Ricko x Uruha - Jsi jako topící se kočka, uvolni se trochu. - část 2.

 (obchod)

Uruha

Usměje se pro sebe, když jeho očka sjedou naposledy Rickovu postavu, jak tam jen tak stojí. Zabral, rozhodně přijde, prostě to ví. Uměl často odhadnout, co na koho zapůsobí a věřil si natolik, aby to minimálně vyzkoušel. Za začátku se stávalo, že neodhadl, jak moc může popustit uzdu svému já a byl několikrát v problémech, ale už je přece jen straší. Zapluje s naprosto spokojeným výrazem do kabinky a rozvěsí všechno, aby to měl na očích. Než se Ricko uráčí, ještě několikrát převaluje v hlavě svůj nápad.

"Hm, rozhodně červená, to mu bude slušet a mě taky, jen v mnohem menším množství." Mumlá si pro sebe a je vidět, že je v tvořivém módu. Vytrhnou ho až blížící se kroky.

"No ale trochu života." Pobídne ho, když ho popožene s dlaní na bedrech a s lehkým trhnutím za nimi zatáhne závěs.

"Vážně?" Prohlédne si ho ještě jednou, teď už zblízka a přemýšlí, jestli ho na svých přednáškách viděl. Nejspíš ne, asi by si ho pamatoval. Věří tomu, že on není na hodinách zrovna ticho.

"A co když jsem to já?" Nadhodí s nádechem pobavení a není jasné, jestli vtipkuje nebo to myslí vážně.

"Copak? Líbí se ti můj šperk nebo něco jiného?" Je vidět, že nemá potřebu hlídat si svůj jazyk a takhle v soukromí se ani nebrání laškovat s klukem a k tomu o něco málo mladší. +Vypadám na podobné roky.+ Ujistí se a krátce těkne očima k zrcadlu. Ano, je se sebou dost spokojený. Pomalu vrátí oči k Rickovi a poklepe několikrát nůžkami do své dlaně. 

"Hm....myslím, že tebou." Prohodí, když se k němu trochu nakloní a zastrčí si nůžky zezadu za pásek.

"Nikdo přece neřekl, že budu oblékat sebe." Zavrní mu skoro do rtů a se smyslným pousmáním těkne očima kamsi mezi ně. To už se štíhlé prsty potýkají se zapínáním jeho košile.

"Tohle by bylo na hodně dlouhý trest." Zareaguje na ohrnuté rukávy a mírně nad tím pozvedne obočí.

"Vsadím se, že ty rukávy byly ještě ráno dole." Provokuje ho dál a neodpustí si laškovné mrknutí. Jakmile povolí všechny knoflíky, shlédne znovu dolů a prohlédne si jeho hruď bez známky studu.

"Moc pěkné. Tohle se bude hodně těžce oblékat." Zaobalí kompliment do narážky, kterou si neuměl odpustit. Položí mu dlaně na prsa a vyjede s nimi výš, v jemném pohlazení. Prsty zmizí pod látku košile a jakmile dojde, až na ramena už jí nic nebrání, aby sklouzla k zemi.

"Ups. Nevadí, už ji nebudeš potřebovat." Udělá ještě půlkrok blíž k němu, až se jejich těla skoro dotýkají. 

"Měl sis rozmyslet, do koho jsi narazil." Zašeptá mu do ouška, ale nic víc se nestane, prostě sáhne po jednom kousku, který má za zády. Pak odstoupí a začnou všude lítat kousky látky. Stříhá černou košili s nějakým pokémonem. Těžko říct co je zač, ale momentálně se mu hodí do krámu. Hlavně ty plameny místo ptačích křídel. Nakonec z ní zbudou jen v podstatě cáry jako svislé pruhy. Pak sáhne ještě po rudém triku, které připraví o rukávy a udělá z něj nátělník.

"Hm fajn, to by šlo." Ohlédne se na Ricka a v očích mu rozverně zaplane.

"Kalhoty dolů." Nařídí mu panovačně, než se rozesměje. 

