Hromadné - Mě se klanět nemusíš. - část 4.

(Taijiho domek)

Taiji, Die

"Jeden by řekl, že jsi nikdy neviděl pánské prádlo. Ty žádné nenosíš?" Zeptá se Taiji pobaveně Shinyi, když už jsou před deštěm v bezpečí jeho domu, aby mu oplatil tu jeho drzost s bělením.
"Co tím chceš říct, však jsou zářivé od sluníčka." Opáčí mu bez špetky studu. Shinya ho překvapí, když se podiví nad tím, že je celý tenhle domek Taijiho.
"Bydlíš přece na mnohem krásnějším místě nebo ne? Die tě určitě nenechá dole v té společné ložnici..." Řekne měkce a tak trochu tím zkoumá, kde přesně Shinya žije a jak se tam asi má. S poklady uvnitř paláce se jeden docela obyčejný dřevěný domek nemůže nikdy měřit.
"Ale je pravda, že jsem tu sám a je tu klid. Nikdo mi neříká, co mám dělat, ani kde mám nechat válet svoje věci." Se smíchem mu vytrhne prádlo z rukou.
"Já ti je snad věnuju, když jsi na tě tolik zatížený." Shinya těmi docela obyčejnými věcmi denní potřeby vypadá úplně fascinovaný. Nic tady není zdobené nebo drahé, všechno je dřevo nebo kov, prosté věci, i když je to zařízené útulně a na stěnách visí kaligrafie jeho otce. Dokonce tu má ještě aranžmá suchých květů, které dělala jeho matka. Věnovala se tomu intenzivně a dělala krásné věci, bylo to umění. Jsou to drobnosti jeho života, vzpomínky a vypadá to, že právě tohle se Shinyovi tolik líbí. Neptá se, když zmizí v kuchyňce, aby ohřál vodu na čaj a taky do lavoru, ale slyší dobře jeho otázku.
"Ano ložnice je nahoře, Shin-chan. Je odtamtud docela pěkný výhled na druhou stranu od svatyně, na hory za zdí paláce. Ne, že bych tě tam lákal..." Směje se. Proboha, jestli tam půjdou, vážně za sebe neručí, vždyť by ho tam měl vedle svého futonu jako na zlatém podnose. Vrátí se zase k němu a položí lavor s horkou vodou na nízký stolek u země. Vezme ho za ruku a odvede k polštáři u stolku, aby se na něj Shinya posadil. Klekne si naproti němu a bez ptaní sáhne po jedné jeho nožce. Položí si ten štíhlý kotníček do klína a začne ho omývat od bláta, stejně jako látku jeho kimona.
"Tohle je žlučové mýdlo, poradí si s každou skvrnou." Řekne mu najednou docela vážně. To poslední, co chce, je aby měl Shinya jakékoliv problémy a někdo se moc ptal. Zvedne k němu na okamžik oči a dlouze se zadívá do těch jeho.
"Takový dům by ti stačil?" Zeptá se ho, když už se zase věnuje své práci.
"Nemáš vyšší ambice teď, když víš, jaké máš možnosti? Páni z paláce mají mnohem krásnější domy a taky sloužící." Jen těžko se mu chce věřit, že vedle vší té nádhery připadá tohle někomu krásnější. Koutky mu vylétnou nahoru, když se Shinya plete do svých slov. Vystřídá si na klíně jeho nožky.
"Lepší by bylo dát to schnout, abys nechodil v mokrém, ale svlékat tě nesmím… " Řekne mu a radši se do jeho krásní tváře nepodívá.

