Die x Hyde - Než jsme se potkali. - část 1.

 (Hydova  kancelář)

Hyde

Nad ránem seděl Hyde ve svém křesle a pozoroval Aoiho s Reitou, jak klidně oddechují. On sám spát nešel, prostě nemohl usnout, i když by sám sobě poradil dost spánku, kdyby na to přišlo. Ale on se nedokázal úplně odprostit od myšlenek na události této noci. Vlastně ani od toho, o čem si s Aoim povídali a co věděl o Reitovi. Prala se v něm jeho profese s tím, co skrývá před ostatními. Nakonec se v příhodnou hodinu, kdy už všichni skoro museli být na nohou, vydal do kuchyně a donesl jim vydatnou snídani a kávu pro všechny. Budou ji potřebovat a on asi nejvíc. Nestihnou už si příliš povídat, čekají je povinnosti a pak nejspíš i rozhovor s ředitelem. A to netušil, že si to Aoi odbude jako první. Sám se nehnul z chodeb, odbyl si několik sezení, které nikdo samozřejmě nezrušil, protože škola musela šlapat dál. Bylo pro něj složité soustředit se na práci, dokázal to však mnohem lépe, než si dokázal představit. Celý den se do ředitelny nedostal, jen se k němu doneslo, že tam Aoi už byl. Chtěl se za ním později vydat a promluvit si, taky se trochu připravit na to, co by je všechny mohlo čekat. Měl by dál rozmýšlet nad tím, co je čeká a nejspíš nemine, něco se ale v jeho hlavě ozývá o dost hlasitěji a to je radost z toho, že uvidí Die. Právě s ním měl mít další sezení a v dnešní den už poslední. Naplánoval ho tak schválně, i když netušil, co se semele. Uvelebí se do svého křesla, očima pozoruje ty dva na samotce. Vysílačku jim musel hned ráno sebrat, aby nikdo neměl podezření. Má v plánu jim je odnést hned, jak půjdou všichni spát. Nikdo neví, co s nimi bude, žádné rozhodnutí ještě nepadlo a on se upřímně bojí, jaký by to negativní mohlo mít dopad. Hide zavřený a  Miy...Ne, podle něj tohle jeho nitro nevydrží. Bylo toho i na takového grázlíka příliš. Sám věděl, že si dával za vinu to, co si Aki udělal a s tím se špatně přežívá. Hide byl jeho majákem, to on ví a stejně tak ví, že Die se stal tím jeho. Už několik desítek minut hypnotizuje dveře a snad poprvé je někde s předstihem, i když je to jeho vlastní kancelář. Ne, Die nepřijde pozdě, to jen on se nemůže dočkat. A moc dobře ví, co udělá jako první. Tolik mu všechny starosti leží v hlavě. Nutně potřebuje na chvíli vypnout, aby později byl vůbec k něčemu užitečný. Pan psycholog potřebuje terapii. Prostě akutní léčbu. Jakmile se dveře začnou otevírat, už je na nohou. Počká ještě sekundu, aby se přesvědčil, že je to Dieho vysoká postava a rozejde se směrem k němu. Jako první zavře dveře a pak ho prostě a jednoduše objeme. Je to taková úleva vědět, že je tady. Může opravdu někoho obejmout a přitisknout se k němu. Jak kdyby z něj všechno spadlo.

"Die-chan." Broukne do nezvyklého ticha, protože dnes prostě neměl na hudbu náladu. Kdyby to zapnul, asi by se z aparatury linuly jen pomalé tóny a to by ho nejspíš srazilo na kolena ještě víc.  Po několika minutách se odtáhne, aby se mu podíval do očí a mírně se pousměje.

"Jak je možné, že jsi mi tolik chyběl?" Pozvedne nad tím obočí a pak vezme jeho tvář opatrně do dlaní a vyčkává, jestli se mu nedostane nějaké negativní reakce. Když je všechno v naprostém pořádku, prostě se přitiskne rty na ty jeho a utopí v polibku posledních dvacet čtyři hodin, prostě je nechá zapadnout někam hodně daleko. Aspoň na dvě vteřiny nemyslet na to, co s nimi všemi bude. Stejně ho dožene nepříjemný pocit. Co se stane, když program rozpustí? Co bude s kluky? Co to změní na tom malém kousíčku světa, který si s Diem vybudovali. Má tak chatrné základy a odloučení...Je vždycky jak vichřice. Co když si na něj za pár dní ani nevzpomene? Píchne jej u srdce a stiskne víčka pevně k sobě, aby nepropadl smutku, který ho najednou začne zaplavovat. Jakmile se odtáhne, podívá se mu znovu do očí a ty jeho jsou podivně pohaslé, posmutnělé, jak kdyby si nedokázal udržet odstup, ale tohle už je prostě příliš osobní.

