Mana x Hyde - Patří jí, měl bych ji vrátit. - část 1.

(Věž)

Hyde

Bude to v pořádku. Stihl ještě Manovi říct, než opustil pokoj. Samozřejmě si neodpustil pohlazení po tváři. Tato něžná gesta, v jeho přítomnosti to šlo samo. Byl jím příliš unesený. Dokonce se začínal v duchu připouštět, že mu na něm záleží víc, než si ze začátku myslel. Mana pro něj byl zvláštní sen, stejně tak nedostupný a přesto si jeho přítomnost dokázal užít. Tolik by se mu chtěl přiblížit a zároveň nesnesl pomyšlení, že by mu kdokoliv ublížil a to se tu nejspíš dělo. Musí přijít na to, jak tomu do budoucna zabránit. Ani si při svých myšlenkách neuvědomí, že dorazil skoro až ke dveřím věže. Jak kdyby ho strach na chvíli opustil, ale s pohledem na pootevřené dveře se mu všechno vrátí v plné síle. +Jdeš dobrovolně na smrt. Ale kdo by to pro něj neudělal? Buď hrdina, Haido.+ Pobídne se v duchu a prostě vstoupí.
"Jdu ti to tady zase zpravit. Neměli jsme tu co dělat." Prohodí nahlas, jak kdyby vážně věřil, že tu někdo žije. Třeba pomůže, když s ní bude mluvit. Asi se už úplně zbláznil.
"Jen dám do kupy ty dveře a už sem nikdo nepřijde, přísahám." Pokračuje dál ve své rozmluvě. Venku našel několik prken se starými hřebíky, tak je prostě vzal s sebou, aby mohl dveře nahoře zase zatlouct. Jsou stejně ztrouchnivělá, tak to snad nikdo nepozná. Pocit, jako když byli u dveří, se neopakuje, je tu prostě mrtvolný klid. Nakonec se přece jen s třesoucíma se rukama vydá nahoru po schodech a začne postupně zatloukat druhým koncem sekery, kterou tu nechali, jedno prkno za druhým. Za pár minut opravdu nemá, co dělat a nic se neděje. Skoro to vypadá, že když se věci vrací do původního stavu, je to v pořádku. Jen do chvíle, kdy se hodlá vracet dolů a dveře se mu skoro před nosem zaklapnou. Připomene si okamžiky, kdy tu byli s Manou a všechno se mu vrátí do detailu. Jak kdyby ani neodešli. Přepadne jej strach a třes, který nedokáže ovládnout. Upustí sekeru na zem a ohlédne se na schody, kde se nepohne ani smítko. Je to skoro děsivější, než ruch, který se tu odehrával před nějakou chvílí. Otočí se ke dveřím a rozhodne se s nimi zalomcovat. Nic, ani se nepohnou. Začíná zrychleně dýchat, neovládá sám sebe ani svou mysl, kde se hromadí přímo hororové scény.
"No tak mi otevři, prosím." Žebrá, jak nejlíp dokáže ale nic, tentokrát dveře nepovolí.
"Jen si tam pěkně zůstaň." Ozve se mužský hlas z druhé strany, který nepoznává. Neslyšel zahradníka víc, než nadávat. Nedojde mu to prostě hned. Navíc je natolik vyděšený, že si ho jeho hlava nedokáže vůbec přiřadit.
"Já vím, že se hrabeš, kde nemáš a to ti dlouho procházet nebude. Tady tě nikdo nenajde, budou si myslet, že jsi utekl." Sdělí mu bezostyšně zahradník svůj vlastní plán. Kdo by taky věřil slouhovi, který je tu pár dní a už je ve věži, kam mají všichni zakázaný přístup, a měl by být zamčený. Je Hydova práce to kontrolovat a za tohle bude mít určitě vyhazov. Mne si spokojeně ruce zahradník, když zamíří pryč. Hyde se mezitím sesune zády podél dveří a podívá se nahoru ke schodům. Už snad ani nemá strach, lidé jsou mnohem horší, než duchové, tak mu to přijde.
"Myslíš, že tu zůstanu, tak jako ty?" Prohodí do tmy a pousměje se nejistě.
"Je mi líto, co se ti stalo, to si nezaslouží nikdo ani Mana. Kdo by ho měl ochránit, než já." Dodá znovu a opře si čelo předloktí poskládané na pokrčených kolenou. Jemně se zachvěje, když ho po zádech pohladí jemný vánek, studený ale není tak drastický jako ten, co odhodil Manu.

