Ruki x Reita - V tomhle oboru si celkem věřím. - část 2.

(samotka)

Ruki

Oči mu posmutní, když Reitova věta začne slovy Nevím, co bude… Ještě, že se o něj zrovna opírá a není na něho vidět. Jasně… nechce mu nic slibovat. Ruki je jen malý kluk, zavřený tady. Teď se mu nejspíš líbí a co pak? Co když třeba přijde někdo lepší? Svobodnější…? Jenže pak přijde ujištění, že s ním je to zatím nejsilnější a to přes to, že ta chvilka byla vlastně jenom jedna. Koutky se mu zase zvednou. Hřeje ho to podivně na hrudníku a nutí vypadat pitomě, ale nemůže si pomoct, vůbec tomu nejde poručit. Jenže Reita změní téma a začne se ho vyptávat na domov. Tvář mu zase zvážní a chvíli to celé převrací v hlavě sem a tam. Chce se o tom bavit zrovna teď? A co mu má říct, fňukat, že si ho rodiče nevšímají a když ano, je to většinou proto, že něco nedělá dost dobře? Ruki tu nechtěl bulet jako holka. Chtěl mít od nich pokoj a dělat si svoje. Vůbec se mu do toho nechce, i když mu Rei vysvětlí, proč se ho na to ptá. Odlepí se od něj a podívá se mu zase na chvíli do očí. Pokrčí rameny. Všechno bude znít pitomě. Lidi si mysleli, že když má na sobě samé drahé věci, nemůže se mít špatně a nemá právo na to, aby ho něco trápilo. A vůbec, jeho to netrápí! Tak!
"Vyrůstal jsem jako rozmazlený fracek se spoustou peněz, proto jsem tady." Jeho typická odpověď, kterou Hyde slyšel už asi tisíckrát. Nejde o to, že by to Reitovi nechtěl říct, jde o to, že se stydí za to, že mu vlastně něco podstatného chybí. Pohlazení od mámy… třeba. Naštěstí se téma zase změní a on se vřele usměje, když si Rei začne dělat legraci sám ze sebe. Celého si ho prohlédne, hlavně hrudník a nakloní hlavu k rameni.
"To abych se se svojí supersilou naučil zacházet." Prohodí. Rozesměje se a ucukne před jeho štípnutím.
"Kdyby mi dali pokoj, nic bych nevyváděl." Stojí si tvrdošíjně na svém, ale je vidět, že řekl něco, po čem Reitovi zatrnulo. Pustí ho, aby mohl vstát a sleduje jeho cestu ke kameře. Hned ho napadne, že by mu kluci urvali ruce za to, kdyby jim řekl, kde přesně je, ale to nesmí. Podrazil by mu tím nohy. Tohle by nikdy nenašel, je to něco hodně moderního a nejspíš drahého. +Hajzli!+ Počastuje zbytek učitelského sboru pěkným jménem, hlavně ředitele! Přesto se pobaveně šklíbí, když Rei postaví kameře do cesty tu kytku.
"Nemám na tebe špatný vliv? Abys tady příště neskončil se mnou." Dobírá si ho.
"Věřím." Přikývne a nespouští z něj oči, když se k němu zase vrací zpět. Rei má pravdu, tohle by nikdo nenechal jen tak, kdyby to zahlédl. On to okamžitě hodí za hlavu, protože ještě nedovede domyslet následky.
"Proč je tam rušno?" Zajímá se hned, když si k němu Rei zase přisedne. Ani ho nenapadne, že by tady tím pádem neměl být. Ať si tam venku všichni dělají, co chtějí, jemu je to jedno, hlavně, když je tu s ním. Nechá se znovu vtáhnout do obětí a znovu se usměje, když Rei zmíní žíněnku.
"Taky na ni hodně myslím." Přizná mu šeptem. Už se mu o tom nejednou zdálo a bylo toho v tom snu mnohem víc. Stočí oči na jeho dlaň na svém stehnu a pootevře rty. Věří? Asi bude vážně hodně zkušený. A Ruki neví nic… Má trochu strach a zároveň uvnitř začíná celý hořet. Víc si uvědomí jeho vůni i teplo jeho těla. Malá rozcvička… Zase se od něj odlepí, přesune se na kolena mezi jeho stehna a položí mu ruce kolem krku, když se mu zblízka podívá do očí.
"Ani na tenhle tělocvik nepotřebuju úbor." Vypadne z něj něco docela odvážného, ale uvnitř se tak rozhodně necítí. Jen ho nechce zklamat, nechce, aby si to s ním rozmyslel, protože s Rukim nic nebude. Takhle to dospělí chlapi mají nebo ne? Zapomene, kde jsou, klesne očima na jeho rty a pak na ně prostě přitiskne ty svoje.