"Jak se daří?" Zeptá se jej tiše a vezme jej za zápěstí.

"Kam se chceš posadit?"

Die

Vypadalo to, že svět začínal bláznit i tady ve škole. Nejdřív zavřeli Rukiho na samotku. Potom utekli Hide a Miyavi a skončili tam taky. Když to tak půjde dál, zůstane ve skupině sám. Největší šok ale přišel, když si Aki pokusil sáhnout na život. Nebyl s ním tak dobrý kamarád jako Miyavi, ale snažil se mu pomáhat a zastávat se ho kdykoliv to šlo, a teď byl pryč. I on se díval z okna za odjíždějící sanitkou, i když stál o krůček za zády ostatních. S jeho výškou to nebyl problém. Hrdlo měl při tom neskutečně stažené a nemohl uvěřit tomu, že se to opravdu děje. Kolikrát sám myslel, že udělá něco podobného? Ale teď, když to zažíval na vlastní oči, začínal se z těch pocitů cítit vyléčený. Byl to pro ně pro všechny šok a pro něj o to víc. Zavřel se na toaletě a nepokrytě se tam rozplakal. Byl tam až dokud nezačali vyhánět studenty spát a počítat je a potom důkladně skrýval tvář, aby si nikoho ničeho nevšiml, ale stejně pochyboval, že by na ně teď kdokoliv měl čas, aby je řešil. Tím spíš Hyde. Ráno vstávali do běžného školního dne a dokonce se vrátil Ruki, ale skupina byla stejně o tři žáky menší a Die se nedovedl soustředit vůbec na nic. Celé vyučování hleděl do strany na Akiho prázdnou lavici s ještě prázdnějším pohledem. Dokonce ani matikář je pro jednou vůbec nedusil, probírali nějaké opakování a vypadalo to, že ani on se na něj nesoustředí a je mu jedno, co kdo píše na tabuli. Celým dnem propluli v jakémsi klidovém režimu, Sugizo se je odpoledne snažil vytáhnout na sluníčko, ale stejně se nedovedl vyhnout otázkám na to, co se v noci stalo. Studenti k němu byli důvěrnější, odmítali se učit, jen se ptali a ptali a učitel trpělivě, ale vyhýbavě odpovídal. Byla to spíš taková procházka pro školku, než výuka. Ruki byl najednou ochota sama, moc se nemračil, ani si nikoho nedobíral. Jenom když se ho zeptali, co měla samotka znamenat a jaké to tam je, zatvářil se tak, že zase všichni přestali, ale jinak z něj byl… mohl Die říct, že milý kluk? O tom, že by jim mohlo hrozit zrušení programu, nikdo neměli ani ponětí a jen čekali na zprávy, jak se má Aki. Die si podle výrazů učitelů tipoval, že to sami nevědí. K večeru se měl sejít s Hydem na pravidelnou schůzku a byl upřímně zvědavý, co se dozví na ní. Tiše zaklepe a rovnou vejde, ale že bude Hyde tak blízko dveří, to vůbec nečekal. Jenom rozpřáhne náruč a přijme ho do ní. Zdá se, že vypětí nedolehlo jenom na něho, ale i na pana psychologa, o kterém by řekl, že snese snad všechno a ještě se bude usmívat. Je tu podivné ticho… to tu ještě nezažil. Trochu se začervená, než se odtáhne natolik, aby se mu mohl podívat do očí. 

"Myslel jsem si, že možná budeš mít tolik práce, že to sezení zrušíš." Prozradí mu tichým hlasem. Víc toho říct nestačí, protože už má Hydovy měkké rty na svých a jemně svírá jeho ruce nad lokty. Rozechvěje to celé jeho nitro, ale po tom, co spolu už prožili, nemá snahu utíkat. Výraz v Hydových očích ho zarazí. Co tohle znamená? V první chvíli se mu sevře žaludek strachem o Akiho. Ani si neuvědomuje, že se mračí s otázkou v očích. Pak se ale rozhlédne po jeho pracovně. 

"Můžeme jít dozadu?" Řekne tiše. Vyznělo to asi dost nemístně, ale cítil se tam víc jako doma, v příjemnějším prostředí, ne jako v práci. Jeho tváře znovu pokryje červeň, ale skutečně se tam zavřou a on dá stranou několik vrstev oblečení, knih a ptakopyska, aby si mohl sednout na postel. Je to legrační, ale už si zvykl. 