Mana

Je to už dlouho, co Hyde odešel a on na něj čeká s křeslem u okna a hledí ven na příjezdovou cestu. Otcovo auto pořád nikde. Stávalo se, že když nepřijel do osmé večerní, už se nevrátil a přenocoval jinde. Dřív se Mana obával, aby se mu tam venku nepřihodilo něco zlého, ale teď potřebuje pro Hyda co nejvíc času. Kromě toho už ví, co se stalo nahoře ve věži a to, že ho otec zavírá podobně, ho děsí. Navíc Hyde vypadal, že tohle na místě, kde žije on, není vůbec normální. Pochybuje o svém dosavadním domově a otcově vztahu k němu čím dál tím víc a stačily na to pouhé dva dny. Nikdo mu samozřejmě nepřinese svačinu, protože Hyde je u věže a jeho by zajímalo, jestli si toho někdo všimne nebo ne. Když se slunce začne sklánět k horizontu, už mu to připadá k nevydržení. Za takovou dobu by ty dveře přece musely být zatlučené nebo ne? Hyde musel sehnat materiál a nářadí, možná ho někdo zdržel. Zvedne se a jde se po něm podívat sám. Musí velmi opatrně, aby znovu nenarazil na Sen. Najednou jí také příliš nevěří. Když dorazí až ke dveřím do věže a vezme za kliku, připadá mu divné, že je zamčeno. Několikrát za ní zabere, ale nestane se nic. Má už Hyde hotovo? A kde je? Stáhne obočí a rozhodne se podívat do kuchyně a po okolí. Dorazí i k jeho pokoji, ale zámek zeje prázdnotou. Nepotká ani živou duši. Vůbec nikoho ani kuchařku a plotna je úplně studená. Jak to? Vždyť měla chystat večeři? Začne mu to připadat jak by se ocitl v nějakém jiném světě, kde existuje jenom on sám. Nakonec ho jakýsi zvláštní popud ponoukne, aby vyšel ven před zámeček na příjezdovou cestu. Zhluboka se nadechne a postaví se čelem k věži. Odváží se podívat do okna na jejím vrcholku a musí se opravdu hodně přemlouvat, aby neschoval oči do dlaní.

Hyde říkal, že se ukáže, když se tu děje nějaká křivda. A pak se ta postava opravdu objeví. Je to sotva okamžik, Mana sebou trhne, nemá daleko k výkřiku a pak už ho neviditelná síla nutí utíkat pro správce, jejich opraváře. Ten jediný se za ty dveře může dostat. Má svou dílnu za zámečkem v prostorách bývalé stáje, kde teď žádní koně nejsou a naštěstí je tam. Opravuje cosi na ponku, u toho kouří a tváří se nerudně, ale to on vždycky. Zvedne překvapené oči, když tady vidí zrovna Manu, odloží svou práci a jakmile Mana začne gestikulovat, že musí jít s ním a co si má s sebou vzít, zamračí se, ale skutečně to udělá. Oni dva spolu nikdy do kontaktu nepřišli, otec tvrdil, že správce je drsný chlap, který o panenky nejeví zájem ani kvůli rozhovoru, ale teď to tak nevypadalo. Možná jediná normální duše tady, i když tak nevypadá? Správce popadne nářadí a páčidlo, ale jakmile zjistí, že jde o dveře do věže, zavrtí hlavou v odmítavém gestu.
"To nemůžu Mana-sama, váš otec si to nepřeje, měl bych pěkné problémy." Jenže Mana se nechce dát, ukazuje na dveře, spíná ruce v prosbě a vypadá naléhavě. Správce se brání ještě dlouho, chce odejít, Mana ho za ruku tahá zpět a on nakonec svolí.
"Otevřu je, ale jen se podívám za ně a pak dojdu pro majordoma, aby je zamkl, hai? Kde vůbec je?" Mrmlá a Mana má pocit, že zemře nedočkavostí. Hyde musí být uvnitř a možná, že se mu už něco stalo. Zatím se ale odmítá vzdát podobným myšlenkám. Jeho hlava si je nechce vůbec připustit, možná je to adrenalinem. Správce se pere s dveřmi páčidlem a ty nakonec povolí. Správce strčí jednou dlaní Manu za záda, koukne dovnitř a neskutečně se lekne, když tam najde o stěnu opřeného a jako smrt bílého Hyda, který vypadá jako mrtvý a vedle něho se mu o stehno opírá panenka. Mana se kolem něj protáhne dovnitř, klekne a pevně ho obejme kolem krku nedbaje vyjeveného správce za zády. Hyde vypadá jako mrtvý, ale jeho tělo hřeje. Trochu s ním zatřese.

