(Hydův pokoj)
Mana
Vůbec si nepamatuje, jak proběhli
rozmlácenými dveřmi nebo jak se jim podařilo seběhnout schody skrz tři patra,
aniž by si zlámali nohy. Adrenalin je hnal jako závodní koně. Jenže dole se
stane přesně to, čeho se celou dobu obával. Ty dveře se samy od sebe zabouchnou
a nejdou otevřít. Nebo někdo čekal dole a zabouchl je, když je slyšel utíkat.
Je strachy úplně bez sebe, má pocit, že za jejich zády pořád slyší ty utíkající
kroky. Doširoka otevřenýma očima sleduje Hyda, jak se dveřmi lomcuje a snaží se
je dostat ven z věže, ale nejde to. Sám už se choulí v podřepu vedle něho a
schovává si tvář do dlaní, protože to prostě nechce vidět. Pak už kolem svého
těla cítí pevné objetí, schová hlavu někam do jeho hrudi a… nestane se vůbec
nic. Pouze uslyší skřípění pantů a když objetí povolí, koutkem oka zahlédne
proužek světla z druhé strany. Byly otevřené a jenom jejich panika způsobila,
že si mysleli, že nejsou? Srdce mu buší hrozně rychle, je mu špatně od žaludku
a hrozně slabo, ale nechává se Hydem vláčet skrz zámek, aniž by sám rozhodoval
o tom kam. Za sebou nechali spoušť, odemčené dveře a rozbité ty nahoře. Nechali
tam i sekeru. Až se o tom otec dozví, už se z toho místa nikdy nedostane.
Zůstane tam zavřený navždycky tak jako ta dívka ve věži, jen tohle bylo dole
pod zámkem. Vždycky tam skončil za trest, někdy i několik dní, aby se podvolil
a choval se tak, jak otec chce. Třeba ho tam jednou taky zapomene? Bylo to tam
děsivé, studené, byla tam tma… Pod rukama cítil drahý nábytek i postel, ale
neviděl na něj, když tam byl. Vůbec by se nedivil, kdyby někdo chystal podobný
obraz… Vklopýtá do jeho pokoje, zmateně se rozhlédne kolem sebe a vyděšeně ho
sleduje jak zamyká a začíná balit. Třeští na něj oči a vrtí hlavou. On odjet
nemůže, vždyť si ho otec najde a co potom? A kam pojedou? Tam do těch lesů
kolem zámku? Co si počne v tom velkém městě, ze kterého Hyde pochází? Jenom
věci jeho samotného by balili dva týdny a
nestačilo by jim na to pět kufrů. A co když je někdo sledoval, někdo, kdo to
dělal všechno schválně? Hyde se najednou otočí čelem k němu, on zapíchne oči do
jeho a pak už se znovu ocitne v jeho pevném sevření. Zůstane tak, dokud to jde,
ale když se od něho trochu odtáhne začne gestikulovat. Znají se teprve od včerejška.
Co chce Hyde dělat? Jak se o něho chce starat? Co když za několik týdnů zjistí,
že už s ním nechce být, vždyť se nebude mít kam vrátit. Tohle nebyl skok do
neznáma, to byl skok do černé díry. Nikdy v životě nebyl dál, než v zahradě,
zná jenom zdi tohohle domu. Těžko říct z čeho má větší strach. Z toho, co se
děje tady? Z otce? Z toho, co je venku? Nechá si vtisknout zmatený polibek.
Dokud Hyde nepřijel, nic se nedělo. Proč se to děje teď? Co když s ním Mana
dělá něco, co prostě nemá? A co babička? Ať byl otec jakýkoliv… co on? Odejde a
už je nikdy neuvidí? Ani svůj pokoj? Zajede si prsty zoufale do vlasů. Má
obrovský strach to udělat. Začne vrtět hlavou a naznačovat mu, aby odešel sám.
On to chápe. Rozumí tomu. Nějak ty dva dny zase zapomene a Hyde bude někde
daleko, kde je to pro něj normální. Pak se mu začne omlouvat i za sebe, prudce
se otočí a začne odemykat. Tenhle dvoudenní sen byl hloupost. Jenže otec na to
přijde a pak… zase zamkne a najednou znehybní. Sesune se na kolena čelem ke
dveřím a docela tiše se rozpláče.Hyde
"Máš pravdu, Jsem pro tebe cizí." Odtuší sotva slyšitelně a promne si předloktí. To už ale pozoruje jeho záda, jak se od něj vzdalují. Chce pryč z tohoto pokoje, chce od něj a kruci ono to vážně bolí. Jak se mu to mohlo po dvou dnech stát? Odvrátí od něj tvář, aby ho nemusel pozorovat, ale otevírání dveří se nekoná. To ho zmate a upře na Manu ocelově šedý pohled s nadějí, že si to třeba rozmyslel. Proč to dělá? Neváhá však ani vteřinu, když Mana znehybní a sesune se k zemi. Prostě k němu přiskočí a znovu ho uzamkne ve své náruči. Trochu ho stáhne k sobě na klín, aby se mohl zády opřít o něj. Jak kdyby mohl být hradbou před celým světem. On? Takový prcek? Pořád mu ale Mana přijde o hodně křehčí a teď to vnímá dvakrát tolik.
