(Toshiyův apartmán)
Toshiya
"Hm, doma je doma." Odtuší s ironickým podtónem, když se na stole rozezní jeho nový telefon. Pozvedne pravé obočí, jakoby se ptal, kdo ho kruci ruší zrovna teď, když má volno a měl by se věnovat přípravám na další, jistě úspěšný den. No dobře, už má samozřejmě všechno hotové a nic by nemohl ponechat náhodně ale stejně...teď ho někdo prostě otravuje. Odlepí se se znechuceným výrazem od okna a přejde k telefonu, aby se podíval na displej. Obočí mu vystoupá vzhůru, volá mu sám ředitel. +Neměl bys ho nechávat čekat.+ Ozve se jeho podvědomí, ale on se jen ušklíbne a jde si pro sklenku vína. Však on ještě dvě minuty počká. Zatváří se škodolibě, než po přístroji opravdu sáhne a hovor přijme. Následuje uctivá fráze a pozdravy, než konečně dojde na věc.
"Hm, doučování." Zavrní s chladným podtónem. Ano, podobným způsobem dosáhl svého místa. Ve volných chvílích se věnovat dětem, které mají vlivné rodiče. Srovnat je do latě a zajistit jim lepší výsledky, v tom byl nejlepší. Kupodivu měl vždycky dost práce. Jeden by řekl, že bohatí parchanti zvládali matiku mnohem lépe. Opak byl však pravdou. A teď bude další na řadě.
"Hai, bude mi..." Odmlčí se a přemlouvá sám sebe, aby jeho hlas zněl o něco příjemněji.
"Potěšením." Vyplivne nakonec. No, tak snaha se přece cení. Kupodivu mu jeho povaha nikdy nebyla na obtíž, když se s tím dotyčný trochu srovnal, ale on jim v tom pomáhat nebude. Chtějí se něco naučit tak ať trpí, nic není v životě zadarmo.
"Zítra?" Pozvedne překvapeně obočí, ale nakonec první doučování potvrdí a rozloučí se se svým novým šéfem. Skvělé...Rozhlédne se po bytě, kde mu ty krabice najednou překáží. Pak se podívá na sklenku vína, koutek se mu mírně pozvedne a jde se usadit do křesla, kde si pár doušků v klidu vychutná. No co, přece se nezblázní z jednoho kluka, který uvidí pár krabic. Druhý den ve škole si užije několik svých přednášek, potrápí snad všechny, kteří mu přijdou pod ruku, aniž by se hnul zpoza svého stolu v čele učebny a za každý otrávený pohled těch dětí, které se sunou ze dveří, si připíše plusový bod. Tolik učení na druhý den měly jen stěží. Život taky není procházka růžovou zahradou, čím dřív začnou, tím lépe. Kolem druhé odpolední už sedá do svého auta, hlavně kvůli reputaci, protože jím to v tuhle hodinu trvá dvakrát tak dlouho a zamíří ke svému bytu. Má asi hodinu na to, než dorazí...Jakže bylo to jméno...? Nepodstatné. Odhodí klíče na skříňku u dveří, kabát o kousek dál přes křeslo a jde rovnou do kuchyně, aby si připravil kávu. Bez ní rozhodně fungovat nebude a s ní...Ne, příjemnější taky nebude. Vytáhne jednu z knih, které měl s sebou a zběžně ji prolistuje, aby našel několik příkladů, které mu dá. Nezvládne je, to ví. A on si to náramně užije. Taky pozná, jak bídně na tom je. Určitě hodně a taky mu to hezky řekne, aby se chlapec musel snažit. K jeho překvapení dojde téměř na čas, a když se zvonek rozezní bytem, sedí Totchi ještě celou minutu v křesle, než se rozhodne zvednout, odloží hrnek a rozejde se ke dveřím. Otevře je, aniž by se na příchozího podíval a už se otočí, aby se vrátil do bytu.
"No tak pojď, nemám na tebe celý den." Začne ve svém typickém stylu a přejde rovnou ke stolu, z obou stran už jsou nachystané židle. Na něm samozřejmě papíry a i učebnice.