Hyde

První minuty, kdy byl zavřený ve věži, mu přišly jako hodiny. Strach ho ale postupně opouštěl, protože se nic divného nedělo. Sem tam měl pocit, jak kdyby se neviditelná ruka dotkla jeho ramene. První doteky sebou vždycky trhl, ale ty další už se zvládal jen ohlédnout do strany a mírně pousmát. Skoro to vypadalo, že se ho někdo snaží ukonejšit. Možná to opravdu byla ta dívka, která věděla jaké to je, zůstat tady. Zapře se hlavou o dveře, když ji mírně zakloní a podívá se do stropu na pavučiny. Nepatrně se ušklíbne, když se mu na tvář snese osminohý obyvatel a setřepe ho lehkým gestem dlaně.
"Já nejsem mumie, ještě ne." Protočí sám nad sebou očima, ještě chvíli a bude si povídat i s tím kamenem, který se tu tak nestoudně válí. Následuje dlouhý povzdech a v duchu už se smiřuje s tím, že tu prostě zůstane. Jak by ho Mana mohl dostat ven? Jak by si mohl poradit s takovými dveřmi? Podle něj mu nikdo v zámečku nepomůže a začíná mu docházet, že jim to někdo i úmyslně zatrhne. Stejně by to neudělal jinak a šel by sem. Musel, aby napravil, co způsobil. Ohlédne se nahoru na schody a nepatrně pozvedne koutky. Podařilo se mu to zpravit hezky. To mu ke štěstí stačí. Kousek se odsune ode dveří, aby se pohodlně opřel o stěnu, po chvíli natáhne nohy před sebe a nechá víčka znovu klesnout. V hlavě mu zní melodie, nezná ji, nikdy předtím ji neslyšel ale je příjemná a jemu se chce spát. Je to jako ukolébavka, nutí ho přestat přemýšlet a uvnitř pociťuje zvláštní klid a ví, že mu k němu někdo dopomohl.
"Díky." Zašeptá měkce, než nepropadne do říše snů. Jsou krásné. Je tam moře, on sám a Mana. Bez starostí, bez hrozby čehokoliv. Mají krásný dům nedaleko, velký, i když vůbec netuší, kde na něj vzal. Mít takový, třeba by s ním opravdu odešel, utekl. Propadá se hlouběji do svých snů, už se objímají, cítí teplo jeho těla a u toho se usmívá. Ano, ví, že tohle je to nejlepší, co by mohl mít. To ten strach o něj popohání jeho uvědomění. Jen mu to přijde všechno hrozně reálné. Ta vůně, jak kdyby byla opravdová. Je to zvláštní, tak živé sny niky neměl.
"Krásně voníš." Broukne tiše, než se mu moře začne vzdalovat a něčí hlas mu šeptá, že se musí probudit. Takže tohle byl opravdu sen. Jako první uvidí chladnou stěnu před sebou, než si uvědomí, že ta náruč nebyl sen.
"Mana-chan." Ozve se sotva slyšitelně. Nějak se mu nedaří najít hlas.
"Jsi v pořádku?" Zajímá se první o něj a mírně se odtáhne, aby si ho prohlédl. Vůbec mu nedochází, že tu nejsou sami. Vezme jeho tvář do daní, aby se ujistil, že opravdu nikde nemá ani škrábnutí.
"Je to všechno opravené, jen ty dveře, někdo mě zamkl." Vysvětí mu hned, aby bylo jasné, že tohle nemá na svědomí dívka z věže, tím si je prostě jistý.
"Byla tu se mnou celou dobu." Asi teď zní jako šílenec ale nemračí se, není proč. Pak shlédne ke svému stehnu a podívá se na panenku.
"Měl bych ji vrátit."

