Die x Hyde - Než jsme se potkali. - část 2.

(Hydova kancelář) 

Die

"Přesto mě to mělo napadnout." Trvá si Die na svém, i když v podstatě neexistovala šance, jak by měl přijít na to, co se Aki chystá udělat. Byl v poslední dny tak veselý, vypadal spokojeně, koho by to napadlo? Jenže ho to napadnout mělo, protože Akiho ruce jasně mluvily o tom, že má k tomuhle jednání sklony. Když jsou někde všichni a není tam Aki, je to docela jednoduchá rovnice. Jak se může nazývat jeho přítelem, když není schopný vymyslet tohle? Raději si to nechá pro sebe, když vidí, jak je Hyde smutný a jaký měl strach i o něho. Teď by mu vážně neměl přidělávat starosti. Jestli chce být jednou něčí oporou a ne jen přítěží, měl by mu ukázat, že toho ustojí víc, než se zdá. Nechá si k němu zvolna otočit tvář a rty ho zabrní při těch něžných dotecích. Oplácí mu pohled zblízka do očí do chvíle, než mu Hyde začne říkat, jak ho děsí, že i on uvažoval o něčem podobném. 

"To bylo před tím, než… než jsme se potkali." Řekne mu měkce a po tváři se mu rozlije upřímný úsměv. Od té chvíle, kdy se mezi nimi začal rozvíjet jejich vztah si na podobnou věc ani nevzpomněl. Bylo to pryč, ona byla pryč a vedle něho byl někdo, kdo trpělivě čekal na každý jeho další krok. Spíš malý krůček. Přikývne, když ho Hyda nabádá, aby se mu neváhal svěřit a vždycky za ním přišel, kdyby na něj začala padat jeho úzkost nebo deprese. A on ví, že může, tohle už si přece zkusili. Plaše uhne očima, když mu začne říkat, jak krásný pro něj je. Pořád se tomu zdráhá uvěřit a i když si na svém vzhledu dává záležet, stejně není pořád spokojený, především s tou váhou. Hydovi se to říká s jeho výškou a postavou, ale on si přišel hrozně nemotorný. 

"Hydo-san..." Vydechne a pořád uhýbá pohledem, i když se jemně usmívá. To, že je pro něj krásným uvnitř ho hřeje daleko víc. Ohlédne se tam, kam mu ukazuje a uvidí obrázek, který společně kreslili. 

"Ty sis ho nechal?" Zeptá se na něco, co je zjevné a zní vážně překvapeně, ale jeho oči září čím dál tím víc. Jenže Hyde pokračuje tam, kde před chvílí skončily Dieho myšlenky a znovu a znovu ho utvrzuje v tom, jak krásný pro něho je. On opravdu trávil čas tím, aby se podíval, jak se pohybují antilopy? Vrátí k němu pohled a v ten okamžik je doopravdy ztracený. Prostě zamilovaný. Sedí tu s nejkrásnějším mužem na planetě, tak chytrým, galantním, hodným…. Trpělivým… jeho hlava by vymyslela tisíce jeho vlastností a žádná by nebyla negativní. I to bordelaření na něm miluje. A Hyde ho vidí těmahle očima? Možná by tomu měl konečně uvěřit. Jejich rty se přiblíží k sobě a když ho Hyde prosí, aby nepřestával s pletením jeho hlavy, sám rozechvěle vydechne. Pak se jejich rty potkají a on mu oplácí polibek se stejnou něhou a hloubkou, s jakou mu ho Hyde věnuje. Uvnitř něho už není vůbec žádný strach ani odmítání. Žádná snaha vymanit se z jeho doteků a někam utéct. Opatrně zvedne dlaně a položí je na jeho předloktí, která jemně sevře. Trochu si poposedne, natočí se víc k němu a polibek ani na chvilku nepřeruší. To je zase sezení… 

"Zajímalo by mě, co píšeš do mojí složky, když všechny terapie trávíme takhle." Ozve se po chvíli šeptem. Asi by se nad tím vážně bavil. 

