Reita
"Hm, jsme nejlepší zařízení široko daleko. Víš, kolik se jich tu už napravilo. Prostě zázrak." Zasměje se krátce a tiše, než ho znovu zlehka pohladí po tváři a sklouzne i k pramenům. Nemůže si nevšimnout i náznaku smutku na proti sobě, který se ale vzápětí změní. Tolik s ním udělalo, když mu to řekl. Mohl by mu říkat častěji, že ho má rád, později možná i něco jiného. Jen pro ty oči, které se na něj teď upírají. Ru nejspíš ani netuší, jak moc těžké to bude pro něj. Hlavně se tvářit, že je to úplně normální, kdyby se do něj chtěl někdo navážet a nevzít ho pod krkem, aby si to už nikdy nedovolil. Začalo to už tehdy, kdy viděl Miyaviho s Rukim na hřišti. Už tehdy si nemohl pomoct a teď? Bude to hrozně těžké. Koutky se mu nepatrně pozvednou, jakmile přijde řeč na motorku. Moc se mu líbí, že ji Ru nehází přes palubu a spíš se na ni těší. To mu taky dost chybělo a on mu to prostě dává. Jistě, bude to spíš tím, že chce vypadnout, určitě. Pořád je tam však zájem o věc, kterou on má velmi rád.
"Budeme muset chvíli vydržet, dokud se tu situace neuklidní. Já sám teď nikam jezdit nemůžu. Musíme tu všichni být, dokud se celý průšvih zdárně nevyřeší." Pokusí se mu to vysvětlit. Být to na něm tak ho popadne, posadí na svůj pekelný stroj a ukáže mu, jak moc by se měl držet.
"Pak to určitě nebude problém. Ukecám Hyda. Dovolí to, když si vymyslím pádné argumenty. Akorát mu nemůžu říct, že tě chci odvézt někam do lesa na deku." Vtipkuje už zase. Nadechne se k dalším slovům, když přijde dotek, který vůbec nečekal.
"Ru-chan." Vydechne dlouze, než sevře víčka, aby to nějakým způsobem vstřebal. Dostává ho na lopatky a to se ještě nic pořádně neděje.
"Kde se v tobě bere takový odvaha?" Zeptá se ho pobaveně, ale trochu se otočí, aby mu dal víc prostoru. Tohle si rozhodně nechá líbit, i když by ho k ničemu nenutil. A pak přijde slovo, o kterém si nemyslel, že ho kdy uslyší. No minimálně ne tak brzo. Podívá se na něj a zkoumá výraz v jeho tváři, jestli si to vůbec uvědomil.
"Tak to abych ti to při nejbližší příležitosti oplatil. Z lásky, víš." Jeho oči jsou ještě hřejivější, když mu dlaní vejde mezi prameny a přitáhne si ho ke krátkému, za to dost roztouženému polibku.
"Není nic, co bys mohl udělat špatně. Ne v mých očích. Jen toho nenechávej, hm." Pobídne ho, když konečky prstů sjede po jeho paži až k dlani ve svém klíně. Několikrát s ní pohne, než ji pustí a nechá ho, aby mu ukázal, jak moc ho ovládá. Hodně, to už ví ale je na čase, aby si to pořádně uvědomil i Ruki, co všechno s ním dokáže provést.