Nevtipkuje... Die to pořád silně vyvádí z míry i přes to, v jaké poloze se právě nachází. Má toho prohlášení plnou hlavu a není schopný na něj teď přestat myslet. Uchechtne se pro sebe, když mu Totchi řekne, jak rád se na něj dívá, když se Die zlobí, ale pak přijde o jeho dlaň ve svém klíně a vzápětí je donucen pootevřít ústa, aby naslinil jeho prsty kvůli jediné věci. Nejspíš zemře na místě jen vším tím očekáváním a při tom to v prvním okamžiku není zrovna něžný vpád. Jenže Die to vůbec nevadí. Chce jeho a chce to takhle. Nikdy nebyl křehká květinka, jeho musel někdo uchvátit svou jedinečností a to zemětřesení teď stojí za ním a znovu se chystá dosáhnout maximálního čísla na stupnici. Je to trochu bolestné vyhrknutí, které se okamžitě změní v zasténání a Die pevně zavře oči, když se v něm Toshiya začne pohybovat prsty. Toshiya má asi pravdu. Die se začne modlit. Aby jeho slova nepřišla vniveč a skutečně byl schopný vymyslet, jak by mohl být jeho. Vlastně k tomu nepotřebuje ani tu svobodu, stačí, když bude moct být v jeho domě… Tak špatně na tom je.
"Světlušky?" Vyprskne pohrdavě, ale hlas se mu zlomí do dlouhého zasténání, když do něj Toshiya vstoupí rovnou v plné délce a způsobí mu krátké podlomení kolen. Před očima mu na okamžik zhasne, ale hned se zase vzchopí a pevně svírá prsty proti stěně altánu. Tohle je neskutečné…
"O všemocné Kami, ať tohle nikdy neskončí!" Začne, když je to tedy Toshiyovo přání.
"U všech předků, chci tě cítit ještě zítra… dělej… o… oš… ohoh..." Nedořekne to hanbaté slovo, už se nevzmůže na  žádné. Dokáže se jen blaženě usmívat a sténat, zatímco sklání hlavu mezi lopatky a snaží se boky natlačit víc proti svému trýzniteli. Musí hlavu zase zaklonit, když ho Toshiya popadne za vlasy a zatáhne, ale jen to vystupňuje jeho touhu. Naslouchá jeho hlasu a v první chvíli si tu otázku spojí s jejich milováním, ale pak mu dojde, že Totchi možná mluví o tom, aby byli spolu a prudce otevře oči. Chvíli hledí do stěny, než je zase zavře.
"Šel bych přes mrtvoly… ty víš, že šel..." Zoufale se snaží oddálit svůj vrchol. Je to moc rychlé, nechce odsud odcházet. Už nikdy…

Shinya, Toshiya

Zrovna se zastaví u květin, které si okamžitě ukradnou jeho pozornost. Taky by něco takového chtěl umět. Je to nádhera. Jak někdo ví, že se k sobě budou tolik hodit, jak jim dát takového kouzlo? To přece není jen tak ne? Skoro natahuje ruku k nim, ale nedotkne se jich. Ještě by s nimi něco provedl. To je jak s tím kimonem, co kdyby se tomu něco stalo a mohl za to on?
"Je to krásné, všechno to, co má v ložnici Die-san je opravdu nádherné, ale není to moje vlastní." Rozpovídá se a zdá se, že o něčem přemýšlí.
"Žádná svoboda, sám se jít projít do zahrady. Moci se vrátit na místo, kde bydlím, kde žiju, a kde bych mohl být sám sebou." Zamračí se nepatrně ale první mu nedojde, že ho někdo poslouchá. Jak kdyby úplně zapomněl, kde je. Trhne sebou, a když se ozve Taiji z kuchyně a ještě s takovou poznámkou.
"Tak proč mi říkáš, co tam je vidět, když víš, jak jsem zvědavý?" Ohlédne se po něm přes rameno a už se zase culí. Radši se zase rychle odívá zpátky, aby nebylo vidět, jak je z něj v rozpacích.  Opravdu  se ho na něco takového zeptal? Už to tak bude. Měl by rychle utíkat, aby neřekl ještě něco navíc a třeba se neurazil.+Zámek na pusu, s ním určitě Shin-chan.+ Napomene se v duchu ale poslední, co čeká je, že se o jeho oblečení postará samotný Taiji. Třeští na něj vyděšená a zároveň zvědavá očka, protože mu v první chvíli vůbec nedochází, co se bude dít. A pak se opravdu upřímně a něžně usměje, když mu dojde, na co je ten lavor. Stará se o něj a tím k němu sympatie jen rostou. Stačí ale jediný Taijiho dotek a jeho drobným tělem projede vlna příjemných pocitů. To je úplně to samé, jak když byl u něj v náruči. Takový zvláštní klid a hřejivý pocit, který se mu rozpíná v hrudníku. Ani si neuvědomí, že se mu očka rozzáří a rty mírně klesnu do sebe. Pozoruje Taijiho, každý jednotlivý rys, který se pohne ve tváři, když opečovává jeho nožky a kimono a není schopný se podívat jinam.
"Stačil." Vydechne ale v jeho hlas vyzní mnohem víc, jak prodlouží celé slovo.
"Je to mnohem víc, než o čem bych kdy snil." Vydechne podruhé a pak ho Tai přivede znovu do rozpaků. Tentokrát ale oči neskloní, jen se podívá do těch jeho. Pár okamžiků není schopný ani mluvit, než se konečně podívá na své nožky a na mokrý lem.
"Můžeš mi nějaké půjčit, trochu mi pomoct a já se převléknu jinde." Pípne sotva slyšitelně.
"Nemůžu nastydnout." Vysvětlí mu vzápětí. To by mu Die hezky vyčinil a jen Kami ví, kdy se pro něj vrátí. Však on už začíná tušit, jak jsou mu podobné chvilky vzácné a přesně ví, s kým teď tráví čas.
"Arigato, Tai-san." Dodá ještě a pak už se prostě neovládne a zlehka jej pohladí po tváři a zase ruku rychle stáhne, jak kdyby se bál, že ho někdo uvidí a přijde o ni anebo Tai o hlavu.

