(obchod)
Uruha
"To je dobře, moc dobře." Zavrní svým hlasem a upře kočičí oči do těch jeho. Vůbec mu nevadí, že začíná být příliš hlasitý. On se nikdy stydět nebude a ještě prodavačkám popřeje hezký den, až odsud budu odcházet. Snad to stihnout, než na ně někoho zavolají.
"Užívám si pocit, že se ti o mně bude zdát." Zavrní mu do ouška, ze kterého si odryl všechny prameny, aby mu nic nepřekáželo a nechá se na chvíli pohltit jeho vůní, což se mu příliš často nestávalo. Hned to zakryje další provokací, když mu stiskne lalůček mezi rty a vzápětí i mezi zoubky. Zpomalí tempo své dlaně, už je skoro líně a mučivé, jen aby mu ještě chvilku vydržel a ještě pár okamžiků si ho mohl užít.
"Já vím a bude to ještě lepší." Usměje se už zase do jeho rtů, když tváří odkloní tu jeho packu, aby mu nepřekážela.
"Už nebudeš chtít nic jiného." Prorokuje mu bez váhání, než si jeho rty ukradne podruhé. Čím hladověji jej líbá, tím zrychluje svou dlaň v jeho klíně a čeká jen na první signály, které mu napoví, že je skoro u hvězd. A on mu k nim velmi rád pomůže. Když už ho dostal tak vysoko, není tak zlý, aby ho nechal spadnout zase nohama na zem. To by to jeho malé mláďátko nemuselo vůbec vydržet. Záblesk myšlenky, že by mu mohl dát vlastní prostor, rychle zaplaší. Mohlo by se stát něco, co by vykolejilo pro změnu jeho a na to není zvyklý. Pokud nejdou věci podle něj, občas vážně utíká. Jen pro jistotu, co kdyby někdo viděl víc. Přesto se nedokáže ubránit něžnějšímu pohledu, když vidí, jak si to Ricko beze studu užívá. Zase tak dlouho se nebránil a on ho začíná podezřívat, že by si klidně mohl i bez vodítka odvést domů a on by mu to jen odkýval. A to se mu líbí ještě víc. Jen nepatrně zesílí stisk na jeho chloubě a ještě přidá na tempu. Stačí u jen pár signálů, aby věděl, jak blízko je a ještě víc odstoupí stranou. Může být sladký, jak chce, ale na kalhotách to rozhodně mít nebude. Natiskne se víc z boku na jeho tělo, ne znovu vyhledá jeho ouško.
"Bravo, první lekci máš za sebou a výborným hodnocením." Zašeptá mu tiše, políbí ho na šíji a pak se oddálí. Má plnou dlaň jeho vyvrcholení a nejspíš to bude i na zemi a uhm, taky a Rickově košili, která dostala pěkně zabrat.
"Hm, maminka tě nepochválí, copak jí asi řekneš?" Dobírá si ho trochu a sám si jeho tvář čistou dlaní otočí k sobě a věnuje mu poslední, provokativní a hravější políbení, než ho nechá opírat o stěnu a sám poodejde kousek, aby si dlaň s hrdým pohozením hlavou utřel do jedné z košil, kterou už rozhodně nikdy nepoužije, prostě ji tu nechá ležet. Jakmile je k němu zády nechá víčka na chvíli klesnout a pokouší se kontrolovat své vlastní vzrušení. Nikdy to nešlo snadno, ale dneska je to snad ještě horší. V hlavě mu proběhne pár nadávek nad tím, jak se nedokáže soustředit. Další přijdou na řadu, když se mu dostává do hlavy fakt, že by ho klidně rád viděl ještě jednou. Tak nějak podobně a to se taky nestává běžně. Co všechno by v něm dokázal probudit, když zvládl za několik desítek minut tohle? Když už si je trochu jistější sám sebou, narovná se, svírají v ruce košili se žlutou příšerou a pobaveně natáhne ruku směrem k němu. Oči mu pořád ujíždějí dolů a vypadá hodně pobaveně.
"Chceš ji? Na památku?" Pozvedne obočí a okázale si prohlédne ruku, která ještě před chvilku svírala něco mnohem jemnějšího, než je látka košile.