"Hydo-san… všichni jsme v noci viděli sanitku a kluci se nevrátili." Začne měkce a ustaraně. Tolik k tomu, jak se cítí. 

"Co je Akimu?" Nemá na podobné informace právo, ale stačilo by mu vědět, že dýchá.

Hyde

Hyde si ještě chvilku prohlíží Dieho tvář a snaží se odhadnout, co se mu prohání hlavou. Jak moc ho událost v noci zasáhla? Věděl, že se Akim bavili, viděl je několikrát společně a možná k sobě měli opravdu blízko. Měl by to zjistit, aby mu případně mohl pomoct. Ne, už zase nemyslí na sebe a na to, co sám uvnitř sebe cítí. Jeho program má za sebou první problémy a ještě není jisté, co se bude dít dál. Na tu nejhorší možnost raději myslet nebude.

"Neblázni." Prohodí jako první, když si ho bez váhání vede do svého kutlochu.

"Víš, jak jsem na něj po tom všem těšil." Prozradí mu část svého vlastního rozpoložení. Ten bordel kolem už snad ani nevnímá a zdá se, že Die si už taky zvykl.

"Když jsi tady, hned se tu cítím líp. A Bruno taky." Tiše se uchechtne, když se pokusil o vtip, ale má pocit, že tentokrát se mu to příliš nedaří. Nechá Dieho se pohodlně usadit, ale sám zatím postává kousek od něj a prohlíží si ho. Pak přijde otázka, kterou rozhodně měl čekat. Trochu smutně se pousměje, ale nechce ho děsit. Neměl by mu nic říkat, jen...ho prostě chce uklidnit. Posadí se vedle něj na postel a vezme jeho dlaň do té své, jemně si s ní pohrává celou dobu a prolétá s ním prsty, jak kdyby to jediné stačilo, aby mu bylo o trošičku lépe.

"Aki už není podle doktora v ohrožení života. Jeho tělo se s tou ztrátou popralo dobře a nechávají ho odpočívat. Bylo to však opravdu těsné." Pokývá hlavou, aby dodal svým slovům váhu a zkoumavě si prohlédne výraz v jeho tváři.
"Víc ti říct zatím nesmím, promiň. Ono z druhé strany ani není co. Bude se ještě nějakou dobu zotavovat." Dodá ještě, než si promne tvář a zase vypadá trochu unaveněji. Vidět tak mladého kluka, který bojuje o život, s ním vždycky zahýbá. Není to poprvé, ale stejně to s každým případem není o nic lehčí.

"Neznám stanovisko jeho otce, prý tady byl, ale je možné, že se sem Aki už nevrátí." Pokrčí krátce rameny a zabodne pohled do země. Krátce, silněji sevře Dieho dlaň, než si její hřbet přitáhne ke rtům a políbí.

"Věříš, že jsem měl v první chvíli strach, jestli se ti něco nestalo, když jsem viděl sanitku." Svěří se mu, co ho taky dost vykolejilo, jen ta představa mu stačila.

"Die-chan, můžu se tě na něco zeptat? Ale prosím, neber to jako otázku od psychologa. Víš, zajímá mě to opravdu." Broukne měkce, když ho zlehka pohladí po tváři a v očích se mu objeví starost.

"Co tě napadlo jako první, když jsi viděl odvážet Akiho? Co sis pomyslel, když jsi zjistil, co se stalo?" Nutně potřebuje vědět, jestli sám nemá takové myšlenky. Potřebuje jeho slovy uklidnit, aby se zase dokázal obrnit. Nemluvil tak úplně pravdu, ona je to otázka od psychologa ale jen proto, aby věděl, že se mu nic nestane, že si neublíží sám a že může klidněji usínat. Die toho měl za sebou tolik...Prostě mu chce pomoct, možná podchytit situaci včas, i když ví, že v mnoha případech je to nemožné. Trpělivě vyčkává, jestli se mu rozhodně odpovědět, jeho dlaň ale už nepustí, jen ji přikryje těmi svými a snaží předat mu všechno své teplo, aby se cítil příjemněji. Měl pustit hudbu, to by bylo o hodně lepší. Uloží si do hlavy, že příště to rozhodně udělá a pak si vzpomene na svou kytaru. Tu mu připomene taky, je zvědavý, jestli se na ni už něco málo naučil. Mohli by zase trénovat spolu...klidně až do rána.+Haido!+ Napomene sám sebe v duchu ale za to může Dieho přítomnost, které ho nutí myslet na samé...No rozhodně příjemné věci.

