Mana x Hyde - Nesmíš vědět, co se tam skrývá! - část 1.

(věž)

Hyde

Krásné okamžiky ve vaně neměly dlouhého trvání. Hyde v první chvíli vůbec netušil, co se stalo. Dokonce ho napadlo, jestli to na Manu prostě jen nebylo příliš. Zděsil se hned, jak zjistil, že Mana omdlel. Odtáhl jej od sebe a nechápal, co se přihodilo, do chvíle, než se mu podařilo sebe i Manu dostat z vany. Ještě, že má dost síly, jinak by tam nejspíš zůstali, než by se probral. Společně s ním v náruči, mu oči padnou na panenku, která se tu zničehonic objevila. Mělo by ho to vyděsit, ale nic takového necítí. Je to zvláštní, ten pocit, který v něm narůstá. Jak kdyby tu prostě být měla. Manovo tělo svírá pevně v náručí a několik dlouhých minut kouká na hračku, než se mu koutky pozvednou v mírném pousmání a jeho oči jsou na vteřinu podivně prázdné. Nakonec se přece jen trochu vzpamatuje a zamíří do ložnice. Uloží Manu do postele a pak si vleze hezky za ním,  aby se ho pokusil probrat a ukonejšit.
"Budu tu celou noc, neměj strach. Už je to pryč." Šeptá mu do ouška pořád dokola a pak mu i zazpívá ukolébavku, aby ho netrápily zlé sny. Jakmile se ujistí, že Mana spí, políbí jej do vlasů a spokojeně se uvelebí s volnou rukou pod hlavou. Rozhlédne se po potemnělé ložnici a...Je tady. Panenka sedí na toaletním stolku a kouká na ně.
"Dobrou noc." Popřeje jí sotva slyšitelně, i když neví, proč má to nutkání a nakonec sám odpadne únavou. Bylo toho na jeden den až příliš. Spí několik hodin, než ho tichý hlas donutí odlepit víčka od sebe. Mana pořád klidně oddechuje a rozhodně to není on, kdo tady mluví. Je jí smutno, cítí to. Volá ho k sobě a chce zpátky panenku. Hyde sám sobě nevládne, jen pomalu vstává jako by byl v transu.
"Už jdu." Vyjde z jeho rtů téměř neslyšně, než se oblékne, vezme panenku a vydá se bez baterky nebo jakéhokoliv jiného světla zámkem. Míjí spoustu dveří, ale nevidí je. Dokonce projde kolem auta Manova otce, který se nejspíš uprostřed noci vrátil. Není schopný si uvědomit, jestli by tu měl být nebo ne ale v tuhle chvíli na tom ani nezáleží. Není nikdo, kdo by ho dokázal zastavit. Sáhne po klíčích, aby si mohl odemknout dveře vedoucí k chodbě a schodům do věže a pak zamíří rovnou nahoru. V ruce už má sekeru, houpe se vedle jeho těla. Pár plynulými pohyby zase dveře rozbije, aby se mohl dostat dovnitř. Je tu tolik prachu.
"Jsem tady. Už to bude v pořádku." Slyší sám sebe říkat, ale jako by to neříkal on. Něco nutí jeho rty se pohybovat. Odloží panenku na místo, odkud ji vzali, než sáhne po přehozu na postel a vyjde s ním ze dveří, aby ho mohl vyklepat. Pak ho vrátí na své místo a usadí se na postel.
"Samozřejmě, že tu s tebou zůstanu. Nic mi neudělá větší radost." Slíbí hlasu ve své hlavě a nechá své tělo klesnout na postel s rukama pod hlavou.
"Zazpívám, moc rád." Zavrní měkce, než nechá víčka klesnout a jeho hlas se rozezní věží. Nezáleží, jestli ho někdo uslyší. Ten pocit, že jí zazpívat chce, je mnohem silnější. A pak ji uvidí. Ve tmě za zavřenými víčky. Je krásná, opravdu Manovy dost podobná. Sedí na lavičce v zahradě. Je to ta u divokých růži. Ale ty jsou před jeho očima udržované a každý keřík má své místo.
"Rád bych ti sehnal ty růžové, když se ti tolik líbí." Hovoří s dávkou dál, jak kdyby opravdu v té zahradě byli a ani si nevšimne, že venku už začíná svítat.

