(loď)
Hyde
Po očku celou dobu pozoruje Manu
a jeho gesta i tak trochu výrazy v jeho tváři. Už začíná občas i dobře
odhadovat, co se mu prohání hlavou. Upřímně, nedokáže si vůbec představit být v
jeho kůži. Celou dobu zavřený na zámku ve svém vlastním světě a teď tohle. Musí
to být všechno hrozně nové. Asi by bylo nejlepší, kdyby se mohli rovnou zavřít
k němu do bytu a tam by mu toho ukázal, co nejvíc a vysvětlil, jak to všude
kolem chodí. Jenže na to není čas a dvě hodiny jsou hrozně málo. Přesto mu
vykouzlí upřímný úsměv, když vidí jak se snaží. Jenže prostě daleko převyšuje
všechny ostatní. Hyde si není jistý, jestli je to tím, že ho vidí v úplně jiném
světle, tom zaláskovaném nebo tím, že je jeho chování opravdu nezvyklé. Už jen
tím, jak rovně sedí. Překvapí ho, když mu složí kompliment, který asi nikdo
kolem nepochopí. Vlastně se můžou bavit dost dobře i normálně, protože on už
spoustu gest zná a ty co ne, dokáže obratně rozklíčovat. Odloží lžíci, jeho miska už stejně zeje
prázdnotou, on má prostě vždycky hlad a
posune se blíž k němu, aby ho nikdo jiný nemohl slyšet."Ty jsi ten nejkrásnější, který tu je a myslím, že i na celém světě." Konečky prstů jej jemně pohladí po předloktí a pomalu se odtáhne, aby si dopřál i tu kávu. Je trochu sladší, ale to je jen dobře.
"Čeká nás ještě dlouhá cesta, ale to nejhorší máme za sebou." Pokusí se ho ještě trochu uklidnit a znovu se k němu poposune kousek blíž, tentokrát i se židlí. Ukazuje mu kde co, vysvětluje, co je tohle za podnik, i že tu mají skvělé ceny. Jak to v podobných podnicích chodí, a že většinou patří jen jedné rodině, která si ho předává z generace na generaci. Zdrží se nakonec celkem dlouho, Hyde jim ještě objedná koláčky, aby si trochu osladili život a doufá, že mu budou chutnat. Pak všechno bez váhání zaplatí.
"Půjdeme se podívat k tomu moři. Tam nás jistě nikdo hledat nebude a na lodi podle mě taky ne. Určitě tu jezdí i autobus a vlak." Podle Hyda na té lodi budou nejmíň nápadní. Bez ostychu jej vezme za ruku a vykročí po pláži k moři. Trochu blíž k přístavu, kam ho nasměrovala dáma z bistra.
"Nebudeme daleko, abychom ji nezmeškali, ale zároveň tě nechci zbytečně vláčet. Určitě už máš chůze plné zuby." Usměje se na něj vřele a přitáhne si ho za pas k sobě, aby ho líbl do vlasů. Tady už moc lidí není. Usadí se na jeden z velkých kamenů, kam se pohodlně vejdou oba dva, aniž by Manu pustil.
"Jsi svobodný, Mana-chan. Teď už ti nikdo nebude říkat, kdy máš jít spát a co dělat a nedělat. Je to jen na tobě. Ukážu ti všechno, všechno ti vysvětlím, ale neboj se mi cokoliv říct, co bys chtěl. Nic není nemožné, teď už ne. Už žádný zámek, žádná pravidla a hlavně žádný sklep. Já totiž žádný nemám." Pokusí se trochu zavtipkovat a hned se zatváří omluvně.
"Jakmile přijedeme do Tokia, bude tam o hodně víc lidí. Opravdu moc. Měl bys to vědět a připravit se na to. Je vážně velké město. Hrozně bych ti to chtěl ukázat dřív, než tam budeme ale nemám jak." Pokrčí krátce rameny.
