Aoi x Aki - Musel bys mě svázat celého. - část 1.

(řeka u tábora)

Aoi

Tu noc, co pozorovali asteroidy nepokrytě trpěl. Dívat se na tu nádheru, zatímco Aki musel sedět o kus jinde, aby nebyli tolik nápadní, ho stálo několik let života a plno nových vrásek. Obzvlášť, když někteří šťastlivci byli spolu jako třeba Miy a Hide nebo Rei s Rukim v táboře. Samozřejmě se s Hydem a Reiem domluvili, že si navzájem vyjdou vstříc zase jiný den, ale to čekání… Na stěně se jim opravdu dařilo. Po tom, co Aki překonal svůj strach, byli nejlepší a to byli jen trénovat. Ru odmítal vylézt dál, než na kámen, Die na tom nebyl o moc lépe a když se konečně překonal, byl tak bílý, že vypadal jako majitel vápenky a pohled na Akiho tátu, který by nejradši vylezl na Everest a ještě bez jištění byl taky hrozně legrační. Od té doby, co se Aki uzdravil, byl neustále nabitý energií. Později se dozvěděli od Hyda, že si Sugizo všiml jeho náklonnosti k Die a jeden večer spolu byli mimo tábor, asi si promluvit o vážnosti situace. Zatím ale neměl čas, zeptat se Hyda, co přesně mu Sugizo řekl. Prozrazení očividně nehrozilo, protože Hyde se choval dál dost energicky a o nic méně nápadně, když jeden věděl, na co se dívat. Aoiho to překvapovalo, ale na zástupce byl očividně spoleh ze všech stran. Tenhle kolektiv se mu líbil čím dál víc a byl rozhodnutý požádat ředitele o trvalé místo, jakmile to bude možné. Od té doby byli lézt každý den, pokaždé zase o kus výš a většině kluků se to opravdu líbilo. Někdo ale vždycky musel zůstat v tábořišti, postarat se o jídlo a hlídat věci a jednu z těch službiček si Aoi nechal zařídit pro sebe a Akiho. Málem se propadl studem pod pohledem Inoranových očí, kterému muselo být samozřejmě úplně jasné jak a proč se to stalo, ale statečně dělal, že nic, dokud celá skupina neodešla. +Aki-chan, ty mě jednou budeš stát úplně všechno.+ Pomyslí si, když zamává poslednímu a rozhlédne se kolem. Aki tu není. Možná šel pro vodu nebo něco podobného? Pro jistotu obejde celý tábor, nahlédne do stanu a nic. Rozhodne se chvíli počkat, poklidí nejnutnější věci a pak se rozhodne jít mu naproti. Třeba je to moc těžké? Příjemně ho však zaskočí, co na konci úzké cestičky mezi vším hustým lesním porostem uvidí. Kousek od tábořiště tekla samozřejmě řeka. Bylo to důležité z mnoha hledisek, ať už kvůli vodě nebo kdyby se někdo ztratil, protože podél ní se vždycky dá dojít do údolí. Od stanů to byl jen kousíček a setkání s medvědem tu příliš nehrozilo. Na koupání už bylo trochu chladno, ale někteří jedinci do ní stejně skočili. A taky si tu občas něco přeprali. Jinak měli solární sprchu v táboře. Teď se ale Aoi dívá na Akiho záda, postrádající tričko. Sluší mu to, takhle do půl pasu a těžko říct, jestli si jenom čistí zuby, nebo co to tam vyvádí, ale… z Aoiho se na několik dlouhých minut stane stalker a ani trochu se nestydí. Prostě se opírá bokem o kmen stromu, prohlíží si svojí nic netušící lásku a pak si docela tiše vyzuje boty, připraví se o mikinu i tričko a potichoučku se vydá jeho směrem. Neupozorní ho na sebe, prostě ho zezadu obejme a přitiskne na svoje rozpálená prsa, zatímco nosem mine jeho hlavu a zaboří ho k Akiho oušku. 

