Boogie x Toshiya - Nemůžeš mít všechno a hned.- část 3.

(Toshiyův apartmán)

Boogie

Nejde o další doučování… před chvílí na něj vrčel za to, že tady vůbec je a teď… dveře - ložnice – doučování – je na matiku fakt pitomý, ale tahle rovnice začíná odstávat jasnější obrysy. Možná si kvůli ní ani nebude muset malovat kytičku, aby konečně pochopil. Okamžitě nabere rudou do tváří. Tohle by si snad Toshiya nedovolil nebo ano? Boo nebyl plnoletý a byl přece jeho student? Ne tak docela, nechodil do stejné školy. Ale byl pořád jenom kluk proti dospělému… no ano muži! Ne, že by Toshiya nebyl krásný, jen ho ještě před chvílí děsil k smrti a choval se dost nepříjemně a teď… ne to si jen Boogieho hlava vymýšlí pitomosti, za které by ho odsud sensei už vážně vyrazil ze dveří. Šátek se mu sveze po vlasech kousek níž a Toshiya ho zase utáhne, ale Boogie by vůbec nečekal, co s jeho vlasy udělá vzápětí. Teď si připadá jako by se mu Toshiya chystal minimálně utrhnout hlavu a není to moc příjemný pocit. Jestli ho za ně vezme, bude to bolet. Boogie si uvědomuje, že tají dech a radši se nehne ani o milimetr. Jen čeká, co bude tohle všechno znamenat. 

"Um, já vím, gomen..." Ozve se kvůli svému telefonu, ale vzápětí ucítí Toshiyovu dlaň na svém stehnu a málem umře na místě ze strachu, že ten telefon vytáhne a v oznámeních si přečte, o čem tam kluci diskutují. To se sice naštěstí nestane, ale děje se toho mnohem víc a on z toho panikaří úplně stejně. Teď už třeští oči před sebe, na židli sedí jako zkoprnělý a v duchu prosí kluky, aby toho hned nechali. Jenže to se samozřejmě nestane a lhal by, kdyby měl tvrdit, že jsou ty vibrace nepříjemné. Nebezpečně se posouvají k místům, kterým v jeho věku stačí vážně málo a jakmile Toshiya začne o koupelně, už není pochyb o tom, o co mu teď jde. Boogieho tváře jsou v tu dobu už sytě červené a on opravdu neví, kudy z toho ven. Tak tohle se mu ještě nestalo, aby po něm někdo takhle vyjel, ani u holky ne, natož u vlastního učitele! Dělá Toshiya takové věci běžně? Nechal tam ty věci cíleně? Nebo je to jenom dílo náhody a Boo mu prostě nějak záhadně padl do oka? Hlava mu jede na plné otáčky. Raději mu na to neodpoví, jen se mu vážně obtížně polyká a na krku ho doslova pálí jeho dech. Co se stane, když řekne dost? Bude tam, kde na začátku, když chtěl odsud odejít? Když nevyšlo otročení, chce Toshiya něco jiného? S prázdnou odsud ale Boo zdá se neodejde? Kruci! Dokonce dojde na to, že když se mu poddá, něco za to i dostane… Kruci dvakrát! Chce se na něj podívat, ale to mu není umožněno, protože Toshiya ho za vlasy přinutí otočit bradu přesně opačným směrem a vystavit mu tak krk. Zavře na chvíli víčka, když mu na krku naskakuje husí kůže a po páteři létají mrazíky sem a tam. Kluci pořád klábosí, teď už asi o čemkoliv. Občas měla jejich konverzace snad dvě stě příspěvků za hodinu a ani ve snu by je nejspíš nenapadlo strčit si telefon někam! Kruci potřetí! 

"A já vám nabízel hot dogy..." Nějak to z něj vylétne ani neví jak a nejspíš se propadne o tři patra níž, když si uvědomí, že to řekl nahlas. Teď, když ví, jak se na něj Toshiya dívá, už si před ním rozhodně nikdy žádný nedá! Nikdy! 

"Až to na vás jednou někdo práskne, budete se divit." Řekne mu, když se mu konečně podaří podívat rovnou do jeho očí. Vážně ho tu moralizuje? Co čeká? Že mu řekne Máš pravdu chlapče, poplácá ho po vlasech a pošle domů? Dotkne se jeho dlaně, ale jen proto, aby se pokusil ten mobil vrátit na původní místo. 

