Aoi x Aki - Ty víš jak to bolí, být sám. - část 1.

(nemocnice)

Inoran, Aki

Když se Ino vrátil do nemocnice po ranní kávě s Yoshikim, na tváři mu pohrával úsměv. Vypadal mnohem lépe, než když odcházel a dokonce ho doktor pochválil, že si opravdu odpočinul. Cítil se kvůli tomu trochu provinile. Neměl by se tak tvářit, když Akimu není dobře. Usadil se k jeho posteli a byl s ním celou dobu. V duchu si přemítal všechno, co se stihlo za jedno dopoledne udát. Vyprávěl mu o tom a snažil se ho tím povzbudit, i když spal. Sem tam se Akiho víčka zachvěla a několikrát se probudil. Vždycky jen na vteřinku, musel být hrozně unavený. Večer Inovi přišla zpráva, která ho donutila tiše se zasmát a při večerní starosti sester, si odběhl na chodbu, aby mu mohl opravdu zavolat. Nakonec tam stál déle, než si se začátku myslel a do pokoje se vrátil s novu energií, která ho udržela vzhůru celou noc. 

Ta tma, která Akiho obklopovala v první momenty, mu dávala naději, že to přece jen dotáhl do konce. Kdo by ho taky nachytal, všichni přece spali. Pak ale přišly sny, kterých se nedokázal zbavit a co víc, moc si je užíval. Všechny byly o Aoim, o jejich společném výletě do města, o tom, jak vylezl na stěnu a co viděl v dokonalých černých očích. Byly jako perly, i tak zářily. Podvědomě tuší, že sny by se mu zdát neměly, ale nedokáže se probudit. Nevnímá ani to, když několikrát opravdu procitne. Ten poslední je nejkrásnější. Jsou společně na odpočívadle v autě a tráví tam hodiny. Sledují společně západ slunce a protáhne se to i do noci. Jeho hlava si byla schopná přesně do detailu vybájit tohle všechno. A pak přijde zvláštní snaha otevřít oči. Třeba, když to zkusí, přijde lepší realita. Třeba to všechno byla jen noční můra a on zjistí, že Miy ani Hide neutekl, že Aoi nemá důvod se na něj zlobit. Je hrozně zmatený. Pokusí se oči opravdu otevřít. První se mu to nepodaří, ale cítí stisk na své dlani. Zkusí to podruhé a začne rozeznávat velmi pomalu siluetu svého otce. Ano, je to on, slyší jeho hlas.

"Aki, no tak, otevři ty oči, to zvládneš." Přemlouvá ho Ino a hladí po hřbetu dlaně. Druhou rukou tiskne tlačítko, aby přivolal sestru a doktora. Musí ho prohlédnout, zkontrolovat. Je to už dva dny a dnešní odpoledne, je pro Ina to nejlepší, protože se probral.

"Konečně, díky bohu." Vydechne si úlevně Ino, ale hned ho to nadšení přejde, protože vidí Akiho oči. Je to tu znova a on začíná tušit, co to znamená. Za chvíli je u něj doktor a on musí na chodbu, využije toho, aby vzal telefon a zavolal Yoshimu.

"Promiň, že tě ruším, ale vlastně ruším rád." Řekne mu jako první s krátkým zasmáním. Je rád, že slyší jeho hlas a ví, že teď to bude s Akim složité. Potřebuje zase trochu dobré nálady a tu mu jeho možná nový šéf dává.

"Aki se probral a já mám obavy, že dojde na to, čeho jsem se obával. Vidím to na něm. Byl bys tak hodný a poslal Aoiho? Budu ti opravdu moc vděčný." Nechce mu přidělávat problémy, ale už teď si je jistý, že bude zas v koncích.

"Uhm, promiň, musím za ním, doktor už jde pryč. Ještě jednou díky a doufám, že se brzy uvidíme." Možná by se měl ve svých slovech krotit, ale to on prostě nedokáže, vždycky byl upřímný. 