"No tak, bude to v pořádku. Ochráním tě. Opravdu. Nikam nepůjdu a nebudu tě nutit nikam jít, slibuju." Snaží se ho ukonejšit, ale pořád má pocit, že na to jde špatně.
"Pověz mi, co se tu děje, Mana-chan. Řekni mi všechno, prosím." Šeptá sotva slyšitelně, ale o to naléhavěji. Dokud to nebude vědět, nedokáže nic udělat. Možná bude bezmocný i tak, ale může se pokusit zakročit, pokud bude vědět před čím stojí. Něco tu není v pořádku, to prostě cítí a teď nemá na mysli události ve věži, i když ty k tomu dost přidávají.
"Řekni mi všechno, pak společně vymyslíme, jak tomu zabránit." Přesvědčuje ho dál a hladí jemně po vlasech, opírajíc si o ně bradu. Víčka už zase tiskne k sobě v náznaku zoufalství. Mana pryč jít nechce, i když se mu tady nevede dobře a on nemá sílu ho k tomu nějak nenásilně dotlačit. Bojí se? Má pocit, že ano ale čeho? Kdo mu tady ublížil natolik a vyděsil ho, že se bojí odejít pryč, i když se teď jemně chvěje v jeho náruči.
"To otec? Udělal ti něco on?" Zkouší se vyptávat, aby ho podpořil v dalších gestech a mohl mu aspoň naznačit, co se tady odehrává, možná spíš odehrávalo, než přišel. Možná je to důvod, proč majordomus odešel, nemohl se na to dívat?
"Nemůžu se za tebe postavit, když nevím proti čemu budu stát. Ustojím hodně, Mana-chan. Věř mi." Přesvědčuje ho pevným hlasem. Měl by být strachy bez sebe po tom, co se stalo ale...teď v něm převládá úplně jiný pocit ale strach v tom je trochu taky. Obava o Manu a jeho život.
Mana
Je pro něho cizí… Ano a ne. Jenže
ani po dvou dnech si to bez něho neumí úplně představit. Ucítí zezadu jeho tělo
a jako by byl on tou panenkou, nechá se stáhnout do jeho klína a opře se o něj
zády. Krátce u toho zakloní hlavu, ovládne uslzené oči a pak ji stočí, aby si o
něho opřel spánek. Hyde mu začne navrhovat, že tady zůstanou, že tu bude s ním,
ale má pravdu. Opravdu se tu děje něco hrozně divného, ať už za to může
kdokoliv. Copak je možné, že to byla jenom epizoda a teď už budou mít klid?
Nemyslí si to. Zlobil by se otec, kdyby to věděl a udělal by tomu přítrž nebo
to všechno nějak souvisí s tím pokojem nahoře? Protože dole je jeden velmi
podobný… pro něho. Najednou, poprvé v životě svému otci vůbec nevěří. A je to
strašně divný, zlý a deprimující pocit. Vyměnit někoho, koho zná roky za
někoho, koho zná dva dny? Maličko se od něho odtáhne a rozhodí rukama. On neví,
co se tu děje. Pak se ho rukama zeptá, jak stará byla ta dívka, když ji tam
zavřeli. Bylo to napsané v té knížce? Znovu se o něj opře a snaží se uklidnit.
Jde to jen těžko. Hyde mu šeptá do ucha svým okouzlujícím hlasem a brzy
upřesní, co chce znát. Pořád se rozhoduje o tom, jestli mu to říct. Hyde
nezůstane stát stranou, bude s tím chtít něco udělat, ale podle Many to není
možné, leda by s ním vážně utekl. Jenže neví, jestli to chce. Pak si těžce
povzdechne, přetočí se horní polovinou těla čelem k němu a začne. Připomene
rukama tvar pokoje a ukáže nahoru, jako na věž. Pak ukáže prstem dolů jako pod
zámek a na sebe. Je to k pláči, takhle to nevysvětlí. Vstane a začne se shánět
po něčem na psaní. Příliš často to nedělá, ale Hyde tu má plno tužek a papírů.
Vypadá to, že sám kreslí moc rád. Skloní se nad stůl a chvíli tam něco maluje,
než mu obrázek podá. Je to místnost, vybarvená černě, čímž chce říct, že je tam
tma. Namaloval taky postel, nějaké věci okolo a postavičku s panenkou v ruce.