"Jeden by si mohl myslet, že sis to celé naplánoval, abys mě profesionálně svedl. Jak jinak si vyložit, že jsi stačil zmizet a ještě se tu svlékáš?" Vydechne a do jeho hlasu se vkrádá toužebný podtón. Už jsou spolu nějakou chvíli a zatím toho moc nebylo, dokonce ani v noci ve stanu ne. Když nepočítal polibky a mazlení. Nechtěl na něj spěchat, ale teď… jsou sami, kolem je to nádherné, je slunečný den, řeka šumí… Aki hřeje a Aoimu asi přeskočí. 

Aki

Lézt na skálu bylo pro Akiho hrozně osvobozující. Jakmile měl Aoiho vedle sebe, bylo to všechno v naprostém pořádku a strach z výšek postupně odplouval na vlnách jeho blízkosti. Viděl pohled táty, který byl taky šťastný jako už dlouho ne. Aki měl opravdu pocit, že svět je o hodně barevnější, než kdy od smrti mámy byl. Je rád i za tátu, který to neměl jednoduché. Zvládal se srovnávat s tím, co je potkalo a zároveň ho držet naživu. Tolik by se mu chtěl omluvit a poděkovat mu...Tohle prostě musí v nejbližší době udělat. Snažil se pomoct Diemu, aby pro něj celé lezení bylo snesitelnější. Upřímně se smál Hydovi, který zůstal viset na laně a ještě se u toho houpal jak malý kluk. Tenhle jejich psycholog by asi taky potřeboval odborníka. Vnímal oči Miyaviho, který ho pořád hlídal a byl mu o to vděčnější. Opravdový přítel, stejně jako Hide a můžou si ostatní myslet, co chtějí. Tetsuyovy komentáře a poznámky už snad ani nikdo nebral vážně a to, že vytrvale odmítal lézt...Za to si jejich obávaný učitel vyslechl taky pěkné rýpance. Aki už nebyl tolik vyděšený jako první den a kdyby nad tím měl přemýšlet, mnohem víc ho děsilo, až odsud jednou bude muset odejít. Co se bude dít dál? Jeho budoucnost nikdy moc nezajímala, prostě si myslel, že žádnou nemá. Tolik se změnil jeho pohled na svět, byl pořád trochu černý, ale už to nebyla černočerná tma, jako spíš hloubka Aoiho očí. Málem se nedočervenal, když přišlo na to, že mají s jeho dokonalým...přítelem?+To zní tak krásně.+ Zůstat samotní v táboře. Žaludek mu z toho dělal doslova salta a ruce se mu třásly. Hrozilo, že mu všechno vypadne z ruky a Miyaviho komentář, že ve stanu to jde hodně dobře, mu v nejmenším nepomohl, právě naopak. Aoi k němu byl ohleduplný a kdyby mu občas viděl do hlavy, asi by se nestačil divit. Aki se občas přistihl, že by byl rád, kdy tak ohleduplný nebyl ale říct si o to...To nešlo! Už se mu opravdu stalo, že jedno ráno musel ze stanu utéct, aby Aoi neviděl, co se mu zdálo a že to bylo dost vidět. Jak by se mu to stát nemohlo, když ho měl tak blízko a tolik po něm toužil? Jenže odvahu zatím nepobral. Ani u řeky ho podobné myšlenky neopustily. Neuvědomuje si, jak dlouho tu je, ale za to moc dobře ví, o čem přemýšlí. Některé pochybnosti ho ještě neopustily. Očka mu sklouznou na ruce, kde momentálně obvazy nemá. Ještě dost viditelné jizvy si opláchne vodou a několikrát po nich přejede konečky prstů. Pořád nedokáže pochopit, jak je možné, že tohle všechno prožívá s někým jako je Aoi. V jeho očích je rozhodně dokonalost sama a on...

