Mana x Hyde - Něco zkusím, když to na mě nepovíš. - část 1.

(Zámek)

Hyde

Pro Hyda byly poslední roky ne moc příjemné. Všechno, co potřeboval k životu, si musel poctivě vydřít a nikdo mu nedal nic zadarmo. Snažil se pracovat od rána do večera, většinou jako obsluha, dokud si ho v jednom z menších podniků na okraji Tokya nevšiml velmi draze oblečený muž s chováním hodných evropských zámků. Byl překvapený, že oslovil právě jeho, ale neváhal ani vteřinu, když mu nabídl práci. Bude se toho muset hodně naučit, několika měsíční kurzy k tomu bez pochyby patří ale všechno zadarmo, a pak se stane sluhou v domě někoho velmi bohatého. No, kdo by si mohl víc přát. Jeho byteček s dírou ve zdi a sprejem na dveřích mu rozhodně chybět nebude. Prý má skvělý postoj a chůzi, vzhled taky velmi okouzlující, aby mohl vítat snobské hosty. No, když si to myslel, vyvracel by mu to jen šílenec. A tak se stalo, že za rok, od té doby, kdy opustil špinavou čtvrť, stanul na příjezdové cestě velké sídla. Bylo to nedaleko Sappora ale v podstatě na samotě, kousek prý bylo moře, ale dohlédnout na něj nedokázal.  Bylo to velmi netradiční místo, možná i proto na něj dýchla zvláštně tíživá atmosféra, když kráčel k domovním dveřím. Jak kdyby tu něco nebylo v pořádku. Přisuzoval to neznámému prostředí a nervozitě z nového místa. Pořád si nebyl úplně jistý, zda novou práci zvládne. Jenže teď nebyl příliš prostor na pochyby. Nenechával za sebou nic, ani rodinu, ani přátele. Kvůli práci neměl žádné opravdové, se kterými by se viděl častěji, než jednou za půl roku. V tom prý byl taky velmi vhodný kandidát. Asi by mu to mělo být podezřelé ale za tu výplatu? Kdo by pochybnosti nezahazoval daleko. V ocelově šedých očích svítí obdiv, když vstupuje do velkého sídla. Je to skoro jako palác a on se nedokáže dost vynadívat na každý jednotlivý detail. Nenápadně samozřejmě, aby mu nemohl nic vyčíst. Na sobě má tradiční kimono, všechno velmi jednoduché, přesto jde vidět, že materiály jsou kvalitní. Nesmí být příliš vidět, říkal mu Sanako, když ho učil. Správný sluha by měl být jako duch a pak se mu smál, že s jeho tváří mu to půjde těžko. Ano, Hyde si myslel, že si vytvořili vztah, který byl mnohem vřelejší, ale nejspíš se nemohl víc mýlit a to mu dojde hned, jak převezme obálku, očividně hodně tučnou. Možná by ho to mělo varovat, stejně nic neříká, jen se hluboce ukloní, když je mu předána smlouva. Podmínky jsou…Dost nezvyklé ale spíš pochopitelné. Copak on ví, jak to na podobných místech chodí. Učili ho, že se nemá vyptávat, jen plnit, co se mu řekne. Zběžně si pročte všechny podmínky, vlastně mu stačí jen suma, kterou dostane a nemohl by být spokojenější. Však on nevidí důvod, proč by o své práci měl s kýmkoliv mluvit, stejně se nikam nedostane, to bude hračka. Tresty za neplnění jsou děsivé ale…On to zvládne. Starší muž, který má být jeho zaměstnavatel, se mu představí a hned ho odešle za prozatímním sloužícím, který je v kuchyni a nasměruje ho. Když dorazí do kuchyně, přivítá ho muž ve středním věku a brzy zjistí, že nemá jazyk. Ukazuje mu, kde co je, předává plán domu a všechny pokyny, co má během dne stihnout. Bude to zápřah, je na to všechno sám. Musí si to hodně rychle zapamatovat, tady není prostor pro chyby. Moc by se ho chtěl na pár věcí zeptat, ale dostane se mu jen vrcení hlavou.
"Tak skvěle, udělám si to po svém." Ozve se jeho povaha, která si s ničím příliš nedělá vrásky a usměje se, ale je v kuchyni jediný. Za půl hodiny musí mít připravenou svačinu pro pánova syna. No…trochu šibeniční ale pustí se hned do práce a za chvíli má v rukou tác.
"Tak a teď pokořit labyrint." Broukne si pro sebe melodickým hlasem a vydá se hledat poklad. Dostane se do pokoje asi o pět minut později, podaří se mu otevřít dveře a nic nevylít a pak se rozhlédne. Měl by být tiše nebo pozdravit? Je zvyklý na ticho? Když sluha předtím nemluvil. Možná bude stačit úklona. Nějak to vyřeší, až ho uvidí.