"Sedni si, ať konečně můžeme začít." Sám si jde nalít další šálek kávy.
Boogie, Ricko, Sena
"Dávej přece pozor. Jestli tu kabelku neseženu, tak ti říkám, že je se mnou konec!" Chce po nich, aby mu pomáhali prohledávat výlohy. Někde tu viděl výstavní kousek od Prady a nemůže si ani za nic vzpomenout, kde to bylo. Boogie se pro sebe pobaveně směje a dělá, že pozor dává, ale už se nachýlil jeho čas, kdy bude muset partu opustit a jít se zase učit. Daleko radši by strávil odpoledne s nimi venku.
"Určitě ti to bude slušet i bez ní." Ubezpečí Senu s úsměvem, ale sklidí jenom nevěřícný pohled modrých očí a další smích kluků.
"Vždyť ho znáš. Bude umírat celou noc, než na internetu najde lepší." Okomentuje to Ricko.
"Už musíš?" Protáhne lítostivě a Boogie přikývne.
"Je to jen několik bloků odtud." Sena odlepí oči od výloh.
"Nežije si na učitele nějak dobře? Víš, jaké jsou tu nájmy?" Přijde mu to divné a Boo pokrčí rameny, ale pak už jim zamává a odběhne ke schodům do metra. Za pár minut už vystupuje o dvě zastávky jinde a míří podle navigace v telefonu, až k tomu bytu. Vrátný ho pustí nahoru a on najde dveře, na kterých je z brusu nová zlatá jmenovka nesoucí nápis Hara Toshiya. Zazvoní a se skloněnou hlavou čeká, než se dveře otevřou. Když ale oči zvedne, zírá už jenom na záda někoho vysokého a tón jeho hlasu ho zmrazí na místě. A jéje. Tak ten ho přerazí v první půlhodince. Takové pokusy už měl za sebou.
"Dobrý den." Pozdraví poněkud plaše a vloudá se do bytu, který je dost velký a… +Kdy přijel?+ Napadne ho, protože nic není vybaleno a pokoje jsou skoro prázdné. Sena měl pravdu, podobný byt musel stát majlant. Doloudá se až ke stolu a pořád hledí jen na záda, teď si nalévají kávu. Shodí batoh z ramene a vpluje na židli. Upírá na něj oči jako by ho chtěl přinutit k otočce pouze silou vlastní vůle. Nic se nestane a tak se sehne k batohu, odkud vytahuje vlastní učebnice, aby mu ukázal, kde teď jsou. Dlouhé vlasy, dnes rozpuštěné, si strká za ucho, jak se mu přelévají přes ramena větší sněhově bílé mikiny.
Toshiya
Toshiya pomalu nalévá do hrnku a ani ho nenapadne, aby se nového vetřelce ve svém bytě zeptal, jestli si něco nedá. Pokud bude mít žízeň, má mít něco s sebou. Přece není žádný bufet. Ušklíbne se nad svou vlastní myšlenkou, pozvedne pomalu hrnek a dlouze se napije. Kdyby si tím nevylepšoval svůj vlastní kredit, na podobné akce by se rozhodně vykašlal. Jenže pořád není tam, kam by se chtěl dostat. Ještě kousíček vyšplhá a nakonec na toho ředitele dosáhne. Nepochybuje o tom, že se mu to podaří, na to byl dost cílevědomý a nebral si s nikým servítky, i kdyby měl dotyčného z onoho křesla vytáhnout za límec. Konečně je podle něj na čase, aby se mu opravdu věnoval a tak se i hrnkem a s rukou vraženou v kapse kalhot otočí čelem k němu. Skrze skla brýlí na něj pomalu shlédne a na asi pět vteřin se zarazí. Hm, tentokrát mu příroda poslal pěkný dáreček. Pokud bude úplně pitomý, aspoň se na něj dá koukat. Připíše mu první a nejspíš i poslední malé, bezvýznamné plus, ale milejší určitě nebude. Právě naopak o to víc si ho vychutná a bude se kochat, až se mu ty jeho hedvábné, černé a k doteku vábící prameny roztřesou. +Skvělý plán.+ Pochválí se v duchu, než odloží hrnek na desku stolu a zůstane stát vedle něj. Podívá se krátce na jeho tvář, pak shlédne na jeho učebnice a mírně nad nimi pozvedne obočí."Hm, tenhle brak máte u vás? No, to se pak není čemu divit, že jsi tady." Shodí okamžitě místo, které navštěvuje, aniž by si přesně vybavil, která škola to byla. Odsune ji až na samý okraj, skoro to vypadá, že mu přepadne zpátky do batohu a trochu se natáhne přes stůl, aby před něj posunul nachystanou učebnici.