Stačí jen první milimetry a málem si Totchi zavrní blahem. Dieho nitro společně s jeho slovy v něm probouzí tolik neznámých, netušených a hlavně sakra dobrých pocitů, že se tomu prostě bránit nechce. Jeho povaha bere za své a pouští na světlo úplně jinou stránku, která hodlá zničit všechno a všechny, kdo se Diemu bude stavět do cesty. Jeho poklad. Žádným zlatem by nevyvážil jakou hodnotu pro něj má. Ani pokladna budoucího císaře by nestačila a že je dost plná. Ušklíbne se, když se Die zeptá na ty otravné brouky, kteří mu v jednom kuse lezou do ložnice a ničí spánek. Ale on má teď mnohem důležitější věci na práci. Žene sám sebe a nepochybuje že i svou společnost k vrcholu. Potřebuje už být nutně nahoře, aby si vychutnal tu extázi, která se stupňuje jen tím, že je Die na blízku a hlavně, co s ním provádí. Jeho vlasy stále svírá v dlani ale není tak hrubý, jak by u něj mohl kdokoliv čekat. Poslední, co by chtěl by bylo mu ublížit, to se nikdy nestane. A pak začne Die s modlitbou a tomu už se bránit prostě nedokáže. S dalšími přírazy se zadýchaně rozesměje, jako snad nikdy v životě.
"Tohle si budu chtít poslechnout do konce. Kněz by tě pochválil. Kami by ocenili tvou originalitu." Podaří se mu dostal skrze rty a víc se natiskne na jeho tělo, aby rty dosáhl na šíji, kterou si chce ještě trochu užít. Zatmívá se mu před očima a pak dostane přesně to, po čem toužil. Die mu řekne všechno, co chtěl slyšet. Vrátí jednu ruku do jeho klína a pomůže mu na společný vrchol.
"Die-koi, půjdeme společně." Vyrazí ze sebe a společně s tím naplní jeho nitro. Místo, aby sám sobě dal sobecky čas a vzpamatovával se z tornáda, které se přes jeho tělo přehnalo, přitiskne Die blíž k sobě a obejme v pase, aby se náhodou nestalo, že mu spadne na zem. V jakési půl otočce se nasměruje pozadím na polštář, který tu někdo nechal ale nevypadá to, že tu leží dlouho. Později bude mrzutý, že na sobě má jen smítko prachu. K momentálním účelům však poslouží skvěle. Zhroutí se na něj, stahuje si Dieho tělo na svůj klín a uvězní ve své náruči, opírajíc se zády o stěnu altánku. Nemračí se, když má oči zavřené, rty opřené do hebkých pramenů a užívá si poslední dozvuky pocitů uvnitř sebe.
"Nikdo z nich ti nesahá ani po kotníky." Zavrní po chvíli ticha zdá se, že ho rozpoložení úplně nepustilo.
"Zasloužíš si mnohem víc a já ti to dám. Nepochybuj o tom. Brzy."

