Boogie x Toshiya - Nemůžeš mít všechno a hned.- část 2.

(Toshiyův apartmán)

Boogie

Málem umře na místě, když se pokojem rozezní Toshiyův hlas společně s prásknutím knihy. Tím, jak je místnost bez nábytku, se všechno rozléhá ještě mnohem víc. Učitel se brzy ocitne nad ním a on k němu zvedne opatrný pohled, když si nechává brát sešit z pod rukou. Naštěstí má dost rozumu na to, aby mu neodporoval, když mu Toshiya řekne, že se vůbec nesoustředí. Opak je pravdou. Nejspíš se totiž soustředí až moc. Pak ale skloní oči i hlavu, jakmile mu řekne i to, že je k ničemu. Ještě před chvílí měl radost z toho, že to půjde a teď je to přesně obráceně. Takhle ho ve vlastní šťávě ještě nikdy nikdo nedusil. Nepatrně zvedne řasy, jen tolik, aby viděl, jak se k zemi snáší útržky papíru a vůbec se mu nekouše snadno, když se tak přímočaře dozvídá, že by měl se školou praštit hned teď. To by byla hrozná ostuda. U nich v rodině se automaticky očekávalo, že školu zvládne a kluci v partě byli taky všichni chytří. A on jediný skončí s nižším vzděláním? Cítí, že toho na něj začíná být trochu moc a nestát nad tím Toshiya, ale třeba táta, nejspíš by už pustil i slzu. Toshiya se k němu otočí zády a odejde a on tam ještě několik vteřin sedí a hledí do desky stolu, než se rozhodne sáhnout po svých věcech, dát je do batohu a odejít. Sotva ale natáhne ruku ke knize, ozve se z kuchyně rázné Zůstaň sedět, on sebou skoro cukne a zarazí se zpátky do židle, zatímco se rychle podívá tím směrem. Jakmile se ale začne dozvídat podmínky dalšího doučování, není mu o moc líp. V první chvíli je rozhodnutý všechno mu odkývat i na úkor toho, že se s klukama moc neuvidí, protože neudělat školu by byl vážně průšvih s mnohem horšími následky, ale jak by o tom nemohl říct rodičům? Měl toho nad hlavu a taky brigádu a těžko by si vymyslel, kam pořád chodí nebo jim odporoval, kdyby to měl zrovna zakázané. Prostě to nešlo. Ne, dokud u nich bydlel. Hledí do jeho očí a není úplně jasné, co se mu honí hlavou, ale nakonec se zvedne ze židle, uctivě se mu ukloní a sáhne pro svůj batoh. 

"Arigato za vaši nabídku, Toshiya-sensei. Bohužel ji ale nemůžu přijmout a budu se muset smířit s tím, že se budu živit jako prodavač v bistru. Alespoň neudělám ostudu vašemu oboru." Ukloní se ještě jednou a vykročí ke dveřím. Snažil se být slušný a myslel to opravdu upřímně, ale v hlavě slyší doslova huronský smích svých kamarádů, kteří by to brali jako nejlepší spářku všech dob. Jenže jemu z toho do smíchu není. Propadne z toho předmětu, rodiče ho zabijí a tu školu vážně moc chtěl… Je mu to vidět na očích i ve výrazu tváře, když se lítostivě rozejde ke dveřím a jen mu kmitnou oči ke koši, kde skončilo to pitíčko, co má vážně moc rád. 

