Aoi x Aki - Ty víš jak to bolí, být sám. - část 2.

(nemocnice)

Aoi

Trvá to dlouho, než Aki promluví a Aoimu běží hlavou, jestli to nepřehnal. Co když na něj neměl tolik naléhat? Nebylo to vydírání, když mu tu říkal, že ho zničí? Co když mu tím ještě víc přitíží? Jenže pak ucítí, jak se drobnější tělo před ním pohne a zapře dozadu, aby se o něj Aki víc opřel. Hned na to následují slova o tom, že nahoru s nikým jiným nechce a Aoimu spadne ze srdce celý betonový blok. Zavře na několik dlouhých sekund oči a nechá ze sebe pomalu opadnout všechnu úzkost. Vážně se bál, že odsud odejde s nepořízenou, se zlomeným srdcem kvůli vztahu, který ještě ani nezačal a se strachem, jak bude Aki dál žít, až na něj neuvidí. Jestli a kdy si zase něco neudělá… Nadzvedne trochu ruce, když se Aki začne otáčet čelem k němu a opatrně mu přidržuje některé hadičky, aby s nimi nikde nezavadil. Pak je zase položí kolem jeho těla, které sobě trochu přitiskne. Pozorně sleduje jeho tvář, až dokud se k němu Akiho oči nezvednou. Jsou unavené, s temnými kruhy pod nimi a velmi bledou pokožkou, ale začínají dostávat jiskru. Aoimu se po tváři rozlije vřelý, upřímný úsměv. Rozechvěle vydechne, když se mu Aki začne omlouvat, ale pořád se na něj usmívá. 

"Už mi to nedělej. Nikdy mi nebude líp, ani kdybychom se pohádali, víš? Nemůžeš si jen tak vzít kus mého srdce a odejít s ním, kam tě napadne." Šeptá mu. 

"Bez něj se žít nedá, to přece víš. Stejně tak si nemůžu vzít kus já toho tvého, protože bys taky umřel." Chce, aby věděl, že je to oboustranné, že to Aoi myslí vážně a že ho za sebou nenechá jen proto, že by ho snad omrzel. Chvíli převrací v hlavě svoje slova, než pokračuje. 

"Lidé většinou nevědí celé roky, jestli tráví čas s tím, koho opravdu milují a chtějí. Nemůžou se rozhodnout nebo podvádějí, potkají někoho lepšího. Ty jsi mě k tomu uvědomění přinutil tím, co se stalo. Měl jsem strach, že umřeš, že už prostě nebudeš, nikdy tě neuvidím. Bylo to tak strašné, že vím, že to už nikdy zažít nechci. Nikdy tě nepošlu pryč." Takhle dlouho, upřímně a otevřeně snad nikdy v životě nemluvil. Když si Aki schová tvář k němu do prsou, jen si ho dlaní za temeno přidrží blíž a jemně ho hladí po vlasech. 

"Vážně? Zdálo se ti o mě?" Hledí přes jeho hlavu někam k oknu a trochu pitomě se usmívá, ale pak mu Aki řekne, že ho miluje, on se podívá na čupřinu jeho vlasů a v jeho nitru se rozletí hejno motýlů. Nebyl připravený na to, jak to bude z jeho úst znít. Dneska mu tedy dává zabrat! Jejich oči se zase střetnou, on přesune dlaň na jeho tvář a jemně ho bříškem palce pohladí po rtech. 

"To je dobře. Nechci o tebe umírat strachy." Vydechne. Opětuje mu jemný a opatrný polibek a ani on ho nechce přerušit. U toho ho hladí po tváři a naprosto zapomíná na to, že někde po chodbě chodí Akiho táta, který sem může kdykoliv vejít. Nebo personál… 

