(Nemocnice, Yoshikiho kancelář)
 |  |
Inoran
"Potřeboval bych vyřídit několik papírů v Akiho škole."
Sdělí doktorovi.
"Jen jeďte, nemyslím si, že se v nejbližší době zase
probudí, musí hodně odpočívat. Zavolám, kdyby se cokoliv změnilo." Inoran už zvládne jen přikývnout, než se jde
ještě rozloučit do pokoje a pak vyrazí na cestu. První se staví doma a dopřeje
si krátkou a nakonec i studenou sprchu, aby se probral a neusnul někde za
volantem. V jeho tváři je vidět vyčerpání a nekonečný smutek, přesto
však i jistá naděje, že všechno zase bude v pořádku. Aki reagoval, snad je
opravdu z nejhoršího venku. Oblékne si košili a černé, přesně padnoucí kalhoty.
Přistihne se, že při zapínání knoflíků kouká bezduše před sebe a pak zjistí, že si
je zapnul špatně. Krátce si nad sebou povzdechne. Za půl hodiny už sedá do auta
a míří do hor, kde se škola nachází. Když zahne na parkoviště, před očima mu proběhne den, kdy sem Akiho
přivezl a jak vyděšený byl. Ale pak v telefonu zněl vyloženě nadšeně. Nikdy ho
tak neslyšel, hlavně po tom, co mu podepsal svolení na tu stěnu. Ten den měl
pocit, že se všechno v dobré obrací. Nedokáže vysvětlit, jak je možné, že se
tolik mýlil. Ještě chvíli sedí v autě a pozoruje celý komplex, než se rozhodně
vystoupit. Slunce už začíná dost hřát a on si ani z domu nevzal brýle, které by
hodně zakryly, prostě je zapomněl. Už ví, kde je ředitelova kancelář, nejde tam
poprvé, jen dnes by se podobným rozhovorům vyhnul. Jakémukoliv rozhovoru a
společnosti. Jakmile vše vyřídí, pojede rovnou zpátky do nemocnice, to je
jasné. Jakmile dorazí do kanceláře sekretářky, je vyzván, aby se posadil po
tom, co se pozdraví a chvíli počkal. Ani se na ni nepodívá. Jak kdyby cítil ty
soucitné pohledy, kterému jen připomínají, co se stalo a jak se cítí. Všechny
nápoje a občerstvení s díky odmítne, ale pak si to rozmyslí a poprosí o kávu. Tu
bude potřebovat, ještě cigaretu, aby se trochu uklidnil, ale o tom pochybuje, že
by mu ji kdo dovolil, rozhodně ne uvnitř. Čeká sotva dvě minuty, než je
požádán, aby vstoupil. Být to v jiné situaci, asi ocení interiér kanceláře, i
když je zařízen jednoduše avšak elegantně. Pozdraví se s Yoshkim a počastuje ho
úklonou, než se rozhodně promluvit.
"Nechtěl jsem to příliš odkládat."
Vysvětlí důvod své brzké návštěvy, navíc by se rád dozvěděl, jestli má to
jméno, co společného s touto školou.
Yoshiki sedí za svým pracovním stolem a bez hnutí pozoruje
nízkou hromádku zpráv, které učitelé stačili sepsat ještě v noci a nad ránem.
Zdá se, že nebyl jediný, kdo nakonec nespal. Má je všechny do puntíku přečtené
a stejně není schopný dojít nějakého rozhodnutí, jak postupovat dál. Ten Hydův
projekt začínal být nebezpečný, ale i on viděl jisté malé pokroky, které díky
němu někteří studenti udělali. Byla to léčba šokem. Myslel si, že na to je tu
odborník Tetsuya, ale nakonec se ukázalo, že Hyde je ve své dobromyslnosti
možná ještě horší. Zabralo to, ale jaké měli právo vystavovat studenty tak
extrémním situacím? Probrat Miyaviho tím, že si někdo jiný sáhne na život?
