Toshiya x Die x Shinya - To tys to špatně načasoval. - část 1.

(Tržiště)

Toshiya

Toshiya už si myslel, že se z trestu vykroutil, protože princátko nemělo čas na to, aby si ho zavolalo. Ale nemohl se víc mýlit. I na něj nakonec došla řada. K jeho smůle a samozřejmě i nenávistnému nadávání v jeho komnatách. Ve chvíli, kdy tam nikdo nebyl. Nečeká, že by si na něj Aki vymyslel nějaký šílený trest, ale čeho se opravdu bojí, je zákaz harému. To by ho snad vynesl v zubech. Ne, za tu jednu noc rozhodně nemá Die dost a chce ho znovu. Ideálně hned další večer. To se mu nepoštěstí a odnesou to všichni sloužící kolem, na kterých si klidně svůj vztek vybije a pak ještě několik kousků nábytku, ale kdo by to počítal. Když předstupuje před prince, sedí mu ve tváři ledový výraz a nic neprozrazuje jeho momentální rozpoložení. Nechá se počastovat několik doporučeními a sám chtě nechtě musí uznat, že Aki, ač je pískle, mluví diplomaticky a přesto má divný pocit, že to opravdu přehnal. To z něj spadne hned za dveřmi, to ví. Jenže i on je připraven a předloží mu ještě před udělením trestu další opravené položky v rozpočtu a samozřejmě, že zase něco ušetřil. Bylo to snadné, když před ním hospodařilo…Ne i prase má v chlévě větší pořádek. Nakonec si vyslouží přípravy oslavy pro jeho matku. +Jak víš, že tohle je to pravé peklo. Já tě nesnáším.+  Počastuje ho v duchu a připojí i několik nadávek. Jenže v tu chvíli mu svitne dokonalá příležitost, jak toho využít. Vymluví se na svou neschopnost, co se barev a odstínů týče, i když to hrozně kouše a nejradši by tady tu zem poplival, jak mu to nejde na jazyk a vyptá si pomoc konkubíny. Kdo taky jiný by měl vědět, jak by měla taková oslava vypadat a co k sobě ladí a co ne. Princ si ho měří chvíli zkoumavým pohledem, ale nakonec svolí. Upozorní ho však, že bude muset zařídit vše potřebné, aby vybranou konkubínu nikdo neviděl. A to on rozhodně umí zařídit. Hezky mu to vychází, jen co je pravda ale…princ přece nemůže tušit, co má v plánu. +Už ani nemám chuť tě přerazit, jak naivní jsi.+ Baví se v duchu, jako už dlouho ne. +Jakmile si Die vybere, odvezu ti dárek jako omluvu a mám klid na další pět let.+ Proběhne mu hlavou spokojeně, když sepisuje dopis, aby zařídil vše potřebné. Prostory v těsné blízkosti paláce, kde nanosí obchodníci látky a vše možné kraviny, kterým on ani za mák nerozumí a rozhodně nechce a stejně tak další dopis, na kterém si dá záležet. Totiž ten pro svého známého, aby ve smluvený čas přivedl své chlapečky na totéž místo.
"A tobě vědět nedám, jen ať se ti pěkně klepe…hm, to taky." Prohodí si pro sebe s chladnou spokojeností. V daný den je vše připraveno, on sám sedí v kočáře na nádvoří a čeká, až přivedou Die v obležené svého doprovodu, jak slíbil, tak i dodržel a nedal mu vědět, co se chystá. Jen to, že pojede z paláce pryč.
"Však tobě dojdou drzosti." Zavrní si pro sebe v kočáře, seřve dva slouhy, že se tu nedá dýchat, ať s tím něco udělají a v duchu se modlí, že Die bude prskat ještě víc, jakmile přijde na to, co se děje.