Mana

Postává u okna a s tím stejným trvalým výrazem ve tváři a v očích a shlíží dolů na příjezdovou cestu. Neměl by tu být. Měl by být ve svých komnatách a trpělivě čekat, ale dům byl obrovský a skoro nikdo v něm. Kdo by ho spatřil a donášel? Starý sluha? Mrzelo ho, že jde na odpočinek a už se nikdy neuvidí. Nakonec si našli cestu, jak splnit všechny příkazy a přání jeho otce a zároveň ulehčit i jemu. Mana si pamatoval i časy, kdy ještě mluvil, ale to už bylo dlouho. Neuměl si příliš představit, kam půjde ten muž dožít a že ho někdo vůbec nechá, po pravdě si myslel, že tu bude až do smrti, ale to se stát nemá. Na příjezdové cestě k sídlu se brzy objeví jejich limuzína a z ní konečně vystoupí ten, na kterého tu tak zvědavě čeká. Nakloní hlavu sotva patrně k rameni, když si ho z výšky třetího patra prohlíží. Mladý, hezký… vážně tu chce nechat svůj život a dělat tolik let zrovna tohle? Nedivil se, že nepřijel ničím vlastním. Sem znal cestu jen málokdo a zásoby byly dováženy. Na nákupy se nejezdilo. Netráví tu čas moc dlouho, nebude riskovat, takže odstoupí od okna a ohlédne se za sebe na jedenáctileté děvče v bílých šatech s velkýma černýma očima a rovnými dlouhými černými vlasy s ofinou. Svým výrazem by mu mohla konkurovat, rozhodně nemá oči dítěte. Je to dcera správce budovy, divného chlapa, co tu opravoval všechno, co bylo potřeba a byl to on, kdo vozil všechno potřebné. Pak tu byl ještě zahradník, věčně ožralý chlap, co nikdy nemohl stačit opečovat lány půdy kolem zámečku a v kuchyni se střídaly kuchařky. Jednou stará, jednou mladá, nikdy ne na víc, než pár měsíců a kam odcházely a proč Mana netušil. A to bylo všechno. Zámek ve francouzském stylu, ale silně ovlivněný a vybavený japonskými tradičními věcmi, měl tři patra, desítky pokojů a rozsáhlé pozemky okolo. A  to všechno se starali čtyři lidé. Samozřejmě, že zahrada pustla, sotva se dalo projít rozvrzanou brankou, porostlou břečťanem a v jezírku za domem bylo jen bláto a padlý kmen stromu. Obrovský skleník měl probořenou střechu a sídlo samotné potřebovalo rozsáhlé rekonstrukce. Do pravého křídla se ani nechodilo, protože už to nebylo bezpečné. Kromě něj a jeho otce tu ještě žila babička, stará devadesátiletá dáma, které se už pletlo úplně všechno. Mana zamíří zpět do pokoje a zasedne za toaletní stolek. Vezme do ruky kartáč na vlasy a češe je tah za tahem, poprvé, po padesáté, po sté… dokud se dveře vedle neotevřou. Jeho svačina. Zvedne se od stolku, noha míjí nohu za doprovodu klapotu podpatků. Z botek vykukují černé nadkolenky, mizející pod širokou černou sukní nad kolena. Následuje černý korzet s bílým proužkem a bílá košile s dlouhými rukávy, z pod nichž vykukují černé krajkové rukavičky. Na složitém účesu sedí decentní klobouček se stejnou krajkou. Zastaví se ve dveřích a temně modré oči se zapíchnou rovnou do těch Hydových. Velmi silně nalíčené oči, stejně jako zbytek tváře, která je jinak nezdravě bledá.