Toshiya

Pozoruje Boogieho a ani na vteřinu z něj nespustí pohled. Jak kdyby se mu snažil podívat do hlavy a zjistit, jestli si to všechno přerovnává tím správným způsobem. Chvíli to opravdu vypadá, že mu na tu nabídku kývne. Měl by po starostech a z něj nějakou tu mozkovou buňku taky vykřeše. Vlastně by to nedělal, kdyby si nemyslel, že na to nemá. Má, ale chtěl ho přinutit se o to trochu prát. Možná taky trochu víc vykřesat jeho povahu. Vždycky měl svůj vlastní způsob, jak z ostatních dostat, co nejvíce. Podivný a velmi často nepochopitelný způsob, většinou vycházel a pokud ne, nestál mu dotyčný za snahu. A jakmile Boo sáhne pro svůj batoh, je jasné že tentokrát někoho nedostal tam, kam chtěl. Jeho čelo se ještě víc nakrčí, jak se na něj mračí a jeho tvář jasně napovídá, že hrozí brzkým výbuchem. On mu tady dá nabídku a Boo ji odmítne? Nejradši by do něčeho práskl. A přesto všechno se s tím nedokáže smířit, že prostě odejde a hodí mu celé doučování na hlavu. Kdokoliv jiný by začal přemýšlet, proč mu to není jedno a proč ho neskutečně rozčiluje, když ho vidí odcházet. A k tomu ta poznámka...To mělo být jako co? Ještě, že v jeho bytě není skoro žádný nábytek, asi by to všechno roztřískal, jak vzteklý začíná být. Dělá si z něj snad legraci? Jeho tělo se dá do pohybu ve chvíli, kdy už je Boogie skoro u dveří. Dojde ho několika rychlými kroky a prudkým pohybem dlaně přibouchne pootevřené dveře. To prásknutí muselo být slyšet až dolů a že bydlí hodně vysoko.

"Tak na to zapomeň." Sykne po něm vztekle, když ho prudce otočí za rameno čelem k sobě a uvězní mezi svými pažemi. Vypadá tak křehce a smutně, jednomu by to přišlo líto...+Líto? Nikdy.+ Ujasní si to v hlavě během chvíle a propaluje ho naštvaným pohledem.

"Myslíš, že tě tví rodiče nechají prodávat někde v bistru?" Uhodí na něj a přiblíží se tváří k té jeho.

"Zůstaneš jim na krku viset jako otravný hmyz." Nebere si servítky, už jen za to, jak to rychle vzdal. Boo vypadá jako někdo, koho ušlapou během první vteřiny a jemu...No jistě, že je mu to úplně jedno.

"To chceš?" Zeptá se ho, ale na odpověď nečeká.

"Nemáš na můj návrh čas? Co je přednější, kamarádi?" Hází po něm jednu otázku za druhou a vůbec mu nedochází, že má nos milimetry od toho jeho.

"Myslíš si, že tě nechám jen tak odejít, abys mi zkazil reputaci několik dní po tom, co jsem se přijel?" Pokračuje dál ve svém trápení malého kolouška, možná se mu opravdu sesype doslova pod rukama. Možná ho na tu zem spadnout nenechá, ještě by se rozbil. +Odkdy se staráš?+ Nakonec seřve v duchu i sám sebe a jeho výraz je snad ještě horší, jestli je to vůbec možné. Pak Boogieho popadne za rameno, které silněji stiskne, odstoupí od něj a pošle ho prudkým trhnutím zpátky k židli.

"Zapadni zpátky, ještě jsme neskončili." Nařídí mu přísně.

"Donutím tě to zvládnout, i kdyby to mělo být to poslední, co udělám. Budeš litovat, že jsi kdy vlezl do dveří tohoto bytu." Vysměje se mu chladně. No, nejspíš toho lituje už teď, ale bude mnohem víc. Počká, až se usadí a sám přejde k němu. Zapře se dlaní o desku stolu vedle něj, naklánějíc se přes jeho záda. Přitáhne učebnici a nalistuje příklad.

"Začni s tímhle." Zapře se na druhé straně levou dlaní a hodlá nad ním stát celou tu dobu.

"Jakmile uděláš chybu, dostaneš druhý a začneš zase od začátku, dokud se ti o tom nebude i zdát."+Bude se ti zdát o mě a budou to rozhodně noční můry.+ 