Toshiya

Nejvíc asi vábí jeho pohled zčervenalé tváře a Boogieho snaha polknout. Ani se nesnaží odhadnout, co se mu prohání hlavou. To se u nikoho nesnažil, důležité pro něj bylo, aby dostal to, co chce a to se mu většinou dařilo. Ani teď si nepřipouští, že by se mu Boogieho nepodařilo nalomit. Stačí mu jen náznak a bude spokojený, příště se o to pokusí znovu. Když nevyjde na poprvé, na podruhé už určitě ano, víc pokusů přece někdo jako on nepotřebuje. Vnímá pod svou dlaní vibrace, je teď vděčný, že jeho telefon neutichne ani na chvilku. Sám si dokáže představit, jak to musí být citelné, když je teď přitisknutý na jeho kůži a ještě tak blízko. Kdyby nebyl přesvědčený, že mu hned uteče, asi ho z té kapsy vytáhne a dá ho mnohem blíž k těm nejcitlivějším partiím. Zatím se o to pokoušet nebude. Vymění špičku nosu za své rty, kterými se dotkne kůže a to je něco, čemu dál nedokáže odolat. Neodtrhne se od ní ani na vteřinu. Nepřinutí jej k tomu ani ta jeho poznámka. Když nad tím tak přemýšlí, tak by ten blaf vzal klidně i na milost, kdyby si pak užil úplně něco jiného.

"Hm, když to teď přehodnocuji, možná jsem na ně reagoval až moc přísně." Je vidět, že vůbec nepřemýšlí nad jídlem. Prsty o něco víc zaboří do jeho stehna a pokusí se poposunout telefon, jak jenom to jde. V podstatě se hřbetem štíhlých prstů dotýká jeho chlouby pod látkou kalhot a to v něm vzbuzuje ještě mnohem větší chtíč a touhu. Mírně se odtáhne teprve v okamžiku, kdy se na něj Boo podívá a při jeho slovech se chladně pousměje a v očích se mu dravě zablýskne.

"Povíš to rodičům...kamarádům?" Trochu se mu usměje, když stáhne ruku z jeho vlasů a uchopí jej za bradu, aby mu jen tak neutekl. Přiblíží se k jeho rtům na milimetry a těkne na ně očima.

"Můžem si to doučování hezky zpříjemnit. Neříkej mi, že už podobné pocity neznáš, hmm." Cíleně naráží na věci, po kterých se snad bude červenat ještě víc.

"Můžu ti slíbit, že to bude mnohem lepší, než rande s vlastní rukou." Vypadá to, jakoby se bavil o počasí, ale neopouští ani nepovoluje svůj stisk. Nechce mu ublížit, ale něžný on taky nikdy nebude.

"Nebo mi snad chceš tvrdit, že s tebou ten telefon nic nedělá? Mám se přesvědčit?" V očích se mu nebezpečně blýskne, když to dořekne a ne, nenechá si ruku posunout ani o kousíček dál.

"Mě ten tvůj plachý výraz neskutečně láká. Jak se asi budeš tvářit, až..." Dobyvačně si uzme jeho rty, od kterých ho nedělila skoro žádná vzdálenost a rukou konečně pustí telefon. Nehodlá svůj boj vzdát jen tak, místo toho mu sáhne rovnou do klína, který stiskne a pak povolí, aby se mohl dlaní několikrát pohnout. Jak dlouho vydrží mladý kluk něco takového? Ozývá se i jeho ego, které je dost vysoko. Kdo by mu odolal, to se prostě nestává. Trochu víc se nakloní přes jeho rameno, aby měl lepší přístup naprosto ke všemu. Stačil jen první dotek na měkkých a hebkých rtech, aby mu z těch jeho uteklo tiché zamručení, jak moc to na něj zapůsobilo. Je neskutečně sexy, roztomilý, plachý a zároveň umí být přidrzlý a on z něj začíná šílet. Jaký by byl, kdyby se do té ložnice opravdu dostali? Jen představa podobné kombinace a asi mu bude jedno, jestli se bude bránit nebo ne.