Reita

Trochu se zamračí, když mu Ru neodpoví. Tedy ne tak, jak chtěl. Nemůže se zbavit dojmu, že Ruki rozhodně není rozmazlený fracek, i když jeho rodiče mají očividně peněz dost. Možná si ho trochu idealizuje, ale stejně mu to jeho názor nevyvrátí.
"Třeba mi jednou budeš chtít říct, jak to je." Zhodnotí to nakonec a je jasné, že mu tohle prostě nevěří a chce, aby to Ruki věděl. Prostě ví, že je za tím víc, jen nechce naléhat. Znají se pořád dost krátce, i když tady společně sedí v obětí.
"Hm, víš, že bych se ani moc nebránil. Je tu klid a ticho. Mnohem větší, než na chodbách a v pokojích." Pokrčí rameny a v očích se mu zablýskne. No jo, už by si moc dobře dokázal představit, co by někde v soukromí mohli dělat a nemusí se k tomu ani nechávat pobízet. Musí vyhnat z hlavy myšlenky, jak ho po tělocviku načapat ve sprše nebo to Ru začne vnímat i jinak, než aby mu to viděl na očích.
"Jsi hrozný provokatér." Obviní ho měkce a štípne podruhé.
"Celá škola je vzhůru nohama. Někdo vzal Tetsuyovi čipovku." Prozradí mu, co se na chodbách děje.
"Za chvíli mám dozor na chodbě." Dodá, aby bylo jasné, že už se dlouho zdržet nemůže. Ví, že má ještě čas, ale ztratil trochu pojem, jak dlouho to ještě může být.
"A ne, není to dobře." Zatváří se trochu přísně, protože přesně ví, jak se to Rukimu bude líbit.
"Bude z toho spousta problémů a pokud se něco semele je možné, že program ukončí." Vysvětlí mu to velmi rychle.
"Kdyby to byl nějaký vtípek asi se tomu zasměju taky, ale může to mít následky i pro nás, Ru-chan." Povzdechne si krátce.
"Nevím, kam by tě pak mohli poslat a..." Zamračí se ale dlouho mu to nevydrží, když přijde na úbor. Tohle měl od něj vážně čekat. Jeho výraz v okamžiku povolí, když se k němu otočí čelem, podívá se mu do očí a koutky se mu pozvednou.
"Nepotřebuješ. Na tohle nepotřebuješ vůbec nic jen sebe." Zvládne vydechnout, než ho přijme do své náruče a bez váhání mu polibek oplatí. Během vteřiny to v něm nakopne vášeň a touha, přesně jako na té žíněnce. Přitiskne si ho blíž k sobě, než jej jemně vezme ze jedno stehno, aby ho přesunul přes to své a vzápětí i to druhé. Hezky si ho usadí na svém klíně, aniž by ho přestal líbat a dokonce se neubrání tichému povzdechnutí, jakmile opravdu dosedne. Pohladí jej po polovičkách, vyjde dlaněmi po linii těla, než skončí na jeho tvářích a pak se jemně odtáhne. Bříšky palců jej zlehka hladí a u toho mu kouká do očí.
"Ru-chan, na další krůčky máme ještě moře času." Odtuší, jak kdyby mohl cítit jeho nejistotu. Ale tu přece viděl už v té tělocvičně. Sám neví, kolik zkušeností Ruki má, ale on sám nemá potřebu nikam spěchat.
"Nemusí se všechno stát za týden ani za měsíc. Nepotřebuju všechno hned." Hledí mu u toho do očí a pořád se usmívá. Rozhodně by kvůli tomu neztratil zájem o něj. Nikdy nebyl povrchní.
"Ale postarat se o tebe můžu. Tam už jsme společně byli." Prohodí s nádechem provokace a jednou dlaní sjede pomalu po středu jeho hrudníku, až do klína.
"Třeba pak nebudeš tak..výbušný." Dobírá si ho trochu, když jej několikrát pohladí v těch nejcitlivější partiích.
"Tady se hodně rád na nějakou dobu zdržím." Uzme si jeho rty a začne jemně povolovat zapínání jeho kalhot, aby si ho užil na vlastní kůži.
"Nikdy bych nevěřil, že to řeknu nahlas jinému klukovi ale jsi vážně krásný." Složí mu upřímný kompliment a nakonec nechá kalhoty, kalhotami a zapluje dlaní po jeho triko, kde se dostane až k bradavkám, které jemně poškádlí bříšky prstů.