Boogie

Prudký nádech prozradí, jak strašně moc se ho lekl, když mu zabouchl dveře před nosem a otočil ho čelem k sobě. Nikdy neviděl tak podmračené, rozzlobené oči a doslova ho to přinutí, přitisknout se zády ke dveřím bytu a zarazit paty do podlahy. V tu chvíli pocítí poprvé strach z jeho osoby. Celou dobu si myslel, že je to jen velmi přísný učitel, ale teď si říká, jestli tady není něco v nepořádku? Toshiya vypadá, že ho snad roztrhne a on si marně láme hlavu s tím, čím ho taky rozzlobil. Kdyby tady seděl Ricko, nejspíš už by volali pohřebáky. Jakmile ale dojde na rodiče, uhne očima do strany před jeho pohledem a zavrtí hlavou. Nenechají. S jejich reputací a penězi to nikdy nepřipustí a budou dělat všechno proto, aby se to nestalo. I kdyby to měli z Boogieho dostat učením beze spánku. Mohl by doma popsat, jaké to tu s Toshiyou dneska bylo a nejspíš by mu to ani nevěřili a ještě se přišli učiteli omluvit. Boogie měl skvělou rodinu, ale také velmi tradiční. V tu chvíli už má učitelův nos snad milimetr od svého, zřetelně cítí, jak se mu potí dlaně, může si prohlédnout každý detail jeho očí a jeho jindy jistě nádherné a vlastně jemné rysy, ale teď se z něj snad strachy počůrá. Nejradši by se protáhl škvírou pod dveřmi a utíkal odsud, co by mu nohy stačily. Ne, nechce rodičům viset na krku, to rozhodně ne a trápí ho to, ale to, co mu tu Toshiya navrhoval, bylo prostě nemožné. Už slyšel, že učitelé chtějí různé věci… hlavně tedy po holkách, ehm, ale tohle bylo taky dost nepříjemné. Zase se na něj podívá a stáhne obočí k sobě, když po něm Toshiya plivne, že mu jde jen o kamarády, ale to není pravda! Je to hlavně proto, že měl něco tajit! Přesto nemá odvahu mu to říct. Když dojde na jeho reputaci, několikrát zamrká a začne mu docházet, že nejspíš udělal dobře, že se hned nenechal přitlačit ke zdi. Tak tohle na něj funguje? Jde mu o to, co si kdo myslí, aby neměl špatné recenze? +To byste se asi měl chovat trochu líp, pane...+ Napadne ho zlobivě, ale Toshiya ho z toho hned vyléčí, když jím smýkne zpět do bytu a ke stolu. Málem se u toho přerazí o vlastní nohy, ale poslušně zapluje na svou židli a za chvíli už ho má za krkem. Do slova. Oběma rukama pevně svírá okraje své židle a srdce mu buší jako o závod, zatímco upírá oči na blížící se učebnici. Ten příklad před ním je podobný tomu, který už dnes počítali, ale podle toho, co Toshiya říká, si je jistý, že ho jich čeká ještě tak tisíc a ještě víc. Z ničeho nic ale upustí okraje židle, přetočí se na ní dozadu, aby se mu mohl podívat upřeně do očí a… 

"Ehm… můžu si skočit na toaletu? Vážně už to asi nevydržím." Hlesne a kousne se do spodního rtu, upírajíc na něj velké oči, které ho ještě stále neodsoudily ani neposlaly do háje. Vzápětí na to mu zakručí v břiše a on se zatváří ještě omluvněji. Je ve vývinu! Prostě to nejde ovládnout! 

"Kousek odtud prodávají hot dogy… americké… vážně…." Pípá a zase se kousne do rtu. 

"Třeba bychom mohli… ne? Ne… dobře..." Začne se na židli zase pomalu otáčet zpět k sešitu. 

Toshiya

Pravý koutek se mu zvedne, když zahlédne, jak Boo svírá židli. Vždycky rád pouštěl hrůzu a ještě radši sledoval, když to fungovalo. Ne na všechny, to je jasné ale ty co vzdorovali...rozhodně to zafungovalo později, když trochu přitlačil. Vlastně je na Boogieho ještě celkem milý, v jeho měřítku samozřejmě. Mračit se nepřestane ani na chvíli. V jeho pohledu je vidět překvapení, když se Boogie otočí a podívá se na něj. Myslel si, že ho bude z té židle nakonec seškrabovat, ale on je buď úplně pitomý nebo má víc kuráže, než si předtím dokázal představit. A to se mu začíná nebezpečně líbit. Rozhodně ho bude trápit ještě víc, to ví. Už jenom proto, že to nejspíš začíná nést ovoce. Podle jeho hlavy určitě a ještě se mu nikdo neodvážil říct, že je magor.

"Hm." Zavrní jako první přehnaně sladce, když se ho zeptá na záchod. Málem by nad ním protočil oči v sloup. Ostatní by ani necekli a on se ho zeptá na tohle? +Pud sebezáchovy ti nic neříká?+ Zeptá se ho v duchu, ale výraz nezmění. Všichni ostatní by se pustili do příkladu a nechali by si klidně prasknout měchýř a on ne? Kde dělá chybu? Ne, on chyby nedělá!

