(okolí Shinjuku Gyoen)
Boogie
"Začínám se v tobě ztrácet, jsi teda na holky nebo na kluky, že tu sedíš zrovna se mnou?" Odsekne mu místo toho a hraje si prsty s brčkem u Toshiyova drinku. Znovu se natáhne po své čokoládě, ale jeho dlaně zůstanou uvězněné pod Toshiyovými. Upře pohled do jeho očí a pořád trochu špulí rty.
"Měl bych tě chtít o čemkoliv přesvědčovat?" Pohodí trochu hlavou, ale pak jemně pootevře rty při nové nabídce. On s ním chce vážně hodně trávit čas, jinak by mu tohle nenabízel.
"Já nevím, já… kdy to všechno stihnu?" Vypadne z něj spontánně na místo, aby mu řekl, že se zbláznil a že s ním nestráví ani o minutu navíc. Jenže tenhle fascinující učitel naproti němu není jako nikdo z lidí, které doposud potkal. Pořád na něj pouští hrůzu a při tom dělá všechno proto, aby byl Boo spokojený a poblíž a to se poznali teprve před… třemi hodinami? Toshiya mu připadal krásný, tajemný, prostě jiný a jeho by ani ve snu nenapadlo, že by ho mohl odkopnout hned, jakmile dostane, co chce a z cesty do tropů nemusí být nic. Takové podvody v jeho hlavě nikdy neměly místo. Znovu se začervená a skloní trochu plaše oči. Humra miloval, jenže domů musel. Kdyby ho chtěl Totchi jenom tak dostat, proč by za něj tolik utrácel?
"Nemůžu zavolat mámě, že mě můj matikář bere na humra." Řekne měkce a ne, není to odmítnutí, jen vysvětlení. Bohužel ho od dospěláckého života a chození si kam se mu zlíbí dělí ještě několik let. Jeho režim je hodně jiný, než ten Toshiyův. Konečně může dlaně stáhnout k sobě a ještě jednou si cucne z toho jeho zabijáckého drinku, ale to je všechno. Táta by to doma poznal a byl by z toho problém. V hlavě ale převaluje, jak milou se tahle chvilka stala. Opravdu ho balí? To jako vážně, prostě doopravdy? A jak moc nemožné by to bylo? Okusuje si zamyšleně spodní ret.
"Můžeš mě ale doprovodit domů." Řekne mu z ničeho nic. Romantická procházka v podvečer, to přesně vypadá jako něco, co rozhodně není Toshiyův styl. Uvalí na něj pohled plný očekávání.
Toshiya
Těká očima mezi jeho hrátkami s brčkem a tváří."Hm, dobře tentokrát jsi zabodoval." Přizná mu jeho malé vítězství a je vidět, že mu to není příliš po chuti.
"Rozhodně jsem na tebe." Oplatí mu to bez dalšího zaváhání, aby mu nedal chvíli radosti jen tak zadarmo. Pak se ale zamračí. Jistě, moc dobře si pamatuje, jak málo času měl při škole on sám. A to většinu zvládal levou zadní. Když si k tomu připočítá ještě doučování, je jasné, že mu ho moc nezbývá. Nakonec trochu rezignuje na nátlak. Je to snad poprvé v životě, kdy někomu vlastně ustoupí. Sáhne do svého kabátu, který je přes židli a vytáhne vizitku se svým číslem. Položí ji na stůl a pomalu přesune dvěma prsty po desce směrem k němu.
"Třeba budu mít zrovna čas." Ozve se jeho ledový hlas, ale něco v jeho tváři napovídá, že zrovna na něj si udělá chvilku vždycky. Je ochotný kvůli němu popřesouvat většinu svého rozvrhu možná i zrušit přednášku? No nejspíš ano a bude ještě mrzutější, když mu to dojde. Obočí se mu stáhne podruhé, když přijde na odmítnutí humra. Kruci, na co by ho měl ještě nalákat? Vymyslel by milion důvodů, proč by se s ním Boo měl zdržet. Copak by mu jeho matka odmítla, kdyby jí zavolal a řekl, že se doučování protáhne? Samozřejmě bez příplatku, protože on je naprosto zapálený do své práce a nemohl by si dovolit pustit Boogieho domů, kdyby nedokončili lekci. No to si možná nechá na příště. Je vidět, že se ztratí ve svých myšlenkách. Trhne sebou trochu, když se drink posune zase jeho směrem a on mu už vrátí ten jeho. Možná za to může to jeho pití, že má tak divnou náladu, kdyby byl schopný udělat cokoliv. Ano to bude tím, příliš mnoho cukru. Kývne hlavou, aby sám sobě potvrdil své vlastní myšlenky a konečně se napije pořádného pití, než se málem zakucká tentokrát on. Trochu na něj třeští oči a je jasné, že se Boogiemu podařilo ho dokonale vykolejit.