Nechat je v noci pobíhat po lese, aby pochopili, jak nebezpečné to je a kolik mohou
ztratit ve vězení? Aby si Hide uvědomil, jak těžko se mu odtamtud bude vracet
do normálního života, až se jednou rozhodne, že takový chce? A co Ruki a jeho
náhlá změna přístupu ke všemu po jediné noci na samotce? Bylo to trochu
podezřelé. Sugizo na něj naléhal, aby případ dvou uprchlíků zkusil zamést pod
koberec, dokonce se uchýlil k vydírání, protože mu slíbil, že pak by zástupce
dělal, což Yoshikimu nutně zvedalo koutky nahoru, jenže to nešlo. Za okny byli
všichni probuzení studenti a viděli, že se tři učitelé a dva žáci v noci vrací
kdoví odkud. Stejně tak viděli tu sanitku. Neexistovala možnost jak zabránit
tomu, aby se aféra nedostala ven, nezjistili ji rodiče a nezačali se ptát. A
nejen oni. Vlastně počítal vteřiny do chvíle, než mu začne řinčet telefon.
Kdyby ten program zrušil, vzal na sebe odpovědnost za jeho vytvoření a
odstoupil ze svého místa, možná by škola nedostala úplně špatné jméno. Jenom on. Tak trochu by si vyměnil místo se Sugizem.
Koneckonců byla všechno jen jeho vina, když na některé věci kývnul. Tuhle
otázku se mu momentálně nedaří vyřešit a tím spíš, když mu sekretářka přijde
oznámit, že je tady Akiho otec. Už se kdysi setkali, ale jen krátce. Yoshiki
byl velmi zaneprázdněný a nemohl být osobně u jednání se všemi rodiči, takže ho
obvykle někdo zastupoval, jako ten den, kdy Aki přijel. Dnes na sebe budou mít
asi mnohem víc času. Samozřejmě má jejich složku řádně nastudovanou, aby
nepronesl něco neuváženého a nějak se pana Kiyonobu nedotkl. Vstane od stolu
obejde ho a podá mu ruku. U toho se ukloní na znamení úcty a pak mu ukáže na
křesílko, kam se může posadit. Židle proti stolu mu přijde v tuto chvíli
nevhodná. Sekretářka za Inoranem donese jeho kávu i popelník, ač Yoshiki nějaký
pátek už sám nekouří a on se posadí k němu na pohovku. Přehodí si nohu přes
nohu, čímž se mírně napne látka bílého obleku, pod kterým má černou košili. "To
je v pořádku." Ubezpečí Inorana, že mu tato hodina nevadí.
"Jak se má váš syn?" Zeptá se ho měkce s vlídným úsměvem. O jeho stavu zatím nic neví, nemá na
podobné informace právo, dokud mu je Inoran sám neřekne. Vypadá hrozně. Jeho
výraz je ztrhaný, ale kdyby došlo na nejhorší, nejspíš by tu nebyl a vypadal
ještě hůř. Pak si povzdechne a konečně svoje zvláštní oči posune z jeho tváře
stranou.
"Přemýšlel jsem celou noc, odkud začít, až se setkáme, ale přiznám se,
že jsem stále stejně bezradný. Náš psycholog se pokoušel přijít na kloub tomu,
proč se to stalo, ale tyto podrobnosti nám zatím unikají." Ne, zatím mu nikdo
neprozradil, jak je do toho zapletený jejich stážista.
"Je ale naší
politování hodnou chybou, že jsme na tu žiletku nepřišli." Studenti se holili
jen pod dohledem, všechno odevzdávali, nesměli u sebe mít ani parfémy ve skle a
stejně se vždycky něco našlo, i když byla zrcadla z nerozbitných skel…
"Měl tu
být v absolutním bezpečí a nestalo se to. Je to naše selhání a já…" Znovu si
povzdechne. Co přijde? Soudy? Noviny? Předpokládá, že Inoran bude chtít
minimálně odškodnění. A k tomu účet za změnu zabezpečení… +Jsi prostě úplně v
háji.+ Znovu k němu oči zvedne jako by v nich hledal nějaký záchytný bod.
Odrazí se od toho, jak k tomu Inoran přistoupí, a co řekne.
Už pomalu mířil k židli naproti stolu, ostatně jak to v
podobných kancelářích bývá. Je však vyveden z omylu a je mu nabídnuto sezení v
pohodlném křesílku. Možná, aby to bylo opravdu osobnější. Inoran neváhá
ani na chvíli a zaboří se, trochu popustí své držení těla, ale je to spíš únavou
a vlastním rozpoložením, než že by se cítil uvolněně. Vypadá hodně překvapeně,
když se na stole před ním objeví nejen káva ale i popelník. Vlastě by to kávu
skoro přehlédl, protože cigareta je něco, co potřebuje mnohem víc. Jeho nervy
jsou pořád na pochodu a zatím se necítí na to, aby se podíval Yoshikimu do očí.