Hyde

+Jak by tě to mohlo napadnout...+ Brání jeho myšlenky v těch vlastních. Při tom rozruchu kolem, kdo by se dokázal soustředit? Nenapadlo to ani jednoho z nich a to už mají za sebou v podobných zařízeních, kde co. Tedy on určitě a není jediný. Teď už ví, že Akiho chování je nepředvídatelné a bude si dávat o to větší pozor. Aoi by měl, pokud se rozhodne, že tohle celé bude pokračovat. Pokud se však rozhodne jinak, budou se muset mít všichni na pozoru. Tohle by mohla být pro Akiho ještě hlubší rána. Jestli se to stane, bude na něj dohlížet ve dne v noci, aby se podobná událost neopakovala. Někde hluboko uvnitř je ale přesvědčený, že se Aoi nevzdá. Viděl mu to na očích a slyšel, jak o něm mluví. Podle něj je na to stejně jako on sám, co se Dieho týče. A po téhle ráně už si to nejspíš i uvědomuje. Die se tolik divil, že si jeho obrázek nechal, ale jak by ho mohl dát kamkoliv stranou? I ty Cdčka si odložil bokem, aby je mohl poslouchat, když tu nikdo není a přiblížit se mu o něco víc. Každý krůček, který společně překonají, si pečlivě ukládá do hlavy, aby nad ním mohl později přemýšlet a příště se vyvaroval chyb. Tolik mu na něm záleží. Jakmile jej Dieho rty propustí trochu si povzdechne, protože on sám by pokračoval ještě chvilku, možná i hodinu, kdyby se nemusel nadechnout.

"Vlastně všechno a v podstatě nic." Pokrčí rameny a v očích mu rozverně zasvítí.

"Každý tvůj pokrok v té složce je." Pokusí se mu to vysvětlit.

"Naše společné kreslení, chvilka s kytarou. Jen detaily toho, jak k tomu došlo, si nechávám pro sebe." Vypadá o pár let mladší a ten krok mimo jeho obvyklé postupy, ho vyloženě těší. Nikdy nebyl výkvět dobrého chování, uměl řádně vyběhnout z řady a nikdy se do ní pořádně nevrátil. Teď je to ovšem mnohem horší přestupek, ale o to víc si ho užívá. +Nakonec ještě dostanu cenu za Dieho vyléčení a zavřou mě až tohle praskne.+ Proběhne mu hlavou pobaveně ale ne, jemu jsou všechny ceny...no někde. Pro něj je důležité, aby Die konečně zahnal všechny své strašáky, pokud to bude po jeho boku, nemohl by být šťastnější.

"Moje terapie byly vždycky trochu nepochopené, ale nikdy nezašly tak daleko. Vždycky jsem si myslel, že tohle je hranice, kterou nikdy nepřekročím a jsme zase u toho, jak měníš všechno, o čem jsem byl donedávna přesvědčený." Vyčte mu, ale jeho hlas zní měkce a je plný citu.

"Die-chan, vlastně tu celou tu dobu léčíš ty mě a dneska snad ještě víc, než kdy jindy." Usměje se na něj vřele, když jej vezme zlehka za zápěstí a začne se pokládat na pohovku. Jemným tahem ho nutí přilehnout si k němu a nepřestává mu u toho hledět do očí.

"Vlastně bych ti měl říct, že nejlepší terapie na všechny starosti je pořádně se...hm...přitulit." Zavrní spokojeně a tiše se zasměje.

"Ale musíš si k tomu vybrat tu správnou osobu." Zatváří se na oko vážně.

"Měli bychom vyzkoušet, jestli mám pravdu nebo se pletu, nemyslíš?" Velmi opatrně jej pohladí po boku a pak znovu po tváři, do které se nepřestává koukat.

"Dneska to bude na tobě, abys mi ukázal, kolik krůčků společně zvládneme." Propůjčuje svému hlasu smyslnost, když vloží svou dlaň do té jeho, krátce ho pohladí oběma, než je umístí na své vlastní stehno.

"Tady už jsme byli, vzpomínáš?" Odmlčí se na vteřinu a snaží se ovládnout, aby nereagoval už na ten první dotek.

"Připomeneš mi, kde ještě?" Vyzve ho šeptem a trochu povytáhne bradu, aby ho mohl krátce líbnout na rty. 