Die

To ráno ho od Toshiyi vážně málem nesli, ale nemohl být spokojenější a uspokojenější. Skvělá vizitka byla už to, že se nevrátil do harému někdy uprostřed noci, ale vážně až nad ránem. Celý den prospinkal, zatímco správci buzerovali všechny kolem, aby ho náhodou neprobudili, když je tak upracovaný a s večerem a velkým zíváním se šel konečně podívat, co se kde šustne. Vůbec se mu nelíbily novinky, že ta nová konkubínka ještě nevylezla od prince, ale doufal, že tomu bude brzy konec s tím, co mu zařídí Toshiya. Kromě toho ho měl plnou hlavu, takže byl milejší, než obvykle, když se dokonce zúčastnil maličké slavnosti, kterou si konkubíny uspořádaly. Chvíli pozoroval Kamija a to jeho kačátko, co za sebou vodil, ale neměl ani chuť ho šikanovat kvůli kimonu, které opravdu nevypral, jak moc se ho bál. Zatím si nedovedl připustit, že by si Toshiya neporadil a nepodíval se za ním znovu, ale čím víc dní uplynulo, tím byl Die rozmrzelejší a brzy bylo nejlepší se mu rychle klidit z cesty. Oni to všichni dělali i tak, když viděli, co hrozilo správci. Během svých pozorovacích akcí si všiml i toho, že Kamijo a Hyde spolu nebývale vycházejí, i když se u toho Kamijo tvářil rozmrzele. V tom byl nějaký komplot, ale jakmile došlo na to, že Kamijo zmizel za povinnostmi, jeho Ruki zůstal sám a odvedli mu ho kdo ví kam, bylo mu jasné, že bude po vztazích. To proto, že výraz Seny jasně všem řekl, kde přesně Ruki je. +První chyba, věděl jsem, že ji uděláš.+ Pomyslí si Die na adresu Seny, který tak dokonale prozradil všechno a hlavně sám sebe a večeře mu zase pořádně chutná. Mezi těmi dvěma teď bude jasná rivalita a jejich mentoři si mohou lámat hlavinky, co s nimi. Hodlá jim sám brzy zamíchat kartami a je rád, že teď mají všechnu pozornost jen sami pro sebe a ne pro něho. Když si ho dnešního dne zavolali, že má mít s kýmsi dostaveníčko, nemohl dělat ani říkat vůbec nic, ale jak se jindy těšil, co, kde a s kým, dneska byl maximálně vyvedený z míry. To nebyl Toshiya, protože správci řekli, že nevědí, že je to tajemství a dokonce ho oblékali někam ven. Ven! To se stávalo opravdu málokdy. Všichni se chtěli podívat za zdi paláce, ale co mělo tohle znamenat? Komu dal princ svolení k něčemu takovému a nebyl to nakonec on sám? Die si dá samozřejmě záležet, aby vypadal dokonale, ale už jenom to, jak ho po cestě schovávají, když se ocitne na nádvoří za zdmi harému jasně nasvědčuje tomu, že princ to není. I tak se několik lidí kradmo otočí, koledují si o pěkný průšvih. Mohl by jen ukazovat prstem, kteří to byli a pod ranami holí by neohnuli záda půl roku v kuse, ale nakonec se přinutí pousmát, když nastoupí do kočáru, dosedne na lavičku a oči mu padnou...
"Ty!" Blýskne po něm očima i hlasem, ale vzápětí se usměje, natáhne po něm prsty a za výstřih si ho přitáhne k náruživému polibku.
"Co je tohle za překvapení?" Zavrní a vůbec ho nechce pustit.