"No dobře, to možná až pak." Našpulí na něj rty, než mu začne přetahovat vytvořený nátělník přes hlavu. U toho si neodpustí několik doteků, které jsou prostě navíc. Je krásný, tak co by si nesáhl. Pak sáhne po jednom ramínku a pověsí ho tak, aby zakryl zrcadlo. Prostě chce vidět první reakci. Začne na něj soukat košili, zapne hbitě polovinu knoflíků od spodu a pak před něj prostě poklekne na levé koleno a začne mu rozepínat kalhoty. Neopustí si provokativní pohled nahoru a skoro mlsné oblíznutí rtů. Asi si usmyslel, že ho zničí rozpaky. Chudáček maličký, ale když ho to tolik baví. Místo toho, aby naplnil dost pravděpodobné představy, mu začne strkat volné konce pruhů do kalhot a pečlivě je srovnává. 

Ricko

Ricko se na okamžik zarazí, když se do jeho mozku probojuje tvrzení, že ten učitel stojí přímo před ním. Dvě vteřiny to zvažuje a pak udělá obličej Ale néééé. Nějak mu to prostě nejde dohromady, nezdálo se mu, že by nějaký učitel vystupoval takhle nebo že by hned neokomentoval, jak znehodnotil uniformu. Měl by být přece hrdý na místo, kde pracuje? To byla v Japonsku vážná věc. Kromě toho tenhle Uruha si ho dobíral co chvíli. Jen ho chce znejistit! +A co když je to on?+ Napadne ho v duchu. Měl by Ricko vůbec šanci projít alespoň jediný semestr, kdyby se u něho hned zapsal tak jako dnes? Zarazí se a zvedne k němu přistižené oči, když Uruhovi samozřejmě neunikne, že se mu díval do výstřihu. Buď si tak věří nebo mu skutečně vidí až do žaludku. Trochu se začervená a je vidět, že ho tím vyhodil ze sedla. Ricko neměl moc zkušeností s vlastními emocemi co se jiných mužů týkalo a musel si přiznat, že ta hruď jeho oči prostě přitahuje. Je to dost na to, aby to zmátlo jednoho mladého kluka. 

"Mnou?" Vypadne z něho pak vykolejeně, ale úsměv se mu vrátí na tvář. Nevadí mu to, i tohle by mohla být zábava, i když si v první chvíli myslel, že ho přiměje udělat si legraci sám ze sebe. Očividně to moc neumí. Uruhovy rty se nebezpečně přiblíží a on si uvědomí, že na několik vteřin přestal dýchat. Místo, aby začal řešit, co se to děje, jen fascinovaně hledí do jeho tváře a to až do okamžiku, kdy mu začnou povolovat knoflíčky košile. Stojí tam jako tvrdé Y, neschopný se jakkoliv bránit nebo reagovat, nechává se ochotně svlékat a docela zděšeně zjišťuje, že si s ním Uruha může hrát, jak ho napadne. Provinile uhne očima do strany, když okomentuje jeho košili jako by už podvědomě přijal fakt, že to jeho učitel nejspíš je, jenže k jeho uším dolehne kompliment ohledně jeho nahé postavy a on svůj vykolejený pohled vrátí zpět ke kočičím očím. 