"Bude se ti to líbit a nikdo se o tom nedozví." Láká ho dál jako sám ďábel, když se na vteřinu oddálí, aby se pokusil jej stejně dravě políbit znovu. 

Boogie

Nic z toho co řekl, nemělo na Toshiyu takový účinek, aby zastavil svoje počínání a Boo na svém krku brzy ucítí i jeho horké rty. Je to poprvé v životě, kdy se ho tam někdo dotýká podobným způsobem, a i když to v něm vyvolává vlny podivného šimrání, ví, že se tohle dít nemá a že s tím musí něco udělat. Bude se prostě muset smířit s faktem, že je po doučování a přežít všechno, co mu dají rodiče doma sežrat. Neovládne svůj hlas, když se ho Toshiya dotkne v podstatě v klíně, prudce vydechne a trhne sebou do strany, aby tomu doteku ucukl. Teď už se dívá do jeho očí víc než zaskočeným pohledem a nevěří vlastním uším. On se mu tu vysmívá? Myslí si, že to Boo neudělá nebo že mu nebude nikdo věřit? Chce vstát, ale Toshiya je rychlejší, když ho vezme za bradu a znemožní mu to. V Boogieho očích se na okamžik mihne vzdor. Co je tenhle chlap zač? Myslí si o sobě, že snadno dostane všechno, na co si vzpomene? Je to obyčejné vydírání slušných studentů! Tak proč z něj má neustále motýlky v břiše? Ta další věta už Boogieho opravdu rozzlobí. 

"Proč si myslíte, že si dávám rande jenom s vlastní rukou?" Co on ví, co kde s kým dělá nebo jestli s někým nechodí? Už se před ním podvědomě zaklání co nejdál. Ta ruka se nehne ani o kousíček, ba naopak, Toshiya tu mluví o nějakých Boogieho výrazech, až… až co proboha? Jenže jestli mezi nimi byla nějaká hranice, právě padla, když se jejich rty poprvé potkaly. Boogie se napne jako lodní lano, ale v prvních vteřinách neucukne. Jen třeští oči do tváře, která je tak blízko té jeho a podivně s ním zacuká i to Toshiyovo povzdechnutí. Je to jasný projev toho, že je pro něj Boo nějakým zvláštním způsobem opravdu tak neodolatelný. Vůbec to nechápe. Další polibek už si ale líbit nenechá, prudce se opře do jeho hrudi oběma dlaněmi a silou ho od sebe odstrčí. Hned na to už je na nohách a modré oči se vyčítavě zapíchnou do těch černých. Neřekne na to ani slovo, jenom začne házet svoje věci zpět do batohu včetně té knížky, která je podle Toshiyi na nic. Jeho pohyby jsou rychlé a rozhozené a v neposlední řadě sáhne i po šátku, který stáhne ze svých vlasů, nechá je volně se rozeběhnout po zádech a odloží ho na stůl. 

"Tak a teď… teď..." Tiskne rty vzdorovitě do tenké čárky. 

"Jdu na hod dogy. A na Capri Sone a koupím si jich celý pakl." Otočí se na patě, až za ním vlasy zavlají a vykročí ke dveřím. +Pitomec!+ Otře si po cestě rty hřbetem dlaně. Tohle se mu tedy ještě nestalo a o to víc se zlobí na vlastní tělo, které dalo jasně najevo, že zase tak zhnusené není. 

Toshiya

Nemá vůbec chuť Boogieho rty pouštět. Už s prvním dotekem chce rozhodně víc, vlastně stačila jen jeho blízkost, ale to už je mimo jeho momentální myšlenky. Jakoby přehlížel vzdor, který se mu objevil v očích a dokázal vidět a slyšet jen reakce jeho těla a ten povzdech. Muselo to na něj zapůsobit, on se přece nikdy neplete. Přesto všechno netrvá dlouho a Boogie se zapře do jeho hrudi a donutí ho s nepokojeným zamručením, se odtáhnout. Narovná se a setře placem koutek rtu, na kterém mu utkvěla chuť těch jeho. Má ji plná ústa a rozhodně by si dal říct znovu. Vlastně by to nejspíš udělal, kdyby Boo nezačal všechny své věci házet do batohu. Jedna jeho část, která většinou velí, mu říká, aby ho popadl za límec a prostě vyhodil. Jeho nikdy nikdo neodmítá! To už prostě nedovolí. Ta druhá, mnohem menší mu napovídá, že pokud ubere, možná se opravdu dočká. Rozhodně je to ta, co Boogieho nechce nechat jen tak odejít a už vůbec ne naštvaného. +Mohl být spokojený.+ Nadává mu v duchu a už si zakládá ruce na hrudi.

