(ulice)
Ricko
"Kusooo…." Přisadí si ještě, aby toho nebylo málo, protože nadávat se nesluší už vůbec, zvedne dlaň a mimoděk se snaží tu zmrzlinu tak nějak smazat z jeho prsou, ale maximálně si zašpiní i ruku a víc ji rozmaže. Tady nepomůže ani úklona až na chodník a kolemjdoucí mu to svými výrazy dávají jasně najevo, když se po něm otáčejí.
"Já se moc omlouvám." Začne okamžitě s tvářemi jako rak a doluje z batohu alespoň kapesníčky. Jak teď ten cizinec půjde domů? Může maximálně svléknout vlastní školní košili, ale to by asi neocenil.
"Moment, hned to bude." Říká, vrazí mu do ruky kornout, aby mohl vyndat ty kapesníčky a přitiskne jeden z nich zpět na jeho hruď.
"Um..." +Tvůj rozverný úsměv asi nezabere...+
Uruha
Uruha se v Tokyu narodil. Znal ho jako své boty a nikde by nebyl raději. Ne každý, koho znal, tu chtěl v dospělosti zůstat, někdo se velkoměsta prostě přejedl a chtěl vypadnout. On byl úplně opačného názoru a hodlal prorazit. Bylo to obtížné, protože dostat se před foťák s takovou konkurencí...Na to mu kolikrát ani kočičí oči nestačily. Není to tak dlouho, co dostudoval a hodlal se učení i věnovat, nebyl to však jeho prioritní cíl a spíš jen dopomoc k tomu, aby měl kde bydlet. Nájmy tady byly neskutečné a jemu rozhodně nestačila střední třída, do které se narodil. Mířil mnohem výš, i když za to byl dřív terčem posměchu. Však on jim ukáže. Dnešní odpoledne skončil brzy a v pozdějších hodinách ho čeká ještě jeden kurz, který na univerzitě vede. Za to jsou samozřejmě bonusy navrch k výplatě. To mu spolehlivě dokáže rozsvítit bankovky v očích a zařídit, aby někam přišel včas. Prostě mu chvíli trvá, než se někam vypraví. Naštěstí už si stihl vytvořit rozvrh tak, aby na hodiny chodil včas. Měl na starost uměleckou činnost na škole a k tomu dějiny umění. Ne, nebylo to, to nejoblíbenější, ale většinou to dokázal pojmout dost po svém a šlo spíš o tvořivou činnost na dané téma. Někdy malovali, jindy něco spíchli, barvili látky různými způsoby. Osnovy, neosnovy, většina studentů zrovna tohle měla nejradši a jemu to procházelo. Jakmile se to spojilo s daty a osobnostmi splňovalo to vše, co měl ostatní naučit. Zrovna míří domů, aby si pobral všechny potřebné věci. Bydlí jen kousek od školy a sem tam si opravdu udělá procházku, aby omrkl obchody a pokochal se, co je kde nového. Na sobě má černou košili dost rozepnutou, takže odhaluje část hrudníku a na ní černé sako, které je protkané na klopách třpytivou nití a ta hází ty správné odlesky. Na nose nesmí chybět sluneční brýle, také černé, které dost dobře kontrastují s kratšími blond vlasy. Musel se ostříhat, prostě to o něm chtěli a tak se na truc přebarvil na blond. Nikdy jim to neodpustí ale skákat, jak oni pískají, prostě nebude a to oblečení si taky prosadí za každou cenu. Ne, že by kvůli němu už nebyl párkrát na koberečku. Jak, že to bylo? Příliš vyzývavé a rozhodně nevhodné vůči studentům. No a co je mu po tom? Hlavně, že mu to sluší no ne? Svedl to samozřejmě na potřeby ke studiu a názornou ukázku. Zrovna mapuje očima výlohu klenotnictví, když do něj někdo narazí. A on okamžitě ucítí zmrzlinu na své hrudi. Stáhne brýle z očí a pohodí hlavou. V očích se mu naštvaně blýskne. Nesnášel na svém oblečení byť jen smítko prachu a tohle...tohle už je prostě příliš.