"Aki, jak se cítíš?" Zeptá se ho, když se usadí vedle něj. Odpovědi se mu ale nedostane. +Běž pryč, tolik jsem ti zase ublížil a nejen tobě. Proč jste mě nenechali?+ Probíhá Akimu hlavou a už klopí oči stranou. Přemáhá slzy, už zase se cítí k ničemu. Co dobře vidí, jsou temnější místa pod tátovýma očima a to ho ničí ještě víc. Není schopný si ani vzít život. Neodpoví mu ani na další otázky, jen se otočí zády k němu a velmi pomalu si přitáhne kolena pod bradu. Schoulí se pod pokrývku, jak kdyby ho mohla ochránit před vším.

"Uhm, nech mě tu prosím na chvíli." Pípne sotva slyšitelně a už tiskne víčka k sobě. Po tváři se proběhne jediná osamělá slza. Trochu sebou trhne, jakmile ucítí dotek na své boku a pak rty ve vlasech.

"Skočím si pro kávu a tobě vezmu něco na čtení. Za moment jsem zpátky." Vyhoví mu Ino a k tomu připojí i něco pro něj. Ví, že teď nemá cenu na něj naléhat, stejně by ničeho nedosáhl.

"Jen hezky odpočívej, potřebuješ nabrat síly." Broukne ještě, než se narovná a vykročí z pokoje. Za dveřmi si prohrábne dlaní vlasy,  už vypadá zase hrozně strhaně. Tušil, že to přijde a není to o nic jednoduší, než minule, jen...Už má pocit, že na to není sám. 

Aoi

U Hyda na podlaze se nakonec spalo nečekaně dobře. Horší bylo dopoledne v ředitelně. Měl pocit, že mu Yoshiki vidí až na dno žaludku a že už ví všechno, i když Aoi nic neprozradil. Do toho setkání s Akiho otcem a Aoi měl v hlavě na přemýšlení zaděláno. Trvalo to celý další den, než si ho ředitel zavolal podruhé. Ani teď by nevymyslel proč. Byl přesvědčený, že teď už to vážně bude kvůli tomu útěku, ale to se nemělo stát ani dnes. Nutno dodat, že Aoi byl vděčný za uvolněnější režim, ve kterém teď jejich skupina jela, protože měl hlavu plnou Akiho v nemocnici a Hyde zatím neměl žádné zprávy o jeho probuzení. Trvalo to už moc dlouho, Aoiho hlava vymýšlela šílené scénáře o lidech, co byli v kómatu celé měsíce a probudili se poznamenaní na celý život a s každou hodinou se v něm zase zvedala touha prostě tam vlítnout na vlastní pěst a něco udělat. Cokoliv… Když ho ale ředitel požádá, aby se hned sebral a odjel za Akim do nemocnice, protože se Aki právě probudil, málem se mu z hlavy odpálí ohňostroj. Oči se mu nevěřícně rozšíří, pohled v nich se přetaví na něco plného naděje a euforie a v tu chvíli není schopný ovládnout sám sebe a přemýšlet nad tím, že o nich ředitel nesmí vědět. Yoshiki se tváří jako profesionální hráč pokeru, nehne ani brvou, aby dal jakkoliv najevo, že už si s Inoranem dávno všechno domysleli a i kdyby ne, stalo by se to teď a dá mu na zbytek dne volno. Do pěti minut je už za Aoiho vozem ohnivá čára a zvesela překračuje rychlost, když se žene jako šílenec do nemocnice. U toho stihne ještě telefonovat. Tedy spíš se dovolat Reitovi, zařvat na něj jedinou větu Probudil se a zase s tím praštit. Auto nechá stát na žluté čáře pomalu před vchodem, vyletí z něj jako velká voda a už se hrne k recepci, odkud ho nasměrují na oddělení, kde leží Aki. Tam se skoro ani nepředstaví, jen očima pase po jmenovkách na dveřích a trochu ho srovná až procházející sestra, která mu pohrozí, že se buď uklidní nebo rovnou odejde. Kromě toho mu řekne, že Aki je slaboučký a potřebuje ticho a klid a Aoi se trochu umravní a s omluvou se ukloní. Když se narovnává a chce rozechvělou rukou zaklepat na dveře, všimne si na vzdáleném konci chodby Inorana. Žaludek se mu trochu stáhne, ale vymění si dlouhý pohled. Podle Inoranova kývnutí Aoi pochopí, že smí dál a že Ino počká venku. A tak zaťuká a vejde. Těžko by si dovedl představit, jak s ním pohled na Akiho zacvičí, ale srdce se mu sevře úzkostí a zároveň štěstím. Vidí tam ten schoulený uzlíček zády ke dveřím a neví, jestli se má rozpustit nebo umřít strachy o něj. Beze slova dojde k posteli, zatíží ji svou vahou, když se na ni posadí a zezadu ho opatrně obejme tak, aby se jeho zápěstí zdobené koženými řemínky ocitlo před jeho očima. Třeba ho pozná. Nebo jeho parfém… Teď, když je u něj a cítí ho pod rukama, se celý rozechvěje úlevou, ale i velkým strachem. Přiblíží rty k jeho uchu, ale není schopný nic říct, jak má hlas přiškrcený v hrdle. Zvolna se jimi dotkne jeho ouška a konečky prstů pohladí jedno z obinadel na jeho ruce. 

