Yoshiki x Inoran - Musím říct, že klameš vzezřením. - část 4.

(Kavárna)

Yoshiki

Pokývá hlavou na znamení, že by možná později doopravdy mohl. Rozhodně ho to láká. Podobných pián bylo po městech víc a střídalo se na nich hodně lidí, co chodili kolem. Ne vždycky to byl samý virtuóz a jemu se velmi líbilo, že se ani tak nezdráhali. Prostě si to jen tak zkusit pro radost. Ale co bylo tohle? Rozpaky? Doopravdy? Piáno je zapomenuto a on svoje oči z Inorana rozhodně nespouští, aby mu neunikla žádná jeho další možná reakce. 

"Uhn..." Přikývne trochu, když mu Inoran začne vysvětlovat, jak to s tou čokoládou je, ale když padnou slova o hříchu a on se na něj stále tak upřeně dívá, musí Yoshikimu nutně projít hlavou, jestli to byla úmyslná provokace nebo v tom je opravdu zcela nevinně. Pootevře trochu rty a cosi zaplane na pozadí jeho očí. 

"Udělám. To víš, že udělám." Ubezpečí ho pořád v tom trochu svůdném duchu, i když je vidět, že Ino už je dávno na rozpacích a začíná se v tom možná nechtěném flirtu trochu plést. Jenže on si není schopný poručit, aby přibrzdil nebo mu dal pokoj. Je to celkem roztomilé, když Ino najednou změní téma hovoru a on konečně sáhne po kávě a zákusku, aby ho nechal trochu vydechnout. 

"Ale né, není to zase tak hrozné. Jen je občas potřeba dát přednost práci a aktuálním potřebám školy, než svému volnu. I přes to si ale nemohu stěžovat, že bych se nedostal nikam a hodně věcí mohu udělat i z domova." Nastíní mu. Bylo to náročné, ale otrokem školy nebyl. Ta následná poznámka byla roztomilá, obzvlášť, když mu unikla před tou dámu a jemu se jen potvrdilo, že nebyl sám, kdo vnímal cosi dráždivého na pozadí těch slov. Promne rty o sebe a snaží se nevypadat jako na lovu, jenže Inoran je čím dál tím roztomilejší. Krade si všechnu jeho pozornost a jemu připadá, že by bylo snadné si ho hýčkat a dopřát mu trochu štěstí. Yoshiki uměl být hodně svůj, ale ten muž před ním vypadal velmi tolerantně. Pozoruje každý detail jeho tváře, když klopí oči do šálku a jakmile je zvedne, nadechne se, aby vrátil řeč na ten flirt, ale Inoran je rychlejší. Usměje se a krátce se podívá někam nad jeho hlavu. 

"Působím tak sofistikovaně?" Zeptá se ho. 

"Ne, že bych ty jmenované věci nedělal rád, ale co třeba rockové kluby?" Nadhodí a teď je to on, kdo zvedne koutek trochu klukovsky nahoru. Přesto přikývne. 

"Hai, hraju na něj od dětství. Bylo to piáno, co mě přivedlo k dětem a k myšlence, že bych mohl učit, ale jako učitel hudby jsem nakonec neskončil. Mnohem víc mě lákalo prostředí… například těch klubů, kde jsem poznal trochu jiné životní osudy, hodně komplikovaných kluků, rebelů, co si mysleli, že ulice je to nejlepší a to celé mě pomalu stočilo na cestu, po které kráčím dnes." Prozradí mu kousek svého vlastního života. Málokdo ví, jak dovedl řádit on, když byl mladík. Tyhle informace si vyměnil jenom s Tetsuyou. Možná proto se mu rozhodl věřit. Protože v závěru oba přišli ze stejného místa. Nadělal se hodně vlastních blbostí a Ino vypadá, že nikdy nepřevrátil ani odpadkový koš. Jak se na něj asi bude dívat teď? 