"Nemůžeš dávat pozor na cestu." Sekne po něm trochu povýšeně ale tiše, aby nebudili víc rozruchu, než je zdrávo.
"No rozhodně máš za co." Opáčí mu hned a pochybovačně sleduje jeho snahu to celé napravit. Nakonec se mu ocitne kornout v ruce a on jen pohodí hlavou, ale ze všech stran je kolem nich spousta lidí.
"Pojď stranou." Vezme ho za loket a zapluje víc ke kraji ulice.
"Ještě, že nebyla vanilková, to by asi vypadlo při dopoledni dost divně." Odtuší jako první, než se na něj konečně pořádně podívá a prohlédne si ho. Vypadá hezky, sympaticky, jen je rozhodně o dost mladší.
"Hm, tohle bude hodně drahé." Protočí očima, když se podívá na svou košili, ze které to rozhodně nepůjde dolů.
"No na co čekáš, u toho stánku je i káva, to vidím až odtud. Nebo tě doma neučili, jak se chovat?" Dobírá si ho trochu se zvláštním pousmáním a vytrhne mu ty kapesníky z ruky, aby se o to postaral sám.
"Hm." Zavrní si pro sebe.
"Tohle dolů nepůjde." Protočí očima a bez známky studu se na ulici svlékne, košili prostě vyhodí a oblékne si jen sako, které zapne. Zkušeným okem si sám sebe prohlédne ve výloze a ohrne rukávy pod lokty. Ano, teď je to ono. Je vidět sice trochu víc kůže, ale zase víc vynikne šperk n hrudi.
"On tam ty zrna snad ještě pěstuje."
Ricko
Ani se nenaděje a už je za loket vlečen ke zdi domu. Trochu se vzepře, ale ne zase moc, protože má přece jenom co žehlit. Jenže místo, aby dostal opravdu pořádně vynadáno za to, co udělal a taky za svoje slova, ten cizinec řekne něco, co ho přinutí vyprsknout smíchy. Cože? Tím vážně myslel, no ehm tamto?
"Lidi by si hned mysleli, že jste na kluky." Vyletí z něj rychlostí světla, ale jakmile se znovu podívá do jeho očí, radši další humor spolkne a prohrábne si dlaní světlejší obarvené vlasy. V očích mu září světlé kontaktní čočky a podtrhují neutuchající hravé jiskření. Jakmile dojde na cenu zničené košile, Ricko se dost ošije. Jestli to je něco značkového, tak na to asi ani nebude mít, ale co může dělat? Měl být opatrnější. Nechce se mu pustit ani yen, ale kdyby o to byl požádán, vyskládá je tu do posledního. I bez účtenky z obchodu.
"Hmm..." Vyjde z jeho úst trochu neochotně, ale hned zvedne překvapený pohled vzhůru, když si ten muž řekne zatím jenom o kávu. Ihned se pohne z místa, aby se ke stánku vrátil a koupil mu ji. Po cestě vyhodí kornoutek do jediné popelnice široko daleko, která ke stánku patří a samozřejmě objedná i sobě. +Ale není moc dobrá.+ Prohodí si v duchu. Co taky čekat od kávy ze stánku, že ano. Brzy má oba kouřící kelímky v ruce a dává si za úkol, aby ho nezlil ještě tímhle, ale během přecházení silnice ho málem zajede kamión. To proto, že byl právě svědkem toho, jak se ten podivný chlápek prostě svlékl uprostřed ulice. Doslova to zastavilo Rickovy kroky a popoběhl si na druhý chodník jenom díky leknutí a troubení. Jako by nestačilo, že má ten muž blond vlasy a dost netradiční oblečení, on tu klidně udělá tohle? A zanechá tím dojem. V Rickovi rozhodně. Jak svou odvahou a bezstarostností, tak tím, jak vlastně vypadal pod oblečením. Není to nějaká celebrita? Možná nějaký zpěvák? Pokud ano, tak nejspíš něčeho, co Ricko neposlouchal, protože mu ten obličej prostě nic neříkal. +Asi nějaký J-Pop...+ Pomyslí si. To by sedělo k těm stříbrným dekoracím… Brzy je zpět u něho a podává mu jeho kávu.