"Kéž bych nikdy nic z toho neudělal." Povzdechne si tiše a kousne se do rtu. Už se vidí, jak spolu v létě někde jdou a on si ani normální triko nebude moct vzít. Všichni by viděli, jak vypadá a co dřív dělal. Má rád vodu, ale na pláž se s ním taky nikdy nepodívá, to prostě nezvládne. Smočí konečky prstů ve vodě, aby si trochu opláchl tělo, když ucítí teplo jiného na svých zádech. Trochu sebou trhne a hned mu dojde, kdo to je. Tu vůni už do smrti z hlavy nedostane. Prostě by ho poznal i po slepu. V první chvíli neuhlídá rekci svého těla a tiše, rozechvěle si povzdechne. Hned na to zčervená a sklopí oči k zemi.

"Já..." Zakoktá se, protože Aoiho rty na uchu jsou až moc skutečné. +Proboha, jak bych tě mohl svádět??+ Proběhne mu hlavou skoro vyděšeně. Vážně by to tak mohl brát?

"Aoi-chan." Dostane ze sebe alespoň něco, ale uvnitř něj se doslova rozhoří vzrušení. Stejně se neovládne a snaží se skrýt své předloktí před jeho očima. Tiskne je k sobě, ale svírá Aoiho ruce, aby ho jen tak nepouštěl.

"Vůbec jsi mě tu neměl vidět." Ozve se skoro neslyšně. Bože, asi umře jen z toho jak to Aoi řekl.

"Ale nechoď nikam." Pípne o něco odvážnější a malinko se natiskne zády na Aoiho tělo, tomu už nejde poručit.

"Svádíš ty mě a pořád, jak bych mohl já tebe?" Vyčte mu měkce a radši se na něj nechce ani podívat, je z něj hrozně nervózní a srdce mu buší jako o závod. A pak mu dojde, že cítí holou kůži a ne žádné triko. V podstatě okamžitě se jeho vzrušení přesune do dost konkrétního místa.

"Já totiž...no víš...prostě se nedívej..." Vypadne z něj a teď by to té vody nejradši skočil po hlavě. 

Aoi

Všechny smysly má nastavené jako radar Akiho směrem, takže mu samozřejmě neunikne, když si povzdechne, jakmile se k němu Aoi tiskne. Aoi se potěšeně usměje a i když se mu dívá přes rameno, je jím příliš zaujatý na to, aby si povšiml, jak před ním schovává ruce, které už stejně několikrát viděl. Vnímá jen to, jak pevně svírá dlaněmi ty jeho a trochu povytáhne obočí. 

"Neměl? Víš, jaká by to byla škoda?" Brouká dál smyslně a probírá se nosem prameny jeho vlasů na spánku, zatímco spokojeně inhaluje jeho vůni. 

"Kromě toho, jak by sis mohl myslet, že bych tě na tak dlouho pustil z očí?" Zašeptá rozněžněle. Není to proto, co Aki udělal, spíš proto, jak křehce na něj působí a všude kolem bylo tolik nebezpečí… padlé kořeny, vykotlané kameny… kluzké břehy řeky… Miyavi… Už si zvykl na to, že Akiho hlídá stejně jako on sám, jenže ho to asi nepřejde, dokud si do něj alespoň jednou nepraští. Prostě tak. Na srovnání účtů. Pak ho možná pozve na cigáro. Usměje se ještě víc, když mu Aki řekne, aby neodcházel a ucítí proti sobě jemný tlak jeho těla. 

"Tak krásně se poslouchá, jak na tebe působím, že mi o tom asi budeš muset vyprávět častěji." Šeptá mu dál u ouška. 

"Ale Aki-chan… i když si myslíš, že mě zrovna nesvádíš, sexy jsi v jednom kuse. Každý tvůj plachý pohled, kousíček odhalené kůže, kterou vídám tak málo a o to je vzácnější, i to pevné tělo, které pod tím vším schováváš. Ty ani nevíš, jaký lamač srdcí bys mohl být." Nesnaží se mu dodat sebevědomí, je to pravda. Aki vypadal neskutečně dobře, měl postavu, kterou by mu mohl kdekdo závidět a pořád se schovával jako by byl nějaká tyčka bez tvarů. Trochu se probere, když mu Aki nařídí, aby se nedíval a jako na povel mu oči klesnou dolů. Nejdřív doopravdy zkontroluje jeho ruce, než se dostane ke klínu a musí se kousnout do rtu, aby se nezasmál nahlas. Ummm… Tady někdo hodně zatopil.