Mana

Dřív, než se Hyde pohne, řekne něco, co Manu přiměje doširoka otevřít oči. Netuší, jestli mu to říká ze spaní nebo jestli to myslí vážně, ale jeho tváře se nepatrně začervenají a trochu povolí svoje sevření, aby se mu mohl podívat do očí. Hyde ho důvěrně osloví a vezme jeho tvář do dlaní a v ten okamžik začne Manovi docházet, že tu nejsou sami. Že s sebou někoho přivedl a ten někdo se celou dobu dívá a všechno vidí. Přikývne, že v pořádku je, ale aby toho nebylo úplně málo, Hyde před svědkem prozradí, co tu dělal. Poprvé povolí Manova maska na tváři, když se jemně kousne do rtu. Někdo zamkl ty dveře? Ano, však už tu spolu jednou byli a Mana si moc dobře pamatuje, co se tu dělo, ale Hyde nevypadá vůbec vystrašeně. Poprvé spolu odsud utíkali a on chtěl balit a odjet a teď skoro vypadá, jako by si ve věži našel kamarádku. Má o něj o to větší strach. Co když si ho tu ten duch chce nechat? Aby tak začal blouznit a chodit sem sám od sebe… Jak by mu mohl pomoct potom? I on se odívá na panenku vedle sebe a dokonale ho zamrazí. Jak se sem dostala? Došel Hyde až nahoru a vzal si ji, tak jako původně chtěl Mana? To proto mu zavřela dveře? Je čím dál tím bledší a vůbec se mu to nelíbí. Ze všech myšlenek ho vytrhnou až slova správce, po kterém se ohlédne.
"Ano, měl byste ji vrátit. Pěkně jste ji zřídil, nevím, co na to poví jeho otec, té panence vozí oblečení zdaleka." Řekne, protože si myslí, že je to ta Manova. Často ji nosil s sebou nebo ven. Občas s nimi seděla třeba u stolu. Mana by si ji před ním měl vzít, ale bojí se jí dotknout a už vůbec ji nechce vynášet ven z věže. Znovu se podívá zpět na Hyda, podá mu svoje ruce a pomůže mu vstát. Zagestikuluje na něj v otázce co tím myslí, že ho tu někdo zamkl, když očividně nemyslí dívku z věže? Správce se postaví po jeho boku a nahlédne na schodiště nahoru.
"Nevím, proč jste mu dovolil, aby vám říkal takto, pane, ale neměl byste to dělat. Je to váš majordomus a váš otec..." Mana rozmrzele mávne dlaní v zamítavém gestu, ale správce to nerozhodí. Nakonec se k němu však otočí a naznačí, že by potřeboval tužku a papír.
"Dobře… teď půjdeme do kuchyně a promluvíme si tam nad horkým čajem." Řekne správce, vyvede je oba z věže a půjčí si Hydovy klíče, aby mohl zamknout. Hyde vypadá pořád nějak omámeně. Mana nemohl trvat na tom, že panenku dojdou vrátit nahoru, jak by to vysvětlovali? Takže ji opatrně zvedne, předstírajíc, že je jeho a doufá, že to duch pochopí. Pak ji sem zase přinese. Oni se té věže a jejích návštěv prostě nezbaví. Vůbec z toho nemá dobrý pocit, ale stejně ji k sobě tiskne jako by byla jeho a špiní si oblečení. Společně dojdou až dolů.
"Kde je kuchařka?" Ptá se zaskočený správce, když najde místnost zhasnutou a plotnu studenu. Mana pokrčí rameny, ale v tuto chvíli je detektivní činnost až na druhém místě. Hledá v kredenci papír s tužkou a pak dlouho píše. Potřebuje správci říct, že se mu v okně věže zdálo něco podivného a poslal Hyda, aby se tam podíval. Nejspíš našel porušené dveře a opravil je a pak se stalo toto. Potřebuje to hodit na svůj rozmar, aby si správce nedomyslel celý příběh. Naznačí, že to nejspíš byla chyba a že toho lituje a pak se na rovinu zeptá, jestli to může zůstat jenom mezi nimi. Správce si je měří dlouhým pohledem. Ty důvěrnosti mu vrtají hlavou. Má pro strach uděláno, ale o místo přijít nechce.
"Pro tentokrát, Mana-sama a mám to u vás." Začne z toho těžit. Co by ne, synek je boháč stejně jako otec a jednou bude dědit. Manovi spadne kámen ze srdce a vysekne elegantní pukrle.