Ruki
"Tak jo." Hlesne tiše, ale hlas má plný nadšení. Už teď mu běží za zavřenými víčky jaké to asi bude. Tedy ta jízda na motorce, protože jakmile dojde na deku v lese, Ru už zase zčervená a nějak nedovede vymyslet trefnou odpověď. Dokonce se mu při tom zachvěla ruka v Reitově klíně a honem se mu podívá do očí, když mu řekne to o odvaze. Přehnal to? Neměl to dělat? Reita mu pohled oplácí, ale jeho slova jsou hravá a značí přesný opak. Pousměje se, ale hned si povzdechne, když ucítí Reitovy prsty ve svých vlasech a nechá se k němu přitáhnout k polibku. Cítí z něj všechno, co tím jediným pohybem způsobil, srdce se mu prudce rozeběhne novou trémou, ale Rei už mu šeptá, že rozhodně nemá co zkazit. Teď se přece o ty svoje růžky nenechá připravit studem? Rei udělá jeho váhání přítrž, když vede jeho ruku s prvními pohyby a jeho výraz mluví o tom, jak moc se mu to líbí. Ruki ho sleduje skoro fascinovaně, není schopný uvěřit tomu, že tohle mu způsobuje on sám, jen tím jednoduchým dotekem. Nepřestane se svými pohyby, když ho Rei nechá, aby pokračoval sám, jen jsou velmi opatrné a zkoumavé a on v duchu uvažuje, jestli by se odvážil k podobné věci jako Rei před chvílí. Měli ještě tolik času? Nebudou ho už každou chvíli hledat, když je na chodbě takový zmatek? Byl by docela gól, kdyby někdo otevřel dveře a on měl obličej u něj v klíně, to by asi nevysvětlili. On by skončil kdo ví kde a Reita by uklízel shinkanzeny až do smrti. Přesto se mu nechce přestávat, takže několikrát zkontroluje jeho výraz a ani si neuvědomuje, jak mučivě pomaličké jeho pohyby jsou. Už se asi po dvacáté přemlouvá, aby mu sáhl do kalhot a nakonec se pozvedne z boku do sedu a prostě se na něj obkročmo vyhoupne. Je to zvláštní pocit, takový sebevědomý, což s jeho rozpoložením nejde zase tolik dohromady, ale začne oběma rukama jeho kalhoty rozepínat. Vůbec si při tom neuvědomuje, že by to mohlo vypadat, jako když se chystá na něco mnohem akčnějšího. Rty už má pootevřené a dech zrychlený, když se mu svaly na stehnech napnou jak se nadzvedne, aby mohl jeho kalhoty začít posouvat dolů. Ještě, že Rei není na upnuté hadry, to by tady asi byli rok, jak se Ruki najednou cítí neobratný. Konečně to je, on se zachvěje a odváží se podívat pod sebe na tu zbraň. Láká jako samet, jen si pohladit… Pousměje se a udělá to. Musí se trochu rozverně kousnout do rtu. Rei ho snad ani neměl oblékat, protože mu vlastní kalhoty začínají být už zase těsné. Měl by? Posune zadek po jeho nohou níž a odhodlaně se skloní, aby se rty dotkl jeho penisu. Je to jen něžný dotek, Ru zjistí, že na tom nic není a že je to naopak lákavé a pak ho opatrně políbí.
Reita
Oči se snaží držet u Rukiho ve tváři, aby viděl, jestli to na
něj není příliš. Prostě se pořád trochu hlídá, aby ho snad nevyděsil. Líbí se
mu ty opatrné pohyby. Zkoumá, co může a jemu to způsobuje mnohem větší vzrušení. Nechápe vůbec, jak to dělá ale je to neskutečná kombinace. Opravdu se nutí, aby
nekoukal i dolů do svého klína. Nakonec se mu to nepodaří a vzápětí nechá hlavu
klesnout dozadu a tiše si povzdechne. Kruci, jak hole má jeden vydržet? Pořád
je ještě dost mladý na to, aby mu stačil jen pohled. Jak se to spojí s něčím
víc, přestává prostě přemýšlet. Ztrácí pojem o čase a místu, kde se právě
nacházejí. Jak kdyby byli u něj doma, v jeho posteli a mohli si užívat chvilky do nekonečna. Ru ho
zdatně trápí a ani si to nejspíš neuvědomuje. Nakrčí jemně obočí, když má
pocit, že to na něj jde už jenom z těch pohybů přes látku, ale naštěstí se
dokáže ještě ovládnout. Nesmí skončit příliš brzy a snaží se podvědomě
prodloužit každou chvilku."Jsi vážně neskutečný." Nakrčí obočí s další vlnou slasti, kterou se v sobě snaží trochu utlumit. Zdá se mu to jako marný boj. Trochu sebou trhne, když se Ru zvedne, jak kdyby měl obavy, že udělal něco špatně. Upírá na něj zkoumavý pohled a jeho dlaně vystřelí na štíhlé boky, jako by mu chtěl zabránit utéct anebo taky jistit. Co kdyby chtěl náhodu přepadnout z postele. To přece nemůže dovolit. Palci jej jemně hladí na kůži na bocích, kterou si neskutečně užívá a obavy nahrazuje postupně vzrušení a chtíč. Začíná mu docházet, že to nebude odchod na druhou stranu pokoje, kterou si Ru plánuje. Kouká na něj s mírně pootevřenými rty a stačí jen jeho dosednutí, aby si znovu dlouze povzdechl.
"Chceš mě připravit o zdravý rozum?" Zeptá se ho ale je to blbost, o ten ho připravil už dávno předtím. Asi ve chvíli, kdy si uvědomil, jak moc rád se na něj kouká. Vůbec netuší, co má v plánu ale nevěří tomu, že by šlo snad o poslední metu. I ten pohled, jak si hoví na jeho klíně, mu ale ke štěstí stačí.