"Se dost oteplilo, ne?" Přisadí si na adresu absence košile a taky tak trochu jako navazující vtip k vanilkové zmrzlině. Pobavení mu vydrží přesně dvě vteřiny, než toho radši nechá a zacpe si ústa svým kelímkem.
"Už je to lepší?" Vrhne po něm pokusem o psí pohled, ale moc to neumí.
"Není to trochu škoda, hned ji vyhazovat?" Potlačuje nutkání ohnout se do koše a tu košili vylovit. Vypral by ji a dal Senovi a nepochybuje o tom, že by mu za ni Seneček urval ruce v ramenou.
Uruha
Zrovna si urovnává lemy saka a mumlá něco pod nos o tom, jakou má dneska smůlu a kde asi teď sežene novou košili. Všude je plno obchodů, ale pro něj to znamená maratón a hodiny pečlivého vybírání. Přece si něco nekoupí jen tak. Možná ho nakonec vezme s sebou a bude ho tím trápit jako trest za to, že ji zničil. Při tom troubení sebou mírně trhl, ale ani ho nenapadne, aby se otočil. To přijde až v okamžiku, kdy zaslechne jeho hlas. Pomalu se ohlédne a sjede jen od hlavy až k patě neskrývaně hodnotícím pohledem. Na pár místech se dokonce dlouze zasekne.
"Hm, ani ne ale nikdy..." Odmlčí se, aby dal důraz na to slovo.
"Nikdy nepůjdu v ničem, na čem je flek a jestli budu nemocný, najdu si tě a budeš i dělat otroka." Zapíchne oči do těch jeho a nechá koutek vystoupnout v provokativním pousmání, než ho vezme za svršek a přitáhne si ho blíž k sobě.
"Řekni, jak moc jsi dobrý..." Teď už si s ním trochu hraje, když nechá do svého hlasu prostoupit jistou smyslnost. Ani ho nenapadne kolik má roků a jak moc by si tím mohl zavařit, takhle on nikdy nepřemýšlel, ale rád zanechával dojem. Krátce těkne očima kamsi k jeho klínu a pak se ušklíbne.
"Ve vaření nebo aspoň donášení polévky?" Zeptá se ho na úplně něco jiného, než co svým výrazem dával najevo a pustí ho, než pozvedne kávu ke svým rtům. Dopřeje si jen krátký doušek a hned se ušklíbne podruhé. Je to jen obarvená voda, ale poslal ho pro ni schválně, aby viděl, jestli poběží nebo ne. A on šel.
"Tohle je vážně břečka, jeden by řekl, že se za ty roky zlepší." Prohodí si spíš pro sebe, dávajíc tím najevo, že touto ulicí chodí víc, než často.
"Ne, je to mnohem horší, máš nápad, jak mi náladu zlepšit?" Pozvedne obočí, jak kdyby nevěřil, že to dokáže. Dneska má nějakou hravou náladu, možná to bude poslední hodinou, kdy si hráli s balónky plnými barvy. Abstrakce v jeho podání, rozhodně měla úspěch, jen by měl litovat uklízečky, nadělali pěknou spoušť. Bez dalšího slova vykročí kolem něj a když se Ricko nepohne, dotčeně se po něm ohlédne.
"No tak mě aspoň doprovodíš...Dlužíš mi to." No jo, asi by ho byl schopný vydírat i mnohem horším způsobem, když má svou vrtkavou náladu, ale dneska to takové není, jen se mu už nechce jít domů samotnému. Třeba ho pobaví, vypadá na to a má celkem styl. Ano, jeho klidně nechá vedle sebe jít. Ještě naposledy koukne na košili.
