Aoi x Reita - Zaplatit mi můžeš v ložnici...- část 4.

(Aoiho dům)

Reita

"Já vím, že nejde." Zavrní mu tiše do ouška, když se trochu povytáhne od jeho lopatek. Každý pohyb na hřejícím těle pod ním, je něco neskutečného. Vnímá každý jeho nádech na zádech a brzy se sladí se zvedáním hrudníku pod ním. Stejně jak zrychluje Aoi, nedokáže svůj dech kontrolovat ani on. Už toho bylo příliš, nemůže být obrněný věčně, i když by měl. Jenže je to Aoiho vina, s ním má problém se ovládnout. Je to vlastně dobře, jde vidět, jak moc ho miluje a jak mu na něm záleží. Přesto všechno se ho rozhodne, mučit jej ještě chvilku. Hýčká jeho kůži, hraje si s ní a zanechává po sobě stopy na místech, která nejsou na první pohled patrná. Však má pro sebe celá záda a aspoň Aoi může zapomenout na svlékání kdekoliv jinde! Vlastně to vymyslel úplně dokonale. Pozvedne koutky nad svým vlastním myšlením, ale nepřestává s pohyby boky, aby dosáhl svého a znovu ho donutil přestat provokovat. Největší odměnou je, když na to prostě přestane mít vůli a sílu. Vnímá, jak se to postupně děje a jak se jeho tělo podvoluje. Ten pocit je opojný, ostatně jako vždycky. Užívá si každou vteřinu.
"Můžu, já přece můžu naprosto všechno." Odtuší sotva slyšitelně, když se znovu pohne.
"Udělám to, když mě k tomu donutíš. Byla by to jen a jen tvoje vina." Obviní ho, ale jeho hlas už začíná znatelně měknout. Ne, tohle se prostě nedá vydržet. Nesměl by být tak krásný, když se nemůže ani pohnout, nesměl by být tak sexy, aby ho mučil ještě chvíli, už tak vydržel až příliš dlouho. Stejně už nemají moc času. Je dost pravděpodobné, že se chůva vrátí každou chvíli.  Být to jinak, asi ho vážně přiváže a nechá ho ještě chvíli trápit. Taky by se ale mohlo stát, že to nestihne dokončit a to nedovolí. Zatne zuby a prohne se v bedrech, jakmile do něj začne znovu pronikat. Horko jeho nitra a těsnost, kterou ještě Aoi znásobí, ho málem odešel na druhý, snad i mnohem silnější vrchol. Ani se nepohne, aby to opravdu neukončil příliš brzy, a snaží se rozdýchat slast, kterou mu dává. Vyčkává dlouho, aby uklidnil sám sebe i Aoiho. Špičkou nosu jej v podstatě hladí podél páteře, kam jen dosáhne a zasypává jí polibky, aby se opravdu trochu uvolnil a dal mu víc prostoru.
"Aoi-koi." Vydere se mu ze rtů, když se pohne poprvé .+Pak kdo koho mučí.+ Proběhne mu hlavou poslední souvislá myšlenka, když se jeho boky rozpohybují znovu. Pozoruje upřeně jeho profil, po pár přírazech musí pustit jeho ruce a opřít se o postel, aby se vůbec udržel. Svaly začínají vypovídat službu, ale jeho klín chce mnohem víc. Ještě trochu navíc, aby se dostal k ohňostroji, který oba tolik chtějí. Jenže jeho touha je ještě trochu jinde. Chce ho u toho vidět, potřebuje nutně sledovat výraz v jeho tváři, když dostihne vyvrcholení. Je to obsese, kterou si nikdy neuvědomoval a přišla až s ním.  Vystoupí z něj pomalu a zlehka ho otočí zády na postel. Skloní se první pro polibek, než se zlehka napasuje mezi pevná a hebká stehna. Tam se mu hodně líbí.
"Jendou z pohledu na tebe prostě zemřu úžasem." Pokračuje se svými komplimenty a pak se znovu pohne proti jeho klínu. Tentokrát už míří za jasným cílem a netrvá dlouho, aby ho sám dosáhl. Bylo to příliš skvělé, než aby to ovládl. Z posledních sil na něj víc nalehne, aby dráždil i Aoiho klín a pak se s posledním přírazem zhroutí zpocený do na jeho hrudník, zapírajíc se předloktími o postel, aby ho příliš netížil.
"Tohle není nebe ale dokonalé peklo." Zamručí do jeho kůže udýchaně a je to na pár minut opravdu poslední, co řekne. Jinak mu asi shoří plíce.