"Doprovodit tě domů?" Obočí stoupá nebezpečně vysoko, než do sebe obrátí polovinu obsahu sklenice. Když to udělá, bude to vypadat jak? Jako, že mu nejde jen o postel? Jak kdyby mu konečně začala docházet podstata toho, co se tu celou dobu děje. Tohle už nejsou jen narážky a snaha se s ním vyspat. Z toho totiž sex nekouká.+A z té večeře by koukal?+ Upozorní sám sebe v duchu a musí si přiznat, že vlastně ne. Pomalu se podívá na Boogieho a trochu povolí v ramenou, když vidí ty oči. Pořádně s ním zacloumal a stačil mu jen pohled. Už se zase mračí a hází po něm vyčítavé, naštvané pohledy. Ano, on za to může. Takhle ho tu ukecávat. +Neřekl ani slovo. Ale tváří se tak!+ Pohádá se sám se sebou v duchu, než rezignovaně rozhodí rukama.
"Dobře, doprovodím tě." Odkývá mu to podrážděně.
"Ale budu příšerně nesnesitelný a nezaručím ti, že se budu držet dál." Varuje ho předem, aby bylo jasné, že si nedá pokoj jen tak. K čertu, k čemu ho tu donutil? Kdy se naposled s někým procházel? Procházel se vůbec někdy? Ne, asi ne. Od toho měl auto a byly tu přece taxíky. Znovu sáhne po své sklence, kterou jedním dlouhým douškem vyprázdní a potřeboval by ještě tak pět, aby to vůbec rozdýchal. +Co přijde potom, kytičky, lodičky? Kruci, jenom né parky!+
"Ale pod podmínkou, že na příští doučování přijdeš o půl hodiny dřív." Snaží se prosadit svou vlastní podmínku, aby si nepřipadal, že selhal úplně. Bude s ním hodinu a půl a tu si rozhodně užije.
"Zaplatím." Utrhne se na servírku, která se zeptá, jestli si nepřejí ještě něco a chuděrka právě odnese všechen jeho vztek, který ho přepadl, když tak vyměkl. A pak ho něco napadne.
"A jednu odměnu si vyberu, ještě dneska." Podívá se mu upřeně do očí.
"Těsně před tím, než mi popřeješ dobrou noc." Koutky se mu zlověstně zvednout vzhůru, když poslepu odpočítává peníze a vůbec mu nedochází, že k nim přidává ještě dýško. Kruci už asi po sté.
Boogie
Boo se pro sebe pousměje, když už zase klopí oči k desce stolu. "Na mě?" Broukne. Samozřejmě, že by rád znal odpověď na tuto otázku, ale vlastně ho to hřeje i bez ní. Nikdy by si nemyslel, že někomu tolik padne do oka a to hned při prvním setkání. Navíc Toshiya-sensei si může ukazovat, na koho chce. Natáhne ruku po vizitce a chvíli si prohlíží její provedení. Samozřejmě pochopí, že ho může zkusit kontaktovat i mimo smluvené hodiny a nakonec si ji uloží pečlivě do batohu. Jinak to ani neumí. Přitáhne si zpět svou čokoládu a Toshiyova kuckání se upřímně lekne. To je na něj to pití taky najednou moc silné? Jenže to patřilo něčemu úplně jinému. Vytáhne obočí nahoru a nechápe, co je na tom tak špatného.
"Byl to jenom nápad." Hlesne, ale Toshiya mu to nakonec kupodivu odkýve. Sice se u toho tvářil tak, že už se Boogie zase podvědomě zavrtával do sedačky, ale neodmítl ho a Boo už se zase spokojeně usmívá.
"Už jsem si trochu zvykl." Přizná mu bezstarostně na to mračení a nakloní hlavu mírně k rameni.