Inoran, Aki

Inoran se zrovna vrací a kávou a několika časopisy. Trochu se zdržel se sestrou a mezitím Aoi dorazil. Vidí ho už z dálky, jeho by opravdu nešlo jen tak přehlédnout. Nepatrně se mu pozvednou koutky. V duchu děkuje Yoshimu, že ho poslal opravdu hned. Kývne mu na souhlas a sám zastaví sestru.

"Šel k němu jeho kamarád, já si zatím vyřídím pár věcí, kdyby odcházel, prosím zavolejte mi." Vzápětí jí poděkuje a zamíří ven z budovy. Chce Akimu vybrat nějaký dárek a taky se musí stavit do práce a ano, poprosit o delší volno. 

Aki zatím jen hledí před sebe do zdi. Je to už nějaká doba, kdy táta odešel a jemu se trochu ulevilo. Nesnesl by pohled na něj, někde v koutku duše ví, že mu tím neskutečně ublížil. Jenže taky je přesvědčený o tom, že kdyby se mu to povedlo, nakonec by se mu ulevilo. Už by o něj nemusel mít starost a mohl by konečně začít žít. Je to pokřivené vnímání reality, jenže to má v sobě tolik zakódované, že už neumí přemýšlet jinak.

"Všem by se ulevilo." Mumlá si pro sebe a nenávidí všechny přístroje, které kolem něj pípají a i ty obvazy, které mu v jeho snaze zabránily. Je tolik ponořený do svých vlastních myšlenek, že si ani nevšimne otevírání dveří. Prudce sebou trhne, když ucítí klesnutí postele a najednou i něčí hřejivé obětí. Tolik ho dotyčný překvapil. Vytřeští oči před sebe a jeho tělo se rozechvěje strachem. Proč ho někdo objímá a kdo to je? Trvá to sotva sekundu, než pozná parfém a náramek mu jen potvrdí, že se neplete. Dokonce ho v první chvíli napadne, že zase usnul a je to jen další krásný sen. Aoiho rty jsou ale příliš reálné, aby si jeho hlava vybájila, to prostě ví. Nechá víčka na vteřinu klesnout a z jeho rtů mu unikne dlouhé vydechnutí, než se zase ozve jeho hlava, která už vymýšlí další a další nesmysly. +Přišel ti vynadat za to, co jsi provedl. Obelhal si ho a způsobil problémy.+ Ozývá se uvnitř hlavy a už se souká z jeho obětí, aby se odsunul, co nejdál na posteli a přitiskl se zády k opěrce nemocniční postele. Hadičky mu ztěžují pohyb, ale naštěstí žádnou z nich nevytrhne. Má co dělat, aby dokázal vůbec přitáhnout kolena pod bradu, jak je ještě slabý a trvá to dlouho, než se d toho sedu vysouká.

