Ruki x Kamijo - Můžeš si za to sám, tys to chtěl. - část 1.

(harém)

Ruki

Od toho setkání s princem pro něj dny v harému plynuly tak nějak klidněji. Pořád nevěděl, kam dřív skočit, jak se musel pilně učit a nedělat svému mentorovi ostudu, ale zároveň měl od správců docela klid. Asi proto, že teď byl favorit a princ si ho zavolal znovu… tu noc spolu nic neměli, jen se dobře bavili, ale Rukimu to nevadilo. Byl rád, že je dobrý společník i bez nějakých pletek a kdyby Aki neměl svoje postavení, nejspíš by mohli být dobří přátelé. Obloukem se vyhýbal Senovi, který byl princovou jasnou volbou a vypadalo to, že byl schopný si svoje místo udržet i násilím. Sena ztratil nadhled nad situací, který Ruki měl, protože byl zamilovaný, Ru to poznal. A moc mu to nezáviděl. Nechtěl s ním přijít do žádného konfliktu, takže bylo lepší nepobývat nikde, kde by s ním mohl zůstat sám. A pak tu byl Die a Shinya. Ten přišel Rukimu zase hrozně mimo… vypadal jako dítě, co nikdy nevidělo kytičku, pořád se něčemu divil, nad něčím achal a působil hrozně naivně. Diemu to asi vyhovovalo, protože si s ním mohl dělat, co chtěl, ale jak dny plynuly, trpěl na něj pořád víc a nikdo už se tím směrem nesměl ani podívat. Rukimu to bylo jedno. Nejraději byl stejně tehdy, když přišel večer a on mohl být v Kamijových komnatách společně s ním, když zrovna nikam nešel. Přišlo mu, že zatímco se Sena nebo Die pořád za něčím honili, Kamijo toho zase tolik neřešil a to bylo… divné. On snad ztratil zájem na tom, aby si udržel svoje postavení? Vrtalo mu to hlavou a to i teď, když se vracel z výuky kaligrafie. Na některé hodiny chodil úplně sám, protože se to nesměl učit každý a bylo to velké umění a tohle byla jedna z nich. Ten den s sebou neměl doprovod, protože se pohyboval jenom po chodbě vnitřních prostor harému, kam nikdo zvenčí nesměl. Z ničeho nic ho zastaví jeden sluha a řekne mu, aby zašel do kuchyně, že mu tam dají tác s čajem pro Kamija. Jemu? Proč to neodnesou sami? Nikdy by ho ale nenapadlo odmlouvat, ať už správcům nebo dokonce svému mentorovi, takže poslechl. Sejde dlouhé úzké schodiště do nejnižšího patra, kde se pohybuje v podstatě jenom služebnictvo, mine několik dveří, za kterými se uskladňují potraviny a nahlédne do malé kuchyně, kde se obvykle připravuje čaj. Kamna hoří, ale nikdo tam není. Připadá mu to zvláštní. 

"Haló? Je tu někdo? Přišel jsem pro ten tác!" Zavolá, ale nikde se nic ani nepohne. Projde kuchyňkou, žádná konev, žádný tác… nahlédne do dveří na protější straně, za kterými je maličký pokojíček pro kuchaře, aby měl kde jíst a v tu chvíli mu zezadu někdo položí ruku na rty. Strašně se lekne, vytřeští oči a chce vykřiknout, ale vydá jen přidušený zvuk. Útočník mu drží ústa i nos a on má problém se nadechnout. Hned ty ruce sevře svými a začne se s nečekanou silou zmítat, ale ten někdo za ním je mnohem vyšší a silnější, skoro ho nadzvedne. Vykopne nohama, ztratí u toho pantofle, ale cítí, jak je pozadu vlečen někam skrz kuchyň a do jiných dveří. Pere se jako malá lasička, ale nedaří se mu vysmeknout. 