"Chceš mi zavázat oči?" Broukne, když povolí svoje sevření a začne si ho v náručí otáčet čelem k sobě. Chce ho vidět a moc, oči jsou pro něj velmi důležitý vjem, ale dovede si představit i to, že by je nepoužil a celého by si ho užil tímto dráždivým způsobem. Jen by to nejspíš nechal na klid ložnice, ale když bude Aki chtít? Neexistuje nic, co by pro něj nepodstoupil. Konečně se mu může podívat do tváře a na ta zrůžovělá líčka, povzdechne si a rovnou přitiskne rty na jeho. Dlaně se mu posunou z jeho paží okolo těla a jednou klesne dolů na bedra. Tady na kameni u břehu… to nevymyslel… měl vzít alespoň deku! V duchu si vynadá do pitomců. Tam kde odložil svoje svršky je ale docela měkká tráva a kdyby si jeden z nich lehl na ně… Už prostě nedokáže myslet vůbec na nic jiného. Trvá mu to, než se odtrhne od jeho rtů, ale pak ho vezme za ruku a začne se s ním zvedat, aby ho k těm věcem mohl odvést. Budou tam pod korunami stromů, ne tak odhalení. Zastaví se s ním u toho místa a položí mu obě dlaně zpět na ramena, když se mu dlouze podívá do očí. Pak už se ale znovu skloní pro jeho rty. Nevydrží tam stát dlouho, rovnou ho něžně skolí k zemi a velmi opatrně položí na záda na vlastní mikinu, aniž by ho přestal líbat. 

Aki

Nedokáže odolat tomu, aby nezavřel očka. Aoi mu šeptá takové věci, které si vždycky přál slyšet, ale nemyslel si, že se to kdy stane. Pořád tomu není schopný uvěřit, ale už si začíná malinko připouštět, že by na Aoiho mohl působit. Malinko, rozhodně ne tak, jak se to děje u něj. Z druhé strany, proč by tady Aoi byl, kdyby to bylo jinak? Není schopný ovládnout jemné chvění. Je mu neskutečné horko a zároveň si přeje, aby to jen tak neskončilo. Nebojí se být Aoimu mnohem blíž, tolik po tom touží, jen v něm zůstávají pořád pocity, že mu není dost dobrý. Zarazí se a trochu se ohlédne, když mu řekne, že by mohl lámat srdce. Vypadá opravdu vyděšeně, jak kdyby řekl něco, co prostě nikdy existovat nemůže a navíc...už jen ta myšlenka, že by někomu ublížil, se mu příčí. On nikdy nechtěl nikomu ublížit. To, co dělal, mělo úplně jiné důvody, vážně věřil, že by svou smrtí někomu pomohl, hlavně tátovi. Jenže, teď už to tak vidět nedokáže, konečně otevře oči. Sebevědomí je pořád žalostně nízko, ale už nemá ten pocit, že je někomu na obtíž. Teda s Aoi ho nemá vůbec.

"Já nechci nikomu lámat srdce." Dostane ze sebe rozechvěle a podívá se před sebe, Zase už si drancuje zuby svůj spodní ret. Moc by mu chtěl říct, co má teď v hlavě, ale pořád se bojí. Co když to bude příliš? Nakonec se přece jen odhodlá.

"Chtěl bych se starat o to tvoje." Šeptne a možná trochu doufá, že to slyšet nebylo. Aoi ho překvapí podruhé, když přijde na zavazování očí. Na moment si to opravdu představí a už cítí, jak mu hoří snad úplně všechno a nejen tváře. Mohl by ho obdivovat, kdyby ho Aoi neviděl. Tolik by se před ním nestyděl.

"Ano..." Vyjde z jeho rtů, aniž by si to uvědomil a trochu sebou trhne.

