Hromadné - Mě se klanět nemusíš. - část 3.

(Svatyně)

Die, Taiji

Zdá se, že Shinya se baví stejně dobře jako Taiji sám a za několik málo chvilek už jsou úplně sami. Udělá uznalý obličej, když se Shin hned ozve, že ani nikam jít nechce. Tím líp. Nerad by ho tu přivazoval za obi ke sloupu. Jeho červené tvářičky jsou opravdu roztomilé a určitě nebude sám, v kom to vyvolává nutkavou potřebu jej ochránit. Zajímalo by ho, jestli je to jenom hodně dobře promyšlená role nebo jestli je opravdu takový. Princi by se to mohlo hodně líbit. Slyšel, že je taky dobrota sama, i když s ním ještě osobně zase tolik nemluvil. Zatím neměl čas, aby se zastavil za někým tak podřadným jako je Taiji, ale jednou na to jistě dojde. Zvedne dlaně v obranném gestu, když ho Shin varuje, že žádné svlékání a taky sepne ruce před tělem. Pohupuje se na chodidlech dopředu a dozadu a sleduje ho, jak míří okolo něho na další obhlídku. Musí se však usmát, když si Shin dovolí do něho dloubnout.
"O mě? Na životě mnicha toho není zase tolik zajímavého, ptej se spíš těch pánů tady. Uvnitř paláce uvidíš nečekané věci, celé komnaty posázené zlatem. Můj pokojíček je docela obyčejný." Nějak si nedokáže odpustit o něm mluvit a pokusit se ho tak znovu uvrhnout do rozpaků. Nebo v něm vyvolá zvědavost?
"Moji rodiče byli oba shintoističtí mnichové a tuhle svatyni jsem tak trochu zdědil, když odešli do vlastního domu a pověsili řemeslo na hřebík. Ne tak docela, ale už slouží jen v malých chrámech a vesnicích. Celý život mě učili a připravovali a v podstatě neznám nic jiného. Je to klidný život, příjemný." Nestěžuje si. Tohle byly drsné časy a obyčejným lidem se nevedlo dobře. On neměl nikdy hlad ani mu nikdy nebyla zima. Jenom to sem tam bylo na mladého kluka, se kterým šili všichni čerti, až moc usedlé. Během řeči se za ním otáčí a pozoruje ho, jak si už zase všechno pečlivě prohlíží. Vůbec by ale nečekal, co se stane vzápětí. Shinya udělá několik krůčků a najednou cítí jeho hřejivé teplo na svém těle. Úplně automaticky mu vylétnou ruce nahoru a sevře jej kolem pasu, ale hned na to se skoro vyplašeně rozhlédne po svatyni, jestli nevstoupil někdo, kdo by je mohl vidět. Pak shlédne dolů na blonďatou čupřinu jeho vlasů a je to on, kdo se neovládne, když se skloní a věnuje mu letmé políbení do hebkých pramenů.
"Jsem rád, že jsi to bohům řekl." Mluví o lístečku se jménem.
"Je to dobrá karma, vyplatí se ti to." Řekne tiše a povzbudivě. Shinya voní naprosto omamně, jeho pas je neskutečně útlý a křehký a pocity, které to v Taijim vyvolává jsou daleko od běžné touhy zašpásovat si. On by to snad dokonce neudělal, i kdyby to kimono svlékl, jenom aby mu neublížil.
"Co jsi zač, Kami osobně?" Ani si neuvědomí, že to řekl nahlas.