"Zůstal by tam flek, už je k ničemu. Vyberu si novou a možná mi budeš nosit tašky." Našpulí na něj nezvykle krojené rty.
"Tak už pojď nebo budu vážně nemocný." Napije se podruhé a očima upřenýma do jeho tváře.
"Jak se jmenuješ?" Zeptá se ho, aniž by si byl jistý, že už je vážně u něj. Prostě si věří a on nevypadal jako někdo, kdo by svou chybu nechtěl odčinit. To by mu mohlo hrát do karet a trochu toho zneužít, zpříjemnit si den? Jak je to dlouho, kdy nebyl aspoň v baru, kde si vždycky nějakou společnost našel? Nebral to vážně, jeho čekala úplně jiná budoucnost a věděl, že rodiče si budou stát za svým. Zatím se tomu obratně vyhýbal a naštěstí byli dost vybíraví, takže nechtěli pro svého syna kde koho. I přes fakt, že se oblékal výstředněji, než všichni v jeho okolí a čím se hodlal živit v budoucnu. Bude prostě slavný a už teď se svým chováním trénoval. Nebude jen tak nějaká celebrita, to by nepřežil.
Ricko
Ricko se musí trochu uchechtnout té jeho drzosti. Prý dělat otroka? Jako za co, že mu polil košili? Jenže Japonsko bylo podobným přístupem přímo vyhlášené. Službička za každou nepříjemnost, samý dluh až do nebe a on se nepřístojně cítí nevinný na místo, aby mu své otročení sám nabídl. Nezvedené dítě! Jenže pak ho ten muž vezme za lemy košile a přitáhne blíž k sobě a to už se Rickovi nelíbí. Zamračí se na něj a v očích se mu trošku zatáhne, jenže se nechá snadno rozhodit jak začátkem té věty tak i pohledem směrem dolů ke svým kalhotám. Kruci, co tím chce říct?
"Vaření? Chceš dopadnout ještě hůř, než s tou košilí?" Už mu tyká za to jeho neslušné chování! Nošení polévky!
"Očividně toužíš po dalších a dalších skvrnách." Jeho pusa si vždycky dělala, co chtěla. Trochu od něj odstoupí, když ho sleduje, jak smáčí nezvykle tvarované rty v kávě a ušklíbne se společně s ním. Ví, jak chutná.
"Proč si tím vůbec kazíš chuť?" Nechápe ho. Chvíli na něj zírá jako na přízrak, když si na rameni rovná batoh a pak zamrká, když si cizinec řekne o doprovod domů.
"No tak dobře, ale jestli je to na druhé straně Tokya a chceš jít pěšky, tak já mám za dvě hodiny brigádu." Kontroluje svoje hodinky na zápěstí. Je na nich Ježek Sonic. No a co? Dostal je kdysi od dědečka a prostě je miluje. Na řemínku je to už dost znát a jemu je to úplně jedno. Srovná s ním krok a v hlavě si převrací, jestli ho chce vážně vláčet s sebou po obchodech. Má v tom praxi se Senou a je v silném pokušení říct mu, že na to má někoho geniálního a že stačí, aby mu zavolali. Sena mu nanosí modré z nebe, jen aby ho mohl obléknout a jak si tak muže vedle sebe prohlíží, budou podobná krevní skupina. Můžou se tím bavit klidně do rána a on si zahraje Doom.
"Můžu ti půjčit tak možná sako." Navrhne mu. Je samozřejmě univerzitní. Všichni nosí stejnokroj, jen on u toho často valchuje košili a odhazuje kravatu, ale jinak je hned poznat, kam chodí.
"Ricko." Odpoví mu na otázku.
"A ty?" Klidně se ho zeptá. Nějak mu přece musí říkat. Míjejí ulice i výlohy a Ricko si brzy vykračuje bezstarostně jako by se nikdy nic nestalo a oni dva byli nejlepší přátelé na světě.