Aki, Inoran

Všechna Aoiho slova se mu dostávají do hlavy. Nic mimo nich na tomhle světě nemá větší důležitost. Jeho myšlení se obrací a natáčí k Aoimu, aniž by se snažil od něj odtrhnout nebo propustit jeho rty. Na tváři ho hřeje dotek, jeho tělem probíhají vlny neskutečně hřejivých pocitů a připadá si stokrát silnější, než kdy dřív. Mohlo se to okamžiku změnit, jakmile by mu Aoi řekl dost, ale on ho tady ujišťuje, že se nic podobného nestane. Konečně se trochu osmělí a propustí jednou dlaní triko ze svého sevření. Asi bude potřebovat vyžehlit, jak moc ho svíral, aby mu opravdu neutekl. Velmi pomalu protáhne paži kolem boku a sevře látku tentokrát tam. Aniž by si to uvědomil, posouvá se blíž k němu a ze rtů mu unikne tichý povzdech, který nedokázal ovládnout. Jakmile má pocit, že už mu plíce nestačí, odtáhne se a omluvně se pousměje. V jeho očích je najednou tolik tepla a života, jak kdyby neležel v nemocnici a nebyl málem po smrti.

"Teď už vím, že to nebyl nejlepší způsob ale...jsem hrozně šťastný, že jsi tady." Snaží se mu oplatit všechna jeho slova, jenže je ještě mladý a nemá vůbec nic za sebou, aby byl v něčem podobném obratnější. Pomalu sklouzne očima z jeho tváře na hruď, kde ho pořád ještě svítá a dojde mu, že je s Aoim v posteli. Jak kdyby byla doteď kolem něj bublina a nedocházelo mu vůbec nic. Jeho tváře se rozhoří a už se trochu nervózně kousne do rtu.

"Zdálo, vlastně pořád." Přizná se mu a rozpačitě maluje ukazováčkem kolečka a různé jiné obrazce na jeho triko.

"Naposledy, když jsme byli v autě na vyhlídce. Jen jsme nemuseli odjíždět. Koukali jsme na západ slunce, bylo to fakt moc hezký. A pak..." Nedošlo mu, že vypráví mnohem víc, než by měl původně v plánu, u toho už zase tiskne víčka k sobě a jemně se usmívá tedy do okamžiku, kdy mu dojde, co se v jeho snu dělo dál.

"Uhm, to je celé." Zrudne snad ještě víc. 

Inoran už nějakou chvíli neklidně přešlapuje na chodbě. Má o svého syna trochu strach, tak nějak cítí, že je mu s Aoim mnohem líp, ale taky je zvědavý. A co když se plete? Po tom všem ani není divu, že si není jistý. Měl by tam jít? Nebo je má nechat na pokoji a počkat, až Aoi odejde? Neví, co by si měl počít, ale nakonec zvědavost a starostlivost zvítězí. Prostě tam jen nakoukne a pak je kdyžtak nechá být. Určitě si ho ani nevšimnou. Odloží všechno co má v rukou a vydá se ke dveřím. Pomalu je otevře, co nejtišeji a koutky se mu začnou zvedat s každým slovem, které zaslechne. Obzvlášť, když Aki slibuje, že už si neublíží. Najednou mu to zní mnohem upřímněji, než to kdy vykládal jemu. Jiný otec by asi šílel, když by našel si vyznávat dva kluky lásku a ještě je vidět společně v posteli. Ale jemu to nepřipadá špatné. +Jak jinak, když jsi prováděl v kavárně mnohem víc.+ Uculí se nad těmi chvílemi a už se opírá o rám dveří s dlaněmi vloženými v kapsách. Není spokojený jen Aki i on sám má mnohem lepší náladu.

"To já už bych taky nerad. To musím s Aoim souhlasit." Přeruší jejich chvilku, nechtěl je rušit, ale možná by je tu mohl nechat jen spolu. Teď, když ví, že se nemusí bát, to klidně udělá.

"Tati." Vyjekne Aki v první chvíli a rudější už snad nemůže být. Neví, jestli se má od Aoiho rychle odsunout a co všechno viděl a slyšel.

"Jen klid, nebudu šílet a trhat vás od sebe násilím." Ujistí ho hned, aby nezačal šílet a ještě si neublížil.

"Je skvělé vidět tě šťastného. Arigato, Aoi-san." Věnuje upřímný úsměv Akimu a hluboce se ukloní Aoimu. Je přesvědčený o tom, že ho zachránil. 

