(samotka)
Reita, Hyde
Hned, jak se Reita dozvěděl, že je Ruki na samotce, chtěl za
ním jít a zjistit, co se stalo. Jenže situace to prostě nedovolovala. Celé
zařízení bylo na nohu a on musel pomoci svým kolegům, aby se to co nejrychleji
vyřešilo. Byl to pořádný průšvih. Sám se nabídl, že bude hlídat s nimi přes
noc. Však co, stejně tu měl v plánu pár dní zůstat. A teď už ani nemůže odejít.
Hyde zatím pomalu ale jistě vyslýchal jednoho studenta po druhém a snažil se
přijít na to, kdo by to mohl být. Bylo jich tu hodně a nevypadalo, že by jen
tak skončil. Přesto se ale potkají na chodbě, když si Hyde jde pro nějakou
svačinu. Už strávil výslechy několik hodin, zatímco Rei hledal kolem hřiště a v přilehlém okolí. Nic. Málem do sebe vrazí, když si jdou naproti. Hyde snad
poprvé v životě nevypadá zrovna spokojeně."Všechno v pohodě?" Zeptá se Rei, jakmile ho chytne za ramena, aby se opravdu nesrazili.
"Nic jsem nezjistil. Zatím mi nepřijde, že by s tím měl někdo něco společného." Pokrčí rameny, ale druhou půlku má teprve před sebou.
"Máš tušení, kdo z toho zbytku?" Zeptá se Rei a vloží si dlaně do kapes.
"Nevím, nechci někomu křivdit. Pár tipů bych měl. Jeden jsem teda už vyloučil. Jestli někdo chce utéct, bude to dneska v noci." Kývne hlavou Rei a je vidět, že si všichni myslí to samé. Kdy taky jindy. Zítra už se rozběhne překódování školy a tím jim poslední šance unikne.
"Co ten Ruki?" Zeptá se Rei, snažíc se o nezúčastněný podtón. Hyde si ho chvíli zkoumavě prohlíží.
"Zajímá tě to?" Pozvedne obočí a Rei si najednou připadá jako na sezení. Plácne ho po rameni a ušklíbne se.
"Posledně při trestu díky Tetsuyovi mi přišlo, že by se možná mohl rozpovídat. Nevypadalo to, že by chtěl něco vyvést, proto mě to zajímá." Snaží se to zamluvit Rei, ale má pocit, že se mu to příliš nedaří.
"Nevím, co ho to popadlo. Pošťouchli se s nějakým klukem na chodbě a už to bylo. Je výbušnější, než se zdá. Zdá se mi, že se jen brání. Kdyby k sobě někoho pustil blíž..." Nedořekne a znovu se zadívá Reitovi do očí.
"Jestli se ti rozhodne věřit, našlapuj opatrně, Rei-kun. Tohle je hodně tenký led."+Ty máš, co říkat.+ Počastuje se Hyde v duchu.
"Můžeš mu hodně pomoct ale taky dost pokazit. Kdyby cokoliv, stav se, pokusím se ti poradit." Dodá ještě, krátce ho pohladí po rameni, obejde a zamíří do kuchyně.
"Haido-san, skočím se za ním podívat." Oznámí mu ještě a čeká zákaz nebo něco podobného ale to nepřijde. Dočká se jen mírného pousmání přes rameno a kývnutí hlavou. Tuší něco nebo ne? Znali se dlouho, několikrát spolu byli i na pivo a teď měl pocit, že mu pan psycholog vidí až do žaludku. Radši to nechá plavat a zamíří k třem pokojům, které slouží jako taková samotka. U dveří se trochu zarazí, najednou si není úplně jistý, ale nakonec zaklepe a otevře si čipovkou. Uvnitř není skoro nic, jen jedna postel, malý stolek a jedna polička s pár knihami.
"Ru-chan." Vypadne z něj dřív, než si to stačí vůbec uvědomit a ještě se ohlédne přes rameno, jestli se někdo neblíží. Pak za sebou zavře dveře a zůstane stát u nich.
"Měl jsi málo trestu se mnou, že jsi tady?" Zeptá se ho s mírně pozvednutým obočím. Pořád se nepohne z místa. Není si úplně jistý, jakou reakci by mohl dostat.