"Ne, až to spočítáš." Zavrčí výhrůžně a ještě se o kousíček skloní.

"Z té židle se nehneš, dokud nedokončí aspoň jeden nebo neuplyne hodina, kdy tu s tebou marním čas." Nebere ohledy na nic a na nikoho. Pořád čeká na chvíli, kdy se Boo pokusí utéct. Totchiho obočí vystoupá nahoru, když ticho přeruší zakručení v břiše.

"To nemyslíš..." Nedořekne a teď už to protočení očí v sloup vážně neovládne. Práskne dlaní do stolu.

"A dost. Tady nejsme na výletě ani nějakém pošahaném táboře." Sykne ostře, vezme jeho pero a vtiskne mu jej do dlaně.

"Za co bys chtěl jíst? Ještě jsi nic neudělal proto, aby tahle hodina měla nějaké výsledky." Ozve se jeho ledový hlas podruhé, sevře jeho bradu a pomůže mu v pohybu tvář směrem k příkladu.

"A ještě k tomu takový hnus, kterým bych nenakrmil ani prašivé psy." Ani mu nedojde, že pořád jeho bradu svírá a u toho mu šeptá svá slova skoro do ouška. Do jeho hlasu se mu vloudí úplně jiný podtón, i když pořád stejně chladný, než se prudce narovná.

"Dej se do práce. A začni se konečně soustředit." Nařídí mu bez váhání. Je to spíš on sám, kdo by se měl začít soustředit a nevymýšlet sto a jeden způsob, jak Boogieho dostat do úplně jiného pokoje, než je kuchyň spojená s obývákem a pracovnou.+Můžeš ho tam odvléct. Jak by se asi tvářil?+ Baví se na Boogieho účet v duchu a ani si neuvědomí, že už je v kuchyni, tahá misku z jedné ze skříněk. Málem jí vztekle praští o linku, když mu dojde, že mu hodlá nalít trochu ze své vlastní polévky, kterou měl odloženou k večeři. Nevaří, k tomu ho nikdo nedonutí ani náhodou. Je z jedné restaurace kousek odtud, kde vaří skvělé jídlo z těch nejlepších a hlavě čerstvých surovin. Jistě, připlatí si, ale kdo by zrovna na tomhle šetřil? No, on rozhodně ne. Nakonec si jen sotva slyšitelně povzdechne sám nad sebou ale i přes to ji dá ohřívat a vrátí se k Boogiemu. Bez váhání mu vytrhne pero z ruky, protože už zase udělal chybu a on ho načapal přesně v ten okamžik.

"Proč? Vysvětli mi, proč jsi to obrátil zrovna takhle?" Uhodí na něj, papír zmuchlá a nenechá ho to ani opravit, než mu ukáže na nový příklad.

"Znovu." Přikáže mu a znovu se zapře dlaněmi o desku a uvězní ho tak před sebou. A pak se zase splete. Beze slova hrábne po jeho papíru, zmuchlá ho a zahodí za sebe. Ukáže další příklad.

"Znovu. A jestli to tentokrát zvoráš..." Šeptám mu do ouška.

"Klidně ti za to nasekám. Na holou..." Vyhrožuje mu tu cíleně, ale pak se narovná a odejde do kuchyně. Vezme misku s kouřící polévkou a lžící a pak to přes něj s třísknutím postaví.

"Jez, budu doufat, že jsi k ničemu proto, že máš hlad. Záchod je v těch dveřích napravo." Sdělí mu suše, aniž by mu došlo, že věci v koupelně jsou napůl vybalené. Taky dost osobní. K tomu taška s hračkami, kterými dost rád trápí ostatní. Vykročí ke dveřím na terasu, prudkým trhnutím je otevře a zapálí si. Pak se zapře dlaněmi o zábradlí a snaží se potlačit nutkání ho buď zabít nebo odtáhnout do ložnice a....Hm, možná by se konečně probral. 

