Mana x Hyde - Nesmíš vědět, co se tam skrývá! - část 2.

(les)

Mana

Brzy jsou společně pod korunami stromů, které ve tmě vypadají doslova hrozivě. Nohy se mu pletou do vysoké trávy i do kořenů, kamínky a větvičky rozdírají jeho kůži jako nikdy nic, ale nic z toho necítí, jak moc se bojí. Neohlíží se. Neví, co by dělal, kdyby tam něco bylo. Jediná jeho jistota je Hydova dlaň, kterou svírá, až mu bělají kloubky ruky. Je to s podivem, že si ani jeden nevyvrtli kotník nebo někam nespadli. Dech z plic doslova vyráží a vytřeštěnýma očima se dívá na černé stromy kolem nich. Vypadá to tady ještě hůř, než jak mu kdy otec popisoval. Nad sebou slyší Hydův hlas i jeho prudký dech, ale zdá se, že další kroky se kolem nich neozývají. Neboj se lesa… Bojí se strašně. Většina zvířat? A co ten zbytek? Jsou někde poblíž? Velká a hladová? Hyde ho vezme za tváře a on k němu otočí svoje oči. Přikývne, ale pořád má v mysli to, jak se vzbudil sám, bez něho. Kdyby za ním Mana nešel do věže, co by se stalo? Může se jen modlit, aby byli z dosahu toho ducha, když už nejsou na zámku. Byl přece připoutaný k tomu místu. Už za nimi nemůže. Jenže má doslova panický strach z toho, že až se příště probudí, Hyde tam zase nebude. Zavrtí prudce hlavou, když se chce Hyde zouvat, ale přesune se do sedu a opře se o dlaně, když ho pozoruje, jak mu obouvá boty na bolavé nohy. Nestačil si s sebou vzít vůbec nic a nejvíc bude truchlit pro tu svoji panenku. Cítí se neskutečně zklamaný celým světem a tím skleněným zámkem, ve kterém doteď žil. Nic nebyla pravda a jeho otec ho neměl ani trochu rád. Byl to šílenec a teď tam někde nejspíš umřela další kuchařka. Nechali ji tam. Neovládne svoje pocity a po tvářích se mu začnou kutálet stříbrné slzy ze všeho vypětí. Přikývne a zase vstane, ale po tom krátkém odpočinku se jeho nohy připomenou a opravdu to bolí. Zatne zuby a znovu stiskne jeho dlaň, aby mohli jít dál. Bez protestů si nechá natáhnout to tričko, i když se mu vůbec nelíbí, že je teď Hyde skoro nahý. Ani nestačí mít obavy z toho jeho města. Teď je to to jediné, co je zachrání. Dá si za úkol, aby mohl, protože nemůže dovolit, aby ho Hyde navrch tomu všemu ještě nesl. Sám dávno ztratil orientaci odkud vlastně přišli, ale nějak věří Hydovi, že to za ně vyřeší. Ve světle zapalovače není les o nic přívětivější. Klopýtá za ním až do nového úkrytu pod převisem, kde se schoulí do jeho náručí. Hřát se tělo o tělo je to jediné, co si teď mohou dovolit. Svírá ho v dlaních jako by o něj měl každou vteřinu přijít, tvář zaboří do jeho prsou a snaží se potlačit ten pláč, ale jde to jen pomalu. Nakonec upadne do neklidného spánku, plného zakrvácených žen a duchů v oknech věží. Co chvíli sebou trhá a probouzí se a když přijdou první ranní paprsky, necítí se odpočinutý ani trochu. Může být asi půl páté a díky ranní rose jsou oba ještě víc zmrzlí než v noci. Skoro poskočí na místě a hned Hyda osahá jako by si nebyl dost jistý, jestli je to opravdu on a nikam neodešel. Trochu se uklidní a pak si dýchne na prokřehlé dlaně. Je na čase, aby se konečně vydali na cestu. Hladoví a vyčerpaní, ale nic jiného jim nezbývá. Netuší, jak určit směr, kterým jít.