Die

"Chvilka s kytarou byl můj pokrok?" Podiví se tomu upřímně, když nakloní hlavu mírně k rameni, aby se mu tak podíval do očí. To ho vůbec nenapadlo. To kreslení, možná… o takových terapiích i slyšel, ale tohle? Až teď začíná přemýšlet nad tím, jakýma očima se na něj asi dívá Hyde, jak vnímá jeho jednotlivé kroky, jestli se mu míchá práce a city nebo ne? I kdyby, Diemu to nevadí. Opravdu mu tím pomohl, to na sobě cítí. A pak se Hyde rozpovídá ještě o trochu víc a dojde i na vztah mezi nimi. 

"Někdy by o těch svých netradičních terapiích budeš muset vyprávět." Usmívá se a u toho si volnou rukou mimoděk pohrává s Brunovým ocasem. Uvnitř ho ale příjemně hřeje, že to byl on, kdo ho k tomu přestupku přiměl. Někoho tak krásného… vždyť se musel líbit úplně každému. Ten úsměv byl doslova oslňující. Znovu se na něj překvapeně podívá se rty pootevřenými, když dojde na Hydovo léčení. 

"Ty přece nepotřebuješ z ničeho léčit." Cítí, jak se mu začíná hrnout teplo do tváří a to se ještě umocní tím, že si Hyde začne lehat a jeho vede za sebou. Mírně dlaní trhne, ale pak skutečně klesne do postele po jeho boku a u toho omylem skopne na podlahu nějaké knihy, které ležely v nohou postele. 

"Promiň..." Hned se tam podívá, jenže kromě nich dvou toho v posteli leželo ještě hodně. Hned se pozorností vrátí k Hydovi, když ucítí dotek na své tváři a posléze i na boku a trochu zrozpačití. Vybaví se mu všechno, co spolu naposledy dělali v té kuchyni, zašlo to docela daleko a jemu se… líbilo. Cítí, jak se jeho nitro rozechvívá známým strachem, ale ten nepatří Hydovi. Jen vzpomínkám, které nechce pustit do své hlavy a pak taky obavám z vlastního vzhledu, bez ohledu na to, kolikrát ho Hyde ubezpečil, že je krásný. Hyde dokonce začne vyžadovat jeho iniciativu, což mu vyčaruje ve tváři výraz vyplašené antilopy, ale nejspíš má pravdu. Nejspíš to zaměstná Dieho hlavu dost na to, aby přemýšlela jen nad tím a ne nad vším, co se stalo. Stočí oči k jeho stehnu, po kterém ho společně pohladí a všechno v něm zabrní. Je to vážně moc pěkné stehno… Rozhodně ho přiměje cítit vzrušení. Napadne ho, kolik asi mají času, než by se měl vrátit do svého pokoje, nechce, aby po tom všem, co se tu dělo, musel Hyde ještě vysvětlovat, proč není Die ve svém pokoji, ale další podobné myšlenky mu Hyde z hlavy rychle vyžene, protože byli ještě o notný kus výš a… to mu tam má prostě sáhnout? Tok jeho myšlenek zarazí společný polibek a on jeho dlaň podvědomě silněji sevře ve své, než si tiše povzdechne do jeho rtů. A pak se skutečně odhodlá a začne spojené dlaně posouvat po jeho nožce nahoru, dokud se nezastaví na boku, posune je blíž ke klínu a zopakuje stejnou trasu zase dolů. Tam je posune ještě víc k vnitřní straně jeho stehna a už zase stoupají, zatímco Dieho srdce bije stále rychleji. Najednou cítí rozvernou touhu to opravdu udělat. S kým jiným, než s ním? Tohle přece umí… kloubky ruky přejede několikrát po citlivé oblasti jeho klína a čeká na dokonalý povzdech, který umí jenom jeho hlas. 

Hyde

Hyde se tiše zasměje, když se mu Die omluví za skopnuté knihy. No jo, už by si tu vážně měl trochu uklidit. Ale snažil se, zrovna předevčírem. Poskládal jednu ze svých mikin do skříně, no vážně! A pak ho něco rozptýlilo, možná oblíbená skladba. Tak to bylo vždycky a pak má jeden zvládnout úklid celého kutlochu.

"To nic, to byly stejně jen kuchařky." Uchechtne se ještě jednou a jeho oči viditelně hřejí. Je tolik vděčný, že je tu s ním. Užívá si jeho blízkost a má pocit, že z něj každou vteřinou odpadá další starost. Vlastně už od chvíle, kdy vešel do dveří.