Boogie, Ricko, Sena

Panebože, jak to vydrží, nejít tak dlouho na záchod? Mimoděk kmitne očima na čas na displeji svého telefonu, který mu leží na stole. Je to ještě zatraceně dlouho. Vždycky si vzpomene tak nějak na poslední chvíli… Ani z tohohle ještě moc nevyrostl. Toshiya už mu zase dýchá na krk a on mimoděk trochu schoulí ramena. Při tomhle se nejspíš nebude soustředit už nikdy. Jenže jakmile nadhodí to jídlo, Toshiya práskne dlaní do stolu, div ho nerozpůlí na dvě části a Boogie nadskočí snad deset čísel nad židli. Tohle je konec. Tady se nic nenaučí, ani kdyby před ním mávali miliónem yenů. Dotek na bradě se mu vůbec nelíbí, trochu jí pohodí, aby se mu vysmekl, ale je to samozřejmě k ničemu. Už se nadechuje, aby mu řekl, že jemu tyhle cizí jídla ze stánku fakt chutnají, ale radši na chvíli stiskne víčka a podívá se zpět do sešitu. Teď ho cítí jen dva milimetry od vlastního ucha a kdyby z něj nebyl tak zmatený, nejspíš by začal uvažovat nad tím, co to tu vlastně dělá a jakým tónem mu to říká, ale to už je mimo jeho momentální kapacitu. Fakt se nemůže dočkat, co mu na tohle řeknou kluci. Toshiya se konečně vzdálí a on se pustí do svého příkladu. Jedno ucho ale pořád natahuje za ním. Dělá něco v kuchyni. Teď mu asi bude dělat naschvály, až se posadí někde naproti němu a začne večeřet, zatímco Boo bude umírat hlady. Za chvíli už mu papír mizí se šustěním pod rukama a s touhle bilancí mu v sešitě nezůstane ani jedna stránka. +Protože děláte všechno proto, abych začal psát písmena místo číslic.+ Začíná se mračit a to je co říct. Prostě toho na něj začíná být moc. Přesto bez dalšího slova zkusí nový příklad a celá scéna se opakuje přesně tak, jak mu Toshiya slíbil. Už se vidí, jak odtud jde ráno rovnou do školy a ani jeden nebude správně. Už zase ho má na zádech s jeho pažemi kolem svého těla. Kdyby zaklonil hlavu, nejspíš by se mu opřel o prsa. Snaží se přijít na to, jak se vůbec sčítá, zatímco mu to Toshiya ze všech sil kazí a pak dojde na to nasekání na holou. Boogie strne a pomalu zvedne oči někam před sebe. Co myslel tímhle? Je to součást všeho toho vyvádění z míry? Nebo se tady děje ještě něco jiného? Jako většina kluků v jeho věku – kromě Ricka a Seny – byl v těhlech věcech úplně tupý a nepoznal flirt, ani když po sobě dva lezli na kulečníkovém stole. To takhle konzoly nebo kolo… Naštěstí to trvá jenom chvíli a on konečně začne zase počítat, tedy dokud si opět leknutím neposkočí. S velkým překvapením však zírá rovnou na misku s neskutečně vonící polévkou, která je tu očividně pro něho. Cože? Zvedne oči k Toshiyově tváři a přes to všechno, co se tu děje se na něj jimi usměje. První ale vážně musí na ten záchod, takže se sesune ze židle, telefon radši vezme s sebou a najde toaletu. Vypadá to tam dost dobře, dokonce jsou tady taky nějaké věci, asi proto, že koupelna je nutnost i když ještě jeden nemá vybaleno. Rychle si odskočí a jak si tak myje ruce, prohlíží si věci na holení, parfémy, mýdla… COŽE??? Boogie okamžitě zrudne a spěšně se ohlédne přes rameno, jako by tam snad mohl Toshiya stát, aniž by otevřel dveře a sledovat ho. Nejen, že ví, na co se dívá, ale je toho tolik? U některých věcí ani neví, že existují a co by se s nimi mělo dělat. Ne, nedotkne se toho, ale koutky mu vystřelí nahoru, když sáhne po telefonu a všechno to vyfotí. Znovu se ohlédne a neodolá nutkání poslat to do společné konverzace s klukama. Sena reaguje okamžitě.

  Ty někoho máš?! Myslel jsem, že se učíš? Neřekl jsi, že bys rád zkusil i elektriku...

Boo na to vytřeští oči a honem napíše.

Není to moje ty pako, jsem na doučování. Elektriku??? 

Hned za tím následuje vysmátý smajlík od Ricka a facepalm. Radši ten telefon rychle schová a vrátí se ke stolu, kde natáhne ruce pro misku a ohlédne se po učiteli. Je pořád na terase. Boogie má neskutečně přistižený výraz, ale ten mu smaže výborná polévka a nahradí ho ryzím blahem. Kdo by myslel na příklady…? 