Taiji, Die

"Když si najdeš vhodného mecenáše, jednou od něj dostaneš podobné věci jako má Die-san a budou tvoje vlastní." Říká mu něco, co už přece Shinya musí dávno sám vědět.
"Třeba padneš do oka princi a bude ti patřit celý tenhle palác." +Minimálně do třiceti...+ Podle něho na to Shinya rozhodně má, i když si všiml, kdo v poslední dny doprovází prince na modlitby. A pak s ním občas viděl v zahradě ještě jednoho. Oba měli malé, útlé postavy s jemnými rysy a do toho profilu Shinya přesně zapadá. A přijde mu z nich nejkrásnější a nejkřehčí. Pak si povzdechne nad tím zbytkem.
"To máš pravdu, to už se ti nepodaří. Musel bys tam někoho doprovázet… Je to zvláštní jak svobodní lidé nejraději sedí doma a ti, co svobodu nemají, by létali po celém světě..." Odtuší. On sám toho procestoval docela dost, když se učil. Prostě ho vykopli do světa, aby poznával lid a povahy jako potulný mnich, to bylo běžné.
"Já nevím proč, asi se rád trápím..." Odpoví, protože Shin v ložnici, to bude trest spíš pro něho a k tomu ví, že mu ji neodepře, protože už teď mu neumí říct ne. Už je s jeho nohama skoro hotový, když mu Shin řekne, aby mu nějaké kimono půjčil. Okamžitě k němu zvedne oči a na dlouho do nich upře zkoumavý pohled. +Ty mě chceš vážně zabít, viď? Mistr svůdce...protože kruci nejlákavější je to, co nikdo mít nemůže...+ ¨
"Vím, že oblékání kimona se školí. Nejsem si jistý, že ti ho pak svedu obléct tak, aby nikdo nic nepoznal, ale můžu to zkusit." Odtuší pomalu a rovnou se u toho v duchu mlátí do hlavy. Měl mu říct jasné ne a nepokoušet se! +Blázne!+ Nadává si v duchu. Shinyův dotek na tváři mu způsobí silné zachvění všech vnitřností a nejradši by se začal smát sám sobě. Je to rozhodně trest, přesně tak, jak si myslel na začátku. Promne rty o sebe a osuší jeho nohy.
"Tak pojď." Pomůže mu vstát, nechá ho bosého a odvede ho k příkrému dřevěnému schodišti do patra. Jeden by se tu snadno smekl a nepěkně spadl.
"Dávej pozor, schody jsou úzké a strmé." Raději ho varuje a nechá ho jít nebo spíš lézt před sebou, kdyby náhodou. V těch jeho látkách by to mohlo být hned. Ještě že v nich pořádně není vidět jeho zadek. Nahoře se ocitnou v prostorném podkrovním pokoji, kde jsou na zemi také tatami, je tu skříň s posuvnými dveřmi a jednoduchý stolek a jinak nic, protože futon se přes den uklízí právě do té skříně.
"Asi jsi čekal něco jiného?" Zasměje se.
"Po pravdě postel tu byla a je potřeba nová… zase bude..." Vysvětlí. S tím váčkem, co po něm hodil Ino a Totchi si jich může dovolit hned několik. Příjemné obchody. Otevře druhou polovinu skříně, kde jsou srovnaná jeho jednoduchá kimona denní potřeby. Délka není problém, to se založí pod obi. Vytáhne modré jako len a položí ho na ten stolek, než se k němu otočí čelem.
"Teď tě mám svléknout a nějak to celé přežít?" Vytáhne obočí nahoru, ale pousměje se, velmi pomalu k němu přijde blíž a natáhne ruku po jeho obi, aby si ho za něj přitáhl k sobě. Bože, nejradši by ho okamžitě políbil a pak se utíkal ven vykřičet. A nejspíš i něco jiného. Zblízka shlíží do jeho tváře, než najde první hedvábnou šňůrku a ta tiše zašustí, když za ni zatáhne. Už teď mu bublá krev v žilách. Pak ho z ničeho nic pustí, rychle přejde k posuvnému oknu a trhne s ním do strany. Vystrčí hlavu na déšť a prostě tak zůstane, aby se laskavě zchladil.