"Cože?" Hlesne, aby se ubezpečil, že neslyšel špatně. Je snad na kluky? Nebo je to jenom další jeho hra? Mírně sebou trhne a skoro by ztratil rovnováhu, když na svém těle ucítí pohlazení, které okamžitě vystřelí do pozoru všechna jeho nervová zakončení. Projede jím mravenčení i mrazení zároveň a jemu začne docházet, jak moc se to jeho tělu líbilo i přes fakt, že naproti němu fakt nestojí holka. +Kruci.+ Kousne se trochu do rtu a látka košile klesne k zemi. Nesmí ji pošlapat nebo ho doma máma propleskne jak malého kluka. Tohle by bylo silné kafe i na ní a to je od něj na ledacos zvyklá. Uruha se ještě přiblíží, skoro cítí, jak mu energie jeho těla poskakuje po pokožce a z toho sotva dýchá, ale nic víc se nestane. Najednou kouzlo pomine a on na něj hledí, jak obratně stříhá kousky oblečení, které nakoupil. Nechává ho dělat, co si usmyslel, zatímco se sám snaží rozchodit všechno, co se tady za tu chviličku stačilo přihodit. Musí si v duchu umanout, že tohle s ním dělá schválně, možná s kde kým, rozhodně o nic nešlo a on je nad věcí jako jindy. Není, ale tím se bude užírat až doma v posteli. Nemá ani ponětí, co to Uruha dělá a je mu to dost jedno. Je ztracený ve svých myšlenkách, až dokud nezazní povel se svlékáním kalhot, po kterém na něj doslova vytřeští oči. Viditelně protočí očima, když mu dojde, že to byl vtip a zvedne ruce, aby ho do svého výtvoru mohl Uruha obléknout. Vůbec si není jistý, který dotek je náhoda a který byl cílený, podle jeho předešlých provokací mohly být správné obě možnosti, ale jakmile Uru poklekne, má už zase jeho plnou pozornost. Opravdu plnou. Úplně všechnu. Celého jeho těla. Neví, co s tím má dělat, neexistuje šance, jak to skrýt a stejně na něj prostě jenom hledí dolů a nechává ho dělat dál, co chce. Jako by ho někdo zaklel a on zapomněl i to, jak se mluví. Nakonec se dlouze nadechne nosem a upře pohled někam skrz zrcadlo nad Uruhovu hlavu. Cítí jeho ruce pod lemy kalhot jen malý kousek od usvědčujícího místa, neví jestli cítit hanbu a jestli za chvíli nedostane vynadáno nebo, co se to tady děje a pravděpodobně odsud půjde na rybí trh, kde zastrčí hlavu až po ramena do nasekaného ledu. 

Uruha

Je spokojený sám se sebou. Všiml si každého pohledu, uměl dost dobře pozorovat, i když to obvykle vypadalo, že mu ostatní moc nestojí za pozornost. Ze své většinou hrdé skořápky pozoroval okolí a snažil se ostatní trochu vyvést z míry, už jen tím, jak vypadá. A teď se mu to, zdá se daří znovu. Ricko je dost mladý, nemusí být zvyklý na podobné chování a Uru je o to víc nadšený, jakmile mu dojde, co všechno by s ním mohl provést. Nebyl zlý, jen často překračoval hranice, když se nikdo nedíval a tady žádné další oči nejsou. Jeho rodiče na to měli svůj vlastní názor a krátké známosti, které si sem tam udržoval a dobře tajil, prostě brali na vědomí. Samozřejmě mu plánovali tradiční budoucnost a on se tomu nebránil. Proč taky, když doteď nepotkal nikoho, kdo by se mu dlouho udržel v hlavě. Mít později ženu, která se o všechno a hlavně o něj postará? To není tak špatná představa. Taky se tomu může vyhnout, určitě by to zvládl, v tomto ohledu je dost lehkomyslný. Ten strašák je podle něj prostě vzdálený a hodně malý. V prvním okamžiku se tváří, že si Rickovy reakce ani nevšiml a okázale se zabývá kousky látky, které přesně rozmisťuje, aby to mělo přesně takový efekt, jaký si představoval. Prosvítající plameny, podle něj dost dobře vystihují jeho povahu. Věří, že kdyby mu dal příležitost, dokáže mu hravost, kterou v sobě má. Jenže on nechce. Vykolejil ho, to ví a rozhodně nemá v plánu s tím přestávat. Sem tam po očku těkne nahoru, aby si zkontroloval, že je pořád dost mimo a pak očima sklouzne i ke kalhotám v rozkroku, které mění tvar. Potěšeně se pro sebe usměje a občas se jakoby náhodou dotkne hřbetem dlaně přesně v těch místech. 

"Ale ale, že bych narazil na kluka, který je na kluky." Dobírá si ho jen tak mimochodem a pohraje si s tónem svého hlavu, aby ho ještě víc přivábil.