"Nech toho nebo s tebou provedu něco, po čem tě tady už nebudou chtít. Myslíš, že když ti třeba opařím obličej a budeš mít jizvy, že si tě princ nechá v harému?" Ozve se cizí mužský hlas, který Ruki nepoznává. Srdce mu bije jako splašené, dostane hrozný strach. Dopadne zády na pytel s obilím, ale než se stačí vymrštit na nohy, někdo ho zalehne a v ten moment je mu jasné, co po něm chce. Je tady tma, nevidí žádnou konkrétní tvář a ten muž má přes tvář šátek. Cítí jenom jeho ruce, jak se rychle sápají po Rukiho nohou a bocích a snaží se dostat pod látku. Jednu jeho dlaň má pořád na rtech. Pořád sebou zběsile mrská a snaží se uniknout, ale je moc malý. Ten chlap ho hravě otočí břichem dolů a nalehne mu na záda. Ruki zatíná nehty do látky pod sebou, dusí se pod tou dlaní a cítí, jak se mu kolena rozjedou od sebe. 

"Varuju tě naposled. Koukej držet nebo bude zle!" Slyší zase ten hlas. +Pomoc… pomoze mi někdo…!+ 

Kamijo

Je tu už nějaká doba, kdy se Ruki vrátil poprvé od prince. Byl na něj hrdý, že to zvládl, a když si ho Aki zavolal podruhé...Měl by být ještě nadšenější. Jiný pocit v něm ale převládal mnohem víc. Po dlouhé době opravdu nerozuměl sám sobě, ale jedno si uvědomoval moc dobře. Vadí mu, že na Rukiho kdokoliv sahá. Kdokoliv kromě něj. Došlo to tak daleko, že ho sám oblékal a nedovolil nikomu ze svých sloužících, aby na něj sahali. Trestal kohokoliv a kdykoliv, když se dozvěděl. Dnešní den byl jedním z těch volnějších. Sám si spokojeně hoví na jednom z velkých polštářů a vychutnává si skvělý čaj. Samozřejmě nezapomněl na hromadu výtek, které si prostě vymyslel, jen aby sluhové nevyšli ze cviku. Ruki by už měl být zpátky. Oči mu těkají pořád častěji ke dveřím a s každou minutou už se začíná mračit.+Budeš mít vrásky.+ Napomene sám sebe v duchu, ale ani to ho nepřinutí změnit svůj výraz.

"Ty, pojď sem." Sekne ledovým hlasem na jednu z osob, které uklízejí jejich komnaty.

"Vyčisti ten flek." Ventiluje své vlastní rozpoložení nemožnými úkoly. Je to vypálené místo, co udělal kdysi on sám. Ani si už nevzpomene, kvůli čemu to bylo. Chvíli sleduje marnou snahu, než se zvedne a nohou strčí do boku klečícího těla.

"Jsi k ničemu, stejně jako vy všichni. Ven a hned!" Vyžene je s tichým syknutím. Už nesnese nikoho vedle sebe. Ticho, které se kolem něj rozhostí, je však ještě tíživější. Nakonec vykročí ze svých komnat a jde se podívat, kde se zdržel. Vyčiní mu, hned jak ho uvidí. Jeho přece nikdo nenechává čekat. Snaží se přesvědčit sám sebe, že je to kvůli tomu, ale ve svém nitru má o Rukiho strach. Popadne každého kolemjdoucího s nižším postavením, aby se ho zeptal na Rukiho. Nikdo nic neví, ani ho neviděl. Až na toho posledního, kterého skoro přirazí ke zdi a zatne dlouhé nehty v blízkosti krční tepny. Čaj pro něj, to není ten, který před chvíli pil. Ne, tohle není jen tak. Napadne ho ta nejhorší varianta. Rychle se rozejde směrem ke kuchyni a cestou potká jednoho ze správců. Uctivě se mu pokloní, protože je to jeden z těch, kteří si potrpí na disciplínu a pořádek.

"Slyšel jsem z kuchyně hrozný hluk, určitě to tam úplně zničí. Rychle." Šeptá mu naléhavě a k jeho úlevě ho poslechne. Jinak by ho nejspíš poslal zpátky, protože tady nemá, co dělat. Vejdou spěšně do kuchyně a nic. Není tady. Začne uvnitř sebe panikařit, ale navenek si drží svůj typicky ledový výraz.

