Aoi x Reita - Zaplatit mi můžeš v ložnici...- část 1.

(Aoiho dům)

Reita

Víkend na ranči byl naprosto skvělý. Sice musel Aoimu prozradit všechno ale kromě toho, že společně pročítali Kaiovy a Shinovy smlouvy, se k tématu jeho dluhu už nevrátili a on za to byl Aoimu vděčný. Už tak ho stálo dost přemáhání, aby mu to řekl a nebýt těch událostí, nejspíš by to přišlo mnohem později. Nedokázal překousnout fakt, že se v podstatě nepostaral sám o sebe. K tomu se ještě přidalo přistižení při činu. Poslední den vstával jako vždy před svítáním. Tak trochu lhal Aoimu, že si jde zaběhat. Místo toho seběhl do haly a rovnou do stáje, aby splnil, co slíbil a odpracoval si část jejich pobytu. Nakrmil polovinu stáje, pomohl s boxy a pak se účastnil i tréninku. Měl co dělat, aby vůbec stíhal snídani. Bylo to náročné, ale s jeho fyzičkou a odhodláním ne nemožné. Jenže poslední ráno mu to nevyšlo. Aoi nejspíš pojal podezření nebo se prostě jen šel po ránu projít a viděl ho, jak poklízí boxy. Nakonec mu musel vyklopit i tuhle část a tvářil se u toho jako nevinnost sama. A ano, pak se omluvil za to, že mu lhal. Stejně by to udělal znovu, jen aby si mohli užít podobného volna. Návrat do reality jménem Tokyo, byl mnohem krutější, než by si býval představoval. Neměl příliš času se loučit, protože ho čekala směna v clubu. Ne, vůbec se netěšil ale...udělá všechno, aby se zbavil dluhu a mohl jim nabídnout mnohem víc. Dny plynuly až do chvíle, kdy se mu do rukou dostal doporučený dopis od soudu. Zatrnulo mu kvalitně, protože ho vůbec nenapadal důvod, proč mu obsílku posílají. Vysvětlení přišlo záhy, jakmile si dopis řádně přečetl. Vůbec netušil, jak se Aoi dostal k podrobnostem, všechny papíry si nechal u Kaie, aby je nevláčel s sebou. A pak mu cvakne. Museli se společně bavit a Aoi se do toho pustil se vší vervou. Pasoval se do role jeho obhájce a prostě jeho bývalého šéfa žaloval. Ne, tohle prostě neměl dělat. Z jedné strany ho hřálo vědomí, že se mu pokoušel pomoct. Z té druhé...neměl by mu přidělávat starosti ani práci. Tohle je jeho boj a on se s tím chtěl poprat sám. Trochu se zlobí, že jednal za jeho zády, i když ví, že mu chtěl jen pomoct. No co, to auto by mu za pár let splatil a bylo by to. S prací v clubu a výplatou nejspíš mnohem dřív.  On je ten, co se má postarat, jinak to být nemohlo. Vezme dopis a odpoledne zamíří k Aoiho domu, aby si s ním promluvit, vlastně mu trochu vynadal. Minimálně proto, že on soudy prostě nesnáší. Ještě se na to bude muset obléct a asi ho trefí. Před Aoiho domem vystoupí a první jen zaklepe, kdyby náhodou Akio spal. Otevře mu chůva, který zrovna chová malého.
"Hm, vidím, že mu můžu tak akorát pořád sladké sny." Prohodí s měkkým výrazem v očích, když malého pohladí po vláscích a pozdraví se s chůvou. Vypadá trochu provinile, protože to první vypadalo, že si jí ani nevšiml. Aoi je prý v pracovně. Vydá se tím směrem a zastaví se až ve dveřích.
"Tohle byl od Kaie trochu podraz." Tváří se nepřístupně a trochu se mračí. Ne, jen tak zadarmo mu to nedá.
"Nevěděl jsem, že mám svého zástupce, asi ti dlužím výplatu hm?" Pozvedne obočí a založí si ruce na hrudi.
"Ani si nevzpomínám, že bych ti řekl, ať se v tom hrabeš. Vyřešil bych to sám." Stojí si za svým, jak kdyby nebyl zvyklý na fakt, že se mu někdo snaží pomoct.