Dokonce i uprostřed extáze ho překvapí Toshiyův smích, ale zní neskutečně krásně. Tím spíš jak vzácný je, když s ním tolik šetří. Opravdu ho ta hloupost tolik pobavila? Nic si nepřeje víc, než aby ho k tomu dokázal přimět častěji. Koutky se mu také vyhoupnou nahoru.
"Dám si za úkol vymyslet ti celý kánon modliteb, ale pak je budeš muset používat společně se mnou…" Vzdychá a ještě, že prší a déšť zamaskuje jeho steny, jinak by byl slyšet asi až k princi do pokoje. Znovu se mu krátce podlomí nohy, když ucítí Toshiyovu ruku zpět v klíně a stačí jenom to jeho Půjdeme společně, aby se v okamžiku rozpustil jako čokoláda na slunci a došel svého vrcholu. Společně… Z jeho úst… Možná už by dokonce mohl i zemřít? Ne, ještě ne. Ještě si s ním nic neužil a pořád není jeho a svobodný. Teprve pak. A nebo ne, vždycky byl chamtivý. Orgasmus s ním třese tak silně, že na okamžik naprosto zapomene ovládat své tělo a je tak jedině dobře, že ho Toshiya pevně drží a nechá klesnout do jeho náruče a klína. Omámeně se opře bokem o jeho tělo a prudce vydechuje. Vlasy se mu lepí na čelo i krk, ale je neskutečně spokojený a pro tuto chvíli vyřízený.
"Někdo by nám měl donést víno, mám žízeň..." Vypadne z něj konečně a stočí pobavené, i když trochu unavené oči do Toshiyovy tváře. Je zvláštně uvolněná a vyrovnaná. Chybí na ní ta obvyklá podmračená vráska a je to velmi nevšední pohled. Ne, že by se mu stačil Totchi okoukat, to se nestane, ani kdyby vedle něj vstával a usínal každý den. Zvedne dlaň a konečky prstů ho po ní pohladí.
"Takové věci mi můžeš říkat pořád, rád se ujišťuju v tom, že je to stále pravda." Řekne panovačně, ale je to žert.
"Víš ale je moc dobře, že to princ nevidí a věnuje se někomu úplně jinému. Dřív bych si nemyslel, že to řeknu, ale… teď mi dokonale vyhovuje jeho vkus." Znovu se měkce usměje a stále ho hladí po tváři.
"Nepochybuju. Nikdy nebudu." Ujistí ho o své nekonečné důvěře v něj. Bude teď dávat pozor a poslouchat všechny ptáčky. Toshiyovo místo chce každý a on se postará o to, aby proti němu nikdo intriky nespřádal. To svede i z harému.