"Bylo to vzadu." Kývne hlavou tím směrem. Nemůže odejít, aby se nepodívali i tam, co kdyby tam opravdu byl. Správce popadne lampu s plamenem a vydá se to prozkoumat. Ten výhled, který se Kamijovi naskytne...Málem se na toho parchanta vrhne s úmyslem mu vyškrábat oči a vykuchat lžičkou to, co má mezi nohama.+Ru-chan. + Proběhne mu hlavou vyděšeně ale naštěstí, se jeho doprovod pohne rychle a už trhá podřadnějšího správce z Rukiho těla.

"Chtěl zneužít princovu konkubínu. To je skandál." Hraje své vlastní divadlo a boří nehty do svých vlastních dlaní, jak zatíná ruce v pěst.

"Postarej se o něj, já ho odvedu a oznámím, co se tu stalo." Nařídí Kamijovi a ten je jako socha, snad bledší, než obvykle. Čeká, dokud oba nezmizí z místnosti. Pak se bez váhání pohne. Klekne k němu a pytlům i přes to, že své drahé kimono úplně zničí.

"Jsi v pořádku? Stalo se ti něco? Za tohle zaplatí všichni, kteří s tím mají něco společného. Zakroutím jim krkem." Začne tím, který ho poslal tím správným směrem. Určitě v tom má taky prsty.

"Ru-chan, už je to v pořádku, jsem u tebe." Šeptá mu tiše a tiskne jej k sobě, když mu opravuje jeho oblečení a zároveň s tím kontroluje, jestli mu neublížil. Jestli ano, půjde mu vyříznout jazyk a klidně to vezme i s vlasy. Několikrát ho políbí do vlasů a u toho si neodpustí ještě několik nadávek a slov pomsty.

"Už se ode mě nehneš na krok, rozumíš." Vezme jej za bradu, aby ho donutil se na něj podívat.

"Už jim nedovolím, aby ti ublížili." 

Ruki

Ruki má obličej přitisknutý k pytli pod sebou tak dlouho, že už ani nemá sílu bojovat. Cítí se pořád slabší a ty ruce ho drží stále stejně pevně. Dostat se pod všechny ty látky není snadné, když se tak brání, ale stejně ty cizí ruce cítí čím dál tím výš a zvedá se mu z toho žaludek. Zároveň ho svírá ochromující strach jak z toho, co se má stát, tak z těch hrozeb z opaření. Bude to bolet, všechno to bude nesmírně bolet. Má pocit, že už v sobě nenajde ani zrnko síly na poslední odpor, že se všechno propadá do černočerné noční můry, panikaří a srdce mu mlátí až v krku a pak má najednou ruce volné. Může odlepit obličej od pytle a nadechnout se. Je to ošklivý, sýpavý zvuk. Zmateně mrká, hledí do tmy před sebou a nad sebou slyší hlasy, ale nedokáže poznat, co říkají, jak mu hučí v uších. Má dojem, že slyší Kamija, ale je to asi jen výplod jeho fantazie. Někdo ho vezme za ramena a přiměje, aby se vyhrabal do sedu, ale jemu se točí hlava a pořád vypadá strašně dezorientovaně. Nechápavě obrátí tvář směrem k té Kamijově, kterou ve tmě jasně poznává, ale přijde mu nereálné, aby tady byl. Slyší jeho slova, ale nevnímá jejich obsah. Mozek se mu nastartuje až ve chvíli, kdy ho Kamijo přitiskne k sobě a on ucítí jeho parfém a šampón na vlasy. Zaryje prsty do lemů jeho kimona na prsou a tiskne se k němu jako ptáče, které vypadlo z hnízda. Což se tak trochu stalo. Celé Rukiho tělo se rozechvěje přívalem toho vypětí a šoku a pak se teprve zmateně rozhlédne kolem sebe. Jsou tady sami a Kami je reálný. 

"Jak jsi mě našel?" Hlesne. 