Ruki

Tak on by se nezlobil? I jemu se v hlavě začnou míchat představy hodné červené knihovny, ale jakmile Reita zmíní, co se ve škole stalo, najednou má oči jako talíře a zírá na něj se zaskočeně pobaveným výrazem, plným satisfakce.
"Konečně! Dobře mu tak! Karma je konečně spravedlivá." Vypadne z něj v první chvíli, protože s Ogawou samozřejmě bojuje jako všichni ostatní a se svou náturou o to víc. Vůbec mu ho není líto, ani trošičku. Jediné, za co je rád je, že zrovna seděl tady, protože on by mu to byl schopný přišít. Určitě ano! Trochu zvadne, když mu Rei prozradí, že na něj kvůli tomu nebude mít čas. Rozhodně ne teď.
"Ale tři dny jsme..." Začne, než nafoukne podmračeně tváře, jako by snad Rei měl na výběr. V tomhle ohledu si pan tělocvikář prostě pořídil dítě. Přifoukne je ještě o trochu víc, když mu Rei začne promlouvat do duše, že ta událost vůbec není šťastná, ale po jeho vysvětlení mu najednou dojdou všechny následky. Samotného ho napadlo pouze to, že je budou víc hlídat a on s ním nebude moct nikam, ale Rei dokonce začne mluvit o rozpuštění programu a možnosti, že pošlou Rukiho pryč. Zarputilý výraz se začne měnit na vyděšený. V takovém případě by prostě… zdrhl. Zcela určitě ano. A vypadá to, že někdo se o to snaží právě teď. Možná už v tuhle chvíli. Stejně jim drží palce. Neměl by to chtít, ale to, že je Rei tady jim zvyšuje šance. Nechá si tenhle fakt pro sebe a hodí to všechno za hlavu. On chce svou chvilku s Reitou a to co nejdelší. Prchajícím tím navíc pomůže, takže samá plus. Klesne očima mezi ně, když si ho Rei za stehna začne přitahovat na svůj klín a v první chvíli trochu zazmatkuje. Pořád z něj má hroznou trému a neví moc co se sebou, ale nechá se jím vést a opatrně se mu na klín posadí. Reitova reakce v podobě změněného dechu je okamžitá. Silně se zachvěje, když ucítí jeho dlaně rovnou na zadku a jak jedou po jeho těle nahoru, povzdechne si i on a trochu přivře oči. Tohle je neskutečné. Pan dokonalý tělocvikář tu sedí s ním a způsobuje mu všechny tyhle pocity…
"Nikdy bych si nemyslel, že na mě tyhle ruce sáhnou jinak, než ve chvíli, kdy mi opravují držení těla při klikách." Zajiskří mu v očích, když si ho tak Rei podrží za tváře, ale on je na vážnější vlně. Už zase si v něm přečetl, co se mu honilo tajně hlavou. V první chvíli rychle zavrtí hlavou, že to je v pořádku, ale je pravda, že prostě má strach. Bylo to nové. Nepotřebuje? Ale Ruki nejspíš ano. Nebyl moc trpělivý.
"Víš, jak je měsíc dlouhá doba?" Vyvalí na něj oči, jenže Rei mu připomene, co by dělat mohli. Teď? Najednou zaskočeně stiskne rty a okamžitě nabere sytě rudý odstín i přes svou předešlou odvahu. Reitova dlaň po jeho těle nekompromisně zamíří rovnou dolů do klína, Ruki sebou prudce trhne, když se ho tam dotkne a vzpomene si, že by měl i dýchat.
"Budu výbušný, po tomhle zcela určitě ano." Mluví o něčem úplně jiném, než Rei. Rei ho umlčí svým polibkem a rovnou mu kalhoty rozepne. V tu chvíli už je Ruki jako beránek a dlaně na Reitových ramenou se mu mírně chvějí.
"Jak dlouho?" Pípne, ale jeho hlas už získává roztoužený nádech. Rozněžněle se usměje, když mu Rei složí kompliment a dlouze vydechne, jakmile se jeho horoucí dlaň vydá po jeho těle pod látkou trička nahoru. Zavře oči a zatváří se vysloveně blaženě. Stačí mu vážně málo, aby se jeho tělo ocitlo v jednom ohni. Svírá svoje dlaně stále silněji, otře se nosem o jeho a teď je to on, kdo opatrně najde Reitovy rty.

