Yoshiki x Inoran - Musím říct, že klameš vzezřením. - část 3.

(Yoshikiho kancelář)

Inoran

Už si tak trochu plánuje, co cestou pro Akiho koupí, aby mu trochu zpříjemnil pobyt v nemocnici. Něco hezkého, aby zase viděl úsměv na jeho tváři. Samotnému se mu usmívat nechce. Jen představa stráveného času v horách. Vždycky miloval přírodu a cestování. Toužil se podívat někam dál, ale copak mohl? Jak by si něco podobného mohl dovolit? Zaplatí dům, zaplatí školu a všechny účty. Pak už má co dělat, aby měl vůbec co jíst. Je toho prostě příliš. Vykročí odevzdaně ke dveřím, když je zastaven. Podívá se na něj první s nechápavým výrazem v očích, ale zarazí se půli kroku a zírá na něj s mírně pootevřenými rty. Taková nabídka...Už zase mu něco v hrudi povolí. Trvá to sotva sekundu, ale on je za podobné chvíle neskutečně šťastný. Připadá si najednou zase o kousek volnější a schopný opravdu všeho. Měl by si to v hlavě přerovnat a odpovědět mu, že to přece nejde. Ne, že by nechtěl ale...nebylo by to...nemorální. Vykašlat se na práci pod záminkou jakési brigády a užívat si s dětmi v horách? To přece jako slušný člověk nemůže udělat. Pak se mu ale začne Yoshi omlouvat a jemu nepřijde, že k tomu má důvod. Právě naopak. Zase další naděje....Udělá krok směrem k němu a krátce mu položí ruku na rameno.

"Není za co se omlouvat." Ano, necítí se úplně nejlíp, když si to nemůže dovolit ale po těch letech, už si na ten pocit snad i zvykl. Vlastně je spíš vděčný každému, kdo se mu snaží pomoct a o to se Yoshiki právě pokusil, i když ho vůbec nezná. Mohl si o něm myslet cokoliv, ale neudělal to. Pomalu vzhlédne k jeho očím a uvědomí si, že se do nich dívá rád. Ani mu nedojde, že opravdu jen kouká a nic neříká. Jak kdyby se vteřina protáhl na půl hodiny, jak se zasekne. Zastavil čas a díky všemu co mu řekl, by byl nejradši, kdyby už se nerozběhl.

"Neměl bych s něčím podobným souhlasit." Začne jako první, aniž by se na něj přestal koukat. Vůbec netuší, že mu prozrazuje zase část sebe samého, která není příliš stavěná dělat něco proti běžnému chodu věcí.

"Nebylo by příliš fér, vykašlat se na práci pod záminkou něčeho takového." Pokračuje dál a pak mu dojde, že ruku z jeho ramene pořád nestáhl. Hned to udělá a zaboří obě do kapes. Teď už zase klopí pohled, ale je vidět, že nad tím opravdu přemýšlí, jak přešlápne z jedné nohy na druhou. Ta krabička mu bude dneska prostě málo, jak si má zase chuť zapálit. Jenže pak se v něm ozve něco, co už dlouho nezažil. Ten kluk, muž, kterým kdysi býval, a který si občas nedopustil udělat něco, co se příliš nesluší. Prostě si jednoduše zablbnout. Teď by to mohlo být takové dospělejší blbnutí a navíc...Vymění svou vlastní morálku za čas strávený se svým vlastním synem. Pomalu vzhlédne a v očích se mu zvláštně blýskne, když mu koutky jemně povyskočí. Najednou vypadá o pár let mladší a mnohem méně unavenější. Jak kdyby příslib něčeho takové stačil. Ono to tak je, nikdy nepotřeboval příliš, byl prostě skromný.

"Mám několik kurzů první pomoci a řidičák i na náklaďák." Kurzy kvůli Akimu, aby mu byl schopný pomoct. Prostě to musel udělat, když skončil poprvé v nemocnici. A ty papíry...Není to dlouho, kdy po nocích jezdil a rozvážel zásoby. Firma mu zaplatila papíry, když se jim na pár let upsal, ale to už je taky nějaká doba.