Die se ještě dvakrát trochu paranoidně ohlédne přes rameno, ale u svatyně v tuto dobu nikdo další není a snad ani nepřichází. Dostane se do Toshiyovy těsné blízkosti a už se nadechuje, aby mu pěkně pověděl, že tohle vůbec nebyl chytrý tah, což se dalo čekat, protože to vymyslel on a ne Die, ale nestihne to. Zarazí ho Toshiyovo Ani slovo, stejně jako jeho nečekané pohlazení, odzbrojeně zamrká a pak už ho smete jeho výbojný polibek. Zasekne dlouhé nehty do lemů jeho kimona ve výstřihu a mírně se pod tím nájezdem zakloní dozadu, ale Toshiyova náruč ho jistí. Opravdu mu tak moc chyběl? +Já mu snad odpustím...+ Pomyslí si rozmrzele a pak už je zapomenuta zahrada harému, jeho konkurenti a dokonce i Shinya. Už existuje jenom Toshiya a jeho pevná náruč. Líbí se mu, jak ho k sobě mačká za šíji a jakmile se odtáhne, aby se oba nadechli a Totchi ho počastuje tou výčitkou, usměje se a v očích mu zajiskří.
"Neexistuje cesta jak bys mě mohl získat." Řekne nečekaně, i když něco takového neměl vůbec v plánu. Cítil, že je mezi nimi hodně, ale na druhou stranu muži jako Toshiya nechtěli mít nikoho doma na stálo. Přesto pokračuje.
"Leda bys čekal dalších šest let a oni mě pak pustili místo nějaké pěkné ženušky..." Najednou prostě potřebuje vědět, jestli by to udělal, kdyby náhodou mohl. Jestli mu na něm až tak moc záleží. Toshiya ho nutí couvat před svým tělem, Die cítí jeho dlaně na zadku a sám svými už bloudí po jeho hrudi pod látkou kimona. Rozvazuje jednotlivé tkanice a snaží se ho oděvu zbavit ještě dřív, než se málem přerazí o schůdek altánku.
"Krása je prý prokletí… Moje nebo tvoje?" Vydechne horoucně do jeho rtů a vůbec se nestará o možné následky přistižení. Svléct jeho kimono je mnohem náročnější, než to Toshiyovo, ale neusnadňuje mu to. Chce ho vidět nepříčetného touhou, tak strašně mu to sluší.

Shinya, Toshiya

+Nemůže být obyčejnější, než jsem měl já.+ Proběhne Shinyovi hlavou zvědavě a vzpomíná na místo, kde žil tolik let. Měl jen malou cimřičku a byli tam čtyři. To tady určitě Tai nemá. Stejně v něm roste zvědavost a touha vidět, kde žije takový mnich. Je to opravdu tak skromné nebo to říká jen proto, aby opravdu zvědavý byl. Prostě mu to příliš nevěří. Nepatrně se zachvěje pod dotekem jeho paží a nechá se klidně svírat v náruči. Ani ho nenapadne, že by je třeba někdo mohl vidět. Cítí se naprosto skvěle a doteky od Taijho v něm vyvolávají neskutečnou reakci. Po chvíli si uvědomí, že mírně otvírá rty a nechává víčka klesnout ale zatím se neodtahuje.
"Nemusí se to vyplatit mě." Pípne sotva slyšitelně kamsi do jeho hrudi, o kterou se nakonec opře čelem.
"Hlavně, aby to někomu pomohlo. Kdyby aspoň jeden neprožil to, co já." Ano, nakonec dopadl dobře, není to rozhodně stěžování ale to, co bylo předtím.... Dny v povozu a hlavně, kam měl být odvezen, kdyby si ho Die nevybral. Zase je u té vděčnosti a teď ji cítí i k Taijimu, který se ho snaží uklidnit. Mírně se odtáhne, až v okamžiku, kdy Tai vysloví něco, o čem by si nepomyslel, že kdy uslyší. On a Kami? Kde na to přišel. Tiše se zasměje, aniž by ho pustil a nesměle, zpoza dlouhých, černých řas se na něj podívá. Tohle byl krásný kompliment. Nutí ho zase červenat se.
"Já? Jen těžko." Usměje se na něj jemně a vřele, když si neuhlídá své dlaně a v rozpoložení, v jakém se nachází ho zlehka pohladí o zadní straně šíje.
"To bys zrovna ty měl moc dobře vědět." Dobírá si ho trochu ale spíš vypadá, že to z něj vypadlo úplně nečekaně, podle toho se i tváří. A pak mu to dojde. Jak tu u něj stojí, že se pořád objímají a začíná cítit, jak jeho vlastní tělo na Taijiho přítomnost reaguje. Teď měl možnost prohlédnout si ho opravdu zblízka. Má krásně rysy a ten úsměv nutí jeho kolena jemně se chvět. Stáhne pomalu paže z jeho ramen s jemným pohlazením dlaní horní části hrudníku asi tak do poloviny a pomalu se vymaní z jeho sevření. Tváře už asi červenou neztratí v nejbližších pěti letech a zase kouká do země, kamsi mezi ně.
"Tak co ten pokojíček, ukážeš mi ho?" Zeptá se jej, když se zase ozve jeho zvědavost a hned na to se kousne do rtu. V jeho přítomnosti mu začíná docházet, jak by to mohlo vyznít.
"Myslel jsem...totiž nemyslel jsem..." Neví, jak poskládat větu, když jeho hlavu zachvátí rozpaky.
"Jen mě to zajímalo." Uvede všechno na pravou míru a neví, jestli chce utíkat nebo se zase vrátit do jeho náruče.
"Neměl bych být tak zvědavý." Zastydí se za své chování s jasným vzkazem, že to klidně můžou jen tak přejít. Je vděčný za delší rukávy kimona, které musíš konečky prstů svírat.