Aoi

Vnímá Akiho dlaň, která se mu protahuje kolem boků. Aki není sám, kdo trochu vytěsnil okolní svět z hlavy. Tahle chvilka se začíná stávat trochu moc horkou a kdyby Aki nepromluvil, Aoiho polibek by se asi silně prohloubil a možná by zašel i o kus dál. Takhle se jen zblízka dívá do jeho očí a už zase se usmívá, když mu vypráví o svém snu a u toho vypadá tak spokojeně a zasněně. 

"To je celé?" Zavrní a ty Akiho rudé tváře jsou velmi usvědčující. 

"Ty mi neprozradíš víc? Proč mám pocit, že by se mi líbilo o tom poslouchat?" Začíná na něj trochu hravě dorážet, aniž by měl ponětí, že v pokoji nejsou sami. Jenže pak se za nimi ozve Inoranův hlas, Aoi sebou škubne stejně silně jako Aki, prudce se ohlédne přes rameno a div z té postele nesletí. Okamžitě se hrabe na nohy, protože tu prostě nemůže dál ležet v posteli s jeho synem, když se na ně Inoran dívá. Tváře má rudé jako snad ještě nikdy, pohled trochu vyděšený, i přes to, že je Inoran ubezpečuje, že se nezlobí a srdce mu silně buší. Tohle neměl nikdo vidět, už jen kvůli tomu, že se Aki musí vrátit do školy a on by ho měl učit. Možná, že je jeho stáž právě u konce. A jako by nestačilo, že poslouchal jejich vyznání, určitě nepřeslechl ty Aoiho narážky, které říkal teď na konci. No kruci! Víc na rozpacích už snad být nemůže. 

"Já..." Začne, ale Inoran ho znovu vykolejí, když mu začne děkovat a uklánět se mu. 

"Ne, ne, to já bych… měl bych se omluvit!" Teď je to on, kdo se uklání. Inoran ho sem vzal, vložil v něj důvěru a on tu mezitím… Mimoděk sáhne do kapsy kalhot pro telefon, který už zase vrní. Je to nějaké cizí číslo. 

"Promiňte..." Zamumlá vykolejeně a zvedne to. 

"Shiroyama… um… aha… myslel jsem si to. Ano, je moje. Přijedu co nejdřív. Omlouvám se… um… na shledanou." Koktá do telefonu, než ho zavěsí a pak se na oba podívá. 

"Měl jsem pravdu. Moje auto odtáhli." Nervózně se zasměje a podrbe ve vlasech. 

"Budu tam pak muset jet a zaplatit to..." Drbe se dál a dělá jakési eheh… Jenže nikdy nic neplatil raději. Nakonec se ale trochu srovná a zvážní. 

"Škoda, že nemůžeme vzít Akiho alespoň na jídlo nebo do parku. Možná bychom mu ale mohli něco přinést sem?" Napadne ho. Pokoj nebyl maličký, byl tu velký stůl. Mohli by ho Akimu přitáhnout k posteli a posadit se z druhé strany a hrát si na restauraci? Trochu se… poznat…? Zjistit, jestli ho ředitel rozpáře za vztah se studentem? 

"Můžu pro něco zajet… dojít..." Teď si vážně nikam nezajede. Teď, když o nich Akiho táta ví, možná by bylo fajn, kdyby s ním navázal nějaký vztah? Pokud nebude chtít, slušně to odmítne a Aoimu to samozřejmě bude jasné. 

Aki, Inoran

Aki neví, proč má rudnout víc, jestli po Aoiho provokacích, které rozhodně probudily jeho tělo. Pak, že ztratil hodně krve. Houby, teď jí má až dost a nejen ve tvářích. Přitáhne si pokrývku víc na tělo a pod bradu, aby nebylo náhodou něco vidět a snaží se ze sebe něco vykoktat.+Kam jde?+ Málem se neovládne a hrábne po Aoim, aby nebyl příliš daleko. Nakonec přece jen ruka jemně vystřelí a pak ji zase rychle schová, aby to celé nějak zamaskoval.