"Pokud nejsi úplný idiot, tahle je ta nejlepší." Popožene své ego a taky mu tím dá najevo, že jediný správný úsudek, je ten jeho. Marně se snaží z hlavy vydolovat jeho jméno, ale asi mu vymyslí nějakou přezdívku. Proč by si měl vzpomínat?
"Tak, jestli máš pocit, že jsi připravený, můžeme začít. Vyvedu tě z omylu hned na začátku." Otevře učebnici a mírně se nakloní nad stůl, pořád se ale udržuje v jeho těsné blízkosti. Nalistuje asi tak doprostřed a ukáže na jeden z příkladů, který vypadá, že má tak tři stránky.
"Říká ti to něco?" Podívá se na něj pochybovačně. Když mu kývne, že ano hned si ho samozřejmě vyzkouší.
"Možná zkusíme něco...jednoduššího." Protočí nad ním očima v sloup.
"Na co čekáš, něco na psaní, sešit nebo aspoň kus papíru." Pobídne ho netrpělivě a nalistuje další o něco lehčí příklad.
"Zapoj to málo, co v hlavě máš a zkus to. Třeba zjistím, že na tom nejsi tak špatně, jak si myslím a pak můžeme opravdu začít." Prudce se narovná a konečně opustí jeho blízkost i se svým hrnkem, který už zase svírá. Usadí se do křesla opodál a pozoruje Boogieho záda. Jeden by si dal říct, když ho tak pozoruje. Sem tam si dopřál menší povyražení a ne, nikdy to na něj neprasklo. Své známosti si vybíral dost pečlivě, aby se ujistil, že se to nestane a neohrozí to jeho kariéru. A tahle křehotinka ho o tom rozhodně nutí přemýšlet. Bude mít dost času si ho otestovat, vyzkoušet, jak by mohl reagovat. Koutky se mu pozvednou, když ho neustále pozoruje dravčím pohledem, než sklouzne na své drahé hodinky.
"Máš ještě pět minut, pak už tě nic nezachrání." Varuje ho s nádechem chladného pobavení.
Boogie
Boo nejdřív nepostřehne, že se učitel otočil. Dojde mu to, až když uslyší kroky směrem k sobě a zastaví se nad ním. Odloží pomalu učebnici na stůl a zvedne k němu tvář i oči, když se zatváří plaše a vykolejeně. Není nějaký moc mladý? Všichni učitelé, co ho učili, měli minimálně o patnáct let víc. Vlastně zírá do velmi pohledné tváře s něžnými rysy, ale opravdu ošklivě zamračenýma očima za skly brýlí. Ten rozporuplný výraz rámují delší černé vlasy a uprostřed toho všeho sedí oči jako trnky. Boo stočí oči na svou knihu a promne rty s omluvným výrazem jako by za to mohl on, z čeho se musí učit. Je opravdu tak špatná? To proto mu to nejde? Kousne se jemně do rtu, když se kniha odsune na okraj stolu a před ním se ocitne jiná. "Ehm, tohle je látka pro..." Ne, nestačí to doříct, raději ztichne s dlaněmi potícími se v klíně. +Pro další ročník… jsme pozadu?+ Napadne ho. Toshiya-sensei nejspíš brzy zjistí, že idiot je a Boogiemu z toho rudnou rozpačitě tváře. Teprve po chvíli mu dojde, že se na obalu vyjímá jeho jméno. Napsal ji sám? Bylo normální součástí vysokoškolských profesorů, že psali různé publikace a učebnice. Usměje se a chce se ho na to zeptat, ale Toshiya mu nedá šanci a pokračuje svým ne moc přátelským tónem, který Boogieho zarazí zpět do židle, připraví o slova a přinutí dělat, že neexistuje. Připravený se necítí ani trochu, ale neodvažuje se mu to říct a oči posune k příkladu, který vypadá jako napsaný v perštině. Nebo tak něco… Raději sáhne pro sešit a pero, ale nemá nejmenší ponětí, co to znamená a jak se to řeší. A vážně se mu to bojí