Yoshiki x Inoran - Musím říct, že klameš vzezřením. - část 5.

(Kavárna)

Inoran

"Nebojím." Odtuší jako první a chvíli to vypadalo, že nad tím opravdu dlouho přemýšlel. Jenže odpověď měl v hlavě hned. Očima neopouští ty jeho, prostě se nedokáže odlepit, i kdyby vedle nich zuřila válka. Jediné, co by  určitě dokázalo vytrhnout, by byl zvonící telefon. Aki a Yoshi jsou jediné dvě osoby, na které teď dokáže myslet a začíná mít pocit, že se podobných pocitů jen tak nezbaví.

"Třeba není o co stát." Provokuje ho dál a už zase trochu schovává své já, tentokrát však cíleně. Možná ho opravdu chce trochu napínat, aby neodhalil všechno hned první den.

"Ale měl bych se bát." Padne další věta a i přes její obsah se nepřestává usmívat.

"Nutíš mě dělat věci, které se vůbec nesluší." Obviní ho měkce a oči pořád neskutečně hřejí. Je to pravda, ale není to výčitka. Je mu za každý okamžik dnešního dne neskutečně vděčný.

"Měl jsem být na dně a ty jsi zařídil, aby to byl jeden z těch lepších dní za poslední dobu a stačila jen tvá náruč." Mluví tiše, aby ho mohl slyšet jen on a přestává vnímat, že se lehce naklání, aby mu byl blíž.

"Stačilo jediné slovo a já mám chuť udělat takovou věc, abych přišel o práci během vteřiny." Další něžné obvinění, kterému dá průchod.

"A jen a jen kvůli tobě ničím snahu kluka hrajícího na piano rockovou hudbou." Přijde i poslední věta, která už skoro nejde slyšet. A pak přijde to, co by nejspíš udělal v další vteřině, jen ne takovým způsobem. Kdyby neseděl, asi se odporoučí k zemi, jen co ho měkké rty propustí. V prvním okamžiku mu ani nezvládne odpovědět, jak moc ho příjemně smetly Yoshikiho rty, které jsou dobyvačnější, než by si kdy pomyslel. Prostě na něj tak působil od první chvíle. Stejně podvědomě tušil, že za jeho vzezřením bude něco víc. Nahlédl pod něj, když přišla řeč na kluby a teď se dostává mnohem hlouběji. Dlaň mu automaticky vystřelí vzhůru a sevře zlehka jeho zápěstí. Ne však proto, aby ho od sebe odtáhl, ale aby sám sebe ujistil, že ho nepropustí příliš brzy. Po prvním prolnutí už mu začne polibek oplácet a i on se nechal tolik pohltit, že nevnímá nic kolem. Konečky prstů sklouzne po jeho kůži, když přece jen polibek pomine, kouzlo okamžiku však ani na vteřinu. Nemusí vůbec hledat odpověď na jeho obvinění. Ví přesně, co mu chce říct a připomenout.

"Chtěl jsem tě zdržovat od práce, zapomněls. A ty ses vůbec nebránil." Nepatrně pozvedne obočí a v očích mu zajiskří, když se zase dostane na světlo jeho nitro, jen ale na kousíček. Pak se i on musí rozhlédnout a vidí ty pohledy. Teď už vážně zrudne a zabodne pohled do desky stolu, než se mírně natáhne přes stůl, aby si podal svou vlastní kávu.

"Myslím, že čokoláda není vůbec žádná konkurence." Zhodnotí jejich polibek, tomu prostě nešlo odolat.

"Hm..." Zavrní jako první, když otálí s odpovědí a přece jen se první napije. Chce ho zase trochu napínat, ale nevydrží to příliš dlouho.

"Nepracuji až do pozdních hodin většinou." Začne mu pomalu odpovídat a koutkem oka se na něj podívá.

"Jen je tu jedna věc a s tou bys mi možná mohl pomoct. Pak bych se třeba odvázal trochu víc a do toho klubu přece jen zašel." Nechává ho ještě chvilku napínat, než se mu koutky opět zvednou.