"Tati, jak dlouho tu jsi?" Najde ztracenou řeč a trochu na něj přivře oči. Jeho věk se přece jen nezapře a je to, jak když syn přistihne svého tátu poslouchat za dveřmi.

"Uhm, dost dlouho, abych věděl, že ti to svědčí." Usměje se vřele na Akiho a možná má Ino i trochu provinilý výraz. Nechtěl tak úplně poslouchat ale kruci, kdo by tu nestál ještě chvíli, když ho viděl tak spokojeného...po těch letech.

"Nemáte se za co omlouvat. Proč taky? Protože Aki vypadá konečně opravdu lépe a spokojeně?" Pozvedne nad Aoiho chováním Ino obočí a pak ztichne, aby si vyřídil hovor. Aki na Aoiho upírá vyděšená očka. Za prvé kvůli němu bude platit pokutu a za druhé....představa, že bude pryč a bez něj, je teď neúnosná. Jistě, nevymýšlel by hlouposti, ale opravdu moc nechce, aby odešel dřív, než musí. Těkně očima mezi tátou a Aoim a pak prosebné upře na Ina. 

"Odtáhli? Hm, parkovat před nemocnicí není zrovna nejlepší nápad." Zavtipkuje Ino a už si začíná domýšlet jakým způsobem sem Aoi přijel. Možná, že tryskáč by byl pomalejší.

"Hm, tohle zrovna já dokážu pochopit, pár podobných pokut už jsem tu měl." Zasměje se znovu, když se podívá na Akiho a ten už zase rudne.

"Ale to jídlo zní jako skvělý nápad." Odkývá mu to bez váhání. Jestli někoho rozhodně chce poznat, tak je to právě Aoi. Má nad Akim kouzelnou moc a cítí, že je to tak správně. Proč to tedy odkládat.

"Nejspíš se v nejbližší době uvidíme mnohem častěji, asi by bylo nejlepší trochu si společně popovídat." Kývne hlavou, mírně se ukloní a všechno ostatní si nejspíš nechá jako překvapení, pořád není nic jistého. 

"Tati ale to...no totiž. Nevím, není to pitomý?" Pípne sotva slyšitelně Aki, protože mu stojí vlasy hrůzou. Děsila ho dřív jen představa, že si někoho přivede domů, natož, aby to proběhlo tak rychle. Navíc, když jen pomyslí na to, jak tu společně budou sedět u jídla a nastane třeba trapné ticho a ještě k tomu fakt, že Aoi k němu do postele rozhodně nemůže. A jemu bylo tak dobře.

"Hm, možná je, ale pořád jsem tvůj táta. Tolerantní ale jo." Snaží se tváři přísně, ale je moc spokojený na to, aby to zvládl. Šlo mu to špatně i za běžných okolností.

"Našel jsem kluka u tebe v posteli, zas ti nemůže projít úplně všechno." Konečně se Ino pohne a se svým typickým, milým úsměvem dojde až před Aoiho a natáhne ruku.

"Klíče od auta a papíry, tohle vyřídím já a přivezu i to jídlo. Berte to třeba jako poděkování a možná taky úplatek, že mi na něj dáte pozor." Pohne prsty, aby si pospíšil. Sází na to, že mu nic takového neodmítne. Navíc tu pokutu už platil tolikrát, že přesně ví, kam jít a za kým, aby to bylo mnohem rychlejší. Pak už se vydá ke dveřím a u toho si pobrukuje.

"Jsem zpátky za hodinu, možná i dřív." Upozorní je oba se smíchem.

"Možná o hodně dřív." Dodá, aby bylo jasno, že se může vrátit opravdu kdykoliv.

"Tatiii." Zaúpí Aki a už je zase rudý a stejně nechápe, co se tady stalo.

"On to nemyslel. Totiž, no víš..." Začne koktat, když se za Inem zavřou dveře. Nikdy si nemyslel, že bude v podobné situaci. Snaží se nepropadnout postelí a zároveň má chuť se smát. Táta se za chvíli vrátí a on už nebude mít příležitost se přitulit. To je to jediné, co mu v hlavě zůstane.