Reita

Ten jeho vyděšený výraz ho dostává do kolen. Jak kdyby s tím mohl něco udělat. Kruci, kdyby na to došlo, snad dá výpověď a prostě ho unese. Tyhle sklony se v něm nikdy neprobudily tolik, jako právě teď. Ano, ví moc dobře jak je měsíc dlouhá doba a není to pro něj jednoduché držet se zpátky. I tak si ale uvědomuje, že by taky mohl všechno zkazit, kdyby byl na něj moc hr. Je přesvědčený, že mají hromadu času i přes obavy, že by mohl potkat Ru někoho jiného. Ne třeba tady ale co až se dostane ven, bude zase o něco starší.
"Hm asi bych se měl omluvit za své ruce a za to, co dělají ne?" Pozvedne nepatrně obočí a na jeho tváři hraje provokativní úsměv, když jimi pořád mapuje jeho hrudník. Jen zlehka po něm přejíždí. Měli by si pospíšit, když už s tím začal ale jemu se prostě nechce spěchat. Za chvíli ho asi budou hledat ale Hyde ví, kde je. Možná by je mohl zastavit. Zase hrozně riskuje, stejně jako v té tělocvičně, teď možná ještě o trochu víc.
"Budeš mě stát všechno. V tuhle chvíli minimálně příčetnost, Ru-chan." Broukne mu zblízka do rtů a znovu se na ně přitiskne. Nekrotí se ani nehlídá, prostě si je naplno užije. Jsou sladké a měkké a jemu se prostě nechce odtrhávat ani na vteřinu.
"Na jak dlouho?" Zopakuje po něm otázku už trochu udýchaně. Místo odpovědi ho však pevně vezme kolem pasu a pomalu ho přetočí pod sebe na postel. Očima sleduje svou dlaň, která se dostane znovu pod látku trika na bříško a začne ji milimetr po milimetru hrnout nahoru.
"Jak dlouho?" Zopakuje s krátkým povzdechem a přitiskne se rty na hebkou kůži těsně na pupíkem. Trápí ji rty, dráždí ji zuby a je dost možné, že už se nedonutí mluvit vůbec. Je ztracený, jak snad nikdy nebyl. Nedokáže si vysvětlit, že to zrovna Ru dokázal ale stalo se a on už se určitě nechce bránit.
"Tak dlouho, dokud nebudeš opravdu spokojený." Odpoví mu konečně, když se trochu poposune níž a s očima upřenýma do jeho tváře, věnuje několik polibků na lemem jeho prádla. Konečky prstů zlehka pohladí jeho klín, pak celou dlaní.
"Víš moc dobře, že já to poznám." Neodpustí si ještě dodat a v očích se mu blýskne, když konečně odhalí i kousíček jeho chlouby a s jistou zvědavostí v pohledu si prohlédne jeho reakci. Jak kdyby pořád podvědomě čekal, kdy znovu vyletí. A ano, pak by mu s něžnou důrazností připomněl, že to teď není třeba. Koutky se mu trochu pozvednou nad tou myšlenkou.
"Hm, tak už mi slib, že budeš hodný." Broukne měkce, když zase odhalí několik milimetrů a zahrne je polibky.
"A já ti slíbím, že budu hodný mnohem víc." Nikdo by ho asi za tyhle metody nepochválil a nejspíš by si neškrtl ani u Sugiza ale pokud to bude mít výsledky....Ne, rozhodně je nehodlá praktikovat na nikom jiném. Jediný koho chce vidět křehkého v jeho rukách, je Ru a nikdo jiný. A pak si s úsměvem na tváři užije jeho výbušnosti.
"Já ti nevím, asi bych si měl pospíšit, že?" Už je zase ukecaný až hrůza. Jenže ho baví, když mu není schopný ani odpovídat a vyloženě si lebedí v pocitu, že je to jeho vinou. Nakonec se nad ním přece jen trochu slituje a stáhne mu kalhoty i s prádlem do půli stehen. Nepočká si na žádné protesty a prostě jej přijme mezi své rty. Už ho nepustí až do chvíle, když bude mít opravdu dost.