"Já, já..." Koktá rozechvělým hlasem a uhýbá pohledem do strany. Už zase se mu chce brečet.

"Omlouvám se." Pípne sotva slyšitelně a pořád stejně roztřeseně. Už zase zavírá oči, aby se připravil na hromadu výčitek, které mu patří právem. Z jedné strany by se nejradši vrátil do Aoiho náruče a nadává si, že v ní nezůstal ještě chvíli, z té druhé se na něj nechce ani podívat. Nesnesl by zklamání, které na něm určitě uvidí. Tolik mu pomohl a on ho tolik zklamal.

"Já totiž..." Odmlčí se na chvilku. Jak s tátou nechtěl mluvit, teď by toho chtěl říct tolik a nedostává se mu slov. Jak se dostatečně omluvit a říct mu, že může klidně jet? Proč tu vlastně je? Aby mu řekl, co všechno způsobil.

"Vím, co jsem provedl a je mi to líto." Pípne sotva slyšitelně a jeho tělo se znovu rozechvěje, když se mu po tváři skoulí první slza.

"Přidělal jsem ti spoustu problému, už se to nestane." Ujišťuje ho a je přesvědčený, že proto tu Aoi je. 

Aoi

Aki se mu pod rukama škubne jako by ho někdo polil horkou vodou a okamžitě se začne chvět, ale Aoi ho nepustí. Vyvolává to v něm jen další ochranitelské pudy a jeho srdce se trochu sevře. Idylická chvilka trvá přesně pět vteřin, než se mu Aki vysmekne a začne se zuřivě štrachat do sedu a co nejdál od něho. Aoi se narovná v zádech a sleduje ho skoro vyděšenýma očima. V první chvíli si nedovede vysvětlit, proč k němu nechce, ale pak si vzpomene na všechna Hydova slova. Aki se chová přesně tak, jak Hyde předpověděl a vlastně ho na celou tuhle situaci dobře připravil, jinak by z toho byl Aoi pořádně zmatený. I tak je ale těžké se tomu postavit a čelit tomu s chladnou hlavou. Najednou chápe ten Inoranův strhaný výraz i slova Hyda, že pokud si tuhle cestu vybere, nebude snadná. Vážně si myslel, že mu Aki padne do náruče a všechno bude v pořádku. Jenže není. Trpělivě počká na to, co mu chce říct, ale vůbec není připravený na pohled do jeho uslzených očí. On chce snad zabít. Pokusí se přerovnat si v hlavě, co mu povědět. Aki se na něj ještě nepodíval ani koutkem oka, zatímco Aoi má oči jenom pro něj. Skoro se teď bojí na něj sáhnout a hadičky, které z něj koukají, mu neskutečně lezou na nervy, jako by mu ještě víc ubližovaly. 

"Aki-chan..." Začne měkce a tiše. 

"Kluci jsou zase ve škole. Vrátili se v pořádku." Zkusí to vzít za ten optimističtější konec a úmyslně vynechá, že nikdo neví, jak to s nimi se všemi dopadne. 

"Tvůj táta byl ve škole a poprosil ředitele, abych za tebou mohl. Myslí si, že se ti se mnou líbilo..." Na chvíli se odmlčí a hledí na něj s naléhavostí v očích. Tak trochu tou větou ujišťuje sám sebe, že to nezmizelo. 

"Dostal jsem volno na celý den a jel hned za tebou já..." Zadrží na okamžik dech. Ani mu nic nepřivezl, ale tolik pospíchal… 

"Moje auto nejspíš odtáhnou, stojí přímo před vchodem." Zasměje se trochu, ale Aki se neusmívá ani trošičku a Aoi začíná být zoufalý. Pak malinko stáhne obočí. 

"Nechci, aby ses mi omlouval. Chci, abys mi dal pusu." Řekne mu na rovinu. Trucovitě dál sleduje rysy jeho tváře, jako by ho mohl přinutit k reakci silou vlastní vůle a pak se mu v hlavě rychlostí světla přeskládá neskutečně těžká rovnice. Hyde říkal dávej si pozor. Co udělá Aoi? 