"Teď bych si potřeboval pořídit obrázek." Zhodnotí celou situaci, aby bylo jasné, jak moc by to chtěl vidět znovu. Ze svého místa se ale ani nepohne. Jen zlehka se zavrtí v bocích, aby sám sobě způsobil mnohem víc příjemných pocitů. Uhranutě sleduje, jak se jeho kalhoty rozepínají a nakonec i jedou dolů. Nestydí se, jen jeho dech se znatelně zrychlí, když klín dostane potřebnou volnost.
"Já...totiž..." Snaží se ze sebe vydolovat, ale vzdá to, jakmile se Ru poposune a začne sklánět. To už je prostě příliš. Uhodí hlavou do polštáře a ozve se jeho první pořádný sten. Hned na to vydoluje polštář zpoza hlavy a prostě si ho na několik okamžiků přitiskne na tvář.
"Tohle je k zešílení." Mumlá do něj, že mu spíš není rozumět, než se odváží ho dát stranou. Tohle prostě musí vidět za každou cenu.
"Co mi to provádíš?" Obviní ho asi už po páté a začne se něžně probírat jeho prameny.
"Jen toho nenechávej." Protáhne poslední slovo s dalším povzdechem a kousne se do rtu, aby nebyl příliš hlasitý. Bouchne během pěti sekund, to ví. Déle to prostě není možné vydržet. A to se ho zatím jen trochu dotkl, co bude dělat až...Tentokrát už svůj hlas neuhlídá a zase putuje pod polštář.
Ruki
Ru na okamžik zaváhá, když se ho Rei zeptá na ten rozum, ale
jakmile k němu zvedne oči a uvidí ten výraz, hned mu v nich zlobivě zaplane.
Neodpoví, jenom se mu pozvedne koutek mírně nahoru a zase se skloní. Rei ho
trochu zaskočí tím svým vrcením, ale jak by si mohl myslet, že zůstane poslušně
ležet a ani se nehne? On sám toho nebyl schopný. Povzbudí ho svými slovy o
obrázku, aby ho vzápětí zase trochu vykolejil svým koktáním, jenže jakmile
Reitovi přistane na hlavě ten polštář, Ru se tiše rozesměje a ostych je ten
tam. Dobře! Reitovy steny ho vyhecují ještě víc a najednou chce být ten, který
je způsobuje, který za to všechno může a udělá pro to opravdu hodně. Vlastně mu
ten Reitův skrytý obličej pomáhá proti studu, protože má pocit, že si může
mnohem víc dělat co chce a nepřijde tak do rozpaků. Reitovo huhlání ho přiměje
na chvíli oddálit rty a zasmát se tomu. Je teď vážně kouzelný."Ještě jsem se tě ani nedotkl..." Připomene mu pobaveně, i když je to docela maličká lež a sebevědomí letí zase o kousek výš. Na jeho otázku pocukne ramínky. Nejradši by rozhodil rukama. Co asi? To samé, co on jemu… Odpoví si ve své hlavě trochu pubertálně a baví ho to čím dál víc. Tohle ho Rei neměl učit. Olíbává už jeho penis po celé délce, pobaveně se u toho culí a jakmile ucítí jeho dlaň ve vlasech, dovolí si ústa otevřít o něco víc a opatrně jimi obemknout jeho špičku. Je velmi citlivá a on si dál zatím netroufne, takže to snad bude stačit. Musí si přivyknout na plná ústa i na fakt, že za všechny pohyby v nich nemůže jen on sám. Tak trochu musí počítat se vším, ale s každou vteřinou je odvážnější. Reitův hlas se už zase ozývá z pod polštáře a on se znovu rozesměje a musí ho na chvíli pustit.
"Ty jsi hrozný." Obviní ho, když zvedne oči k polštáři, ale pak ho zase přijme do úst a pokusí se o několik pohybů víc do hloubky a zpět. Není to zase tak složité, když si přijde na správný rytmus a zjistí, že mu Reita vlastně chutná. Dlaně opíral o postel vedle jeho boků, ale teď klesne na předloktí, opřená o jeho boky a břicho s dlaněmi volně položenými na jeho těle. Je to pro něj uvolněná pozice, ve které si dovolí zase o kousek víc. Ještě není tak šikovný, aby svoje ruce přidal k tomu, co dělají jeho ústa, ale postupně zrychlí a pokračuje v tom tak dlouho, dokud ho Reita totálně nevykolejí svým vrcholem. Měl si ty náznaky uvědomit, jenže se to nestalo a najednou má ústa plná jeho slané tekutiny, trochu se zakucká, hodně mu toho skončí na bradě a stéká po krku dolů a taky mezi prsty. Musí se narovnat a částečně odvrátit, ale není schopný se přestat řehtat.