"Třeba by se něco z toho mohlo hodit." Dodá tiše, než ho něco napadne.

"V mytí nádobí jsem taky dobrý." Teď už opravdu vtipkuje. Snad to Yoshikimu nepřijde spíš trapné, nikdy si nepřipadal bůh ví jak vtipný. Pak přejde na vážnější notu, když se mu vděčně ukloní.

"Cítím se trochu provinile, když za mě řešíte problémy a dáváte mi podobné možnosti. Z druhé strany netuším, jak bych vám měl poděkovat." Cítí se zvláštně, dojatě a zároveň ta šťastný, že by to třeba bylo možné.

Yoshiki

Inoran se pohne směrem k němu a dotkne se dlaní jeho ramene. Yoshiki na ni krátce stočí oči, než se podívá do jeho tváře. Vlastně by si někde na ulici netipl, že má tak velkého syna, jak moc dobře Inoran vypadá. Má takové chlapecké rysy, plaché oči, milý úsměv… 

"Hai, já vím." Řekne spěšně, když mu začne vysvětlovat, že by neměl souhlasit. +I když moje povolání striktní řád vyžaduje, nejsem z těch, co by nějaký dodržovali. Je to paradox?+ Zeptá se ho v duchu. Občas je stejný delikvent jako všichni ti kluci tady. 

"Kdo se to dozví?" Vypadne z něj spontánně s jemným pokrčením ramen, ale musí nasadit všechno sebeovládání, aby se neusmál, když si oba povšimnou té pozapomenuté dlaně. Existovala šance, že by se Inoran mohl ohlédnout i za mužem nebo tohle gesto znamenalo něco úplně jiného? Měl přece ženu a vypadalo to, že ji opravdu miloval. Zamyšleně ho po očku pozoruje, když tam tak stojí a dlouho nemluví. Mohl by o tom doopravdy přemýšlet? A pak se dozví, že ano. Ten raráškovský výraz věstí jen samé dobré věci. V první chvíli vypadá jako by nerozuměl jazyku, kterým Inoran mluví, ale hned na to se začne usmívat úplně stejně jako on. Tak kurz první pomoci a řidičák na náklaďák? To nevypadá, že by s nimi plánoval jenom pár dní v přírodě. 

"Mám vám nachystat novou pracovní smlouvu, pane?" Zaboří dlaně do kapes i on sám a v očích mu jiskří. Ještě pořád neví, kde vykřeše nové pracovní místo, ale než podá Inoran výpověď, potrvá to stejně minimálně do konce měsíce. Hodně by se divil, kdyby ho pustili na dohodu hned. Už vidí všechny ty překvapené pohledy, až půjde za svým učitelským sborem a představí jim nového zaměstnance školy. Na to mytí nádobí se doopravdy rozesměje, vytáhne z kapsy kalhot svou pravici a podá mu ji na pomyslné stvrzení jejich smlouvy. 

"Ne prosím, žádné úklony." Řekne měkce poté, co to Inoran udělá. 

"A pokud jde o mě, mimo oči studentů si můžeme tykat." Znovu mu podá svou pravici na znamení, že to myslí vážně. 

"Vlastně asi rozumím tvým…můžu říkat tvým? Pocitům… Jsme vychovaní tak, abychom se o sebe postarali sami i za cenu, že se zničíme, ale podle mě není nic špatného na tom využít vhodnou příležitost. Proč být někde, kde nejsi šťastný, když můžeš dělat v horách na čerstvém vzduchu…?" Říká to napůl v žertu, ale vlastně je to celé pravda. 

"Teď je to na tobě. Vyřídit tu nástup je možné prakticky ihned. Takže se ti nestane, že bys měl neplacené dny v měsíci. Můžeme se pobavit o platu i datu nástupu, až se na to budeš cítit." Pokrčí nenuceně rameny. 