"Nevím proč, ale čím složitější povahy, tím větší výzva to pro mě je. Chci těm klukům ukázat trochu víc, než jen  problémy, které je dovedly tam, kde jsou. Dát jim šanci tam, kde už nad nimi jiní zlomili hůl… Tohle v sobě máme všichni, kdo tam pracujeme. Není to snaha stát se andělem spásy, víš? Jen…" Jak to popsat? 

"Vlastně se mezi nimi cítím osobně líp, než v normální škole… je to podivné, že?"

Inoran

Přebírá si v hlavě jeho slova o práci. Nebyl jako on, jistě si dokázal svůj čas zorganizovat. Žil jinak, to je na první pohled vidět. Ale rozhodně mu nezávidí. Musela to být šílená zodpovědnost. On sám ji měl jen za svého syna, a jak to dopadlo? Yoshi ji má za celou školu, kde jsou děti se samými problémy. Musí to být náročné, to si dokáže představit. Asi ne úplně do detailu ale přibližně určitě. A to byl Aki v podstatě hodný kluk, jen se s věcmi srovnával po svém. A dost drasticky. Z Yoshikiho rtů to zní, jako by to nebylo nic moc složitého, jemu to tak rozhodně nepřijde a jednou mu to určitě řekne. Teď se ale snaží nečervenat, když jeho poznámky jen tak nepřešel. A už zase přemýšlí, jestli to nepřešel cíleně a bylo v tom něco trochu jiného. A odkdy tak přemýšlí ve společnosti jiného muže? Není to ale poprvé, kdy má podobné pocity. Tohle už jednou zažil, bylo mu asi osmnáct. Nakonec to přisoudil jen dospívání a oženil se. Přesto to nikdy z hlavy úplně nedostal. Svou ženu miloval, nešlo o pohlaví ale o osobu. Nedokáže z hlavy dostat, jakým způsobem přišla řeč na ten hřích a horko ne a ne opadnout. Pak ale padnou otázky na jeho hlavu a on musí zase fungovat a nevypadat jako idiot, který neumí napočítat do pěti. To by moc dojem neudělal.

"Působíš. Ale nejspíš nejsem první, kdo ti to říká." Usměje se a trochu zarazí, jakmile přijde na ty kluby.

"No, je pravda, že už jsem dost let v žádném nebyl. Ale když jsem byl mladší tak ano. I když většina z mých přátel tam chodila za jiným účelem, já šel po hudbě." Vysvětlí mu svou zálibu v žánru. Ne, on se nikdy nepral. Párkrát opil, ale stejně pak rychle utekl domů, aby nic neprovedl. Možná tak pár překročení rychlostí, když se s kamarády naháněli v autech. To byla jediná chvíle, kdy dokázal úplně vypnout a přestat přemýšlet, co se smí a ne. Pak se zaposlouchá do jeho vyprávění a nechá Yoshiho odhalit několik detailů ze svého života. Je na něm vidět, že něco podobného nečekal. Měl to tušit už po těch klubech. Překvapeně na něj kouká, ale koutky se mu na chvíli zvednou, když si ho představí, jak někde řádí. Vlastně se mu to dost dobře promítne před očima. Asi by ho tam chtěl i vidět.  Měl by mu něco podobného navrhnout? Nee, to už by bylo opravdu příliš. Pak ale zvážní a několikrát pokývá hlavou. Není to souhlas, spíš jen fakt, že nad jeho slovy opravdu přemýšlí a dává si na čas. Dokonce sáhne i po své kávě, na kterou zatím neměl čas a nejradši by si dal i cigaretu, ale tady se to nesmí. Aspoň něco málo ušetří.

"Nemyslím si, že je to podivné." Pokrčí nakonec rameny a podívá se mu do očí.