"Kam si sakra myslíš, že..." Nedořekne to a už se na něj zase mračí. Touha v očích a plameny chtíče v nich zůstávají pořád.

"Teď co?" Zeptá se ho s patrným výsměchem, který nedokáže potlačit. Na jazyku má věty o mamince a její sukni a jak se půjde vybrečet, že na něj někdo sáhl a světe div se, jemu se to líbilo. Jeho tělu určitě.+Tak proč ho krucinál neposlouchá?+ Vzteká se dál a okázale hledí jinam, když se rozejde ke dveřím. Boogie není naštvaný, to on sám je vyloženě vzteklý za to, že si dovolil mu vzdorovat. Tak. Přece s ním nebude mávat takový zajíček, který ani neví, na co ho má. Pokračuje ve svých vlastních dohadech v hlavě a pak se prudce ohlédne. To už je Boo skoro u dveří. Na hot dogy a ty jeho směšná pitíčka reaguje pohrdavým odfrknutím. A pak se v něm něco zlomí, prostě přestane ovládat sám sebe, už zase. V Boogieho přítomnosti se mu to děje podezřele často a je to jako ode zdi ke zdi. Strašné. Vykročí za ním a podruhé mu v podstatě přibouchne dveře před nosem. Zapírá se do nich pravou dlaní a levou ho vezme za bok, aby ho mohl otočit čelem k sobě. Tentokrát mu dá ale dost prostoru, jen se sklání k jeho tváři a pozoruje jeho výraz ledovýma očima.  Chvíle ticha mezi nimi se natahuje a on sám neví, co by s ním chtěl dělat. Nejradši by ho popadl, přehodil si ho přes rameno a do té ložnice odnesl. Mohl by se bránit, jak by chtěl, věří si natolik, aby si myslel, že by mu to dlouho nevydrželo.+Tak to udělej!+ Pobízí ho jeho temnější stránka, ale tohle už by nejspíš bylo vážně o krk a pověst. I když... V očích se mu zvláštně blýskne. I koutek se vyhoupne nahoru v předzvěsti něčeho zlověstného. Pak ho bez váhání popadne za pas a přehodí si ho přes rameno.

"Doučování ještě neskončilo." Oznámí mu klidně, když ho pevně svírá, aby mu jak pytel brambor nesklouzl, jak s sebou bude házet a nese ho zpátky ke stolu.

"Pořád máš ještě zaplacenou půlhodinu a já peníze nevracím." Chvíli to opravdu vypadá, že míří k tajemným dveřím, které zatím nebyly otevřeny a pak stočí své kroky ke stolu, na který ho posadí. Na moment se napasuje mezi jeho stehna a krátce promne jeho šíji pod vlasy dlaní.

"Máš tu ještě práci." Odtuší s tichým syknutím, aniž by mu přestal koukat do očí.

"Sedni si a počítej." Nařídí mu přísným hlasem, než ho propustí ze svého sevření a odejde do kuchyně, kde si vytáhne sklenku a nalije si čirou tekutinu tak do její poloviny. Obrátí jí do sebe najednou.

"Když se ti podaří aspoň jeden, koupím ti ten hod dog sám." +A u toho se budu tvářit, stejně jako u testů těch pitomců z přípravky. Stejný hnus.+ Pak se otočí a s provokativním úsměvem si ho prohlédne od hlavy až k patě.

"Proč si myslím, že si nebyl dál, než u vlastní ruky a možná porna?" Vrátí se k jeho otázce.

"Teď už si tím jsem jistý, měl jsem možnost si to vyzkoušet." Rýpne si do něj a odloží sklenku.

"Na vlastní kůži." Poklepe si na rty. 