"Sháněl ses po tom čaji, co jsem nedonesl?" Ještě pořád mu nedochází, že to celé byla léčka. Nechává Kamijovy ruce, aby mu rovnaly kimono i prohlížely holou kůži. Naštěstí bude mít jen několik modřin od toho, jak se pral, jinak mu nic není. Poslouchá všechny jeh hrozby, cítí jeho polibky a tato událost způsobí, že na něj bude ještě víc fixovaný, než doposud. Už teď mu nebylo dobře, když byl Kamijo pryč, ale dovedl se harémem potloukat celkem neohroženě a mít všechny u zadních partií. S tím je ode dneška konec. Přikývne víc než ochotně na Kamijova slova, že se od něho nesmí hnout. To splní opravdu rád. Nechá si pozvednout bradu a konečně se podívá do jeho neskutečných očí. Chvíli mu ten pohled oplácí svým zraněným výrazem a pak mu prostě padne kolem krku a přitiskne drobné tělo na jeho. Mačká se k němu jako by byl konec světa a vypadá to, že ho to nikdy nepřejde. 

"Pojďme odtud..." Zaprosí ho. Ke kuchyni už bude mít navždycky odpor. Jestli ho sem někdo pro něco pošle, asi půjde jenom s jehlicemi do vlasů nastraženými mezi prsty. Po chvilce se odtáhne a sklesne očima na jeho kimono. Pohladí ho konečky prstů po hrudi. 

"Bude zničené..." Zašeptá a podívá se ke dveřím. Nikdo tam už není ani nepřichází. Nechali je tady samotné? Pitomci… 

"Viď, že už se na svoje místo nikdy nevrátí..." Vydechne šeptem. Bohužel podobných útoků se v harému stávalo víc. Občas, ale stávalo. Nebyl první a nebude ani poslední, kdo to zažil a tenhle správce určitě taky nebude jediný, který to zkusí. 

Kamijo

Musí dlouze vydechnout, když se k němu Ruki přitiskne. Když k němu přišel, tak ho strašil tím, co se tady děje. Ani ve snu by ho nenapadlo, že se to opravdu stane. Byla tu spousta takových, co si podobným prošli. Ti jsou mu ale úplně jedno, Rukimu se to prostě stát nemělo. Kdyby věděl, že nepřijde trest, který by ho od něj odloučil, asi by sem šel sám a normálně ho...No minimálně vykastroval a nejspíš by ho nepoznala vlastní matka. Tolik vzteku v sobě má zároveň lítosti nad tím, čím si prošel.

"Pro žádný čaj jsem si neposlal a tebe bych neposlal už vůbec. Ty přeci nejsi ten, kdo by mi měl nosit čaj." Povyšuje ho klidně nad všechny ostatní a nepouští ho ze své náruče.

"Už nikdy žádný příkaz, pokud ho osobně nevyslovím. Ne, pokud půjde o něco pro mě." Mluví klidně, snaží se ho konejšit barvou svého hlasu a zároveň jemnými doteky, které mu věnuje, když se ujistil, že mu nic není. Přitiskne ho víc k sobě, jakmile mu padne kolem krku a nechá víčka klesnout. Nikdy mu nebylo nic víc líto, jako právě tahle zkušenost. Chtěl ho ochránit a nedokázal to. Prostě to nedokázal. Snad poprvé mu na někom záleží víc, než na sobě samém a tahle situace ho dokonale probrala.

"Půjdeme k nám. Vyženu všechny, abys měl klid. Nachystám ti koupel a pak i postel. Postarám se o tebe, když jsem tomu nezabránil." Popustí konečně trochu své nitro na povrch a začne se pomalu zvedat, tak trochu společně s ním. Nějak se nemůže přinutit jej pustit. Trochu se nakloní, aby se podíval na své kimono a mírně pozvedne obočí. Je zralé tak maximálně na hadry.