Mana

Probral se až v Hydově náručí ve vlastní posteli. Všude byla tma a on ho konejšil. Jakmile ale Mana otevřel oči a vzpomněl si na důvod svého omdlení, začal znovu neklidně gestikulovat a chtěl vstávat a panenku odnášet pryč. Hyde ho musel sevřít pevněji a doslova uzpívat a ukolébat, aby se trochu uklidnil a usnul. Kdyby býval tušil, že je ta věc s nimi v ložnici, kam se dostala neznámo jak, nejspíš by dobrovolně vyběhl do věže a pak skočila z okna, jaký strach by ho ovládl. Asi spal opravdu tvrdě, protože když se s trhnutím probudí a podívá vedle sebe, Hyde tam není. Slíbil mu přece, že tu zůstane do rána a pohlídá ho, to už bylo tolik hodin, že musel jít pracovat? Vyskočí z postele, natáhne na sebe svou košili a přeběhne k oknu, kde s trhnutím rozhalí závěsy. Je pořád tma, i když už začíná svítat. Může být tak půl páté. Okamžitě ho zamrazí po celém těle a málem hrůzou vroste do koberce, ale přinutí svoje nohy dojít do koupelny. Strašně se bojí, opravdu moc se na tu komodu nechce podívat, ale když to udělá, panenka tam není. V ten okamžik už ví, že je Hyde tam. Popadne jednu lucerničku, sirkami ji rozsvítí a s ní v ruce, bos a jenom v košili vyběhne na chodbu. K věži doslova utíká a ze strachu z ducha úplně zapomene na vraha, který by se tu mohl potulovat také. Když doběhne ke dveřím do věže, jsou otevřené. Shora slyší Hydův zpěv. Jen tichounce, ale dolehne skrz patra až sem. Je vážně strachy bez sebe, když se bosou nohou dotkne prvního kamenného schodu, oči jako talíře upírá do tmy tam nahoře a nutí sám sebe, aby si tam pro něj šel. Duch mu ho nebude chtít dát, to ví. Mohou se dít zlé věci, ale on ho tam prostě nenechá. Už odlepuje patu od země, když ho zezadu někdo popadne za loket a on poprvé v životě nahlas vykřikne leknutím a lucernu upustí. Olej se vylije a koberec okamžitě vzplane, zatím jen nizoučkým plamenem. Myslel si, že je to zahradník, ale zděšeně hledí do očí svému otci. Co tady dělá, vždyť tu nebylo auto!
"Kam si myslíš, že jdeš Mana-chan? Do té věže nikdy nesmíš! Nesmíš vědět, co se tam skrývá!" Křičí na něj otec jako smyslů zbavený a stejně tak vypadá i jeho tvář. Takhle ho nikdy neviděl a jde z něj neskutečný strach. Zavrtí prudce hlavou, zaryje paty do země a vzpírá se mu, ale není schopný se mu vykroutit, jako by měl otec nějakou nadpozemskou sílu. Vypadá jako šílenec! Zběsile ukazuje na oheň pod jejich nohama, ale otec jako by to neviděl.
"Říkal jsem ti, co se stane, když přestaneš poslouchat! Nedal jsi mi jinou možnost, mě za to vinit nemůžeš! To jenom ty sám!" Otec ho začne vléct chodbou a Mana ví kam. Brání se mu ze všech sil a srdce mu divoce tluče. Zemře tam. Zemře v tom sklepě stejně jako dívka ve věži, viděl ten obraz a jejich podobu. Teď, když o tom ví, si je jistý, že se odtamtud už nedostane a jeho děs dosahuje neúnosné míry. Nejspíš mu tu rovnou přeskočí.
"Co se tady děje, vždyť hoří!" Slyší odněkud jiný hlas, když k nim doběhne správce.
"Musíme hasit, pane!" Vřískne na ně, ale otec nevnímá. Mana zběsile ukazuje ke schodům nahoru a upírá zoufalé oči na správce.
"Někdo tam je?" Pochopí správce a Mana přikývne. Správce se rozeběhne po schodišti nahoru, ale otec dál vleče Manu chodbou pryč a směrem ke sklepu. Sen nikde není a zahradník taky ne. Ani kuchařka.