"Není nic, co bych nedokázal." Stojí si za svým a jeho hlas nese patrné známky vzrušení, když je mu tak blízko. Kdyby se měl na něj jen dívat, asi to odnese polovina paláce. Samozřejmě ti, co jsou postavením níž. Ale teď se krotit nemusí a už zase je ve stádiu, kdy by byl pro něj ochotný udělat cokoliv. Die mu dává dokonalou kombinaci k jeho povaze a to, co by si od svého protějšku přál. Pochybuje, že by mu to nějaká ženská mohla kdy splnit. Žádnou u sebe nechce. Musel by se na ni denně dívat a to by teprve bylo to pravé peklo. Už se začíná potýkat s rozvazováním Dieho kimona a je zvědavý, jak ho do něj pak zase nasouká. Ale pořád ho tu může nechat a přitáhnou Shinyu. Ani necekne, tím si je jistý. Vlastně by to byl celkem dobrý tah. On se u toho nebude vztekat a nikdo nenajde ani známku toho, že se něco dělo. +Skvělý nápad.+ Pochválí sám sebe v duchu, zatím co drancuje Dieho rty a šíji. U té je o něco opatrnější, každá známka by je mohla stát víc, než by si oba přáli.
"Nebudu čekat šest let." Projeví se jeho netrpělivost.
"Nechci čekat ani týden." Prozradí mu své vlastní rozpoložení a co se uvnitř něj odehrává. Nejradši by ho teď odtáhl s sebou a prostě ho zamkl u sebe a tam byl s ním. Ideální.
"Něco vymyslím." Vydechne chladným hlasem, když konečně odhrne všechny vrstvy a podívá se na Dieho tělo. Pomalu klesne černýma očima a zastaví se v klíně.
"Tolik ses těšil." Koutky se mu skoro až děsivě pozvednou a zase vzhlédne k jeho tváři.
"Zničil bych tě, kdyby ne." Následuje další výhrůžka ale je to vlastně vyznání v jeho podání. Po jeho otázce se jen krátce uchechtne a protočí očima v sloup. Místo odpovědi pohladí dlaněmi linii jeho těla, zastaví se na bocích, které stiskne a pak ho trhnutím otočí zády k sobě. Látku kimona ohrne stranou a  natiskne se na jeho tělo tím svým taky už částečně odhaleným. Stejně by ty kimona neměli házet na zem, vypadalo by to, že se někde hezky vyváleli. Za boky ho přitiskne k sobě a otře se rty o jeho rameno s krátkým trhnutím proti svému klínu.
"Naše." Dostane se konečně a v jeho hlas je patrné, něco, co tam nikdy jindy nebylo. Trochu hřejivější podtón.
"Vyzkoušíme, jak by ti to slušelo z toho okýnka." Neodpustí si poznámku ve své vlastním stylu, chytne ho za zápěstí a opře o stěnu altánku. Možná to ani nevydrží, když se opravdu rozjedou. Jen ta představa mu vykouzlí ďábelský výraz, když od něj ustoupí a donutí ho se trochu předklonit s dalším trhnutím k sobě. Hned na to zabloudí rukou do  jeho klína a nejde jeho přirození, aby mu věnoval pár uspěchaných pohybů. Klínem už se otírá o jeho výstavní pozadí.
"Můžeš se pomodlit, Die-chan, teď u svatyně to možná bude mít nějakou váhu." Zašeptá mu, když se nad něj víc nakloní.
"Možná taky proto, abych nepřestával."