"Hm, něco jsem zničit musel, když jsem nemohl ublížit té zrůdě, které donedávna říkali správce." Oznámí mu a dá si za úkol, aby tohle celé ještě víc přifoukl, když se ho někdo bude ptát. Určitě bude v jeho popisu Ruki minimálně v ohrožení života a za to bude...Hm, snad ho sprovodí ze světa pro výstrahu ostatním. Vezme jej kolem pasu a s hlavou hrdě vztyčenou a vražedným výrazem, kterým děsí všechny okolo, míří rovnou do jejich společných komnat. A pak potká toho, kdo mu řekl, kde Ruki je a kdo ho tam vlastně poslal. V očích se mu blýskne pomsta a hněv, který nedokáže ovládnout. Kolem nich, už je jejich doprovod, který je našel. On sám jim předá Rukiho a vykročí elegantně a rázně k tomu uzlíčku nervů.

"Ty...za to můžeš." Sykne na něj ledově. Přitiskne ho na stěnu a přiblíží se k němu, než se rozhlédne, jestli na chodbě nikdo není. Teď zeje prázdnotou.

"Za tohle mi zaplatíš. Už tě tu nebudou chtít." Koutek se mu ďábelsky pozvedne, než ze záhybu kimona vytáhne kuchyňský nůž. Stočí mu tvář stranou a pak ho prostě řízne. Jen ta jizva bude stačit, aby si ho nikdo už ani nevšiml.

"Se mnou si nezahrávej. A s ním taky ne. Vyřiď to všem ostatním." Pustí jeho tělo a otře si dlaň, jak kdyby byl prašivý. Gestem rozežene své sloužící, kteří mu jdou okamžitě z cesty a pak si zase Rukiho přitiskne svému boku.

"Zaplatí mi každý, kdo se na tebe jen špatně podívá." Pohodí hrdě hlavou a opravdu si odechne, až se za nimi zavřou dveře jejich společných prostor.

"Tady už ti nic nehrozí." Otočí jej čelem k sobě.

"Ru-chan, kdybys věděl, jaký jsem měl o tebe strach." Krčí u toho obočí a pak vezme jeho tvář do dlaní.

"Trpěl jsem, když si šel k princi, ale nedá se to srovnat s tím, co jsem viděl dnes." Šeptá mu do rtů, než se k nim skloní a dlouze ho políbí se všemi pocity, o kterých doteď nevěděl, že je vlastní. 

Ruki

Ruki sklopí trochu provinile oči jako by si za to celé mohl sám. Napadlo ho to, že je to divné, ale nechtěl udělat nic, čím by svého mentora nahněval, takže se sem vydal bez ptaní a takhle to dopadlo. 

"Odpusť mi to, byl to krok vedle." Hlesne. Přikývne na jeho nabádání, jak to bude dál. Zvedne k němu oči odspodu jako štěně na dešti a zkoumavě se zadívá do jeho půvabné tváře, když mu Kamijo začne říkat, že mu sám nachystá koupel i postel. Tohle nikdy neudělal, vždycky to bylo obráceně, ale cosi vřelého se začne rozlévat po Rukiho hrudníku. Opravdu mu na něm záleží? Tak moc? Je mu vidět na očích, jak moc ho to vzalo a přitom by si s Kamijovou povahou mohl myslet, že ho za takovou chybu spíš vyžene. Nadělal mu tím jenom problémy. Moc na sebe upozornili. Nechá se jím vytáhnout na nohy a sám se trochu tiskne k jeho boku, když se začnou chodbami vracet ke Kamijovým komnatám. Toho kluka, co ho sem poslal, pozná už z dálky. I on si myslí, že moc dobře věděl, co dělá. Zaplatili mu? Vyhrožovali mu tak jako Rukimu? Pokud ano, mohlo by mu ho být líto, jenže takhle to tady nešlo. Kdyby lítost projevili, příště by se jim vedlo ještě hůř. Tak tvrdý a vlastně ošklivý místní život byl. Jen pozlátko navrchu, nic víc. Překvapeně klopýtne do strany, když ho Kamijo pošle stranou rovnou do rukou jejich doprovodu a zaskočeně sleduje jeho pochod k tomu chlapci. +A kruci.+ Ani neví, jestli se chce dívat. Tohle nebude pěkné. A taky není. Všichni tam stojí docela tiše, nikdo se neodváží nic říct a doprovod klopí hlavy. Dívá se jenom on sám. Ten kluk byl odsouzený ať už by se zachoval jakkoliv. Kdyby správce práskl a nesplnil svůj úkol, počkal by si na něj on. Měl prostě smůlu, ze které nebylo cesty ven a v Rukim je kvůli tomu malá dušička. Nakonec skloní oči i on, když mu Kamijo bez mrknutí oka zohaví tvář. Ví, proč se to stalo a stejně se mu to těžko snáší. Na jeho místě by se ale zachoval stejně. Musel by. Ten kluk ani nevykřikl, ale jakmile se od něj Kamijo vzdálil, sesypal se k zemi a hrozně se rozplakal. Tahle zpráva se brzy roznese harémem jako požár. Co na to asi řekne jejich konkurence? Beze slova se znovu nechá přitáhnout ke Kamiho boku a cupitá vedle něj, až dokud se neocitnou sami ve známém prostředí. Jakmile jsou tu, Rukimu se začnou třást nohy z prožitého šoku. Tak to bylo vždycky, posttraumatická reakce tomu říkali… Cítí se najednou hrozně unavený, ale zvedne ke Kamijovi vřelé oči a usměje se. 