Ruki
Už trávil na samotce druhý den a začínala třetí noc a ani za
nic se neumoudřil. U Hyda seděl třikrát. Ten večer a pak každý následující den
a pořád zarytě mlčel a nenechal se nijak oblbnout, aby otevřel pusu, rozpletl
ruce nebo se přestal mračit. Reita nepřicházel. Nevěděl proč, ale čím déle to
trvalo, tím naštvanější na něj byl. Když mu ten druhý den přinesli všechno
učení a ještě kopu navrch kvůli jeho chování, dopadlo to tak, že večer létaly
jednotlivé stránky po celém pokoji. Dalo by se tam s nimi vytapetovat.
Nepustili ho. V tom pokoji nebylo ani okno, jen naučné knihy. Ničím jiným si
čas krátit nemohl. Byl v pokušení vyškubat každou jednu stránku i z nich, ale
nakonec to neudělal. Mohl se zkoušet demonstrativně věšet na prostěradle, ale
jeho zájem nebyl si ublížit a určitě na něj čučeli z nějaké kamery někde v
rohu, aby si nic neuděl. Občas ho vzali do koupelny a na záchod a to bylo asi
tak celé. V jídle se šťoural, skoro nepil a většinu času trávil v rohu postele,
kde si prohlížel ruce a hrál si s nehty a přemýšlel jak dlouho to ještě vydrží.
Přece se nevzdá! Nikdy! A pak ten třetí večer uslyší na chodbě šramot v
neobvyklou hodinu. Zrovna leží na posteli čelem ke zdi a má rozsvícené jen
tlumené světlo. Nespí. Uslyší za sebou jeho hlas. Dveře klapnou a oni jsou tu
sami. +Doufám, že jsi taky vypl tu kameru, určitě tu je.+ Pomyslí si. Po té
jeho další větě má chuť po něm vyjet, ale znovu se v něm něco zlomí. Konečně se
pohne, vyskočí na nohy a dvěma kroky je u něho. Protáhne ruce kolem jeho pasu a
přitiskne mu tvář do prsou. Chvíli tak setrvá, než se zachvěje a zase ho pustí.
V tu chvíli jako by někdo stiskl tlačítko, jeho oči se přimhouří, ochladnou o
sto stupňů a hned ho do té hrudi plácne celou dlaní."Kde jsi byl! Ty ses na mě vykašlal! Nechal jsi mě tady tři dny! Noci! To je jedno!" Už na něj křičí a plácne ho znovu.
"Jestli mě chceš vychovávat, tak si na mě nikdy neměl sahat!" Tohle mohl někdo slyšet, ale třeba je ta místnost zvukotěsná.
"Nesnáším tě, rozumíš?!" Vybíjí si na něm všechnu frustraci, než konečně zase povolí a jako hadrová panenka se mu schoulí do náruče.
"Chci jít pryč. Prosím, dostaň mě odsud..." Začne z ničeho nic žalostným tónem hlasu.
"Už mě tu nezavírej, v téhle škole… Přeskočí mi tady. Chci ven… prosím… prosím..." Jeho hlas se začne ztrácet a nakonec se úplně upřímně rozbrečí. Poprvé, co je tady. Jako kdyby někdo rozboural všechny jeho stěny, které kolem sebe tak pracně navršil. Vždycky vystupoval tak, že je mu úplně jedno, jak skončí a kolik času tady stráví, ale uvnitř toho všeho je jen zranitelný, opuštěný kluk, který neví, co se sebou.
Reita
Na kameru si ani nevzpomněl. Prostě ho tolik ochromil strach
o něj a chtěl vědět, co se stalo, že si to ani neuvědomil. Když ho vidí na té posteli a v tomhle pokoji nakrčí trochu nešťastně
obočí. Tak rád by mu pomohl, ale úplně nejradši by si ho zabalil do batůžku a
odvezl domů. Tedy až si nějaké doma najde. Zatím by ho mohl ubytovat tak u sebe
v kabinetu.+Hm, už máš jen tu motorku a pár věcí...a jeho.+ Proběhne mu hlavou
ale to už má Rukiho v náruči. Bez váhání ho obejme nazpátek a přitiskne k sobě.