"Kdybych nevěděl, že se sem nedá dostat jinak, než autem, nabídl bych ti něco ostřejšího." Pousměje se. Tady policie nehlídala, takže si tu dávali skleničku v jednom kuse. Pokud řídili ve svém volnu a sami. Srazit mohli tak možná srnku a sklenka nehla s nikým z nich. Bylo mu ale jasné, že Inoran se bude chtít co nejrychleji vrátit za Akim. 

"Pošlu ti mailem informace o tom výletu, především datum." Spokojeně se usmívá. Teď by se měl rozloučit a věnovat se dalším svým povinnostem, ale vůbec se mu to nechce udělat. Nejraději by odtud zmizel alespoň na společnou snídani.

Inoran

Cítí se najednou podivně dobře. Jak kdyby nebyli žádné starosti, i když na Akiho myslí v jednom kuse. Najednou, jak kdyby se začalo všechno v dobré obracet. Když sem jel, nepředstavil by si, jak tohle setkání dopadne. Asi je mu to i vidět na očích, když se dívá Yoshikimu do tváře. +Pracovní smlouvu?+ Zopakuje po něm v duchu. Tohle bral první jako žert, myslel opravdu, že jde jen o ten výlet v horách. Tohle zní ale úplně jinak. Přebírá si to pořád dokola, jak kdyby už nedokázal myslet na nic jiného. Vážně by tu mohl pracovat, být Akimu blízko a zároveň vědět, že v těch nejlepších rukou? Není tohle náhodou sen? Koutky mu povyskočí ještě kousek výš a  konečně se pomalu narovná ze své poklony. Nechce říkat nic, dokud se aspoň nenápadně neštípne. Co když třeba jen usnul ve stoje a něco se mu opravdu zdálo? Yoshikiho výraz ale vypovídá o něčem jiném.

"Já si vážně nejsem jistý, jestli vám budu něco platný." Odtuší jako první, ale vzápětí mu Yoshi nabídne tykání. Je to normální přístup nebo si opravdu tak padli do noty? Nebo je to tím co se stalo? Rozhodně je to příjemné a líbí se mu jejich společné chvilky čím dál víc.  Je možné, že mu opravdu přeskočilo. Už dlouho v sobě takovým způsobem netápal. Bez přemýšlení však nabízenou dlaň přijme.

"Bylo by mi potěšením tady pracovat. Myslím, že bych se zde cítil mnohem líp, než v kanceláři." Nadhodí, aby bylo jasné, že nabídku rozhodně neodmítá.

"Pochopím ale, když své rozhodnutí přehodnotíš. Nemám žádnou speciální kvalifikaci. Ve firmě, kde pracuju, se starám o dodávky materiálu, kontrolu zásob a podobné věci. Nic zajímavé, ani užitečného." Jistě, vyzná se ve fakturách a zvládne zařídit, aby firma produkovala a vše bylo připraveno ve správný čas. Bude to ale stačit?

"Myslím, že budu muset minimálně měsíc ještě zůstat, když dám výpověď. Sjednal jsem si kratší dobu, než tři měsíce. Pořád jsem doufal, že najdu lepší místo." Otevře se mu zase o kousek víc.

"Z druhé strany mě možná vyhodí, když jim řeknu, že chci delší volno kvůli Akimu." Zasměje se krátce a jeho výraz je o něco hravější, než před chvílí. Nenapadlo by ho, že to je v dnešní den vůbec možné.

"Myslím, že dneska by mi panák jen pomohl, ale musím se vrátit za Akim. Nechci, aby tam by dlouho sám, kdyby se náhodou probral. Doktor mi sice slíbil, že mi zavolá..." Nedořekne. Samozřejmě si uvědomuje, že nemá na starosti jen jeho syna, proto by raději byl zpátky.

"Leda bys tam poslal stážistu." Prohodí další vtip a zatváří se omluvně, než mírně rozhodí rukama do strany.

"Gomen, já mám asi vážně mnohem lepší náladu, když tak pitomě vtipkuju." Protočí sám nad sebou očima. Přikývne na ten email a nejistě přešlápne. Měl by už jít, strávil tu tolik času a Yoshi má jistě svých starostí a povinností dost. Pořád ale není schopný udělat ten krok. +Co se to s tebou děje?+ Zeptá se sám sebe a pak se na něj usměje a vykročí ke dveřím.

