(nemocnice)
Aoi
"Nebudeš sám..." Připustí a po chvilce mu dojde, jak to Aki myslí. Další výlet s Inoranovým laskavým svolením? Ale co řekne řediteli? Tohle bylo kvůli lezení, na které měli se školou jet a pak? S čím by Akimu měl pomáhat příště a zase on? Nebude to průhledné? Asi teď bude chvíli paranoidní. A to se musí přinutit nerozbít Miyavimu hubu. Něco ale rozhodně vymyslí. Chce s ním být sám, co nejvíc to půjde, samozřejmě. Stočí k němu tvář a tiše se zasměje. "Líbil jsem se ti už na parkovišti?" Ten den byl Aoi očividně slepý jako patrona. Vodil ho s sebou… +Do sprchy...+ Dojde mu a nejraději by se plácl do čela. Zároveň mu to ale nesmírně imponuje. Aki je tak roztomilý… Je to hrozně hezká představa, vědět, že někomu na první pohled tolik padl do oka. Jen si teď umí domyslet, jak mu muselo celou tu dobu být. Napadne ho, že by se možná mohl domluvit s Reitou a zkusit se s ním navzájem krýt, když ví o Rukim. I on bude se svým malým objevem jistě chtít být sám a ve dvou by už mohli něco vymyslet? Aoi bude tvrdit, že byl s Rukim, Rei zase s Akim, kdo by je podezříval? Nějak mu to nadnese u piva. Třeba Reita vymyslí ještě něco lepšího, přece jenom věděl mnohem líp, jak to ve škole chodí. Jednou dlaní objímá Akiho kolem pasu a druhou si mimoděk hraje s jeho vlasy, když se k němu tak tulí, zatímco poslouchá jeho vyprávění o svém domově.
"Vy jste z Nagana?" Podiví se upřímně. Tohle vůbec nevěděl. Tiše se zasměje té Akiho upřímnosti, když pronese to o zřícenině. Snaha Inorana sesuvu zabránit mu dokonale zapadá do jeho profilu, který si o něm Aoi udělal. Zaznamená ten Akiho mírný odsun, ale napadne ho, že si jenom dělá větší pohodlí. Je to sice trochu dál od něho, ale kdo by mu to mohl mít za zlé, s tím, jak se musí cítit? To stěhování ho překvapí, ale u slova máma se Aki zarazí a Aoi okamžitě zvážní. Chtěl se na ni tak trochu zeptat, jen ne teď. Zajímalo ho, co se stalo a jak to Aki celé vnímal, ale bylo to tak strašně citlivé téma… Aki to samozřejmě nedořekne a Aoi už ho zná dost na to, aby věděl, že to stěhování není jen proto, že se mu v domě nelíbí. Bude to mít nějaké pozadí. Mámina smrt, kterou mu dům připomíná? Něco dalšího? Jak se ptát a nezraňovat ho? K tomu ten pokoj… Tam nejspíš probíhala všechna Akiho deprese. Tiše se zasměje koláčkům od babičky.
"Vídáš se s ní?" Zeptá se měkce a řeč se stočí na něho.
"No já jsem..." Jenže to vůbec není téma, které je teď pro něj stěžejní nebo zajímavé.
"Poslyš, co kdybych k vám třeba přijel a tátovi s těmi opravami trochu pomohl?" Navrhne mu. Moc toho neuměl, ale byl učenlivý a pracovitý. Věřil, že kdyby mu Inoran ukázal, jak se věci dělají, šlo by jim to jako dvěma chlapům mnohem líp. Některé věci byly moc těžké na to, aby je člověk dělal sám. Kromě toho by mohl Akimu pomoct obrátit jeho pokoj z něčeho tmavého na něco moc příjemného. Maluje si to v duchu asi moc jednoduše, ale… v hlavě už mu víří představy jak nahazuje omítku a jak u Akiho rozmisťuje květiny…
Aki, Ino
"Aoi-chan, díval ses už někdy pořádně do zrcadla?" Dobírá si ho trochu a snaží se namyslet na mámu. Trochu se otře tváří o jeho hruď, jak si dělá pohodlí. Jakmile se jeho tělo uklidní, znovu se přisune o kousíček blíž. Musí se hodně snažit, aby se pocity z Aoiho přítomnost hodně rychle nevrátily. Asi by se mu hodila studená sprcha, ale to by v ní musel být celou dobu. No, snad se Aoi nepohne, aby cítil něco, co by neměl. Jakmile dojde řeč na jeho babičku, zatváří se Aki trochu posmutněle.