"Nemůžu tam přece Akiho nechat samotného, víš. Třeba budeš vědět o někom, kdo by ho na chvíli pohlídal." Ne, nešel by se bavit, aniž by věděl, že je o Akiho postaráno. To je přece jasné. Rozhodně mu ale nemá v plánu říct ne, pokud by tohle dokázal zařídit.  I on sám se občas ohlédne po kavárně, ale pozornost na nich nevydrží příliš dlouho. Hanako zmizí kdesi vzadu a Ino se musí dlouze nadechnout. Ještě pořád cítí chuť Yoshiho rtů na těch svých a ani čokoláda jí nedokázala smazat. Pomalu a skoro nenápadně se opře o opěru, položí na ni svou paži a promne mezi bříšky prstů pramen jeho vlasů.

"Asi mám ještě jednu otázku." Ozve se jeho hlas a zase ho trochu ztlumí. Jen rychle zkontroluje okolí a ne, zatím se nikdo nedívá. I kdyby, stejně už toho dost viděli. Volnou dlaň natáhne k jeho prstům, aby ho donutil pomalu šálek zase položit. Pak je zlehka položí na jeho tvář, kterou pohladí a jemně sevře jeho bradu, než jej donutí, aby se mu podíval do očí. Už zase se podvědomě trochu naklání.

"Budeš mi mít hodně za zlé, když tě zdržím ještě malinkatou chvilku. Možná trochu probrat ten..." Odmlčí se a to už jejich rty dělí sotva milimetry.

"Spacák." Vyplyne mu ze rtů sotva slyšitelně, když je to tentokrát on, kdo ho zlehka políbí. Dává do každého prolnutí jistou něžnost, skoro konejšivě nechá hladit své rty ty Yoshikiho. Bříškem palce ho hladí po hraně čelisti, jak kdyby mu chtěl vrátit všechnu starost o něj jen tím pohybem. Dává do svých doteků, stejně jako do polibků část sebe samého a propůjčuje jim osobitý rukopis, který by jen těžko mohl někdo napodobit. Nakonec se musí chtě nechtě oddálit, aby tu nestrhli ještě větší poprask, než se jim povedlo.

"Nebo cokoliv jiného, třeba jak převrátit svět během dvou vteřin. To umíš skvěle." Odmlčí se na moment a zavrtí sám nad sebou hlavou, stejně vypadá opravdu spokojeně a snad i září.

"Možná by sis měl rozmyslet, jestli mě opravdu chceš zaměstnat. Budu hrozný a roztěkaný, když se ke mně jen přiblížíš. Asi to bude tím, že tě budu chtít pokaždé políbit."  Dá mu najevo, jak moc příjemné to pro něj bylo.

Yoshiki

Té jeho poznámce se musí zasmát. On rád nutí lidi, aby dělali, co se nesluší, pokud to zrovna nejsou studenti v jeho škole. V tomhle ohledu jim ale vůbec nejde příkladem. 

"To už je takový skrytý talent zlobivých chlapců. Vždycky snadno svedou na scestí ty hodné." Řekne mu hravě, než mu Ino začne děkovat za dnešní den a jeho to opravdu silně zahřeje. Skloní na chvíli skromně oči, než je k němu zase s jemným úsměvem zvedne. 

"Jsem rád, že jsem to mohl otočit, když to pro tebe ráno vypadalo tak beznadějně." Řekne mu. 

"Mou náruč jsi ale zatím nepoznal." Zase se mu blýskne v očích a Inoran pokračuje. Yoshiki se přistihne, že se i on naklání k němu a povzdechne si skoro zamilovaně, když mu Ino šeptá o tom, jak moc chce být vyhozen z práce a jak moc se jím nechá ochotně kazit. Jedno jediné ráno… v podstatě druhé setkání. Nikdy nikdo s ním takhle nezacloumal jako Inoran, nikdy si tak nevzal do hlavy, že bude někdo jeho po tak kratinké době. Ten polibek byl opojný a naznačoval mu, jaké by to mohlo být s někým tak něžným jako je muž naproti němu. 

"Nebránil, to je pravda. Jen musím mít na paměti, že já výpověď dostat nemůžu, jinak bych si jí snad nechal dát taky." Svěří mu, jak moc se mu z jeho přítomnosti nechce. Chvíli se pro sebe culí na svůj už prázdný talířek, když dojde na čokoládu a znovu se na něj podívá poté, co ho pozval na to rande. Ino má zdá se nějakou podmínku, ale když se dozví, jaká to je, rozhodně se mu nemůže divit. Nemohl by po něm chtít, aby si odešel užívat na rande, zatímco jeho syn leží někde sám, po tom, co se stalo. 