"Dobře, tak mě… můžeš držet třeba za ruku." Broukne mile, když se od něj nechce držet dál, čímž ještě víc vyšperkovává svou romantickou procházku. Stejně je přesvědčený o tom, že by to Toshyia na veřejnosti nikdy neudělal. Co kdyby je viděl někdo známý? Koneckonců to samé platilo i pro Boogieho. Vůbec si neumí představit, co by doma říkal, kdyby jeho rodičům někdo sdělil, že se vodí s muži… o dost staršími muži…
"Kolik ti vlastně je?" Napadne ho z ničeho nic ten důležitý detail. Kývne, že přijde, ale lekne se ho i on, když tak vyjede po servírce. Té chuděře málem slezly vlasy. Jestli si doteď na Toshiyu myslela, právě ji to nejspíš přešlo a musí si myslet, že ho Boo něčím hrozně naštval. Boogie vnitřně strne, když dojde na večerní odměnu a k tomu ten Toshiyův pohled. +Pusa?+ Napadne ho. To snad zvládne? Alespoň si zkusí, jestli přece jen nechce dostat dvojku. Nakonec se společně zvednou a vyjdou zpět na ulici, kde už svítí noční neóny a lampiónky malých bister.
"Bydlím ve čtvrti Shinjuku." Prohodí. Je to ta s mnoha mrakodrapy, ale Boogieho rodina vlastní velký byt v menší výškové budově.
"Můžeme tam jít přes Shinjuku Gyoen." Navrhne mu a už svoje kroky stáčí směrem k nádhernému parku.
"Ale bude už zavřeno. Jestli se nebojíš přelézat ploty..." V tu chvíli, kdy mu to říká, jde před ním pozpátku a v očích mu hravě zasvítí. Ví o místě, kudy se tam s klukama běžně dostávají.
Toshiya
Tak a teď by ho Boo málem utopil ale opravdu. Naštěstí už před sebou žádný drink nemá. +Držet za ruku! To nemyslí vážně?+ Děsí sám sebe uvnitř, na venek vypadá ještě o trochu hůř, než před chvílí. No tak to si tedy vybral cíl. Co všechno ještě bude muset udělat, aby konečně Boo povolil a kývl na všechno? V první chvíli myslí, že se ovládne a nepřitiskne si dlaň na tvář, nakonec to stejně udělá a mírně si ji promne."Čekal jsem pomstu ale ne takovou." Odtuší ledově a skrze prsty se na něj podívá. To byla první chyba, jak by mu mohl říct ne? Uvědomuje si vůbec ten...ten...kluk, jakou má moc? Jak s ním mlátí od stěny ke stěně a nutí ho dělat doslova psí kusy. +Dost výstavní pes.+ Protočí sám nad sebou očima v sloup.
"Uvidíme." Vypadne z něj dřív, než se stačí zarazit. Zase mu něco říká, co si usmyslel, že rozhodně dělat nebude. Už ho stál tolik a ani o tom neví. Strašné. Ještě se ohlédne po servírce, jestli je už je opravdu dost daleko, než stočí oči na Boogieho a teď vypadá zase jako sám Satanáš.
"Mám tě nechat zkusit hádat?" Věří tomu, že by se stejně netrefil. A taky doufá v to, že ho jeho věk řádně vykolejí. Ostatní by ho neradi říkali, ale on si to vyloženě užije.
"Třicet jedna." Prozradí mu ho, když už se pomalu zvedají.
"Máš strach, že tě se mnou někdo z tvých kamarádů uvidí? " Pozvedne obočí s dalším dobíráním a aniž by mu to došlo, prostě mu otevře dveře a pustí ho prvního. Srovná s ním krok během chvilky a mírně se k němu nakloní. Za tu ruku ho ale nevezme.
"Já se tě ptát nemusím, to si rychle spočítám a daleko od pravdy nebudu, koloušku." Zavrní jeho směrem tiše. Narovná se a vloží ruce do kapes svého kabátu. Sluneční brýle už předtím složil pečlivě do náprsní kapsy bílé košile. Málem zakopne, když zmíní ten park. On prostě věděl, že něco takového přijde.
"Chceš mě tahat přes park?" Uhodí na něj ne moc vybíravě a možná ho tím i vyděsí.