"Aki-chan… já tě miluju." Následky nebo ne, už to řekl a má chuť si k tomu umanutě plácnou dlaní o matraci postele. 

Aki

Vůbec nedokáže ovládnout své tělo, aby se přestalo třást. Kolikrát se mu Aoi za tu dobu, co je vzhůru, dostal do hlavy. Kolikrát si přál, aby opravdu přišel a objal ho a teď, když je tady, se prostě a jednoduše bojí. Ne jeho ale toho, co by mu mohl říct. Sám moc dobře ví, že to z jeho rtů nesnese, že to od něj prostě nevydrží poslouchat. Zaboří tvář do předloktí, když ho osloví stejně jako předtím a pořád si to neumí poskládat tak, že se nic neděje, že mu nepřišel vynadat. Jeho hlava to odmítá připustit a propadá se ještě hlouběji do své uzavřenosti. Trochu se přestane třást, když dojde na kluky a hrozně se mu uleví, měl o ně takový strach, o oba. Už slyšel tiché šeptání, že ho nechápou, proč se s nimi vůbec baví, ale jemu nikdy neublížili, prostě si k nim našel cestu jako k málokomu. Pak ještě Die, jak by se na něj teď koukal? Jen tušil, proč byl zrovna v téhle škole, ale nikdy by ho nenapadlo, co všechno má za sebou. Přišel mu...elegantní, vlastně dost krásný, hleděl na něj s respektem, možná jako na někoho, kým by jednou mohl být. Die totiž nevypadal, že se něčeho bojí.

"To je dobře." Pípne sotva slyšitelně.

"Jsem...jsem rád, že se jim nestalo." Podaří se mu dostat ze rtů podruhé, ale pořád odmítá zvednout hlavu. A pak se zase trochu zachvěje, když dojde na tátu. Co mu všechno řekl? Vyprávěl mu o jeho nadšení, když s ním volal? Jasně, muselo to být slyšet, nedokázal to ovládnout. +Dostaneš i za to že sem musel jet.+ Přebere si to zase úplně jinak, než by měl. V první chvíli mu nedochází zbytek slov, dokud se neozve Aoiho smích. Doslova se mu prodere do hlavy a nechá za sebou paprsek slunce, který ho donutí se nad tím celým na chvíli zamyslet a konečně si pořádně přebrat, co mu říkal. Nechal auto před vchodem? Tolik pospíchal? Proč? Nebyl v matice špatný, ale tuhle rovnici si neumí dát dohromady. Je pro něj tak těžké připustit, že by na něm někomu vůbec záleželo. Pomalu zvedne tvář a nakrčí obočí.

"Proč ne, mám za co a..." Překvapeně zamrká, jakmile mu dojde i zbytek.

"Pusu? To přece...máš být na mě naštvaný a..." Po tváři se mu zase koulejí slzy. Je zmatený sám ze sebe a neumí to ovládnout. +Já tě miluju.+ Duní mu v hlavě nekonečně dlouho, když kouká Aoimu přímo do očí a přemýšlí, jestli se mu tohle už vážně nezdá. Prostě tomu odmítá uvěřit. Možná do něj rvou nějaké prášky a on si tou úplně krásně vymýšlí, co by si přál slyšet. Kde kdo by mu skákal kolem krku ale Aki ne, ten jen zaboří tvář zase do předloktí a rozbrečí se znovu.

"Jak bys mohl? Tohle se někomu jako jsem já, stát nemůže." Jeho hlas nabírá na síle, jak je naštvaný sám na sebe. Tohle mohl poslouchat denně ve škole a tolik to pokazil.

"Šel jsem za tebou. Věděl jsem, že Miy chce odejít z pokoje a stejně jsem šel. Můžu za to, kdybych to neudělal, nic z toho by se nestalo, chápeš? Nemůžeš mě milovat, zničím tě jako mámu, jako ničím tátu. Všechny kolem sebe. Měli jste mě nechat umřít." Nakonec se vyčerpaně schoulí do klubíčka a tiše vzlyká. Nemá ani a to, aby si ti pitomé hadičky vyrval z ruky. K čemu by to bylo, stejně ho nenechají to dokončit.