Die

Plaše se pousměje, když mu Hyde řekne, že se na něj těšil a cosi ho zahřeje u srdce. Možná pocit, že i když má teď jistě plno práce a jiných starostí, je to především Die, koho chce vidět a s kým si… možná trochu odpočine? I on se cítí líp, když je s Hydem a nejspíš je mu to vidět na očích, které po chvíli stočí na Bruna a přitáhne si ho na svůj klín. Po jeho otázce ale Hyde dlouho mlčí a když se k němu nakonec posadí a začne si pohrávat s jeho dlaní, v Diem začne narůstat strach, že se stalo něco špatného a on jen hledá slova, jak mu to říct. Zírá na něj očima čím dál tím většíma a naléhavějšíma a nakonec se konečně dozví, jak to je. Ne, Aki není v pořádku, ale je živý a Die si viditelně oddechne a uhne pohledem do strany. Kdyby stál, snad by se mu podlomila kolena. Jemně pokývá hlavou a v duchu poprosí všechny Kami, aby nad Akim držely stráž a zařídily, aby byl zase zdravý. Nemá ani ponětí, proč to udělal, když v poslední dny vypadal spokojeně a měl dobré studijní výsledky, ale kdo mohl říct, co všechno ho trápilo z minulosti? To někdo jako on dovedl dost dobře pochopit. Chápavě přikývne na to, že mu Hyde nesmí říct nic víc, i když on by opravdu nikdy neprozradil, že cokoliv navíc ví. Byl takový celkem od přírody i bez toho, aby mu na Hydovi záleželo a tím spíš by mu nikdy nepodrazil nohy. Když se ale dozví, že už se sem Aki nejspíš nevrátí, obrátí k němu nový naléhavý pohled, který posléze zase skloní. 

"To je škoda." Řekne tiše. Byl to jeho kamarád a kluci jako oni jich moc neměli. Kdyby dostali víc času a víc se poznali, možná by byli přátelé o to větší. Těžko říct, jak se bude mít Aki doma, pokud to tam až dosud lepší nebylo. Možná ho převezou zase do nějakého jiného zařízení? Die s tím ale nemůže nic dělat, může mu to být jenom líto. 

"Jsem rád, že to přežil." Řekne nakonec s novým, jemným úsměvem, když se Hydovi podívá do očí. Nechá Hyda, aby políbil jeho dlaň a oči se mu znovu zaskočeně rozšíří. 

"Myslel sis, že jsem to já?" Zeptá se ho tiše jako by tu mohli někoho rušit a jeho oči se naplní citem. Díky němu na podobné věci nemyslel už mnoho dní, ale pokud o něj měl Hyde tak spontánní strach, byl to jen další důkaz jeho citů k němu. Chtěl by na to ještě něco říct, ale Hyde má svou otázku a tak přikývne, že poslouchá. Je to zvláštní otázka, nepochopí plně význam toho, proč se ho na to Hyde ptá a musí se nad tím zamyslet. 

"Já ani nevím. Byli jsme všichni už na nohou, protože se rozkřiklo, že kluci utekli. Na chodbě byl kvůli tomu zmatek, jak se chtěl každý podívat z okna a pak najednou přijela ta sanitka. Netušili jsme pro koho je, až dokud k pokoji nedoběhl Aoi-sensei. Nenapadlo mě, že jsem tam Akiho neviděl..." Řekne trochu nešťastně. Možná měl, třeba by něčemu pomohl. Zatváří se, jako by to celé měla být jeho vina, ale rozhodne se pokračovat. 

"Je to hrozně zvláštní, takhle to vidět." Šeptá. 

"Člověk nechce, aby se mu něco stalo, v duchu na něj křičí, proč to udělal a zároveň cítí jakousi hlubokou účast a pochopení…" Prozradí mu tím, že ho to opravdu dříve napadalo. 

"Ten stav znám. Nemyslíš u toho na to, že někomu ublížíš. Jen na to, že se všem uleví. Tobě… jim..." Nakonec toho nechá a podívá se stranou. Volnou rukou mimoděk hladí plyšáka v klíně.