"Původně jsem tohle téma nechtěl úplně otevírat, ale nejspíš nejsem jediný, kdo si dnes povšiml trochu podivného chování našeho stážisty?" Zkusí to nadhodit. Pokud se mýlí a Inoranovi to nedošlo, mohl by na to reagovat negativně.

"Neměl bych to podporovat, je to vztah student – učitel…" Řekne celkem vážně. 

"Budou spolu v té škole ještě soustu měsíců a mohl by z toho být problém, ale… jiné řešení v podstatě neexistuje. Navrhuju dělat jako že o tom nevíme, aby se museli trochu hlídat a držet před námi zkrátka. Tak by snad jejich vztah mohl mít nějaké meze?" +Už zase kryješ věci, které bys neměl?+ Zeptá se sám sebe v duchu. Inoranův dotek ve svých vlasech nečeká, je to trochu jako by si najednou otočili role, ale je to sympatické a příjemné. 

"Ano?" Broukne měkce na tu otázku a zadrží dech v očekávání, když mu Ino začne brát šálek a otáčet ho za bradu přímo proti své tváři. Tohle svádění je neskutečné. Je mezi nimi chemie, jakou nikdy s nikým nezažil, tím spíš, že je to na veřejnosti. Zvládne se jen jemně pousmát, než ucítí jeho rty znovu a kdyby se po nich lidé nedívali, asi by ho začal pokládat na ten gauč. Tak moc se mezi nimi stačilo stát. Oplácí mu polibek, nechává ho plně v jeho režii a užívá si doteky jeho prstů a něžná pohlazení, dokud se od sebe nemusí zase oddálit. 

"To říkáš zrovna ty?" Řekne mu na to otáčení světů, ale hltá každé jeho slovo a ví, že přesně tohle chce zažít. Chce ho vyhazovat z konceptu, sledovat jeho rozpaky a rozechvělé pohledy kdykoliv si budou moc blízko a bude si to užívat jako první životní lásku. +Já tě budu chtít asi nejen políbit.+ Řekne mu v duchu, ale má strach, že by ho tím teď vyděsil. 

"Ino-chan, hodlám ti z té práce udělat něco nezapomenutelného a slibuju, že budeš nenávidět víkendy a nebudeš potřebovat ani budík, jak se do ní budeš těšit." Poškádlí ho, než se podívá na displej telefonu. 

"Doprovodím tě do nemocnice, ano? Pak už budu muset jít." Řekne měkce a pohladí ho konečky prstů po tváři, než se rozhlédne, kde je obsluha, aby mohl zaplatit za ně za oba.

Inoran

Neřekl mu nic na vztah Akiho a Aoiho. Jednoduše proto, že ho to upřímně zaskočilo. Vážně ho ani jednou nenapadlo, jak by to jeho syn mohl mít. Byl opravdu tak slepý? Prostě si toho nevšiml za ty roky? Dávalo to dokonalý smysl, teď to všechno krásně zapadlo na své místo. Nevěnoval tomu pozornost, protože byl naivně přesvědčený, že by se mu Aki s něčím takovým svěřil a zase se zmýlil. To je opravdu tak špatný otec? Spousta další otázek se mu vyrojí v hlavě a přestanou až s prvním prolnutím rtů. Jen Yoshikiho polibky ho dokážou znovu povzbudit a dát mu pocit, že nedělá všechno jen špatně. Jeho nitro se dokonale rozehřeje a když se oddálí, už se zase mírně usmívá.

"Hm, budeme se v otáčení světu předhánět?" Neodpustí si ještě jemné popíchnutí, ale už zase trochu stydlivě klopí oči ke stolu. Je to tak opojné, co mu tu říká a ví, že všechno z toho chce zažít. Nechodit do práce, protože musí ale proto, že se tam těší a chce ráno vstát. Práce s dětmi bude náročná, uvnitř však cítí, že to možná bude opravdu to pravé místo pro něj. Vždycky měl potřebu pomáhat a teď k tomu má příležitost.

"A můžu začít hned zítra?" Zeptá se ho, když vzhlédne a trochu klukovsky se pousměje.

"Budu ti vděčný za každý okamžik, který v mém životě převrátíš vzhůru nohama." Odtuší tichým hlasem a sám kývne hlavou na Hanako, která se na něj zrovna podívá.

"Pozval jsem tě, tak mi to nekaž." Nařídí mu měkce a na ten doprovod kývne. Jakmile se k nim ale postarší žena dojde, jen posbírá prázdné hrnky a talíře.