Je to už poněkolikáté v životě, kdy má opět pocit selhání. Kdyby byl Akimu
lepším otcem, ani by tu být nemusel. Proto se to všechno děje. Nebyl schopný mu
pomoct a je v první řadě jeho vina. Pod tíhou svých myšlenek s omluvným výrazem
sáhne po krabičce a vytáhne cigaretu, aby si připálil. Otázku zda smí, už za něj
v podstatě vyřešila sekretářka."Podle posledních slov doktorů, je z
nejhoršího venku a jeho stav se stále zlepšuje." Odpoví Yoshikimu na
otázku a konečně se mu koutky zvednou nepatrně nahoru.+Bude v pořádku, bude v
pořádku.+ Opakuje si pořád dokola a někde v koutku mysli mu vyvstává otázka,
jak dlouho. Zaposlouchá se do dalších slov a následuje dlouhé
povzdechnutí.
"U Akiho většinou stačila maličkost, které jsme my ostatní,
hlavně já, nepřikládali větší význam. Ovšem pro něj to bylo zásadní."
Odtuší jako první a na chvíli se jejich oči střetnou, než je zase odvrátí k
oknu, aby z něj mohl vyhlédnout. Třeba ho to trochu uklidní. Příliš to ale
nepomáhá. Naskočí mu husí kůže, jakmile padne slovo o selhání a vypadá to, že
je to přesně ten výraz, který s ním zahýbá ze všeho nejvíc. Naše selhání, jeho
selhání v první řadě.
"Myslím, že není v lidských silách předejít
všemu." Začne jako první a pak se konečně odhodlá a podívá se Yoshikimu
přímo do očí. Překvapí ho, co v nich najde. Je to zvláštní pohled, který
neviděl u nikoho, kdo se na něj obvykle díval. V prvním okamžiku ho nedokáže dost dobře identifikovat a
přistihne se, že do nich hledí až příliš dlouho.
"Aki byl vždycky dost
vynalézavý. Při posledním pokusu to bylo jen dílo neskutečného štěstí, že vůbec
přežil. Našla ho naše sousedka, kterou jsem poprosil, aby po smrtí mé ženy v
domě trochu uklidila. Aki o tom nevěděl a schválně přišel ze školy dřív,
aby...." Hlas se mu zlomí a zase skloní tvář. Mírně roztřesenou rukou
odklepne popel z cigarety. Yoshiki je první, s kým o tom mluví. První u koho má
pocit, že by opravdu mohl.
"Přijel jsem hlavně proto, abych zjistil, co se
stalo a třeba tomu byl schopný příště zabránit. Nikdo z nás, nikde na světě
nemůže být v absolutním bezpečí a někdo, kdo se o to chce pokusit, si cestu
vždycky najde. Bohužel." Pokračuje dál a následuje další
povzdech.
"Nepřijel jsem sem kvůli penězům, obviněním nebo podobným věcem,
i když mi to pár mých přátel radilo." Řekne nakonec naprosto upřímně a smutně
se pousměje.
"Vlastně..." Odmlčí se na pár vteřin.
"Jsem vám
přijel poděkovat. Kdyby byl Aki doma a něco ho podobným způsobem rozhodilo, přijedu určitě pozdě. Jsem celé dny v práci, abych...No, to je jedno, tady byl
aspoň pod dohledem." Nakrčí obočí, ale není to tím, že by se zlobil, je v
tom spíš jisté zoufalství.
"Víte, když jsem s ním mluvil naposledy,
připadal mi opravdu spokojený. Už dlouho jsem neslyšel jeho hlas znít tak
radostně. Věřil jsem tomu, že po tom všem..." Musí se dlouze nadechnout a
nechá víčka klesnout, aby potlačil slzy. Tolik naděje mu dal jediný
telefon.
"Mluvil o tom, že si tady
možná najde kamarády. A děkoval mi, že tu může být. Jiný otec by se asi děsil,
protože vím, co za kluky tu je, ale já byl opravdu rád. Nikdy se s nikým
nepřátelil, nevodil si domů kamarády. Po oné události už s nikým kromě mě
příliš nemluvil. Jestli to není příliš divné, řekl bych, že zrovna v tuhle
chvíli mě jeho jednání skutečně překvapilo." Prohodí s nádechem
zoufalství.