Boogie

Už má ruku na klice, ale podaří se mu dveře otevřít asi tak na dva centimetry, než se mu zase zabouchnou před nosem a on je už znovu za bok otáčen čelem k učiteli. Vpíjí se zády do dveří, zatímco se dívá o hlavu výš do černočerných očí s podmračeným výrazem a podvědomě se připravuje úplně na všechno. Čím delší je ticho mezi nimi, tím víc krčí hlavu mezi ramena a pak se svět pohne, když se Toshiyovi blýskne v oku a najednou mu visí přes rameno, ani neví, kdy se jeho nohy odlepily od země. Ví jenom, že si několikrát přehmátl, když křečovitě svíral látku jeho trika, ale ať se cuká sebevíc a snaží se kroutit tak, aby se dostal zpět na zem, je mu to úplně k ničemu, protože Toshiyův stisk je přímo železný. 

"Hned mě pusť!" Křikne na něj a už mu tyká. Jaká autorita, když se k němu takhle chová a chce ho svádět? Přece by mu nevykal v posteli! +Cože? Tohle jsem si nepomyslel!+ Zlobí se na vlastní hlavu a je v něm jen malá dušička, když to vypadá, že ho Toshiya nese k neznámým dveřím, ale nakonec skončí zadkem na desce stolu a vzdorovitě mu hledí do očí, až dokud se Toshiya nevtěsná mezi jeho stehna a nebezpečně blízko jeho klínu. Hned se na stole posune co nejdál, aby se to nestalo a vrací mu mračení. Moc mu to nejde, ale vážně se snaží. Společně s promnutím Boogieho krku zní Toshiyova slova o práci opravdu dvousmyslně, ale vypadá to, že nakonec vážně mluví přímo o učení. I tak se mu ale pod dlaní cukne a tváří se, jak je mu to nepříjemné, aby bylo jasno! Má chuť si prostě umanutě založit dlaně na prsou. 

"Já už přece sedím." Odsekne mu tiše, což mu vůbec není podobné. Toshiya v něm provokuje stránky, které normálně vůbec neexistují. Nikdy nikdo v něm podobné vlny nezvedl. Boogie byl obvykle neskutečně klidná vodní hladina, ale zdá se, že i do tohohle jezírka jde hodit velký kámen. Nebo spíš ohnivý meteorit. Jakmile se k němu ale Toshiya otočí zády, sklouzne z desky stolu na nohy a doopravdy si sedne zpět za stůl. S povzdechem se sehne k batohu, aby odsud zase všechno vytahal, otevře sešit a podívá se na obrazec, který společně před chvílí kreslili. Nalistuje si v učebnici příklady, kde skončili a prostě to zkusí sám. Ke kuchyni se ani nepodívá, ale najednou mu chce zarputile ukázat, že na to má a že to spočítá. Na ty hot dogy prostě půjde a Boo se rád podívá, jak musí jíst něco, co mu nechutná! Je na dobré cestě, když ho z ničeho nic rozhodí učitelův hlas. Cože? Tak tohle je vážně vrchol. Šlehne po něm očima jako dva snížky, protože led by byl vážně silné slovo a našpulí rty. 

"To jako že ta pusa byla tak moc špatná? Tseh!" Natočí se i se židlí a sešitem co nejvíc zády k němu a počítá tak zuřivě, že má za chvíli pomalovaný celý papír. Vůbec si není jistý, co na něm je, když na to fascinovaně zírá, ale něco mu říká, že ten poslední by mohl být správně. Nemůže uvěřit vlastním očím a vlastně ani sám sobě. Jestli je to tak, může za to sensei a jeho provokace, které ho nakopli konečně zažehnout motory a přestat se podceňovat. Pořád dost zaraženě se ohlédne přes rameno, aby se podíval kde je a mohl jít příklady zkontrolovat. 

Toshiya

Naštěstí ho Boo nemohl vidět, jak se usmál zády k němu, po tom jeho odseknutí. Jeho povaha se mu líbí čím dál víc, ale ani za milion yenů si to nepřipustí. Prostě ho chce, protože ho odmítá a hotovo. To je celý problém, nic víc v tom prostě není. Stojí si umanutě za svým názorem a vlastně tady začíná lhát do kapsy sám sobě. Pozoruje ho ještě chvíli, když se tak urputně pustí do příkladu a odfrkne si, přemýšlejíc, jak zhodnotit jeho pusu a ještě ho poškádlit, trochu víc. Podívá se na sklenku, která zeje prázdnotou. Dal by si ještě trochu, ale pak by rozhodně neručil sám za sebe. Nehodlá ho zabít, i když se tak tváří.