"Prosím." Natáhne ruku s yeny a nějakým dýškem, za ty roku už ví, co tady kolik stojí. Místo toho, aby si Hanako peníze vzala, podívá se na něj, jak na svého syna, který něco provedl. Ukloní se jim oběma, rozloučí se a pak se na patě otočí a odejde. Ino si krátce povzdechne, ale nakonec odpočítá alespoň to dýško a nechá jej na stole, zatížené stojánkem s ubrousky.

"Někteří lidí dokážou svět udělat mnohem lepším." Broukne si pro sebe a pak se začne pomalu zvedat.

"To, co jsi říkal předtím...." Zapřede rozhovor znovu na vážnější téma a odolává nutkání jej vzít aspoň za ruku. Nakonec si zopakuje krátké položení dlaně na jeho bedra, i když o pár čísel níž, než prve.

"Asi jsem vážně selhal, prostě mě nenapadlo, že by Aki mohl takovým způsobem koukat na kluky." povzdechne si sám nad sebou. Jak to mohl dopustit, aby mezi nimi vyvstala taková hradba?

"Opravdu jsem si myslel, že mi může a chce říct všechno. Tolik jsem se spletl." Podívá se krátce na nebe, když kráčí vedle sebe k nemocnici.

"Vím, že je to dost riskantní, ale pokud to bude něco, co Akiho udělá šťastným...Aoi vypadal, že mu na něm opravdu záleží." Zastaví se a krátce ho vezme za zápěstí, aby ho otočil čelem k sobě.

"I já se teď cítím mnohem líp. Co když je to ta nejlepší terapie i pro něj? Asi opravdu potřebuje, aby mu někdo dal pocit, že mu na něm záleží." Podívá se na něj prosebně.

"Jakmile se to začne vymykat kontrole, stáhnu Akiho z programu." Slíbí mu tiše a neubrání se dalším povzdechu.

"Neměl bych tě o to prosit." Zamračí se sám nad sebou.

"Je to pro tebe a tvou školu hrozně velké riziko. Jen...Co když je to poslední naděje?" Odvrátí od něj pohled a znovu vykročí, jinak by asi zopakoval to, co se dělo v kavárně. Nakonec se přece jen neovládne a vyhlédne si několik trochu vyšších keřů zdobící pár laviček, aby ho vzal zlehka za předloktí a stranou od možných očí. Půjde na ně vidět ale ne tolik. Pak se zastaví, a velmi pomalu si ho přitáhne za pas k sobě.

"Arigato, Yo-chan. Udělal jsi tohle ráno naprosto neskutečným a dal mi sílu na všechno, co mě ještě čeká." Podívá se mu upřeně do očí a pak ho pohladí po tváři. Druhou paži zlehka protáhne kolem jeho pasu a mírně natiskne k sobě.

"Moje číslo máš, takže..." Místo toho, aby větu dokončil, ho krátce políbí.

"Moc se neupracuj a měj krásný den." Popřeje mu měkce, než ho konečně propustí.

"To já tě doprovodím k autu." Změní trochu směr jejich kroků a pak ho s dlaní na bedrech popožene k autu. Způsobně mu otevře dveře a ještě se do nich mírně nakloní.

"Můžeš mi třeba napsat, jaké tepláky si s sebou vezmeš." Neodpustí si ještě menší provokaci, než natáhne dlaň, aby se dotkl jeho rtů a pak se opravdu narovná.

"Brzy naviděnou." Mrkne na něj, než se otočí a vykročí k nemocnici. Cestou si ještě připálí a pozoruje jeho auto, dokud mu nezmizí z dohledu.

"Že bych se opravdu dočkal?" Zeptá se sám sebe nahlas, ale už zase klopí tvář k zemi a usmívá se, než dokouří a zmizí v budově. Snad se Aki probere a on mu bude moct předat aspoň trochu dobré nálady. Stejně se mu všechnu energii pokusí poslat. Tak jak to dělal vždycky den za dnem.

Yoshiki

"Budeme." Řekne mu souhlasně na to otáčení světů, ale pak se hraně zamyslí. 

"Copak mám v plánu zítra?" Nejraději by vytáhl diář a začal jím listovat, ale nemá ho s sebou. 