"Nevím, o co ti jde, ale ze mě romantika neuděláš." Brání se s hlavou hrdě povystrčenou a upřeně hledí před sebe. Kdyby se na něj podíval...A už je pozdě, už se nechá klidně vést, až k tomu parku. Tam ho čeká další rána pod pás.
"Já nejsem tvůj pubertální kamarád, možná ti to ještě nedošlo." Brání se zuby nehty tomu, aby začal skákat úplně, jak Boo píská. Nutno dodat, že se mu to od jisté chvíle vůbec nedaří.
"Já přes plot lezu, nikdy. Dost na tom, že už se tu...procházíme." Jeho hlas je zase o stupínek ledovější. Je to jeho pečlivě natrénovaná obrana před tím, aby ho něco zasáhlo víc, než by chtěl. Boo je druhý v jeho životě, kdo tuhle hradbu boří, jak kdyby to byl domeček z karet. Krátce se rozhlédne kolem sebe, park je zavřený, nikdo kolem nich není. Mohl by toho dost dobře využít. Ten úsměv vždycky značí jeho útok a taky, že ano. Udělá několik rychlých kroků před něj, popadne jej prudce kolem pasu, když ho s trhnutím přitiskne k sobě. Pak s ním dá skoro elegantní půl otočku a přitiskne ho na plot, přes který má lézt přitiskne. Skloní se k jeho tváři a volnu dlaní jej vezme za ruku, aby ji uvěznil mezi tou svou a plotem.
"Neřekl jsi, jak tě mám držet za ruku." Šeptne mu skoro do rtů, na které se krátce podívá a pak zabodne pohled do plachých očí naproti sobě.
"Nemůžeš se mnou mávat a čekat, že se nic nestane Boo-chan." Ušklíbne se a jeho výraz už je zase na pokraji touhy.
"Polezu přes plot, ale chci svou odměnu a hned. A pak možná ještě jednu, záleží, kolik ses toho naučil." Zavrní provokativně a napasuje své vlastní stehno mezi jeho nohy.
"Nemusím tě svlékat, aby se ti o mně zdálo. Nezapomeň na to, až budeš příště chtít romantiku." Upozorní ho, než si uzme jeho rty v dobyvačném a vášnivém polibku. Ani jeho klínu nedá pokoj, prostě mu to hezky všechno oplatí po svém a možná by si konečně měl uvědomit, že tohle celé bude největší trest pro něj.
Boogie
Prý pomstu? Boogie marně uvažuje nad tím, jestli se někdy v životě pokoušel někomu pomstít a jestli takovou emoci zná. Toshiyův věk ho částečně zaskočí a částečně ne. Vlastně si umí v hlavě spočítat, kolik mu musí být, aby dokončil vzdělání a získal dostatek zkušeností pro tuto práci. Vypadá ale mnohem mladší. Opravdu se tu tak trochu zaplétá s někým, kdo je o celých dvanáct let starší, než on sám? Dokonce se vůbec neurazí, když ho Toshiya nazve kolouškem, jen se tomu upřímně usměje. "Nebojím se toho." Řekne mu možná až moc hrdě a přesvědčeně. Realita by mohla být hodně jiná, ale to si teď není schopný představit ani připustit. Doopravdy se lekne, až když na něj Toshiya uhodí s tím parkem. Několikrát zamrká a nechápe, co je na tom tak zlého, dokud mu to sám neobjasní. Bojí se romantiky?
"Je to jenom cesta, jen ne mezi betonem, ale mezi stromy." Obhájí si to během vteřinky, ale hlavu má trochu zaraženou mezi rameny a pokukuje po něm, jak moc velký je to prohřešek. I tak ale svoje kroky stáčí směrem k parku a Toshiya jde. Tam se ho ale lekne podruhé a ještě víc. Jde o to lezení přes plot a když si ho tak prohlíží okusuje si ret a říká si, že už je to vážně asi moc. V tom jeho kabátu a s aurou někoho moc váženého… Zvedne dlaně v obranném gestu, aby se mu omluvil a řekl mu, že to tedy obejdou, ale…
"Ale chceš, abych byl tvůj pubertální milenec?" Rozhodí nad ním rukama.