"Hm, jo nebylo to nic moc. Už jsem zažil lepší, ale nic co by se nedalo spravit. Chybí ti trénink, to je jasné." Okomentuje to nakonec po svém a zapře se předloktími o pult, než sáhne po papíru a propisce. Na tváři se mu objeví soustředěný výraz, jenže nemusí tak moc vzpomínat, aby k daným vzorcům přiřadil obrázky. Jeho paměť funguje skvěle, ale k tomu se přidávají i střípky vzpomínek, které chtěl zahnat hodně daleko. Z jedné strany to nenávidí a z druhé, je za ně vděčný. Pere se sám se sebou, ostatně tak je to celý jeho život. Čím lépe se mu vybavují jemné rysy, lemované blonďatými prameny, tím víc si uvědomuje, že na něj Boo působí stejně silně, možná ještě víc a ano, nejradši by na něj vrčel o to víc. +Kruci, přijde si sem, tváří se jako nevinnost sama a zároveň provokuje pak tohle...+ Nadává si v duchu a přesto všechno po pár minutách hledí na svůj výtvor. Na čtvrtce papíru jsou jednotlivé vzorce, které by mohl v následující době potřebovat a znaménka u každého z nich spojuje jiný obrazec. Jeden vypadá jako vrabec, druhý možná i drak. Jeho tahy jsou precizní jako všechno, co dělá. Není vidět, že by se jeho ruka kdy zatřásla a kdyby to bylo cokoliv jiného, byl by se sebou spokojený. Složí čtvrtku nadvakrát, než ji nechá v dlani a vydá se ke stolu, kde už je Boo hotový. S příkladem samozřejmě. Střetne se s jeho pohledem a mírně pozvedne obočí. Přijde mu, že ten vzdor vidí pořád a má chuť ho popadnout a položit na ten stůl. Prostě se vykašlat na všechnu obranu, kterou by mu ukázal. Zapře se dlaní o desku v jeho blízkosti. Podívá se mu do očí a pak na příklad. Oči létají po papíru a nenajdou jedinou chybičku. Opravdu to spočítal.

"Výborně, před každým testem tě zatáhnu do ložnice místo marnění času snahou ti cokoliv vysvětlit." Nebyl by to on, kdyby nepřišel s podobnou poznámkou, ale v podstatě ho pochválil. Co by víc od něj mohl chtít? Snaží se tvářit pořád stejně přísně, ale je se sebou spokojený. Jeho metody byly pro všechny kolem divné, ale nakonec se to většinou vyplatilo. I tohle popožene jeho ego o kousek výš.

"Když se takhle budeš zlepšovat ve všem, za chvíli už nikdo nepozná, že jsi panic." Ohlédne se na něj s všehoschopným úsměvem a pak před něj položí složený papír. Přiblíží se k jeho rtům na několik milimetrů a krátce vydechne. Kruci, jak se má ovládat? Tolik hraček tu má a chuděrky zůstanou ležet v koupelně...nebo ne?

"Tohle se nauč do příště. Nachystám si pro tebe něco speciálního." Zapřede ledovým hlasem, ale vlastně ho tu znovu svádí a mění to celé v další provokaci.

"Takže teď si klidně můžeme dát..." Odmlčí se na moment, těkne očima k jeho klínu a pak zase zpátky nahoru.

"Ten hot dog." Ano, přežije to a pak se asi půjde vyzvracet, ale nenechá se jím zahanbit a prostě to překousne a doslova. Jen se pořád nemá k tomu, aby se oddálil. Spíš naopak, pozvedne svou dlaň a uzme si tenký pramínek jeho vlasů, který si namotá na prsty.

"Možná ti koupím i něco dobrého k pití. Co za to?" Narazí na tu jeho břečku. Možná by ho mohl vzít do jednoho ze svých oblíbených podniků. Domácí ovocné koktejly, čerstvé a příchutě, o kterých snad ani neslyšel.

"Anebo ti můžu ukázat chutě, kterým pak už neodoláš." No, možná už nemluví tak úplně o jídlu a pití. 