říct. Myslel si, že se tu potká s vlídným přístupem a snahou mu něco vysvětlit a místo toho se cítí jako na popravě. Až tohle řekne klukům! A co poví rodičům? Učitel se mu naklání skoro přes rameno a Boogieho napadne, že má hezký parfém, ale rozhodně ho nenapadne, co s těmi čísly dělat. Naštěstí to Toshiyovi brzy dojde a vybere mu něco jiného. Ne o moc lehčího. Alespoň ale ví, že to brali. Stáhne trochu obočí k sobě, když s ním učitel tak jedná, ale v Japonsku to nebylo zase tak neobvyklé. Bylo úplně běžné, že třídou létaly i pohlavky a Boogieho dlouhé vlasy tomu moc nepomáhaly, jakkoliv byl jinak vzorný žák. Prostě se to nenosilo a leckde ani nesmělo. Vlastně se diví, že to jeho nový učitel ještě neokomentoval. Pustí se do počítání, ale vůbec nečekal, že si Toshiya nesedne k němu, aby mu pomohl nebo vysvětlil, co dělat. Odešel někam stranou a nechal v tom Boogieho koupat. Čím dál se v té rovnici dostává, tím si je jistější, že mu z toho vychází nějaký nesmysl a tahle atmosféra mu to moc neusnadňuje. Zyean by jistě věděl, co s tím… Byl na tohle o dost chytřejší, ale nikdy se toho spolu moc nenaučili. Spíš skončili na celou noc u play stationu. Trhne sebou, když se za ním ozve Toshiyův hlas, že už má jen pět minut, kmitne očima k hodinkám a… Za pět minut si ani nevzpomene na vzorečky. Přesto se narovná, otočí se na židli za ním a pousměje se.
"Nic mě nezachrání před čím?" Konečně promluví, snažíc se najít si k němu nějakou cestičku. To mu taky jednu střelí? Nebo řekne rodičům, že je beznadějný případ a má studia vzdát? Ty oči se neusmějí ani trochu, takže se znovu kousne do rtu a vrátí se k sešitu. Stvořil sice něco, ale… ne, tohle rozhodně není správně. V zásadě ví, jak na to, ale dělá hloupé chyby, prohazuje znamínka… Jak kdyby se jeho hlava nechtěla s žádnými čísly smířit.
Toshiya
Přistihne se, že z něj ani na vteřinu nespouští pohled. Tohle by přece jen mohlo být trochu příjemnější doučování, než na jaké byl zvyklý. Sem tam upije ze své kávy, ale zatím zarytě mlčí a nechává ho, aby si to ticho, které se kolem nich prohlubuje, užil.+Pak ti svou vlastní knížku omlátím o hlavu.+ Tato i další podobné narážky se mu prohání hlavou, u toho se v duchu skvěle baví. Skoro má pocit, že se Boogiemu kouří z hlavy, jak moc nad tím přemýšlí.+Chceš udělat dojem nebo ti doma zatrhnou příjem.+ Pokračuje dál v rýpání do jeho osoby a nějak se mu nechce s tím přestávat. Nic z toho ale nevysloví nahlas. Jednou k tomu ale dojde, o tom není pochyb."Přede mnou. A věř mi, že zachránit rozhodně chceš." Zavrčí na něj jako odpověď na tu drzost, kterou si dovolil a zamračí se na něj ještě víc. Jakmile se ale Boo otočí, pravý koutek se mu pozvedne a v očích blýskne. Zábavné ptáčátko. Dočká se dneska ještě něčeho podobného nebo ho vyděsí a on už nepřijde? Asi je spíš na Toshiyovi, jakou možnost si vybere. Když se čas nachýlí a slibovaných pět minut uteče, zvedne se z křesla, odloží hrnek na linku, kolem které obloukem projde a usadí se polovinou pozadí na desku stolu, než si přitáhne jeho práci před oči. Chyby mu rudě svítí před očima, aniž by se na to musel zvlášť soustředit. Vždycky měl hlavu na čísla, viděl to, co ostatní bez problémů přehlédli.