"Proč se teda neotočíš za někým zralejším, kdo podobné nápady mít nebude?" Nechce být drzý, jenom to opravdu nechápe. Dospělí to ale často nechápali a vnímali přesně opačně. Podle toho, co se Toshiyovi odrazí v očích by si tipl přesně tu možnost s drzostí, za chvíli už nestačí couvat před jeho tělem a o další dvě vteřiny později, už se v jeho náručí přetáčí zády k plotu, o který jimi narazí. Opravdu vyděšeně hledí do jeho tváře, protože čeká všechno možné. Opravdu ho tolik naštval? Jenže místo výtek, pocítí sevření jeho dlaně, které podvědomě opětuje. Několikrát očima klesne na jeho rty, aby jimi zase vystoupal nahoru k jeho očím a nemůže si pomoct, některé rysy jeho tváře jsou prostě roztomilé.
"Nechci s tebou..." Nedořekne to, protože Toshiya mu najednou říká, že přes ten plot poleze. Nic nechápe, srdce mu divoce buší, částečně strachy a částečně vzrušením. Nemusí ho svlékat… cože…? Prudce se nadechne, když ucítí jeho stehno mez svými a pokusí se mu vysmeknout, ale nejde to a navíc je pozdě. Odpálilo to v něm vlny nečekaných pocitů, které se stále vracejí jako mořský příboj.
"Já jenom..." Nedostane šanci s ním o čemkoliv diskutovat, protože najednou ucítí jeho rty na svých a ty ho nenechají ani dýchat. Jsou dobyvačné, útočné, skoro to bolí a nevybíravě si hledají cestu do jeho úst a Boo ani neví, jak to, že mu ten polibek oplácí. Skoro ho nestíhá a k tomu to neustále dráždění jeho klína. Vzrušený je do vteřinky a v hlavě mu víří neskutečný zmatek, ale povoluje pod jeho rukama až příliš rychle.
Toshiya
Stačí jen první dotek rtů a propadne mu úplně. Ví, že se mu moc bránit nemůže a má pocit, že kdyby mu dal příliš volnost, uteče mu. Už jednou se nenechal a teď by to bylo určitě to samé. Prostě ho nutně tímto okamžikem musí přesvědčit, že tohle přesně chce. Jinou příležitost už určitě mít nebude. Do hlavy se mu dostává i myšlenka, že ho rozhodně pustit nechce. Dostal se tak blízko. Proti svému stehnu cítí Boogieho klín, který se začíná probouzet k životu. Jak málo stačilo a povedlo se mu to. Jenže jsou u parku, kde si stejně o moc víc dovolit nemůže."Chci, abys byl můj." Vydechne jako odpověď na jeho otázku, když se na pár okamžiků odtáhne a podívá se u do očí. Své tělo ale nechá přitištěné na mladém před sebou a pohne stehnem, aby viděl jeho reakci v přímém přenosu.
"Co jenom..?" Vydechne podruhé, ale nevydrží se držet dál příliš dlouho. Trvá to sotva vteřinu, od té chvíle, co naposledy promluvil a už zase si bere jeho rty svým vlastním, osobitým způsobem. Nechce bránit ani sobě samému, aby se dostat do stádia vzrušení. Bude se pak proklínat, ale teď potřebuje, aby Boo věděl, co s ním provádí. Mohla by to být mnohem lepší provokace, než to, co by dokázal způsobit slovy. Pustí jeho bok, když už si je jistý, že mu určitě nebude utíkat a vjede dlaní mezi jeho prameny. Stiskne je ale k jeho překvapení, je o trochu něžnější, než kdy jindy. Ani nemá chuť mu nějak drasticky zavrátit hlavu. Dokonce se bříško jeho palce zlehka proběhne po hebké kůži jeho tváře. Mohl by mu toho říct tolik. Mít jinou povahu asi mu řekne, co přesně se uvnitř něj odehrává ale...To on neumí ani nedělá. Nepřipouští si, že by to kdy chtěl dělat.
"Líbí se ti to?" Zeptá se jej, když znovu musí nabrat do plic trochu kyslíku.
"Líbí." Odpoví vzápětí sám sobě.
"A umím toho mnohem víc, jen mi musíš dát šanci, ti to ukázat." Pobízí jeho fantazii, aby ho navedl na tu správnou cestu. Tu, kterou si v hlavě vydláždil a nemíní jí jen tak opustit.