Hyde

Hyde dokáže v první chvíli vnímat jen Manu, nikdo jiný kromě té dívky, jejíž přítomnost pořád podvědomě vnímá, se mu do hlavy nevejde. Je rád, že za ním Mana přišel a že může odejít, i když uvnitř něj mu něco našeptává, že by chodit neměl a když, tak jen na chvíli. Nerozumí sám sobě, to co se v něm odehrává, je zvláštní. Znovu krátce očima těkne k panence a pak sebou trhne, jakmile zaslechne hlas správce. Upře na něj ocelově šedé oči, které jsou pořád ještě trochu prázdné. Jak kdyby se postupně budil z jakéhosi transu. Chvíli na něj kouká, jakoby správce byl nějaké zjevení a pak mu to dojde.  Celé jeho chování k Manovi bylo v tuhle chvíli špatně. Nechá se od něj vytáhnout na nohy a pak vyloví své vlastní klíče od věže, aby ji správce mohl zamknout. Očima pořád těká zpátky a do okna, snad čeká, že se stane něco hrozného, když panenku odnáší.+Vrátím ji, slibuju.+ Proběhne mu hlavou a  v ten samý okamžik se uvnitř něj něco uklidní. Asi by v té věži opravdu dlouho. Promne si spánek, když ho začne přepadat plíživá bolest hlavy a úlevně vydechne až ve chvíli, kdy se pohodlně usadí na židli v kuchyni. Nikdo tady není, večeře by měla být dávno hotová. Pozoruje a snaží se zjistit, co Mana píše na papír. Zatím mlčí, aby neprozradil navíc. Uleví se mu opravdu, jakmile správce souhlasí, že to zůstane mezi nimi. Musí si začít dávat pozor, jak se chová. Tohle mu příště neprojde jen tak. Jenže on si v tu chvíli nemohl pomoct. Měl pocit, jako by byl v té věži zavřený několik let a postrádal jakýkoliv lidský kontakt. K tomu si připojí i sen, co se mu zdál a jeho chování bylo pochopitelné, jen pro něj samozřejmě. Nakrčí obočí, v hlavě se mu to dokonale plete. Raději vstane a na správce už se ani nepodívá. Má pocit, že by to na něm musel nutně poznat, vidět všechno, co se mu honí hlavou a jaké obrazce v ní má. A to nejde.
"Pustím se do té večeře. Někdo to udělat musí." Oznámí jim oběma a i on sám se správci ukloní v jakémsi poděkování. Pohled mu na vteřinu utkví na panence, která sedí na desce stolu a naklání se do strany. Z náhlého popudu ji narovná a pak skutečně odejde připravovat večeři. Jde mu to od ruky. Skoro to vypadá, že v té kuchyni není poprvé, ale pracuje tu několik let. Automaticky sahá do skříněk, kde najde přesně to, co chce. Ze začátku mu to nepřijde zvláštní, až po pár minutách se zasekne, jakmile sáhne po hrnci a přesně ví, který z oné poličky vytáhne. +Bude za to něco chtít, to je jasné.+ Zamyslí se nad správcem, aby nepřemýšlel nad tím, co se dělo ve věži a pak se ohlédne na Manu. Vyruší ho až čaj, který je připravený. Oběma rozlije do šálků, na sebe přitom zapomene a naservíruje jim je na stůl.
"Je možné, že kuchařku váš otec propustil nebo odešla sama, Mana-san." Nadhodí věc, kterou si nemyslí a upře na Manu dlouhý pohled. On si moc dobře vzpomíná na lodičku. Teď trochu doufá, že se správce rozmluví a řekne jim, jestli se něco podobného stávalo často nebo ne.
"Slyšel jsem, že se tu kuchařky mění často." Pokrčí nenuceně rameny a nakonec přidá i několik domácích sušenek, které tu zůstaly.
"Myslím, že takto narychlo zvládnu připravit jen nějakou studenou večeři, možná polévku." Povzdechne si hraně, aby bylo jasné, že se opravdu snaží svou práci plnit do detailu. Nepřeje si ani v nejmenším, aby někdo žaloval a jeho vyhodili.