Toshiya, Zyean

Cigaretu si opravu vychutnává. Potřebuje nutně uklidnit nervy, aby ho nezabil při dalším  špatném výpočtu. Ani mu v první chvíli nedojde, co v té koupelně vlastně má. I kdyby mu to došlo, asi to zrovna řešit nebude a stydět se...To už nehrozí vůbec. Mírně se předkloní a opře se o zábradlí předloktími. Po chvíli se přistihne, že přemýšlí nad tím, jak to celé Boogiemu vysvětlit. U toho se šklebí, skoro to vypadá, že ho něco bolí. A pak si vzpomene na jednoho kluka, kterému kdysi s matikou pomáhal. Je to už tolik let. Jeho malý andílek, kterého z učení dokázal vytrhnout i pitomý motýl. Bezděky si vzpomene na pár momentů a koutky se mu pozvednou. Trvá to sotva sekundu, kdy z jeho tváře zmizí úsměv, protože si taky vzpomene, jak to celé dopadlo. Ohlédne se přes rameno zrovna v okamžiku, kdy se Boogie cpe polévkou. Asi mu opravdu chutná. Znovu se téměř neznatelně posměje a hned si za to v duchu vynadá. On se prostě smát nebude. Jenže se vzpomínkami přijde ještě jedna. Tehdy si andílek našel svůj opravdu zvláštní a dětinský způsob, jak si posloupnost zapamatovat. U každého vzorečku trochu jiný. Mohl by to ukázat jemu? Pomůže to? A proč ho nechce trápit ještě pár hodin, než ho vyhodí jako všechny ostatní. Trochu vztekle típne cigaretu, než se narovná a rozejde se zpátky dovnitř. Boo už je po jídle. Beze slova mu vezme misku pod rukou a odnese ji ke kuchyni, kde ji v podstatě hodí do myčky. Ne, ještě se pořád nesrovnal s tím, co se uvnitř něj odehrává. Je to prostě divné.

"Doufám, že ti moje večeře chutnala." Prskne po něm ale pravda je, že kdyby mu ji nechtěl dát, tak to prostě neudělá. +Jsi tu sotva pár dní a už ti to tu leze na mozek.+ Počastuje se poznámkou v duchu. Mezitím Zyean projde konverzaci taky a u toho se královsky baví.

Říkal jsi, že jdeš na matiku a zatím...Přiznej se, co je to za doučování? Co budeš počítat, počet výbojů? 

Mezitím se Toshiya přesune za jeho záda, zvedne zmuchlaný papír s posledním příkladem, který Boo vypočítal špatně. Narovná ho a položí na stůl před něj. Znovu se nakloní nad jeho záda, vloží mu pero do ruky a sevře pevně jeho dlaň, aby mohli psát společně.

"Není to ověřený postup, a jestli někde řekneš, že to máš ode mě, asi tě uškrtím a věř mi, že se přede mnou neschováš." Upozorní ho ostře, než se jejich spojené dlaně rozběhnou po papíru a začnou spojovat znaménka v určitém obrazci. Je to jen linka ale má několik obloučků a nakonec dá dohromady abstraktní ale hezky vypadající obrazec, který by mohl připomínat kytku.

"Každý vzorec má svůj obrázkem, domysli si tento, pak už to znaménko nepopleteš. Když ti to ani přes to nepůjde, jsi beznadějný případ a můžeme se klidně věnovat úplně..." Odmlčí se na chvíli, když si uvědomí, že hledí na jeho profil a pravý koutek mu povyskočí nahoru.

"Něčemu jinému, vyjde to nastejno." Jeho barva hlasu se změní. Není o moc hřejivější, ale podtón se přehoupne do něčeho smyslnějšího, prostě si v jeho blízkosti vůbec nemůže pomoct. A pak mu cvakne a uvědomí si, co v té koupelně musel nutně vidět.

"Našel jsi koupelnu bez problémů?" Neopouští jeho blízkost a je rozhodnutý si vychutnat každý mimický záchvěv a pokud ho přivede do rozpaků, ještě bod k dobru.

"Ani si nejsem úplně jistý, jestli tam mám ručník navíc." Dodá ještě.