Aoi

Ten Reitův dluh musel Aoimu nutně vrtat hlavou. Dělal, že to téma pustil z hlavy, ale opak byl pravdou a vlastně o tom přemýšlel každou volnou minutu. Celé se mu to nezdálo a byl si jistý, že musela existovat klička, jakou toho hajzla – jeho bývalého zaměstnavatele – skřípnout. Bylo mu jasné, že někdo, kdo není zběhlý v daném oboru nebo nemá peníze na drahého právníka, toho nemá jak docílit, ale on byl oboje. A co víc, Rei mu nemusel nic platit. Vlastně by to pro něho udělal na oplátku za to, jak se o ně staral, jak přijal malého a taky Aoiho velké sobectví. A tenhle víkend byl dalším příkladem. To ráno neměl v plánu ho cíleně následovat, ale probudil se nečekaně dřív, i když noc byla náročná a všiml si, že odchází. Rozhodně na sobě ale neměl věci na běhání, Aoi začal být zvědavý a taky se projevila jeho právnická nedůvěřivost a chuť si všechno ověřit. Došlo na lámání chleba a on si se založenýma rukama vyposlechl, jak to celé je a proč mu lže. Obvykle byl Aoi na lhaní hodně háklivý, ale tohle byla taková nevinná a dobře myšlená lež. Copak by mu mohl mít za zlé, že na ně dře jako pitomec, aby je mohl někam vzít? Sice chvíli dělal načuřeného, ale pak si uvědomil, že se asi zamiloval ještě mnohem víc. Zpět v Tokyu přišly dny, kdy se musel opřít do práce na oplátku za to volno a taky musel půjčit Akia své bývalé ženě. Být doma bez něho bylo opravdu za trest, prostě z toho byl hrozně nesvůj a jen díky práci si nemaloval na stěnu ubíhající hodiny dnů bez něho. A bez Reity. Kromě toho měl na práci ještě něco soukromého. Po pracovní době se pošťourat v Reitově případu, zjistit důkazy a se vší naštvaností za to, s kým zrovna souloží, toho exzaměstnavatele zažalovat. Kdyby těch dluhů nebylo, Reita by tohle dělat nemusel, ne teď, když se našli… Aoi zatím nijak zvlášť nežárlil, byl přesvědčený o tom, jak moc si padli do oka, ale zhoršovalo se to. Když pak mělo Reitovi přijít předvolání k soudu, schválně mu nic neřekl a byl zvědavý, jak na tohle překvapení zareaguje. Spolupráce s Kaiem byla jednoduchá. Byl mu hodně vděčný za přípravu protiútoku na Kamija, i když to nakonec nebylo potřeba dotáhnout tak daleko, a i když nechtěl jednat za zády přítele, byl si jistý, že Reita není v clubu vysloveně pro radost. Určitě chtějí být jen spolu tak jako on se Shinyou, to je podstata jejich zvláštnosti. Ten den, kdy se u jeho dveří objevil Reita, aniž by před tím zavolal, už byl Akio doma a chůva pustila Reie dovnitř bez ptaní. Proč taky, Rei tu byl už na půl doma. Aoi sedí ve své pracovně ponořený do práce a když se dveře otevřou, nejdřív ani nezvedne hlavu, jak moc je do ní zažraný. Myslel si, že je to chůva. Chvíli je ticho a tak oči zvedne a viditelně sebou trhne. Reitu nečekal a už vůbec ne ten pohled.
"To není podraz, to je chování přítele, co tě nechce nechat ve štychu." Samozřejmě, že Kaie brání.
"Um, ahoj?" Řekne, když začne vstávat, ale Reita se zlobí. S tím nepočítal. Nejspíš čas vyžehlit si to. Z toho jeho mračení mu začne přebíhat mrazení po zádech, ale ne ustrašené, spíš nadržené. Prostě ho to vzrušuje. Oni dva se asi nikdy nepohádají normálně, protože Aoi z toho spíš zvlhne, než aby se vyděsil. Obejde stůl, vykročí k němu a rovnou ho obejme kolem krku, aby se celým tělem natiskl na jeho a pošeptal mu do ouška.
"Zaplatit mi můžeš v ložnici..." Reita se zlobí dál a tak si musí Aoi dlouze povzdechnout, spíš vzdychnout a lalůček mu olízne.
"Nevzpomínám si, že jsem si přál dovolenou, u které budeš otročit..." Připomene mu jeho malou lež. Podle něj jsou si kvit.

