Yoshiki x Inoran x Aoi - Musím říct, že klameš vzezřením. - část 2.

( Yoshikiho kancelář)

Inoran

Chtěl se po chvíli narovnat a snažit obrnit se všem myšlenkám, které jej přepadly. Je toho na něj prostě příliš a už to nejspíš nezvládá. Držel se tolik let a tohle, jak kdyby to byla ta poslední kapka. Prostě to na něj dolehlo plnou silou. Bylo toho tolik, co musel dnes a denně řešit a k tomu nekončící starost o Akiho, pro kterého by udělal cokoliv na světě a stejně to bylo málo. Sám se tomu snaží přijít na kloub, ale řešení prostě nepřichází. Neví, co se tu dělo a možná je pravda, že si toho dost přinesl už z domu. Jak jen se mu dostat do hlavy a celé to rozluštit? Trochu sebou trhne, když ucítí dotek na svém rameni. Překvapeně vytáhne tvář z dlaní a podívá se nahoru na Yoskiho, v očích provinění, když ho takto vidí, stejně jako vděk. To, co se stane vzápětí, by ho nenapadlo. Přesto všechno se nechá skoro bezvládně přitáhnout do objetí a nechá víčka klesnout s dlouhým, trochu úlevným výdechem. Jak kdyby z něj část starostí spadla a osvobodila jeho mysl. Cítí se o trochu silnější a později si uvědomí, jak moc mu voní Yoshikiho parfém. I ten omámí jeho smysly, což teď potřebuje úplně nejvíc. Dokonce natolik, že neubrání svým koutkům mírně se zvednout. Nadechuje se, když se musí trochu odtáhnout, aby mu poděkoval. Jenže pak přijde vysvětlení. Takže se nesplet a Aki opravdu řekl jméno, které zná. Ale co s tím má společného zrovna stážista? Inoran nevěděl nic o Akiho orientaci, takže si podobný důvod prostě nedokáže domyslet.

"Opravdu?" Zeptá se trochu pitomě, možná to je taky trochu tím, že ještě nepovolil ten pocit z Yoshikiho náruče. Měl by to rychle pustit z hlavy, ale ono to nejde tak snadno. Zastydí se za své vlastní rozpoložení a raději na chvíli odvrátí tvář, jak kdyby to na něm mohl ředitel poznat. A pak se prudce ohlédne, když ho zavolá do ředitelny. Co mu proboha řekne? Na co se ho má ptát? Pozdraví a vybalí na něj, co provedl s jeho synem, že byl tak spokojený a pak zase ne? Ne, neměl by dávat vinu někomu jinému, jen sám sobě. To on je ten, kdo to nezvládl. Potlačuje nutkání sáhnout po další cigaretě a snaží se na Yoshikiho ani nepodívat. Třeba by si všiml, jak je nervózní. A...není to úplně z toho setkání, které ho čeká. +Co se to se mnu děje?+ Zeptá se sám sebe v duchu. Ještě chvíli si v hlavě převrací všechno a zarytě mlčí, než se dveře opravdu otevřou. Pozná ho, už ho viděl, když s Akim přijeli. Sympatický kluk. Neujde mu jeho pozdrav, který zní hodně nervózně. Z čeho je nervózní, z něj nebo z ředitele? Bez váhání vstane, jak mu napovídá jeho vychování a přejde k němu, aby se představil a podal mu ruku.

"Omlouvám se za vyrušení, jen bych se vás na pár věcí chtěl zeptat." Oznámí Aoimu a zkoumavě si ho prohlíží. Ne, vůbec ho nenapadá, co by zrovna Akimu mohl někdo jako Aoi udělat. Ohlédne se na Yoshikiho, jak kdyby čekal souhlas, ale nakonec mluví dál.