"Obávám se, že mám volno až pozdě večer po práci, s tím, co se teď všechno přihodilo." Řekne mu vážně. Kdo ví jestli, až si začne volat jednotlivé vyučující a dozvídat se pravdy, které mu jsou nyní nejspíš tajeny. Nepochybuje ale o tom, že brzy všechno vyjde najevo. 

"A ty bys měl hodně spát." Neříká to proto, že ho nechce vidět, ale i když teď Ino září, pořád má strhaný pohled. 

"Slíbil bych ti, že tě prostě nechám spát ve své posteli, ale… nevím jestli jsem připravený na takový test odolnosti." Přikývne, když chce Ino platit a zůstane tedy potichu, až se Hanako objeví. Však má v plánu mu podobné věci vynahradit. Ona však nechce o žádných penězích ani slyšet, což jim dá taky najevo a on musí souhlasně přikývnout. 

"Má tě hodně ráda..." Odtuší. Nikdy podobné gesto neviděl. Pak vstanou a vyjdou společně ke dveřím. Inoranova dlaň příjemně hřeje a samozřejmě, že si toho drobného posunu všiml. V nejbližších dnech mu žádné takové gesto neunikne, jakkoliv by bylo letmé. 

"Myslím, že Aki umí dobře svoje niterní pocity skrývat. Musel si dávat obezřetný pozor, aby se nikdy ani koutkem oka nepodíval tak, abys pojal podezření, ale ruku na srdce, on ví, že by sis začal s mužem?" Zastaví se na chodníku a vážně se mu podívá do očí. 

"Nemá to trochu po tobě?" Pousměje se vřele. Na chvíli zůstane zamyšleně hledět do chodníku. 

"Pokud máš se svým synem dobrý vztah, možná to nedělá proto, že by se ti nechtěl svěřit. Bude to mít jiný důvod. Tak jako když si ublížil. Mysleli jsme si, že to má úplně jinou příčinu a podívej, na co jsme dnes přišli." Aki bude složitá povaha a nebude úplně snadné, dostat se na jeho vlnu přemýšlení. Možná by k němu měli vážně pustit právě Aoiho, když ho přiměl vyšplhat do výšin. Nechá se zastavit v chůzi, aby se mohl Inoranovi dlouze podívat do očí a pouze s ním udělá krůček ke zdi, aby nepřekáželi lidem na ulici. 

"Láska je vždycky nejlepší lék." Řekne a pak by se snad i začervenal, když si uvědomí, jak to zní.

"Totiž..." Znají se tak krátce… ten cit je nový, ale roste s každou vteřinou. Nekouří, ale rozpačitě si hraje s nožičkami brýlí, které by si nejraději narazil na nos. Povzdechne si a upře oči pro změnu na nebe. 

"Nechci, aby Aki o školu přišel, ale nechci ani úmyslně zničit kariéru Aoiho, kdyby se o něm začalo moc šuškat, takže budu muset kývnout na tvůj návrh." Ztěžka si povzdechne a tím mu celý plán posvětí. Zase… jenže jiný už nebude. Hraje si s ohněm úplně stejně jako Hyde. Právě proto má za psychologa jeho a ne někoho konvenčního. Sám si právě zaměstnal… hm… partnera? Možná? Znovu společně vykročí po chodníku, ale Ino ho brzy zatáhne kousek stranou a on mu těch posledních pár minut rozhodně chce věnovat. Když tak se omluví, že byla dopravní zácpa nebo nehoda na silnici… Jeho slova mu zvednou koutky nahoru. 

"Jsem rád, že mám tu moc." Zašeptá. Přivře oči pod jeho pohlazením, jeho hřející tělo cítí těsně na svém a už zase se mu svírá žaludek trémou. 

"Kdyby cokoliv, zavolej mi, ozvu se zpět hned, jakmile to bude možné." Nabádá ho, protože to Ino může opravdu potřebovat. Věnuje mu něžný, procítěný polibek. 

"Arigato." Řekne mu, než dojdou až k autu, které odemkne a usedne za volant. Musí, jinak by snad neodjel nikdy. Zvedne oči vzhůru, než si nasadí brýle na nos a nastartuje. 

"Brzy." Zopakuje po něm a vydá se na cestu. Pozdě večer toho dne, když se konečně dostane domů, najde doma ve své skříni několikery tepláky. Všechny si oblékne a postupně nafotí a pak mu je pěkně pošle. 

  Není to tak zlé, ne? 

Připojí k první sms. Je přesvědčený, že na telefonát bude čekat jen několik sekund.