Toshiya

Začíná mu to čekání být protivné. Jak kdyby jim neřekl, že tu mají být přesně, no už tu prostě měli být! Poklepává neklidně prsty do sedačky a tváří se, jak moc otravné to celé je.
"Ještě dvě minuty a nikam fakt nejede." Brblá si pro sebe už opravdu zlostně, když se dveře kočáru konečně otevřou a dovnitř vpadne Die. Za ním se ještě snaží protlačit jeden bídná duše jeho doprovodu, ale té přibouchne dveře před nosem.
"Sem už se nikdo nevejde, nebudu se tu s nikým mačkat." Zavrčí skrze dveře a pak se otočí na Die.
"Kde jsi tak ...." Začne  ledově, aby mu vyčinil hned ze startu ale místo toho, aby svá slova dořekl, je přitažen k polibku. Dlaň automaticky vystřelí k jeho šíji a uvězní ho u svých rtů, aby polibek prohloubil a dal mu typickou dravost. Nespokojeně si zamručí, když Die chce zase mluvit. Jemu je úplně jedno, co mu chce říct, ale rozhodně mu neodpustí, že ho donutil přestat.
"Překvapení za překvapení." Tentokrát je to on, kdo zasekne prsty do látky jeho kimona a prudce s ním trhne k sobě, aby ho dostal na klín. Pak pěstí zabouchá na stěnu kočáru a ten se rozejde.
"Máme minimálně patnáct minut." Oznámí mu, jak kdyby kolem nich byli zdi a nikdo je nemohl slyšet. Ale drnčení kol to snad všechno zakryje. Bez zeptání, či nějak starosti, jestli se to Diemu bude líbit nebo ne, si ho usadí bokem na svůj klín a už hrne látku kimona nahoru po štíhlých nožkách. Však on ho nemusí svlékat, dneska to bez toho nějak přežije, i když bude hrozně mrzutý, ale minimálně se chce bavit tím, jak se bude snažit nesténat. Dlaň úspěšně mizí pod látkou. Jakmile se dostane nad kolena, vyhodí mu nožky na sedačku, aby měl lepší přístup k určitým partiím.
"Proč ti to tak trvalo? Víš, že nesnáším čekání a vůbec měl jsi tu být s předstihem." Stíhá mu u toho nadávat, ale oči ho prozradí, už v nich hoří touha po jeho blízkosti a těle. Už jen to, jak si ho k sobě hned přitáhl, ho rozhodně nemohlo nechat chladným. Druhou dlaní svírá jeho bok a pak si prostě uzme jeho rty znovu, aby mu nedovolil mu ani odpovědět. Kdyby ho nechal, asi by ho tady někde opřel a bylo by mu to jedno, i kdyby kvůli tomu měli vystoupit. S ním se prostě přestává ovládat a hlídat. Musí si na něj aspoň pořádně sáhnout, když už nic jiného.
"Kruci, tak mi trochu pomoc." Sjede ho ještě, aby mu to náhodou nebylo líto.
"Nebo žádné předváděčka nových dušiček do harému nebude." Práskne bezmyšlenkovitě, proč vůbec opouštějí zdi paláce.
"Uhm, tak dobře a teď překvapení pro mě. Jen se k němu dostat." Mlaskne si nad svou vlastní neschopností racionálně myslet a konečně se probojuje do jeho klína, kde sevře přesně to, co hledal a je to skvělé. Trpěl dny, kdy si ho nemohl užít a vlastně...zákaz harému nedostal pořád, asi si ho nechá zase na noc a rozhodně se nemá v plánu starat, jestli Die chce nebo ne.
"Odpočatý si dost." Sdělí mu  nesmyslně v návaznosti na svých vlastních myšlenkách.