"Zachránil jsi mě. Hrozně jsem se modlil o pomoc a ty jsi přišel..." Zašeptá. On se z toho snad začne modlit doopravdy? Znovu se ocitne v jeho náručí a musí zaklonit hlavu, aby mu mohl oplácet pohled do očí. Nikdy neslyšel Kamija takhle mluvit a projevit tolik emocí. Je mu to hodně vidět na očích, jeho hlas je naléhavý… Rukimu se chvějí kolena ještě víc a už ani neví, proč vlastně. 

"Trpěl jsi?" Zopakuje po něm šeptem s tváří v jeho dlaních a ani nemrká, jak se dívá do dvou modrých studní a nechce přijít o nic z toho, co se v nich odehrává. Jenže místo odpovědi dostane neskutečně vřelý polibek, který se nedá srovnat se žádným, který kdy dostal od Akiho. Ano i s Kamijem se líbal, když trénovali, ale to bylo jiné. Úplně jiné… dneska… Už ani neví… propadne se do nekonečných prolnutí jejich rtů, přelévají se přes něj všechny emoce, které mu Kamijo dává a on v jeho rukou povoluje jako tající kra. Trochu se mu podlomí kolena, jen na okamžik, jak intenzivní to celé je a pevně se ho drží oběma rukama za předloktí. Když se od sebe zase oddálí, v Rukiho očích je otázka. Trochu mu kmitne koutek v náznaku pochopení a ohlédne se přes rameno ke dveřím jako by je někdo mohl vidět nebo slyšet, než se na něj zase podívá. 

"Tohle se nesmí." Řekne a jeho hlas zní trochu hravě navzdory tomu, co před chvílí prožil a viděl. Ne, určitě si to vyložil špatně. Jedna z nejkrásnějších, nejžádanějších a nejvzdělanějších konkubín by nikdy vážněji nezavadila o obyčejného kluka jako je on. Co to bylo za blbost? Kamijo byl jako šperk ze zlata, perel a nefritu a Ruki si připadal trochu jako pazourkové kopí. 