Zaboří si tvář do jeho vlasů a nadechne se vůně, kterou skoro nezná, ale stejně
mu chyběla. Ani ve snu by ho nenapadlo, že jejich chvilka není vůbec soukromá.Hyde se mezitím stihl vrátit do kabinetu a už kouká na obraz kamery ze samotky. Nakloní hlavu mírně na stranu a krátce si povzdechne. Neměl by tomu přihlížet, neměl by to dovolit ale sám...Možná to Rukimu pomůže. Když se nepohnuli ani o krůček společně, tak by to mohl dokázat Reita. Natáhne se ke klávesnici a odpojí kameru.+Tohle mě bude stát místo.+ Pomyslí si, než se dveře do jeho pracovny otevřou.
Rei už se nadechuje, aby mu řekl, že mu chyběl a omluvil se za svůj rychlý odjezd. Jenže pak se Ruki vrátí ke svému bojovnému já. Ta změna je rychlejší, než lusknutí prstů. Rozhodí rukama v rezignovaném gestu a první ho klidně nechá vyvztekat.
"Chyběl jsem ti?" Pozvedne nepatrně obočí, ale jeho tvář neopouští vřelý úsměv. Tolik povyku pro to, že odjel na několik dní pryč? Nemělo by ho to těšit, ale těší. I když si vůbec nepřeje, aby kvůli němu končil na podobných místech.
"Ru-chan." Začne měkčeji, aby ho přiměl se trochu uklidnit. Tohle by rozhodně neměl nikdo vidět ani slyšet. Ani teď mu nedochází, že kdyby se to stalo někde na očích, bude z toho velký problém.
"Nechci tě vychovávat." Prohodí jako první a už už si ho chce přitáhnout do náruče. Mohl by se klidně vztekat dál, ale prostě by ho nepustil. Přijde další změna a on tomu začíná rozumět zase o trochu víc.
"Chci tě chránit." Vydechne o něco tišeji a znovu si zaboří tvář do jeho pramenů.
"Promiň mi to, nechtěl jsem tě tu tak nechat." Omluví se mu upřímně, aniž by se odtáhl. Je na čase jít s pravdou ven.
"Musel jsem odjet, abych jednou pro vždy vyřešil situaci doma. Tedy tam, kde jsem byl doma." Chce k němu být upřímný, buď to bude jenom horší nebo ne.
"Rozejít se, se svou holkou a odstěhovat se víš." Šeptne tiše, než se odtáhne.
"Měl jsme to udělat už dávno, nerozuměli jsme si. Díky tobě jsem si uvědomil, že je to zbytečné něco podobného prodlužovat." Mírně se pousměje a pohladí jej po tvářích a palci setře jeho slzy.
"Ru, víš moc dobře, že nemám tu moc tě odsud dostat. Nejsi ani plnoletý." Zatváří se nešťastně, teď by ho vážně rád zmuchlal do kapsy a odvezl.
"Tohle mi nedělej. Víš, jak mě trápí, když tě takto vidím." Broukne a skloní se k jeho rtům, aby jej krátce políbil, trochu ho ukonejšil.
"Zvládneme to tady společně. Už nikam nepojedu víš, už nikam nemusím. Mám tu pár důležitých věcí jako postel, motorku. A ještě něco, co je mnohem podstatnější, tebe." Usměje se na něj vřele, než ho vezme za zápěstí a jde se společně s ním posadit.
"Povíš mi, co se tu stalo?" Zeptá se ho napřímo. Věří tomu, že by mu žádné okliky stejně nepomohly.
"Jestli chceš zkusit box, měl si mi říct." Pokusí se trochu vrátit k jejich původnímu dobírání.
"Mohl sis do mě beztrestně praštit. Pořádně."
Ruki
První slova, která doopravdy dolehnou k jeho uším jsou o
tom, že ho tu nechtěl nechat, i když jich před tím bylo mnohem víc. Omluvil se
mu? Přestane kňourat a začne poslouchat mnohem víc, zatímco se k jeho mozku
zvolna dovlečou i předešlé věty. Totiž jestli mu chyběl? Ano chyběl, jinak by
tady takhle nevyšiloval, ale hlavně se lekl, že ta tělocvična byla všechno a
Rei na něj rychle zapomněl. Jenže nezapomněl a prý ho chce chránit. Stejně
obličej od jeho hrudníku neodlepí a v čupřině svých vlasů ucítí jeho rty.