"Ještě jednou díky za všechno. Ozvu se, jak se Aki probere a jakmile zjistím, co a jak v práci." Prohodí, aby ho ujistil, že to opravdu myslel vážně. U dveří se ale zarazí a několikrát se kousne do spodního rtu. Mohl by...? Nebo radši ne.

"Yoshi-san." Osloví jej, aniž by se v první chvíli otočil a pak na něj koukne přes rameno.

"Kdybys měl náhodou cestu do města, rád bych tě vzal alespoň na snídani, kafe, cokoliv. Není to moc  za to všechno ale...rád bych pro tebe aspoň něco udělal." Zůstane stát mezi otevřenými dveřmi, než se podívá ven a zase zpátky na něj.

"Nechci tě zdržovat od práce..." Odmlčí se na chvíli, když se podívá na jeho stůl a pak se mu v hnědých očích zablýskne.

"No možná, že opravdu chci. Pokud budeš souhlasit." Uculí se a odstoupí ze dveří, které drží nataženou levou rukou a kývne hlavou ven s otázkou jasně vepsanou v pohledu.

Yoshiki

Inoran přijme tykání a nakonec i pracovní pozici. Tohle byl opravdu zvláštní den, ještě ráno očekával, že ho bude tahat po soudech a o pár hodin později pro něj pracuje. Nebylo to poprvé, co se Yoshikimu jeho nevšední povaha vyplatila. Kdo nic neriskuje, nic nemá. Když ale Inoran rozvede, co dělá za práci momentálně, svitne mu v mysli kolonka, kde tu pozici získat. Měli hospodářku, ale pro celý školní komplex. Možná by ji mohl posunout ke stravování a technické správě a Inoranovi přenechat trochu delikátnější záležitosti jako objednávky konkrétního materiálu, učebních pomůcek a celkovou kalkulaci rozpočtu školy? Takový malý ekonomický úsek? Hodně z těch věcí dělal osobně, něco dělala sekretářka, něco hospodářka… takhle by se práce přerozdělila, jemu by se trochu uvolnily ruce… 

"Vím, že jsi právě říkal, že by ses chtěl zbavit kanceláře, ale něco mě napadlo. Kromě toho tady máme předměty, kde se občas hodí druhé ruce, takže bys mohl pracovat pod dozorem někoho kvalifikovaného. Třeba právě tělocvik nebo jazyky… Mluvíš nějakým?" Zajímá se, sáhne po papíru a peru a už si svoje nápady zapisuje, aby mu později nic nevypadlo z hlavy. Trochu protáhne obličej, když mu Inoran potvrdí ten měsíc. Nejraději by ho tu měl hned a není to úplně kvůli pracovním důvodům, ale pak se znovu pousměje. 

"Tak to by ses měl hodně snažit, aby to udělali. Možná si říct tak o měsíční dovolenou?" Zlobivě se mu blýskne v očích. Inoranův vtip ho upřímně zaskočí, i když se mu hned na to znovu blýskne v pohledu. Inoran nutně potřebuje povzbudit a odreagovat a kdyby tam byl Aoi, taky by jim zavolal, kdyby se něco dělo. Neměl by pak ale Aki otci za zlé, že si někde chodil, zatímco za sebe poslal někoho jiného? Zavrtí hlavou na znamení, že to je v pořádku a hloupý vtip to nebyl. Jen se v něm pere to, co by se mělo a co by chtěl on sám. Ino to rozsekne za něho, když se se slovy díků vydá ke dveřím a Yoshikimu se v očích odrazí jisté chápající zklamání. 