"Všechny nakonec zničím a to se u tebe nestane. Nesmí. Nemůžu ti to udělat, na to tě až moc..." Nedořekne to, jen se rozechvěje ještě víc. 

Aoi

Aoi pokrčí rameny, ale už se pobaveně usmívá. 

"Promiň, docela často dělám věci, co bych neměl. Tu naštvanost ti vynahradím někdy jindy..." Tak, teď už je to určitě vyřešené a konečně ho může pořádně obejmout. Chce po něm natáhnout ruce, ale pak to přijde a jeho to málem odešle z postele až do suterénu nemocnice. Několikrát nechápavě zamrká, pokusí se otevřít pusu a nějak mu do toho skočit, ale nic z toho nestihne. Jen nechápe, kam na tohle Aki chodí a co to má znamenat. Když se před ním znovu rozpláče, Aoi je už zralý na platíčko Neurolu, které by zapil absinthem a celá ta situace s ním emocionálně hrozně cvičí. Až doteď si myslel, že v tom útěku Aki nejede a byla to jedna velká náhoda. Teď se mu tu ale přiznává, že kluky vlastně kryl a tím spíš chápe, proč si to tak strašně vzal. Přišel za ním a žádné noční můry neměl? Začíná být trochu naštvaný, ale ne na Akiho, ale na kluky, kteří ho navezli do celého tohohle případu. Pokud se Aki přizná i řediteli, ohrožuje svůj vlastní pobyt ve škole. Slyšel, že Miyaviho hrozně vzalo, když si Aki sáhl na život, ale teď je na něj tak naštvaný, že by mu šel nejradši zakřičet do obličeje, že Aki málem umřel jenom kvůli němu. +Nesmíš ztrácet nervy nad studenty… nikdy ses neměl zamilovat, ztrácíš nadhled.+ Řekne sám sobě a znovu začne pochybovat o vlastním místě ve škole. Kruci… takhle myslet nesmí! Trochu se vzchopí, ale tohle bude na padesát sezení u Hyda. 

"Je pozdě na to říkat mi, jestli tě mám nebo nemám milovat. Stalo se to Aki-chan, zničíš mě jenom tak, že budeš daleko. Zničíš mě, když mě odeženeš, chápeš to? Ty víš jak to bolí, být sám. Víš, jak to bolí, když tě nechce někdo, koho máš rád. Nedělej mi to." Prosí ho a natáhne k němu ruku, aby ho pohladil po obvaze. Jenže když Aki nebude chtít, k ničemu ho nutit nemůže. Až doteď si nepřipouštěl, že by ho mohl poslat pryč a má z toho opravdový strach. 

"Podívej já… jsem zažil nejhorší vteřiny svého života, když jsem tě našel. Mám tvojí krev na kalhotách a na tričku, nikdy jsem jí neviděl tolik a stejně s tím pitomým trikem budu nejspíš spát, já…" Promne si dlaní obličej a na chvíli utichne. Takhle to nejde. Není psycholog, aby věděl, jak s ním má mluvit. Je jenom… prostě Aoi. Aki už je zase zády a pláče, ale taky pronese něco, co zní jako… rozhodně to dodá Aoimu novou várku naděje. Předkloní se, vyzuje si boty a prostě si k němu do té postele lehne. Zezadu se přitiskne k jeho tělu se rty v jeho vlasech, pevně ho obejme a začne mu docela potichu broukat. Sestry by mu daly, kdyby ho teď viděly. 

"Jdeme nahoru, jiná cesta není." Zašeptá nakonec větu, kterou mu řekl, když spolu lezli na stěnu. 