"Totiž ne...tak jsem to nemyslel." Snaží se to vysvětlit, ale je to marné. O všechna slova přijde v momentě, kdy se otočí čelem k Aoimu a teď rozhodně souvislou větu neposkládá. A dál už určitě nic nevymyslí. Stačí jen první dotek měkkých rtů, aby si rozechvěle a už opravdu vzrušeně povzdech. Jeho dlaně se automaticky pohnou a v prvním okamžiku zůstanou na Aoiho odhaleném hrudníku. Ani si neuvědomuje, že jimi jemně přejíždí po hebké kůži. Je to vždycky jen pár centimetrů do strany, ale zatím mu to stačí. Pak ale vyjedou o poznání výš a protáhne je kolem jeho krku dozadu. Konečky prstů si pohrává s prameny černých vlasů a vůbec se mu s tím nechce přestávat. Dneska se to stane, sám už to ví a není o nic méně nervózní. A taky si nic jiného nepřeje. Vůbec se mu nelíbí, když se Aoi oddálí a znovu si tiše povzdechne. Musí se stydlivě pousmát, jakmile si to uvědomí, ale bez váhání ho následuje. Svírá jeho dlaň a nechává se vést a mnohem pohodlnějšímu místu. On by to zvládl klidně i na tom kameni. +Tohle neříkej nahlas.+ Upozorní sám sebe v duchu. Stačí mu jen jeden pohled do Aoiho očí a už zase ho líbá. Tentokrát ruce jemně protáhne kolem jeho pasu a vůbec se nebrání, aby společně s ním klesl do trávy. Teď ho zase uvidí a on si není jistý, jestli to zvládne. Pořád se příšerně stydí, ale...Možná by to mohl překonat? Ne, tomu nedokáže říct. Tak by to všechno bylo na něm a na to nemá odvahu. +Seber se Aki, buď tě uvidí nebo ne.+ Dodává si v duchu odvahu, než zaloví dlaní kamsi vedle sebe kde tuší nějaké svoje věci, hlavně triko a šátek, který tady nosil vždycky s sebou. Nepřestává Aoiho líbat, ztrácí se v jeho polibcích a pak to prostě udělá. Protáhne paže kolem jeho krku, vezme oba konce šátku a přiloží mu ho na oči. Teď to přijde, dostane hrozně vynadáno, prostě to ví, ale nedokázal to ovládnout. Velmi opatrně mu zaváže vzadu jeden uzlík a pak druhý, než stáhne své ruce a jemně mu přejede konečky prstů přes rty.

"Prostě se stydím, když tě vidím." Řekne mu narovinu a za to, že je z toho snad ještě víc vzrušený taky. +Tak a teď odvahu Aki.+ Pobídne se v duchu, vezme Aoiho jemně za pas, sám se poposune tak na půl do trávy, aby mu udělal místo vedle sebe. S trochu vyděšeným, ale i částečně odhodlaným pohledem si ho prohlédne. Musí se dlouze nadechnout a jde to těžko, když ho celého vidí. Pak si ale zase dodá odvahu a pohladí ho středem hrudi až těsně pod pupík. Jen konečky prstů sotva citelně.

"Pořád tomu nejde uvěřit." Broukne tiše.

"Jsi vážně krásný." Konečně ze sebe vydoluje i kompliment a pak se prostě odhodlá, mírně se nakloní a dotkne se rty tam, kde začaly svou cestu jeho prsty. 