"Vypadáš jako v sedmém nebi, že bych byl až tak dobrý?" Nakopne své sebevědomí ještě o kousek výš. +Teď bych si dal spíš sklenku, než kávu, o skvělé odvedené práci. Tak ho pozvi...Ne, to rozhodně neudělám, nikdy!+ Pohádá se sám se sebou.
"Tolik komplimentů už jsem pohromadě dlouho neslyšel." Rýpne si do něj ještě trochu, protože Ricko toho v téhle kabince moc nenamluvil. +A ty se mu divíš? Ne, taky má jediné štěstí.+ Ujistí sám sebe, že je to tak správně.
Ricko
Na jeho slova o tom, že se mu o
něm bude zdát, ze sebe vyrazí jakési přidušené uhm a trochu bouchne hlavou o
stěnu kabinky, jak se snaží ulevit si jinak, než hlasově. Tohle už nevydrží
dlouho, jenže by nejvíc ze všeho chtěl, aby to trvalo celou věčnost. Uměl by si
představit, že je s ním někde sám. Celou noc… Objevoval by všechny věci, které
nezná a především jeho a nejspíš by se mezitím nemusel jít ani napít. Nechává
ho, aby mu odhrnoval vlasy, kousal ho do ouška, nechává ho dělat úplně všechno
a vůbec si neuvědomuje, co by se mohlo dít, kdyby na ně někdo třeba zavolal
policii. Za tohle by ho vyrazili ze školy. Uruhovy pohyby se zpomalí, jako by
tušil, že Ricko má tak dvě vteřiny do výbuchu a tím i oddálí jeho blížící se
orgasmus. Nechce povolit svou dlaň a nechat si ji dát stranou, má příliš velký
strach, že se potom neovládne, ale nakonec ruku svěsí a dostane na oplátku
Uruhovy sladké rty. Ihned mu vrací divoký polibek, zatímco se ho rukama snaží
popadnout alespoň za boky a podržet u sebe. Moc to nejde. Jednak se mu hodně
špatně přemýšlí i nad tak jednoduchým úkonem a jednak si Uruha úmyslně stoupá
stranou. Ricko naštěstí není schopný vymyslet, proč to tak je, myslí si, že je
to jen kvůli prostoru mezi nimi, ale i kdyby ano, nejspíš by mu to náladu vůbec
nezkazilo. Tak on už nebude chtít nikdy nic jiného? To nezní moc optimisticky,
když uváží, že se vůbec neznají. Jestli je to tak, nejspíš bude po nocích
objíždět všechny domy v Tokyu a hledat ho. Pak už je ale všeho až příliš a on
má pocit, že ho ten vrchol snad roztrhá na kusy, jak silné to je. Neví, jestli
je to jeho mládím a nevybouřeností, tím místem nebo prostě dokonalým Uruhou,
ale je to opravdu neskutečné a on několik dlouhých chvil třeští oči na strop
kabiny se rty pootevřenými, na čele mu vyskakují kapičky potu a srdce mu buší
tak divoce, že je to snad i vidět. Diví se, že stěny obchodu ještě stojí a
nesmetla je rázová vlna jeho hlasivek, ale tak moc mu hučí v uších, že ani neví, jestli jsou
kolem nějací lidé nebo všichni s hrůzou utekli. Do uší se mu probojuje Uruhův
hlas, který ho kupodivu pochválí, i když vlastně vůbec nic neudělal a on se na
něj konečně podívá. Jen na krátko, než oči zavře při polibku, který ukonejší
jeho tělo a vrátí ho opatrně na zem. Klesne pohledem na spoušť na zemi a pokusí
se sehnout pro školní košili, ale málem to vezme čelem o protější stěnu, jak
moc má nejisté nohy, takže prostě na chvíli sjede do podřepu a srovná se. Po
očku při tom pozoruje Uruhu i to, jak si otírá dlaň. Nakonec ale vstane, vybere
si jednu z nejnormálnějších košil, co přinesli, tu oblékne a na ní zapne sako,
aby byla co nejméně vidět. Dopne kalhoty a pousměje se.