"Jedno si ale pamatuj. Vždycky budu u tebe, vždycky ti budu na blízku a udělám maximum, abys začal opravdu žít. Už žádná klec. Nikdy." Pohladí jej po boku a opře si čelo do jeho vlasů, než mu krátce zabrouká. Čas uteče hrozně rychle a můžou být rádi, že jsou opravdu jen kousek. Loď není velká ale Hyde trochu připlatí, aby dostal malou kajutu. Nutně se potřebují prospat, oba dva. Za těch osmnáct hodin to stihnou. Podaří se mu celkem rychle najít číslo kajuty a popožene Manu dovnitř. Je tu jen jedna postel, taková úzká palanda.
"Honem na ní a zavřít oči. Potřebuješ se opravdu vyspat. Nikam nepůjdu, neboj. Lehnu si na zem. Je tu ještě jedna deka." Vezme jeho tvář do dlaní a chce jej krátce políbit. Nedokáže se jen tak odtrhnout od jeho rtů a nakonec polibek prohloubí.
"Promiň, nechal jsem se unést, ale s tebou to jde snadno." Zatváří se nevinně, i když mu v očích jiskří a pak ho políbí znovu.
Mana
Při Hydově komplimentu se vnitřně
trochu uklidní, věnuje mu zamilovaný úsměv a s jemným červenáním skloní oči ke
svým dlaním. Nejkrásnější na celém světě… opravdu si to myslí? Chce být, nikoho
jiného už na světě nemá, než jeho a kdyby přišel i o něho… ne, to si neumí
vůbec představit. Přikývne a věří mu. Na lodi už je nikdo nedostihne a Hydovo
město je velké. Zapomene na svůj bývalý život, naučí se žít jako on. Hodně času
stráví společně tím, že se dívají na mnohé detaily, které Mana nezná a on se
začne učit. Je toho hodně a to pouze sedí na jídle. Už ví, že podobné podniky
jsou všude, jak to v nich chodí, jak se tam platí a že ostatních lidí si nemá
všímat, jen těch, co se přijdou zeptat, co si dají. Ještě, že ho naučili
alespoň číst a psát. Znal toho hodně, některé jazyky, historii, ale nikdy
neviděl žádnou elektroniku. Tajili mu ji, aby nikdy nechtěl opustit zdi zámku.
Aby se nepodíval, jak funguje opravdový svět. Auto, kterým otec jezdil, bylo
vrcholem moderní doby, který poznal. Koláčky jsou opravdu výborné a zvednou mu
náladu. Nakonec se mu v tom bistru sedí docela dobře. Nemůže se vynadívat na
oblečení a celkový vzhled ostatních lidí, je to opravdu hodně jiné a co chvíli
na někoho Hydovi ukazuje a on mu se smíchem sklání ruku, aby to nedělal. Jenže
si nemůže pomoct, móda ho opravdu zajímá. Líbí se mu i ten koncept s děděním
podniků, on ale zámek dědit nechce. Už ne. Už nikdy ho nikdo nepřesvědčí, že
duchové neexistují a na tomhle zámku doopravdy straší. Chtěla mu Hyda odvést a
bylo to strašné. Jak jen to dostane z hlavy? Nakonec se zvednou a vydají se
společně k moři. Je cítit po soli a rybách, je to trochu divné, ale zvykne si.