"Jsem potěšen a ne, nevadí mi to. Kdybys nebyl hezký, mluvil bych jinak." Pochválí ho ještě trochu, aby mu náhodou neutekl. I když se s podobným problémem jen těžko utíká, říkají. Neví, nikdy s erekcí běhat nemusel. Konečně trochu dokončí své dílo, ještě pár úprav, ale ty chvíli počkají. Jedno místo má neustále jeho pozornost, i když se tváří, že si toho skoro ani nevšiml. Mohl by? Tady? A proč ne? Copak se někdy styděl a to, že jsou v obchodě...Pochybuje, že by prodavačku napadlo sem vůbec chodit.

"Řekni, líbím se ti?" Dožaduje se svých odpovědí a chvíli si pohrává s lemy kalhot kolem zapínání. Ale rozhodně ten knoflík vracet na své místo nechce.

"Očividně ano." Odpoví si sám, protože pochybuje, že z něj dostane slovo. A o to nadšenější je.

"Podívej se na mě." Nařídí mu měkce ale nekompromisně a počká, než jeho slova opravdu splní. A když se mu do toho nebude chtít, prostě ho donutí. Třeba tím, že se dotkne...

"Hm, copak to tu máme?" Zeptá se ho hravě, než ho pohladí celou plochou dlaně přímo v klíně a zatváří se nadmíru rozverně.

"Mohl bych tě tu klidně nechat a prostě odejít." Dělá si z něj trochu legraci a tváří se zlomyslně, přesto mu v očích jiskří.

"To by se ti ani nelíbilo a mě...vždycky jsem byl trochu škodolibý." Pokračuje dál a přiblíží se tváří ke kousku odhalené pokožky těsně nad lemem prádla, na kterou zlehka vydechne.

"Jako model bys měl vydržet úplně všechno, to tě nikdo neučil?" Napomene ho trochu a zopakuje vydechnutí, stejně jako dotek dlaně.

"Asi tě to budu muset naučit, to je přece má práce. Řekni, chceš, abych se do toho pustil opravdu důkladně?" Položí mu další otázku a je zvědavý, jestli mu zvládne vůbec odpovědět.

"Moje metody byl vždycky trochu nezvyklé, ale zatím nemám vůbec pocit, že by ti to vadilo." Nechá dlaň přímo v jeho rozkroku a tentokrát ho zlehka sevře.

"Lekce první..." Vzhlédne k němu, než se rty otře o místo, na které před chvíli foukal.

"Ty si ale vůbec neděláš poznámky!" Napomene ho vzápětí a pustí jeho klín, stejně jako se oddálí rty.

"A ty přece chceš, abych byl s tebou spokojený...to totiž znamená, že dělám věci, které by nikdo jiný neudělal. Tak to aspoň zopakuj." Nasměruje ho, aby slyšel jeho hlas, který mu napoví mnohem víc, jak moc příjemné mu to je.

"Lekce první, nikdy nepřijít o slova, ať se děje cokoliv. " 

Ricko

To přímočaré tvrzení mu jednoduše vyrazí dech. On není na kluky! Totiž… Chtěl se nadechnout a říct mu to, jenže ho zrazují jeho vlastní kalhoty a je to snad poprvé v životě, kdy Ricko na něco nemá odpověď. Pomalu k němu vrátí oči, když se zezdola ozve ujištění, že to Uruhovi nevadí. Býval by se i nadmul pýchou nad prohlášením, že je hezký, jenže se momentálně snaží vyřešit neřešitelnou rovnici jménem Opravdu na kluky jsem? A on taky? Co je tohle za bláznivou hru? Jenže Uruha ho zase tolik přemýšlet nenechá, protože už se ho ptá, jestli se mu líbí. On existuje někdo, komu se nelíbí? Kecal by a nepochybuje, že by o tom věděl už jen proto, že se Ricko málem nechal zajet kamionem, když si svlékal košili. Nakonec ani odpovídat nemusí, protože to Uruha udělá tak jako tak sám a on k němu posune své oči, aby splnil jeho příkaz. A vzápětí na to se prudce nadechne a skoro sebou praští o stěnu kabinky, když se ho Uruha naprosto nečekaně velmi přímočaře dotkne rovnou mezi nohama. 