Die

Reakce přijde okamžitě, když ho Toshiya popadne za zátylek a přidrží u sebe a jemu se srdce opravdu šťastně rozeběhne. Později mu dojde, co přesně to je za pocity, ale teď vnímá jen čirou euforii z toho, že je to on. Už by skoro dosedl zpět na lavici, kdyby si ho Totchi prudce nepřetáhl k sobě. Málem se u toho přerazí, snaží se nedat si do hlavy o strop kočáru, ale se smíchem se u něj usadí.
"Počkej, nemůžu tady s tebou být sám, to je proti pravidlům..." Snaží se mu říct rozjařeně, ale Toshiya je zdařile ignoruje i dnes. Nejradši by se podíval oknem ven, jestli jeho doprovod běží pěšky za nimi nebo je honem do něčeho naložili, ale okna jsou pevně zavřená a záclonky zatažené. Hlavně kvůli němu. Jakmile pronese svých patnáct minut, v Dieho očích zahoří plamenem. Co tu chce proboha dělat? Kočár poskakuje po nerovné cestě, kopyta klapou a Tosiyovy dlaně ho pohladí po lýtku. Nekompromisně jedou vzhůru, kam až to pevně utažené kimono dovolí, protože dnes je Die řádně oblečený, ale on už si tiše vzdychá do jeho rtů, zatímco si jeho obličej přitahuje za tváře proti sobě. Ve vteřině je dokonale ovládnutý slastnou touhou po něm, déle to opravdu netrvalo, nechá si položit obě nohy na polstrování a snaží se dát alespoň tu jednu dál od sebe a výš, ale moc to nejde. Chce cítit jeho dlaň, chce ji cítit úplně všude. Vlastní rukou ho částečně pustí, aby našel tu jeho na stehnu, pokusí se si ji nacpat víc zevnitř co nejdál, ale nejde to, takže začne tahat za vlastní látky, aby se dostaly co nejvýš. Nesmí to přehnat, nikdo nesmí nic poznat, až bude vystupovat.
"Já se snažím!" Zamračí se na něho.
"Nic mi netrvalo, jak mě přivedli, tak mě přivedli a na nádvoří by mě moc okukovali!" Stejně tu odpověď stihne, jen o dost později.
"To tys to špatně načasoval." Vpálí mu hned, i když měkkým tónem hlasu, tak jako vždycky. Oh bože, už říká tak jako vždycky! A pak mu Totchi prozradí, kam ho bere.
"Tys to opravdu zařídil? Jedeme pro něho?" Oči mu šťastně zazáří, když na chvíli se vším přestane a vypadá, jako by mu Toshiya daroval vlastní palác. Znovu se rozesměje, když se snaží víc podseknout svůj zadek na jeho klíně, víc se zaklonit a dopřát mu víc prostoru. Jim oběma. A pak ucítí jeho dlaň v nahém klíně - ne on prostě prádlo moc nenosí - prudce si zasténá a pohodí hlavou dozadu. Nesmí být tak nahlas, ale ať si to Toshiya zařídí, no ne? Vůbec se nesnaží krotit nebo kontrolovat, aby mu neudělal problémy a když se doslechne, jak moc je podle něho odpočatý, vrhne se na jeho rty se vší vášní, až prudce kopne do boku kočáru. Vozka to pochopí jako pokyn a kočár zastaví. Die se prudce odtrhne a kopne do stěny znovu, aby se zase rozjeli a nikdo neotevíral. Podívá se rychle na Toshiyu a rozesměje se. Tohle je jednou přijde draho.