Kamijo

Na vteřinu mu proběhne hlavou, že pustil své emoce příliš na světlo. Kdy se mu to stalo naposledy? Tady to určitě nebylo. Možná, když byl ještě kluk a na to už si skoro nevzpomíná. Nezná toho o moc víc, než tento harém. Tady už je doma a ne, není to domov, který by si přál. A pro Rukiho už vůbec ne. Musí si to konečně přiznat. Jak moc mu na něm opravdu záleží. Byl v první chvíli jeho vstupenkou do světlejší budoucnosti, teď se pomalu ale jistě stává někým, koho potřebuje blízko sebe, u koho nechce, aby mu bylo ublíženo. Návštěvy u Akiho ještě zvládá, je to nutnost. Prostě je s tím sžitý. Jenže události dnešního večera, pohled na správce, jak se na něj sápe, byl na něj příliš. Dokáže být chladný a nepřístupný, byl takový spoustu let a už si myslel, že nedokáže nic jiného. Jenže se objevil někdo, kdo vytáhl na světlo i jeho jinou stránku, tu kterou tady neznali. Jakmile mu začne na někom záležet...Mohl by se utopit v Rukiho očích a hlavně v tom, co v nich vidí. A polibek není o nic méně intenzivní. Prolomil ledy, prostě si jimi prostoupil cestu, která byla ztracena v čase a v událostech, kterými si tady prošel. Vybojoval si své místo a vybojuje ho znovu, jen pro něj. Ať všichni vědí, že špatný pohled či slovo jeho směrem se trestá. A nebude se ohlížet na následky. Jen na ty, které by mohly ohrozit Rukiho. To nikdy nedovolí. Bude opatrný ale nekompromisní. Nechá víčka klesnout s prvním prolnutím a stejně jako do polibku dává všechny emoce, stupňuje ho svým vlastním uměním. Prostě si ho užívá plnými doušky a o to víc, když mu je začne oplácet. Neubrání se tichému vzdychnutí do jeho rtů, jak moc silné to pro něj je. Nepatrně se odtáhne a smyslně se pousměje.

"Vždycky budu trpět, když nebudeš spát se mnou." Sdělí mu jako první úplně upřímně, ale pak se vrátí k části svého typického já.

"Kdo by mě pak hřál, pokrývky jsou k ničemu a já nesnáším chlad." Sjede dlaněmi z jeho tváří, přes hrudník až na boky a očima sleduje ten pohyb. Je v tom něco magického, je to zakázané, ale kdy on koukal na zákazy? Kdo by sem chodil? A pak mu Ruki připomene, proč si ho tolik oblíbil. I v té to chvíli. Okázale nad ním protočí očima v sloup ale je to vyloženě hrané.

"Půjdeš si na mě stěžovat?" Pozvedne nepatrně obočí a pak pomalu sklouzne očima k jeho klínu a prsty sevře víc jeho boky.

"Asi bych ti měl dát mnohem lepší důvod." +A možná zkusit, abys zapomněl.+ Proběhne mu hlavou, jindy by ho to vyděsilo, ale teď ví, že je to správně. Ale ne, nechce, aby to na to zapomněl. Je to zlá zkušenost ale o to podstatnější. Jen na to nemusí dnešní večer už víc myslet.

"A co se ještě nesmí?" Broukne mu smyslně do rtů, když se znovu skloní a uzme si jeho rty v dalším, mnohem vášnivějšímu polibku. Využívá každého místečka v jeho ústech, které je citlivější, jak už za ty roky stačil poznat. Má za sebou tu nejlepší školu, tolik let praxe. Pak se ale odtáhne a obejde jej, aniž by se ho dotkl. Stane za jeho zády, než jej pohladí po ramenou a nakonec se k němu přitiskne se rty u jeho ouška.

"Nesmím tě svléknout?" Broukne smyslně, když se začne pasovat s jeho oblečením a za chvíli už ho nechá klesnout k jeho kotníkům.

"Nesmím se s tebou koupat?" Pokračuje dál a už mapuje rty jeho rameno, přes záda k tomu druhému.

"Přijď za mnou, až mi budeš chtít říct, co ještě nesmím. Budu čekat." Vábí ho svým hlasem, ale pak ho nechá uprostřed pokoje s jemným pohlazením podbřišku hodně blízko jeho klína a vydá se elegantně ke své lázni, která už je připravená. Měli si ji dopřát hned, jak se vrátí z kaligrafie. Teď se dokonale hodí. S mírným, nic neříkajícím úsměvem začne povolovat své vlastní kimono, tohle si zvládne svléknout sám. Přesto ho nechá viset podél svých boků a sáhne po hřebenu, aby začal rozčesávat dlouhé vlasy a pak po pramenu spínat do složitějšího účesu. Skoro to vypadá, že se nic nestalo a Ruki nestojí nahý vedle. Uši však natahuje jeho směrem a čeká, jestli opravdu přijde. Nenutil by ho k ničemu, je asi jediný v tomto harému a teď je rozhodnutí vyložen na něm.