"Ne, moc ne. Bydlí dost daleko a vlastně není čas tam jezdit a ona už moc cestovat nemůže, víš." Pokrčí krátce rameny a povzdechne si.
"Žije s mou tetou, takže se o ni stará. Občas jsme si volali, ale neví nic o tom, co se, se mnou děje. Teda dělo." Opraví se hned, aby bylo jasné, že nic podobného, co provedl ve škole, už v plánu nemá.
"Domluvili jsme se na tom s tátou a já jsem rád, nerad bych jí přidělával starosti, má nás moc ráda." Usměje se upřímně a vřele, když si vybaví léto u ní. Obecně teď hodně vzpomíná.
"Má dům tak trochu na venkově. Třeba bychom tam mohli někdy..." Odmlčí se a mírně pozvedne bradu, jak kdyby se chtěl ujistit, že to nepřehnal. Už se začíná těšit, že se dozví něco o Aoim. Vlastně o něm nic moc neví. Jen to, že je krásný a na něj moc hodný. Jo a umí skvělé lézt na stěnu a dobře hrát fotbal. U toho se na něj taky hezky kouká. Jenže se nic nedozví, jak ho znovu překvapí. Povytáhne se na půl do sedu a podívá se u zblízka do tváře. Ty jeho už zase hoří.
"To přece nemusíš." Viděl by jeho pokoj, co by si o něm pomyslel? Změnilo by se něco, kdyby viděl tu jeho špeluňku, která nese patrné známky dřívější doby.
"Táta asi nebude proti, bude rád. Určitě tě rád uvidí, jen..." Odmlčí se na moment a odvrátí od něj tvář. Nejradši by tam jen první a dal svůj pokoj do pořádku.
"Nejsem si jistý, jestli bys měl vidět...No, víš..." Povzdechne si.
"Je tam hrozně vidět, jaké to bylo." Vydechne dlouze, ale nakonec přece jen vrátí k němu.
"Bojím se..." Odmlčí se na vteřinu a už zase skoro šeptá.
"Že přijde něco, co tě ode mě odežene." Prozradí mu na sebe to nejhlavnější a svůj momentálně největší strach. Jen kdyby Aoi nechtěl, není tady. Musí na to pořád myslet, aby ty obavy mírně utlumil.
"Pojďme si radši povídat o tobě." Upře na něj pořád trochu plaché oči, které teď hoří zvědavostí.
"Chci vědět všechno." Kousne se do rtu a dodá si odvahu, aby ho ještě jednu políbil. Sotva se ale dotkne jeho rtů, ozve se zaklepání a po chvilce dovnitř vejde Ino.
"Všechno zařízeno, auto už stojí způsobně na parkovišti." Zasměje se krátce a je celý ověšený taškami s jídlem. Je vidět, jak moc se mu ulevilo, že je Aki v podobném rozpoložení.
"Ptal jsem se sester a můžeš vlastně úplně všechno, jen to musí být lehčí a měl bys pomalu. Mám tu dokonce i tvé oblíbené latté. Jen bez kofeinu." Ohlédne se přes rameno na ty dva ptáčky na posteli.
"Ne, vážně ti nebudu nadávat." Ujistí Aoiho a vytáhne kávu i pro ně dva. Je to z té kavárny, kde seděl s Yoshim.
"Mimochodem, budu radši, když si budeme tykat, jestli nevadí. Jsem Inoran." Nabídne Aoimu a natáhne k němu pravici, v druhé ruce svírá jeho klíče a papíry od auta.