Ukáže na sebe a znovu dolů. Snad poprvé se mu slova začnou hrnout na jazyk, ale
není schopný je nějak poskládat a otevřít pusu. Prostě to nejde. Ne takhle
nahlas. Ne před ním. Tak moc mu otec nařizoval od dětství ticho, že se mu mluví
jen velmi špatně. Jeho ústa na to nejsou trénovaná, dělá chyby, nedostane ze
sebe některá písmena a nechce, aby to Hyde věděl. Je to příliš studu. Přesto
ukáže na sebe, pak ukazováčkem zavrtí ve vzduchu jako když někdo hubuje a znovu
na sebe. Pak na obrázek. Potřebuje mu nějak říct, že se to děje, když dělá
věci, co nesmí. Jako dnes. Otočí se a začne kreslit na nový papír. Věž,
otevřené dveře, sekeru. Ukáže na sebe a na obrázek se sklepem. Po tom
slunečníku ho to čeká, je si tím jistý. Rozechvěle se nadechne, ale čím víc si
to uvědomuje, tím větší má chuť se někam schovat. Mimoděk přejde k oknu a
podívá se ven na příjezdovou cestu. Nikdo tam není. Zatím…Hyde
Vdechuje tiše jeho vůni a
přemýšlí, co s tím vším vlastně bude dělat. Není si úplně jistý, že tohle
zvládne dlouho. Pokud se ještě někdy něco podobného stane. Asi nebude mít pár
týdnů ty nejlepší sny. Určitě v nich bude figurovat jedna určitá věž. Hladí ho
po vlasech a po tváři a sám kouká kamsi
před sebe, tak trochu do zdi. Je těžké nad tím přemýšlet jinak, než v první
řadě na útěk, ale začíná se mu do mysli dostávat jisté pochopení. Pokud tu byl
Mana zavřený tolik let, jistě má strach z toho, co je venku. Podle toho, jak se
tvářil asi nezná vůbec nic. Promne si rty o sebe, než musí stočit pohled dolů,
aby pochytil další gesta. Už to jde mnohem jednodušeji, začíná chápat princip
jeho řeči a orientovat se v něm."Bylo jí dvacet pět." Odpoví mu jednoduše a snaží se odhadnout, co se mu prohání hlavou. Jen trochu pochybuje, že se mu Mana rozhodne všechno říct. Jenže Mana nekončí a snaží se mu všechno vysvětlit. Je to složité, nechápe vůbec nic z toho, co se mu snaží říct, i když opravdu dává pozor. Trochu se zamračí, když od něj Mana vstává a něco očividně shání. Nejradši by ho zastavil, aby se mu to pokusil doříct. Vlastně na něj upírá trochu naléhavý pohled. Ale pak mu dojde, o co se snaží. Ano, tohle možná bude to nejlepší řešení. Pozoruje jej pečlivě, sleduje každou linii na papíře a pak i každé gesto a snaží se to poskládat tak, aby to dávalo smysl. Čím víc to začíná chápat, tím víc vyděšený výraz má. Nemá strach ale sám o sebe, jde tu o Manu a to, co by mu mohl otec provést za to, že byli ve věži. Možná ho to čeká jen za ten skleník, proboha!
"Zavírá tě dolů, tak jako tu dívku do věže, když něco provedeš." Šeptne sotva slyšitelně, aby bylo jasné, že mu rozuměl. Sám klopí pohled do země, u toho se mračí, než si dlaní vejde do vlasů a nechá ji na temeni, aby mu na chvíli nepadaly do tváře.+Co s tím můžu dělat? Kromě odchodu?+ Přemýšlí a úplně zapomíná, že v místnosti není sám. Pokud Mana nebude chtít odejít, neudělá s tím vůbec nic. Leda by zabránil všemu, za co by mohl být potrestán. Skleník už nezachrání o tom jeho otec ví ale...
"Musím tam zpátky." Vyjde z jeho rtů a jakmile to vysloví nahlas, hned ho přeběhne mráz po zádech.
"Zůstaneš tady a já se vrátím zpátky a dám to tam do pořádku. Třeba nikdo nic nepozná." Kývne si pro sebe několikrát hlavou, aby se ujistil. Pak pomalu přejde k jeho zádům, sám vyhlédne. Ještě má pořád čas. Navíc, když tam nachytá jeho může říct, že to byl jen zkontrolovat, prostě si něco vymyslí, ale kdyby tam našel Manu...Ne, to nedovolí. Vezme jej opatrně za ramena, aby ho mohl přetočit čelem k sobě a nakonec přesune dlaně na jemné tváře.
"Za chvíli budu zpátky, můžeš tu na mě zatím počkat." Usměje se, aby bylo vidět, že se vůbec nebojí ale opak je pravdou.