Shinya, Toshiya

"Tolik bych toho chtěl vidět." Povzdechne si ještě, protože on by rozhodně uvítal nějaké to cestování. Nejspíš by se většinu času hrozně bál, co se může stát, ale stejně by neodolal. Taiji má pravdu, něco by mu patřit mohlo. Krásné věci ale pořád to není svoboda, jakou by si přál. Asi je příliš náročný a vzápětí si za to v duchu vynadá. Pak se zatváří nechápavě, když dojde na trápení samotného Taijiho a nakrčí obočí. Trápí se? On ho trápí, tím co říká? Ale to přece nechtěl. Nadechuje se, aby mu to i řekl ale pak ho zase připraví o slova. Samozřejmě, že si není jistý, jestli by si ho měl opravdu svlékat. Kromě Die ho ještě nikdo neviděl. Bude se hrozně stydět a navíc, pokud hrozí, že to někdo pozná, neměli by to dělat ne? Je hrozně zmatený a odráží se mu to v očích. Vybrat si nemoc nebo riziko trestu? Nakonec se ale přece jen poslušně zvedne a následuje ho ke schodům. Podívá se nahoru a přemýšlí, jak moc po čtyřech poleze. Je to pro něj další dobrodružství. Ano i taková pitomost. Začne tedy šplhat nahoru a snaží se nemyslet na to, že je Taiji za ním. Když si to uvědomí poprvé, nožka se mu smýkne, ale hned ji zase vrátí na své místo.
"Gomen." Pípne tiše a už zase rudne. Za chvíli bude spíš pořád vypadat jako rajče a to ani nemyslí na to, proč v harému je! Hned jak stane nahoře, začne se rozhlížet. Není toho tu moc ale jako první přecupitá k oknu, aby si opravdu užil ten výhled. Zase je moc drzý. Trvá to několik sekund, než se vrátí zase do středu místnosti a stydlivě klopí hlavu.
"Vlastně, trošku. Stejně se mi to líbí." Pokrčí rameny. On by tady klidně žil. Však už mu to říkal. Kdyby to jen na chvíli viděl Taiji jeho očima. Obyčejné, přesto pro něj nedosažitelné. Neubrání se krátkém povzdechu. Nepodívá se na něj ani ve chvíli, kdy dojde na řeč o svlékání. Je to tady a jeho do téhle chvíle nenapadlo, jak moc s ním jenom ta slova zamávají. Prudčeji vydechne, když si ho přitáhne k sobě a konečně se mu podívá do očí. Nikam jinam koukat nemůže, jinak by utekl v příští vteřině. Překvapeně zamrká, jakmile o něj přijde a ohlédne se přes rameno, aby na něj viděl. První se mu chce smát, přitiskne tedy dlaň na rty a tiše se uchechtne, dokud neovládne sám sebe. Hned na to mu dojde, jak mokrý Taiji bude a že by nakonec mohl být nemocný on sám. Vyděsí ho to a rychle přejde k němu, aby ho za rameno začal tahat zpátky.
"Co blázníš?" Mumlá tiše.
"Tak já zůstanu oblečený, hlavně pojď dovnitř. Slyšíš." Prosí ho měkce a ještě párkrát s ním zlehka trhne, aby ho poslouchal.
"Kdybych to věděl." Neví, co vlastně ví ale rozhodně nechce, aby Taiji mokl. Už se rozhlíží kolem sebe, aby našel něco, čím by ho osušil. Konečně mu oči padnou na složené věci a bez váhání se k nim rozejde, aby vytáhl kousek látky. Položí mu zlehka dlaň na pas, aby se otočil čelem k němu a začne mu starostlivě sušit tvář a vlasy.
"Tohle už nedělej." Napomene ho tiše, kousajíc se u toho do spodního rtu. V očích se mu zračí zaujatost s každým dotekem.
"Budu mít o tebe strach." Vyjde z jeho rtů neplánovaně a hned zase sklopí očka.
"Promiň, tohle se nesluší." Omluví se vzápětí, než spustí ruku s látkou a znovu krátce vzhlédne.
"Je to lepší?" Zeptá se s mírně pozvednutým obočí a myslí tím, že už není tam mokrý, když se mu snaží srovnat vlasy na pravé straně za ucho, aniž by si to uvědomil.
Toshiya si dopřává ještě chvíli svého ticha, než se konečně odlepí tváří od Dieho pramenů a zapře se hlavou o stěnu altánku. Prohlíží si každý kousek jeho tváře, který je teď vidět a přebírá si v hlavě, co všechno si řekli. Znovu se musí pousmát, když si vzpomene na dokonalou modlitbu.
"Podobným způsobem se budu modlit klidně několikrát denně." Odtuší s jistou chladnou spokojeností, která jde z jeho hlasu znatelně cítit. A pak jen protočí očima, když přijde na víno. No ano, i on na něj myslel, protože by se teď rozhodně rád něčeho napil.
"Budeš mi krást i myšlenky?" Zeptá se ho, spíš trochu odsekne ale pro Die jediného v tom není nic zlého.
"Příště nechám nastoupit své sloužící, aby byli připraveni s hotovou hostinou." Dobírá si ho trochu ale byl by toho schopný, kdyby Die řekl, že to chce. Dlaní zlehka přejíždí po linii jeho těla a sem tam si dovolí stisknout nějakou část. Občas bok, jindy třeba stehno. Jeho kůže je tak příjemná, hebká. Mohl by to dělat hodiny.
"Ty je jako jediný ode mě uslyšíš. Přece bych si nemohl odpustit popohnat tvoje už tak dost vysoké ego. A pak ho klidně krotit." Odtuší spokojeně, jak kdyby si ho on sám nedržel dost vysoko. Krátce odvrátí hlavu, aby se podíval na kapky dopadající všude kolem.
"Jeden je za tu...Jak jsi to říkal? Romantiku..." Vyplivne to slovo znechuceně.
"Rád, aspoň nemáme potřebu nikam spěchat." Pokračuje dál v pro něj nezvyklém chování. Jenže teď to jde nějak samo, ani by si to pořádně uvědomil.
"Die-chan, jenom kvůli tobě se dostanu tak vysoko, abych tě mohl mít." Vydechne, když ho pohladí po vnitřní straně stehen s rozverným blýsknutím a pak se vrátí, ke svému typickému já.
"Ostatní z harému nic nevydrží. Musel bych je často měnit, a kdo si má pořád vybírat." Pochválí ho v podstatě a trochu sebou trhne, když v povzdálí v dešti uvidí přebíhat sloužící.
"Tohle bylo blízko." Uchechtne se klidně a rozhodně to nevypadá, že by se chtěl zvedat.
"Zařídím, aby mi tě poslali, co nejdříve. Když budeš trochu namáhat svou hlavinku, třeba přijdeš na to, jaké místečko, můžeme ještě vyzkoušet." Popichuje jeho představivost.
"Od prince ani velitele ti nic nehrozí ale co ten zbytek?" Mračí se už zase hrozivě.
"Budeš chodit v tom pytli, ti říkám." Nařídí mu s úšklebkem. Jen představa, že na něj někdo sáhne v něm vyvolává vztek a žárlivost. Asi by byl schopný dotyčnému pomuchlat obličej a ani by se nepozastavil nad hodností a nad tím, jaké následky by to mohlo mít.