"Vážně?" Zeptá se jej, jak kdyby měl vůbec nějakou šanci si to opravit nebo zkusit vymyslet důvod, proč něco takového vůbec napsal. Jedno ale vidí, i když to zatím nahlas nepřizná. Není hloupý, jen mu přijde, že má pozornost zbytečně roztěkanou mezi jednotlivé prvky rovnice a pak se nesoustředí na zbytek.
"Tvé rodiče to bude stát jmění, ale něco s tím provedeme." Shodí ho bez váhání, ale jen on ví, že by Boogie už letěl ze dveří, kdyby to bylo beznadějné.
"Krok číslo jedna." Zavrčí svým hlasem, když na moment sklouzne ze stolu a odejde z místnosti. Je slyšet typický zvuk pásky, která se odlepuje od papíru a pak hrabání v krabici, než se Toshiya vrátí i s šátkem v ruce. Napne ho mezi dlaněmi a v očích se mu dravě blýskne.
"Žádné rozptylování." Jeho hlas se ozve o něco tišeji, na nic už však nečeká a dotkne se jeho hedvábných pramenů, které mu lemují tvář. Stáhne je hedvábným šátkem dozadu a zaváže mu jej zlehka. Sem tam si uvědomí, že se dotkl jeho kůže a je to...Hm, opravdu ho začíná tohle doučování bavit.
"Příště to udělej tak, abych se o to nemusel starat já. Tohle si taky naúčtuju." Sdělí mu bez váhání, než sáhne po čistém papíru, aniž by přestal posedávat na kraji stolu. Jeho ruka rychle a precizně vede pero. Jako první papír horizontálně rozdělí na několik části, přesně čtyři. Do té první, která je úplně nejvýš, napíše první část příkladu, vymyslel ho právě ve své hlavě a jen on sám ví, že je to část podobného tomu prvnímu.
"Tak." Posune mu papír před oči.
"Vzorce jsou jedna věc ale soustředit je na ta správná místa věc druhá." Oznámí mu a vtiskne propisku do dlaně, než kolem ní sevře jeho prsty.
"Znovu." Přikáže mu rázně.
"Jsou to jen dva řádky, nic složitého." Vezme ho za ruku, ve které svírá pero a rozdělí ještě ty dva řádky vertikálně na několik částí. Pak sáhne po dvou papírech a přikryje všechno kromě prvního úseku.
"Nemůžeš mít všechno a hned." Nakloní se k němu trochu a pečlivě pozoruje jeho reakce.
"Takhle nic na světě nefunguje."+Ty chceš vždycky všechno a hned a teď by sis taky dal říct.+ Jeho podvědomí s ním vůbec nespolupracuje, ale na to už si zvykl.
"Jakmile zvládneš první část, odkryj další. Nikdy ne víc. Jestli nezvládneš ani tohle jsi k ničemu a jsou to jen vyhozené peníze." Pustí prudce jeho ruku a opustí jeho osobní prostor. Vezme z kraje jeho učebnici, kterou přinesl s sebou a usadí se s ní do křesla, kde jí začne listovat. Sem tam se ozve ironické uchechtnutí.
"Bože, to jsou idioti." Očividně se nad tím baví mnohem líp, než nad nějakým vtipem, těm on stejně nikdy nerozuměl.