"Sayonara, Inoran-san." Řekne jenom, ale nespouští oči z jeho zad a jako by ho jeho pohled dokázal zastavit. Ozve se jeho jméno a všechno v něm se zatřese očekáváním. A pak ho Inoran sám pozve na tu snídani, nad kterou před chvílí přemýšlel. Málem by nad tím protočil očima a začal se smát, jak mu dneska všechno nebezpečně vychází, ale ovládne svůj výraz, aby vypadal stále stejně. Nemá volno. Právě mu začal pracovní den a ne jednoduchý. Má tady hodně co řešit, po té noci a musí mluvit se všemi, s jedním po druhém. Zhluboka se nadechne, také se podívá na svůj plný stůl, horečně uvažuje, co s tím a pak prostě přikývne. 

"Nemám moc času, který ti teď dopoledne můžu věnovat, ale ještě jsem nesnídal. Hodinka mě snad nepoloží." Usměje se a sáhne po klíčcích od auta. Nejspíš ho Ino nebude vozit sem a tam, bude se vracet sám. 

"Můžeme snídat klidně v kavárně v nemocnici, aby to byl jen kousek, kdyby něco." Navrhuje po cestě k němu, než ho nechá projít prvního a zamkne za nimi. Vážně moc potlačuje nutkání dotknout se dlaní jeho beder.

Inoran

Sleduje, jak Yoshi přemýšlí a je jasné, že ho tím hodně zdrží. Tak nějak si nepřipouští, že by s ním opravdu jel. Bylo to do něj moc troufalé nebo ne? Stojí Yoshiki o něco takového nebo už překročil hranici, kterou mu tím týkáním trochu povolil. Vypadá, že si není úplně jistý, jestli to byl dobrý nápad. Nakonec však přijde souhlas a Ino se zase neubrání pousmání.

"Jsem rád i za hodinku." Vypadne z něj úplně spontánně a hned mu dojde, co řekl a jak to vyznělo. Mohl si to tak přebrat? A chtěl to vůbec říct takovým způsobem? Dneska se z těch otázek nevyhrabe. Projde první, aby Yoshi mohl zamknout kancelář a vydá se společně s ním na parkoviště. Ještě mu na pár věcí neodpověděl, ale rozhodně chtěl, jen to prostě nestihl.

"No vlastně jsem se musel naučit anglicky. Ne všichni dodavatelé byli z Japonska, tak to byla nutnost. Myslím, že bych se dost dobře domluvil." Prozradí na sebe zase o kousíček víc a trochu se rozhlíží kolem, jak kdyby v té škole už několikrát nebyl. Teď ji ale vidí v úplně jiném světle. Své budoucí místo. Může nad tím už tak uvažovat? A vážně by byl schopný říct, že si prodlouží volno, aby ho vyhodili? To je úplně proti jeho zásadám. Skloní tvář k zemi a koutky se mu znovu vyhoupnou nahoru. Po tom, co se v noci stalo, se dneska usmívá podezřele často.

"Hm, to asi nedostanu ocenění zaměstnance měsíce." Vyplyne mu ze rtů s tichým zasmáním. +Jak kdybys ho někdy dostal.+ Proběhne mu hlavou s nádechem ironie. To dostávali jen ti s protekcí a to on nikdy nebyl. Když chtějí projít dalšími dveřmi, bez váhání mu je otevře a nechá ho projít jako prvního, než se dostanou až k autům.

"Dobře, pojedeme k nemocnici." Odsouhlasí mu jeho nápad, který v duchu upřímně ocení. Je rád, že bude kousek, ale nemá v plánu ho brát do nemocniční kavárny. To by si prostě nemohl dovolit. Ví o mnohem lepším místě.

"Kdybych dlouho nejel, tak se po cestě rozsypalo." Kývne hlavou směrem k autu s mírným povzdechem a protočí nad ním očima v sloup. Rozhodně už má nejlepší roky za sebou a proti Yoshikiho autu...No, rozsype se, jak nastartuje, už jenom proto, aby ho trochu víc shodilo. Ne, nikdy se nesmířil s tím, jak žijí, jen neměl štěstí, aby to změnil. Prostě mu nebylo přáno. Cesta trvá poměrně dlouho ale s tím, jak se cítí, si ji vyloženě užívá. Ne tak, jak když jel za ředitelem. U toho si spokojeně pobrukuje a vůbec mu nedochází, jak moc je rád, že s ním na tu kávu jde. Prostě se chová úplně přirozeně a je spokojený, jak už dlouho ne. Nakonec přece jen odstaví auto na parkovišti. Yoshiki tam samozřejmě už je.