Toshiya

"Ani mi nezkoušej říct, že se ti to nelíbí." Sekne po něm hned ze startu. Tak on zařídí, že tu nikdo není a Die bude ještě protestovat. On ho snad přetrhne. Hned po tom, co to samozřejmě dodělá a možná až ráno. Přece se nenechá okrást o noc s ním, byl by blázen. Nikdy kimona nenáviděl víc, jako právě teď, když se nemůže dostat, kam chce. Je to příšerné, příště snad nařídí, aby přišel bez něj. Jen ta představa mu vyžene koutky na krátkou chvilku nahoru, i když se nepřestává mračit. Ještě pár sekund se nedostane, kam chce a prostě mu ho něčím rozřízne a pak to svede...No, to vymyslí později.
"Tak se snaž pořádně. Taky si nemůžeš vzít já nevím nějaký pytel." Vyčiní mu znovu, když se na chvíli odtrhne od jeho rtů. Už jen to, že se dotýká jeho stehna, v něm zapaluje neskutečnou vášeň, kterou nedokáže a ani nechce ovládat. A ani nemusí. Proto zařídil, aby s nimi nikdo nejel.
"Co tě mají co okukovat? Zničím je všechny do jednoho." Začíná být zase vzteklý. Co na něj mají co čumět. Tohle je jeho konkubína a přes to nejde...kočár? Třeba. A vůbec ho netrápí, že ten harém rozhodně není jeho a Die mu ani v nejmenším nepatří.+Ale bude!+ Zamane si v duchu.
"Načasoval jsem to na vteřinu přesně." Odporuje mu klidně dál a nepřestává se mračit, než si konečně spokojeněji vydechne, jakmile se konečně dostane, tam kde chtěl být. Bez váhání sevře prsty kolem jeho chlouby a začne s nedočkavými pohyby, kterými vlastně ukájí i svou vlastní touhu. Chce ho vidět, jak se bude kroutit a sténat.
"Můžeš sebou přestat šít, za chvíli tě prostě pustím a bude." Sykne po něm tiše, a jakmile kočár zastaví, protočí očima v sloup, ale pravý koutek se mu pozvedne nahoru.
"Chceš nás zabít oba dva?" Vynadá mu a znovu ho políbí, dlouze a vášnivě.
"Příště jdeme první ke mně a pak pojedeme, tohle mě bude stát hlavu." Rýpe do něj pořád dál, ale jeho ruka v klíně se snaží zrychlit své tempo, i když má prostor dost omezený. Jenže Dieho smích zařídí něco neskutečného. Koutky se mu zvednou v upřímném a spokojeném pousmání. Tohle se mu nestalo snad...no, nikdy.
"Ani slovo. Přísahám, že jestli něco řekneš, pověsím tě z okýnka a prostě TO udělám." Vyhrožuje mu naprosto cíleně, aby se vyhnul komentářům. Ještě mu řekne, že je roztomilý a bude to všechno.
"Samozřejmě, že jsem to zařídil, za koho mě máš?" Odfrkne si a obemkne své prsty kolem jeho chlouby těsněji. A pak bez varování a se škodolibým výrazem, ho na chvíli pustí a zajede mu prstem mezi polovičky a tam se rozhodně nezastaví. Jen ho chce podráždit, aby konečně přestal mluvit nebo možná začal víc sténat? To je momentálně těžká otázka.
"A nepřej si mě, pokud si nevybereš. Pak tě čeká nákup pro paní matku, já rozhodně nestrávím den tím, že budu přemýšlet, jestli modrá nebo zelená." Nepochybuje o tom, že o chystané slavnosti pro Akiho matku už slyšel. A on to klidně nechá celé na něm. Tomu se s radostí vyhne. Vrátí se k jeho chloubě a cílevědomě ho žene na vrchol, stejně jako se o to snaží svými polibky. Kočár se zastaví přesně ve chvíli, kdy v dlani ucítí lepkavou tekutinu, užije si poslední pohled na tělo Die ve svém náručí. Otře si spěšně dlaň o jeho kimono zevnitř a pak ho přesedá naprosto sobě a začne mu ho rvát zase dolů, aby opravdu nikdo nic nepoznal.
"Tohle mám u tebe." Sdělí mu ještě šeptem, než se dveře kočáru otevřou.
"Co vám trvalo tak dlouho? Za chvíli se tu uvaříme." Seřve ještě dozor a sloužící, kteří jedou s nimi, než vysedne a pomůže Diemu ven a rovnou do nosítek. Ještě je čeká chvilka v nich ale jen pár minut.