Aoi
Chápavě pokývá hlavou. Byl to problém, když prarodiče bydleli daleko, protože se o ně rodina nemohla pořádně postarat, ale v Japonsku se lidé hodně stěhovali za prací a mnohdy nebylo možné staré lidi přesvědčit, aby opustili své kořeny a šli s nimi, i kdyby k tomu byly vhodné podmínky. On sám se s prarodiči moc nevídal. Bydleli taky v jiném městě a v podstatě se návštěvy tam omezovaly jen na různé svátky nebo rodinné události. Žije s jeho tetou? Takže má Inoran sestru? Chvíli přemýšlí nad tím, jak asi vypadá, jestli je mu podobná. Aki sám musel být podle něho po matce. I to druhé chápe. Nechtěli ji trápit s tím, že se Akimu nechce žít. Koutky se mu však vyšvihnou nahoru, když se Aki opraví. Je to minulost? Aoi v to opravdu doufá. Akiho návrh cesty k babičce je hodně nesmělý, ale když se tak zasekne, Aoi mu skoro skočí do řeči. "Pojedeme tam. A ne jednou, když bude babička chtít." Ubezpečí ho. Má přece auto, dokáže řídit daleko a nejbližších tisíc let bude dělat všechno proto, aby byl Aki spokojený, i kdyby to znamenalo nechat se šikanovat příbuznými. Což doufá, že se nikdy nestane. Aki se nejdřív zdráhá, že by k nim měl jet Aoi pomáhat, ale za okamžik se dozví i pravý důvod toho všeho.
"Hm..." Zamyslí se.
"Tak… pokud jsou tam věci, které vidět nemám, počkám přede dveřmi, dokud si tam nezaběhneš a všechny neschováš." Navrhne mu pobaveně. Je si jistý, že společně by se jim takový úklid dařil líp, ale zároveň si není jistý, jak moc by ho dostalo vidět něco podobného na vlastní oči. Chce to vidět, aby ho pochopil co nejvíc a zároveň je to prostě minulost. Musí být. Akiho další slova ho však přimějí tiše zalapat po dechu. Už zase ho překvapil tím, jak přemýšlí, Aoiho tahle verze nenapadla.
"Aki-chan..." Podívá se mu dlouze do očí.
"Vím, že to bylo hrozně těžké. Neumím si představit jak moc, ani si neumím představit, co bych mohl vidět ve tvém pokoji. Ale ať je tam cokoliv, za žádnou cenu to nezmění můj pohled na to, kdo jsi, jaký jsi… nepřestanu tě milovat, protože jsi ztratil vůli žít. To už by se přece stalo." Pohladí ho opatrně po jeho ovázaných rukou. Neví, co by se muselo stát, aby to Aoiho odehnalo. Odpustil by mu i nevěru. Přesto přikývne, když chce Aki opustit toto téma a zasměje se, protože dojde opět na něho.
"No já..." Začne zase, ale nedokončí to ani tentokrát, protože se o něj otřou Akiho hebké rty, donutí ho okamžitě zapomenout slova a vzápětí na to, už nejsou sami. Zvedne oči ke dveřím a víc se na posteli posadí. Tohle mu potrvá celé roky, aby se před jeho tátou necítil na rozpacích. Zčervená, když ho Ino ujistí, že se na něj nezlobí, ale pak přece jen vyskočí na nohy, pomůže mu vyndat věci z tašek i přitáhnout stůl a nakonec se mu s díky ukloní. Za to auto.
"Arigato. Opravdu moc." Cítí se snad i zahanbeně. Nabídka tykání tak brzy ho překvapí a ta emoce se mu proběhne po tváři, ale už si může pomalu zvykat, že Inoran je hodně jiný. Skoro jako jejich další kamarád, spíš, než rodičovská autorita. V Japonsku tohle běžné nebylo. Jeho táta byl jiný. Podá mu svou ruku, aby ztvrdili svoje tykání a vřele se usměje.
"Těší mě, Inoran-san." Převezme si od něj věci od svého auta a stočí hřejivý pohled na Akiho v posteli.
"Neříkali, kdy bude moct Aki domů?" Záměrně použije toto slovo. Bojí se, že do školy už se Aki nevrátí a on ho neuvidí celé dny. Zároveň ale bydlel v Naganu, mohl by za ním jezdit beze strachu z jejich zakázaného vztahu. Jenže škola je pro Akiho důležitá.