Ruki

"To bys měl, ale v ředitelně, ne mě..." Vrátí mu rýpnutí Ruki, protože Reitovy dlaně na těle, to by snesl klidně celý den i noc. Mohl by jen tak ležet a nechat se sebou dělat cokoliv. Mělo by ho to děsit, dřív by někomu ty ruce snad urazil, ale teď? Teď začínalo být všechno úplně jiné. Asi by se neměl potěšeně usmívat jeho slovům o tom, co všechno ho bude stát, ale nemůže si pomoct. Je to hrozně příjemné něco podobného poslouchat.
"Tolik se ti líbím? Ale proč?" Hlesne tiše. Malý věčně zamračený kluk, na kterém nebylo nic speciálního. Jenom u nich ve skupině bylo tucet hezčích nebo lépe stavěných. Ani mu nepřipadalo, že by připomínal holku, když byl teda Reita až doteď na ženské… Oplácí mu polibek, jak jen nejlépe umí a cítí, jak se mu Reitovy dlaně pevně ovíjí kolem pasu. Je to jen chvilička, kdy povlečení zašustí a on se ocitne pod ním na posteli, tak jako před tím na těch žíněnkách. Vzdychne a jeho klín se okamžitě ozve s plnou intenzitou.
"Co řeknu na sezení, až se mě Takarai-sensei zeptá, jak bylo na samotce? Mám lhát?" Provokuje ho, dokud na to má ještě odvahu a nějakou kapacitu v mozku, protože tu teď Reita zdařile gumuje svými rty na Rukiho bříšku. Chvíli ho sleduje při jeho počínání, začíná hluboce a rychleji vydechovat a brzy se i maličko svíjet. Pak ale pohled zvedne ke stropu a trochu připitoměle do něj zírá, zatímco si ani neuvědomuje pohyb vlastních dlaní, které začnou Reitu hladit po ramenou a posléze i ve vlasech. Má svého učitele konečně u sebe a on mu šeptá, že bude Ru spokojený… komu kdy záleželo na tom, aby byl? Jenom jemu a Ru na to slyší velmi dobře. S podobným počínáním mu rychle propadá a proto tak zle nesl jeho zmizení, i když to bylo jen na dva dny. Shlédne dolů, aby se potkal s jeho očima, zatímco mu Rei olíbává linii bříška kolem prádla a každé otření jeho rtů ho neskutečně pálí do kůže. Zalapá trochu po dechu, když pocítí ten jemný dotek v klíně a Reitova slůvka ho dráždí a provokují.
"Já vím." Zašeptá, zatímco se látka poposune kousek níž a začne odhalovat klín. Ruki trochu znervózní a začervená se, ale zároveň se na to všechno opravdu těší.
"Budu hodný před tebou..." Najde v sobě paličatost i teď, ale znovu se podívá ke stropu, jak Reita probouzí svými rty ta nejcitlivější nervová zakončení. O panebože, ještě ani nezačal a už teď je to naprosto skvělé. Pousměje se po jeho slovech a pokrčí trochu rameny.
"Pokud jde o mě, spěchat nemusíš, jen ať mě nikam neposílají, jo?" Kdo má teď přemýšlet nad tím, co je správné a co ne? On s tím má velké problémy i bez toho, aby měl Reitovy rty v kalhotách. Látka znovu zašustí, najednou je zcela odhalený, honem se podívá dolů a… málem vybuchne jenom z toho pohledu, jak sám mizí v Reitových ústech. Co teprve ta těsná vlhkost a naprostá profesionalita v tom, co tam s ním provádí? Zatne prsty do jeho vlasů, propne se boky proti němu, aniž by si uvědomil, že ho tím může podráždit na mandlích a samotkou se rozlehne jeho dlouhý sten. Prudce ze sebe vyrazí dech a trhne tváří do strany. Tahá ho možná skoro nevybíravě, ale tváře už má úplně rudé a víčka pevně semknutá. Netrvá to dlouho, neumí se podobným věcem bránit. Jen mu na dvě vteřiny proběhne hlavou, že měl možná Reitu nějak varovat, ale stejně to nestihne a celý se pod jeho rukama rozechvěje přívalem slasti, kterou mu odeslal rovnou do úst. Musí to hodně rozmrkávat a je mu vidět ve tváři, že není zcela přítomen.