Aoi

V hlavě mu duní jenom Reitovo Udělám to, ale už dočista zapomněl, čemu to patří a proč to řekl. Pořád je ještě v tom slastném propnutí, ale Reita mu dá čas a on se s dlouhým výdechem začne zase povolovat, aby mu umožnil pohyby uvnitř svého těla. Jen po tom jediném pohybu uvnitř něho se jeho záda a čelo úplně orosily a prožitek s Reitou je neskutečně silný. Kdyby ho nepotkal, tohle by nikdy v životě nezažil a sice by netušil, že je to možné, ale uvnitř něj by bylo nepojmenované prázdné místo. Na páteři ho lechtá Reitův nos a konečky jeho vlasů a uši má plné vlastního jména vysloveného jeho rty. Propadá mu stále hlouběji a je to naprosto neskutečné. Brzy už se hlasy jich obou navzájem prolínají, zatímco Reita vyplňuje celou jeho bytost a když se ho rozhodne obrátit zpět na záda, je už povolný jako hadrová panenka. Omámeně rozlepí víčka od sebe, aby se podíval do jeho očí a zvládne jenom rozechvěle pootevřít rty, když do něj jeho milenec znovu vstoupí. Nový kompliment je stejně omamný jako ty předešlé a zas a znovu mu vyhoupne koutky rtů nahoru. Svírá pevně jeho tělo, hladí ho po zádech, zajíždí mu prsty do vlasů a tiskne jej stehny co nejvíc to jde, dokud k tomu má ještě sílu. Dole cvaknou dveře, ale tohle je chvíle, která musí dojít naplnění, pokud zrovna nehoří. Neuspěchají to, i když jsou jen malý kousíček od vrcholu a Rei je dokonce o chviličku dřív, než on sám. Nadechne se ke slovům, ale v první chvíli to nejde. Snaží se sténat co nejtišeji, aby se to nedoneslo až dolů a celým jeho tělem cloumá příliv extáze. Zamilovaně se probírá Reitovými prameny, než oba maličko vychladnou. "Myslíš, že na nebe je to příliš dekadentní?" Ozve se po chvíli trochu ochraptěle a natáhne se pro několik dalších polibků.
"Musíme dolů..." Řekne mu, i když se ani jednomu nechce vstávat. Aoi je hrozně líný, ale má to jednu velkou výhodu – Rei mu zakázal cokoliv dělat.
"Dojdu tam, skoč si do sprchy a pak se vystřídáme." Nabídne mu, ale jakmile se chce posadit a poté vstát, jeho tělo mu připomene všechno předchozí vypětí. Dobře… sprcha bude muset chvíli počkat a nejspíš v ní bude potřebovat trochu pomoct. Ohlédne se po Reitovi, ale jeho ostřížímu zraku to samozřejmě neuniklo.
"Asi mě budeš muset i obléct." Vrhne po něm trochu nejistým úsměvem, protože takhle bezbranný snad nikdy nebyl. Jenže je to tak nějak příjemné. Musí zůstat ještě chvíli sedět, než bude schopný sejít dolů a postarat se o svého syna.