"Snad si ho nemusel...hledat." Do jeho hlasu se probojuje nádech ironie, protože ví, že tam pověšený je. Sklouzne očima na hedvábné prameny stažené šátkem, v očích se mu blýskne.+Vydrží, kdybych za ně zatáhl?+ Proběhne jeho hlavou a nejradši by to hned vyzkoušel. 

Boogie

Už má skoro dojedeno, když mu zase pípne telefon a on si pobaveně přečte zprávu i od Zyeana. 

Je to úplná tyranie, i bez výbojů! 

Stačí jenom odepsat, než se dveře na terasu pohnou a on telefon honem schová do kapsy. Toshiya je brzy u něho, vezme mu misku a odnese ji. 

"Bylo to výborné, vaříte skvěle, děkuji." Řekne, když se po něm ohlédne a vůbec mu nedojde, jak to Toshiya myslel. Už si celkem zvyká na fakt, že se mu učitel vždycky postaví těsně za záda a jenom ho zaskočeně sleduje, jak před ním rozkládá jednu ze zmačkaných kuliček. Nerozumí opravdu vůbec ničemu, ale na to už si zvyká taky. Nechá si opět vložit pero do ruky, ale tentokrát Toshiya jeho dlaň nepustí. Je to zvláštní pocit, nechat se jím svírat, ale nebrání se mu. 

"Já jsem si vždycky myslel, že v matice je jedno, jak se k tomu výsledku dojde, hlavně, když to funguje." Řekne mu, ale teprve, když se před ním začnou objevovat květinové obrazce, dojde mu, proč si to Toshiya nepřeje. Zná ho sice jenom chviličku, ale tohle je naprosto jasné. Jakmile je květina hotová a on se dozví její tajemství, všechno mu zapadne na správné místo a on se najednou šťastně usměje. Čísla se mu míchala v hlavě v nic neříkající guláš, ale tohle je něco úplně jiného. Jako by to zapojilo tu část mozku, která mu funguje lépe. 

"Jé….!" Vydechne jenom upřímně a volnou rukou papír zvedne, aby si ho natočený přidržel před očima. 

"Vypadá to hezky, že? Skoro by to šlo vybarvit a pověsit na stěnu." Nechá se trochu unést, ale hned ho to přejde, když Toshiya zase použije ten svůj hlas a Boogie se opět velmi pomalu podívá před sebe do neznáma. Když si to spojí s tím jak vypadá a s tím, co našel v koupelně, nutně mu z toho naskočí husí kůže. Mírně za ním pootočí svou tvář, až ho na ní polechtá jeho dech a trochu se začervená. 

"Něčemu jinému?" Zeptá se tiše. Ještě před chvílí by dal ruku do ohně za to, že se Toshiya nemůže dočkat, až se ho zbaví a teď? Zaskočeně zamrká, když dojde na koupelnu. 

"Ano našel já…. Není tady zase tolik dveří." Odtuší a teď už otočí hlavu tak, aby se mu podíval do očí. +Tím jsem nechtěl říct, že je ten byt malý...+ Doplní si v duchu, ale v obavě ze zemětřesení radši mlčí. Telefon mu v kapse vesele vibruje a je to proto, že už se tam kluci čile baví na téma, které jim nadhodil. Sena zrovna posílá stejnou hračku, jenom v růžové a navrhuje Boogiemu, jestli by se mu nelíbil tento design, zatímco Ricko se může strhat smíchy. Ručník navíc… až teď si uvědomí, že si utřel ruce prostě do toho, co byl po ruce, aniž by se zamýšlel nad tím, na co ho Toshiya používá. Čistý vůbec nehledal. A ta narážka mu samozřejmě tak docela nedochází, je strašná naivka. 

"Nemusel, já jsem..." Zvedne prst v gestu, ale zase ruku svěsí. +Prostě použil tamten.+ Už zase na něj hledí provinilýma a přesto pobavenýma očima. Vidí, jak se Toshiyovy oči posunuly někam stranou z jeho tváře. 

"Co je?" Nervózně se usměje, když si sáhne do vlasů a trochu je srovná, což samozřejmě vůbec nepotřebují. 

Toshiya

Málem nad ním protočil očima, když mu řekl, že by se to dalo vybarvit a pověsit na stěnu. Tohle by přesně řekl...Ne, na něj teď rozhodně myslet nebude, dost na tom, že s ním pořádně zamával a pak prostě...To už si nikdo nedovolí. On sám to nedovolí. Nikdy!