"Když jsem poprvé přišel do tvé školy, připadal jsem si stejně. Možná je to proto, že v ostatních školách, vlastně i na ulicích lidé i děti své problémy skrývají. Učí nás od mala tohle všechno potlačit a řešit v soukromí. Ve škole jsem měl pocit, že se nemusím přetvařovat, že každý má své problémy a některé z nich je potřeba řešit. Možná taky uvědomění, že je na světě spousta osob, které jsou na tom hůř a to tě nakopne k tomu, abys byl ochotný jim pomoct. Mám asi na to jiný pohled, než ty, když se v tom pohybuješ denně. Jen mi to tak přišlo, když jsem procházel chodbami. U vás se pocity a problémy nebalí do pozlaceného obalu, musíte je řešit. Možná to bude znít hloupě, ale cítil jsem se mnohem uvolněněji, než kdekoliv jinde." Pokusí se mu vysvětlit svůj vlastní pohled na věc.

"Řekl bych, že se tak cítil i Aki. Proto byl tak spokojený." Odloží hrnek a natáhne se přes stůl. Už zase se nehlídá a je to znát. Položí mu bez váhání dlaň na tu jeho a několikrát po ní přejde palcem. Zabrní ho z toho doteku v žaludku a nepřestane se usmívat.

"Vytvořil jsi skvělé prostředí tam, kde se ostatní bojí vůbec projít. Myslím, že by ti měla spousta z rodičů poděkovat. Ale je mi jasné, že se to příliš často nestává." Pousměje se trochu lítostivě. Slyšel spoustu názorů, když se to Akimu stalo a s většinou z nich prostě nesouhlasí.

"Vlastně je to obdivuhodné, co jsi dokázal." Pokývá hlavou na potvrzení vlastních slov, než ruku stáhne a zase uchopí svůj hrnek.

"A někdo jako ty, chce jen pod stan a na stěnu?" Ta chvilka v něm zase probrala trochu jinou stránku, která se nebojí maličkého popíchnutí. S každou vteřinou je víc uvolněnější.

"Hm, promiň, ale nějak si tě nedokážu představit." Trochu mu zacukají koutky a vypadá to, že za pár vteřin vážně vyprskne smíchy. On sám lezl dost často, chtěl to naučit i Akiho ale narazili na problém v podobě jeho strachu. A tak to odsunul stranou. 

"Upřímně ani v tom stanu." Ne, on toho prostě nenechá. Mírně rozhodí rukama, že to prostě samo a už se pokusí mlčet.

"Hlavně pořádně dopnout spacák, aby ti do něj nic nevlezlo." Tak dobře, ještě poznámka, tu si taky nemohl odpustit.

"Třeba bych ti v tom mohl pomoct?" Mírně pozvedne obočí a v jeho očích se objeví něco cíleného. Teď už to očividně přeřeknutí nebylo. Kdy měl naposledy takové nutkání....V hlavě se mu objeví několik varovných vykřičníku jako nový šéf, ředitel Akiho školy, ale po opravdu dlouhé době je všechny zdařile ignoruje. Nespouští z něj oči, když pozvedne šálek a nepřestává se na něj dívat.

Yoshiki

Yoshiki se tak trochu pro sebe pousměje. 

"Máš pravdu, nejsi první. Je to zvláštní, co udělá oblek, košile a vědomí nějakého hmm společenského postavení?" Podle něj to je jednoduchá psychologie. Lidé si ho okamžitě zařadí jako vzor ctnosti a vůbec to není o penězích na účtu. Málo koho by při tom napadlo, že jako kluk chodil za školu, nosil koženou bundu a vysoké boty a po barech v přístavu naháněl lehké holky. Ano, i tohle má za sebou. Zaujme ho, když Ino zmíní, že kluby taky navštěvoval. Podepře si tvář dlaní a s úsměvem ho poslouchá. 

"Tak po hudbě. A posloucháš ji dodnes? Jaké kapely?" Vyzvídá. Třeba by tohle mohli mít společné, když už se trefili tím žánrem. Řeč se stočí na školu a Yoshiki na chvíli vypadá ještě zamyšleněji. Tohle byla velká pravda. 