"Můžu se přizpůsobit té tvé romantice, ale chci taky něco na oplátku. Tvou blízkost, každou reakci tvého těla." Šeptná mu, když se nakloní k jeho uchu, jakmile si udělá prostor odhrnutím hebkých pramenů.
"Přestaň se tomu bránit a můžeme si to užít mnohem víc." Pokračuje dál v cíleném svádění a znovu se přitiskne rty na jeho šíji. Měl by ho už nechat, měl by přestat dráždit sám sebe, jinak odtud neodejdou s nepořízenou. Možná by mohl....
"Dal jsem ti ochutnat skvělý koktejl, ale možná bych do něj měl i koření, Boo-chan." Zavrní tiše, než se od něj trochu oddálí a sáhne mu dlaní, kterou pustí jeho prameny rovnou do klína. Několikrát jej jen stiskne, aniž by přestal dobývat jeho dokonalý krček a pak začne s pravidelnými pohyby.
"Není nikdo, kdo by tě tu viděl, jen si to užij." Šeptá mu svádějíc ho na scestí, kam můžou jít klidně společně. Dá mu hezkou dobrou noc a pak přes ten plot klidně poleze.
"Slíbil jsem ti přece, že nebudeš spát. Slíbil jsem ti sny o mě a já nejsem ten, co by to nezvládl dodržet. Ale na ty tvoje drzosti stejně nic jiného neplatí." Teď už si trochu rýpne, když musí nějak ventilovat své vlastní vzrušení a touhu. Kohokoliv jiného už by o ten plot nejspíš opíral ale s ním...Ne, takto to nechce. Boo si o to sám řekne.
"Klidně tvé mamince řeknu, jak moc pilný si student a že jsme se trochu zdrželi. Co bych to byl za učitele, kdyby tě tak pozdě pustil dom samotného? Co kdyby ti někdo..." V očích se mu blýskne, když se na chvíli oddálí a pak se zase sklání k jeho rtům.
"Ublížil." Vydechne, než ho políbí zase o trochu vášnivěji.
Boogie
Trochu omámeně mu oplatí pohled do očí a snaží se zformulovat nějakou kloudnou odpověď na ten požadavek, aby byl jeho, ale s pohybem stehna mezi nohama oči zase zavře a pere se s povzdechy, které mu vycházejí z úst. Ani na tu otázku nestačí nic říct, protože mu k tomu Toshiya ani nedává prostor. Už zase drancuje Boogieho rty a on dokáže jenom zatínat prsty do jeho dlaně a prsou. Brzy už vnímá Toshiyův pevný klín proti sobě a trochu ho to vyděsí. Snaží se mu trochu vysmeknout, ale s dotekem ve svých vlasech a na tváři se zase podvolí. Z jeho chování je patrné, že neví, co se sebou, snaží se to nějak ukončit, ale ty pokusy jsou hodně marné. Zrazuje ho vlastní tělo a jeho hlava vůbec nepřemýšlí. Neměl by se takhle chovat, určitě ne takhle na veřejnosti, ale být s ním někde v soukromí, asi by umřel strachy a trémou. +Budeš s ním sám v soukromí. Hodně často...+ Připomene si. Jeho tělo doslova hoří, když se Toshiya odtáhne, aby se mu mohl podívat do očí. Znovu se nadechne pro odpověď a znovu se mu nepodaří nic vyslovit. On si odpověděl za něho tak jako tak. Boogie je momentálně v situaci, kdy si vůbec nedovede představit, že by měl někdy snést ještě nějaké víc. Už tohle mu připadá až dost a to se vlastně nic neděje. Neví, jestli je to mládím, nezkušeností nebo čím, ale všechno je to hrozně intenzivní a on už chápe kluky, co s tím pořád mají. Tedy minimálně ty dva. Zyeana se nikdy neptal. Čekal by, že toho bude Toshiya chtít na oplátku trochu víc, ale slova jako Tvá blízkost mu zdařile pletou hlavu. Ještě ráno by si rozhodně nepomyslel, že dnes odpoledne potká někoho tak charismatického a bude se dít tohle. Jenže mu něco říká, že by se neměl dát tak snadno, rozhodně ne, když to má být poprvé. Neví, jestli je to proto, že se to všude říká nebo proto, že to tak sám nechce, ale tahle smršť je prostě moc. Vždyť on se ho vlastně bojí! On se TOHO bojí. A pak najednou ucítí jeho ruku rovnou mezi svýma nohama. Okamžitě začne hrabat rukama po té jeho a svíjet se jako kočka, zatímco očima pročesává okolí, jestli je někdo nemůže vidět. "Dost. Už dost..." Vydechuje mezi vzdechy, tváře mu shoří a nejspíš v příští vteřině sám od sebe propálí díru do asfaltu pod jejich nohama. A pak skončí v pekle.