"Hm, není to tak úplně jiné doučování." Zamumlá si pro sebe s jistým zajetím a pořád se nemůže odtrhnout od jeho vlasů. Vážně ho lákají, mohl by s nimi udělat tolik věcí a ten šátek by taky nebyl na škodu. Dlouze si povzdechne a na rtech se mu objeví skoro ďábelské pousmání. Je tak nevinný, skoro to vypadá, že na něj nikdy nikdo nesáhl...Ne, tak jak si teď představuje on sám a matiku momentálně odsouvá dost stranou. A to se mu nestává zrovna často. Však na příklady bude taky čas. Mohl by mu je psát....Vymyslel by spoustu míst a třeba by si je Boo opravdu líp zapamatoval, kdyby je i cítil. Ještě chvíli bude přemýšlet podobným způsobem a asi se neovládne.

"Hm, je jich tu dost, a ty poslední, nepotřebnější patří ložnici." Zatím přejde poznámku o velikosti jeho bytu, protože mu tím nahrál, aby ho ještě víc přivedl do rozpaků. Jen ty zčervenalé tváře ho k tomu pobízejí a jeho blízko jen podporuje. Po jeho otázce, jen těkne krátce očima k jeho tváři a ledový úsměv na sebe nenechá dlouho čekat. Prostě mu na to černé hedvábí sáhne a stáhne šátek o kousek níž, než ho utáhne a vytvoří tak trochu nedbalý culík. Je očividně zaujatý tím pohybem ale něco ho pořád ruší. Jednou rukou si namotá svázané prameny kolem zápěstí.

"Nic, jen tě někdo shání." To vibrování jde v tichu kolem prostě slyšet. Přiblíží se rty k jeho šíji a pořád koutkem oka pozoruje výraz v jeho tváři. Chce ho trochu nahnat do kouta, dneska se mu to už jednou povedlo a Boo se tak úplně nelekl, jak čekal. Co se stane, když si troufne ještě o trochu víc? Bude pořád stejně naivní nebo mu konečně dojde, že naráží na úplně něco jiného? Našel si novou zábavu a nehodlá se jí jen tak vzdát. Vždycky si šel přímočaře za svým a málokdo mu v tom odporoval. Možná už opravdu začal hledat něco jiného. Sám neví a nehodlá nad tím dlouho přemýšlet. Druhou dlaň odlepí od desky stolu a položí ji na jeho kapsu, kde se pohne telefon s dalším zavibrováním.

"Já ti neřekl, že telefony tu nemají, co dělat?" Ozve se zavrnění, které už je znatelně podbarvené touhou, kterou ani ovládat nechce. Vezme mezi prsty obrys telefonu přes látku kalhot a posune ho v Boogieho kapse blíž k jeho klínu, víc k vnitřní straně stehna. Jen ať si holoubek užije další vibrace. Mohl by mu ukázat i jiné, telefon je nic proti tomu, co má v koupelně.

"Prozradíš mi, co všechno jsi v té koupelně viděl? Nekoukal jsi jenom po ručníku, přiznej se." Šeptne skoro neslyšně, když už se málem špičkou nosu dotýká jeho bledé kůže. Rozhodně ale může cítit jeho dech, který se znatelně prohloubí.

"Nezabil jsem tě, nevyhodil, nakrmil a očividně ti chutnalo." Vyjmenuje mu všechno, co pro něj za jediné doučování udělal a on sám to rozhodně nebere jako něco samozřejmého, co by dělal pro kohokoliv jiného. To, že je většina z toho slušnost, mu nedochází ani v nejmenším. Přitiskne víc telefon k jeho stehnu, které svou dlaní téměř obejme.

"Budeš hodný kluk a dáš mi něco na oplátku?" Cíleně ho tu svádí.

"Když budeš opravdu hodný, třeba bych ti mohl nechat přivézt pořádnou večeři, energii bys mohl potřebovat." Trochu povolí svou dlaň omotanou prameny, aby je vzápětí sevřel trochu víc a donutil ho na něj možná až příliš jemně odvrátit hlavu stranou a dotkne se špičkou nosu hebké kůže. V duchu jen odpočítá vteřiny, kdy vyletí ze židle jako čertík z krabičky. Navenek se ho snaží rozhodit, uvnitř by byl spokojený, kdyby se mu podvolil.