"Nemysli na nic. Nic nebylo, všechno se odehrává jen teď a tady." Brouká mu svým melodickým hlasem, kdyby se snažil trochu víc, asi to za chvíli bude znít jako píseň, než jen pouhá věta. Pro něj se klidně snažit bude. Možná by mohl opravdu zkusit něco napsat, udělalo by mu to radost? Jen když nad tím přemýšlí, jednotlivá slova se začínají skládat k sobě. Jen je nesmí zapomenout a pak si je všechny do jednoho sepsat. Mlčky vyčkává, než se Die skutečně odhodlá a on jeho dlaň přestane vést.

"Všechno je jen na tobě. Budu poslouchat, co mi říkáš, aniž bys musel mluvit. Víš, že to umím." Brouká dál a snaží se ovládnout svůj dech, když se Dieho dlaň rozpohybuje po jeho těle. Víčka ale neuhlídá. Prostě je nechá klesnout a zostří tak úplně jiné smysly. Stačí mu jen první pohlazení a jasně cítí vzrušení ve svém klíně. S Diem to jde snad rychleji, než kdy jindy. Nechce na něj tlačit, to by si nikdy neodpustil, přesto má stále větší problém se ovládnout. Jestli udělá krok špatným směrem, všechno zkazí. Tolik Aoiho nabádal, aby si rozmyslel, co opravdu chce. On sám to ví moc dobře a stejně se v koutku jeho hlavy objeví obavy, že by mu někdy mohl ublížit. Je to jako našlapovat v minovém poli, ale kdo jiný by to měl zvládnout lépe, než právě on? Všechny myšlenky se mu vypaří z hlavy, když se Die dostane až k jeho klínu. Je to jen něžný, lehký dotek ale v něm rozpoutá tolik, že sám sobě nedokáže poručit. Mírně se pohne klínem proti jeho dlani a jeho hlas protne ticho panující kolem s krátkým zasténáním, tohle opravdu ovládnout nedokázal, vlastně to v jeho přítomnosti neumí vůbec.

"Die-chan, jestli přestaneš, budeš mě mít na svědomí." Dá mu jasně najevo, jak moc příjemné jeho doteky jsou a co s ním provádějí.

"Udělej to klidně ještě několikrát." Pobídne ho tiše, než pustí jeho dlaň a sám ho zlehka pohladí po boku, který nakonec jemně sevře.

"Nestane se nic, co by sis sám nepřál. Mě přece můžeš věřit." Podívá se upřeně do jeho očí a mírně se povytáhne, aby se přiblížil k jeho měkkým rtům, které ho přivábí k sobě během okamžiku. 

"Ty jsi totiž ten, co se mi dostal pod kůži. Ty jsi ten, kdo mě nutí přestávat přemýšlet." Odmlčí se na vteřinu, když krátce těkne k jeho rtům a zase zpátky do očí.

"Ty jsi ten, pro koho bych snesl modré z nebe." Dokončí sotva slyšitelně a pak ho skutečně políbí. První jen pomalu a něžně, než se opatrně probojuje mnohem hlouběji a dává svým polibkům vášeň, která spaluje jeho tělo. Pořád má ale všechny buňky v pozoru, aby hned poznal, když už to bude příliš. Dlaní, která dosud spočívala na jeho boku, klouže pomalu níž mezi jejich těla, aby mu oplatil dotek v klíně. Ten jeho je taky jen lehký. Trvá to několik vteřin, než se prostě neovládne a pohladí ho celou plochou dlaně a jemně sevře.

"Můžu se o tebe postarat, tak jako minule...nebo se o sebe můžeme postarat navzájem. Hm? Povíš mi, co by sis přál? A já se rozhodně pokusím ti cokoliv splnit." Vábí ho a snaží se jej dostat do rozpoložení, kdy přestane přemýšlet. Mezitím co mluví, bojuje se zapínáním jeho kalhot. Stačí mu jen chvilka, než se mu to podaří a zapluje dlaní po ně, aby cítil jeho pohlazení mnohem víc.

"Tohle už přece oba známe a mně se tam rozhodně líbí." Koutky mu povyskočí, než si sám znovu povzdechne a políbí ho. U toho mírně pozvedne nožku a opře si koleno o jeho stehno. Plochou chodidla jej jemně hladí po látku, aby své doteky ještě víc zintenzivnil. 