Hyde

"Bude to v pořádku." Konejší Manu dlouze ve svém náručí a nakonec mu tiše zabrouká, aby se na chvíli prospal. Sám spát nebude, nechce. Už ví, že za ní šel ve spánku a  nechce riskovat, že by ho tu nechal. Je unavený, víčka mu samovolně klesají, ale prostě to vydrží. Přemýšlí, co budou dělat dál. Jejich první cíl, je dostat se do města ale co potom? Kam půjdou? Vlastně oproti zámku nemá nic. Jen nějaké yeny na účtu, pár v kapse. Od té doby, co se začal učit, jeho zděděný byt chátral. Musí si hned najít práci. První měsíc přežijí z toho, co má a ty další....To už zvládnou. Jedno ale ví jistě, na zámku by ho nenechal, i kdyby si to promyslel dopředu. Prostě se postará, nebude to snadné, ale není to nic, co by nezvládl. Jíst budou mít co a zbytek...Časem se našetří na všechno. Jen pro Manu to bude trochu šok. Pomalu shlédne do jeho tváře a mírně stáhne obočí k sobě.
"Dám ti všechno, co budu moci." Broukne do ticha a pohlédne před sebe. Kolem začíná být světlo. Slunce vychází a Mana se začíná probírat.
"Jsem tady, nikam jsem neodešel. Už nikdy neodejdu." Ujistí ho, jakmile uvidí jeho starost. I jemu je zima ale nehne ani brvou, jen aby Manovi nepřidělával starosti.
"Zámek je na západ. Slunce vycházím tam. Půjdeme za ním. Na město brzo narazíme." Neví vůbec nic o podobných pochodech, jen se snaží racionálně určit směr. Ani přesně neví, kde zámek je. Byl v utajení snad před celým světem.
"Pojď, půjdeme pomalu. Les nevypadá tak děsivě, jako v noci." Usměje se na něj a pak vzhlédne ke korunám.
"Ptáci už se taky probouzejí, budou nám na cestu zpívat." Pokusí se ho trochu uklidnit a pomůže mu vstát, než sám udělá to samé. Vezme jej za ruku, v druhé svírá sekeru a vykročí daným směrem. Netroufá si odhadovat, kolik ujdou, než Mana začne klopýtat o každou větvičku. Nedá mu to najevo, ale Hyde ví, že už dál nemůže. Potřeboval by se najíst a napít ale on mu nemá co dát.+To vám to pěkně začíná.+ Počastuje se v duchu komentujíc své vlastní selhání.
"Počkej, stůj. Vezmu tě. Už to nebude daleko." Ujišťuje ho, i když sám to opravdu neví. Můžou jí klidně ještě pět kilometrů. Mana si snad trochu odpočine a pak zase půjde sám.
"Les není strašidelný ani děsivý. Je tu krásně, opravdu. Je tu spousta zvířat, některá jsou moc hezká. Třeba jelínci. Není tu nic, co by nám mohlo ublížit víc, než tvůj otec, Mana-chan. Věř mi." Povídá mu jako pohádku, když už ho má na zádech a prodírá se porostem. Sem tam ho musí upozornit na větev, aby se náhodou nepraštil.
"Klidně na chvíli zavři oči a odpočiň si." Pobídne ho už trochu udýchaně. Jdou dlouho, zvládne ho nést až do chvíle, než začne dostávat křeč do rukou.
"Mana-chan, chvíli si odpočineme." Pustí ho pomalu na zem a podívá se na něj. Odloží sekeru, kterou nehodlá dát z ruky, než budou v bezpečí a vezme jeho tvář do dlaní.
"Jsem rád, že jsi v pořádku. Záleží mi na tobě." Broukne melodickým hlasem, než se skloní k jeho rtům a políbí jej.
"Zvládneš jít kousek sám?" Zeptá se ho a pak jej znovu vezme za ruku. Je skoro poledne, když se les rozestoupí a před nimi se objeví první domy. A za nimi je opravdu moře.
"Říkal jsem ti, že to zvládneme." V ocelově šedých očích zasvítí. Zaloví v kapse a vytáhne malou peněženku, kterou nosí pořád s sebou, už jen kvůli dokladům.
"Potřebujeme něco na sebe a taky něco do žaludku." Kývne rozhodně hlavou. Neměli by se tu moc zdržovat, ale musí zjistit, kde jsou a jak se odsud dostat. Bez trika je ale nikam nepustí. Prochází kolem plotů a pak mu pohled padne na prádlo sušící se na šňůře. Nebudou tak nápadní, když budou normálně oblečení.
"Počkej mě tady za tím keřem, hned jsem zpátky." Rozhlédne se kolem, jestli nikdo nikde není a pak se prostě vloupá na zahradu a ukradne dvě trika, kalhoty. Očka mu padnou i na boty u dveří terasy. Je to dost risk ale...musí to zkusit. Proplíží se až k nim, vezme je a místo nic nechá ležet několik bankovek zatížených kamínky. V duchu ji poděkuje a už se rychle pakuje pryč.
"Na, oblékni se a půjdeme se najíst."