Mana

Hyde je stále nezvykle zamlklý a Mana si nemůže pomoct, aby po něm po očku nepokukoval. Také se posadí za stůl a opře dlaně o jeho desku. Cítí se to trochu nepatřičně, tady v kuchyni nikdy čaj nepil. Hyde se tu pohybuje velmi sebevědomě, nejspíš tu už strávil hodně času a pečlivě studoval, co je kde uloženo. Manovi to zatím nijak divné nepřipadá. Brzy je před ním šálek kouřícího voňavého čaje a jestli bude tak dobrý jako ten, co mu Hyde chystal na svačinu, nejspíš to uklidní jeho pošramocené nervy. Po delším tichu, které v kuchyni panovalo, jak si jeden měřili pohledem toho dalšího, se konečně ozve Hyde a připomene podivnou absenci kuchařky.
"To je divné, oběd vařila a pokud by chtěla odejít, někdo by ji musel odvézt. Ten někdo bývám jedině já. Pán domu s sebou personál do města nevozil a ten ožrala by boural u prvního stromu." Řekne správce a Mana zbystří. Opětuje Hydův pohled, než sklopí dlouhé řasy ke kalíšku v dlaních. I on najednou myslí na lodičku a to zatím nemá ani ponětí o tom, že to byl zrovna zahradník, kdo chtěl Hyda nechat ve věži zapomenutého. On se stále domnívá, že dveře zabouchl duch. Po zádech mu běhá mrazení a začíná toho na něj být tak akorát. Ve věži straší, ta dívka vypadala jako on, otec ho zavírá na podobné místo, mizí tu kuchařky, zahradník je možná vrah a na stole sedí panenka, která není jeho a ze které má hrůzu. Neví, jak přežije noc s ní v pokoji a už vůbec nechce, aby ji tam Hyde chodil vracet. Rozhodně ne sám, ale jak přiměje svoje nohy, aby tam šly s ním, to netuší.
"Myslím, že dnes budeme rádi za cokoliv k večeři, že ano, Mana-sama." Řekne celkem dobrácky správce, který zatím zmizení kuchařky neřeší.
"Někdo to musí odnést ještě staré paní." Prohodí. Možná je kuchařce prostě špatně a šla si lehnout.
"Sen to odnesu sám." Doplní. Mana by na ni úplně zapomněl. Podezříval ji, ale když vidí chování jejího otce, najednou má pocit, že ten za ničím nekalým nestojí. Ani za donášením. Sen byla ještě malá, neměl by tak o ní přemýšlet. Pak správce pokračuje.
"Mění se tu často, to je pravda. Řekl bych, že tu žádná mladá žena nevydrží dlouho. To víte… zámek je na odlehlém místě a o nápadníky je v něm nouze..." Najednou zmlkne, odkašle si a začne vstávat.
"No tak já mám ještě hodně práce. Pro večeři se stavím později." Řekne a klidí se z kuchyně. Málem před Manou řekl příliš. Třeba jak to chodí jinde a že tohle místo prostě není normální. Že by tu žádná mladá holka nikdy nevydržela. Jenže z nějakého důvodu se najímají jenom takové. Žádné starší dámy, které mají svoje odžito a kterým by se tu líbilo. Navíc Mana nebyl zrovna ten typ muže, po kterém by dámy toužily. Jenže to on neví… A jeho otec by nikdy nedovolil, aby na něho někdo sáhl, nedej bože o něj stál. Správce opustí kuchyň a Mana za ním ještě chvíli zaraženě hledí. Neměly by ty ženy chtít být raději v bezpečí tady, než tam venku? Nutně mu musí vrtat hlavou i to o tom, že tu není nikdo, na koho by se podívaly. Nikdy tak o nich nepřemýšlel, ale myslel si, že vypadá docela dobře, vždyť na tom tolik pracoval. Asi se mu ze všeho rozskočí hlava.