Die, Taiji

Taiji pro sebe s úsměvem přikývne. Tak je to správné. Každý dobrý skutek a každý jeden lepší život se počítá. Asi by ho měl pustit, ale Shinya nakonec pootočí tvář a zaboří nos někam do jeho prsou. Po chvíli k němu zvedne oči a Taiji se tím pohledem nechá naprosto polapit. Přesně na toto jsou konkubíny v harému trénované. Jenže jak by mohla být tato, když je tu jenom pár dní? Dlouze hledí do jeho očí, ani při tom nemrká a na šíji ho zalechtá dotek Shinyových prstíků. Teď je to on, kdo mírně pootevře rty, ale koutky se mu pobaveně vyhoupnou nahoru, když si ho Shin dobere kvůli mnišské neznalosti duchů svatyně.
"Co já vím, co je to za kouzla? Kitsune bývají vyčůrané. Ale to ty nebudeš…" Jeho oči dostanou skoro smutný nádech, když se ho Shinya pustí, i když ještě na hrudníku cítí jeho pohlazení. Vidí dobře rudou v jeho tvářích. Co to mělo celé znamenat? Je možné, že by mu skutečně padl do oka? A kdyby ano a Taiji by ty náznaky dokázal pochopit, dovedl by se od něho držet dál? Protože jinak by si koledoval o popravu. Měl by se od něho držet co nejdál, ale najednou není schopný upřít pohled kamkoliv jinam. Překvapeně zamrká, když si Shinya na plnou pusu řekne o prohlídku jeho soukromých prostor a vůbec nechápe, jak to myslel. To je narážka? Pozvánka? Nebo to jenom chtěl zamluvit a prohodil to špatně? Trochu přivře oči a koutky se mu zvednou lišácky nahoru.
"Já tě tam klidně vezmu, ale moje sebeovládání není zrovna největší." Řekne mu a culí se čím dál tím víc.
"To je nějaká Kami zkouška, je mi to úplně jasné. Rozhodl ses otestovat mou čistotu, ale můžu ti s klidným svědomím říct, že jsem nehodný. Takže mi ušetříme život, když tam nepůjdeme." Pobaveně sleduje jeho rozpaky a upřímnou zvědavost. Na střechu svatyně začnou dopadat první kapky deště a v pár minutách se spustí pořádný japonský liják. Taiji se na okamžik podívá ke stropu a pak zase na něho.
"Asi toho času budeš mít ještě víc. Tvoje mamka by strašně zmokla a něco mi říká, že se bude schovávat tak dlouho, aby nikdo nepoznal, že se zdržela v zahradě moc dlouho." Natáhne se po něm, vezme ho za ruku a vede ho ke dveřím svatyně.
"Tak pojď, ale musíme oběhnout budovu dokola. Drž se pod okrajem střechy." Vyběhne s ním do deště a se smíchem se rozeběhnou kolem stěny.
"Teď jsem vážně rád, že nejsi v bílé." Místo hlíny je všude okamžitě bláto. Za svatyní stojí Taijiho ne zcela malý, ale veskrze skromný domek a prádlo na šňůře už momentálně není suché.
"Tam se nedívej." Strká ho za ramena od svých spoďár a ocitnou se v klasickém tradičním domku, kde to voní podobně jako ve svatyni. Hned za dveřmi si zuje sandály, aby mohli vstoupit na tatami. Jsou tu dole dvě místnosti, posuvné dveře, papírové stěny, bambusové roletky… je vidět do kuchyně a na druhou stranu do obývacích prostor.

Die překvapeně zamrká a několik sekund hledí skoro omráčeně do Toshiyovy tváře, zatímco se jím nechává svlékat. On to řekl? Spontánně a hned? Pořád je celý tumpachový se rty pootevřenými, když už se Toshiya vrhá na jeho krk a u toho mu slibuje, že i týden je moc. Srdce se mu rozeběhne ještě prudčeji. Nikdy si nedělal falešné iluze a naděje, nestavěl vzdušné zámky. Co si neurval sám, to neměl, ale teď… opravdu strašně moc chce věřit tomu, že by to mohla být pravda. Že by ho odsud vysvobodil a  Die by byl poprvé v život svobodný. Jemu rovný. Jenom jeho. A že by to nemuselo trvat ani tak dlouho. Pevněji, skoro zoufale sevře jeho paže v dlaních a pohodí vlasy.
"Totchi-koi… nedělej si ze mě legraci… to nesnesu..." Vydechne, ale je pozdě. Je do něj zamilovaný, umře, jestli se ho ještě dotkne někdo jiný, než Toshiya a každá noc se stane příliš malou klecí pro příliš divoké zvíře. Teď teprve začne trpět a taková je láska. Látka jeho kimona se rozestoupí a on se ocitne tváří v tvář jeho pohledu. Hledí mu upřeně do očí, zatímco Toshiyovy černé oči kloužou po jeho těle a o něco hrději pozvedne bradu, ale vidí na něm, že se mu to líbí a že je spokojený. Jemně se zachvěje, když mu Toshiya vyhrožuje zničením. Nepochybuje o tom, že by to udělal a vzrušuje ho to.
"Zase tak moc si nemysli." Řekne mu drze.
"Pořád jsem ti neodpustil." Jenže v ten okamžik ho Totchi popadne v pase a otočí, až se dlaněmi s bouchnutím zapře o stěnu altánu. Prudce vydechne a okamžitě cítí jeho tělo na odhalených zádech a pozadí. Panebože tohle je neskutečně rajcovní. Naše… zní mu v uších a už mu nedovede ani vyčítat, že není žádná jeho coura, ale vysoce ceněná konkubína. Okýnko, cože? Další prudké trhnutí, Die je donucený udělat krok dozadu a předklonit se s rukama nad hlavou na altánku. Hrdelně si povzdechne, ale mračí se jako sto čertů.
"Neopovažuj se!" Zlobí se, ale slova se změní v roztoužené povzdechy, když se Toshiyova dlaň začne činit a na zadku ucítí jeho vzrušený klín. Pokusí se mu vzepřít, ale je to nemožné.
"Nemodlím se. Nikdy!" Rouhá se paličatě i na tomto místě, ale už si náruživě okusuje rty, když se sám několikrát pohne v bocích do stran, aby se o něj pozadím řádně otřel. A pak se spustí ten liják.
"Hah, romantika!" Krátce se ironicky zasměje.