"Aoi-chan." Pípne zamotaný po pusu pod peřinu.

"Já, víš..." V prvním okamžiku to nevypadá, že to zvládl říct. +Počítej do deseti a pak to prostě řekni. Jedna dvě...+

"Dáš mi ještě pusu?" Zamrká na něj nevinně a vytáhne peřinu ještě o kousek výš. Zpoza ní se ozve jen tiché zasmání. 

Aoi

Aoi se zatváří jako dítě, co rozbilo okno. 

"Já vím, že není, ale neměl jsem čas jezdit na parkoviště, hledat místo, platit..." Vyjmenovává na prstech, co všechno by ho zdrželo minimálně o dalších pět minut a raději mlčí o své závodní rychlosti na silnici přes hory. Ten Inův vtip… vlastně nebyl moc vtip a je to na něm vidět, když se mu to uvědomění proběhne po tváři. Kolikrát už se musel cítit jako Aoi? Kolik času strávil v nemocnici, když si Aki ubližoval nebo to chtěl skončit? A co jeho žena? Jak umřela? Taky v nemocnici? Není schopný přinutit svoje koutky, aby se zvedly v taktním úsměvu, prostě není. Je mu to spíš upřímně líto. A vypadá to, že není sám, kdo si to maličko uvědomil. Aoimu se doopravdy uleví, když Ino souhlasí s jeho návrhem a k tomu sám řekne, že se teď budou vídat. To znamená, že mu Aoi nevadí a možná by si k sobě do budoucna mohli najít nějakou cestu? Aoi byl v tomhle opatrný. Nechtěl nějak násilně infiltrovat jejich rodinu po tom všem. Ale těšilo ho, že je tu přátelské prostředí na místo výtek, že se s Akim zbláznili, ať už kvůli jejich pohlaví nebo proto, v jakém vztahu vlastně jsou – totiž učitel a žák. V ten moment se ozve Aki, jestli to není hloupé. Aoi nad tím trochu vytáhne obočí, protože on se cítí přesně opačně, velmi nadšeně. Připomene si ale jeho věk a taky stydlivost a pokusí se představit si sám sebe, když domů přivedl první holku. Takové to pro něj nejspíš je. Jakmile Inoran pronese na plná ústa, kde Aoiho našel, zrudne tak sytě, jakou má barvu jeho auto. 

"Promiňte..." Zamumlá jenom Aoi a uvědomí si, že tu stále stojí v ponožkách s botami vedle postele. Vzápětí na to na Inorana vytřeští oči, když po něm chce věci od jeho auta. Proč? Nejspíš jim dává chvilku o samotě a on… se cítí trochu jako před vlastními rodiči. Váhá jen několik vteřin, než osahá zadní kapsy svých kalhot a vytahá všechno potřebné, včetně peněz na pokutu. Rozhodně za něj Inoran nebude nic platit! 

"Nic z toho není potřeba..." Mumlá dál Aoi trochu zahanbeně, ale s úklonou poděkuje a sleduje Inoranův odchod. Akiho pípání je hrozně legrační. Je mu jasné, že je Ino jenom tak škádlí, ale stejně… Asi by ho neměl najít znovu v peřinách. 

"Já vím." Ubezpečí Akiho, jakmile jsou sami, obrátí se tváří k němu. Udělá výraz Ale copak to tady máme, když uvidí sotva jeho oči a pak se překvapeně nadechne, když si Aki řekne o polibek. 

"Hmm… a kam ti ji mám věnovat? Do vlasů?" Pobaveně mu připomene, jak teď vypadá a udělá krůček blíž k posteli. Sáhne po lemu jeho peřiny, který má nejblíž u sebe a začne jí z něho stahovat kousíček po kousíčku, velmi pomalu… Neměl to dělat. S každičkým Akiho odkrytým kousíčkem to v něm zvedá představy, co by mohlo být, kdyby byli sami a třeba doma… Nebrání mu v tom ani všudypřítomné hadičky. Jakmile má Aki deku na bříšku, skloní se nad něj, oběma rukama se zapře o postel podél jeho boků a přiblíží rty až k jeho. Najednou je tu šílené horko. Chvíli si ho prohlíží z té bezprostřední blízkosti a pak mu věnuje ten polibek. Mnohem hlubší a intenzivnější, než když sem přišel. 