Hyde

Hydovi přijde postel pohodlná a i jeho začíná přemáhat spánek. Trochu ho ruší je ptáci, kteří začínají zpívat. Líbí se mu jejich hlas, je to příjemné a uklidňující.
"Slyšíš je, zní hezky že?" Pokračuje dál v rozhovoru a do jeho hlavy se vůbec nedostává fakt, že mluví s duchem mrtvé dívky. Láká ho k sobě, slyší její hlas uvnitř své hlavy a to mu momentálně ke štěstí stačí. Je dokonale oblouzněný. V rukách svírá panenku s potrhaným oblečení a nakonec ji položí vedle sebe na postel a klidně přikryje.
"Možná bych si měl na chvíli odpočinout. Co ty na to?" Zeptá se jí a přiloží si dlaň před rty, aby zakryl zívnutí. Nevnímá hluk z chodby za dveřmi. Jak kdyby místnost ve věži byla odhlučněná, ale to jeho uši spíš nefungují tak, jak by měly. Pomalu se choulí do klubíčka a nechává víčka klesnout, když se dveře rozrazí a dovnitř vypadne správce. V ten okamžik se věží prožene chladných vítr velké síly a donutí muže ustoupit o několik kroků. Jen těžko klíčuje jeho slova o to, že věž hoří.
"Bude tu světlo." Odpoví mu omámeně s pokrčením rameny a už se zase choulí do klubíčka. Za vteřinu ho ale popadnou velké dlaně a donutí ho vstát, což se duchovi samozřejmě nelíbí. A Hydovi vlastně taky ne. Trochu se s ním pere, ale nakonec je násilně přehozen přes rameno a může se vztekat, jak chce, je mu to houby platné. Málem se skutálí se schodů, když se přidá další poryv větru, ale to už se Hyde začíná pomalu probírat. Možná za to může horko z plamenů, které ho nutí pořádně procitnout.
"Tak už mě pusť, takhle tu zůstaneme oba." Plácne správce dlaní do zad a ten ho konečně pustí. Očividně tu nechce uhořet taky. Však co, pokusil se ho zachránit. Plameny už jsou dost vysoko a barikádují cestu ven.
"Kruci, jak se tohle stalo?" Nechápe Hyde vůbec.
"Byl tu Mana a jeho otec." Odpoví mu správce a v ten okamžik je Hyde plně probuzený. Pokud tady Manu jeho otec nachytal, už ví, jaké to ubude mít následky.
"Zavře ho tam, že jo?" Uhodí na správce, protože on prostě musí vědět, co se mu stane.
"To nedovolím." Prohodí rozhodně a kašle na nějaké popáleniny, popadne sekeru, která se tu válí od jeho poslední návštěvy a prostě těmi plameny proběhne. Za nimi si za běhu stahuje triko, aby uhasil plameny, které na něj přeskočily stejně jako na vlasy a správce mu je v patách. Ještě zrychlí, určitě ho bude chtít zastavit. To se nesmí stát. Očima mapuje okolí a hledá možnost, jak uniknout z tohoto děsivého místa. Pokud teď Manu zachrání, nemůžou tu zůstat. Už ani vteřinu! Vběhne za roh a vrazí přímo do zahradníka.
"Pána nesmí nikdo rušit. Ne teď, když má chvilku se synem." Zavrčí na něj. Hydovi je jasné, že přes něj neprojde. Svírá pevně sekeru ale je mu vidět na očích, že není připravený jí použít. Ani neví, co ho to popadlo, že ji vzal.  A pak se ozve dutá  rána, když se zahradník padne k zemi, praští se hlavou o dláždění chodby a zůstane ležet. Za ním stojí malá Sen, v očích jí zvláštně jiskří a ruka s lopatou klesá pomalu dolů. Trvá to jen vteřinu, než se Hyde přestane divit a proběhne kolem ní, aby dostihl Manu a otce dřív, než ho v tom sklepě zavře. Zahne do další chodby a uvidí je na samém konci.
"Okamžitě ho pusť." Sekne pevným hlasem a přechytne si sekeru z jedné ruky do druhé. Třeba to bude stačit a pustí ho. A snad dost rychle, než přiběhne správce. Šel sice pro něj do věže, ale on tady nevěří nikomu a upřímně, po tom co viděl pohled Sen ani jí ne, i když mu uvolnila cestu.
"Už mu prostě neublížíš, rozumíš." Vyjede po svém zaměstnavateli podruhé. Asi bývalému zaměstnavateli, ale to je to poslední, na čem záleží.