Reita

Nepřestává jej propalovat pohledem a ještě pořád ho drží trochu vztek. Nezlobí se vyloženě na něj ale spíš na sebe, nicméně pořád má u něj Aoi vroubek. Je o tom přesvědčený.
"Ahoj." Sekne trochu tichým hlasem, který nezní příjemně, spíš trochu ledově. Musí se hodně ovládat, aby na sebe neprozradil byť jen očima, jak moc na něj působí pohled na Aoiho, který už se zvedá a jde k němu. A začíná podvědomě tušit, že se bude muset hodně ovládat, aby mu ten vztek vydržel, ostatně tak to nejspíš bude vždycky. Jak by se na něj vůbec mohl zlobit. V očích se mu blýskne ostražitost, protože se Aoi nezastavuje a už cítí jeho tělo na tom svém. Pořád stojí bez hnutí, jen ruce svěsí podél těla, ale na oplátku jej neobejme.
"Zaplatit v ložnici?" Pozvedne jen obočí a jeho tělo trochu ztuhne, jak se brání příjemným pocitů z jeho blízkosti. A to šeptání do ouška, je jen třešnička na dortu. Kruci, jak tohle má vydržet? Nejradši by ho přehnul přes ten stůl a ukázal mu, kdo bude...hm, jednat za zády.
"Dostaneš vyplaceno, za to, co provádíš, když o tom nevím." Jeho hlas je nyní pečlivě kontrolovaný, aby na sebe neprozradil, jak moc ho podobné chování vzrušuje. Konečně se pohne, aby položil dlaně na jeho hruď a odtlačil ho od sebe. Ještě vteřinu a opravdu by to nevydržel. Podívá se mu upřeně do očí s kamenným výrazem ve tváři.
"Jdeme." Nakáže mu pevným hlasem, když ho vezme za zápěstí a projde domem, až k ložnici, kde často spí s ním. Ode dveří se ozve rozloučení, protože chůva bere Akia na procházku, aby lépe usnul. Reitovy koutky se pozvednou, tohle mu dost dobře hraje do karet, přece jen se nebudou muset chvíli krotit a teď, když ho Aoi tak hezky vyprovokoval....
"Teď už tě nikdo nezachrání." Prohodí si spíš pro sebe, když ho v ložnici poposune doprostřed a zamyšleně si promne bradu.
"Ani se nehni." Nařídí mu sebejistě a okázale si ho prohlíží od hlavy až k patě.
"Tak co teď s tebou? Nějaký hezký, pořádný trest, aby se to už nikdy neopakovalo." Záměrně zcela ignoruje fakt, že on mu o tom víkendu lhal. Teď už totiž vůbec nejde o hádku ale o to, jak to celé Aoimu vrátí. Bude prosit a škemrat, o to už se postará. Pomalu jej obejde a stane za jeho zády, když dlaněmi sjede po jeho pažích a uvězní mezi svými prsty jeho zápěstí. Stáhne je opatrně dozadu, aby cítil jen pnutí svalů a ne bolest a přitiskne je oboje těsně nad jeho výstavní zadek.
"Nemůžeš mě obcházet jen tak." Vyčte mu ale je jasné, že o tohle teď vůbec nejde.
"To ti prostě dostanu z hlavy." Slíbí mu přísně, než si Aoiho zápěstí přechytne a uvězní je jen v jedné dlani. Tou druhou už se potýká se svým páskem. Je rychlý, a než se Aoi naděje utahuje se pásek kolem nich.
"Dneska ti žádné záchranné slovíčko nepomůže." Varuje ho tichým hlasem přímo do jeho ouška, aby ho trochu provokoval, stejně jako on před chvíli v pracovně. Volnou rukou jej pohladí přes bok až na bříško, sjede dlaní k jeho klínu a podá si konec pásku, který mu provlékne mezi nohama a trochu jej popotáhne, aby ho vydráždil ještě víc, pak zlehka povolí. Až se bude rukama cukat, teprve přijde to pravé mučení.
"Ani slovo, dokud se mi nebudeš chtít omluvit." Nařídí mu, když se začne pasovat s knoflíky jeho košile a postupně je rozepínat. Vydechuje mu na kůži krku, ale ani náznakem se jí nedotkne. To si přece nezaslouží, zatím ne. Nakonec se mu pomalu podaří rozepnout všechny a stáhne látku košile z jeho ramen, nechávajíc jí viset na uvězněných zápěstích. Pohladí jej po hrudníku, pohraje si s pravou bradavkou, než od něj o krok ustoupí a prohlédne si jeho pozadí, vlastně se kouká déle, než měl původně v plánu, se spokojeným pousmáním. Bez varování se rozmáchne a uštědří mu ránu přes jednu z poloviček. Vzápětí se hned natiskne na jeho tělo, povolí knoflík kalhot a zůstane prsty pod látkou prádla těsně nad jeho chloubou.
"Co jsi provedl?" Uhodí na něj tichým hlasem, když ho v těsném prostoru pohladí, aby mu odpověď ztížil.
"Za co byl trest?" Skloní se k jeho ramenu, do kterého jej zlehka kousne a znovu se pohne dlaní v jeho klíně.