"Kruci… teď se snad ani nedívej." Začíná červenat a sáhne po dece, do které to prostě utře. No a co, ať si to vypere, kdo chce. Tady musí být prádelna zvyklá, je to barák plný kluků. Překvapivě se necítí zase tolik na rozpacích jak by asi měl. Vrhá na Reitu pohledy plné jiskřiček a pokrčí rameny v gestu No co?
Reita
"To nevadí, mně to úplně stačí." Kontruje Rei na to
dotýkání. On by mohl jen sledovat, jak se k němu Ruki přibližuje a to klidně
pořád dokolečka a nejspíš by se udělal jen z toho. Jednou rukou ho jemně výská
ve vlasech a druhou pomalu rve na kusy
prostěradlo, aby se přinutil být potichu. Je to předem prohraná boj. S každou
vteřinou je to mnohem horší. Tohle nemůže normální chlap ovládnout, to není v
lidských sílách. Zvládne se jen pitomě pousmát, když ho Ru nařkne, že je
hrozný. A klidně mu to s čistým svědomím odkývá. Co taky může jiného, když mu
systematicky gumuje mozek, Možná ho spíš přesouvá do úplně jiných partií. Tam je to hodně znát. Nutí se k dalším vteřinám své vlastní výdrže, ale je to
prostě příliš. Ruki s ním mává, aniž by si to uvědomil a hlavně tím, jak
postupuje pomalu. Ještě mu bude trvat hromadu, no snad i let, než to zvládne
vydržet mnohem déle a to ani nezačíná přemýšlet o tom, jaké to bude, až budou
opravdu spolu. To snad vybouchne během dvou vteřin a vyslouží si od Rukiho tak
maximálně plácnutí do čela. Pak to zničehonic přijde. Ani ho nestihl varovat
a asi se mu za to později omluví. Už nedokáže vypustit ani hlásku, jinak by o
nich věděla snad celá budova. Ozve se tiché trhání látky a pak ho spláchne vlna
orgasmu, která je neskutečně silná. Málem by o to divadélko přišel, jak moc
tiskl víčka k sobě. Podaří se mu to ale zabrat a musí se udýchaně usmát a pak
se rozesměje úplně."Ani nevíš, jak je to sexy." Složí mu kompliment a nemůže se na něj vynadívat. Prostě si nemůže pomoct. Přijde druhý smích, když to utře do deky.
"Začínám mít pocit..." Doluje ze sebe udýchaně.
"Že už tady nic nevezmu do ruky." Tahle deka mu samozřejmě nevadí, to je uhm jeho ale o to všechno ostatní a že toho kluci určitě vyprodukují za rok dost. No už se jim ani nediví. Pozoruje jeho tvář a hlavně oči, které teď tak dokonale jiskří, než hmátne po jeho zápěstí a stáhne si ho k sobě. Pomalu se nasouká do vlastních kalhot, než jej obejme a políbí do vlasů.
"Je ti jasné, že sis teď pěkně zavařil." Prohodí tiše, když se jeho dech začne pomalu vracet do normálu. Ten připitomělý úsměv bud mít na tváři asi celý večer, možná i týden.
"Tohle budu chtít častěji." Prozradí mu, jak moc se mu to líbilo.
"Tyhle růžky si klidně nechej, ty nemůžou být na škodu." Vyvrací takt trochu všechno, co řekl předtím o tom, jak se má Ruki chovat.
"Když mi dáš pár minu, můžeme zkusit, jestli tě příště stihnu varovat." Teď si ho trochu dobírá a u toho jej hladí po zádech a sem tam sklouzne i na zadek.
"Právě si mě donutil se zamilovat, dochází ti to vůbec?" Rýpne si ještě jednou. Mluví sice pravdu, začíná si to uvědomovat, ale není to jen kvůli tomu, co se tu stalo před chvíli. Je to spíš celou jeho osobou a hlavně tím, co má uvnitř sebe.
"Ještě mám asi deset minut Ru a už budu muset opravdu jít. Asi to, že tu ležím s tebou, nesvedu na výchovné metody." Pokusí se na něj usmát, aby mu trochu zvedl náladu.
"Pokusím se tě dostat ze samotky. Dřív jak ráno ale bohužel ne." Odhrne mu pár pramenů z tváře.
"Zvládneš to?" Podívá se na něj se starostlivým výrazem v očích.
"Počkej, něco ti dám. Třeba se mi alespoň trochu podaří, aby to bylo snesitelnější." Pustí jeho tvář a sáhne po lem svého trika u krku, aby vytáhl řetízek s přívěškem se znakem pro štěstí.