Aki

Aki ještě po očku kouká na dveře, jak kdyby si nebyl jistý, jestli se náhodou táta nevrátí. Po tom, jak určitě dlouho stál ve dveřích, by věřil všemu. Ale snad se to nestane. Deku si pořád drží před nosem a oči už zůstanou viset na Aoim. Když sem přišel, chtěl, aby odešel. Ne proto, že by ho tu nechtěl... Teď, když jsou zase sami, mu to přijde...Neví, jak to popsat, ale nemůže přinutit své tělo, aby se jemně nezachvělo. Už jen to, jak tam stojí a kouká na něj, jej nutí o něco víc sevřít lem deky. +Byl s tebou v posteli. Já vím, ale to bylo jiné.+ Hádá se sám se sebou a u toho rudne víc a víc.

"Tam taky, třeba." Pípne sotva slyšitelně a u toho se culí, jak malá holka. Je to hrozné, co s ním provádí a on přestává myslet na to, že jsou v nemocnici. Co bude dělat, až tu bude sám, to opravdu neví. Překvapeně zamrká, když udělá krok směrem k posteli a moc se mu nechce tu pokrývku dávat. Proč mu ji bere? Pere se v něm trochu strachu, že ho uvidí bez ní a taky pocity, které se mu v břiše rozletí jako hejno motýlků a nadělají tam hotovou paseku. Vnitřnosti už nejspíš nemá, ty zmizely a jemu hrozí, že se za chvíli zvedne jako balónek díky očekávání. Těká očima z lemu peřiny do Aoiho tváře a zase zpátky. Stačí jen trochu té nekonečné tmy v pohledu před ním a jeho ruce povolují a nechávají pokrývku klouzat dolů. Chtěl by se ho zeptat, co to dělá, ale nedostává se mu slov. Před očima mu proběhne jeho sen a hlavně to, jak skončil a sevře prsty víc, když se ocitne až na břichu. Dál už nesmí, jinak bude vidět snad úplně všechno. +Nemysli na to, nemysli na to.+ Přesvědčuje sám sebe v duchu, ale nevydrží mu do dlouho. Přesně do okamžiku, kdy se Aoi začne přesouvat na posteli na něj. S každým centimetrem se jeho rty o něco víc pootevřou.

"Do vlasů ne." Broukne tiše a jeho dech napovídá, jak moc je mu Aoiho blízkost příjemná. Nemělo by to být slyšet, neměl by se tomu poddávat, ale stačí, aby se na něj Aoi jen podíval, když je tak blízko a málem tu deku zahodí dobrovolně. Hlasitě polkne, ale koutky se mu zlehka vyhoupnou nahoru. Místo toho, aby jen váhal a přemýšlel, jestli se nepropadnout do suterénu, nechá se přivábit Aoiho rty a vyjde mu těmi svými vstříc, když zlehka pozvedne hlavu z polštáře. Síla polibku jej donutí, se znovu položit a jemně sevřít jeho předloktí, jak kdyby se bál, že mu uteče. Stačí jen první dotek a jeho tělo přitopí snad o padesát stupňů. Není schopný se ovládnout a začíná cítit ve svém klíně vzrušení. Aoi je příliš krásný a on moc mladý, aby tomu dokázal porušit. Neuplyne ani minutka, kdy se mu snaží, co nejobratněji oplácet polibky a z jeho rtů vyjde tiché povzdechnutí. Je to on, kdo polibek přeruší, aniž by ho pustil a podívá se mu do očí. Ty jeho jsou doširoka otevřené a v nich se objeví něco, co tam doteď nebylo. Malý plamínek touhy, který zapálil jen tímhle polibkem.