"Gomen, víc z toho nevymáčknu." Pokrčí rameny s omluvným úsměvem.

"Půjdeme?" Pobídne ho měkce a ne, nevykročí k nemocnici ale opačným směrem po ulici. Počká až s ním Yoshi srovnat krok.

"Nemocniční kavárna mi nepřišla úplně nejlepší." Oznámí mu své rozhodnutí a pak se zastaví u jedné malé kavárny.

"Mám to tu raději." Přizná se, protože v nemocnici strávil spoustu času. A navíc, kafe v nemocnici, má ho už plné zuby.

"Prosím." Otevře mu dveře a vpustí ho dovnitř jako prvního s letmým dotekem na bedrech. Kolem zní hudba z piana stojícího opodál. Hraje tu syn majitelů, to už dávno ví. Je to malé, útulné, takové domácí prostředí. Celý interiér je ale dotažený do nejmenšího detailu a všude je čisto. Mají tu kolem stolků malá křesílka a u těch blíž stěn i gauče pro dva.

"Navíc tu mají mnohem lepší kávu, než v nemocnici a že jsem jí už vypil." Zavtipkuje znovu a ukáže mu na jeden ze stolů v zadní části. Je u něj i menší knihovna, tam sedával vždycky nejčastěji. Počká si, až se Yoshi usadí a sám zabere jedno místo, než mu podá nápojový lístek. Starší paní, která tu obsluhuje už je u nich a její oči se stočí na Yoshikiho, kterého zdvořile pozdraví a pak i na Inorana s úsměvem.

"Jako obvykle?" Zeptá se jej a je vidět, že se dobře znají.

"Ah ne, dneska ne, dneska si dopřeju něco lepšího." Ujistí jí bez váhání.

"Hm, takže čokoládové cappucino?" Zeptá se ho žena s nádechem pobavení.

"Jak to jen víte?" Zasměje se Ino, ale přikývne.

"Dneska vypadáte vyloženě spokojeně." Je vidět, že to ráda vidí a v tu chvíli se Ino trochu zarazí. Neměl by přece vypadat spokojeně, když je Aki v nemocnici.

"Arigato." Poděkuje i tak a oba se podívají na Yoshiho.

"I zákusky tu mají skvělé." Pobídne ho Ino, aby si dopřál, co jen bude chtít.

"Mimochodem." Stočí oči na ženu, která se nepřestává usmívat.

"Myslím, že jsem sehnal ty police, o kterých jsme se bavili minule. Dovezu vám je o víkendu?" Pozvedne obočí.

"To by bylo skvělé." Ukloní se Hanako.

"Na kolik nás..." Očividně chce mluvit o ceně.

"Nic. Sehnal jsem je u známých." Přeruší ji okamžitě Inoran a usměje se upřímně.

Yoshiki

Rozhodně nepřeslechl to Inoranovo Jsem rád i za hodinku. Opravdu? Dává mu to trochu jisté naděje, i když by se mohl velmi mýlit. Možná jde stále jenom o menší rozptýlení od všech těch starostí. Inoran asi příliš času na přátele neměl. Vyjde společně s ním na parkoviště. 

"To zní dobře. Plánuju svého učitele na jazyky zaměstnat trochu víc a v jiném směru, tak by se toho dalo taky využít." Říká mu zrovna, než se musí každý vydat ke svému autu. Na chvíli se zastaví a krátce se zasměje. 