Yoshiki to tušil, ale stejně mu spadne obrovský kámen ze
srdce. Díky všem Kami, že to takhle dopadlo, protože by nechtěl opouštět tuto
školu s vědomím, že tu došlo k úmrtí, zatímco byl ředitelem. Přikývne na jeho
další slova. Tak to bývalo. Těmhle dětem se honilo hlavou spoustu věcí,
střádaly si v sobě problémy, o kterých dospělí nic netušili a pak to jednoho
dne bouchlo. Mohlo to být opravdu cokoliv, nejspíš ještě z doby, než Aki přišel
sem a nejspíš byla velká chyba zařadit ho zrovna do tohohle neosvědčeného
programu, ale oba se s Hydem domnívali, že menší kolektiv pro něj bude lepší,
než klasická třída. A chvíli to tak podle zpráv psychologa a Inoranových
dalších slov vážně bylo. Ten spouštěč musel být určitě někde tady, ale kde?
Kluci co utekli? To určitě ne podle toho, jak to Miyaviho vzalo… A pak začne
Inoran plnit Yoshikiho tajné naděje. Neovládne se, aby nekmitl očima rovnou k
jeho tváři, když začne mluvit tak smířlivě, jako by je vůbec z ničeho nevinil a
zdráhá se tomu uvěřit. On by na jeho místě takhle rozumný nebyl. Nejspíš by byl
přesně ten typ, co by ze školy vysoudil i otrhaná prostěradla. Jejich pohledy
se na dlouhou dobu setkají a je to Inoran, kdo ten oční kontakt přeruší.
Yoshiki se přistihne při krátké úvaze o tom, jak milý má pohled. Kdyby jeho syn
nebyl dobrák po něm, nejspíš by takového otce dovedl dobře zneužít. Takových tu
bylo plno. Najednou jako by měl pocit, že potřebují ochraňovat oba… že na to
sami nestačí. Skloní oči ke svým dlaním v klíně a nepatrně se pousměje. Lehkým
kývnutím hlavy dá najevo, že stále poslouchá, když se Inoran rozmluví o Akiho
prvních snahách si ublížit. Musí to být pro něj jako pro otce příšerné. On sám
děti neměl, ale stačila mu představa někoho blízkého. Co teprve, když se o to pokusí vaše dítě, které jste vychovali
a na kterém vám tolik záleží? Co vede tyhle děti, aby chtěli skončit s tímto
světem tak brzy? Ano, Inoran má pravdu. Kdo opravdu chce, cestu si vždycky
najde, ale proč Aki začal tak moc chtít, když byl ještě před pár dny šťastný. "Naši specialisté se tomu snaží přijít na kloub, ale možná budeme moudřejší, až
se Aki probudí a dovolí někomu, aby s ním mluvil." Řekne tiše. Yoshiki si
viditelně oddechne, když mu Inoran řekne, že žádné žaloby nehrozí. Přesto se v
něm cosi sevře, když prohodí, že jeho blízcí o tom tak přesvědčení nejsou.
Škole to hodně pomůže. Je tu reálná šance, že se o tom bude chvíli štěbetat a
pak to ustane, obzvlášť, když to Aki přežil.
"Arigato." Řekne to jednoduché
slovo, které ale tónem jeho hlasu vyjadřuje všechno, čeho se bál. Víc neví, co
dodat. Musel by padnout na kolena a opřít čelo o koberec. Co ale opravdu
nečeká, je to poděkování, které přijde vzápětí. Už zase prudce zvedne oči k
Inoranově tváři a zatváří se skoro nechápavě. Nakloní hlavu mírně k rameni,
když vidí, jak muž naproti němu bojuje se slzami, které tolik nechce ukázat. Je
mu to opravdu líto.
"Příčinu bychom měli hledat v událostech po tom výletě.
Dává to smysl. Něco ho udělalo šťastným a to potom pominulo. Aki ale o další
výlet nežádal." Uvažuje nahlas. Nic mu nezakázali, tak kde je problém? Ani
netuší, jak blízko začíná být.
"Možná by mohlo pomoci, kdybych sem zavolal
jednoho z těch jeho nových přátel. Musím vás ale varovat. Je to ten typ,
kterého by se jiní rodiče báli. Víc vám nemůžu prozradit, ale poté, co se začal
s Akim přátelit, vykazuje obrovské pokroky a po Akiho odjezdu do nemocnice se
doopravdy sesypal. Nepochybně mu na něm velmi záleží. Chcete?" Nabídne mu, i
když se ho v duchu ptá spíš na to, co chtěl Inoran zamluvit. Musí být v práci,
aby…? Skutečně ho to zajímá.