Aoi

Cítí jeho dlaně nejprve kolem pasu a pak i kolem krku a moc se mu to líbí. Bál se, že by se to Akimu nemuselo líbit, ale vlastně ani sám neví proč. Vždyť přece ví, co k sobě cítí, jak se na něj Aki kouká i to, že po sobě touží. Nepřestává pomalu, ale hluboce líbat jeho rty, najednou prostě nemá dost. Jenže když navrhoval to se šátkem a Aki k tomu zmínil, že to tak nemyslel, vůbec by nečekal, že ho na těch očích za chvíli bude mít. V první chvíli se zarazí a cítí se zmateně. Dvě vteřiny nechápe, kde ten šátek vzal, než mu dojde, že Aki má vždycky nějaký s sebou. Několik dalších vteřin mu trvá přivyknout si na fakt, že na něj doopravdy neuvidí. Drží teď svou váhu na obou předloktích se rty jen malý kousek od jeho tváře – tedy asi – a pocítí na nich bříška Akiho prstů. Zároveň ucítí příval nečekaného vzrušení z toho, že už vlastně není v jeho moci, co se bude dít. Nikdy by nečekal, že by Aki převzal iniciativu, obzvlášť napoprvé a ono se to děje. Kdyby mu o tom řekl dopředu a nezaskočil by ho tím, Aoi by pravděpodobně nějak opatrně odmítl nebo ho jinak přemluvil, aby to pustil z hlavy, ale takhle neměl šanci odmlouvat a teď… se mu to vážně začíná líbit. Však to přece není napořád? Příště se na něj podívá. Nebo později… Konečně se jeho rty zvednou do jemného úsměvu. 

"Dobře." Šeptne tiše a nechá se jím navést kousek vedle jeho těla. Položí se na bok a veškeré smysly má doslova vydrážděné na maximum, jak se jimi snaží vynahradit ztracený zrak. Najednou neví, co si počít s rukama a kromě toho by moc rád viděl, jak se Aki tváří, když se na něho dívá. Může se jenom domýšlet. Trhaně se nadechne, když konečně ucítí jeho dlaň, klesající po vlastním těle. Zastavila se opravdu velmi nízko a Aoi si ty ruce bude muset asi přibít, aby ho nechal dělat, co chce a nebral ho za ty jeho. Po tom komplimentu maličko zrozpačití a je to jeden z mála okamžiků, kdy se dokonce začervená. 

"Arigato." Vydechne jednoduše a promne plné rty o sebe. Všechno v něm hraje jako správně naladěná shamizen. 

"Aki-chan..." Chce něco říct, najít ho dlaněmi a přisunout se k němu, ale nezvládne víc, než si povzdechnout, protože na hrudi doopravdy ucítí jeho rty. Volnou dlaní se ho dotkne, trefí se někam na rameno a z něj už se hravě posune až do jeho vlasů, kterými se začne probírat. Akiho rty klesají níž a níž a Aoi má pocit, že to přepětí v klíně snad nemůže ani unést. Nikdy by si nevysnil, že to bude on, kdo se před ním začne pokládat na záda a teď se to děje. Přetočí svoje tělo a nechá váhu stále na předloktích. 

"Tohle není fér..." Broukne. 

"Nemysli si, že když nic nevidím, nezjistím si to jinak." Začne dráždit jeho představy. 

"Musel bys mě svázat celého. A nechci slyšet, že tady máš těch šátků víc." Tiše se zasměje a přenese váhu na jednu ruku, aby tou druhou znovu mohl najít jeho vlasy a posléze i ouško a šíji. Zatím ho může jenom hladit. 

"Až se dostanu ke tvému klínu, pochopíš, že k tomu oči vůbec nepotřebuju a stejně popíšu každý tvůj detail tak, že už se nikdy neodčervenáš." 

Aki

Pořád si není jistý, o co se tady pokouší. Neví, jestli si to vůbec dobře promyslel. Možná měl opravdu nechat na Aoi a třeba by po chvíli přestal úplně přemýšlet a řešit, jestli z něj půjde vidět víc nebo ne. Jenže s tím, jak se Aoi pokládá vedle něj, se v něm zvedá touha a chuť udělat něco navíc. Možná se konečně přestat trochu bát. Aoi ho nevidí, nemůže vidět jizvy, které nejsou jen na předloktích. Opravdu se začíná nenávidět za každou jednu z nich. Prostě by si teď nejradši nafackoval, že to vůbec kdy zkoušel. Zatím mu přijde, že by nebyl schopný to udělat znovu, ale co on ví. Co když ho něco zase položí? Ne, nad tím teď přemýšlet nechce. Nechá víčka klesnout, když se Aoiho prsty dotknou vlasů a užívá si rty hebkou pokožku, od které se mu vůbec nechce odrhnout. Zkoumá každý kousíček, jemně ho hladí rty, když ho oslovení donutí na chvíli zvednout hlavu a otevře očka. Trochu se k němu přitiskne a tiše si povzdechne, kolik příjemných pocitů, to v něm vyvolá. A Aoi už to asi bude cítit taky.