Aki, Ino
Pořád dokola si Aki opakuje slova Aoiho. Opravdu by nic nemohlo změnit pohled na něj? Nejspíš mu říká pravdu, i když je těžké tomu uvěřit. Jenže po tom, co udělal ve škole, není důvod se toho bát. Kdyby si to měl Aoi rozmyslet, už by to nejspíš udělal."Arigato." Zamumlá ještě skoro neslyšně, když se Aoi zvedne, jakmile Ino vstoupí do místnosti. Ani on nebyl tak odvážný, aby s ním ležel v posteli, když je táta tady, i když mu nedá ani náznakem pocítit, že by mu to vadilo. Právě naopak.
"Není vůbec za co a už mi neděkuj." Ozve se hlas Inorana, když sevře Aoiho dlaň a vrátí mu všechny jeho věci.
"Pořád je to spíš tak, že bych já mohl děkovat tobě." Ujistí ho znovu a klidně ještě stokrát, zatím co vybaluje jídlo z tašky. Trvá mu to dlouho, není totiž jenom jedna. Ne, že by měl peněz na rozdávání, ale tohle už ho snad nepoloží. Navíc si nemůže pomoct a pustit ho do jiných obchodů, asi utratí úplně všechno, jakou radost z Akiho úsměvu má a on s ním nepřestává. Po těch hrůzách se snad opravdu blýská na lepší časy. Vzpomene si na rozhovor s Yoshim a měl by mu přiznat, že před ním se nic neutajilo. Ve škole si na to budou muset hrát všichni, pokud tedy opravdu to místo dostane. Ještě to Akimu neřekl a hodlá to udělat později, až to bude všechno jisté. Snad z toho bude stejně nadšený jako on sám.
"No pokud všechno půjde dobře, mohl by být za čtrnáct dní propuštěn." Sdělí jim oběma, co se dozvěděl od doktora.
"Možná dřív, to už záleží jen na něm." Usměje se Ino a ohlédne se přes rameno, když dovnitř vstoupí sestra, aby Akimu vyměnila kapačku. Zdá se, že i ona má radost, když ho vidí usmívat se. Možná za to trochu může Inoranův zoufalý výraz, když sem za ním přijel.
"Ale já nechci domů, chci zpátky do školy." Vyhrkne Aki, jak kdyby mu nedošlo, že už v místnosti nejsou sami. Hned na to sklopí oči dolů a začervená se. Možná se měl trochu ovládnout, ale nešlo to. Jen představa, že by byl doma, daleko od Aoiho je k nesnesení. Chce zpátky. Ať udělal, co udělal, v téhle škole se cítí skvěle. Opravdu měl pocit, že tam může mnohem lépe dýchat, než kdekoliv jinde.
"Jen klid Aki." Prohodí Ino a přejde starostlivě k němu, aby ho donutil zase si lehnout. Poděkuje sestře a vrátí se ke stolu, aby ho přisunul k posteli a pak ji začne polohovat. Chtějí si k němu přece jen sednout všichni tři. Vypadá, že tohle dělal tak stokrát, když přesně ví, kam sáhnout a zase to trochu napovídá, co všechno mají za sebou.
"Mluvil jsem s ředitelem a můžeš se vrátit, pokud o to budeš stát." Slíbí mu s vřelým pohledem a stočí oči na Aoiho.
"Aspoň budu vědět, že na tebe někdo dohlédne. Budu klidněji spát." Ujistí ho, než začne rozdávat jídlo a Akimu to cpe skoro pod nos.
"Já se zvládnu najíst." Protočí Aki očima, ale koutky už má zase nahoře celkově září jako sluníčko. Zářil by ještě víc, kdyby nebyl bledý.
"Proč sis vlastně vybral podobné zařízení?" Otočí se Ino s otázkou na Aoiho a je jasné, že se o něm chce dozvědět víc. To už jim posouvá blíž i kávu.
"Jak dlouho studuješ a odkud pocházíš?" Vyptává se dál, než ho přeruší hlas Akiho.
"Ty jsi hrozně zvědavý, víš o tom?" Napomene ho se smíchem a protočením očima a snaží se trochu poposunout, aby si nezakecal pokrývku, to by mu sestry daly.
"Určitě má hlad." Stará se o Aoiho, jak kdyby vůbec mohl, když je zatím dost nemobilní.