Jen se mírně usměje, když je vidět, že Yoshikiho svým
poděkováním překvapil. Jenže pro něj bylo něco neskutečného slyšet Akiho
opravdu šťastného. Ne, že by se neusmíval, když byli společně, ale pořád měl
pocit, že je to málo, že to prostě nestačí a to jej hrozně ubíjelo."To
nejspíš ano." Pokývá hlavou ale má obavy, že to bude stejně jako tehdy.
Pár týdnů nemluvil vůbec s nikým. Jak kdyby vinil sám sebe, že se mu to
nepovedlo. Ino si je téměř jistý, že tentokrát to bude stejně.
"Mám jen
obavy, že bude chvíli trvat, než se rozmluví a řekne nám, proč. Pokud
vůbec." Sdělí mu nakonec upřímně, co mu proběhlo hlavou a zase od něj
odvrátí pohled. Nakonec se trochu předkloní a típne cigaretu. Nejradši by
vytáhl další, ale vidí, že Yoshiki nekouří a jeho vychování mu to prostě
nedovolí.
"Nemáte za co děkovat. Myslím, že tu pomáháte spoustě dětem a to
je dost záslužná práce a taky hodně složitá." Pokývá hlavou na potvrzení
svých vlastních slov. Pak se zase odmlčí, jakmile přijde na osvětlování Akiho
chování. On sám v tom nevidí nějakou souvislost, když ho napadne ono jméno,
které Aki vyslovil.
"Možná měl jen strach o něco požádat znovu. Vždycky měl
strach si o cokoliv říct a upřímně mě překvapilo, když přišel s prosbou o tu
stěnu. S tím, jak se bojí výšek." Shrne to nakonec a znovu si to přebírá v
hlavě tam a zpátky. Trochu zaskočeně zvedne oči k Yoshikimu, když mu nabídne,
že onoho studenta zavolá.
"Uhm, jste velmi ochotný, ale já si nejsem úplně
jistý, že jsem v rozpoložení, abych něco podobného zvládl."+Chtěl si zjistit
pravdu, tak čeho se bojíš?+ Zeptá se sám sebe v duchu, ale nahlas mu víc ze své
slabosti prozrazovat nechce.
"Možná bych sem mohl přijet příští týden,
pokud mi dají v práci volno. Jinak končím hodně pozdě a to už by nejspíš nebylo
vhodné." Ano, má jen dva dny volno a pak se musí vrátit, jinak o místo přijde a to si nemůže dovolit, o
tom taky pomlčí. Je mu vidět na očích, že je to další věc, která ho trápí. Nemůže s Akim být v nemocnici pořád a co pak až ho pustí? Bude muset zaplatit někoho, kdo se o něj postará, než se bude
moct vrátit do školy. Tedy, pokud bude kam.
"První bych vám asi měl
prozradit, že Aki se na pár vteřin probral. Bylo to dneska brzy ráno."
Začne pomalu a trochu se ošije pod Yoshikiho zkoumavým pohledem. Vůbec nechápe,
co znamená a proč ho na něj upírá. Může za to něco, co řekl? A co to bylo?
Přemýšlí, jestli si to jméno jenom jeho hlava nevymyslela, když si tolik přál,
aby byl v pořádku, ale rozhodne se to zkusit.
"Řekl jen jediné jméno a já si
nejsem jistý, jestli jsem náhodou nespal, možná vám to něco řekne. Třeba to
bude klíč k tomu, co se stalo." Pokrčí rameny a je vidět, že je dost v
koncích a sám neví, jestli to k něčemu bude.
"Možná jsem mu špatně rozuměl, ale znělo to jako Aoi..." Pokusí se vyslovit to, co slyšel.
"Třeba to ale mělo být úplně něco jiného a jen blouznil. Doktor sám říkal, abych
tomu nepřikládal přílišnou váhu. Jen..." Odmlčí se, než se trochu
předkloní, opře se lokty o stehna a zaboří tvář do dlaní.
"Už se opravdu chytám
všeho. Cokoliv by mi mohlo říct, jak mu pomoci." Začíná se to v něm zase
lámat. Jak kdyby selhával zas a znovu a to snad už nedokáže snést. Je to už
tolik let, kdy je na Akiho sám. Přes práci a starost o něj s nikým nebyl,
nechodil a ani to nezkoušel. Zabil sám sebe ve starosti o syna. Měl prostě
pocit, že by mu tím jen víc ublížil.