Mana

Bolí ho celé tělo, když se postaví na nohy, ale statečně jde po jeho boku a udivenýma očima si prohlíží všechno kolem. Je to tu opravdu jiné, než v noci. Zelená na stromech je krásná, ptáci zpívají spokojeně a bez bázně a skrz stromy probleskují paprsky slunce, které je začne trochu ohřívat. Hyde s sebou pořád vláčí tu sekeru, ale má pravdu. Co kdyby na cokoliv narazili nebo je opravdu někdo sledoval? Není tu žádná cesta ani silnice, takže autem se sem nikdo nedostane a to je dobře. Chce být od zámku co nejdál a už nikdy se tam nevrátit. I kdyby to jednou mělo být jeho dědictví, nechce ho a už vůbec ne s tou dívkou z věže. Netrvá to ale zase tak dlouho, když se mu nohy začnou plést a už se vůbec nerozhlíží. Jen se zarytě dívá dolů do země a snaží se přinutit k chůzi. Není na ni zvyklý, nohy má poraněné, boty velké, je mu zima a už má i hlad. Hyde se ho neptá, když si ho vysazuje na záda. Nechce, ale taky nechce zdržovat, protože čím déle tady budou,tím hůř bude i Hydovi. Má tvář položenou na jeho rameni, když apaticky hledí stranou a pevně se ho drží. Tolik toho dokáže… Poslouchá jeho vyprávění, i když žádné jelínky ani jiné zvíře nezahlédnou a pak mu víčka opravdu na chvíli klesnou v mikrospánku. Brzy se však musí zase postavit na vlastní nohy. Oplatí mu vřelý pohled a úsměv, když ho Hyde ujistí, že ho má rád i po tomhle všem. Mohl by ho tu nechat a odejít z toho pekla, které kvůli němu prožívá, ale neudělal to. Přikývne, že sám půjde, oplatí mu polibek a pak společně pokračují v cestě. Ten les snad nemá konec. Viděl z okna zámku, jak obrovský je. Nakonec se však ocitnou na jeho okraji a rovnou u nějakých staveb, jaké nikdy neviděl. Trochu ho to probere z apatie a únavy, když se udiveně rozhlíží kolem sebe na ty malé domečky, ale nepřijdou mu zase tak malé, jak Hyde říkal. Tam se přece vejde víc, než kuchyň? A to za nimi, ta blyštící se hladina, to je moře z jeho obrazu! Najednou se prudce nadechne a do žil se mu vlije nová krev. Chtěl by ho vzít za ruku a běžet tam. Ukáže na něj, ale Hyde má ještě jiné starosti. Následuje ho ještě kousek, sám očima hltá všechno, co je k vidění, hlavně to podivné oblečení a pak znovu přikývne, když se schoulí za keř. Nikde není ani živáčka. Všichni jsou asi ještě v postelích? Když Hyde to zvláštní oblečení přinese, nemůže uvěřit, že tohle někdo nosí a že to je všechno. Vůbec se to nedá srovnat s tím, co na zámečku nosíval on sám. Přesto si do něj nechá pomoci a pak mu vrátí jeho boty, protože tyto nové jsou mu mnohem lépe. Cítí se v tom hrozně nesvůj. Tu košili dobře schovají pro případ, že ji tu někdo mohl najít. Byl prostě příliš paranoidní. Musí teď vypadat příšerně, v tomhle, rozcuchaný, nevyspalý, bez líčení… jak by se mu mohl dál líbit? Přesto ho dál následuje mezi domy, na ulici. Nelíbí se mu to. Nic z těch věcí nezná a nikdy neviděl, pořád se rozhlíží kolem sebe a když se na vzdálené straně ulice objeví první chodec, prudce sebou trhne a málem ho odtáhne za nejbližší plot. Prudce na něho zagestikuluje, jestli by raději nemohli jít k tomu moři.