"V první řadě bych vám chtěl poděkovat za to, že jste ho na tu stěnu vzal. Nikdy bych si nepomyslel, že Aki vyleze výš, než na žebřík. Byl opravdu nadšený." Usměje se na něj, i když trochu smutně a vloží ruce do kapes. Teď už nezvládne oddálit svůj zlozvyk a opravdu si připálí s omluvným výrazem za svá záda.

"Jen mě trápí jedna otázka a ředitel byl tak laskav, že mi pomohl, abych  ji mohl položit. Dneska nad ránem se Aki na chvíli probral a vyslovil vaše jméno. Nebyl jsem si jistý, že neblouzní, ale pak se potvrdilo, že opravdu někdo takový existuje. Asi jste na něj udělal dojem. A já bych hrozně rád přišel na to, proč si tak ublížil. Co ho k tomu vedlo. Možná mi pomůžete."  Sdělí mu upřímně s jistu nadějí v očích. Byl by ochotný Aoiho sbalit pod paži a odtáhnout do nemocnice, kdyby věděl, že to Akimu pomůže.

"On sám mi jistě nic neřekne, tak to bylo i naposledy a já už opravdu nevím, jak dál..." Nadechne se, aby ještě něco řekl, ale nedostává se mu slov, jen už je zase na pokraji.

"Dejte mi chvilku." Poprosí je oba, když se otočí a na chvíli přejde k oknu, aby se znovu obrnil.

Yoshiki, Aoi

Yoshiki si teprve při čekání na Aoiho uvědomí, že byl zase jednou hrr ve všech směrech. Objímat cizí dospělé muže, to Inoran vůbec nemusel přijmout dobře, ale naštěstí viděl jeho jemný úsměv a mohl si v duchu oddechnout, že jeho intuice byla správná. Inoran však značně znervózněl, když si dal zavolat Aoiho a stejně jako s Miyavim nemusel stát ani o jeho přítomnost, jenže Yoshiki měl dojem, že je jen malý krůček od toho, aby celé záhadě přišli na kloub. Někdo musel být ten odvážný. Když se Aoi objeví v ředitelně, vypadá, že jde rovnou na popravu a Yoshiki si dovede dobře domyslet proč. Navíc aura ředitelny působila vždycky pro všechny hrozivě. Viděli se jenom, když ho přijímal, od té doby neměl prostor mluvit s ním o jeho pobytu tady a teď všechny ty incidenty. V jeho prospěch ale mluvilo Hydovo a Tetsuyovo hodnocení a k tomu fakt, že dovedl vyvést studenta ven, postarat se o něj a zase ho v pořádku přivézt i když šlo o někoho tak křehkého jako je Aki a jeho strach z výšek. 

"Dobrý den, Aoi-san." Odpoví i on na jeho pozdrav a Aoiho pohled na Inorana mu samozřejmě neunikne. Tady se něco děje a Aoi ví co. Jinak by na Akiho otce pohlížel jako na kohokoliv jiného. 

Když Inoran pronese, že se chce Aoiho na něco vyptávat, Aoi zbledne ještě víc. Znovu přeskočí pohledem mezi jím a ředitelem, ale nakonec jenom přikývne a spojí dlaně před sebou. Nedovede potlačit žmoulání dlouhých rukávů mezi prsty. Samozřejmě mu oplatí představení se a podání ruky, ale cítí dobře ten pátravý pohled a najednou nechápe, co ho to v noci popadlo, chtít za ním jezdit a všechno mu říkat. I on se ještě jednou podívá na ředitele, který mlčí, než přesune všechnu pozornost na Inorana. Slova o poděkování ho trochu rozhodí. 

"Stěnu?" Vypadne z něj nechápavě jako by měl IQ devadesát a ne vysokou školu. Proč teď mluví o stěně, když Aoi čekal všechno, co se týkalo včerejší noci? Yoshiki se pro sebe pousměje. On poděkování taky nečekal. Legrační, jak byli všichni připraveni na nejhorší. Nicméně mlčí a jen se dál opírá zadkem o desku svého pracovního stolu a poslouchá je zpovzdálí. 