Boogie

Na to se nedalo nic říct. Chyběl mu trénink a Boogie většinou nedovedl moc lhát. Raději mlčí a po očku ho sleduje, jak se k němu blíží, aby příklad zkontroloval. Nespouští z něj oči, ani když už stojí přímo nad ním a oči mu létají po papíře, ale uhne jimi hned, jak dojde na ložnici. Z jeho slov se pokusí vzít si to lepší – totiž že Toshiya s jeho doučováním nekončí ani do budoucna. Jen si bude Boogie muset zvyknout na všechny podobné poznámky a pohledy. To zvládne! A stejně ho ten komentář o panictví píchne jako kdyby kolem prolétla vosa. Vrhne po něm dalším podmračeným pohledem a potlačuje nutkání dát si ruce v bok. To přece není nic, za co by se měl stydět! V devatenácti… ne? Ano? Už má zase úplně rudé tváře. Vnímá, že před něj Toshiya něco položil, ale nedovede se tam podívat, když má jeho rty už zase jen maličký kousek od těch svých. 

"Dobře." Pípne a vůbec se mu nelíbí ani to, jak se dívá, ani to, jakým tónem to pronáší. Něco speciálního… speciální příklady se speciálními provokacemi, tím si je jistý. Chodit sem mu bude způsobovat problémy se spaním několik dní dopředu, takže vlastně pořád. Při narážce na hot dog s očima v Boogieho klíně už ho polévají vlny horka a uhne pohledem dolů. Ten nátlak se skoro nedá snést. Nechává ho, aby si hrál s pramínkem jeho vlasů, vaří se v něm všechna krev, když poslouchá jeho svody a nakonec k němu znovu zvedne rozechvělé řasy. 

"To je v pohodě, mám peněz dost." Připomene mu, z jakých poměrů pochází a nevinně se u toho uculí, ale v očích mu poskočí drobné jiskřičky. 

"Tak jdeme." Ani neví, jak se vyplazí ze židle, aniž by se ho dotkl. Dělily je sice jenom milimetry, ale zvládl to a teď už skoro běží ke dveřím, kde si nazouvá svoje boty a ohlíží se po něm, jestli jde. Venku se bude cítit mnohem bezpečněji. 

"Půjdeme po schodech? Nesnáším výtahy!" Volá na něj už z chodby. Kecá, ale do výtahu ho s ním nikdo nedostane. Je to celých třicet sekund v malinkém a uzavřeném prostoru, kde by byli sami. Nervózně přešlapuje o okraje schodiště, až dokud se Toshiya neobjeví na chodbě a pak už sbíhá jeden schod za druhým. Venku na ulici si úlevně vydechne a chladnější podzimní vzduch mu ochladí i rudé tváře. Je tu plno lidí a najednou se tu dá i dýchat. Na Boogieho obličeji se usadí příjemný, spokojený výraz a kývne bradou směrem ke stánku. 

"Je to tudy. Jenom deset minut." Zařadí se po jeho bok a vykračuje si s rukama za zády. Nechápavě sleduje, jak se po nich otáčejí všechny ženské, které je míjejí. Tedy spíš po jeho učiteli a vrtí nad tím hlavou. 

"Co pořád mají? Nikdy neviděli chlapa?" Rozhodí rukama. Trvá to minutu, než mu to dojde a zase zrudne. 

"Tím jsem nemyslel, že nevypadáte dobře, jen…" Ještě horší. Kompliment? Skoro vrazí do kandelábru, když těká nervózníma očima mezi jím a lidmi, které míjí a pak mu v kapse zazvoní telefon. Sáhne pro něj a na displeji svítí nápis Máma. Teď??? Samozřejmě, že to vezme. 

"Hai?" … 

"Na doučování…." Zní celkem znuděně, až otráveně. 

"Ještě pořád."… 

"Ne, moc ne." … 

"Mám mikinu." … 

"Něco si koupím tak pa…." … 

"Už musím, vážně..." … 

"Nevím..." Rychlý pohled na hodinky. 

"Budu." Típne hovor a začne znovu nabírat rudou do tváří. 

"Mám tě pozdravovat od mámy." Zní to děsně. Tykání… máma… jak kdyby spolu chodili…