Shinya, Toshiya

Trochu se na Taijiho zamračí, když mu řekne, že jeho sebeovládání není nejlepší. Jak tohle myslel? V Shinově naivitě mu vůbec nedochází, že by si hned představoval něco jiného. Tedy napadlo ho to ale později. Prostě to tímhle způsobem nemyslel.+To tady všichni myslí jen na...+ Zrudne ani to ve své hlavně není schopný domyslet.
"Nech toho." Napomene ho sotva slyšitelně ale už se na něj ani nepodívá. Musel by se hanbou propadnout, protože to byl on, kdo něco podobného navrhl.
"To bys vůbec neměl říkat." Napomene ho podruhé, když prohazuje něco o zkoušce a o čistotě. On sám je čistý, nikdo se ho kromě Die a těch chlapů snad nikdy nedotkl. Možná to je ten důvod proč se u Taijho v náruči cítil tak skvěle? Opravdu mu to tolik chybí anebo je v tom něco jiného? Ne, na tohle si není vůbec schopný odpovědět.
"Tak...já..." Snaží se mu říct, že to nenechají být ale vzápětí sebou trhne a podívá se taky nad hlavu.
"To určitě já svým chováním." Obrátí si to hned na sebe. Co když se Kami zlobí na to, co tu provádí a nevyžehlil to ani tím lístečkem? Měl by udělat ještě něco? V očích se mu promítne strach a pak čiré zděšení, když mu dojde, že je Die venku.
"Nebude mokrý? Měl bych mu něco přinést, aby nezmokl." Dělá si starosti, jen aby jeho jediný pevný bod tady náhodou nešlápl do kaluže. Tolik se na něj upnul. Přemýšlí až příliš a ani mu nedojde, že už je vlečen za Taijim kolem svatyně. Snaží se našlapovat opatrně ale blátu se úplně nevyhne.
"Jak to budu vysvětlovat?" Nakrčí nešťastně obočí. Tohle zavání problémem a on se do nich hrozně nerad dostává. Přes to všechno už má ve tváři zase zvědavost, když se blíží k Taijiho domu. To prádlo mu neujde a kvůli němu se málem přerazí, jak nekouká pod nohy. Z jeho rtů mu unikne krátké zasmání a snaží se tvářit vážně, když ho Taiji napomene. Dokonce si dlaní zacloní oči s jistou hravostí v nich, aby splnil jeho příkaz.
"Příště to chce víc vybělit." Poradí mu mnouc rty o sebe, aby se neculil. Když s ním je to tak těžké. On sám je pořád kluk, i když ho tady učí, aby jím nebyl už vůbec. Sám se po jeho vzoru zuje, přidržujíc si lem kimona, než se začne konečně pořádně rozhlížet. Ano, teď je horší, než kdejaká ženská a vůbec mu nedochází, že by se mu neměl takto toulat po domě a prohlížet si úplně všechno. Hlavně už se zase culí nad poházenými věcmi.+Chtěl by to trochu uklidit.+ Proběhne mu hlavou s náznakem starosti a vydá se do obývacích prostor, které taky potřebuje celé prozkoumat.
"To je celé tvoje? Ty se máš." Vydechne, když se ohlédne přes rameno, v očích už zase hvězdy. Někdy často do noci snil o tom, že bude mít jednou svůj domeček, třeba někde u moře. Jen jeho, kde nebude nikdo jiný. Naivní ale dokonalá představa. Zarazí se ve chvíli, kdy konečky prstů zkoumá všechno, jak kdyby se probudil ze snu.