Jinak mu ta nekonečná dálka vyráží dech. Fouká tu silný vítr, vlny hučí a
šplouchají a on dokáže několik dlouhých minut
jenom fascinovaně stát a hledět k nekonečnému obzoru. Tolik vody… Neztratí se
tam ta malá loď? Ukazuje gesty Hydovi svou otázku. Dozví se, jak vypadá i
autobus, i vlak a spoustu dalších věcí a na kameni by mohl sedět klidně několik
dní. Nikdy nic podobného nedělal a teď ten čas zoufale rychle utíká, ale musí
pryč. Pak budou moct podobné věci dělat déle. Zhluboka se nadechne. Je svobodný
a vůbec neví, co s tím. Byl zvyklý na svůj pevný režim, dával mu v životě jistý
řád a směr. Teď nic nezná a nic neumí a netuší, co by měl vlastně chtít, co by
měl dělat. Naštěstí na to není sám. Říkalo se, že zvíře zavřené do klece se už
v přírodě žít nenaučí. Co když na tom bude stejně? Koutky se mu trochu
pozvednou, když Hyde zmíní ten sklep, ale je to ustaraný úsměv. Přikyvuje, že
mu řekne, ale nejspíš mu ještě dlouho jen tak nedá pokoj. Znovu přikývne, když
ho Hyde začne upozorňovat na to, co by v Tokyu mohl vidět. V hlavě si párkrát
vynásobí, co viděl tady a z těch asi dvaceti lidí mu vyjde třeba sto. To si neumí
ani představit. Rukama se ho zeptá, jestli to teď nebude klec spíš pro něho.
Tolik mu nechce překážet… Proč jen si Hyde vybral zrovna jeho? Nakonec ale
nastane jejich čas, aby se vypravili k lodi. Nedovede na ni nezírat ze všech
stran, nechápe jak všechny unese a nastupuje jich do toho malého prostoru
docela hodně. Nikoho nezná, nikdo na zámku nikdy nebyl. Paluba se trochu houpe
a on se Hyda křečovitě drží za ruku, ale zdá se, že není jediný, kdo se tak
tváří. Dozví se, že lidé se plavby často bojí. Mají mořskou nemoc. No, snad ji
on mít nebude. Je opravdu vděčný, když se mohou přede všemi zavřít do té malé
kajuty, jenom to, jak všichni mluví jeden přes druhého je na bolení hlavy. V kajutě není okýnko, ale
Hyde ho ubezpečí, že později mohou na palubu. Jakmile ho ale chce přimět, aby
ležel na posteli sám, začne rezolutně vrtět hlavou. Buď se tam nacpou oba nebo
bude spát s ním na té podlaze. Sice na ní nikdy nespal, ale učí se přece nové
věci? Jak by se cítil, kdyby se nechal nést lesem a pak ho nechal ležet na zemi
jako psa? Krátce zavře oči při tom
polibku, i on si myslel, že je spíš na dobrou noc, ale zůstane stát jako
přikovaný, když ho Hyde políbí hlouběji a připomene mu, co spolu už zkoušeli na
zámku. I přes strašnou únavu a celkové vyčerpání ho zabrní v žaludku a pousměje
se. Polibek se zopakuje a on položí dlaně na jeho předloktí, aby mohl kývnout
směrem k té palandě. Chce prostě usnout s ním.Hyde
Užívá si Manových rtů, kterým jakoby nedokázal odolat. Hrozně by si přál, aby v tom mohl pokračoval, ale také
si uvědomuje únavu. Nejen tu svoji, hlavně Mana musí být hrozně vyčerpaný. Je tu tolik nových věcí, tolik zážitků a když je jeden na zámku v podstatě
sám..."Rád si do té postele lehnu s tebou." Kývne hlavou, aby ho ujistil, že se tam nějak srovnají. Když bude na půl ležet na něm, určitě se vejdou. Jsou přece oba celkem malí.
"Tak šup do postele." Pobídne ho s jemným plácnutím přes zadek a sám svlékne triko i kalhoty, v nich se tam opravdu válet nebude. Zaleze si za Manou vzápětí a nechá ho, aby se uvelebil na jeho hrudníku. Vlastně si ho na něj spíš přitáhne. On už by snad ani nedokázal spát v klidu bez něj. Nutně potřebuje cítit jeho blízkost, aby usnul a neměl strach, že se mu něco stane. Co ho ale upřímně trochu děsí, když zavře víčka, je ona. Nezjistili toho moc, ale přinutila ho přijít za ní. Tady už nad ním nemá žádnou moc, věří tomu, že jakmile opustili zámek, už je příliš daleko. Jen...noční můry, těch se opravdu bojí a nerad by tím vyděsil Manu. To už by byl snad vrchol všeho. Na tváři se mu ale nic z jeho obav neobjeví a jen se usmívá, než jej políbí do vlasů. Pak se ohlédne a uvidí časopis kousek do postele.