Pořádně uši natáhne ve chvíli, kdy Reita začne mluvit o tom, že měl nějaký
domov a teď už ho nemá. Ani si neuvědomuje, jak pevně u toho svírá jeho tričko
v dlaních a že se ho pořád drží jako klíště. On měl holku? Jasně, že měl, mohl
by jích mít třeba deset najednou a ještě by mu to prominuly. Odstěhoval se od
ní… a je svobodný… ale Ruki ne! Znovu nakrčí obočí a zase mu chce s něčím
praštit. Rei se od něj odtáhne a přiměje ho tak, aby se na něj podíval. Udělal
to kvůli němu? Rty mu zaskočeně trochu klesnou od sebe. Byli spolu jenom jednou
v té tělocvičně a on…"Ty ses úplně zbláznil?" Vyletí z něj najednou, ale oči se mu začnou plnit hvězdami.
"Tohle nikdo se zdravým rozumem neudělá a už vůbec ne učitel z psychiatrie." Přivře na něj oči a chvíli si ho podezřívavě měří.
"Praštila tě do hlavy, když jsi odcházel? Ne počkej, praštěná je ona, proč by tě pouštěla k vodě?" Nechápe opravdu ani jednu jedinou věc z toho všeho. Tohle stojí i za tu samotku. Neuvědomoval si svoje slzy, dokud mu je Rei nepřipomněl tím setřením a trochu se za ně zastydí. Semkne rty a uhne pohledem do strany, když mu připomene, že ho odsud dostat nemůže a že není plnoletý.
"To nebudu ještě spoustu let." Už se zase mračí, až to není hezké. Ten polibek nečekal, není na takové projevy vůbec zvyklý, ale jakmile se mu ho dostane, okamžitě ho zabrní v celém těle a hlavně v podbřišku. Žíněnky se připomenou s intenzitou rázové vlny, ale jakmile dojde na slova o tom, že to tu bude muset přežít, zavrtí odmítavě hlavou.
"To nejde, prostě to nejde, ty to nechápeš." Začne na něj zase naléhat, jenže to tak je. Rei nemá žádnou právní moc nad jeho osudem a rodiče ho odsud nepošlou. Bylo to úplně beznadějné. Na to o motorce zvedne koutek v náznaku úsměvu, ale dozví se, že jednou z těch věcí je on sám a jeho oči změknou. Nechá se jím už celkem krotce odvést k posteli, na kterou se společně posadí. Po té otázce se zatváří zase umanutě a hledí do strany jako dítě, které popírá vinu, i když je očividná.
"Nemohl." Rozhodí rukama.
"Když jsi tady nebyl, pamatuješ? Jenže kdybys byl, tak by se to nestalo." Elegantně celý incident přehodí na něho a podívá se mu dlouze do očí. Pak si povzdechne a skloní hlavu. Rei s ním mluvil upřímně a on by taky měl.
"Nevím proč. Nejde to ovládnout. Celý den jsem se díval z okna, kdy tě zahlédnu, ale nikde jsi nebyl..." Šeptá a už zase se dívá jinam. Je to poprvé, co jde s pravdou ven a za své chování se dokonce stydí.
"Myslel jsem, že jsi na mě zapomněl a on do mě vrazil a… tak jsem do něj vrazil taky..." Nepochybuje o tom, že celý zbytek se rvačkou, Sugizem a sezením u Hyda už Reita zná z jeho složky. Tetsuya tu očividně není jediný, kdo má problémy s výbuchy agresivních nálad.
Reita
Tiše se zasměje, když mu Ru oznámí, že se úplně zbláznil. V první chvíli jen krátce pokrčí rameny a uvelebí se pohodlně na posteli. Neměl
by tu být vůbec dlouho, bude to podezřelé. Navíc mu za chvíli začíná směna na
hlídce. Nejradši by se tu s ním zavrtal do postele a prostě odpočíval, užíval
si Rukiho blízkost."Hai, asi ano. Ale pod touhle střechou...." Zavtipkuje znovu a pak se rozesměje upřímně.