"Pak přijdu a vyberu si svou odměnu, nezapomněl jsem, co jsi mi slíbil." Blýskne se mu v očích a snaží se svými slovy přimět Manu myslet na něco úplně jiného. Zároveň mu neprozradí nic navíc. Jen, ať si není jistý, co přijde. To by mu pak taky mohl utéct a on by ho naháněl po celém zámku. Je možné, že nic z toho nestihnout, když jeho otec přijede dřív ale...Doufat přece může, ne? Krátce se nakloní k jeho rtům, aby ho na ně líbl a rozejde se ke dveřím s odhodláním ve tváři. Prostě tam půjde, opraví to, co půjde a pak zase zpátky. Na tom přece nic není.
Mana
Dvacet pět let… Mana se opravdu
obával, že uslyší číslici vlastního věku, ale to se naštěstí nestalo. Osud
nakonec nebyl zase tak zvrácený, jinak by si myslel, že je na řadě a to už
letos. Těch různých podivných událostí už bylo až dost. I tak si ale musí trochu
kousavě pomyslet, že má ještě tři roky života. Přikývne na jeho slova a nechá
si tuhle svou domněnku pro sebe, aby se navzájem neděsili ještě víc. Hyde
nakonec plně pochopí význam jeho obrázků, on se otočí od okna a upře do jeho
očí svůj smutný výraz. Pak se vrátí k němu, sebere obrázky ze stolu a zmačká
je. Hodí je do krbu a škrtne nad nimi sirkou, aby je nikdy nikdo nemohl najít a
pochopit, že o tom mluvil. Ohlédne se po něm z podřepu od krbu a provede sérii
gest, kterou by mu rád řekl, že jednu výhodu jeho mlčení má. Nikdo je nemůže
odposlouchávat… Mrzí ho, že má Hyde kvůli tomu tolik zoufalý výraz, ale zároveň
ho uvnitř podivně hřeje, že na něm někomu tolik záleží. A pak Hyde prohlásí
něco, co Manu přinutí vytřeštit oči a vyskočit na nohy. Spěšně k němu přejde,
popadne ho za ruku a začne zběsile kroutit hlavou. Nejradši by zarazil podpatky
do podlahy, jen aby se mu Hyde nemohl vytrhnout. Nemůže tam jít a rozhodně ne
sám. Nevěří, že se mu tam nic nestane po tom, co tam spolu prožili a co když ho
někdo uvidí? Jak by nikdo nemohl nic poznat, když jsou ty zatlučené dveře
rozmlácené? Co když to tam někdo chodí tajně kontrolovat? Rozčileně ho zase
pustí a přejde zpět k oknu, aby se znovu přesvědčil, že auto tu ještě není.
Hyde se ocitne za ním, dotkne se jeho ramen a on se k němu nechá otočit čelem.
Nic v jeho výrazu se nezmění, když Hyde začne vtipkovat o své odměně. Manovi se
to vůbec nelíbí a nejhorší je, že je to celé jeho vina. To on chtěl do věže jít, to on rozkryl tohle
tajemství. Jestli se tam Hydovi něco stane, půjde nahoru a skočí z okna toho
pokoje. Můžou tam pak strašit ve dvou. Možná ve třech. Nepobaví se těmi
myšlenkami, jsou příliš hořké. Zavře oči, když mu oplatí ten polibek, Hyde se
od něj odtrhne a znovu vykročí ke dveřím a on znovu vyběhne za ním, aby ho
ještě jednou zkusil zastavit, jenže oba vědí, že jinak má sklep jistý. Odmítavě
zavrtí hlavou, ale pustí ho a pak mu rukama naznačí, že počká, ale u sebe.
Radši… už nevěří nikomu a někdo by ho tu mohl vidět. Když Hyde opustí pokoj,
ještě snad deset minut hledí s rukama bezmocně podél těla na dveře a natahuje
uši, jestli něco neuslyší. Třeba jeho křik… Je mu dokonale špatně a poprvé v
život cítí strach o jinou osobu. Je to strašné. Pak se zhluboka nadechne a
otevře dveře. Opatrně se rozhlédne po chodbě. Nikoho nevidí ani neslyší. Nasadí
svou každodenní masku a vykročí po chodbě ke svým pokojům. Sotva zahne za první
roh, málem omdlí leknutím, které na něm není poznat. Na druhém konci chodby
totiž nehybně stojí Sen a dívá se na něj. Ten pohled je příliš dlouhý a
neobvyklý nebo si to Mana možná jenom nalhává, ale Sen se nakonec ukloní a
odejde. Mana zapadne do svých pokojů, opře se zády o dveře, přitiskne dlaň na
srdce a ví, že se nepohne, dokud se Hyde nevrátí.
Žádné komentáře:
Okomentovat