"No tak promiň, já byl vždycky zvědavý. Navíc je úděl rodiče, si prověřit tvůj objev a podle výrazu i století." Dobírá si trochu Akiho a na hlavě mu přistane malý polštářek, až mu málem hůlky vyrazí z ruky. Ino se naoko zamračí jako správný táta, než se upřímně rozesměje.
"Abys nedostal domácí vězení. Copak tak se chová?" Napomene ho i slovně ale místo toho, aby se přestal usmívat, jen sáhne po polštářku a hodí ho po něm zpátky.
"Počkej, až přijde setra na noční a uvidí to, ta ti dá." Samozřejmě, že je už zná a zrovna tuhle by jeden nechtěl naštvat.
"Aoi ji bude muset okouzlit, jinak padneš v nemilost." Teď už své žertování otáčí i na Aoiho. Dal by mu svolení, aby tu s ním zůstal déle? Jen pro to, jak je Aki šťastný nejspíš ano.
"Jenom to ne." Ozve se Aki skoro vyděšeně. Ještě by se do něj zamilovala, co on by potom dělal? Aspoň by v mžiku vstal na nohy, aby mohli odsud.
"Nebo ji okouzlíš ty." Vrátí mu to Aki i s úroky. Možná by tátovi taky prospělo si někoho najít. Už byl tak dlouho sám, teda co on ví.
"Hm, Já žádné kouzlo nemám." Brání se Ino. +A jestli ano, tak si ho nechám na úplně jinou příležitost.+ Pomyslí si a automaticky sáhne po telefonu, jestli mu nepřišla zpráva.
Aoi
"Za čtrnáct dní?" Otevře Aoi nechápavě pusu a je vidět, jak moc ho ta informace vyvedla z míry. Proč za tak dlouho? Neuměl si představit, proč by Aki nemohl jít domů dřív, pokud bude mít v pořádku krevní obraz a dobře se hojící rány. Co tady s ním chtěli dělat tak dlouho? Snad mu nechtěli zavolat psychiatra? Tak se to totiž dělávalo, když si nezletilý ublížil. Začala se do toho plést sociálka a všechno možné a představa, že Akiho nekonečně vyslýchá někdo cizí… Je přesvědčený o tom, že by mu to uškodilo. On se nikomu neotevře. Jakmile se dveře otevřou a vstoupí sestra, zůstane potichu, ale pozoruje každý její pohyb skoro přehnaně ochranářskýma očima, které si ani neuvědomuje. Nejraději by jí řekl, že Aki už bude pít sám a není třeba, aby z něj koukaly nějaké hadičky, ale asi by ho odsud hodně rychle pakovali a Ino taky. Až když se Aki začne bránit, že chce do školy, stočí po něm oči a objeví se v nich něco vřelého. Ta škola mu pomůže, ať už budou mít soukromých chvilek víc nebo míň. Je to dobře, že se tak rozhodl a ještě líp, že mu v tom Ino očividně nechce bránit. I ředitel to po tom incidentu mohl odmítnout a neudělal to. Aoi se začervená, když se na něj Ino otočí se slovy, že bude na Akiho dávat pozor a to by ho ani ve snu nenapadlo, že by jednou s Yoshikim mohl být tak trochu příbuzný. Posadí se na židličku ke stolku, sledujíc, jak jim Ino chystá hostinu stejně jako si hravě poradí s Akiho postelí a pak přijde křížový výslech. Zatváří se trochu zaskočeně, ale třeba to konečně Akimu dopoví. Natáhne se po své kávě, kterou si přisune po stole blíž, popere se s chutí na cigaretu a pokrčí rameny. "Je to takový peďák a psychologie v jednom. Vždycky mě bavilo trávit čas s dětmi, jezdíval jsem jako výpomoc na tábory a tak podobně. Jenže čím jsem byl starší, tím víc mi to přišlo… jak to říct… hledal jsem něco složitějšího. Přišlo mi to jako jedna z nejkomplikovanějších možností, pokusit se vést dospívající s podobnými problémy, tak jsem si vybral tuhle specializaci. Žádná hrdinská historka o tom, že by mě ovlivnila nějaká konkrétní situace v tom bohužel není. Tohle je vlastně můj poslední rok. Když bude stáž úspěšná, dostanu titul a budu moct pracovat. Existuje samozřejmě hodně dalšího doplňkového studia, vyšší tituly, možnosti… Jsem přímo z Tokya." Zazubí se na Akiho, který napomíná tátu kvůli zvědavosti. Teď už natahuje ruce i po jejich obědu. Voní to nádherně a teď, když se mu ulevilo a cítí se dobře, má najednou obrovský hlad. Znovu ucítí větší horkost ve tvářích, když ho Inoran nazve objevem století, ale rozpačitě se tomu zasměje a radši si zacpe pusu jídlem. Pobaveně sleduje jejich malou polštářovou bitvu, ale jak dojde na neznámou sestru, zatváří se zaujatě. Očividně známá firma.