Die

Kuchařky? Tak toho si nevšiml, ale bylo to kouzelné. Je mu úplně jasné, že je tu měl jenom kvůli tomu večeru s ním, protože Hyde přece říkal, že vůbec vařit neumí. Ten vřelý úsměv se mu proběhne po celé tváři. Hyde má pravdu, prostě si to už nesmí pouštět do hlavy. Rozhodně ne, když je s ním. 

"Já vím, že to dokážeš." Zašeptá na to naslouchání projevům jeho těla i beze slov. Hydův povzdech dostane vzápětí. Vidí mu to na tváři, cítí, jak se pohne proti němu, protože to nejde kontrolovat a ví, že tohle není žádný nátlak, ale jenom přirozená reakce jeho těla. Je to tolik jiné, než co zažil a při tom se mu začíná líbit, že to způsobuje on sám. Musí se pousmát a kousnout jemně do rtu, když mu Hyde šeptá, že ho bude mít na svědomí, ale splní jeho přání a opravdu ho ještě párkrát pohladí tak jako doposud. Jasně cítí, že se Hydův klín zpevnil a přikývne na jeho slova o důvěře. On ví, Hyde ji má už nějakou dobu. Nechá ho, aby přiblížil svoje rty k jeho a naslouchá jeho slůvkům a vyznáním, zatímco těká očima po rysech jeho tváře a všechny do jednoho si je ukládá do paměti, aby ho jasně viděl pokaždé, když zavře oči. Každičký detail. 

"To bych ale asi neměl..." Odtuší na to, že s ním Hyde ztrácí hlavu, i když je to hrozně sympatické. Je to všechno, co stačí říct, než se jejich rty zase setkají a tentokrát ho nechá prozkoumat opravdu všechno. Zavře konečně oči a vnímá jenom dotek jeho rtů a jazyka. Pomalu nechává odplout všechno ostatní, to co bylo i to, kde jsou a taky čas. Prostě to neexistuje, nic z toho. Kdyby tohle bylo nebezpečné, Hyde by s tím jistě ani nezačínal. Brzy si zasténá do jeho rtů o dost výrazněji, když mu Hyde oplatí pozornost v klíně. Nezůstane jenom u toho něžného hlazení a jakmile pocítí silnější stisk, celý se zkroutí blahem. Myslel si, že už je vzrušený dost, ale teď se do těch kalhot opravdu nevejde a  najednou jsou nepříjemně těsné. Poslouchá jeho vábivý hlas. Hyde je jako siréna, které nejde odolat, i kdyby měl kvůli tomu najet na útesy. Samozřejmě, že by se mu líbilo, kdyby se o něj Hyde zase postaral a nejspíš by i zkusil… no, zkusil by to sám. Jenže mu nestačí odpovědět jinak, než výrazně hlasitějším zasténáním, když ucítí jeho ruku z ničeho nic na holé pokožce. Vůbec si při těch polibcích a laskání nestačil všimnout, že mu Hyde rozepíná kalhoty. Na boku stehna ucítí váhu jeho nožky a rázem má pro svou dlaň v jeho klíně mnohem víc prostoru. Během polibků mu oplácí vlastní, o něco něžnější a zdrženlivější doteky a pak se osmělí, aby mu ty kalhoty rozepnul taky. Naprosto chápe, proč se Hydovi u něj v klíně tak líbí. I jemu se líbí dotýkat se té jemné, pevné pokožky a prozkoumávat každou odlišnost jeho klína. A tím spíš, čím víc reakcí se mu na to dostává. Tohle dnes prostě udělají společně. Už dost vší té paniky kolem něžností. Dlaní ho pohladí po té noze, kterou má přes sebe, sevře ji v prstech a začne se pokládat víc na záda, čímž si ho táhne na sebe. Jakmile na svém těle ucítí jeho váhu, znovu si povzdechne do jeho rtů, které vůbec nechce opouštět. Už se tam se svou dlaní příliš nevejde, takže jeho klín opustí a místo toho mu s opatrným výrazem v očích začne kalhoty stahovat pod zadek. Nejde to moc daleko, ale i tak má najednou k dispozici jeho nahé polovičky které něžně hladí oběma rukama. 