"Mám ho už dlouho. Mě ho přinesl, snad se to podaří i u tebe." Prohodí, když se trochu vymaní zpoza něj, rozepne ho a začne mu ho připínat.
Ruki
Loupne po Reitovi hraně dotčeným pohledem, když se mu začne
smát, ale stále má na paměti, že podobnou zkušenost sdílejí poprvé společně.
Ani jeden z nich nejspíš nikdy neměli tohle v ústech a Ruki se díky tomu cítí
mnohem lépe a ne tak strašně… pozadu? Jak by tohle mohlo být sexy? Když ale Rei
zmíní, že je tu každý kousek prostoru od přesně téhle tekutiny, rozesměje se
taky."Myslím, že jsou toho minimálně plné postele. Někdy je to dost slyšet. Divím se, že je rovnou nerozštípou a nespálí, když tady někdo skončí, protože to musí být zažrané i ve dřevě." Pokračuje ve svých pubertálních prasečinkách. Očividně neví, kdy má přestat. Rei tomu udělá přítrž, když ho stáhne zpět k sobě do postele a on se ocitne na boku vedle něj, jak to bylo, než spolu začali. Potěšeně se dívá do jeho očí. Když mu tohle říká, nejspíš se mu to vážně líbilo, jinak by přece nechtěl, aby se to někdy opakovalo? Koneckonců to natržené prostěradlo mluví samo za sebe. Úsměv se mu ještě rozšíří, když si Rei žádá jeho růžky a pak přikývne. Jemu se to taky líbilo, klidně to mohou opakovat a třeba bude příště ještě šikovnější. Pak však překvapeně zamrká, když mu tu Rei navrhuje další kolo.
"Ty nespěcháš?" Připomene mu jeho práci, i když si dal prve za úkol, že je mu to jedno, že jim na chodbě bude chybět, hlavně, když bude s ním. Asi ho mělo trochu vyděsit, co mu Rei říká, ale je vidět, že jeho srdíčko se toulá někde úplně jinde. Už se nechá bez problémů hladit po zadku, jenže Reita vysloví magickou větu. Co, cože říkal? Střelí k němu pohledem a chvíli na něj hledí jako by si z něj Rei dělal dobrý den.
"Zamilovat?" Zopakuje po něm opatrně, ale uvnitř jeho hrudníku vybuchnou oslavné rachejtle. Je to strašně zvláštní pocit, nikdy mu nikdo nic podobného neřekl a k tomu někdo jako je Rei. Nechápe, jak se to stalo, ale už zase se šťastně usmívá, tedy do okamžiku, než mu Rei řekne, že se ze samotky nedostane dneska. Doopravdy si myslel, že odsud odejde, prohodí dvě věty s Hydem a Ruki se v klidu vrátí do svého pokoje, jenže takhle to být nemá. A navíc bude zvědavý, jak dopadl ten útěk, co Ogawa a jeho problémy a jak asi tuhle službu Rei stráví. Přesto v sobě ovládne prvotní nával přicházejícího se vztekání a nakonec uvědoměle přikývne.
"Tak dobře." Jednu noc, to přece zvládne. Bude ho hřát všechno, co se dneska stalo a navíc ho ucítí z těchlech peřin. Reita se rozhodne, že mu dá dárek a on ho chvíli překvapeně sleduje, jak si odepíná z krku řetízek. Zvedne se na předloktí, aby si ho nechal připnout, ale jakmile si ho prohlédne, raději ho také schová pod triko. Není si jistý, jestli ho Rei nosívá denně a někdo by si mohl všimnout, že ho má. Mohlo by to být podezřelé.
"Díky." Špitne a nejspíš bude usínat s přívěškem v dlani. Pak už ale nastane čas jejich rozloučení. Pomalu vstane z postele, doprovodí ho ke dveřím a stejně se mu ještě na několik dlouhých minut pověsí kolem krku a věnuje mu několik nových polibků. Když za Reitou dveře tiše cvaknou a on se tu ocitne sám, dolehne na něj tíživá atmosféra celé samotky. Najednou je to tu jiné. Prázdné… Není to tím místem, je to jeho nepřítomností.
"Oyasumi, Rei-chan..." Špitne pro sebe a vrátí se do postele, aby mohl zabořit nos do peřin. Tu kytku u kamery nechá tam kde je. Nemusí na něj nikdo civět, alespoň dneska ne. Jeho sny budou nejspíš plné tohohle románku a truchlit nebude! Postará se o to, aby se ta postel musela nechat rozštípat a spálit.
Žádné komentáře:
Okomentovat