"Já?" Ozve se vyděšeně. Žádné sestry okouzlovat nechce a už vůbec ne ty protivné, ale jak dojde na to, že by to mohl udělat Ino, taky se rozesměje.
"To nechce doma nikdo. A pokud by si ji přivedl tvůj táta, neunikneme stejně ani jeden." Připomene mu. Nejradši by se Inorana zeptal na tu opravdu domku, ale… zatím radši ne.
"Co budeš dělat ty Aki, až doděláš školu?" Napadne ho.
"A co vlastně děláš ty?" Zeptá se rovnou i Inorana.
Aki, Ino
"Já tu nechci být tak dlouho." Brání se Aki, když si uvědomí, jaký termín padl. Ne, nebylo to poprvé a moc dobře ví, co ho čeká."Ve škole je taky psycholog, mnohem lepší, než ti, co sem chodí." Brání se dál a pak zrudne, když si uvědomí, že on už jich dost tady zná. Je to takové...Jak jen to říct, kluk v jeho věku by jich asi tolik znát neměl. Znovu se ozve pocit, že tohle už nikdy zažít nechce. Nechce před Aoim vypadat jako blázen.
"Hm." Zamyslí se Ino, když vidí jeho reakci. Možná by s tím mohl něco udělat. No co za optání přece nic nedá.
"Víš co, zkusím zavolat do školy a zeptat se, jestli by bylo možné, aby sis to sezení nechal až tam. Třeba nám to projde." Usměje se na něj vřele a pobídne ho gestem, aby začal konečně jíst.
"Páni, to je skvělé." Ozve se nadšeně Aki a spokojeně přivírá víčka.
"Víš, odkud to je?" Zeptá se ho Ino pobaveně a Aki hned přikývne a pokusí se odpovědět s plnou pusou.
"Chmpf." Zahuhlá a hned toho nechá a ozve se jen tlumený smích.
"Jo, přesně od něj. Vím, jak to jídlo máš rád." Odkývá mu to Ino a pak upře oči na Aoi, když začne povídat.
"Vybral sis hodně těžký obor, hlavně po psychické stránce." Hodnotí hned Ino uznale.
"Ale připadáš mi jako někdo, kdo se na to hodí. Neznám tě sice příliš, ale myslel jsem si to hned od první chvíle." Teď se Ino málem udusí, když Aki začne nadšeně kývat hlavou a tak moc s ním souhlasí.
"Očividně si to nemyslím jenom já." Neodpustí si menší popíchnutí a sleduje, jak Akimu rudnou tváře ale pořád září jako sluníčko. Je to tolik let, kdy ho viděl v podobném rozpoložení a neví, jestli chce radostí skákat do vzduchu anebo pořádat oslavy, jak na Nový rok nebo se prostě a jednoduše rozbrečí, protože se mu tolik ulevilo.
"Páni, Tokyo." Prohodí zasněně Aki, když dožvýká a kouká na Aoiho s obdivným výrazem.
"Tam jsem nikdy nebyl, ale musí to tam být úžasné. Je tam toho tolik k vidění." Skoro zasněně si podepře dlaní bradu a hnědá očka neopustí objekt zájmu ani na vteřinu.
"Tak dobře, oči na sestru nebudeme dělat ani jeden a prostě se budeme chovat, jak se sluší a patří a vytrpíme si naštvané mumlání, které rozhodně přijde." Připraví Aoiho Ino na to, co už oba s Akim znají. Mohl by sestry jmenovat jménem, ale tím ho děsit nebude.