"Nevím… nejspíš budu muset
tvrdit, že vybuchla při projektu z chemie… až na to, že nemáme chemii, ale
nejspíš to ani neví." Konečně najde svůj hlas. Tedy spíš – slova. Provází očima
košili, kterou mu Uruha podává, i když se spíš než na ni dívá na jeho oči, co
mu kloužou k Rickově klínu. +Přece jenom tě to trochu víc zajímá?+ Ptá se ho v
duchu, ale přikývne a košili si vezme. Prostě si ji nacpe do batohu, aby mu
dokázal, jaký je blázen.
"Eh..." Trochu se vzpamatuje po jeho rýpnutí, že mu
ani neskládá komplimenty.
"Měli bychom vypadnout." Řekne mu na místo byť jen
jediného z nich. Až doteď si hrál Uruha s ním. Je na čase, aby mu to trochu
oplatil tím, že mu v těch řečičkách nepůjde hned na ruku a nezačne o něm
básnit, jak je nejspíš zvyklý. Zaslouží si to beze zbytku, jenže si je jistý,
že tenhle výraz kočičích očí bude stát za to mnohem víc. Nasadí si obličej,
který by mohl dost dobře znamenat – super, že jsi mě udělal, užil jsem si to a
to je tak celé, za chvíli mám anglinu, tak pa – nahodí si batoh na rameno a už
se hrne ke dveřím z kabiny. Částečně proto, aby měl za sebou pohledy všech
uvnitř obchodu co nejdřív. Bude si muset na tvář připlácnout dlaň, aby ho nikdo
nepoznal.
Uruha
Po očku ho pozoruje, jak se
obléká a v duchu si gratuluje za to jeho zavrávorání. Dostal ho do kolen a
nemohl by být spokojenější. Už ho tolik netrápí myšlenky na to, že by ho mohl
někam pozvat. Prostě to dopadne jako vždycky, hlavně žádné závazky a nějaké
sladké řečičky. +Nedělej, že bys o to nestál.+ Rýpne si do něj jeho nitro a on
to zaplaší dalším pohozením hlavou. K jeho překvapení si Ricko košili opravdu
vezme a jemu to na krátkou chvilku vyhoupne koutky nahoru. +Radši to prosím
nenos.+ Protočí nad ním v duchu očima. +Ale spát s ní klidně můžeš.+ Pobídne
ještě trochu své ego, aby vyběhlo o stupínek výš a očekává, že přijde nějaký
ten kompliment hned, jak se naučí mluvit. Na to si klidně chvilku počká a ani
ho nenapadne prchat z obchodu. No co, tak tu proběhla menší přehlídka hlasivek.
Stejně se nikdo ptát nebude, pokud už někoho nezavolali ale spíš ne.
"To
není moc dobrá výmluva." Zkazí mu to hned trošku, aby si nemyslel, že ho to
třeba pobavilo, i když to tak je někde uvnitř. Pořád si drží svou tvář a
nenechá si to ničím zkazit, vážně tomu věří. +Můžeš mu koupit novou, aby neměl
problémy. Na to peníze máš. I na lepší materiál. Nebo mu ji navrhni sám.+ Tak a
teď by se nejradši pohádal sám se sebou a přesvědčil se, že ho nic podobného
nenapadlo. Stejně mu oči na chvilku utečou k zemi a snaží se dohlédnout na
cedulku, aby se ujistil ohledně velikosti, i když už ji tuší. To má prostě v
oku. A pak přijde šok, který ho málem odešle k zemi. Vytřeští na něj oči a
konsternovaně zírá, když nepřijde kompliment, ale slova o opuštění obchodu a
prostě...ODEJDE!
"Cože?" Vyjede na něj na celý obchod a vyslouží si
pohoršení pohled všech okolo, ale nebrání mu.
"Okamžitě se vrať
ty...ty..." Dupne si jako malé dítě, které nedostalo to, co chce. Takhle ho
ještě nedostal nikdo. Neví, jestli se má dál vztekat nebo něčím praštit ale je
tu jenom zrcadlo a k tomu má skoro posvátnou úctu.