"Máte pravdu, je to hodně složité. Máme tu opravdu velký počet
velmi vzdělaných odborníků s mnoha lety praxe." +A taky trestaného, bláznivého
psychologa a pár kluků po škole, ehm… všechny v jednom dokonalém balíčku jménem
Speciální program pana Hyda...+ Ještě, že mu nikdy nic nejde poznat ve výrazu
tváře. Přikývne na Inoranova další slova.
"Někdo ho musel namotivovat." Připustí, ale nechce se mu věřit, že by tuhle moc měl zrovna Miyavi, bez ohledu
na to, že si k sobě našli nějakou záhadnou cestu. Inoran možnost setkání právě
s ním odmítne a on přikývne. Myslel si, že pokud chce věcem přijít na kloub,
ocenil by to, ale asi to nebyl nejlepší nápad. Třeba té nabídky využije někdy
jindy.
"Můžete přijet samozřejmě kdykoliv. Pokud bych vám nemohl být k
dispozici osobně, zařídím, aby tu byl někdo jiný. Například někdo z těch, kdo
byli u přijetí vašeho syna do školy a vy jste se s nimi potkal." Souhlasí s
jeho návrhem.
"Opravdu?" Vydechne pak překvapeně, když mu Inoran prozradí, že se
Aki probudil.
"To je hádám dobré znamení." Upřímně se usměje. A pak do sebe
všechno z ničeho nic zapadne. Aoi… Yoshiki zvážní a chvíli na Inorana hledí
jako by si z něj dělal dobrý den, ale v hlavě se mu spojují události rychlostí
asociací Sherlocka Holmese. Už se nadechuje, aby něco řekl, když Inoran začne
skládat hlavu do dlaní a vypadat tak zoufale, že se v Yoshikim pohnou ledy.
Impulsivně shodí nohu z kolene a postaví se. Jediným krokem přejde k Inoranovu
křeslu, ještě impulsivněji se posadí na jeho opěrku, jednu dlaň mu položí na
rameno, druhou si pozvedne jeho tvář a pak ho prostě přitáhne k sobě, když si
ho opře čelem o hrudník. Podobné jednání bylo vždycky jeho slabou stránkou, ale
nemohl se dívat na jeho utrpení. Člověk v takové chvíli nejvíc potřebuje jiného
člověka a obyčejné lidské teplo. Pochopení… Po chvíli ho za ramena zase kousek
odtáhne, nedbaje toho, že to nejspíš bylo maximálně nevhodné a podívá se mu do
očí.
"Měl byste vědět, že Aoi je náš stážista, který pracuje v Akiho skupině.
To on s ním byl na té lezecké stěně." Aoi v tom celém hrál nějakou zásadní roli
a možná to ani nevěděl. A možná taky ano. Ještě neměl čas zavolat si všechny
vyučující a probrat s nimi události předchozí noci.
"Zatím jsem jen četl zprávy
a s nikým z nich nestačil mluvit." Zvedne se z křesla najednou plný elánu a
přejde ke svému stolu. Zmáčkne spojovací tlačítko mezi ním a sekretářkou a
nechá si Aoiho rovnou zavolat.
"Požádejte prosím pana Shiroyamu, aby se
dostavil do ředitelny. Pokud vím, zatím neučí. Spěchá to." Řekne jí. A jakmile
se Aoi dozví, kam má okamžitě přijít, najednou je v něm dočista malá dušička.
Čekal předvolání k řediteli už v noci a vážně se ho bál. Kvůli tomu zápasu,
kvůli útěku kluků, když měl dozor na chodbě, kvůli Akimu… co když na něm bude
něco poznat? Co když si ředitel domyslí, že k Akimu něco cítí? A proč tam jde
jako první? Proč ne někdo z vyučujících? Dlaně má úplně zpocené a výraz trochu
vyplašený, když ho sekretářka pošle do ředitelny, ale jakmile mu oči padnou na
ředitelovu společnost, dočista zbledne. Viděl ho ten den, kdy přijel do školy.
Ví moc dobře kdo to je.
"Ko… konnichiwa..." Vykoktá sotva slyšitelně a zírá na
Inorana jako na přízrak. Yoshikiho obočí poskočí o kousek výš.
Žádné komentáře:
Okomentovat