Aoi

Cítí, jak je Reita napjatý, vnímá jeho hlas a ví, že mu ještě stále není ani omylem odpuštěno. Mírně se rty oddálí a uvažuje, jestli mu to má všechno začít vysvětlovat nebo ho zkusit ještě několik minut svádět, ale nakonec ten krok udělá Rei sám. Prý dostane vyplaceno?
"Já se tě snažím zachránit a ty…!" Chyba… dominanti se nezachraňují. Pod tlakem jeho dlaní na prsa udělá Aoi krok dozadu, hrdě pozvedne bradu nahoru, ale vzápětí už jeho zápěstí sevře pevný stisk, který skoro bolí a má co dělat, aby do ložnice nebyl spíš dovlečen. Komukoliv jinému by nakopal zadek, ale z očekávání věcí budoucích se mu v žaludku rozehraje příjemná tréma. Kruci… Mají toho spolu za sebou tak málo. Rei má ještě velký prostor pro kreativitu, navíc se vyzná a Aoi vůbec. Jen tohle vědomí ho asi spálí za živa. Reita ho nechá stát uprostřed ložnice, kde si už teď přijde jako nahý, on po něm otočí tvář s ostražitě přivřenýma očima a pak se pousměje, když se ozve hlas chůvy a jeho tichá výhrůžka. Sám zavolá na rozloučenou, což je to poslední, co v civilním světe udělá a pak už je z něj jeho poslušná hračka. Poslušně neposlušná… Aoi zůstane mlčet, když mu Rei říká, že se to nemá opakovat, ale stejně by to udělal zas, kdyby šlo o podobnou věc. Reita se mu dostane za záda, pohladí ho po rukou, takže Aoimu naskočí husí kůže a na práci už si ani nevzpomene. Aoi si nechá stáhnout ruce dozadu a sevřít a když mu Rei pošeptá, že ho nesmí obcházet, neodpoví, ale dech se mu znatelně prohloubí a zrychlí. Vzrušení na sebe nenechá dlouho čekat a brzy je patrné pod látkou kalhot. Uslyší za sebou cinkání pásku. Že by to bylo tak přímočaré? Reita ho většinou rád trápil tím, že se na něj nemohl skoro ani podívat, natož aby se svlékl, to odkládal až na konec. Oči se mu rozšíří, když ho začne páskem svazovat, ale jakmile se ten kus kůže protáhne i mezi jeho nohama, zalapá po dechu a tep se mu okamžitě zvýší. Není schopný si vzpomenout, jaké že záchranné slovíčko si to kdysi vymyslel. Zatím ho s ním nepotřeboval a teď ani neví, jaké je jeho telefonní číslo, natož jiné věci.
"Rei-chan..." Splyne mu ze rtů, když se pásek utáhne, přitlačí na jeho klín, až ho přiměje vytáhnout se na špičky a ulevit si tak a Rei mu vzápětí zakáže mluvit. Nevydrží se nehýbat a tohle bolelo. Bolelo a zároveň to umocnilo jeho vzrušení, takže už teď nemá žádný manévrovací prostor. Shlédne dolů na Reitovy obratné prsty, když mu začnou rozepínat košili a znovu si rozechvěle povzdechne. Nechce se mu omluvit, proč by měl? Za co taky? Že ho udělá svobodným? Stiskne vzdorovitě rty, což teď naštěstí Rei nemůže vidět, když je za ním. Košile sklouzne z jeho ramen na zápěstí, zatímco on spokojeně přivře oči při hře s bradavkou. Vzápětí dostane přes půlky takovým stylem, až vyhrkne a prudce oči otevře. Při tom prudkém pohybu hlavou mu napadají vlasy do tváře, jak ji předkloní a zároveň si poprvé pěkně utáhne pásek. Okamžitě zasténá směsicí pocitů a nakrčí čelo. Tohle bude šílené. Reitova blízkost ho hned ukonejší, on hlavu mírně zakloní a opře si o něj týl. Pousměje se, když se kalhoty povolí a on ucítí jeho dlaň. Skoro by mu řekli Dokonči to, ale naštěstí se včas uhlídá.
"Co jsem provedl? Pomohl jsem ti..." Brání se mu, zatímco si tiše povzdechuje při pohybech Reitovy dlaně v klíně. Ten pásek tomu dost brání a Aoi s tím nemůže nic dělat. Při tom něžném kousnutí se znovu pousměje. Klidně by se mu odevzdával zas a znova, tohle je dokonalé.