"Japonsko v tom opravdu vyniká, že?" Mluví o skrývání pocitů a dvou tvářích, které všichni nosí. Navenek šťastní a spokojení a uvnitř frustrovaní. Na děti byly kladeny obrovské nároky, mnohem větší, než v jiných zemích a mladým lidem se ve firmách často dávalo najevo, že pokud nedovedou udržet krok, jsou k ničemu a nikdo po nich truchlit nebude. Pro některé tak bylo dospívání velmi náročným obdobím. V jednom bodě pokývá hlavou o něco víc a ukáže na něj prstem. 

"Ano, to je to. Člověk si tam opravdu uvědomí, že může být hůř, vždycky může a začne nad sebou přemýšlet trochu jinak. Dojde mu, že není sám, komu se něco děje a kdo se s něčím pere, někdy i začne sám od sebe chtít pomáhat. Někteří kluci jsou ale takové povahy, že s nimi nehne ani tohle. Není jim druhých líto. Je potřeba to z nich nějak vykřesat a bohužel se občas stává, že už to není o psychologii, ale spíš dětské psychiatrii. Na to situování nejsme a pak takové děti musíme poslat jinam." Přizná. Je to trochu hořké sousto, ale ohrožovali by je i kolektiv. Nakonec se šťastně a spokojeně usměje. 

"Je to velmi příjemné slyšet od někoho zvenčí, vlastně od rodiče jednoho z těch dětí. Jsem rád, že škola nepůsobí jen jako nutné zlo. Není snadné toho dosáhnout. Hodně z těch kluků to tak bere. Často tam uslyšíš slova jako pakárna, bachaři..." Připravuje ho. 

"Někdy i ta sprostá. Občas má člověk pocit absolutní bezmoci, ale musíš být neustále nad věcí. A mít oči všude." Teď, když bude Inoran zaměstnanec, by mu snad mohl něco prozradit? 

"Nemáš ještě podepsanou mlčenlivost, ale ti kluci, co utekli, to stihli při fotbalovém zápase na hřišti. Prostě nás připravili o čipovku." Aoi už to téma stejně načnul a on chce, aby Inoran chápal, jak vážná taková nepozornost může být. 

"Proto je škola v horách. Do města skupiny nebereme, je to příliš velké riziko. Opravdu si myslím, že by mohlo dojít i k napadení učitele. Touha po svobodě je silná. Oni si myslí, že je nikdy nikdo nechytí." A to netuší o tom noži… Zarazí se a mírně nakloní hlavu k rameni, když se bez mrknutí dívá do Inoranových očích a z toho doteku ho brní celá dlaň. Jeho další úsměv je skoro plachý. 

"Já tu školu nezaložil, jen se snažím pokračovat v tom, co ti přede mnou." Řekne tiše. 

"Jak kdy..." Najednou je skromnost sama. 

"Když jsme úspěšní, většinou poděkují." Zasměje se, ale ani on se svou dlaní neuhýbá. Je mu skoro líto, když to Inoran udělá jako první. 

"Někdo jako já?" Rozesměje se. Inoran to upřesní a on se zatváří na oko dotčeně. 

"Myslíš si, že mi nesluší tepláky? Vlastně to bude poprvé, co mě v nich všichni ze školy uvidí." Zamyslí se nad tím vážně. 

"Abych neztratil auru autority..." Zamýšlí se pobaveně. 

"Nikdy jsem to nezkoušel a říkal jsem si, že by to na studenty mohlo udělat dojem, kdybych se jim trochu přiblížil..." Rozhodí rukama a už se vážně směje. Když ale Ino zmíní to lezení čehokoliv do spacáku, už se ani nesnaží cokoliv krotit a maskovat. 

"A když nechám schválně porozepnuto?" S tou pomocí už ho Ino vážně dostane a nutno dodat, že je zralý objednat si vodu s ledem. Tak tohle opravdu nečekal. 

"Musím říct, že klameš vzezřením. Nemůžu říct, že bych tě za jedno ráno snad znal, ale tohle bych si netipl." Vypadá spokojeně. 

"Pomoct mi s tím můžeš." Řekne najednou přímočaře a podívá se mu rovnou do očí. To už není vtip, ale otevřená reakce na otevřenou nabídku. Chvíli si měří jeden druhého a Yoshiki nechce být ten, kdo pohled skloní jako první.