"Aoi-chan, já..." Broukne měkce. +Mám na sobě tepláky s Totorem.+ Dokončí ve své hlavě a raději se znovu pozvedne, aby ho políbil tentokrát on. Ne tak, jak před chvílí. Je to mnohem něžnější a opatrnější, přesto o nic míň intenzivní. Dlaň se mezitím dováží posunout o nějaký ten kousíček po jeho předloktí. Moc by se chtěl dotknout těch jeho vlasů a...Prostě to zkusí. +Odvahu Aki, to dáš.+ Pobídne se v duchu a ten hlas zní skoro jako Miyaviho. Nakonec doputuje až ke konečkům, kterých se zlehka dotkne, jak kdyby se bál, že jim ublíží. 

Aoi

Cítil ten silnější odpor, když Aki nechtěl pustit deku úplně dolů. Může to být kvůli tomu, co má nebo nemá na sobě, ale Aoi by byl mnohem raději, kdyby to spíš bylo kvůli utajované odezvě jeho těla. Ještě pořád stojí nohama na zemi, jen se nad ním sklání a vězní jeho tělo, ale po tom polibku ztěžka dosedne na matraci. Jeho mozek neuvažuje moc jasně a v jednom kuse mu ponouká myšlenku, že by se k němu do té postele mohl vrátit úplně. Musí si zachovat trochu příčetnosti, protože to je nemocnice a tohle tady sestřičky asi ještě nezažily, ale jde to vážně těžko s Akiho rty na těch svých. Nikdy spolu nebyli pořádně sami, nikdy si nedali víc, než pusu a teď, když si vyznali city i bez všech prožitých něžností, to s Aoim mlátí ze strany na stranu jako mořský příboj. Sám byl hodně mladý na to, aby mu jeho tělo v jednom kuse neříkalo, že chce co nejvíc podobných zážitků, jak by se teď mohl ovládat? Mírně se odtáhne a trochu klukovsky se usměje, když si s Akim vymění ten pohled, ale pak už se znovu líbají a Akiho povzdech doslova napění krev v Aoiho žilách. Líbá ho tak dlouho, dokud to jde a dokud mohou oba dýchat a sám má v kalhotách neskutečně těsno, jenže to je prostě nemocnice. Nebyl takový šílenec, aby se tu pokoušel cokoliv stihnout, riskovat, že sestřička nepřijde a ještě k tom s tak křehkým a nezkušeným milencem. Přinutí se znovu odtáhnout a opře si čelo o to jeho. 

"Aki-chan… vůbec netuším, co budeme dělat, až se vrátíme do školy..." Vydechne, ale pořád se u toho zamilovaně usmívá. Nemá tam ani vlastní kabinet, jenom pokoj, ve kterém může spát. Jak vysvětlí, že tam Akiho vzal? Po všech těch problémech, co teď škola má? Přenese váhu na jednu paži a volnou dlaní ho pohladí po tváři a po krku, než se s neskutečně těžkým povzdechem oddálí a narovná. 

"Aaaah, tohle je mučení..." Zajede si dlaní do vlasů, kterých se Aki jen před malou chvilkou dotýkal a pak si hrcne vedle něho. Opře se zády o pelest a alespoň si ho přitáhne k sobě, zatímco nohy nechává viset dolů. Nos má plný jeho vůně a nesmí na něj sahat… ach jo… 

"Povídej mi o sobě… kde bydlíš? Jaký je tvůj pokoj? Co rád jíš?" Usmívá se na protější stěnu a je zvědavý, kdy se tu objeví Inoran s obědem. Vlastně se na ten pokec docela těší. Kéž by si padli do noty… mohli by být docela hezká rodina, no ne? 

Aki

Užívá si Aoiho rtů, které prostě nechce pouštět. Jeho tělo neskutečně hřeje a po jednom prolnutí se znovu zachvěje, jak moc sám sobě nevládne. Pere se v něm touha a jeho povaha a je to k zbláznění. Ještě jednou mu unikne ze rtů tichý povzdech a to když o něj přijde. Přemáhá chuť si deku zase přitáhnout pod bradu, jak moc se zase stydí, ale rudé tváře rozhodně neskryje. Nechá víčka klesnout, když se čely opírají a u toho se usmívá. Opravdu a upřímně a tak, jak už chvíli ne. Takto se cítí jenom s ním a má pocit, že může zvládnout úplně cokoliv. Osmělí se, aby ho konečky prstů pohladit po tváři, u toho si jemně kouše spodní ret.