Reita

Zůstane dlaní pod jeho kalhotami, ale nepohne se ani o milimetr. Zatím nedostal odpověď, jakou chtěl slyšet a pochybuje, že by mu Aoi odpověděl, aniž by se snažil trochu vzpínat. A to přesně chce. Chce trochu boje, aby bylo láskyplné, i když trochu netradiční vítězství mnohem sladší a vůbec nepochybuje o tom, že pro oba dva. Vnímá pečlivě každou reakci jeho těla, i když výraz ve tváři se nemění. Starost o Aoi slast je pro něj na prvním místě, vždycky tomu tak bylo a každá jeho odezva mu způsobuje bolestné vzrušení v klíně. Nejspíš ho i cítí, ale to není na škodu. Však on ví, jak na něj působí a není důvod to skrývat. Přesto se dokáže dost dobře ovládat, kdyby ne, nemohlo by se nic podobného dít. Hlavou mu pořád probíhá jeho oslovení, ale dostane se do ní i odpověď, se kterou rozhodně není spokojený. Místo jakýkoliv slov jen vytáhne ruku z jeho kalhot a stáhne jejich látku opatrně pod úroveň poloviček, kam mu jenom pásek dovolí, není to moc, ale prozatím to stačí. Odstoupí od něj podruhé, hbitě přechytne konec pásku do druhé ruky, dost ho povolí, aby si neublížil, a uštědří mu další citelné plácnutí přes druhou. Ta první ještě pořád nese známky předchozí rány a jemu se z toho snad zatmívá před očima. Mají toho ještě za sebou málo, aby přesně věděl, kde je Aoiho hranice. Nerad by mu ublížil a neodpustil by si, kdyby se to Aoimu nelíbilo, proto si vybral jiné místo.
"Zase špatně. Jeden by řekl, že se nedokážeš poučit. Tak trochu..." Zajede dlaní opět do jeho, nyní už odhaleného klína a stiskne jeho chloubu mezi svými prsty.
"Přitvrdíme." Dokončí tiše svou větu a krátce se rozhlédne po pokoji. V téhle ložnici se jen těžko něco vymýšlí a v tuhle chvíli zapojit mozkové buňky je snad nereálné ale...Jednu hračku, už si stihl přinést. Jen kdyby mu náhodou došly nápady. Mohl by jí použít teď? Protáhne pásek zase zpátky, stáhne Aoimu kalhoty a nechá ho z nich vystoupit s jemným tlakem na bedra a pak si přechytne až ke sponě, aby ho vedl pozpátku za sebou ke skříni. Otevře ji a jako první sáhne po jednom z Aoiho šátků. Na chvíli jej pustí a zaváže mu oči, aby vzápětí opět pevně chytil jeho zápěstí.
"Nezasloužíš si nic vidět." Sdělí mu nekompromisně, než hrábne pod malou hromádku svých triček, až dozadu do skříně a něco vytáhne.
"A teď jdeme." Popostrčí ho k posteli. Očima kontroluje, aby někde nezakopl, a bezpečně ho vede až tam. Jemně mu strčí ze zadní strany do kolen, aby ho donutil kleknout, a pak přijde další příkaz.
"Na čtyři." Sekne ostrým hlasem, povolí pásek a ještě ho popostrčí, aby nestihl žádné námitky. Okázale si prohlédne jeho výstavní pozadí, nakonec si neodpustí jej po něm pohladit a pak ho do jedné načervenalé polovičky kousne.
"Ještě pořád sis svou odpověď nerozmyslel?" Zeptá se ho přímo, ale na odpověď nečeká, ozve se cvaknutí tuby, navlhčí si prsty a začne se nekompromisně, i když pořád opatrně dobývat do jeho nitra.
"Řekni mi, cos měl udělat, když ses to dozvěděl?" Vybízí ho k dalším slovům, jeho hlas mu prozradí mnohem víc. Pak sevře pevně jeho levý bok, aby mu mohl dát další ránu, kousek níž od té poslední.
"Hned!" Přikáže mu podruhé a znovu se vrátí k dráždění jeho nitra.
"Nesnáším čekání."