Inoran

Po Yoshiho slovech si není úplně jistý, jestli je to místo právě pro něj. Každý detail z jeho vyprávění mu utkví v hlavě a nejspíš si ho ještě přebere nejmíň stokrát. Přesto všechno v sobě má velké odhodlání, jinak by svůj vlastní boj vzdal už před pár lety. Stejně jako odvahu a touhu pomoct. Ti kluci to potřebují. Přece to viděl na vlastní oči, a pokud pomůže byť jen jedinému, co na tom záleží, jak moc si to bude nakonec brát. Má pravdu, musí se obrnit, být připravený opravdu na všechno. Jeho plus je rozhodně klid, který si umí dost obratně držet. Asi už byl vážně dobře vytrénovaný ze svého vlastního života. Stejně mu není úplně dobře, když ho napadne, s čím vším se může potkat. Tohle není snadná práce, rozhodně ne pro každého. Už jen  kdyby procházel chodbami a kde co zahlédl. Opravdu na to má? V jeho očích musí být vidět jistá nejistota. Možná se opravdu vrhl skoro po hlavě do něčeho, na co není stavěný. Oplácí Yoshimu pohled a neuhýbá ani na vteřinu.

"Jsou věci, které si nedokážu představit. Myslím, že nikdo, kdo v podobném zařízení nepracoval. Musí to být podobné, jak kdy doktoři jedou do zemí třetího světa. Mají za sebou operace, ale jakmile jsou jiné podmínky a vidí to kolem sebe na vlastní oči, najednou si uvědomí, co všechno doma nechali. Jak moc jiná je realita od představ." Pokrčí nad tím rameny. Není naivní, i když tak vypadat může. Nebude si hrát na někoho, kdo už leccos za sebou. Má sice doma syna s velkým problémem, ale pořád není extrém jako extrém.

"A pokud ne, tak vás žalují. Chápu. Takže jsem tě vlastně vyvedl z míry, když jsem tvou školu k soudu tahat nechtěl." V očích mu zasvítí a pomalu vyloví svůj stařičký telefon z kapsy. Zatím ho jen odloží na stůl. Skoro to vypadá, že čeká každou chvíli hovor, ale není to tak, jen má menší plán. Ten přijde později. Začíná být v jeho přítomnosti až příliš uvolněný. Ostatně kdy naposledy měl podobné narážky a ani se za ně tolik nestyděl? No popravdě, nikdy. Jen teď to jde nějak samo a jak kdyby se řetězy starostí pomalu rozpadaly na prach. Jen ta myšlenka mu vyžene koutky znovu nahoru. Jenže to není on, kdo oči skloní. Odolává statečně pohledu Yoshiho a nevypadá, že by chtěl tenhle malý boj prohrát.

"Myslím, že budou spíš proklínat to, že jedeme taky, další dozor navíc." Sdělí mu trochu drzeji, než má obvykle ve zvyku, ale každý si přece vzpomene na své mládí a tihle kluci to rozhodně nebudou mít jinak. Dospělý navíc, rovná se mnohem víc pozornosti pro každého z nich. A to budou navíc dva. +První výlet a hned mě budou nenávidět, no výborně.+ Proběhne mu hlavou pobaveně, ale nedá na sobě nic znát. Přistihne se, že se několik dlouhých vteřin ani nenadechne, když si to Yoshi přebere tím správným způsobem a ještě na to zareaguje. Pocit, který měl u něj v kanceláři, když ho objal, se objeví znovu, jen už ne v tak malé míře. Je mnohem silnější a našeptává mu, aby v tom pokračoval, aby se konečně přestal stranit všemu a všem. Vypadá to, jakoby celou dobu čekal na tu správnou osobu, která ho donutí zase trochu žít.

"Tak bud větší pravděpodobnost, že ti tam něco vleze." Odtuší jako první a znatelně cítí, jak je mu čím dál větší horko. Ani si není schopný uvědomit, jestli mu tváře rudnou nebo ne. Přesto všechno mu statečně kouká do očí.