Reita

Trochu se zamračí, když přijde ujištění, že hodný bude ale jenom před ním. Tohle zrovna slyšet nechtěl a tak trochu doufal, že to bude spíš souhlas bez přemýšlení. Užil by si, až by mu to připomněl a hlavně za jaké situace to bylo. Ru je ale paličatý, i když se ho snaží připravit o jakékoliv myšlenky. Stejně se mu to  na něm líbí, nemá to s ním jednoduché ale jinak by to nechtěl. Dál už mu na nic odpovídat nestíhá. Snaží se jen soustředit na to, co mu provádí v klíně a tak trochu brzdit jeho tělo, aby ho neměl až...no snad v žaludku. Na tohle není úplně zvyklý a občas se přistihne, že už je toho na něj moc ale nedá najevo vůbec nic. Stačí mu jediný pohled do Rukiho tváře a ví, že by to klidně udělal znovu. Jen trochu víc sevře jeho boky, za které si ho přidržuje, aby mu nikam neutíkal. Občas se přistihne, že přivírá víčka pod jeho doteky, a když přijde trochu silnější zatahání, jen dlouze vydechne. Všechno ostatní utlumí Rukiho chlouba. S každou další minutou se musí čím dál víc soustředit, aby se nepokusil ještě o něco víc. Je to na něj příliš, celá tahle situace. Chtěl by vyzkoušet nejradši všechno a hned a zároveň prostě nechce, protože by to bylo příliš brzy. Ne pro něj ale pro Rukiho. A to prostě nechce. Pokračuje do chvíle, než ucítí dravější pohyb těla pod sebou, stejně jako znamení ve svých ústech, která mu jasně říkají, co teď přijde. Sám si není schopný během té sekundy rozmyslet, jestli se oddálit nebo ne a pak už je prostě pozdě. Najednou má jeho touhy plná ústa a neví úplně co s tím. Není to nepříjemné, jen si ten pocit nedokázal úplně představit a teď má honem vymýšlet co dál. Nezašklebí se, vlastně se nezatváří vůbec nijak, když to všechno spolkne. Spíš to vypadá, že je v restauraci a ochutnává něco, co nikdy před tím nejedl. Ono na tom něco bude.
"Hm, taky mám jedno poprvé za sebou." Přijde mu na jazyk poznámka za pár okamžiků a ještě pořád hodnotí slanou chuť ve svých ústech. Zvláštní pocit ale ne, vůbec mu to nevadí.
"Ru-chan, vypadáš troch mimo." Neodpustí si menší rýpnutí ale ano, teď vypadá celkem spokojeně a tak, že mu samotka vlastně nevadí a to přesně chtěl vidět. Chvíli na něj z výšky kouká, než se zapře dlaněmi vedle jeho boků a pak se skloní, aby ho na odhalené bříško ještě naposledy políbil.
"Snad se ti to aspoň trochu líbilo." Prohodí měkce, než se na chvíli napasuje vedle jeho boku a s paží složenou pod hlavou jej pozoruje. konečky prstů hladí jeho tvář a nakonec se neubrání, aby trochu povytáhl bradu a krátce jej líbne na rty.
"Víš kolik podobných chvilek, bychom si mohli dopřát, kdyby jsi byl hodný na všechny a nejenom na mě." Provokuje ho dál a nedá si pokoj. Ten učitel se v něm asi nezapře. Jak kdyby ho chtěl přesvědčit, že s ním to bude lepší, než v nějakém ústavu. Když bude hodný, pustí ho brzo a pak...nebude plnoletý...stejně. To už by se přece dalo nějak vymyslet ne? Tím si prostě teď náladu kazit nechce a už vůbec ne tím, že i kdyby by Ru venku a přišlo se na to, přijde o místo. Nejspíš.
"Ru, chci abys věděl, že i kdybych na tebe neměl moře času, záleží mi na tobě. Opravdu. A..." Odmlčí se na chvíli, než přitiskne rty na jeho čelo v krátkém políbení.
"Mám tě rád." Podívá se mu do očí a koutky se mu zvednou. Bez dalšího váhání se dotkne lemů jeho kalhot a začne je starostlivě hrnout nahoru.

