívá se do jeho tváře. No jasně, máma si myslí, že se bude celé odpoledne učit a samozřejmě to plně schvaluje. Kde by jí napadlo, co se jeho učiteli honí hlavou? 

"Když jí někdo rychle vyvede z omylu, žádný Madagaskar nebude, to chceš?" Povytáhne trošku obočí, zatím ještě odvážný. Tohle je přece veřejný prostor, kdo ví, jestli tu nejsou třeba kamery? V dalším momentu mu už ale zase vůbec nerozumí. Jednak nezná nikoho, komu by hvězdy nepřipadaly krásné a jednak nechápe, proč ho sem tedy bral, když se mu tu samotnému nelíbí. Už zase si začínal namlouvat, že je to nějaká plánovaná romantika, možná částečná omluva za ten včerejšek, ale Totchi ho rychle vyvedl z omylu. Proč chce jet na ten Madagaskar zrovna s ním, když jsou tolik rozdílní, Boo ho očividně pořád rozčiluje a chce úplně jiné věci? Přesto se celý zachvěje, když se Toshiya dotkne jeho paže, pohladí ji a posune jeho ukazováček. Myslel si, že ji pozná docela bezpečně, ale očividně si to spletl s něčím jiným. Tváře mu z toho trochu zahanbeně zčervenají, ale přikývne. Teď už to nezapomene. Pousměje se, když to vypadá, že ani jeho učitel nezná úplně všechny, ale znovu přikývne, když se učí souhvězdí Persea. Moc se mu tohle líbí. Klidně by tu s ním takhle ležel ještě dlouho a prostě si jenom povídal o tom, jaká hvězda kde září. 

"Nebyl, ale znáš jich víc, než já." Řekne mu. Toshiya si přitáhne jeho dlaň blíž a on se na něj znovu podívá. A pak se uskuteční rychlý návrat do reality. Boogie protočí očima a vysmekne mu svou ruku. Ach jo! Na nebi se objeví názvy všech hvězd a to neměl Toshiya dělat. Boogiemu by zabralo nejspíš celé hodiny, než by si je všechny prohlédl a pročetl. Konečně se i on položí na záda s jednou rukou pod hlavou a poskakuje očima po hvězdném nebi. 

"Vzpomínám." Řekne mu. Jak by ne? Toshiya začne po nebi kreslit známý tvar, který poznává a jemu se zvednou koutky nahoru. No né? Jde najít dokonce i tady? Už slyšel o teorii, která říkala, že úplně všechno na světě jde spočítat a vesmír podle těchto zákonitostí nejspíš fungoval naprosto přesně, ale stejně mu to připadalo neskutečné. Nikdy by ho nenapadlo tohle ve hvězdách hledat, ale to je nejspíš proto, že o matice nikdy nepřemýšlel víc, než musel, kdežto Toshiya ji měl jako koníčka a bavil se s ní. Nechápal to, ale o to chytřejší mu připadal. Po očku ho sleduje, jak něco hledá v telefonu, záře displeje je v té tmě skoro oslňující a nakonec zaostří na nový, o něco těžší vzorec. Uf… a to jsou teprve na začátku. Pozoruje nebe, na kterém se tvoří nový obrázek, ukládá si ho do paměti a najednou ucítí Toshiyovy prsty na bradě. Obrátí k němu tvář, jeho slova mu způsobí otočku žaludku a pak už vnímá jenom jeho rty. Nejsou tak neskutečně dobyvačné jako včera, spíš roztoužené a Boo se jim v prvních okamžicích nedovede vůbec bránit. Prostě mu spontánně odpovídá a celé tělo má jako zkoprnělé. Je to vzrušující a ne že ne. 

"Někdo přijde." Odtrhne se od něj po chvíli a trochu se poodtáhne celým tělem. 

"Tobě se o mě zdálo?" Podívá se na něj ale z ničeho nic se širokým úsměvem. Tolik se mu dostal do hlavy? 