"Žebřík je docela vysoko, hodně lidí se na něj bojí." Vypadne z něj jako druhé a hned stiskne víčka pevně k sobě. +Ty jsi idiot. Takhle mu do oka nepadneš. Nikdy ho neopravuj!+ Vynadá hned sám sobě, ale přiměje se na něj zase podívat. Klesne očima na cigaretu, která se objeví v Inoranově ruce. Tu by teď taky potřeboval, ale před ředitelem si to nedovolí. 

"Udělal jsem to rád." Pípne. Jakmile se ale dozví, že se dnes Aki probral, neuhlídá svůj výraz a to druhé úplně přeslechne. Vypadal asi jako sluneční paprsek, který prorazil stoletou tmu, ale hned mu to došlo a nasadil zpět svůj opatrně vystrašený pohled. Polkne. 

"Moje jméno?" Zopakuje znovu a mentální retardace se opakuje. +Aki-chan…+ Vydechne v duchu zamilovaně. Myslel na něj ze všech lidí na světě nejvíc? 

"Mu..." +...sím za ním… Mlč!+ Když Inoran pronese, že na Akiho udělal dojem, okamžitě zrudne. Chvíli těká pohledem po podlaze, než oči zase opatrně zvedne k těm Inoranovým. Aki mu nikdy nic neříkal? Takže by taky neměl. Rozhodně nechce zradit Akiho důvěru a jednat za jeho zády. Najednou mu rozum říká, ať všechno vysvětlí, když vidí trápení jeho otce a srdce velí přesný opak. Vnitřně to s ním trhne, když se Inoran zoufale odvrátí, je mu ho neskutečně líto. Pak sebou škubne podruhé, když si všimne Yoshikiho pátravého pohledu. 

"Aoi-san, pozoruji vás dobře celou dobu a myslím si, že vy víte, o co tu běží. Že je to tak?" Zkusí ho dostat svou autoritou. Na hodné kluky to platilo. Podle Aoiho výrazu se jen utvrdí v tom, že má pravdu. Aoi se nadechne a odhodlá se prozradit alespoň malý kousíček. 

"V tu noc, kdy kluci utekli..." Rychle se podívá na Inorana, protože neví, jestli to směl před ním prozradit. 

"Za mnou Aki přišel na chodbu, protože měl zlé sny. Občas to dělával. Říkal je mě nebo Miyavimu. My si myslíme, že..." Právě prozradil i Hyda… +Kruci...+ 

"My si myslíme, že když se dozvěděl, co se stalo, dal si to za vinu a bál se, že mě zklamal." Zapíchne oči do podlahy. O jejich vztahu nic říkat nemusí. Prostě oblíbený učitel.

Inoran

Aoi vypadá dost mladě. Je to jen stážista, ale už dokázal tak zapůsobit na Akiho. Inoranovi to dost vrtá hlavou. Doma si jeho syn nikoho příliš k tělu nepouštěl a tady ano. Dokonce to opravdu vypadá, že si tu našel kamarády. Vlastně pro něj tahle škola byla dost velkým přínosem. On to tak rozhodně vidí. Nebýt té události....A co bude po ní, až se dá Aki do pořádku? Zase s nikým nebude chtít mluvit? Ani s ním? Nekonečně týdny, kdy z něj doloval, co bude vůbec jíst. Bylo by mnohem lepší, kdyby se sem mohl Aki vrátit. Ne, že by ho doma nechtěl, ale jemu nikdo další volno nedá. Musel by ho tam nechat samotného s někým cizím. To není nejlepší řešení. Stojí pořád u okna a mračí se na přírodu za ním. Je tu krásně, jindy by obdivoval ty nekonečné lesy kolem. Možná by si měl sem zajet někdy jen kvůli sobě, projít se, nadýchat čerstvého vzduchu, možná trochu zavzpomínat. Promne si konečky prstů kořen nosu, ale pořád vnímá, co se děje za ním. Aoi vypadal hodně vykolejený jeho otázkami. Měl by tušit, že je za tím i něco jiného? Cítí třeba vinu za to, že to Aki udělal? Otočí se přesně ve chvíli, kdy se Aoi rozmluví podruhé a zjistí, že s Akim chvíli před tím mluvil. Úplně prozatím přechází fakt, že nějací kluci utekli. Není to asi ta nejlepší vizitka, ale on  má v hlavě jen svého syna. Možná se nad tím zamyslí později.