Ruki

Ruki má trochu problém s tím, aby mu došlo, o čem to Reita mluví, ale nakonec se mu nějak povede spojit drátky ve své hlavě a dát si dohromady, že když měl před tím holku, tohle možná nikdy nedělal.
"Vážně? Mě přišlo, že máš docela natrénováno..." Vypadne z něj zcela upřímně a ještě pořád dost vykolejeně. Pokud dovedl Reita tohle a dělal to poprvé, jak se má před ním Ruki o cokoliv pokoušet? Vždyť se ztrapní! Tohle nikdy takhle dobře nedokáže! Uvědomí si, že má Reita nejspíš pravdu a maličko ho to vrátí do reality. Konečně se na něj znovu podívá, když ho Rei políbí na bříško a pro sebe jemně zavrtí hlavou.
"Líbilo." Zašeptá.
"Moc se mi to líbilo." Dodá snad ještě tišeji, tak že mu mohl snad jen stěží rozumět a už zase u toho trochu červená. Jakmile se začne Rei přesouvat vedle něho do lehu, kousek se poposune víc ke zdi, aby mu udělal místo a sám se přetočí na bok, aby mu mohl hledět do očí. Netuší, kolik času uplynulo a je moc rád, že Rei ještě stále nikam nespěchá. Napadne ho, jaké by to asi bylo, kdyby mohli být někde úplně jinde, opravdu sami sebou? Jaké by to bylo, kdyby nemusel být ve škole ani u rodičů, viděl jeho byt… možná tam přespal… nikdo by je nehonil ani nekoukal divně, že jsou spolu… Čím víc nad tím přemýšlí, tím víc na něho leze smutek z toho, že to není možné a dlouho nebude. Nechává se hladit po tváři a pak i políbit. Tiše si povzdechne.
"Nebude to všem trochu divné, že jsem najednou samá ctnost?" Broukne. Před učiteli by to mohl zkusit, ale od kluků si na hlavu dělat rozhodně nenechá, to teda ani omylem! Je ale na čase, aby mu začal trochu věřit a pokusil se udělat věci, jak chce on. Pokud to nebude fungovat, vynadá mu později. Pro sebe se té myšlence pousměje, ale Reita začne o trochu vážnějších věcech a on se na něj dlouze podívá. Ví, proč mu to říká. Je tu zaměstnaný a navíc to na nich nesmí nikdo poznat. Nemůže za ním do kabinetu ani do tělocvičny pořád lézt… Bude to těžké… Musí se hřát vědomím, že když se na něj bude dívat, bude taky vědět, že je Rei jeho. Při Reitových posledních slovech se ale upřímně rozsvítí a posune se co nejblíž. Protáhne ruce kolem jeho pasu, čímž mu dokonale ztíží vlastní oblékání a stane se z něj cosi dočista přítulného.
"Kdy půjdeme na tu motorku?" Ptá se, jako by byl hodný už asi tak dva měsíce v kuse a vůbec spolu neleželi na samotce, kde je za trest. Obličej má u toho zabořený do jeho prsou a uvědomí si při tom, že on možná uspokojený je, ale cosi ho stále tlačí do stehen. A v tu chvíli mu narostou nové rohy. Co říkal, že musí pracovat? Je to neviditelný pohyb, když ruku, co nemá pod ním nadzvedne a poposune, aby se ho jí dotkl rovnou v klíně, který hravě sevře v dlani.
"Jen se snažím být hodný." Řekne nevinně.
"To je z lásky, víš?" Mluví o svém zlobení a ani si neuvědomí, co za slovíčko to při tom použil.