"Stárnu nebo co?" Vyděsí tím sám sebe, zapomene na
pár minut, že po něm chtěl křičet a zastavit ho a hned udělá krok stranou, aby zkontroloval svůj vzhled od tváře až po hrudník a nakonec se podívá i do
kalhot. Hned si za to samozřejmě vynadá. Sáhne po té jeho zmuchlané a špinavé
košili, rychle očima přejede cedulku, vynadá si po druhé a vystřelí z obchodu
za ním. Tohle si přece nenechá jen tak líbit? +Co si o sobě vůbec myslí?+ Štěká
po něm v duchu a vůbec mu nedochází, že v té kabince nechal úplně všechno, co
koupil i tu košili, která jasné říká, co se tam dělo. Prudce rozrazí dveře a už
očima těká po ulici, aby ho našel. Není tak daleko, ale už má slušný náskok.
První se rychle rozejde a pak i ano světe div se popoběhne, aby ho dohnal,
popadl prudce za zápěstí a otočí čelem k sobě.
"Co si o sobě vůbec myslíš,
takhle mi zdrhnout." Mračí se na něj a v kočičích očích se mu blýská a je
mu očividně úplně jedno, že tohle asi na ulici viděl jen málokdo.
"Ani díky
za zážitek v kabince a čau? Tohle, tohle..." Prudce se nadechne nosem a
uraženě vystrčí bradu.
"No počkej." Jeho hlas se trochu zklidní, když
mu dojde, že na té ulici opravdu stojí.
"Já ti ukážu, o co všechno ses
připravil." Našpulí na něj rty, ale nepustí ho ani na vteřinu. Otočí se a
prostě ho vede s sebou.
"Budeš mě prosit, aby ses směl vrátit." Brblá
si pro sebe.
"Takhle mě tam nechat místo toho, aby byl rád, že se mi líbí a
že sem si ho vybral." Pokračuje dál a je z toho očividně pořád bez sebe.
Ten mu teda dává a vůbec si nepřipouští, že ho těší fakt, jak se musí snažit a
není to jednoduché jako vždycky. +Takové mládě a tohle mi udělá? Já mu ukážu,
jak se, se mnou mohl mít. A pak ho pošlu pryč. Tak!+ Osnuje svou vlastní
pomstu. Pěkně ho v tom vykoupe, opravdu tomu věří.
Ricko
Musí se kousnout do rtu hned,
jakmile za sebou uslyší to jeho konsternované Cože, ale pokračuje v cestě, ani
se neohlédne. Jde se mu podivně lehko, asi jako by si něco dal a nejradši by si
začal pískat do kroku. Může za to to nečekané uvolnění. Už je asi v půlce obchodu,
když za sebou uslyší volání, aby se vrátil, ale tady on zastavit prostě nemůže.
Má pocit, že ho identifikují všechny kamery v Tokyu a táta s mámou už o všem
dávno vědí. A to je prostě děs! Ani na chodníku na něj nepočká, potřebuje být
od toho obchodu pokud možno co nejdál. Opravdu za sebou slyšel jeho vzteklé
dupnutí? No kruci, kdo z nich dvou je teda mladší? Pro sebe se tomu
pochechtává, až do chvíle, kdy kolem zápěstí ucítí železný stisk. Nečekal by,
že má Uruha takovou sílu, nejspíš na chvíli zapomněl, že je to pořád chlap a ne
ženská a k tomu ne zrovna nejmenší. Podívá se mu rovnou do těch vykolejených
kukadel a v těch Rickových divoce zajiskří.
"Aha, jo promiň, díky za zá..." Nepodaří se mu to doříct, protože už kluše v Uruhových stopách úplně opačným
směrem, než jakým potřebuje jít.
"Počkééj, pusť mě, musím na brigádu!" Snaží se
mu vykroutit a málem ryje podrážkami v betonu chodníku, zatímco se po nich lidé
pohoršeně otáčejí. Volnou rukou se snaží uvolnit Uruhovy prsty, jenže to vůbec
nejde. Po jeho dalších slovech, která tam vpředu Uru prská, se musí už zase
usmívat. Tak on se mu líbí a Uru si ho vybral? A k čemu pro pána? Má v tom snad
být ještě něco víc? Přesto ho to neskutečně hřeje. Připadá si jako jeden z
mnoha, nijak zvlášť výrazný kluk, možná až na ten hlas, který by přeslechl jen
hluchý a možná má trochu nevšední rty… ale jinak? Podaří se mu s ním srovnat
krok, ale musí protáčet očima, když ho Uru pořád vleče jako tašku s nákupem.