"Noční můry ho trápí už pár let, od té doby, co jeho matka zemřela." Odsouhlasí mu a dává najevo, že o nich ví.

"Jen mi o nich nikdy nechtěl vyprávět." Nakrčí trochu obočí. Jeho selhání, které pociťuje uvnitř, se jen zvětší. Nemluvil s ním ani o věcech, jako jsou sny. Vždycky ho jen slyšel křičet z pokoje ze spaní. Šel se zeptat, co se děje ale Aki odmítal mluvit. Je na něm vidět, že nerozumí tomu, proč s ním jeho syn podobné věci neřeší a s v podstatě cizími ano. Je v zničeném a sebekritickém stavu, aby ho napadlo, že u jen Aki chtěl odlehčit od starostí. Prostě mu nepřidělávat další.

"Zklamal vás?" Upře na něj hnědé oči Inoran. Pocit zklamání, jak moc dobře ho zná a Aki zdá se mnohem lépe, než on. Jsou si dost podobní, i on má pocit, že zklamal a ne jednou. Jenže Ino je už dospělý, dokáže se s tím vyrovnat, i když se mu s tím nežije dobře. Ale co Aki? Jak se s tím někdo může v jeho věku dost dobře poprat a když k tomu připočte i jeho povahu.

"Hai, tohle by asi bylo vysvětlení." Přikývne nakonec.

"Jeho psycholog, ke kterému doma chodil, mi říkal, že si dává za vinu všechno i vlastně smrt mé ženy." Povzdechne si. Výčitky, šikana, a to nic neví o jeho orientaci. Je toho na něj tolik a on už neví, jak mu pomoct. Poslední dlouhé potáhnutí, než cigaretu típne. Co udělat proto, aby se Aki cítil zase dobře? Možná by se mu ulevilo, kdyby věděl, že Aoiho nezklamal. Asi o to stojí hodně. Ale proč? Našli si k sobě cestu tak snadno?

"Pokud je to tak, bude toho plný, až se probudí." Odtuší,  než se znovu zničeně usadí na pohovku. Neví, jestli by si Aki přál, aby vyslovil, co ho právě napadlo, ale když to nezkusí...

"Vím, že je to dost velká prosba, ale chtěl bych vás požádat..." Odmlčí se krátce, když se podívá na Yoskiho.

"No totiž, pokud by si Aki myslel, že nikoho nezklamal, tak by se možná uzdravil lépe. A ode mě tomu nejspíš neuvěří." Pokrčí rameny, než se prosebně podívá na Aoiho, jak kdyby ho žádal o jeho vlastní život. Jenže pokud má pravdu, Akimu by to mohlo vážně pomoct.

"A byl bych opravdu rád, kdyby se mohl po uzdravení Aki vrátit sem." Teď se podívá na Yoshikiho stejně prosebně. Udělal tady tolik pokroků a i přes tu hrůzu, co se stala, v téhle škole vidí naději. Jen má strach, aby ho vůbec vzali zpátky. Už jen to špatné světlo, co to na tohle zařízení vrhne.+I když vůbec netuším, jak zaplatím další rok. Najdu si ještě jednu práci, to přece zvládnu.+ Odhodlává se v duchu a navenek se jen smutně pousměje. Aby zaměstnal ruce, sáhne po už ledové kávě a napije se. Snad doufá, že se tím trochu probere a postaví na nohy.