Hyde

"Já taky. Je to moc hodný kluk, jen si toho spoustu prožil. Vidíš ty rozdíly mezi kluky tady a někdy jsou to opravdu kilometry." Odtuší Hyde jako první a taky ztlumí svůj hlas. Ten jeho nese patrnou náznaku posmutnělosti, která se v něm usadila a nechce ho pustit. Nerad by Diemu přidělával starostiy, ale s ním se cítí opravdu uvolněně. Někdo jako on by měl vědět, že se mu uleví, když to ze sebe dostane ale taky má na paměti, co má všechno Die za sebou. On sám nezažil nic z toho. Měl skvělé dětství a své rodiče velmi rád navštěvoval, stejně jako své přítele a známé z dřívějších let. Možná proto se jednoho dne zhlédl v pomoci ostatním, aby mohli prožívat to, co on. Pak už si vybíral jen ty brigády, které mu dovolil být k podobnému prostředí blíž. Škola byla jen poslední krůček k vysněné práci. Dost profesorů mělo za to, že on nikdy dobrým psychologem nebude a že jeho názory jsou příliš...nezvyklé. A co se lišilo, to bylo špatné. Právě proto zabral ještě víc a všem dokázal, že na to má. Ale nikdy netoužil po slávě nebo oslňující kariéře. Jeho hlavním cílem a náplní života je opravdu pomoct.

"Ano, napadlo mě to a upřímně, byl to příšerný pocit." Odsouhlasí mu úplně, před ním není potřeba nic skrývat. Pak se odmlčí, aby si poslechl všechno do posledního detailu a jen jemně zavrtí hlavou nad tím, že by to mohla být jeho vina. Vidí mu to v očích.

"Dělo se toho příliš, abys myslel ještě na něco jiného. Aki...je příliš křehký ale není hloupý. Nebýt toho, že jeden z kluků šel na záchod, stalo by se něco mnohem horšího." Povzdechne si Hyde a teď je opravdu smutný a pak zvedne oči, když mu Die začne vyprávět o sobě samotném. Jen když si představí, že nad tím vůbec kdy přemýšlel, ho vnitřně ničí. Dlouze vydechne, než mu položí ruku na vzdálenou tvář a donutí ho zlehka, aby se na něj podíval. Palcem mu přejíždí přes spodní ret.

"Die-chan. Neslyším podobnou věc poprvé, ale přiznám se, že tentokrát mě to zasáhlo opravdu hodně." Nepatrně pozvedne koutky.

"Je to proto, že mi na tobě záleží a pomyšlení, že jsi o něčem takovém vůbec přemýšlel, mě upřímně děsí." Rozhodl se mu říct úplně všechno, co se v něm odehrává.

"Chci, abys věděl, že minimálně jedné osobě na světě, by se rozhodně neulevilo a ublížil bys mi neskutečně, kdyby se ti cokoliv stalo." Mluví opravdu vážně. Tohle všechno v něm vyvolal za těch pár sezení, možná spíš schůzek, které spolu prožili. Přiznává si, že s každou další vteřinou se v něm pocit citu vůči němu prohlubuje.

"Chci, aby sis vždycky připomněl, že tu máš mě. Budu tu pro tebe ve dne v noci a kdykoliv bude potřeba, pomůžu ti. Jsi ten nejkrásnější kluk, kterého jsem kdy viděl, jak na pohled tak i to co nosíš hluboko skryté tady, víš." Sklouzne dlaní z jeho brady na hruď v místě srdce a jemně sevře látku jeho svršku.

"Pamatuješ na jelena...vlastně spíš antilopa. Věříš, že po tom, co jsi mi obrázek namaloval...." Kývne hlavou ke stěně, kde visí, je kousek od postele, aby na něj viděl a má tam i lampičku, aby mu tma nic nekazila.

"Jsem zapnul počítač a koukal na dokumenty, abych zjistil, jak se pohybují, jak krásně vypadají. Jsou ladné a elegantní. Tak jako ty." Už skoro vydechne do jeho rtů.

"Zamotal jsi mi hlavu a já tě jen prosím, nepřestávej s tím." Zavrní svým hlasem naposledy, než se znovu přitiskne na jeho rty. Vychutnává si je něžně a spíš hravě, než aby se vyloženě dobýval mezi ně. Na to je ještě dost času. Ochutnává jejich měkkost, jak kdyby to bylo to nejlepší, co kdy v životě okusil ale ono vlastně je. Ještě nikoho nelíbal s takovou chutí a zároveň bez očekávání čehokoliv navíc. S ním nic podobného nepotřebuje. Stačí mu jen jeho opojná blízkost a vědomí, že by to mohl mít třeba Die jen malinko stejně.