Hyde

Hyde se tváří, že připravuješ večeři, ale ani jedno ze slov správce mu neujde. Takže odsud určitě neodjela. Neměla jak. Pokud tedy není u sebe v pokoji a nespí, něco se muselo stát. Je o tom přesvědčený. Tohle místo začíná být děsivější. Jenže on přestává mít strach z ducha ve věži, který tam prostě je, ale spíš se bojí živých bytostí. Správce zdá se, málem řekl něco navíc. Po očku se po něm ohlédne a sjede jej od hlavy až k patě.
"O starou paní se postarám. Nosím jí ho denně." Oznámí mu Hyde a tváří se, že zbytek rozhovoru neposlouchal. Opak je však pravdou. Jako majordomus by se měl tvářit, že neslyší a vlastně skoro ani nemluví. Teď mu to celkem jde.
"Dobře, všechno tu nechám nachystané. Arigato." Ukloní se správci, než opustí kuchyň. Sám přestane s veškerou přípravou a vydá se za Manou, který vypadá hodně zmateně. Jen neví, ze které informace nejvíce.
"Nemyslím si, že kuchařku najdu v jejím pokoji." Ozve se jeho  melodický hlas s myšlenkou, která ho jako první napadla.
"Děje se tu něco zvláštní a ta dívka za to nemůže, to vím." Ujistí ho vážně a v očích se mu objeví zvláštní, trochu prázdný odlesk. Jak kdyby každá zmínka o ní měla vedlejší efekt, který si sám neuvědomuje.
"Nechtěla mi ublížit, když jsem tam byl. Bez problémů jsem zpravil dveře a...Možná to bude znít zvláštně, ale dělala mi společnost." Brání ji podvědomě, ani neví proč. Pak mu oči utkví na té panence a natáhne po ní dlaně, jak kdyby ji chtěl vzít. Vzpamatuje se během okamžiku a dlaně zase stáhne.
"Patří jí, měl bych ji vrátit." Dodá ještě přesvědčeně, než se vrátí k přípravě večeře, skoro to vypadá, že nic neřekl a hlavně se návratu do věže nebojí.
"Bude jí smutno." Vyjde z jeho rtů neplánovaně, aniž by si to uvědomil. Zrovna sahá po velké míse, když se znovu podívá na Manu.
"Nad čím přemýšlíš?" Zeptá se jej s mírně pozvednutým obočím. Asi jako poslední by ho napadlo, že jde o to, jak vypadá a ne o to, co se kolem děje, i když i to si nejspíš najde místo.
"Pokud se to s těmi kuchařkami opakuje, je na tom něco divného. Po tom, co jsme viděli v zahradě. A já asi tuším, kdo mě tam zavřel. Ona to nebyla, Mana-chan, to vím. Byl to mužský hlas, co mi řekl, že tam patřím, že tady nemám, co dělat." Svěří se mu se svou vlastní zkušeností a už míchá salát.
"Ona se jen brání, hlídá si svou věž, kde strávila tolik času. Nás chtěla jen vystrašit, ale ne ublížit, to vím."  Hájí jí dál bez sebemenšího zaváhání.¨
"Jen jsem pořád nezjistil, proč jste si tolik podobní. Ale jak jsem spal, viděl jsem něco úplně jiného. Nás dva na pláži u moře." Teď vypadá trochu zasněně, když se bokem opře o stůl.
"Vypadals, že se ti tam líbilo." Usměje se upřímně a vřele, než ho vezme za dlaně a přitáhne k sobě. Správce se jen tak nevrátí, kuchařka...Je přesvědčený, že ta už taky ne.
"Nevím, jestli je dobrý nápad zjišťovat, co se tu děje, mohlo by se ti něco stát." Nakrčí starostlivě obočí.
"Pořád ještě můžeme utéct." Ujistí ho, že v tomto ohledu se nic nezměnilo, i když uvnitř něj sílí pocit, že nikam jít nechce a ví, že tam před pobytem ve věži nebyl. Jak kdyby ho někdo přemlouval, ať nechodí.