Reita

"Nevím, jestli dekadentní, ale rozhodně tam nebude takové horko." Zavrní s nádechem pobavení, ale nechce mu vůbec opouštět jeho blízkost. Sám moc dobře vnímal otevírání dveří a také zavolání, že jsou doma. K jejich štěstí chůva Akia už všechno dost dobře pochopila a nevolá je znovu. Je mu však jasné, že se bude muset v nejbližších vteřinách zvednout a začít opravdu fungovat. Slíbil to Aoimu a prostě to dodrží. S mírně pozvednutým obočím sleduje, jak se zvedá a sedá na postel.
"Uděláme to úplně jinak." Zavelí přísný hlasem, u kterého je jasné, že námitky prostě nebudou. Je na čase mu zase dokázat, že on je ten, co se bude starat. Sám se trochu potýká s točením hlavy, když se posadí příliš prudce. Taky má ale mnohem víc natrénováno, než Aoi, takže je po chvilce opravdu schopný vstát, aniž by se odporoučel k zemi.
"Ani se nehni." Zavelí podruhé s mírným pozvednutím koutků a vykročí ke dveřím, které kousek pootevře.
"Za moment jsem dole." Houkne, aby bylo jasné, že někdo doma opravdu je, a že ji má v plánu vystřídat. Pak beze slova odejde do koupelny, kde začne napouštět vanu. Oleje do koupele trochu rozpočítá, protože se v tom za prvé příliš nevyzná a za druhé...vybrat si by byl nadlidský výkon. Pak se pomalu vrátí do ložnice a pomůže mu za dlaně vstát.
"Řekl jsem, že nic dělat nebudeš a co řeknu, to platí." Zamračí se na něj, ale navzdory svým slovům jej políbí na čelo a obejme, aby se přitiskl na jeho záda a do té koupelny ho dotlačil. Asi podvědomě tuší, že se bude bránit. A pokud padnou nějaká slova protestů, asi se dotkne rovnou v klíně, kde bude teď dost citlivý, aby mu ty ústa opravdu na chvilku zavřel.
"Tady teď budeš trávit minimálně hodinu. Ani o minutu méně. Víc ti povolím, abys viděl, že umím být dobrosrdečný." Políbí jej ze strany na šíji a popožene s plácnutím přes zadek, aby tam opravdu zalezl. Sám si dá pětiminutovku pod sprchou, kde na konci přidá studenou. Ten sex ho sice dost zničil, ale zároveň má pocit, že by zvládl oběhnout celý svět. Zvláštní. Vyleze po chvilce s širokým úsměvem a nasouká na sebe prádlo a kalhoty, pak přidá ještě obyčejné černé a trochu upnutější triko.
"Odpočívej, mámo, jdu se postarat." Prohodí, když se na moment usadí na kraj vany, zapře se dlaněmi, aby se mohl nahnout a uzmout si jeho rty.
"A nemysli si, že nepoznám, když vylezeš dřív. Do hodiny bude večeře." Mrkne na něj, než se narovná a už opravdu míří dolů, kde přijde jako první omluva chůvě, že to tak trvalo.
"Bez sprchy po tréninku prostě nevydržím a moje okolí taky ne." Prohodí, trochu vtipkuje a snaží se na ni nedívat, aby nic nepoznala, stejně má pocit, že mu vidí až do žaludku, ale na tom nesejde. Teď už je na řadě Akio, který má jeho plnou pozornost. Nakrmí ho, přebalí, pustí jim hudbu, když ho nechá na chvíli odpočívat přitisknutého na svou hruď a u toho se klidně pohupuje. Nakonec sáhne po houpátku, kam Akia upne a společně s ním chystá večeři, u toho se očividně královsky baví oba dva. Kvůli němu je schopný dělat hodně blbostí. Všichni v clubu by se asi hodně divili, kdyby ho viděli.
"Nesměj se mi. Víš, jak se snažím." Napomene prcka pobaveně a hrozí mu lžičkou.

Aoi

To si mohl myslet. Pousměje se pro sebe, ale ohlédne se po něm s měkkým výrazem v očích, když mu Rei předestře svůj plán. Vždycky je hodně nervózní, když přenechává péči o syna někomu jinému a sám nejde pracovat, ale užívat si. Je pro něj těžké nenechat se ovládnout výčitkami, že někdo jiný kmitá, zatímco on relaxuje. Pozoruje ho, jak jde ke dveřím, aby zavolal na chůvu a stále s tím stejným jemným úsměvem si prohlíží jeho pevné pozadí. Rei zamíří ke koupelně a na okamžik ho nechá samotného. Aoi si povzdechne, prohrábne si dlaní zpocené vlasy a zvolna si začne uvědomovat štípající kůži na polovičkách. Ohlédne se za sebe na uválenou postel a nejradši by si do ní lehl zpátky a prostě jen dýchal Reitovu vůni. Z koupelny se line příjemná vůně a Rei je za chvíli zase u něho, aby mu pomohl vstát a odvede ho tam. Kupodivu se tomu nebrání až do chvíle, než padne ta Reitova hodina. Cože, tak dlouho? Hned se mu ta otázka promítne v očích, když se po něm prudce ohlédne a zavrtí hlavou, že to je moc, ale Rei si vede svou.
"Taky jsi unavený…" Zkusí to ještě, zatímco zalézá do vany a jakmile pocítí horkou vodu na pokožce, okamžitě ho zalije neskutečná únava. Nejspíš tu usne, zajede pod hladinu a rovnou se utopí. Udělá si ve vaně pohodlí a sleduje Reitovu siluetu ve sprše. Je to hrozně zvláštní a příjemný pocit, vědět, že jsou spolu… Rei je za chvíli zase venku a ani teď oči neodvrací, když se před ním obléká. Oplatí mu políbení a protočí očima nad oslovením mámo.
"Dobře." Zašeptá jenom tiše a skutečně v té vaně zůstane. Je to nakonec tak příjemné… Když leze ven ví, že chůva už tu nebude, takže se neoblékne, ale jenom na sebe natáhne černý župánek a sejde schody. Už je skoro pod nimi, když kdosi zazvoní u dveří. Teď? Zaražen dojde otevřít a hledí na kurýra, co mu předává obálku do vlastních rukou. Je to předvolání k osudu. V Aoim by se v tu chvíli krve nedořezal. Jediné, co ho napadne je, že je od jeho bývalé ženy kvůli Akiovi. Chce otevřít nový proces? Chvějícíma se rukama otevírá obálku a opravdu se bojí začít číst. Jeho hlava už vymýšlí šílené scénáře o tom, že je s Reitou někdo někde viděl a naprášil. Za chvíli mu zavolá šéf a dostane ještě výpověď. Celý bílý v obličeji dojde až do kuchyně, kde panuje skvělá nálada, zakopne o barovou stoličku, ale pokračuje v cestě a u stolu ztěžka dosedne a promne si dlaní tvář, než zvedne vykolejené oči k Reitovi u linky.
"Ona je mrtvá..." Vydechne polohlasem a klesne očima na Akia v houpátku. Je to předvolání kvůli dědictví a svěření Akia výhradně do jeho péče. Vůbec netuší, co se stalo, nikdo z její rodiny mu nezavolal, jak moc ho nemají rádi za to, co udělal a teď… Teď se najednou cítí strašně provinile. Jako by to všechno byla jeho vina. Nikdy jí neměl křížit cestu a teď už se jí ani neomluví. A Akio nepozná pořádně mámu.