Die

"Nikdy v životě mě neuvidíš v pytli, to radši umřu!" Protestuje. Už si zvykl na svůj luxus a představa, že by se musel živit třeba jako... rybář... jen ten smrad! Znovu se musí rozesmát, zatímco se mu hlas trochu zajíká v hrdle kombinací Toshiyových slov a výhrůžek a tím, co dělá jeho ruka v Dieho klíně. Zaklání u toho hlavu, slastně zavírá oči a neskutečně si to všechno užívá. Už neví, čeho se má držet, aby se šťastně nezhroutil někam do uličky, ale na to Toshiyovo brblání se jen znovu omámeně pousměje.
"To si zkus a budu schválně pasivní." Hrozí zase on jemu, než se nechá dlouze políbit.
"Neříkej, že tě ten adrenalin nevzrušuje." Řekne mu a pak se mu krátce podívá do očí.
"Ty máš povolení na déle, než jednou?" V očích se mu promítne okamžitá naděje. A pak následuje ten Toshiyův nečekaný úsměv. Dieho oči se rozšíří upřímným překvapením i přes to, co se děje v jeho klíně. Krátce vyprskne, když si představí sám sebe, jak ohnutý v pase visí z okna kočáru, zatímco nehty drápe dvířka a z druhé strany si ho bere Toshiya. Tohle by nesehráli, protože Die by si hlasový doprovod rozhodně neodpustil.
"Jsi hrozně roztomilý, hlavně tenhle úsměv." Řekne mu, aniž by tušil, co přesně se mu honilo hlavou a ještě se natáhne, aby ho ukazováčkem pohladil po koutku. Cokoliv dalšího se změní v táhlé ách a nový záklon hlavy, protože Toshiyova ruka si najde cestu i dozadu a nutí ho začít se chvět.
"Jestli nejsou hezcí, tak nevyberu." Přetahuje se s ním dál, zatímco se jednou rukou drží boku kočáru a druhou se zapírá za strop. Bože, už cítí, jak to na něj přichází.
"Princ takovou záležitost svěřil nám dvěma? Cos mu udělal?" Láme se mu hlas v hrdle, než vydá jakési hrdelní zasténání a vyvrcholí do jeho dlaně. Po stehnech má okamžitě mokro. Neunikne mu ani to, jak mu Toshiya znehodnotí oblečení, kromě toho, že to nějakou chvíli ucítí, než to uschne. Zapřemýšlí, jestli je možné, aby to v prádelně kdokoliv poznal, ale asi ne. Přesedne si, nechá ho, aby ho upravil a sám se snaží smazat si z tváře ten pitomý úsměv plný uspokojení. Zrovna rozklepne vějíř, aby za něj schoval svou tvář, když Toshiya seřve jejich doprovod a on okamžitě vyprskne smíchy, který se snaží spolknout. Počká, až vystoupí, podá mu svou dlaň a pár elegantními kroky se přesune rovnou do přistavených nosítek, kde jsou už jen lehounké záclonky. Je tu hodně obyčejných lidí a všichni jsou zvědaví jako opice, tím spíš, že Die není žena. Asi každý chce vidět, jak vypadá pánská verze konkubíny. Die ale vypadá dost honosně na to, aby si mohl hrát rovnou na člena královské rodiny, před nimi určitě. Z poza velkého vějíře mu koukají tak maximálně oči, když se usadí na nové místo a nechají se přenést. Už zase se tváří jako by mu svět ležel u nohou. Pyšný Die...