"Uhm, já..totiž omlouvám se." Stáhne ruce k tělu a proplete prsty mezi sebou. Dlouho mu to nevydrží a už se zase mírně posouvá, aby byl něčemu blíž a mohl si to prohlédnout a hlavně další povalující věci. Nakonec zvedne jeden kousek s mírně pozvednutým obočím, než mu dojde, že z hromádky vytáhl zrovna ty spoďáry, čisté naštěstí. Rychle je zase odloží zpátky a vytřeští na něj oči.
"Zbytek je nahoře?" Vypadne z něj to nejpitomější, co mohlo, protože to zas zní úplně jinak, než myslel.
"Totiž, tak jsem si vždycky představoval svůj dům." Ne, tím to taky nevylepšil.
"Dřív, před spaním, v posteli." Plete se do toho a pak raději složí hlavu do dlaní.
"Já už neřeknu ani slovo, přísahám."
"Vypadám jako někdo, kdo vtipkuje." Zavrčí na Die Toshiya a přemáhá protočení očima v sloup. Kdyby mu došlo, co mu právě slibuje, asi se plácne do čela. Neznamená to však, že by nebyl upřímný. Jen tuší, že mu jednou, možní i teď omlátí Die o hlavu. Ty jeho drzosti by mohl poslouchat celé dny a jakmile Die spustí, už ho nechce zastavovat. Tady to všude kolem byla samá poklona a je mu to leze krkem. Tolik se těší, až se s ním vždycky uvidí a konečně si užije jeho prořízlý jazyk a pusu...Tu hlavně a nejen k mluvení.
"Ne?" Pozvedne obočí, aniž by se rty odtrhl od jeho šíje a kůže mezi lopatkami a sám se v mezičase kouše do rtu, aby mu neunikl ani povzdech, jak moc příjemné je jeho pozadí v těch nejcitlivějších partiích.
"To víš, že se opovážím a náležitě si to užiju. Budeš hrozně sexy, až se budeš vztekat." Ordinuje jim zábavu na příští dýchánek a pustí jeho chloubu, aby prsty nasměroval mezi jeho rty  a pak dosáhl mezi jeho polovičky. Musí se trochu odtáhnout ale ví, že je to jenom na chvilku, aby ho trochu připravil na sebe samotného. Nevydrží už ani dvě vteřiny, tím si je jistý.
"Ale začneš." Nasliněnými prsty si razí přímočaře cestičku do jeho nitra a něžný rozhodně není, ale to nebude nikdy. Na moment se zarazí, když Die okomentuje déšť, kterého on by si snad ani nevšiml a znechuceně se ušklíbne, už jenom to slovo.
"Skvěle." Zavrčí si spíš pro sebe ale pak se mu koutky zlověstně pozvednou.
"Já ti ukážu romantiku a můžeš přitom myslet...třeba na světlušky." Zavrní mu do ouška s tichým, ďábelským zasmáním a bez váhání do něj začne pronikat. Jeho úzkost ho nutí přivírat víčka a už zhluboka oddechovat, aby si za pár vteřin nemuseli dát ještě druhé kolo, u toho se ale tváří nad míru spokojeně. Nepočká ani pořádně, než ho vezme za boky a přirazí proti svému klínu.
"Teď je čas na tu modlitbu." Vyráží ze sebe mezi jednotlivými přírazy, jednou rukou svírajíc jeho boka  druhou zapluje do dlouhých vlasů, za které si ho trochu přitáhne.
"Třeba aby to tahle zchátralost vydržela." Dostane ze sebe po chvilce.
"Možná taky to, aby se ti nepodlomily nohy, víš kolik je tu prachu." Dobírá si ho dál ale jeho hlas je čím dál trhanější.
"Die-koi, jak moc o to stojíš?" Vyhrkne ze sebe neplánovaně a později si asi nafackuje. No, možná spíš nafackuje někomu jinému, čistě pro klid v duši.