"Vlastně jsem to ukončil já. Ale je dost možné, že si představovala spíš někoho, kdo nemá v hlavě jen motorku a práci. Jsou věci, o které se nenechám připravit." Podívá se mu upřeně do tváře a je na něm vidět, že už to nejsou jenom tyhle dvě věci, které tam má. Pak se ale zamračí, protože už si schopně přebírá slova o tom, jak dlouho tady bude. Je to bezvýchodná situace. Ještě spoustu let je dělí od toho, aby mohli být skutečně spolu. Zatím to přejde beze slova, jak se snaží vymyslet způsob, aby to celé změnil. On ale neexistuje. +Propadl jsi někomu s kým nemůžeš být.+ Připustí si v hlavě ale snaží se pořád usmívat.
"Takže za to, že se ty zkoušíš prát můžu já?" Pozvedne obočí s částečně pobavením výrazem a nepřestává ho hladit po zádech a vlastně kam jen dosáhne. Nedokáže s tím přestat, jak kdyby to svým obětím mohl ubránit před celým světem. Nemůže ale moc by to chtěl zkusit.
"Ale já už teď nikam jezdit nebudu, víš." Sdělí mu holý fakt, klidně tu bude přebývat, nebylo by to poprvé, kdy tu zůstal několik dní, jen teď si ten pobyt nejspíš o trochu prodlouží.
"Zkusíme vymyslet způsob, jak to ovládnout." Odtuší zamyšleně a několikrát ho líbne do vlasů. Tohle začíná dělat automaticky. Bude problém, až se mu to stane, kde nemá a někdo je uvidí.
"Jako první bys měl vědět, že já nikdy nezapomínám. Ne na toho, na kom mi záleží. Zkus na to příště myslet, kdyby cokoliv." Pošeptá mu měkce a krátce si přizvedne tvář, aby se mu mohl podívat do očí.
"Jen rád řeším věci a hned a rovnou, pokud jsem přesvědčený, že je to tak správně a tohle bylo víš." Prozradí mu část své vlastní povahy a znovu se zlehka pousměje, než se trochu skloní, aby ho krátce líbnul na rty.
"Nejde přece s někým žít, když mám v hlavě někoho jiného a ten se tam dostal tak rychle, až to sám nedokážu pochopit." Dodá ještě, než jej sevře víc ve své náruči. Kde kdo by v tomto ohledu řešil milión otázek ale on se rozhodl a půjde si paličatě za svým, i když tajně.
"Připravil si mě o střechu nad hlavou." Rýpne si do něj ale jeho oči se smějí a je jasné, že to nemyslí vůbec vážně.
"Je ze mě bezdomovec a ty tu vyvádíš takové věci. Jsi potížista." Napomene ho s nádechem pobavení.
"Ale můj." Mrkne na něj a pak se podívá ke dveřím. Sám ho odsud odvést nemůže. Ale Hyde by mohl.
"Nic neslibuju ale pokusím se tě dostat aspoň z téhle díry." Zamyšleně se podívám kamsi do vzdáleného rohu pokoje.
"Ale musíš mi slíbit, že minimálně dva dny budeš ten nejhodnější kluk pod sluncem." Podívá se na něj o něco přísněji.
"Pomůžu ti Ru-chan ale musíš mi k tomu dát příležitost. Pokud si budou myslet, že se mi daří tě správně směrovat, budu mít mnohem víc prostoru. Rozumíš?" Naléhá na něj, aby jej tentokrát opravdu poslechl. Když si Hyde bude myslet, že na něj zabírá, bude za nimi stát, to ví.
"Jen my dva budeme vědět, že to ty spíš máváš se mnou." Uchechtne, aby celou situaci odlehčil. To uměl vždycky dobře. Až se situace uklidní, možná by ho opravdu mohl vzít ven. Snad by dostal i souhlas od jeho rodičů. V rámci školy a zlepšování Rukiho výsledků? Tohle by mohlo zabrat, no ne?
Ruki
Chvíli si prohlíží jeho profil a uvažuje nad jeho slovy o
práci a o motorce. Byly to takové typické chlapské věci a on si ve svém věku
neuměl představit, že by mu vadily nebo proč by někomu vůbec vadit měly. Reita
k němu otočí obličej a Ru se zatváří trochu zaskočeně při tom jeho pohledu.