Hyde

Málem umře na místě, když cítí Dieho ruce na zapínání vlastních kalhot. Tohle by nedokázal přehlédnout, ani když se ho snaží rozptylovat Dieho rty, které si užívá, co nejvíc dokáže. Skrze ty jeho unikne další delší povzdech, když látka kolem jeho klína povolí. Každý Dieho dotek vnímá stonásobně, čím delší chvilku spolu tráví a svět kolem něj přestává existovat. Neví, kolik uběhlo času, ale jeho sezení byly typické tím, že se protáhnou. Mají na sebe dost času a Dieho nebude nikdo hledat, pokud ví, že je u něj. S opatřeními posledních několika hodin, ho stejně bude muset doprovodit na pokoj. Koutky se mu jemně pozvednou, jakmile ucítí tlak na svou nožku, která se nepřestala pohybovat a nenechá se dlouho pobízet, aby se opravdu dostal víc na jeho tělo. Sám mu v tom pomůže, ale neskončí jen tak na půl. Zapře se dlaní kousek do jeho hrudníku a skončí obkročmo na jeho klíně, než se pomalu cestičkou dlaněmi po jeho hrudníku zvedne do sedu. Prohlíží si ho pod sebou, v očích už jemnou mlhovinu, jak jej začíná ovládat touha. Stačí mu jen pohled do tváře pod sebou a má problémy přemýšlet nad tím, co by měl udělat a co už je příliš. Prohne se v zádech a místnost protne další jeho zasténání, jakmile ucítí dlaně na svém odhaleném pozadí. Ty kalhoty mu začínají čím dál víc překážet, aby si těch doteků užil mnohem víc. Oblečení je prostě na houby a být po jeho už by na sobě neměl ani kousek. Jak dokázal být jindy trpělivý, teď ho tato vlastnost zcela opouští.

"Die-chan, přiznej se, chceš mě svést už od té chvíle, kdy si vkročil do našeho oblíbeného hnízdečka." Vyplyne mu ze rtů podmanivým hlasem a položí dlaně na jeho podbřišek, který částečně kryje látka trika.

"Chtěl bych vidět ještě kousíček." Pohne se v bocích na jeho klíně a dá mu pocítit své vlastní vzrušení. Doufá, že tím vystupňuje i to jeho a bude se moct pokochat i jeho kůži na místech, kde ještě nebyl.

"Vím o místech, která se ti taky budou líbit." Zavrní měkce a začne hrnout látku trika nahoru. Užívá si očima každý odhalený milimetr. Nespěchá, ale zároveň neotálí, aby si to náhodou nerozmyslel. Hned jak na něj vykouknou jeho bradavky, skloní se k jedné z nich a věnuje jí velmi důkladnou péči. Dieho klín už ví, jak umí být jeho rty přesvědčivé. Je na čase, aby to vyzkoušely i jiné části jeho těla.

"Je na čase, abys zjistil, jak moc všechna starost může být příjemná. A já ti to rád ukážu. Bude mi potěšením a nic mi neudělá větší radost." Šeptá mu smyslně do kůže mezi jednotlivými hravějšími úseky. Sem tam se neubrání drcnout do bradavky špičkou jazyka. Svůj klín taky nenechá zahálet, vždycky mu dá chvilku na oddech, než se pohne proti jeho. Tahle provokace působí i na něj a povoluje ve své obezřetnosti.

"Nechtěl bys mi tím pomoct?" Svádí ho svým hlasem a myslí samozřejmě ty kalhoty.

"Můžeme si pomoct navzájem, ale jen když bude chtít." Přece jen dokáže trochu přikrotnout a pohne se z jeho těla. Nemá v plánu být od něj tak moc daleko na dlouho. Stačí jen, aby o ty kalhoty přišel a hned se zase rychle vrátí na vyhřáté místečko na jeho klíně. Podívá se mu s otázkou do očí a zaklene prsty za lem jeho kalhot na bocích, aby se začal hrnout pomalu dolů. Prostě to nevydržel. Líbá zlehka každý nově objevený milimetr a je mu vidět na tváři, jak moc si to užívá. Jak kdyby nic lepšího na světě neexistovalo.

"Trocha svobody." Odůvodní si to během chvilky.