Toshiya, Shinya

Zamračí se na něj v závislosti na té poznámce o úsměvu, ale v hlavě už se mu rojí myšlenky, že od něj jako jediného se mu to líbí. Všechny ostatní by zadupal do země. Ostatní odpovědi už prostě nestihl a ano, můžou za to všichni z jejich doprovodu! Jediné, co si nedopustil, bylo pozvednutí vzdálenější koutku, když se dveře otevřely a Die vyprskl smíchy. Tohle by mu mohl klidně dělat častěji. Samozřejmě kvůli škodolibosti a ne tomu, že se mu to líbí.
"Už bys mohl vědět, že já si zařídím všechno, když chci. A přechází mě chuť, když se tak pitomě ptáš." Střelí po něm očima v nosítkách a protočí očima v sloup.
"Bylo by ti smutno, kdybych si tě znovu nezavolal." Odtuší egoisticky a v očích se mu blýskne, jak moc spokojený s jeho otázkou byl. Jen ať doufá, že se ještě uvidí. On sám určitě bude a už ví, jaká bude na další týdny jeho odměna za cokoliv. Prostě si zařídí dlouhodobou vstupenku do harému a vybere si každý večer. Už se těší, až bude Die po týdnu umírat. Akiho nebere jako překážku, tohle princátko zvládne bez problémů. Je si až příliš jistý, že to je ten nejmenší problém, i když si někde v koutku přiznává, že s ním teď dobře vyběhl.
"To je trest za naši zábavu v harému." Ušklíbne se znechuceně.
"Takže si to pěkně odedřeš ty. Já na to nemám nervy." Mlaskne si nespokojeně. Jen ať se Die snaží.
"To máš za to, že jdeš ven a ještě dostaneš dáreček." Je s tím hned hotový.
"Hm, ale musím uznat, že máš styl." Skoro to vypadá, že tu pochvalu ze sebe vyloženě tlačí, ale přitom je naprosto upřímný.  Propaluje ho pohledem a nejradši by si užil jeho rty ještě chvíli. Jenže tady už vážně nemůže.
"Teď mě momentálně hrozně štveš." Sykne sotva slyšitelně a je na něm vyloženě vidět v  jakém smyslu to myslí. Když vystupují, neodpustí se dotknout jeho stehna a pořádně mu jej stisknout, tak aby nebyl viděn, a pak zamíří rovnou ke vchodu na malé kruhové tržiště, kde nikdo není, na stolech jsou vyskládány různé látky, dekorace a všechny možné serepetičky, které Toshiyu ani v nejmenším nezajímají. To ať si pak vyřeší Die, on se na to ani nepodívá. Z druhého vchodu je však dovnitř vpuštěno patnáct chlapců stejného věku, většinou ve vybledlých, obyčejných yukatách. Všichni jsou čistí a umytí ale je vidět, odkud pocházejí. Muž, který se živí jejich hledáním, zůstal v pozadí za průchodem a čeká, jestli si pán vybere nebo ne.

Shin si pořád ještě nebyl jistý, jestli je dobře, že se dostal až sem nebo ne. Jeho život se doteď odehrával na rýžovém poli a nic jiného neznal. Byl za to rád, nikdo si ho nevšímal, pokud plnil svou práci a dařilo se mu celých šestnáct let držet stranou. Na rodiče už si skoro nepamatuje, prodali ho velmi brzy a on jim to neměl za zlé. Jistě to udělat museli. V této době to prostě bylo typické a za ty roky slýchával nepřeberné množství příběhů. Ten jeho byl vlastně dost obyčejný. Až do jednoho dne před týdnem. Vždycky chodil na tržiště a pomáhal s prodejem, obsluhoval zákazníky a odvažoval jim balíčky, byl pečlivý a vždycky spíš mlčel, což se všem zamlouvalo. Byl poslán do vozu, aby odnesl nevyužité pytlíčky, když ho někdo popadl za zápěstí a táhl stranou. Bránit se mohl, jak chtěl, ale nebylo mu to nic platné. Snažil se křičet a prosit ale nic z toho nepomáhalo. Už málem přišel o svůj svršek, když ho najednou špinavé ruce pustily a on upřel nezvykle modré oči na neznámého muže. Nevěděl, jestli má utíkat nebo děkovat, a pak ucítil kousek látky na svých ústech a nic. Probudil se, ani neví po jak dlouhé době a byl ve voze mezi dalšími chlapci, které v životě neviděl. Nikdo mu neřekl, kam jede, nikdo mu nebyl schopný říct, co s ním bude a taky si kvůli tomu trochu pobrečel. Jen onen muž, jim všem sliboval, že se budou mít líp. Ani jeden z nich mu nevěřil. Byl celý dolámaný, kdy konečně mohl vystoupit z vozu. Nechali je umýt tělo i vlasy a na světlo konečně vykoukly jeho blonďaté prameny. Převlékly je všechno do starých yukat a nahnali k průchodu. On sám vyfasoval takovou, která dřív bývala asi bílá, teď je sice hodně světlá ale nese odstín šedé. Trochu se třese, když těká očima na  malém kruhovém tržišti a trochu se poposune za ostatní kluky, aby byl, co nejméně vidět. Sám ale zvědavě nahlíží škvírkou mezi těly, aby viděl, kdo se po nádvoří přichází.
"No páni."