"Navíc, já bych si tu nejspíš nevybral." Odtuší ještě pobaveně. Ne, že by tu nebyli pěkné slečny ale...On už na ně podobným způsobem nějak koukat nedokáže. Ale to už zabere Aki a konečně přestane házet očkama na Aoiho.
"Ne? A proč ne?" Ptá se zvědavě. Nějak se přestává stydět a odhaluje kousek povahy, která byla tolik let na útlumu.
"Tati, ty někoho máš?" Zeptá se ho napřímo, jak kdyby seděli doma a u toho upíjí svou bezkofeinovou kávu.
"Hm, ne uhm nemám." Ino málem zrudne a vypadá trochu rozpačitě.
"A kde teď vlastně bydlíš Aoi? Ve škole?" Snaží se řeč stočit na Aoiho. Kdyby tu měl nějaký pokoj, klidně by mu nabídl, aby bydlel u nich. Ne za peníze rozhodně ne. Ale když mu třeba pomůže...Pokud bydlí ve škole, je mu jasné, že ho odtud nedostane ani náhodou.
"No vlastně mě dneska ráno vyhodili." Přizná se bez mučení, ale netváří se zrovna sklíčeně. Yoshimu to ještě neříkal a bude se trochu klepat, jakmile mu bude volat. Přece jen...Pořád má zvláštní pocit, když mu to místo chce zařídit.
"Cože?" Pípne Aki překvapeně.
"To kvůli mně?" Zatváří se lítostivě.
"Aki, ve firmě, kde mi nechtějí kvůli rodině dát dovolenou, dělat nechci. Najdu si jinou práci, možná už místo vlastně mám." Prozradí jim jen část.
"Neboj se, bez práce dlouho nebudu." Pokusí se ho uklidnit.
"Stejně už jsem se koukal po jiném místě." Ujistí ho upřímně.
"Staral jsem se v jedné firmě o dodávky zboží a nákup materiálu. Spolupracoval s dodavateli a podobně. Tak nějak pořád na příjmu ve dne v noci, pokud nějaká dodávka hrozila zpožděním. Myslím, že jsem za ty roky zestárl tak o dvacet let." Zavtipkuje a sám sáhne po kávě.
"Vidíš o tom, co bys rád jednou dělal, jsme se dlouho nebavili." Pobídne Akiho, aby jim to prozradil oběma.
"Já vlastně nevím, poslední roky jsem nad tím moc nepřemýšlel, když..." Zavrtá Aki pohled do země, ale stejně mu nedá spát tátova odpověď ohledně známosti ani o místě.
"Aki kdysi kreslil krásné návrhy na oblečení." Práskne ho Inoran.
"Jeho máma je pak podle něj šila." Prozradí ještě o trochu víc. Má sice obavy, že u Akiho vyvolá reakci a neplete se. I když si myslí, že to nevidí, podvědomě Aki hledá Aoiho dlaň, aby ji sevřel.
"To už je fakt dlouho." Odvrátí tvář Aki.
"Možná by nebylo špatné to zkusit znovu. Měl jsi přece talent a neříkal jsem to jen já." Nakrčí jemně obočí.
"Aki." Povzdechne si Ino.
"Vím, že to bolí a vždycky bude. Ale to je proto, abychom na mámu nikdy nezapomněli, víš. Nejsi sám, nikdy nebudeš. Vím, jakou by měla radost, kdybys to alespoň zkusil." Prosí ho trochu, i když podobné téma načínat úplně nechtěl. Jen, lepší příležitost by asi nenašel, navíc je tu i Aoi. Měl by vědět, kam by se mohl Aki pohnout, aby mu pomohl.
"Aki, poslouchej mě. Máma neumřela kvůli tobě." Teď je možná trochu přímý, ale už má pocit, že to jinak nejde.
"Byla moc nemocná. Za rakovinu nemůžeš. Ví, že si to dáváš za vinu, ale není to tak." Natáhne se, aby sevřel jeho zápěstí.
"Pořád jsem tu já a teď už i Aoi. A my potřebujeme, aby ses přestal obviňovat." Pousměje se.
"Já totiž..." Pípne Aki a sevře víc Aoiho dlaň.
"Já to vlastně vím ale...prostě to nejde." Povzdechne si.
"Zkusím to." Slíbí jim oběma a pokusí se pousmát.
Žádné komentáře:
Okomentovat