"Hm, budu na tebe zasněně koukat." Zasměje se tiše, když si jen představí sebe, jak sedí v jídelně s hlavou podloženou a málem by slintal. Muselo to být na něm hodně vidět, až teď si to začíná plně uvědomovat. Asi by se měl zamyslet nad tím, jak se bude dál tvářit, prostě se zkusit ovládnout a užít si ty letmé chvilky, kterých asi nebude mnoho. Bude vděčný za každou z nich.

"Možná, že..." Ozve se jeho tichý hlas a už zase rozpačitě žmoulá lem deky a kouká někam mezi ně.

"Možná, že teď kdy to táta ví..." Pokračuje zase trochu neurčitě a naráží na ten výlet. U toho si samozřejmě vzpomíná na svůj sen, to auto, to odpočívadlo. Hlasitě polkne. Aoi je prostě moc blízko a s ním to příšerně cvičí. Natočí tvář stranou, aby si víc užil jeho doteku a pak se trochu poposune, aby mu udělal místo vedle sebe. Neváhá ani vteřinu a přitulí se k němu, nechávajíc se objímat. Na tohle jim snad táta nic říct nemůže, když se nečekaně vrátí. A i kdyby, je mu to jedno. Nikdy nezlobil, ne tak jako ostatní kluci, ale teď by si nejspíš postavil hlavu.

"Mučení?" Překvapeně zamrká a trochu urovná hadičky, aby nezpůsobil rozruch. Nejradši by si je sundal, už je mu přece dobře. Aoi je jeho nejlepší lék úplně na všechno.

"Víš, jak jsem trpěl, když jsem tě poprvé viděl na parkovišti." On ho mučil už od prvního okamžiku. Tehdy by si opravdu nepomyslel, že budou takto někdy společně ležet. Nechá víčka klesnout a jemně se otře tváří o jeho hrudník. Kdyby to uměl, asi si blahem zavrní.

"Vlastně bydlím tady, na okraji Nagana. Je to jedna z těch nejkrajnějších čtvrtí. Máme tam malý domek. Je to trochu zřícenina, ale táta se moc snaží ho opravit." Vypráví mu a už mu zase maluje kolečka na látku trika, které tak hezky přiléhá. Nemusí mít ani tolik fantazie, on ho přece viděl v té sprše. Hned, jak se mu ten pohled vybaví nenápadně se od něj poposune spodní polovinu těla. Ne, tohle už je prostě moc!

"Vlastně jsem si poslední dobou říkal, že by možná bylo lepší se přestěhovat. Ten dům nemá kdo udržovat, máma..." Odmlčí se a trochu odkloní tvář stranou. Ne, ještě to prostě nepřestalo bolet a je si jistý, že táta to má stejně.

"Prostě si najít něco menšího, víš." Odkloní se trochu od tématu a těkne očima ke dveřím. Možná by to měl tátovi říct, trochu se postarat na oplátku o něj. Třeba Ino nechce pryč jen kvůli němu. Neví. On se v tom prostě nedokáže vyznat.

"Můj pokoj je...malý, tmavý a vůbec by se ti nelíbil." Pokusí se trochu zažertovat. Zavíral se tam dost často a stejně ho přestal po smrti mámy zvelebovat, strhal všechny plakáty a obrázky a nechal to tak i těmi pozůstatky od hřebíků.

"Hm, nejradši mám asi...Já vlastně nevím. Moc jsem toho zatím neochutnal. Ale nejlepší byly koláčky od babičky." Zasměje se krátce a pak pomalu vzhlédne.

"A co ty? Kde ses tu vzal?" Zeptá se ho a zopakuje jemné pohlazení po tváři, tomu prostě nedokázal odolat.