"Možná jsem se naučil víc klamat, než by bylo vhodné. Jak jsi to říkal o těch vlastnostech naší společnosti?" Nadhodí s mírně pozvednutým obočím a trochu se nakloní nad desku stolu, o kterou se opře předloktími.

"Anebo za to můžeš ty, že se začínám chovat trochu jinak. Možná trochu víc jako mé staré já." Nechává mu prostor pro přemýšlení nad tím, co se to tady děje a u toho se nepřestává usmívat. Všechno v něm hraje naprosto správně a je to dokonalá kombinace nervozity a příjemných pocitů z podobného dobírání.

"Ah, gomen, co jsi říkal, asi jsem ti špatně rozuměl pře to piano?" Zahraje své malé divadélko, které se v něm vzalo, čertí ví kde, a pak začne pomalu vstávat. Ještě než se ale pohne ze svého místa, pustí na mobilu jednu ze skladeb staré rokové skupiny, na jejichž koncertu opravdu jednou byl. Jak kdyby se nic nestalo, se zase pořádně narovná a objede stolek, aby se pohodlně usadil vedle na něj na onu menší pohovku a zapře se loktem o područku. Pořád ho propaluje zvláštně zvědavým výrazem plným očekávání. Testuje, jak daleko bude moc zajít? Kolik ještě tahle chvíle snese, aby to nebylo příliš? Teď se k němu trochu nakloní a nepatrně se usměje svým typicky milým úsměvem, než kývne krátce hlavou.

"Teď už tě uslyším dobře, nerad bych o něco přišel. Říkal jsi, že bych ti s tím mohl pomoct?" Pozvedne nepatrně obočí a nakloní hlavu k rameni. Na jazyku ho pálí otázka, kterou když vysloví, tak se asi studem opravdu propadne. Něco v Yoshikiho očích ho nutí, aby pokračoval.

"A s čím vším ti můžu pomoct?" Prostě to řekne a snaží se vypadat pořád nad věcí. Nejde mu to ani trochu.

"Nevypadáš jako někdo, kdo by potřeboval s čímkoliv pomoct. Ale sám si řekl, že zdání může klamat. Pak bych tedy měl své domněnky přehodnotit?" Následuje další otázka a to už se loktem zapírá o opěradlo pohovky a podpírá si hlavu.

"Je mi líto, nikdy jsem nebyl v podobných věcech příliš zběhlý." Pokrčí se skoro nevinným výrazem rameny a teď už vážně tu cigaretu potřebuje. Přesto všechno se nezvedne a nenechá ho tu samotného. Nejde to, Yoshi je jako magnet.

Yoshiki

"To je pravda." Řekne měkce, zatímco na sebe stále hledí. Má chuť podepřít si bradu oběma dlaněmi, protože tak by to vydržel celé eóny věků. 

"Člověk má pocit, že to hravě zvládne, nic si nevezme osobně a nepustí k tělu, ale někdy je to vážně těžké. Obzvlášť, když to vypadá beznadějně a máš pocit, že jsi jim spíš pro smích, než pro nápravu." +I proto ti vnutím kancelář alespoň na polovinu času, jinak mi tě strhají dřív, než budou zimní prázdniny...+ Už si ho v duchu nárokuje pro sebe. Musí se usmát. 

"I tohle je pravda. Ráno jsem byl přesvědčený o tom, že to nenecháš jenom tak. A nemohl bych se ti divit. Svěřuješ nám do rukou to nejcennější, co máš. A pak se stane tohle..." Je vidět, že pokud budou ještě chvíli v podobném tématu pokračovat, rozladí se a a začne si do mysli pouštět zpět svoje starosti. 