Yoshiki, Aoi

Aoi mlčky poslouchá a už dokáže trochu chápat, jak přesně Akiho hlava funguje. Vlastně za to může Hyde a jeho promluva do duše. S ním Aki neměl pocit, že mu tím přidělá vrásky, protože Aoi byl pro jeho matku cizí, na rozdíl od jeho otce. Lidé si to bohužel přebírali přesně opačně, totiž, že pro něj nejsou dostatečně blízcí a důvěryhodní. On to taky nechápal, než mu to Hyde vysvětlil. 

"Ne, jak by mohl? Přišel si jenom promluvit..." Odtuší Aoi. Naopak, Aoiho hřálo u srdce, že se mu Aki svěřuje. A to netušil nic o tom, že byl doma tak silně uzavřený. Aoi trochu nešťastně nakrčí obočí. 

"Jak by mohl zavinit něco takového?" Zeptá se, i když je to spíš řečnická otázka. Pochybuje, že by mu chtěl Inoran vyprávět o jejich rodinné bolesti a důvodech smrti jeho ženy. Přikývne na jeho další slova. Tohle si taky myslí. Proto za ním chtěl okamžitě jet. A pak mu to začne Inoran sám navrhovat. Aoimu se trochu rozšíří oči překvapením, ale tohle je to, co celou dobu chce. Jet za ním. Jen si není jistý, že mu neskočí kolem krku, jen co ho uvidí. Sám na sebe nevidí, jaké pocity se mu při tom honí po obličeji, ale tak zoufale si přeje být u něho. I Aoi se podívá na ředitele a ten mlčky přikývne. 

"Stačí zavolat. Uvolníme pana Shiroyamu z výuky a pošleme ho služebním autem do nemocnice." Řekne a Aoi se šťastně usměje. 

"To bude všechno, Aoi-san, děkujeme. Pomohl jste nám." Řekne Yoshiki, Aoi se oběma ukloní a s hlavou plnou vířících myšlenek a nadějí odejde z ředitelny. Yoshiki se odlepí od desky stolu a vrátí se k pohovce, kde se znovu posadí.  

"Samozřejmě, že se sem Aki může vrátit, jakmile se na to bude cítit. Pokud si myslíte, že to tak bude nejlepší a vložíte v nás znovu svou důvěru." Řekne opatrně. Po pravdě podobný obrat událostí vůbec nečekal. Když se sem Aki vrátí, rodiče ostatních studentů nebudou po ničem pátrat a ten útěk… Na to se snad časem zapomene. Koneckonců je to jediná negativní událost za poslední roky. Najednou jako by se jeho problémy ztenčily o polovinu, možná víc. Pokud se Inoran rozhodne jednat takto, nebude muset odstoupit ze svého místa ředitele a škola se z toho oklepe. Ani se mu nechce věřit, že by to šlo tak snadno. Záleží ale taky ještě na Akim samotném. Kromě toho… Po tom, co všechno viděl ve tváři Aoiho, začíná mít jisté podezření. A to je další komplikace. Za podobných okolností by tady Aoi neměl být, ale jak to vysvětlí univerzitě na které studuje, aniž by mu nepřidělal problémy? A pokud se ho rozhodne krýt… +Vezmeš si na triko dalšího?+ Zeptá se sám sebe. Aoi se s Akim pohádá, Aki to udělá zase a Yoshiki… byla by to jeho vina, teď když o tom ví. Prozatím si to ale nechá pro sebe a přesunou svou pozornost zpět na Inorana. 