"Jak se vyspíš, můžeme se do něj podívat, třeba tam budou fotky a já ti toho ukážu víc." Dodá ještě, aby ho trochu navnadil a vyhnal mu poslední starosti z hlavy.
"Zajdeme si na něco k jídlu. Projdeme se po palubě a ty si všechno prohlédneš." Nadhazuje mu pozdější plán, aby jim cesta líp utekla. Třeba celou plavbu neprospí.
"Už zavři oči. Nesnesl bych, abys vypadal unaveně, na to mi na tobě příliš záleží." Prozradí mu nakonec a počká až opravdu usne. Sám ještě několik dlouhých minut hledí do stropu kajuty a přebírá si v hlavě všechno, co se jim stalo. Co by se dělo, kdyby na zámek nepřišel? Dopadl by Man stejně jako ta dívka? Jen stín osobnosti, jakou bez pochyby je? Je mu z toho těžko ale neměl by se tím trápit, už se tam nevrátí, to nedovolí. Podívá se na jeho klidnou tvář a nakonec se přinutí víčka taky zavřít. Usne během vteřiny a jeho obavy se naplní. V jeho snech je jen opuštěná věž a obraz dívky, která pláče nad tím, že ji tam nechal. Je to děsivé a stejně tak smutné. Jenže jí pomoct nemůže, za to Manovi ano. Snaží se utéct chodbou, celé jeho tělo hoří a dveře před ním se zabouchnou. S nepatrným trhnutím se probere, jak kdyby podvědomě tušil, že tím Manu může vzbudit. Ujistí se, že zatím ještě pořád spí, než koukne na hodiny. Spal celých deset hodin. Tak moc byl unavený, že se neprobral dřív. Asi si těch snů užíval víc, než by si dokázal představit.
"Tohle se mi teď bude zdát denně?" Zeptá se tiše sám sebe a promne si tvář. Musí se toho nějak zbavit. Opatrně se natáhne, aby dosáhl na časopis a jak jen jednou rukou dokáže ho prolistuje. Jsou tam nějaké obrázky parků v Tokyu, výškové budovy kde jaké firmy a nějaká nákupní centra. Tohle by se Manovi mohlo líbit. Nechá si ohnutý rožek, když se Mana vedle něj začne probouzet.
"Dobré ráno, spící panenko." Přitulí se k jeho vlasům a přitiskne si jej blíž k sobě.
"Doufám, že si ti líbí spát vedle mě, mě totiž hrozně moc. Už se mě jen tak nezbavíš." Popřeje mu osobitě krásné vstávání a konečky prstů jej pohladí po tváři a pozvedne mu mírně bradu, aby se mu podíval do očí.
"Po ránu si nejhezčí, víš o tom?" Rozplývá se nad ním ještě chviličku, než po časopisu opravdu sáhne.
"Podívej, našel jsem několik fotek." Nalistuje jeden z parků.
"Tohle máme kousek od našeho bytu. Asi deset minut pěšky. Líbí se ti? Můžeme si tam udělat piknik na dece, jen tak odpočívat a užívat si."