Mana

Správce ani nestačil odpovědět. Tak tak, že se mu podařilo vyskočit z plamenů, aniž by u toho zůstal výrazněji popálený. Musel hasit, jinak celé staré sídlo lehne popelem. Hyde utíkal ve stopách Many a jeho otce a v pomoc doufat nemohl. Samozřejmě věděl, o jakém místě to Hyde mluví, ale co mohl dělat? Celé roky nad tím zavírali oči. On i bývalý majordomus. Kvůli penězům i kvůli důvodům, proč potřebovali zrovna tuhle práci. Každý měl nějaké ty kostlivce ve skříni. Many mu bylo líto, ale o sebe a dceru se musel postarat především. Mana sám se celou dobu pere se svým otcem, zápěstí už má celé zhmožděné, ale nedokáže ho přeprat. Udiveně vyvalí oči na zahradníka, který je nechá projít a pak zahradí dveře. Vypadá teď dočista střízlivý. Mana nic nechápe. Přece viděl všechny ty lahve od alkoholu, copak by to hrál? Už tady nevěřil vůbec ničemu. Otec jím smýkne před sebe, div, že neupadne a konečně ho pustí. Za ním jsou rovnou dveře do sklepa a dlouhé schody. Strčí ho tam, když se bude Mana bránit? Dlouze si hledí do očí a ty Manovy jsou dokonale vyděšené.
"Budeš tam dole tak dlouho, dokud se nenaučíš zase poslouchat." Řekne mu otec a Mana vrtí hlavou s dlaněmi nataženými před sebou jako by tím mohl něčemu zabránit. Otec vykročí k němu, on před ním couvá dozadu a snad by tam býval vážně málem spadl, kdyby se za otcovými zády neozval Hydův hlas. Stál tam, neuhořel a ani nebyl v moci toho ducha. Přišel ho zachránit? Mana na něj upře svoje vyděšené oči a jeho otec taky. Už mu došlo, že zahradník tam není a když vidí Hydovu sekeru, moc dobře mu není.
"Nepleť se do toho!" Snaží se ho otec vyhodit, ale místnost má ještě jedny dveře a těmi vpadne dovnitř zakrvácená kuchařka. Je celá hysterická, vypadá jako z hororového filmu, oblečení na ní visí a někdo ji ošklivě zranil. Hrozně křičí a vjíždí si zlámanými nehty do vlasů, Mana na ni třeští oči, otec taky a on toho využije, aby proběhl okolo něj, popadl Hyda za ruku a vlekl ho chodbami pryč. Proběhli okolo Sen, dívala se za nimi hrozně divně a proč měla proboha lopatu? Správce pořád hasí oheň pod věží a Mana koutkem příčetné mysli ví, že tam tu chuděru neměli nechávat, ale copak teď měli šanci ji zachraňovat? Šlo jim o život taky. Vyběhne s Hydem před zámek. Otcovo auto nikde není. Jak se odsud dostanou? Neřeší to, jen ho vleče dál polomrtvý strachy a když se ohlédne, v okně věže je jasně patrný bledý přízrak, který nepříčetně lomcuje s okenními tabulkami. To samo o sobě Manovi stačí, aby Hyda odvlekl až za bránu panství, kde nikdy nebyl a táhl ho přímo k lesu. Nemá ani ponětí, jestli jsou ti šílenci schopní je hledat. Teprve, když mu dojde dech, klesne do podrostu na všechny čtyři. Nohy má rozedřené do krve, bosé a košili potrhanou. Je mu strašná zima a dýchá neskutečně rychle. Les vypadá děsivě, každý jeho obrys a zvuk v něm a není vidět na krok. Nesvítí ani měsíc.