"Ne, to asi ne, ale třeba se ti to povede tady." Trochu zvážní, když se mu zadívá do očí o něco déle, než by nejspíš bylo vhodné. Pak se ale trochu zmateně rozhlédne a pohled mu padne na auto, kterým Inoran přijel. V tu chvíli by se snad i začervenal a je to poprvé, co se cítí trapně kvůli tomu svému. Jeden by řekl, že to s dva roky starým Mercedesem nejde, ale i tak se trochu ošije, když přikývne a vykročí k němu. Nechce, aby se kvůli němu Inoran cítil nějak trapně. Raději se bez ohlížení usadí za volant a vyjede z areálu jako první, aby neměl pocit, že na něj hledí ze své kabiny a celou cestu počítá upadlé šroubky a matičky. V Naganu nechají auta na nemocničním parkovišti, kde budou hlídaná a sejdou se před závorou. 

"To nic." Řekne mu měkce hned, jakmile se mu Inoran omluví, že mu cesta trvala o trochu déle. 

"V těchlech nových autech si jeden vůbec neuvědomuje, že už dávno překračuje rychlost. Divím se, že nejsem samá pokuta." Zkouší to nějak taktně zamluvit a je překvapený, když ho Ino vede někam úplně jinam. Je to příjemný nápad. Okna nemocnice mají stále na dohled, Inoran tam bude hned, kdyby něco a při tom kolem sebe nebudou mít to neútulné prostředí. Zvědavě se rozhlíží po interiéru, ale většinu mozkové kapacity má u jeho ruky na svých bedrech. Tohle muži běžně nedělali a Inoran tím jen podpoří jeho fantazie o jistých možnostech. Přesto se tváří jako by si toho ani nevšiml pro případ, že by se velmi mýlil a nechá se jím odvést k jeho oblíbenému stolku. 

"Tady jsem nikdy nebyl, je to milé." Ohodnotí rodinný vzhled podniku a zaujme ho piáno. 

"Taky trochu hraju." Poukáže na něj, když si sedá. V tom bílém obleku tu proti některým hostům působí trochu divně, možná moc snobsky. Přesto si elegantně přehodí nohu přes nohu a položí na ni dlaně. Musí se znovu rozesmát jeho poznámce o kávě v nemocnici a zatváří se trochu lítostivě. Je mu jasné, že u toho automatu musel mít snad stan, když se děly všechny ty hrozné věci a je mu to upřímně líto, ale bylo na čase, aby tyto chmury konečně zahnal a začal žít trochu lépe. Naděje je důležitá věc. S díky si sáhne pro lístek s letmým dotekem prstů na těch jeho, ale jeho oči už si podržet nestihne, protože je u nich ta paní. Pozdraví se s ní také a skloní oči k nabídce. Na kávu tu byli vážně specialisté. Potřebuje něco trochu silnějšího, aby se nastartoval, to mléko obvykle moc nemusí. Objedná si jednoduché ristreto a zákusek se slaným karamelem a se zájmem sleduje konverzaci mezi tou ženou a Inoranem. Je vidět, že se celkem dobře znají a že je tu Inoran dost nápomocný, což o něm mnohé vypovídá. Obzvlášť, když by se mu peníze hodily. Nakonec upře oči na pianistu a chvíli poslouchá, než je jim všechno doneseno na stůl a oni osamí. Přenese pohled na svou společnost a ještě chvíli nechá kávu kávou. 

"Jsi na čokoládu?" Použije trochu jiný tón hlasu, než by asi měl a možná se mohl zeptat na tisíc jiných věcí, ale… Teď už pohled neskloní.

Inoran

Hanako se jen vřele pousměje a ukloní se Inoranovi. Za ty roky už ví, že zkoušet mu vnutit peníze je zbytečné. Udělá to jinak, to už si rozmyslela, když ji odmítl. Povídali si společně hodiny a hodiny, ty které tu před několika lety proseděl. Od té doby se sem Ino vždycky zastaví, když má cestu kolem. Hlavně v pondělní rána, kdy musel pravidelně na jinou pobočku firmy na druhé straně města. Pak už jí nechá odejít a podívá se na Yoshiho.