"Hele, tady mají košile." Ukáže z ničeho nic na obchod, kde mají sice samé košile, ale s různými praštěnými motivy, obrázky, vzory a vším možným. Ricko na to chvíli zírá a pak se k němu otočí s jiskřením v očích. Najednou by ho hrozně rád viděl třeba ve flanelce se sobem.
"Pojď to zkusit, bude pr… sranda! Pooojď!" Vezme ho za ruku a už ho táhne ke dveřím. Vždycky byl schopný všeho a tohle vypadalo na ranec smíchu! Nechápe, jak ho dostane skrz vchod, aniž by u toho Uruha nezaryl paty do betonu, ale asi ho až moc vykolejil. Rickovy oči okamžitě padnou na košili s Pikachu, ze kterého srší blesky.
"Hele celý ty!" Už ji rve z ramínka.
Uruha
"Už ani jedna." Varuje ho se zvednutým ukazováčkem, kamsi za svá záda a jen se mírně pousměje, když vedle sebe uslyší jeho hlas. Samozřejmě se při tom ohlédne stranou, aby to nebylo vidět. Však on ví, jak si zařídit společnost.
"Hm, budu se tvářit, že jsem tohle přeslechl. I kdyby to bylo na druhém konci Tokya, půjdeš rád, ta košile by tě stála roční kapesné." Prohodí panovačně, aniž by jen tušil, kolik mu je a vyhodí nedopitou kávu do prvního koše, který potká. Prostě si s ním trochu hraje jako kočka s klubíčkem. +Uhm kocour, rozhodně kocour a dost sexy.+ Pochválí sám sebe v duchu a konečně se zatváří trochu spokojeně. Ohlédne se ve chvíli, kdy dojde na jeho sako. Obočí se mu pomalu zvedá nahoru a nakonec spěšně zavrtí hlavou.
"Ani náhodou, dost na tom, že podobné příšerné kousky vídám denně." Odpoví mu duchu předešlé nálady, ale je to jen skvělý herecký výkon. V hlavě mu připočítává plusové body za styl, jakým si stejnokroj vylepšil a za vlasy a čočky taky samozřejmě. Sluší mu to, ale nahlas to nepřizná.
"Hm, tak Ricko." Zavrní a pak se odmlčí, jak kdyby mu neměl v plánu své jméno říct. Pohledem sem tam zabloudí do výlohy, kolem které zrovna prochází a jakmile jde o šperky, v očích se mu objeví neskutečné blýsknutí. Polovinu z toho by si ještě dovolit nemohl ale co není, rozhodně bude. Pak tam stráví i deset let v kuse.
"Uruha." Vypadne z něj jméno, aniž by si to uvědomil ale to jen proto, že nedával pozor a myslel na to, jak by mu ten krásný diamantový náramek slušel. Ještě pořád otáčí hlavu a jeho pozornost je úplně někde jinde, než se vyděšeně otočí a už je tažen do úplně jiného obchodu, než jaký by si vybral. Skoro se ani nestihne bránit.
"Ty ses úplně zbláznil." Začínají mu vstávat vlasy hrůzou. Ještě pět vteřin a začne s křikem utíkat, to je jasné a ta košile s tím divným tvorem tomu rozhodně pomůže.
"Tak si něco kup a jdeme." Odstoupí od něj o několik kroků a už si zakládá ruce na hrudi s odmítavým postojem.
"Tohle na mě nikdy nedostaneš, rozumíš." Pohodí vzdorovitě hlavou a radši ještě o krok couvne. Jen pro jistotu.
"Kolik ti je? Deset, že si chceš oblékat něco podobného?" Třeští na něj oči a kradmo se rozhlédne. Ne, tady si prostě nic nevybere. Možná, kdyby to trochu upravil.
"Ty si to obleč, když se ti to tolik líbí. A já se budu s chutí smát." Koutky mu nepatrně povyskočí, když se nehlídá, protože si ho v tom představil. A pak ho přepadne tvořivá. Vůbec nechápe, jak se mu zrovna tady stalo ale...