"Krucinál, co to děláš?" Vyrazí ze sebe konečně a je rád, že stěny kabiny jsou dost pevné, jinak by asi skončil někomu cizímu v náručí. Vůbec neví, jestli by neměl spíš chtít, aby ho tady doopravdy nechal. Za dvě hodiny by to rozchodil, pak odsud zmizel a předstíral by, že se to nikdy nestalo. Jenže jeho pravé já na něj křičí něco úplně jiného. Je to velmi odvážné já. V okamžiku, kdy Uruha zmíní škodolibost, je přesvědčený, že to udělal schválně a teď ho tady takhle doopravdy nechá, ale to dráždění nemá mít konec, protože ho na bříšku polechtá jeho dech. Podvědomě ho zatáhne a dlouze se nadechne skrz zuby, takže tím vytvoří jakousi sykavku. 

"Já nejsem..." Nedořekne to. Uruha už se ho zase dotýká přímo v klíně, on se dlaněmi s roztaženými prsty drží stěny za sebou a teď už trochu slastně přivře oči v usvědčujícím výrazu. Celkem špatně se mu přemýšlí, takže nějak není schopný přijít na to, co myslí tím, že je tohle Uruhova práce. Může to být cokoliv a s univerzitou by si ho nespojil ani ve snu. Při jeho další otázce nasadí už lehce připitomělý úsměv. Co když mu odpoví, aby to udělal? Bude to hodně ujetý zážitek, ale kdo se to dozví? Bude to jeden z těch momentů, na které se v životě nezapomíná. Klesne očima znovu do těch jeho a přikývne. 

"Udělej to." Pobídne ho najednou. Začíná to dobře, jenže pak ho Uruha z ničeho nic pustí a napomene a on se lekne, že je po všem. Vážně se lekne, kruci a to je určitě to, kam ho chtěl dostat, jenže Uru se k těm provokacím zase vrátí. 

"To není reálné." Vypadne z něho namísto, aby to po něm doopravdy zopakoval. Jak by nemohl přijít o slova? A to se ještě vůbec nic neděje. Má hrozné nutkání popadnout ho za ty jeho vlasy a ke klínu si ho přitisknout a dost tím děsí sám sebe. 

Uruha

Mírně pozvedne obočí a podívá se okázale pomalu znovu nahoru, když padne otázka, co to dělá. Koutky se mu trochu zlověstně zvednou a je to zvláštní úsměv, jeden by po něm vůbec neřekl, co má v plánu. Přesto ho ani na chvilku neopouští sexy mód, který si vyloženě užívá. A ano, dělá mu dobře, že je z něj tak paf, tohle prostě k životu nutně potřebuje a u Ricka se mu to daří.

"Něco, co se ti bude líbit." Odtuší jako první a zase klesne očima na jeho rozkrok. A prsty už má zase zpátky. Tentokrát konečky zabloudí pod látku, ale jeho chlouby se nedotkne, jen ho zlehka a provokativně hladí.

"Neříkej mi, že někdo s tak prořízlou pusou to nezná. Nebo..." Odmlčí se znovu, když volnu ruku sáhne po té jeho a přitáhne si ji ke rtům. Jestli byla nějaká titěrná šance, že toho nechá, tak ji Ricko pohřbil svou reakcí.

"Znáš zatím jen dostaveníčka s vlastní rukou, to mi neříkej." Dobírá si ho cíleně a pořád se mu nedostává ani jed a odpověď, kterou chtěl slyšet.

"Něco ode mě chceš, ale vůbec se nesoustředíš." Znovu pomalu vzhlédne, než obejme rty dva jeho prsty a za vteřinu už nechá ruku bezvládně padnout s tichým zasmáním.