"Já myslím, že tohle mi k nespavosti stačí..." Snaží se ho přesvědčit, aby toho nechal, uhýbá mu krkem do strany a zároveň musí co chvíli hlavu zaklonit a vydechnout pod přívalem slastných vln. Jeho drzosti? Není mu ani schopný říct, že to myslel vážně! To by byla taky drzost? Poslouchá jeho slova, která chce říct jeho matce a nejspíš to tak dopadne, aby ho doma rovnou nepřerazili. Toshiya u toho už zase drancuje jeho rty a Boo se z toho sotva drží na nohou. Takhle tady chodit nemůže! Přece nepřijde domů s mokrýma kalhotama? Nakonec se mu opravdu nějak vysmekne, udělá dva kroky bokem a málem si klekne. Musí se dlaněmi opřít o kolena a v předklonu se vydýchat. No kruci!
Toshiya
"Nebude to trvat dlouho, užiješ si to. Neboj se toho." Šeptá mu dál a je to vlastně i takové přemlouvání. Nepřestane ani na vteřinu, prostě to chce dokončit a zase je sobecký, i když sám sobě tolik slast nezpůsobuje. Jde prioritně za vlastním cílem, že aby se staral, co na to ostatní. Takový byl vždycky a nikdy mu to nepřišlo špatné nebo zvrácené, i když to takové je. Všichni mu nakonec podlehli, dokázal je přesvědčit, že jeho cesta je jedná ta správná. Několikrát za sebou nechal jen loutky, když ho přestali bavit, prostě se jich zbavil. Nebylo v tom nic víc. Zarazí se v okamžiku, kdy se mu Boo vysmekne a už je dva kroky od něj. Stojí ta pořád opřený dlaní o plot a podívá se na něj. Obočí se mu stáhne a v černých očích se objeví něco, co tam nikdy nikdo neviděl. Ten pocit ho pořádně sejme na kolena. Je mu ho...líto? Vážně má tohle slovo vůbec ve slovníku. Boo s ním pořádně zatřásl a nejde už jen prioritně o chtíč, kterému nedokáže vládnout. Zamračí se proti plotu a už se na něj nepodívá. Jen se po pár vteřinách narovná a ve tváři zase ten chladný a neproniknutelný výraz. Vážně by mohl někomu ublížit? A proč mu to vůbec vadí? Co je mu po tom jak se bude cítit? Měl ho o ten plot opřít a byl by pokoj. Pak ho dotáhnout domů opřít o stěnu a nechat ho být. Jindy mu takové chování bez problémů procházelo, tak co to je tentokrát?
"Bože, vzpamatuj se. Jen jsem ti málem sáhl do kalhot. To je toho." Začne se svým typickým chováním a už loví cigarety. Ne, neukáže mu nic víc, než už dneska měl možnost vidět. +Tsech a vůbec víc v tom stejně není tak co.+ Přesvědčuje sám sebe v duchu a už loví telefon.
"Hai, u brány Shinjuku Gyoen, arigato." Prohodí pár vět a rozloučí se, než telefon položí.
"Jsi na tom hůř, než kdejaká ustrašená holka." Rýpe do něj dál a u toho nahazuje výraz se zvráceným pobavením.
"Co budeš dělat v ložnici, rovnou se sesypeš? U toho bych vážně chtěl být." Vysmívá se mu tu, ale podvědomě ví, že je to jen jeho vlastní obrana. +Chtěl jsi ho utěšit? Oh, to ne, měkne ti mozek?+ Teď by nejradši zabil své vlastní podvědomí. Jde to vůbec?
"Za dvacet minut je tu taxi, odveze tě domů. S tvojí mámou proberu to zpoždění. Přece jen mi tvé doučování vydělá dost." Nasadí svůj chladný postoj ke všemu a ke všem.
"A přestaň se tak pitomě opírat, ještě si toho někdo všimne." Dlouze si potáhne a když na něj stočí oči, po lítosti není ani památka, jen mírně pozvedne obočí.