"Klidně můžeš něco zahrát, stačí jen říct. Tady si může zahrát kdokoliv, kdo má chuť." Pobídne ho a nevědomky se trochu předkloní. Je vidět, že by ho slyšel hrát hrozně rád. Vždycky měl slabost pro hudbu, připadalo mu, že u ní může vypnout. Alespoň na chvíli. Každá vteřina se počítá, no ne? Při Yoshiho otázce se zatváří trochu přistiženě. Proč si pod tím představil úplně jiné věci, než příchuť kávy? Na chvíli se nehlídá a zatváří se skoro rozpačitě, jak kdyby mu mohl vidět do hlavy. Snad ne, to by se asi hanbou propadl. Najednou si začíná ve svém nitru uvědomovat, jak moc příjemně by se mohl v něčí společnosti cítit. Nechodil ven s přáteli, nevyhledával větší společnost. Neměl na to čas a upřímně nesnášel soucitné pohledy, když se někdo dozvěděl, jak žijí a co mají za sebou. V Yoshikiho přítomnosti, ale nic podobného nezažívá, i když mu řekl opravdu hodně na to, že se pořádně neznají. Odhodlá se, pohlédnout mu do očí a projede jím zvláštní vlna dost nezvyklých pocitů, když na něj upřeně kouká. Jak kdyby mu mohl vidět do žaludku.+Kdo tady zatopil?+ Proběhne mu hlavou pitomě a začíná tu na něj být hrozné horko. Ano, po otázce na čokoládu a po jednom pohledu. 

"Uhm, přiznávám se, že jo." Přikývne nakonec.

"Je to takové..." Odmlčí se chvilku, když se zapře lokty o stůl a promne si bradu. Hledá ta správná slova.

"Oslazení života, které je občas potřeba. Občas trochu zhřešit." Usměje se široce a vzápětí mu dojde, jak to vyznít mohlo a taky si uvědomí, že se mu do očí dívat nepřestal. Jak kdyby ho záhadným způsobem přitahovaly.

"Neříkej mi, že to občas taky neuděláš?" Vrátí mu otázku a zarazí se podruhé.

"Myslím to sladké." Málem sám nad sebou protočil očima.

"Asi moc volna nemáš, hm?" Vypadne z něj další otázka, aby zamaskoval své nejisté blábolení před chvílí.+Nemá a proč se ptáš? Chceš ho pozvat na večeři?+ Ptá se jeho podvědomí pobaveně a k tomu dodává něco o nudlích.

"Vést takovou školu musí být náročné. Máš vůbec nějaký volný čas?" Zeptá se ho podruhé s mírně pozvednutým obočím a očividně ho to zajímá. Nadechne se, aby se ho ještě na pár věcí zeptal, ale to hned polkne, když se objeví jejich objednávka. Teď mu to čokoládové cappuccino připadá skoro nepatřičné. Jen co si vzpomene, na co před chvílí pomyslel.

"Já se snad začnu stydět objednávat si něco takového." Zamumlá si a několik sekund mu vážně nedojde, že to řekl nahlas, když si uvědomí, že na něj nutně musí zírat oba dva. I Hanako, která se chtěla starostlivě přeptat, jestli nebudou chtít ještě něco.

"Ne, ne, Arigato, pro mě to bude zatím všechno." Ujistí ji spěšně a s polknutím se dívá zarputile do svého hrnku a prohlíží si každý detail mléčné pěny. Nakonec se přece jen odhodlá vzhlédnout.

"Kde jsme to..." Snaží se vrátit k předchozímu tématu.

"Hm, koníčky úspěšného ředitele, už vím." Snaží se o svůj typický úsměv, ale je trochu nervóznější. Co si o něm proboha pomyslí?

"Mám tušení, že na piano budeš hrát dobře víc, než jen trochu." Poukáže na něj lžičkou, kterou zatím ještě nepoužil.

"Je to všechno nebo je toho víc? Poezie, divadlo, umění?" Začne svou vlastní hru na tipovanou a už zase se přestává hlídat a pouští na světlo trochu bezprostřednější já, které je dneska jak utržené ze řetězu. Měl by ho zase zapnout kruci, vždyť je to možná jeho budoucí šéf! +Pozdě, Ino, pozdě.+