"Mohl ses mít dobře a zatím se mi snažíš namluvit, že nejsi na kluky." Protočí nad ním očima a jeho řečičky asi taky nebudou mít jen tak konce. Dokud to na něj funguje, jen tak toho nenechá. Nad jeho udělej to, se tiše zasměje a bez váhání vztáhne ruce ke stranám jeho stehen. V očích se mu blýskne a to nikdy nevěstí nic dobrého.

"Mám to udělat?" Zeptá se ho, než si zlehka oblízne rty a pak mu ty kalhoty prostě stáhne těsně nad kolena. Teď už asi opravdu nikam utíkat nebude. Pořád si pohrává s myšlenkou, jestli ho tu nechat nebo to prostě dokončit. Předpokládá, že se vidí poprvé a naposledy, tak proč si to neužít. Jemu samotnému zatím stačí potěšení z toho, že dokáže zapůsobit na někoho o tolik mladšího. Přece jen ho už občas dohání černé myšlenky z přibývajícího věku. Ricko je zahnal během vteřinky, ale Uru není ten, kdo by mu na plnou pusu poděkoval. To nehrozí.

"A co ještě mám udělat?" Ozve se další otázka, když si prohlédne moc hezké vybavení, které má teď přímo před obličejem a kousek se k němu přiblíží. Tentokrát vydechne přímo na hebkou pokožku jeho chlouby. 

"Neříkej, že to není reálné. Připadalo by ti reálné, kdybych ti rovnou na ulici řekl, že se tohle stane?" Vydechne podruhé a v jeho hlase je znát jistě podbarvení, které tam ještě před chvíli nebylo. Rozhodně je to pro něj vzrušující a ne, že ne. Ještě o kousíček se nakloní a hravě se dotkne špičkou jazyka nejcitlivějších míst a pak se zase dotáhne a vstane. Ne, tohle radši pokoušet nebude. Rickovi bude jistě stačit málo a on by si nerad zničil make-up a vlasy, kdyby včas neuhnul. To mu prostě nedovolí. Ještě však neskončil. Krátce se natiskne tělem na to jeho, zapírají se předloktím o stěnu kabinky a přiblíží rty k jeho tváři. Konečky prstů té dlaně mu odhrne několik, pramenů z tváře a zatváří se nadmíru spokojeně, když mu nic nepřekáží ve výhledu.

"Hm a povíš mi, co bych ještě měl udělat nebo pořád ještě nejsi na kluky?" Nedá mu s tím pokoj. Dlaní už bloudí po jeho stehně a pak bez varování sevře chloubu mezi štíhlými prsty. Počká si, až se objeví překvapení a Ricko pootevře rty, aby ho mohl políbit a rovnu vklouznout jazykem dovnitř. I tady je znát jeho hravější stránka a není to nic nedočkavého, právě naopak. Vychutnává si každý pohyb, každý dotek jazyka a ani si neuvědomí, že mu víčka samovolně klesnou. Líbí se mu a moc, kdyby to tak nebylo, neopřel by si o něj ani...tašku, kolo nemá. Prsty v jeho klíně se však ani nepohnou, pořád čeká na tu správnou chvíli. Potáhne si jeho spodní ret, jakmile si jej dosyta vychutná a smyslně se pousměje.

"Tak copak bys rád? Už jsi na kluky?" Zasměje se upřímně, než mu konečně dopřeje jistě tolik vytoužené pohyby. 

Ricko

Fascinovaně sleduje svou vlastní dlaň, jak se zvedá k Uruhovým rtům a následně mu prsty mizí uvnitř horoucích rtů. Moc krásných rtů. Zadržuje dech, aniž by si to uvědomoval a i když je ten pohled dokonalý, stejně v těch ústech vidí i něco docela jiného. 