"Hm..." Ozve se tiché zavrnění, než se rozejde o obchodě a už si přes předloktí skládá několik kousků, však on mu ukáže, co umí.
"Nůžky?" Zeptá se prodavačky, která se na něj vyděšeně koukne. Zaloví v peněžence a zaplatí všechno, co má v ruce.
"A tu žlutou hrůzu taky." Kývne hlavou ke košili, na které je Pikachu.
"A nepřej si mě, jestli v tom chodit nebudeš." Sykne po něm ještě, než zapluje do kabinky. Než za sebou zatáhne závěs, ještě se ohlédne přes rameno a nasadí ten nejsvůdnější pohled a úsměv, který jen dokáže.
"Chceš mi pomoct?" Zeptá se ho a ještě si neodpustí gesto ukazováčku. Potřebuje pannu, na kterou to navěší. No přece to nebude stříhat na sobě! Ale to mu neprozradí, dokud nebude uvnitř. No co, táhl ho sem, tak teď ať si to užije a příště si to rozmyslí. +Příště? Nikdy!+
Ricko
Ricka nesmírně baví už jenom pohled na Uruhu, který vypadá jako by se ho chystal nahého vystavovat v zoo.
"Jsi jako topící se kočka, uvolni se trochu." Škádlí ho a i s košilí v ruce následuje jeho kroky jako lovec, co se snaží zahnat divoké zvíře do ohrady. U toho se culí čím dál víc.
"Je mi osmnáct, na podobné pitominky mám naprostý nárok." Řekne mu s totálním nadhledem na jakýkoliv jeho komentář ohledně věku a nejradši by košilí mávl jako toreador na býka.
"Já si taky něco obleču, neboj se. Bude to legrace, no tááák." Láká ho dál a pak se něco doopravdy stane. Vidí to blýsknutí v Uruhových očích těsně před tím, než vykročí pro nůžky a nadšeně ho sleduje, co se bude dít. Uruha právě platí nesmyslné množství různého oblečení a kráčí s ním do kabinky. O co mu jde? Tak trochu vroste do země, když se po něm otočí a vrhne po něm tím sexy pohledem. Ani si neuvědomuje, že ho zaplavují mírné rozpaky, brnění v žaludku a do tváří mu stoupá lehká červeň. Pod jeho slovy si umí představit tisíce věcí, z nichž ale žádnou ve skutečnosti nedělal, ať už si kdokoliv myslí cokoliv. Přesto se pohne z místa a následuje ho do kabinky. Jakmile tam spolu skončí sami v tak těsném prostoru, prohlédne si ho úplně celého a trochu mu dojde kyslík.
"Uruha… četl jsem na stránkách školy, že se jeden náš učitel jmenuje Uruha. Je to docela neobvyklé jméno a v jeden den mám hned dva." Říká mu, aby řeč nestála a samotnému mu zní v hlavě, jak před tím na ulici Uruha převaloval na jazyku jeho vlastní jméno. Je to všechno hrozně divné. Nikdy by si nemyslel, že s ním bude cvičit osoba stejného pohlaví, ale tak nějak mu oči neustále ujíždějí k jeho dekoltu, kde nic není. Jenom bledá pokožka a nějaký šperk. Nepochybně pravý, podle toho, co už stačil vidět a jak Uruha zíral na tu výlohu. Ricko tomu zase tak moc nerozumí, vrcholem jeho garderóby jsou kožené náramky a pár stříbrných přívěsků. A vlastně mu to vždycky bylo dost jedno.
"Takže… jdeme zkoušet? Čím začneš?" Konečky prstů si pohraje s trikem, co je navrchu a pak si začne s nenuceným úsměvem svlékat svoje sako. Pod ním má samozřejmě košili s ohrnutými rukávy. Kdyby to předvedl po příchodu do školy, asi by se z ní už nikdy nevrátil domů, kolik by mu toho za trest naložili. Musel být rebel alespoň trošičku. Alespoň na dohled od té budovy!
Žádné komentáře:
Okomentovat