Reita

Rei si dokonale užívá přípravu večeře a Akio očividně taky. Cítí se ve svém živlu. Tady v tom domě jsou dva, kteří potřebují jeho starost. Už jen ta představa ho dělá spokojeným a má to ještě hromadu příjemných bonusů. Je zrovna u krájení zeleniny a zrovna zaujatě Akiovi povídá, jak to má přesně udělat, aby to bylo ideální. U toho se tváří, jak kdyby řešil jadernou fyziku. Nutno dodat, že kolem nich panuje dokonalý chaos. No, jako když vaří chlap a není tu jen jeden. Talířky na jedné straně, nůž na druhé a vidličky na hranách hrozí, že brzo přepadnou přes okraj. On to pak určitě uklidí! Musí, jinak to bude chtít udělat Aoi a to mu prostě nedovolí. Nepochybuje ale, že to po něm pak půjde udělat znova, co se týče pořádku, je na tom vážně špatně. Uslyší za sebou kroky a ohlédne se. V očích mu mlsně zasvítí, jakmile uvidí Aoiho nožky a kolem nich se vlnící lem župánku.
"Tedy kámo, tvůj táta ví, jak zařídit skvělý příchod." Prozradí Akiovi své rozpoložení a u toho se málem řízne do prstu, jak nedává pozor.
"Večeře bude každou chvilku. Už jen popoženu Akia, aby prostřel." Houkne Aoiho směrem a zatím se neohlédne, protože zrovna skládá zeleninu na tácy, aby ji mohl odnést na stůl. Zapitvoří se na Akia a pak se teprve ohlédne. Hned se zamračí, protože to není výraz, který čekal a hned se v něm zvedne vlna starosti. První se ale postará o prcka. Odnese ho do cestovní postýlky a pustí mu kolotoč nad hlavou s příjemnou melodií. Tam vždycky pár minut vydrží. Teď těch pár minut rozhodně budou potřebovat. Vrátí se rychle k Aoimu, za jeho záda a přitáhne si ho do své náruče.
"Cože, kdo? Co se stalo?" Vypadne z něj jako první, když ho svírá za ramena a tiskne k sobě. V první chvíli ho nenapadne, že by to mohla být máma Akia. Prostě si to nedokáže v první chvíli spojit. A Aoim to očividně pěkně zamávalo a zatím se nedozví odpověď. Nakonec zahodí slušnost a prostě mu zlehka vytáhne papír z rukou, aby si ho zběžně přelétl. U toho se začíná mračit čím dál víc a i jeho přepadne lítost. Neznal ji, nedokáže to však přejít jen tak. Už kdyby jenom kvůli nim. Je to pořád Akiova máma a on by to nikdy nemohl brát jinak.
"Aoi-chan." Vydechne sotva slyšitelně a natiskne rty do jeho pramenů.
"Je mi to líto." Broukne jako první a úplně si není jistý, co by měl říct. On nikdy příliš na utěšování nebyl. Podobné věci si rád schovával pro sebe. Místo dalších slov, ho zlehka vezme za zápěstí a donutí nenásilně vstát, aby společně přešly k pohovce a na ní si ho přitáhl do klína. Musí ho prostě obejmout a snaží se mu dát pocit, že na to rozhodně není sám.
"Není to tvoje vina." Broukne mu do vlasů, když ho dlaněmi hladí po zádech. Už ho nějakou dobu zná a začíná trochu odhadovat, co by se mu mohlo prohánět hlavou. Pochybuje, že se plete.
"Jsem tady, Aoi-chan, pomůžu ti se vším. Na mě se můžeš spolehnout." Snaží se mu udělat oporu, jakou by mohl potřebovat. Postará se, oběhne všechno méně podstatné a klidně ho tam doprovodí, i kdyby jen jako kamarád. Na tom přece nezáleží, bude mu na blízku.