"Je to fér." Pípne sotva slyšitelně a nemůže ho přestat hladit, tohle je na novou závislost,  už mu rozhodně nebude stačit, se na něj jen koukat.

"Hrozně bych se styděl, kdyby ses na mě koukal. Bylo by to prostě příliš, víš?" Promlouvá dál tiše a u toho už se zase trochu zakoktává a rozhodně dost rudne.

"Nemohl bych cítit tvoje ruce a ještě odolávat očím, asi bych se propadl do země a už by mě nikdo nenašel. Vlastně..." Odhodlává se, aby pokračoval a trochu snáze se mu mluví, když ho Aoi nevidí. Na tohle si prostě bude muset zvyknout a hlavně na pocit, že ho vidí jinak, než on sám sebe v zrcadle. +Líbíš se mu, má tě rád, už ti to řekl.+ Připomíná si v duchu. 

"Tak trochu doufám, že si to budeš zjišťovat jinak." Tak tohle byl jeho vrcholný výkon. Tiše a rozpačitě se zasměje s dlaní před rty. Nemůže uvěřit tomu, že to vážně řekl.

"Vidíš a to se ani nemusíš dívat." Obviní ho s dalším tichým zasmáním.

"Nemám." Odtuší. +Mám si je příště vzít?+ Zeptá se ho, ale jen v duchu, na tohle ještě odvahu nenašel. Aoiho dlaň je dost patrná a on se nechá hladit a začne se podvědomě sklánět k jeho rtům.

"Aoi-chan, asi ti uteču, až to budeš vážně popisovat, ale nenech mě, prosím." Kousne se do rtu a zastaví se několik milimetrů před těmi Aoiho. Dlaň, která doteď spočívala na hrudní kosti, se odvážně začne posouvat zase trochu níž. Sem tam očima těkne k místům na břiše, kde právě je a neví, jestli si může dovoliv víc. Co kdyby zkusil sáhnout na úplně jiná místa, jak by se to Aoimu líbilo? Co by tím spustil? Jestli to bude takhle probírat všechno, asi se nikam nedostanou. Vydechne do jeho rtů, než je mine a najde Aoiho ucho.

"Chci to všechno překonat, být jenom tvůj se vším všudy, víš." Broukne mu do ouška a konečně se odhodlá, aby ho v těch nejcitlivějších partiích pohladil. Je to hodně opatrný dotek a aby zaplašil své rozpaky, raději se přitiskne na Aoiho rty, které ho vábí k sobě. Nějak se mu přihodí, že svou dlaň zapomene na místě a jen stačí podvědomě vnímat, co všechno Aoi v kalhotách ukrývá. A ano, už je mu zase příšerné horko, srdce se mu rozběhne sprintem a touha ho hodlá spálit na popel.

"Já už se nechci dočervenat." Ozve se jeho hlásek, když se musí odtáhnout, aby se alespoň nadechnul. Pozoruje Aoiho tvář s mírně pootevřenými rty, než se rozpačitě pousměje, jakmile si vzpomene na svou dlaň a radši ji rychle přesune zpátky na břicho, které zase trochu prozkoumá. Trochu víc se na něj natiskne a neubrání se roztouženému povzdechu.

"Já už chci přemýšlet jen nad tebou." Ano, chce svoje strachy zahnat, co nejhlouběji to půjde. Tentokrát se první jen jemně otře rty o ty Aoiho a pak ho zlehka začne znovu líbat a už radši nic říkat nebude, ještě sám sobě nažene strach, že bude příliš neschopný a nemotorný, prostě se tím bude muset nechat ovládnout.