Hyde

"Moře si ještě užiješ, Mana-chan. Máš na to celý život. Teď už bude jiný." Ujistí ho s úsměvem, když vidí, jak si všechno prohlíží. Hrozně rád, by ho nechal koukat na všechno, ale nemají tolik času. Musí se dostat k němu domů a pak mu klidně ukáže celý svět. Obrazně samozřejmě, na to bohužel nemá. Pomůže mu s oblékáním a u toho se nepřestává usmívat.
"Hrozně ti to sluší, věříš?" Složí mu kompliment, když si ho prohlédne, svírajíc jeho ramena, po kterých ho nakonec i pohladí a líbne na čelo. Starostlivě mu srovná neposedné prameny a pohladí konečky prstů po tváři, než se rozejdou ulicemi.
"Jakmile se dostaneme do Tokia, budeš teprve koukat." Věnuje mu něžný úsměv, ale v hlavě už přemýšlí, jestli na něj taková metropole nebude příliš. Možná by mohl prodat byt a koupit nějaký menší domek. Vesnička, u moře. Tam by se mu určitě líbilo. No, to se pozná, jakmile se tam dostanou. Podle Hyda ještě pořád nemají vyhráno. Jsou dost blízko zámku. A on netuší, kolik měst je kolem a jaká je pravděpodobnost, že je budou hledat zrovna tady.
"Hej, co se děje?" Prohodí nechápavě, když ho Mana táhne pryč. Rozhlédne se první trochu vyděšeně, že se třeba objevil jeho otec ale ne, není tady. Spatří neznámého muže, jak někam kráčí, možná do práce. Hřejivě se pousměje a přitáhne si ho do náruče, aby ho ukonejšil.
"To je v pořádku. Lidí se nemusíš bát. Nejsou všichni zlý jako on." Narazí na toho, koho jako jediného Mana zná."
Většina má svých starostí dost a ani si tě nevšimne." Pohladí ho po vlasech a propustí ze své sevření.
"Podívej, tam pluje loď." Ukáže na ni, aby Mana trochu rozptýlil své obavy.
"Možná bychom se mohli na podobné svézt a dostat se tak ke mně domů. Uvidíme, co pro nás bude nejlepší." Sevře víc jeho dlaň a  pobídne ho, aby zase vykročili. Dostanou se až poblíž moři, kde o kousek dál uvidí bistro s teráskou, odkud na to moře opravdu uvidí.
"Podívej, tam se nám určitě bude líbit." Pobídne ho, aby pokračovali a pomůže mu usadit se na židli, než si sám jednu vezme a přisune ji trochu blíž k němu. Za moment je u nich obsluha. Hyde s dámou ve středních letech pozdraví a mírně se poukloní.
"Dáme si polévku. Hm...k tomu čaj a pro mě černou kávu." Objedná oběma rovnou, aby tu paní nebyla déle, než je nutné. Prohlíží si oba s jistou zvědavostí v očích.
"Je tu nádherně, miluju moře. Vydržel bych u něj roky." Sdělí mu a očima kouká na obzor. Slunce už je vysoko a odráží se na vodní hladině. Ani se nenadějí a mají před sebou teplou polévku.
"Uhm, můžu vás poprosit o radu. Jak se odtud nejlépe dostaneme do Tokia?" Zeptá se obsluhující dámy a ta mu s úsměvem odpoví, že loď odjíždí ve tři. Podle hodin v restauraci mají ještě dvě hodiny čas.
"Vidíš, stihneme se tu ještě porozhlédnout." Stočí jeho myšlenky na objevování nového světa a sám ochutná polévku. Je to nějaké rodinné bistro a jídlo mají opravdu skvělé.
"Jen si dej, je výborná."