"Ty se divíš?" Vydechne konečně všechen vzduch z plic, když mu ruka klesne podél boku a Uru ho zrovna obviňuje, že se nesoustředí. Nechce se mu nahlas vyslovovat, co stejně sám ví. Beztak by se tu s ním nezdržoval, kdyby s tím měl nějaký problém. Uruhovy dlaně ho sevřou na bocích a málem se mu propálí skrz kůži až na kosti. Ricko má dojem, že tu po něm zbude jenom hromádka popela a diví se sám sobě, že ještě stojí na nohou, ale přes všechno vlastní zaskočení a nezkušenost se v něm stále víc zvedá vlna mnohem odvážnějšího chování a touhy přinutit ho, aby pokračoval. Nebojí se toho. Je to nepoznaná stránka jeho charakteru, ale jakmile těmhle věcem jednou přijde na kloub, asi to bude jeho oblíbená disciplína, to tuší už teď. Kde kdo by mohl cítit rozpaky a věčnou hanbu a on je spíš začíná odhazovat. Znovu přikývne, že to udělat má a vzápětí už má kalhoty div ne u kotníků. Před klínem se mu zhoupnou cípy látky, které mu před tím Uruha tak pečlivě urovnával a Rickovi stoupne červeň do tváří, ale zároveň se mu v ní usadí i provokativní, rozverný úsměv. Jemně si skousne rty, když ho tam dole pozoruje a stačí si jen představit, jak se Uruhovy rty obepnou kolem jeho chlouby a má co dělat, aby to ustál. Uru se domáhá jeho slov, co má dělat dál a on už se nadechuje, aby svoje představy snad i řekl nahlas, ale vidí, jak si beze studu prohlíží jeho klín a díky tomu mu všechna slova váznou v hrdle. Zavrtí hlavou. Ne, nevěřil by tomu ani na vteřinu a stejně se to děje. Možná by mu na té ulici řekl i něco o deviantech a podívejme se teď? Jeho uši okamžitě zaznamenají podtón Uruhova hlasu. Říká mu to, že se mu ta hra taky líbí a pravdou je, že Ricko už dávno zapomněl, že stojí uprostřed obchodu, v centru Tokya, kde je plno lidí. Prudce sebou trhne a skoro ztratí rovnováhu, když skutečně ucítí Uruhův jazyk na své špičce, ale je to jen pomíjívý okamžik a jeho protějšek najednou vstává. Rickův výraz už by nemohl být zmatenější a zklamanější, když zvedá oči k němu nahoru, ale v další vteřině už je přibitý mezi ním a stěnou kabiny a má pocit, že mu svým vzrušením udělá díru do břicha. Tohle je vážně příliš. Pokolikáté už se snaží něco říct, jenže vždycky, když už formuluje slabiky, Uru udělá něco, čím mu je zase sebere. Teď je to sevření jeho dlaně. Ricko pevně sevře víčka a tiše si zavzdychá. Má ještě nějaké zbytkové sebeovládání, aby svým jasným hlasem nezboural polovinu obchodu. Vždycky měl silné hlasivky. Jeho sten je ztlumen i Uruhovým náhlým polibkem, který ho pošle skoro do kolen. Nechá si drancovat rty i ústa, snaží se mu to všechno oplácet a nepřeje si nic víc, než aby se sesunuli na podlahu kabinky a udělali klidně úplně všechno. Jenom ať s tím nikdy nekončí. Jeho povzdechy se kupí jeden na druhý, nebýt toho polibku, asi už by měli za dveřmi prodavačky a Ricko se neustále pokouší strhnout Uruhu na mnohem vášnivější notu. Kdyby dostal příležitost, přejel by ho jako shinkanzen. Cloumá s ním obrovské množství nevybité energie a je to k uzoufání. Oči má úplně zastřené, když se jeden druhému podívají do tváře. 

"Už jsem. A nemám s tím ani trochu problém." Povede se mu rošťácký úsměv, než prudce zakloní hlavu dozadu a neuhlídá si hlasitý doprovod Uruhových pohybů v jeho klíně. Musí si přirazit dlaň na ústa, spíš se kousat do jejího hřbetu a lopatkami nejspíš vytlačí obrys vlastního těla do stěny kabiny, aby se udržel na nohou, ale kruci… 

"Kruci, je to k nesnesení skvělý!" Vyrazí ze sebe mezi steny.