"Kdybys mě nechat to dokončit, bylo by ti líp. Nauč se to rozchodit, bude se ti to hodit. Anebo to doma dokončit, studená sprcha je dost drastická, tu ti neporadím ani já." Opře se zády o plot, jednu vloží do kapsy a znovu si dlouze potáhne.
"Chceš mi pořád dobrou noc? Ale ne, snad jsi nečekal, že přes ten plot vážně polezu?" +Nesnáším tě za to, co jsem dneska všechno dělal, koloušku. Kruci, jak se ti to povedlo?+ Nadává mu v duchu a obviňuje ho z každého záchvěvu pocitů, které neměly co společného s těmi běžnými, které míval, když si užíval.
Boogie
Ještě pořád tam tak stojí a snaží se vzpamatovat z toho prožitku, když se za ním ozve hlas v tak studené tónině a s tak nepříjemnými slovy, že mu to vyrazí dech podruhé. Boogie ustrne, upře rozšířené oči na chodník před sebou a natáhne po něm uši. Ještě, že je k němu zády, protože ho to nečekaně zasáhne a vyvolá to v něm vlnu tak silné lítosti, až mu to svírá hrudní koš. A ne, nechce aby ho teď Toshiya takhle viděl. Pomalu se narovná. Co on bude dělat v ložnici? Co se to tu děje? Toshiya přece ví, jak to má, viděl jeho dnešní chování celé odpoledne a najednou s ním mluví jako kdyby byl Boo profesionální coura, co úplně pokazila svou práci. Bylo celé to hezké odpoledne jen zástěrka jak ho dostat a teď, když se to nepovedlo, ukáže svou pravou tvář? Něco takového si přece pomyslel ještě u něj v bytě. Že si s každým užije a pak ho odkopne… nejspíš to byla pravda. Opravdu si na těch pár desítek minut myslel, že by pro něj mohl být nějak víc speciální a jeho odhodlání mít jedničku se propadne na úplné dno. Jeho motivace je naprosto podkopnutá a všechno se to v něm otočilo díky několika větám. Zvolna narovná ramena, ještě pořád otočený zády a sbírá si svůj obličej, aby se mu do očí nevtlačily slzy. Teprve potom se k němu otočí čelem, ale to už sem přijíždí taxi. Je tady mnohem dřív, než za dvacet minut. Asi byly volné silnice."To je dobrý, nic s ní probírat nemusíš. Vyřeším si to sám." Řekne mu z ničeho nic. Najednou mu vadí, kdo si jich všimne? A když měl před chvílí ruce kdo ví kde, toho by si nikdo nevšiml? Boogie neví, jestli je to k smíchu nebo k pláči. Jak chtěl ještě před chvílí večer volat Senovi a trochu to s ním probrat, najednou ví, že o tomhle nikdy nikomu nepoví. Musí se dlouze nadechnout nosem, když mu Toshiya dělá přednášku, jak si má poradit se svým vzrušením a ty jeho oči se mu ani trochu nelíbí. Je mu z toho na nic a opravdu neskutečně smutno. On si doopravdy myslel, že přes ten plot polezou, dojdou domů za ruku, tam to vysvětlí mámě a on pak protlachá půl noci na telefonu a druhou probdí v zasnění a… tohle je víc, než led za krk.
"Nechci. Nechci ti popřát dobrou noc. Díky za vzorečky. Měj se." Najednou je v taxíku, než se Toshiya naděje, cvakne zámky u dveří a poprosí řidiče, aby okamžitě odjel a rozhodně nečekal, až se Toshiya vzpamatuje a začne jednat. Jakmile osamí na zadní sedačce, zhroutí se co nejníž a sáhne po telefonu. Kluci tam rozvedli hrozně vtipnou debatu, do které se není schopný zapojit. Zase to všechno vypne. Jakmile se dostane domů, omluví se rodičům, ukáže jim popsané sešity a pak se zabouchne u sebe v pokoji se slovy, že už se to nebude opakovat a že má hroznou migrénu. Potřeboval se projít, ale nepomohlo to, takže si vezme prášek a půjde spát. Naštěstí byl hodný kluk a rodiče mu to pro jednou celé spolkli.
Žádné komentáře:
Okomentovat