"Vypadáte velmi unaveně. Myslím, že by vám silně prospělo strávit čas trochu jinak, než jak je pro vás obvyklé. Před tímto incidentem jsme měli v plánu vzít naši speciální skupinu na několik dní do hor, kde by se především lezlo. To proto Aki začal trénovat. Co kdybyste jel s námi? Strávil s ním pár dní v jiném prostředí než doma? Třeba by si k vám našel otevřenější cestu?" +Ty by ses taky mohl vyvětrat, Yo-chan… Reitu porazí, až mu řekneš, že chceš jet.+

Inoran

Inoran zvedne hlavu a konečně se od té chvíle, kdy se to Akimu stalo upřímně a vřele usměje. Dokonce i jeho oči jsou takové. Mohl mu to odmítnout, vážně si myslel, že mu tohle neprojde, ale má souhlas a to ho zahřeje. Vidí v tom další naději, bez ní už by se zbláznil dávno. To je výhoda jeho povahy, nikdy nepřestane doufat, to Aki tu svou možná konečně najde. Vkládá do Aoiho tolik a nejspíš mu to jde vidět i ve tváři. Jeho poslední záchytný bod, ať je to jakkoliv.

"Arigato. Zavolám hned, jak se probere." Řekne oběma vděčně a konečně se pořádně narovná. Hned se mu líp dýchá. Jeden velký balvan spadl z jeho těla, jak kdyby tu tíhu už nenesl sám. Pak ještě jednou přikývne, když mu poděkuje i Yoshiki a věnuje Aoimu ještě jedno pousmání. Musí vypadat uboze, ale konečně vidí trochu světla. Stačí mu jen malá naděje, tolik už byl zoufalý. Je ponořený do vlastní hlavy a myšlenek na to, jaké to bude, až se Aki opravdu probudí, bude v pořádku a  možná konečně spokojený a šťastný, hrozně by mu to přál. Na Akim záleží, na něm už tolik ne, on nemá život před sebou. Trochu sebou trhne, když na něj Yoshiki promluví a omluvně se pousměje.

"Nejspíš ano, jen teď není příliš času na odpočinku." Sdělí mu jednoduše. Ani když je Aki ve škole. Má toho tolik na práci, že kolikrát sotva přiběhne, aby stihl telefon s ním. Pak už ho ale nepřeruší a poslouchá jeho návrh. Překvapeně párkrát zamrká a snaží se sám sebe představit, že by opravdu vyjel do přírody. Ta myšlenka se mu hrozně líbí. Už dlouho si plánoval, že vezme Akiho někam do hor pod stan, prostě si užijí společně. Ale copak může na pár dní odjet? To mu v práci určitě nedovolí. Jeho spokojený výraz trochu opadne a odvrátí oči k oknu. A no, už zase tahá cigaretu.

"Já..." Začne, ale neví z kterého konce to vzít. Nechce ho odmítnout, aby si myslel, že by se v jeho společnosti a s dalšími dětmi necítil dobře. Právě naopak, věří, že by si to užil a klidně i pomohl, s čímkoliv. Byl by to pro něj ten nejlepší relax a to nejhlavnější... Byl by s Akim. Kdy naposledy byli někde na dovolené? Už si ani nevzpomíná. Ne, prostě musí být upřímný a otevřený.

"Hrozně moc si vážím vaší nabídky a věřte mi, že bych si nepřál nic víc, než strávit víc času se svým synem. Vidina podobného výletu...Ani si nedokážete představit, jak moc se mi to zamlouvá. Jen..." Kousne se do rtů a dlouze potáhne. Zakouří mu tu jeho hezkou kancelář během chvilky jen proto, že se nedokáže přiznat, jak moc neúspěšný je. Ve všech ohledech.

"Je mi to vážně moc líto, ale nemůžu si dovolit další volno v práci. Přišel bych o prémie a ty jsou dost podstatnou součástí mého příjmu." Vydechne a zamračí se v podstatě sám na sebe.

"Už teď se trochu bojím o místo, když budu trávit čas u Akiho v nemocnici. Dostal jsem dva dny volno a pak tam asi zůstane sám. Všechny úspory padly na léčbu mé ženy. Od její smrti Aki potřeboval dohled psychologa a já mu chtěl opravdu pomoct." Rozmluví se trochu víc, ale pak se zarazí.