Hyde

"Budu se do toho plést a zabráním ti to v tom. I kdyby to mělo být to poslední, co udělám." Křikne Hyde a snad poprvé v životě se opravdu zlobí. Teď mu rozhodně není nic svaté, a když vidí, jak se k Manovi chová, klidně do něj tu sekeru vrazí a ani nemrkne. Nepoznává sám sebe, ale v krvi mu koluje adrenalin a vztek mu způsobuje rudo před očima. Trhne sebou ve chvíli, kdy se objeví kuchařka a jemu začíná docházet, že nikam nezmizela, jen byla tady.+Co jsi to za parchanta?+ Počastuje Manova otce v duchu, ale nestačí nic říct. Jen se prudce otočí, když ho Mana popadne za ruku a  už za ním utíká. Nezastaví se ani na vteřinu. Nepřemýšlí, jak se odsud dostanou,  hlavně ať už jsou daleko. To nějak zvládnout. Tady už ho nikdo neudrží.
"Běž dál, ještě nejsme dost daleko." Pobízí jej celou cestu, kdy se prodírají lesem. Několikrát sám klopýtne o nějaký kořen, který vyrůstá ze země, ale naštěstí neupadne. Mana klesne k zemi dřív a on se ho v první chvíli snaží zvednout volnou rukou. V té druhé pořád svírá sekeru, prostě ji nepustil. Je to taky jediná obrana, kterou má. Nechá chvíli Manu klečet a sám se ohlíží přes rameno, aby si byl jistý, že je opravdu nikdo nesleduje. Nic, les je tichý a jeho to svým způsobem uklidňuje. Jen typické zvuky zvířat a ptáků. Možná trochu šumění ale nic neobvyklého, co by značilo, že je sledují. Nemají šanci je tu najít. Ne tak rychle, aby se o něj nemohl postarat. Začíná ho trochu opouštět vztek a uvědomuje si, co všechno se za jediný večer stalo. Od návštěvy ve věži, přes plameny a jeho samotného, jak se snažil bránit Manu. Vážně by byl schopný vrazit sekeru do jeho otce? Shlédne na Manu, který je dost vyděšený a ví, že kdyby na to došlo, bude pro něj přednější, než nějaké pitomé svědomí.
"Neboje se lesa, tady ti nic neublíží, věř mi. Většina zvířat se tě bojí víc, než ty jich." Pokusí se uklidnit a už klesá na kolena vedle něj. Vezme jeho tvář do dlaní a donutí jej,  aby se mu podíval do očí.
"Ochráním tě, přece jsem ti to slíbil. Už ti nikdo neublíží. Jsme pryč." Pokusí se ho trochu uklidnit. Sám má na sobě trochu ohořelé triko a víc nic. Noc bude krušná, měli by jít, aby se dostali co nejdál. Shlédne na Manovi nohy, už toho očividně moc neujde.
"Dám ti svoje boty." Rozhodne se v první chvíli. Když nebudou utíkat, dojde bosky dost daleko, navíc má ještě ponožky. Naštěstí. Zuje se bez váhání a  obuje své boty Manovi. Budou mu určitě velké, ale na chvíli to snad bude stačit.
"Až nebudeš moct, ponesu tě. Musíme se dostat, co nejdál. Když půjdeme, nebude ti taková zima." Ujistí ho vážně a sám si přetáhne triko přes hlavu, aby mu ho navlékl. Je to už jen kus hadru ale pořád lepší, než nic.
"Pár kilometrů odtud je město. Jakmile se dostaneme tam, už to bude v pořádku." Konejší ho dál a vezme pod paží,a by ho přinutil vstát.
"Opři se pořádně o mě." Pobídne ho a rozhlédne se. V té tmě budou jen těžko hledat směr. Kruci, ani ty hvězdy nesvítí. Spíš se ztratí, než aby kamkoliv došli. Chtěl by to aspoň nějaký úkryt. A pak si vzpomene na zapalovač, co má v kalhotách. Je to risk ale aspoň něco uvidí. Škrtne a rychle se rozhlédne kolem nich. Nic.
"Pojďme ještě kousek." Popojdou společně a škrtne podruhé. Pak to uvidí. Převis. Možná by se pod něj mohli schovat. Cvakne znovu a obejdou ho společně. Pod ním je prohlubeň, tam by se mohli usadit, je tam mech, nebude je nic tlačit.
"Počkáme tu do rána. Pokusím se tě zahřát, ale oheň rozdělat nemůžu, našli by nás." Sdělí mu šeptem a usadí se do mechu, než si ho přitáhne k sobě na klín a do náruče.
"To zvládneme. Neboj se, Mana-chan." Brouká mu do vlasů, když ho tiskne k sobě. Sekeru má pořád po ruce. Sám rozhodně spát nebude. Snad do rána přijde na to, jak se dostanou dost daleko. Moře není daleko. Jak daleko je nejbližší přístav?