"Je opravdu štěstí, že jsi to neudělal a tento den se stal z toho nejhoršího tím nejlepším." Prozradí mu tiše a stočí oči na jeho telefon. Asi chce vidět na displej, kdyby volal doktor. On sám si tím nenápadně zkontroluje čas. Letí moc rychle… 

"Myslím, že nás budou proklínat i ostatní učitelé. Pořád jsem ještě ředitel a tam, kde by se chovali uvolněně, mi budou velmi na očích." Pokrčí rameny. Je s nimi se všemi v dobrém vztahu, ale stejně vidí protažené obličeje hlavně Hyda a Reity. Su si z něj obvykle nic nedělal tak jako tak a Tetsu ho znal z úplně jiné stránky. Inoran ve svém flirtování nepřestane a Yoshikimu se trochu rychleji rozproudí krev v žilách. Začíná zapomínat na to, že jsou v kavárně a mezi lidmi, vypíná prostřední kolem sebe a všechny smysly už má natočené výhradně jeho směrem. V jeho pohledu je cosi dravějšího, ale šel si pro něj prakticky od první chvilky. 

"To klamání ti jde moc hezky, ale začíná mě zajímat ta ukrytá tvář." Skoro si na svém místě poposedá a jestli je od pultu sleduje ta paní, asi se sama bude dost divit, ale na tu už taky zapomněl. Ino se na svém místě předkloní, on pootevře rty a vůbec by mu nevadilo, kdyby to udělal ještě o kousek víc.

"Mám talent, že? Vůbec se za to nestydím, ale to mi vyčítali často… Příliš impulsivní, příliš bez hranic… nebojíš se?" Dráždí ho, když se barva Yoshikiho hlasu stává čím dál podmanivější. Trochu přivře oči, když mu Ino začne tvrdit, že ho neslyšel, ale vstává a on musí úměrně s tím zaklánět hlavu, aby mu z něj neunikl ani jediný pohyb. Snad nejde třeba na záchod? Nebo… cože to říkal o piánu? Yoshiki by teď nezahrál ani ukolébavku do školky. Skladbu okamžitě pozná a býval by to taky nadšeně okomentoval, jenže to už Inoran sedí vedle něho a jeho blízkost na Yoshikiho zaútočí v plné síle. Hrozně mu to sluší a tenhle rádoby plachý svůdný mód taky. Problém je, že se ani nemusí moc snažit, Yoshiki se chytil v podstatě na první pohled. Tak teď už ho slyší? Chtěl mu být prostě blíž? Bez ohledu na možné pohledy okolí? Pousměje se a snaží se nesjíždět očima jeho postavu, ale je to vážně těžké, takto si poručit. Poslouchá každé jeho slůvko a musí nad tím pro sebe zavrtět hlavou. On je neskutečný. Takový skrytý provokatér! Tu svou plachost a dokonalé balení míchá v jeden skvělý koktejl, který Yoshikiho nutí zahazovat zábrany, svlékat sako a vůbec… natáhne se po něm, prsty zaklesne za výstřih jeho košile a prostě si ho tu přitáhne na svoje rty. Tolik k jeho odpovědi. Poznali se ráno… měli řešit vážné věci, skončili u pracovního pohovoru, teď se děje tohle a večer si ho možná vezme.

Jeho polibek je velmi intenzivní, i když se z toho nesnaží udělat nic vášnivě nezřízeného. Inoranovy rty jsou měkké, poddajné a vybízejí k dobývání. Trvá to jen pár vteřin, než ho pustí a odmítá se podívat do kavárny. Už zase má oči jenom pro něj. 

"Já mám za chvíli jednání a ty mi tu provádíš tohle." Zašeptá. 

"Doufám, že je ti jasné, že se budeš muset nechat vyhodit co nejdřív? Potřebuju, abys měl volno trochu dřív, než za měsíc, rád bych tě vzal… do klubu?" +Domů a hned.+ Klesne očima na jeho rty. Strašně moc to chce udělat znovu, ale pak se po kavárně přece jen porozhlédne, všimne si několika očí, zatváří se jako plachost sama, předhodí nohu přes nohu, vezme šálek do prstíků a najednou je z něj největší dáma v okruhu dvaceti mil.