Pořád má v sobě celkem jasně zakódovaný jejich věkový rozdíl, zkušenosti a
především to, že je to učitel. A právě tyhle věci ho také schopně rozechvívají.
Koutky se mu však zvednou do širokého úsměvu a přikývne."Ano, přesně tak, můžeš za to ty." Na chvíli skloní oči ke svým rukám, ve kterých žmoulá povlečení. Poslouchá jeho slova o jeho přítomnosti tady a intenzivně vnímá každičký jeho dotek, především ty polibky do pramenů.
"A co když ti na mě záležet přestane? Tak jako na ní?" Vyzvídá Ruki, zatímco se tváří zamyšleně a růžek od peřiny začíná být roztřepený. Nechá si od něho pozvednout bradu a na ten blízký pohled z očí do očí není vůbec připravený. Úplně se mu z toho začervenají tváře. Reita mu šeptá podmanivé věci a k tomu ten polibek. Rukiho dlaně samy vylétnou vzhůru a sevřou látku jeho trička na hrudi. Teď už není schopný odtrhnout oči od jeho. Reita zní jako kdyby se do něj vážně zamiloval a on se tomu zdráhá uvěřit, jenže s každým jeho podobně vysloveným slovem povoluje v jeho rukou zase o trochu víc a byl by se nechal složit na tu postel, ať už je to samotka s kamerou nebo ne. Znovu se široce usměje, když se dozví, že je potížista a že může za to, že už nemá domov.
"To jsem." Souhlasí hrdě.
"Ale já jsem vlastně taky bezdomovec." Tady není žádné doma a doma… ti ho zavřeli sem. A to jim hned tak neodpustí. Stejně tam v tom režimu být nechtěl. Radši bude bezdomovčit dál. Lhal by, kdyby tvrdil, že se mu nestýská po mámě nebo že nemá rodiče rád, jen… to nebylo takové jako když byl malý. Chyběla mu láska a nejspíš i doteky a Reita to zdařile vytahoval na světlo. Znovu se usměje, když mu Rei řekne, že je jeho a i on se podívá ke dveřím. Vnitřně se lekl, že tam Rei někoho slyšel přicházet, ale nic se neděje. Pod jeho přísným pohledem se zarazí víc do matrace, ale už zase zarputile tiskne rty. Už už se nadechuje, aby mu řekl, že to není jeho vina, že ho provokují a že si to přece nenechá líbit, ale chce přeci odsud? A Reita je po dlouhé době jediná osoba, kterou by nechtěl zklamat. Promne rty o sebe a nakonec přikývne.
"Dva dny." Zopakuje po něm, aby bylo jasno, že to déle nejspíš nevydrží. Reita mu začne promlouvat do duše, ale má nejspíš pravdu. Pokud chtějí být spolu, na samotce to nejspíš nepůjde. Není to moc okaté? Dlouze mu oplácí jeho pohled, chvíli není příliš jasné, co si myslí a nakonec znovu přikývne.
"Mávám?" Ubezpečuje se, jako by to potřeboval slyšet ještě jednou a i když má v očích sto rarachů, stejně už zase trochu červená.
"Kdo teď hlídá tu kameru?" Zeptá se konečně, co mu celou dobu vrtá hlavou.
"Že tady je? Určitě jo. Jen jsem jí ještě nenašel. Zašili jste ji dobře." Už zas na něj mhouří oči jako by byl Rei součástí nepřátelského tábora, ale tak už to nějakou dobu není.
"Nemysli si, že teď budu mít rád tělocvik a přijdu na něj ve cvičebním úboru." Varuje ho ještě jednou s pozvednutým obočím, ale pak se znovu schoulí k němu do náruče a opře si spánek o jeho prsa.
Reita
Zamračí se, když přijde na to, že by ho Ruki mohl přestat
bavit. Není si v první chvíli jistý, co mu na to říct, aby tím nezkazil, co se
teď možná povedlo zachránit. On samozřejmě ví, že ho nepřestala bavit, jen si
prostě nerozuměli. Dlouho se přesvědčoval, že to tak nutně má po chvíli každý.