Mana
Spokojeně přikývne, když Hyde
netrvá na tom, že bude ležet sám na zemi. Sleduje ho, jak se svléká. Má pravdu,
asi by si neměli lehat do povlečení, když v tom celý den chodili, i když je to
čisté, Hyde to vzal někomu ze šňůry. Začne se zase trochu stydět, ale už se
přece viděli, takže následuje jeho příklad. A pak jsou to asi dvě vteřiny, než
zmizí pod dekou. Hyde je brzy u něho a hřeje ho svým tělem. Stočí se k němu do
klubíčka, leží na boku u stěny, trochu nalehlý na něm a takto se na tu malou
postýlku oba vejdou. Je vážně tvrdá, ale po spaní na zemi je to tak příjemné…
Hyde mu šeptá, co by mohli dělat, až se prospí a on se s úsměvem propadne do
snění. Jeho spánek je bezesný naprostým vyčerpáním. Tentokrát ho netrápí vůbec
nic a spí tak hluboce, že netuší ani o Hydových špatných snech a jeho občasném
cukání. Když se probudí on sám, trvá to několik minut, než si vůbec uvědomí,
kde je a připomene si, co se stalo. Události na něj dolehnou plnou silou a jemu
se najednou začne neskutečně stýskat po vlastním pokojíčku, věcech a té
panence. Jenže takhle to už nešlo. Teď se bude mít mnohem lépe. S ním… Hyde!
Vystřelí skoro do sedu, když se vyděšeně rozhlédne, ale Hyde je u něho a hned
ho krásně konejší. Manovo srdce tluče jako splašené, ale vypadá to, že moc věže
sem opravdu nesahá. Úlevně si oddechne. Teď už snad bude moct spát klidně. Zase
se položí k němu do objetí a dlouho si užívají jeden druhého. Cítí se opravdu
odpočinutě a loď příjemně houpe. Motor vrčí a v podstatě je to uklidňující, i
když byl zvyklý na absolutní ticho zámku. Na chodbě chodí nějací lidé tam a zpět,
je slyšet, jak se spolu baví a nejspíš bude venku tma. Podle toho, kdy vypluli
a jak spali dlouho by měla být hluboká noc. Dvě nebo tři hodiny v noci? Dorazit
by měli v devět hodin ráno. S úsměvem poslouchá Hydovy komplimenty a gesty rukou mu naznačí, že ještě
není ráno, ale podle jejich nového biorytmu je. I jemu se spalo krásně, vůbec
není přeleželý. Uvnitř na hrudi ho to příjemně hřeje, když mu Hyde řekne, jak
mu to sluší a natáhne se k němu pro polibek. Stočí oči k jeho časopisu a pak už
jeho údiv neskončí. Leží tam spolu snad tři hodiny a Mana ukazuje úplně na
všechno. Nedovede pochopit, jak někdo postaví tak vysoké domy, ani proč jsou
tak ošklivé. Nechápe to množství lidí a už vůbec ne tolik aut. Nejspíš tam bude
hrozný hluk. Ne, tady ho otec skutečně nikdy nemůže najít. Chce vědět jaký je
Hydův dům, ale není to žádný z těch velkých. Ani se nevešel na obrázek. Jako
prý hodně domů. Ty parky jsou ale krásné, úplně jiné, než jejich neudržovaná
zahrada. Žádní lidé na obrázku nejsou, za to tam jsou ptáci a barevné rybky,
mostky a upravené keře. Tam se těší neskutečně. Hned se ptá, jestli tam mohou
jít jako první. Udělají si tam piknik, ano. V maličké koupelničce se dají
trochu dohromady a pak se dojdou projít na palubu. Cena plavby zahrnuje i malou
snídani a při ní se podívají na východ slunce nad mořem. Nic krásnějšího Mana
nikdy v životě neviděl a řekne Hydovi, že je to tak krásné jako on. Tuhle
fascinaci skutečně sdílejí oba dva. Do kajuty už se nevrátí. Stejně nemají
žádné věci. Všechno zůstalo na zámku, i to, co vlastnil Hde. Procházejí se po
palubě, povídají si a pak… se Tokyo začne blížit. A je obrovské. Mana na to
zírá s očima jako talíře, křečovitě svírá zábradlí a zapomíná dýchat. Tam se
musí oba ztratit! A těch lodí a loděk v přístavu! Některé jsou obrovské jako
celé ty domy! Zapomíná zavírat pusu a z údivu už jen tak nevyjde. Právě se
ocitl v jiném světě.
Žádné komentáře:
Okomentovat