Aoi

Vůbec nevnímá Reitova slova a vlastně ani jeho přítomnost až do okamžiku, kdy ucítí jeho dlaně na ramenou. Zapře se dozadu, aby opřel záda a hlavu o jeho tělo a na okamžik zavře oči. Sevření jeho prstů povolí, když si nechá dopis vytáhnout z rukou. Cítí se zvláštně prázdný. Přece jenom s ní pár let strávil a nebyl úplně hrdý na to, kolik slz jí způsobil. Připadá si jako by to nějakým zvláštním způsobem zavinil a už zase je sobecký, když jediné, co chce, je ujištění, že to byla nějaká nehoda a ne například sebevražda. Už teď ví, že začne trávit hodně času ve svatyni a omlouvat se jí bude do konce svých dní. Co se musí stát, aby si člověk některé věci uvědomil? Jenom lehce kývne hlavou, když mu Rei řekne, že je mu to líto a nechá se jím vytáhnout na nohy. Konečně se na ně podívá. V očích mu stojí slzy, ale nejdou ven. To až někde v ústraní, až bude sám.
"Ani mi nezavolali..." Broukne, když se poskládá do jeho klína a opře spánek o jeho hruď. Chápal, že mu mají za zlé, že byl přistižen s mužem a u čeho, ale zařídil jí veškeré odškodnění a finanční zajištění. S Akiem už to bylo horší, ale nikdy nikomu nebránil, aby ho vídali a teď jim nestál ani za to, aby ho osobně informovali? Kousalo se mu to těžko. Ten pocit, že ho někdo tak moc nemůže cítit, že to nezmění ani smrt v rodině. Rád by věřil, že to není jeho vina, ale toho pocitu se asi ještě nějakou dobu nezbaví. Přikývne na jeho slova, že je tu s ním a pro něho. Teď, když zůstal jediným zákonným zástupcem, mu už nikdo nebude hrozit odebráním Akia z péče, i když to s Reitou vyjde najevo. Jen musí opatrně a dávat pozor kvůli práci. Jejich malé tajemství dovedou skrýt. Jenže takhle by přemýšlet taky neměl.
"Teď jsem vážně máma já." Dlouze se nadechne nosem, když se mu znovu pořádně podívá do očí a jasně mu tím naznačí, kdo by mohl převzít roli táty. Kdyby Reita chtěl…mohli by spolu doopravdy žít, mít dítě… Být spolu napořád… Má to všechno napsané v očích, i když to nahlas neříká. Rei už ho hodněkrát ujistil, že ho nikomu nedá, ale teď má Aoi pocit, že kdyby se to stalo, skončí existence světa.
"Zítra jim zavolám..." Vydechne konečně. Ne dnes, plný emocí. Musí se na to pořádně vyspat. Jinak by mu hrozilo, že je snad pošle do patřičných míst. Na jejím pohřbu se rozhodně chce podílet a ví, že o ten hrob se bude starat až do smrti. Akio se jim připomene z postýlky. Už tam leží dost dlouho sám a nebaví ho to. +Kdybys věděl...+ Pomyslí si Aoi smutně.
"Myslím, že bychom si měli nalít alespoň víno. A připít jí na památku." Rozhodne se nakonec, ale místo toho se přetočí na kolena, obejme Reitu pevně kolem krku a konečně ty slzy pustí.