"Nechceš mě
vzít alespoň pořádně za ruku?" Zeptá se ho, zatímco se za chůze dívá na jeho
profil a je vidět, že ho Uru pořád vnímá jenom tak na půl ucha. +Kusooo...+
"Jé
hele, upadly ti diamanty!" Zavolá najednou a tím ho konečně donutí zastavit.
Minimálně na chvilku, než mu dojde, že tu žádné nejsou. V ten moment se mu
konečně vytrhne a promne si zápěstí, ale alespoň získal jeho pozornost.
"Říkám,
že musím na brigádu, je to na úplně opačné straně!" Řekne mu naléhavě a rozhodí
rukama.
"Ale jestli chceš, můžeš mi dát svoje číslo. Kdybych se nudil, možná
zavolám a sejdeme se zase v nějakém jiném obchodě." Provokuje ho dál a u toho
se provokativně a drze uculuje.
Uruha
Ušklíbne se, když mu Ricko přece
jen odpoví, ale nenechá ho to doříct. Na to už je pozdě, to měl říkat dřív a
ne, až mu to napovídá. Neví, jestli ho víc rozčiluje nebo dráždí fakt, že z něj
není paf jako všichni ostatní. Tohle se mu prostě ještě nestalo.
"A už ani
nestane." Mumlá si pro sebe a jak kdyby ani nevnímal, že se mu snaží
vysmeknout.
"Nemusíš." Odsekne pořád dost uraženě a je mu očividně jedno,
že možná bude muset být za chvíli úplně někde jinde. Krátce se ohlédne, když
padne to o ruce a krátce těkne očima na svou dlaň, která svírá jeho
zápěstí.
"Tohle není rande." On na rande prostě nechodí a to, co tu
předvádí? No tak ho možná chtěl vzít na jídlo a na kafe, ale pořád to rozhodně
není rande, to ani náhodou. A už zase pokračuje s pohledem upřeným před sebe.
Sem tam zaregistruje, jak na po nich někdo pohoršeně otočí, ale je momentálně v
takovém rozpoložení, že je mu to jedno. Ten ho ale vytočil a urazil. +Diamanty? Cože?+ A ano, konečně má
jeho plnou pozornost, když se ohlédne a střelí očima k zemi, jak kdyby na sobě
nějaké někdy měl. No neměl ale to, že by moc chtěl, mu určitě vyprávět nebude.
A pak ho Ricko dostane znovu a ještě víc. Tak on mu tu slibuje zážitek, na
který se nezapomíná a jo, chtěl ho vzít k sobě domů a on mu řekne, že musí na
brigádu? +A ty si na univerzitě.+ Dobírá si ho jeho hrdější stránka, než se mu
znovu zablýská v očích.
"Nemusíš." Sykne po něm umanutě a je jasné, že
je zvyklý dostat vždycky svoje a když tak není má pěkně zkažený den a ten mu
zrovna dneska hrozí. A nevychází z údivu ani napodruhé, když Ricko otevře
rty. +To snad...co to je za kluka, že je mi tohle schopný říct?+ On se z té
uraženosti snad dneska nevyhrabe a o to víc má touhu mu ukázat, o co přichází a
že k němu se tak nikdo nebude chovat.
"Vypadám snad jako někdo, kdo bude
čekat, až se milostivé pískle začne nudit?" Založí si ruce na hrudi a
odvrátí od něj celou tvář společně s nafouknutými tvářemi.
"A
navíc...." Prskne po něm jako naježená
kočka, než rozplete ruce a sáhne po jeho košili vprostřed hrudi, aby si ho
přitáhl k sobě. No co, už tady udělali dost velkou estrádu, tohle se bez
problémů ztratí. Přiblíží tvář k jeho a krátce mu vydechne na rty, od kterých
ho dělí sotva milimetry.
"Myslíš si, že svoje číslo rozdávám jen tak na
potkání a kde komu? Hm, za koho mě máš?" Bože, jak ten ho vytáčí a zároveň
od něj prostě nedokáže jen tak ustoupit a nechat ho být. +Co tohle má znamenat?+
Zeptá se sám se na něj smyslně pousměje.
"Svou šanci jsi propásl a můžeš si
jen představovat, jaké by to bylo, kdybych dokončit to, co jsem chtěl."