Boogie
+Před vámi?+ Podiví se v duchu jeho slovům, když už zase hledí do sešitu. A co mu chce udělat? Vynadá mu tak moc, že bude doma brečet, že už na další hodinu nechce? Nebo ho odsud rovnou vyhodí a pak si to samé slízne doma? Boogiemu z té představy nebylo dobře, protože byl v zásadně hodný kluk, co nezlobil a výtky pro něj nebyly běžné. Počítá, až dokud se Toshiya nezvedne z křesla a je mu jasné, že pět minut uteklo jako vteřinka. Brzy má jeho stehno přímo vedle sebe a zvedne k němu modré oči nahoru, když Toshiya hledí do jeho sešitu. Zase je zvolna skloní a v duchu počítá vteřiny do apokalypsy. Na to jeho Vážně radši vůbec nic neřekne, jen hledí na svoje dlaně, které žmoulají lem bílé mikiny, div, že z ní něco zbylo. Jak se na něj asi dívá někdo jako Toshiya, komu tohle všechno připadá tak snadné a živí se tím? Jenže pak řekne, že s tím něco udělají a Boo k němu zvedne oči plné naděje. Nevyhodil ho ani mu nevynadal. Prostě to s ním zkusí a jemu se po tváři rozlije nový úsměv, když přikývne. To, že se ho Toshiya cíleně snaží rozhodit a nějak devalvovat, to jeho miloučké povaze zatím vůbec nedochází. Zmateně za ním hledí ze svého místa, když Toshiya prostě odejde. Poslouchá ty zvuky, těká očima po pokoji i po krabicích a místo nad příkladem, přemýšlí nad tím, co v nich asi je. Má z toho všeho sucho v krku, takže potichu sáhne do batohu pro Capri Sone, ale jakmile se Toshiya ocitne zpět ve dveřích, strne s brčkem mezi rty a ruku s ním radši svěsí. Šátek? Na co k matematice šátek? Málem to pitíčko upustí, když mu učitel sáhne na vlasy a začne je tím šátkem svazovat. Na krku mu z toho doteku naskočí husí kůže, ale jinak se ani nepohne. Tohle gesto bylo zvláštní. Vůbec se k jeho dosavadnímu jednání nehodilo, ale byl rád, že mu za ně nevyčinil. "Příště si vezmu gumičku..." Řekne tiše, ale pro sebe se usmívá. Ještě, že vyndal ty piercingy, než sem šel. Co by asi Toshiya udělal s nimi? Usmívá se o to víc, když Totchi zmíní, že si to naúčtuje. Co řekne jeho rodičům? Přirážka za šátek ve vlasech vašeho syna? Pak už ho ale sleduje, co dělá s papírem, který se mu ocitne před očima. Nikdy mu nikdo podobný postup neukázal. Nechá ho, aby mu vtiskl pero do dlaně a dál sleduje, co dělá s papírem. On se vážně snaží, aby počítal jednu část po druhé, vždyť to ani jinak nejde, ale prostě se mu to plete tím víc, čím víc čísel přibývá. Často opraví špatně to, co měl před tím dobře… taková jeho klasika. Začne přemýšlet a je to v pytli. Když ale Toshiya zakryje strašidelně vypadající příklad a ukáže mu z něj jen malý kousek, najednou to vypadá jako něco mnohem jednoduššího, co dávno probírali. Spočítá tu úplně první část celkem hravě a najednou v sobě ucítí výboj šťastného pocitu, že to konečně jde. Toshiya to celkem zabije prohlášením, že jinak za něj rodiče vyhazují peníze, ale stejně se posune k dalšímu kousku a zase ho spočítá. U třetího okýnka už je ale všechno moc složité a kdo ví proč otočí znamínko, takže mu samozřejmě vyjde úplně jiné číslo. Kromě toho mu všechna pozornost utíká k hlasu za sebou, který se baví nad učebnicí, která Boogiemu přijde všechno, jenom ne vtipná. Jiný svět, očividně. Čím je v příkladu dál, tím si je jistější, že je to špatně, protože mu nevychází žádná zkouška, kterou si nad tím v duchu dělá. Normálně by se ozval pro pomoc, ale teď se skoro bojí dýchat.