Toshiya

Boogiemu to v záři falešných hvězd neskutečně sluší. V duchu si upřímně pogratuluje za nápad ho sem vzít. Asi by měl začít přemýšlet trochu jinak, pokud ho chce přetáhnout na svou stranu a vtisknout mu myšlenky, které mu od prvního doučování nedávají spát. Kdyby jen tušil, jakou má moc. Ale on o ní očividně neví, jinak by snad polovina Japonska skákala, jak on píská. Je to k vzteku, že s ním dokáže takto zacloumat a zároveň...Je to podivně příjemné. Uvědomuje si, že se pomaličku přestává orientovat sám v sobě, i když si byl vždycky jistý, že se mu něco podobného stát nemůže. Už jen první prolnutí rtů v něm nastartuje skoro neovladatelnou vlnu vášně, kterou ale zatím drží na uzdě a postupně dávkuje v ideálním množství. Musí se pekelně soustředit na všechno, i na každý letmý dotek jazyka, aby ho během vteřině nezalehl a neudělal by něco, po čem by mu zase utekl. Po posledním rozloučení u parku mu začíná být jasné, že se svou typickou vášní toho moc nedokáže. Prsty volné ruky, kterými nesvírá jeho bradu, zatíná do látky polštáře a dokonce se neovládne, aby mu ze rtů neuniklo tiché povzdechnutí. Je to snad poprvé, kdy má pocit, že něco nemůže zvládnout. Vnímá rostoucí touhu, která se v jeho těle postupně přesouvá do jistých partií a staví hradbu na půli cesty, aby to nebylo příliš. Ještě ne, prost ví, že by tím všechno zkazil. Je naštvaný, opravdu ano, ale ne kvůli Boogiemu a jeho chování. Je to spíš kvůli sobě samotnému a uvědomění, kolik je ochotný snést a vytrpět. +Jedno malé, nepolíbené pískle.+ Rýpe si do něj v hlavě, aby alespoň trochu dostál své povaze. Polibek skončí příliš brzy a to se teprve začal rozjíždět. +Hm, pojď zpátky.+ Sykne po něm v duchu a na venek se jen ušklíbne. 

"Tak ty nemáš starost s tím, co dělám, ale že někdo přijde? No výborně, tomu se říká pokrok." Neodpustí si to komentovat po svém, ale je vidět, jak moc mu jeho odtáhnutí není po chuti. Skoro to vypadá, že po něm každou vteřinou hrábne zpátky.

"Není důvod, proč by sem kdo chodil, dokud my nevyjdeme ven. Jak by mě kdo mohl rušit při výkladu?" V očích se mu blýskne a je jasné že by si to mohl kdokoliv jen zkusit. Občas sem vodil vybrané skupinky, někdy musel i celou třídu, pokud si to ředitel přál a snažil se těm tupcům narvat do hlavy o něco víc. Marná práce. Ale s mužem, který tento komplex vlastnil, si padl celkem do noty. Ten Boogieho úsměv se mu z jedné stránky zamlouvá a z druhé...Práskl na sebe něco, co tak úplně vědět nemusel.

"Hm, už to tak bude." Teď už zapírat nemá smysl.

"A víš, jak se nerad probouzím sám po takových snech?" Obrátí to na úplně něco jiného, něco mnohem... noo romantičtějšího pro něj. Krátce se podívá na hvězdy a pak po něm opravdu sáhne, aby si ho za bok, snad i s polštářem přitáhl blíž k sobě.

"Podívej se na ně." Přikáže mu tichým hlasem. Povytáhne bradu, aby přiblížil rty k jeho uchu a sám má oči přilepené na jeho profilu.

"Nech se unést představou. Už jen ten vůz vypadá jako postel a hvězdy přece předpovídají budoucnost." Vždycky si to prostě přebere, jak se mu hodí,  jak mu to je na ruku. Sjede rty o kousek níž, prsty si odhrne pár jeho pramenů, kterému překážejí, než přejde rty po jeho šíji.

"Copak se ti o tom nezdálo? Nemáš snář?" Dobírá si ho trochu, ale nepřestává si pohrávat s jeho kůží, než ji o trochu silněji stiskne mezi zuby.

"Ještě ti můžu dát výklad já a bude to hodně jednoduchá rovnice. Potřebuju jen dva jmenovatele a mám výsledek a rozhodně žádný zbytek." Pokračuje dál v cíleném svádění. Je na své poměry mnohem něžnější, než kdykoliv jindy. To, že podvědomě svírá jeho bok a tiskne jej k sobě, to se nepočítá, to k tomu prostě patří. A samozřejmě i to, že se ruka postupně sune po jeho těle a přesouvá se níž a níž. Nakonec si udělá menší zastávku na štíhlém stehnu, za které si ho pootočí k sobě.

"Tuhle rovnici zvládneš bez mrknutí oka, Boo-chan." Konečně má zase na dosah jeho rty, když se trochu odtáhne.

"A ty přece chceš dobré známky. Nedávno jsi mi totiž tvrdil, že jsi hodný kluk." Nebezpečně se pousměje, než se zase přiblíží k jeho rtům.

"Můžu ty dvě hodinky klidně protáhnout, kdybys náhodou měl těch hvězd málo." Dokončí to, co měl na mysli a pak ho znovu políbí, tentokrát už je o něco víc znát, jak na něj jeho přítomnost a blízkost působí a rozhodně se ani v nejmenším nestydí za reakci svého těla.