Zavrní a už zase se do jeho hlasu dostane smyslnější podtón.
"Na mě tyhle
tvoje drzé obličeje vůbec ale vůbec neplatí, víš?" Brání sám sebe, protože
opak je pravdou. Působí to na něj příšerně a jeho vůbec neopouští touha
zjistit, jak moc by mu to vydrželo za zavřenými dveřmi. Jak moc by byl drzý i v
posteli? Ne, je mu to přece úplně jedno.
"Budeš se mlátit do hlavy, když se
potkáme na chodbě, protože já jsem nežertoval, Ricko-chan." V očích se mu
skoro zlověstně blýskne a nechá srze své rty uniknout dlouhý povzdech. A pak ho
prostě a jednoduše pustí a jen oči prozrazují, jak moc to pořád celé kouše.
Takhle dostat košem? Tsech.
"Nepospíchal si na brigádu?" Popíchne ho
tentokrát on a v podstatě ho vyhání, aby ho už víc nedostal. Nenechá se znovu
rozhodit, už ne. Je o tom přesvědčený.
Ricko
Konečně oba dva stojí a Ricko si
založí ruce na hrudi. Dívá se mu zpříma do očí, ale za chvíli už musí ruce zase
rozhodit a udělat dva krůčky vpřed, když si ho Uruha přitáhne k sobě. Mimoděk
se ho za ty ruce, co ho svírají, chytí a jemně pootevře rty.
"Jaké obličeje..." Splyne mu ze rtů, když má Uruhovy rty skoro na těch svých a klesne k nim očima. A je to tady zase. Sice se ještě před pár minutami vznášel na obláčku, ale klidně už by mohl zase a stačí mu k tomu jenom tenhle pohled. Pak se mu oči doširoka rozšíří, když mu Uruha připomene chodbu. Univerzitní chodbu. Dvě vteřiny mu to nevěří, ale pak se to obrátí a on si je najednou jistý, že to tak je. Kdo jiný by chodil takhle oblékaný, jako by to byla jeho největší přirozenost? Kdo jiný by měl záchvat tvořivé mánie uprostřed obchodu? Kdo jiný by byl v některých ohledech tolik podobný Senovi? Bude se mlátit do hlavy, ale spíš proto, až ho uvidí, jak flirtuje zase s někým jiným. Kdyby ho od sebe Uruha neodstrčil, o vteřinu déle už by zase tiskl rty na jeho. Takhle udělá krok vzad a hledí mu přímo do očí.
"Před chvílí jsi říkal, že na ni nemusím." Slyší se říkat, ale co to proboha dělá? Musí na ni! Nemůže si dovolit o ni přijít! A navíc tam má přátele. Je to skvělé místo. On prostě chce jít na brigádu! +Fakt jsem mohl jít někam s ním a dělat tam kdo ví co a já jdu radši do práce?+ Naprosto vykolejil sám sebe. Jenže tohle je otázka… čeho vlastně? Nějakého podivného přečůrávání se? I kdyby mu tu chtěl ukazovat, že si s ním Uruha nemůže tak snadno hrát, copak vypadá jako někdo, koho by zajímalo, že mu nějaký cizí kluk dá vale? A navíc je to nejspíš jeho budoucí učitel, no do háje. Za tohle ho nechá proletět, i kdyby Ricko uměl recitovat učebnice zpaměti. Svede to na nedostatek talentu, to je mu jasné.
"Máš pravdu. Musím pracovat. A neboj se, stejně jsem neměl v plánu se na té škole ohřívat moc dlouho. Akorát mě to zdržuje." Naznačí mu ve vzduchu gesto peněz a začne se od něj pozpátku vzdalovat. Tváří se u toho, jako by měl rozjetý byznys v nějaké megakorporaci, ale zatím byl pořád jenom prodavač. Zatím! Ricko chtěl do velkého, dospělého světa a chtěl do něj hned. Chtěl brát hodně peněz, lítat po městě na motorce a posílat kytky takovým klukům, jaký teď stojí před ním.
"Měj se, Uru-chan." Oplatí mu oslovení a zamává mu konečky prstů na rozloučenou, než se před ním ztratí v davu.
Žádné komentáře:
Okomentovat