Aki

Je rád, že na něj Aoi nemůže vidět, asi by se propadl hanbou a zároveň se dokáže jen nenávidět za to, co provedl. Jak mu to mohl udělat? Aoi stál při něm, vzal ho na stěnu a zbavil ho jednoho z jeho strachů. Dokonce si proto maloval, že by to klidně zkusil znovu, opravdu ho to bavilo. Tedy, asi by musel zase s ním, aby nezůstal stát pod stěnou ale...bavilo ho to. Překvapeně se nadechne, když mu Aoi začne povídat, že ho zničí opakem. Vážně by to tak mohlo být? Konečně se do jeho hlavy začíná pomalu ale jistě dostávat i možnost, že přemýšlí úplně špatně. Tolik s ním Aoiho slova zamávala. Nikdo s ním takto nemluvil a nedonutil ho obrátit své myšlení jiným směrem. Zvládne jen kývnout hlavu na to, že ví jaké to je. Byl v podstatě sám ale taky proto, že od sebe později lidi svým chováním začal odhánět. Nesnesl narážky, tak se jim vyhýbal. Nebyl takový, ale stalo se toho tolik a každá věc ho donutila uzavřít se do sebe mnohem víc. Stočí očka na jeho prsty, které se dotýkají obvazu a uvědomí si, co tím způsobil. Představí sebe na Aoiho místě a uvědomí si, jak mu muselo být. On sám by asi umřel na místě, kdyby něco podobného viděl. Nikdy si to nedokázal podobným způsobem přebrat a...Už zase se jeho slzné kanálky snaží tu postel úplně promáčet. Rty formuluje několikrát za sebou neslyšné, promiň. Teď to ale není proto, že to nedotáhl do konce ale proto, že mu tolik ublížil tím, co sám sobě provedl. Naskočí mu husí kůže, když ucítí Aoiho za svými zády a nechá víčka klesnout, jakmile se k němu přitiskne. Je to tak příjemné, nikde by teď nebyl raději, jak právě tady a s ním. Konečně se trochu pohne, aby konečky prstů pohladil Aoiho dlaň, která leží na obvaze a podvědomě se poposune, aby se k němu natiskl mnohem blíž. Přišel za ním. Je tady a nezlobí se na něj. Dokonce mu říká, že ho miluje. Měl by tomu věřit? Miluje ho někdo tak krásný a dokonalý jako on? +Dám ti klidně celý svůj šatník.+ Přistihne se nad podobnými myšlenkami, jen aby Aoi nemusel spát s trikem od krve. Užívá si Aoiho broukání, stejně jako větu a pak...se poprvé opravdu pousměje.

"S nikým jiným nahoru jít nechci." Pípne sotva slyšitelně a opatrně se pohne. Ne, už mu nechce utíkat, ale obezřetně se začne otáčet čelem k němu, aby těm hadičkám neublížil. Už si prostě nechce ublížit. Ne, když ví, že by tím ublížil Aoimu. Trvá to ještě pár sekund, než zvedne uslzená očka a podívá se mu do těch černých perel. Prsty svírá látku Aoiho trika na hrudi a rozhodně ho odmítne pustit v nejbližších několika dnech. Mohli by mu ho tu nechat? Asi ne ale aspoň teď...

"Je mi to tak líto." Omluví se mu jako první.

"Myslel jsem, že ti beze mě bude líp." Vydechne podruhé, než zaboří tvář do jeho hrudi a jemně se zachvěje, tentokrát ale za to může Aoiho blízkost a krásný pocit z ní.

"Celou dobu se mi zdálo o tobě, o stěně, o kavárně." Mumlá ne moc srozumitelně. Srdce mu buší jako splašené a má pocit, že ty přístroje musí každou vteřinou začít řvát a sestry se sbíhat, jak moc rychle.

"Já...miluje tě." Prostě mu to musí říct, jinak to v tuhle chvíli ani nejde. Konečně se odhodlá podívat se mu do očí.

"Nechtěl jsem ti ublížit. Už to neudělám." Slíbí mu tiše, než sebere všechnu svou odvahu a splní Aoiho první přání, aniž by ho na hrudi přestal křečovitě svírat. Velmi opatrně a něžně ho políbí, vlastně je to spíš jen pusa, ale stejně se neudrží, aby na jeho rtech nezůstal přitisknutý o dost déle, než měl původně v plánu.