Toshiya
Aspoň v duchu ho za tu gumičku pochválí. On si byl jistý, že všechno, co se mu plete pod nos, ho rozhodně rozptyluje.+Budeš ho rozptylovat sám?+ Zeptá se sám sebe a ozve se z křesla další ledové uchechtnutí. Učebnice za to tentokrát nemůže, i když je tam spousta věcí, kterým by se nejraději vysmál. Ale upřímně, potkat toho, co tenhle brak napsal, asi by mu ho omlátil o hlavu. Přičítá mu všechny pitomce, které kdy potkal, ničím jiným to být nemůže a už se u toho zase dobře baví. Po očku nahlíží na Boogieho. Skoro to vypadá, že dokáže odhadnout podle toho, jak se nad stolem sklání, ve kterém místě přesně tu chybu udělal. Dá mu ještě pár minut, aby ho potrápil a pak se opravdu zvedne. Učebnicí práskne na stolek vedle sebe."Špatně." Ozve se jeho chladný hlas, jakoby někdo šlehl bičem. Je si téměř stoprocentně jistý, že se neplete. No samozřejmě, že mu vidí do hlavy. Přesune se pomalu ke stolu a podívá se na papír. Jeho obočí jede pomalu nahoru a stačí dvě vteřiny, než zjistí, kde má chybu.
"Vůbec se nesoustředíš." Napomene ho tiše ale hrozivě, když se zapře dlaněmi o desku stolu a podívá se mu zblízka do očí. Přistihne se, že se v nich na pár vteřin ztratí a hlavně díky tomu ještě o trochu víc nakrčí čelo.
"Nezvládl si ani to nejjednodušší, jsi k ničemu." Sdělí mu jako první bez váhání a vezme papír, aby ho před ním roztrhal.
"Projedeš díky matice celý ročník a víš co? Já budu rád, jen bys tuhle vědu zneuctil." Nebere si s ním servítky. Narovná se prudce a odejde do kuchyně. Po pár vteřinách se na něj ohlédne a ušklíbne se.
"Zůstaň sedět." Zavrčí na něj a protočí sám nad sebou očima v sloup. Toho by nakonec mohl ještě dost dobře využít a Boo vypadá, že by se chtěl opravdu zlepšit. +Šplhoun jeden.+ Odhadne jeho povahu bez problémů.
"Mám pro tebe nabídku a překousnu fakt, že s tebou bude hromada práce." Začne jako první a nezapomene se do něj zase trochu trefit. Ještě to bylo celkem něžné na to, jaký umí být.
"Před každým doučováním přijdeš o dvě hodiny dřív a budeš za mě vyplňovat papíry do evidence." Začne mu vypočítávat, co všechno bude za něj dělat. On tohle vyloženě nesnáší a rád se toho střepe, je to pořád dokola.
"Pokud bude potřeba, přijdeš kdykoliv ti pošlu zprávu, jediné, co tě omlouvá je přednáška." Pokračuje dál a přemýšlí, co by mu ještě naložil. +Prostě mi budeš dělat poskoka.+ Opravovat testy přípravky? Hm, toho se taky rád zbaví. Nebude muset číst ty nesmysly, co dokáží vyplodit.
"Nikomu neřekneš ani slovo ani rodičům ne. Budou dál platit dvě hodiny týdně." Zapírá se bokem o ostrůvek linky se založenýma rukama na hrudi.
"Pak máš moje slovo, že do několika měsíců zvládneš podobné příklady a mnohem těžší bez mrknutí." Ušklíbne se na něj a prohlédne si ho od hlavy až k patě, jakoby se rozmýšlel, jestli to vůbec dokáže. Blbost, on dokáže prostě všechno.
"Ber nebo nech být. Ale věř mi, že s tím, cos tu předvedl, to nikdo jiný nedokáže." Pak se rozejde ke stolu, sáhne po tom jeho směšném pití, vezme ho do ruky a odejde vyhodit do koše.
"Ten bordel už sem netahej." Sykne, než se prudce otočí.
"Tak co? Potřebuješ na to několik hodin, než si to přerovnáš?" Prohodí ironicky a vysměje se mu.
Žádné komentáře:
Okomentovat