"Ach, omlouvám se, tohle sem nepatří." Prudce vstane, než nervózně típne cigaretu do popelníku, až ho málem shodí ze stolu.

"Už jsem vás zdržel dost dlouho. Opravdu vám děkuji za vaši ochotu mi vyjít vstříc." Ukloní se mu hluboce.

Yoshiki

Yoshiki moc dobře viděl, jak se Inoran při jeho nabídce rozsvítil. Těžko by teď popřel, že se mu ta představa zalíbila a přesto ho vzápětí odmítne. Yoshikimu trochu opadne úsměv, v první řadě proto, že nějak nebyl zvyklý na slovíčko Ne. A taky proto, že byl přesvědčený, že to Inoran prostě potřebuje. A taky pro jeho smutné oči… Inoran začne tahat další cigaretu, což je jasným znakem jeho nervozity a k jeho překvapení se mu to rozhodne všechno upřímně vysvětlit. Aha, takže jde o peníze, samozřejmě. Na tento faktor sám občas zapomínal, protože byl ve své práci úspěšný a sám měl výplatu velmi slušnou. Škola byla nákladná, lékaři také a bydlení v Japonsku, o tom ani nemluvit… Jenže on chce, aby bylo po jeho, chce mu pomoci a v neposlední řadě… +Líbí se ti...+ Projde mu hlavou. Držel se od všech dál. Úmyslně. Už několik let tušil, že by s žádnou ženou šťastný nebyl a v pozici, kdy byl ve vedení chlapecké školy, by opačnou orientaci nikdo nepřipustil. Kdekdo by ho neustále podezříval, že tu snad někoho zneužívá, jak kdyby na smíšených nebo dívčích školách neučili muži… Trochu si touto prací vynahrazoval i svoje smíření s faktem, že sám nikdy mít děti nebude. A co víc, Inoran byl trochu jako jeho svěřenci, jen o pár let starší. Potřeboval úplně stejnou pomoc. Jeho hlava urputně vymýšlí, jak Inorana přesvědčit, ale ten se začne zvedat s jasným úmyslem opustit jeho kancelář. Yoshiki vyskočí na nohy, sleduje jeho úklonu, ale sám se nerozloučí. 

"A když si na ty vaše prémie ve škole vyděláte? Můžeme vám nabídnout místo praktikanta pro těch několik dní, kdy budeme venku. Tak jako se to dělá na táboře." Řekne rychle. Neexistoval sice způsob, jak do oficiálních papírů protlačit podobné místo, ale to Inoran nemusel vědět. Prostě to zaplatí ze svého, jeho to bolet nebude. +Nemůžeš si dovolit dalšího trvalého zaměstnance...+ Skáče sám sobě do myšlenek, dřív, než se mu vůbec zhmotní v hlavě a stejně to zase impulsivně udělá. 

"Netuším, jaká je vaše profese a jestli by podobné místo nebylo pod vaši úroveň, ale škola momentálně postrádá někoho, kdo by vyřizoval věci jako například poštu, zásobování, řízení autobusu… nabídl bych vám něco odbornějšího, ale to nejde alespoň bez pedagogického minima..." +Nemáš takové místo, údržbář tu pracuje… ale no a?+ Připadal si jako záchranná loď, která brázdila Severní ledový oceán po potopení Titanicu a lovila z vody přeživší tonoucí. Tady Tetsuya… támhle Inoran… možná Aoi… Ani si neuvědomí, že stojí mezi ním a dveřmi, jak mu podvědomě brání v odchodu. Teď zavolá Inoran psychologa jemu. Zajede si dlaní do vlasů a je to on, kdo trochu zrozpačití. 

"Promiňte, já vím, že jste se o nic podobného neprosil." Vydechne a ustoupí kousek stranou. Právě mu asi trochu pošlapal hrdost, ale… +Tohle nebylo nejdiplomatičtější, ale v tom si vždycky zaostával...+