Jenže teď už ví, jak se cítí, když je s Rukim. Je to úplně něco jiného.
Nepatrně mu povyskočí koutky, když si to plně uvědomí. Všechny důvody, proč má
chuť se o něj starat, zapadnou na své místo."Nevím, co bude za deset let, nevím ani co bude za rok." Začne pomalu, aniž by ho přestal svírat v náruči a pořád podvědomě konejšit.
"Jedno ale vím jistě. To, co se mnou děje, když jsem s tebou, se nepodobá ničemu, co jsem zatím zažil." Pokusí se mu to vysvětlit ale není si úplně jistý, jestli je v tomto zrovna obratný. Možná by mu mohl říct, co si pomyslel při svém příchodu sem, nechá to zatím být. Poví mu to jindy. Podívá se na něj, když mu řekne, že je taky bezdomovec. Možná začíná mít trochu představu, jak to měl asi doma.
"Ru, nechceš mi říct víc o sobě a o tom, jak jsi vyrůstal?" Nadhodí to, co ho opravdu zajímá.
"Možná bych tě pak líp pochopil a věděl, co se ti prohání hlavou." Dodá ještě po chvilce ticha a je vidět zájem v jeho očích, než se upřímně rozesměje.
"Hai, máváš. Ani netušíš, jakou máš proti mně moc. A já jsem blázen, že ti to teď přiznávám." Málem se plácne do čela. Tohle asi nebylo nejlepší. Nechce před ním však nic skrývat.
"Vlastně jsem celé tři dny přemýšlel, jak se máš a co tu beze mě vyvádíš." Škádlivě jej štípne do boku a trochu si jej poposune, aby se mohl líp uvelebit v jeho náruči. A pak mu opravdu zatrne. Pro všechnu starost o něj na kameru úplně zapomněl. Je mu vidět na tváři, jak moc ho to uvědomění zaskočilo.
"Uhm, je tady." Odtuší tichým hlasem a podívá se na místo, kde je. Kdyby ji teď někdo kontroloval už by byli tady a měli by průšvih. Musí se pak dostat nějak k záznamu.
"Právě jsem udělal jednu velkou botu, asi." Odsune jej vedle na postel a vstane, aby došel až k jedné osamělé poličce, obejde ji z boku a tváří se, že něco hledá u malého stolku. Pak sáhne na poličku a poposune kytku s dlouhými listy, aby kryly jedno určité místo. Je to jedna z moderních kamerek, která není vůbec vidět. Pochybuje, že pokud obrazovku někdo nesledoval do teď, bude si pouštět hned záznam. S tím něco udělá později. Naštěstí jde jen o obraz a ne o zvuk.
"Už mi věříš, že se mnou máváš." Otočí se na něj a rozhodí rukama.
"Myslím si, že kdyby to někdo viděl, už jsou tady. Snad." Promne si kořen nosu ale nakonec se přece jen vrátí k Rukimu.
"Venku je dost rušno, nejspíš na to nikdo nemá čas." Vydedukuje. Pokud ví, všichni lítali po chodbách. On by měl za chvíli taky. Usadí se pohodlně a přitáhne si znovu do své náruče.
"Já vím, že nebudeš. I když možná ti zvládnu ukázat, že to může být skvělé. Třeba jako na té žíněnce víc. To byl taky hezký tělocvik." Koutky mu zacukají a aby podpořil svou provokaci, sejde dlaní na jeho stehno, které zlehka stiskne.
"Nebo se ti podobné sporty taky nelíbí?" Pozvedne nepatrně obočí.
"To by mně fakt mrzelo. V tomhle oboru si celkem věřím." Tváří se skoro dotčeně ale má, co dělat, aby ovládl výraz ve tváři a nezačal se smát.
"I když tohle byla zatím jen taková malá rozcvička." Provokuje ho dál a snaží se ho zase dostat do rozpačitého rozpoložení, které na něm má snad nejradši. Užívá si všechna Rukiho stránky ale tuhle...snad ze všech nejvíc.+Vyhodí tě, když to někdo uvidí. Měl by ses zvednou a jít.+ Varuje sám se v duchu ale přemluvit se k tomu, je teď, když má Rukiho zase v náruči nemožné.
Žádné komentáře:
Okomentovat