Mana

Vůbec nechápe, čemu se Hyde tak usmívá, ale nechává se jím objímat a vysvětlovat si, jak je to s lidmi na ulici. Co kdyby ho některý z nich poznal? Ale v tomhle oblečení, bez makeupu… asi spíš ne. Musí teď působit jako někdo úplně jiný. Pokud ho budou hledat, budou se ptát po modrých očích a klukovi, co nemluví… Jenže začít mluvit, to prostě nedokáže. Ohlédne se směrem, kterým Hyde ukazuje a skutečně spatří loďku, pohupující se na vlnkách moře. Odsud vypadá opravdu maličká, ale jinak je celkem podobná té z obrazu. Přikývne. Na moři, na maličké lodi, ho nikdo nepozná. Kdo by je tam jak našel? A pokud je to Hydovo město větší, třeba se v něm dočista ztratí. Ruku v ruce se společně blíží k moři tak jak Mana chtěl, ale nemá to být cíl jejich zastávky. Hyde mu ukazuje na nějaké zařízení, kde už sedí docela dost cizích lidí u různých stolků a všichni něco dostávají od jedné jediné ženy. Vaří tam pro všechny? Takhle se tady jí? Vůbec se mu tam nechce, snaží se to Hydovi gesty rozmluvit, ale hlad má i on. Snaží se kopírovat veškeré jeho chování, aby vypadal co nejvíc normálně, ale má pocit, že má na sobě oči snad všech kolem. Ta paní brzy dorazí i k nim a on zopakuje pouze kývnutí hlavou, zatímco natáčí tvář k moři, aby na jeho oči nebylo příliš vidět. Hyde obstará objednávku, což snad není tak divné a ona se ho naštěstí na nic nezeptá. Zvědavě natáhne štíhlé prsty po nabídce, ze které Hyde četl a s údivem zjistí, co všechno je tu k dostání. To vaří ona sama? Jsou u toho i cenovky, ale on nikdy nic neplatil a nezná míru peněz. Neví, co je moc a co málo, všechno vždycky obstarali lidé kolem něj. Zase menu odloží, když Hyde začne mluvit o moři a výhledu na něj. Podívá se tam také a přikývne na jeho slova. Zdá se, že tohle budou mít společné. Už jenom ten vzduch je tady úplně jiný. Je v něm cítit sůl a taky vlhkost, ale především je čerstvý, ne jako doma. Tam bylo všechno opravdu staré. Najednou mu to připadá jako nějaký zvláštní sen. Celý jeho život. A to je odtamtud pryč teprve pár hodin. Paní je brzy zpět, položí před něj talíř polévky a on sáhne po lžíci s naučenou elegancí. Není tu žádný ubrousek na kolena nebo kolem krku, ale dívá se zarytě do talíře, když s ní Hyde mluví. I on se podívá na hodiny. Bude to tedy loď. Raději by se tu neporozhlížel. Chtěl by, aby plula hned. Co když do té doby někdo přijde? Hyde mu připomene, že by měl jíst, ale žaludek má nějaký stažený, i když má hrozný hlad. Přece jenom ochutná. Je to něco úplně jiného, než co dostával doma, ale není to špatné. Bez řečí to všechno sní a pořád se pokradmu rozhlíží kolem nich a po ostatních. Všichni jsou hrozně zvláštní a nikdo z nich není tak hezký jako Hyde. Rozhodne se mu to gesty říct a konečně se trochu pousměje. Záda má celou dobu rovná jako svíčku a ať chce nebo ne, vystupuje prostě jinak.