Hyde

Čekal opravdu hodně, když vstoupil do pokoje mladého pána. Ano, věděl, že jeho nový zaměstnavatel má syna. Musel se naučit hodně, aby neudělal žádnou chybu a všechny informace si pečlivě uložil do hlavy. Ví, jak se jmenují všichni zaměstnanci, ví, jak se jmenuje on. Jenže mu nikdo neřekl, na co se má připravit, že uvidí. Jeho vzhled ho trochu zaskočí a je mu to vidět na očích. Ne, že by se sám neoblékat v běžném životě výstředněji ale tohle...Je dokonalé zmatení očí, proti tomu, co ví hlava. Přistihne se, že na něj zírá déle, než by bylo vhodně a omluvně se pousměje, v očích mu zajiskří. Vypadá to, že mu příliš líto není, jak dlouho se na něj koukal  a ze rtů mu dokonce uniklo obdivné páni.
"Omlouvám se." Prohodí tichým, podmanivým hlasem a věnuje mu jemnou úklonu. Pořád má někde v koutku mysli na paměti, že by měl být tichý a skoro neviditelný ale jeho povaha...Ne, té se to rozhodně nelíbí.
"Dovolil jsem si připravit toasty s několika druhy salátu. Čaj taky, samozřejmě." Sdělí mu s neopadajícím úsměvem a začne lehkými pohyby vše vyskládat na stolek. Ještě pořád nemá úplně v oknu rozprostření na stole, takže je to trochu ledabylé a neuspořádané. Vždycky měl nepatrné problémy s úklidem, ale snažil se to zvládnout na jedničku. No, ne každý den je posvícení.
"Jsem Hyde, můj pane." Ukloní se mu znovu, když se představí, oficiálně se nikdo neobtěžoval, i kdy by to podle něj bylo vhodnější.
"K vašim službám." Dovolí si popustit uzdu své vlastní odvaze, když mu složí trochu teatrální poklonu, na kterou by si nikdo jiný netroufl, a když se narovná, o něco déle drží své ocelové oči, v nichž jsou většinou všichni čerti, v těch jeho nezvykle modrých. A pak pokračuje s uspořádáním na stole. Pořád se to snaží doladit k dokonalosti a ne, příliš mu to nejde. Tohle je jeho slabá stránka. Stejně si neopustí po očku na něj vždycky kouknout. Je příliš mladý na to, aby se dokázal ovládat. Netrvá to příliš dlouho a zabere se natolik do své práce, až si začne tiše pobrukovat pro něj velmi dobře známou melodii. Zase se nehlídá a nejspíš ho za to brzo vyhodí.
"Hm, já se vždycky nechám tolik unést." Zarazí se, když si své další pochybení uvědomí a raději ustoupí od stolku. Rozhlíží se kolem, jak kdyby přemýšlel, jestli má pokračovat a nakonec přejde k oknu, aby ho na chvíli otevřel a mladému pánu vyvětral. A narazí na další problém, to prokleté oknu nechce povolit.
"Tohle se mi nepovedlo." Ušklíbne se pro sebe s nádechem pobavení.
"Trochu čerstvého vzduchu a jeden má pak energii na všechno." Mumlá si dál spíš pro sebe.
"Ale na tohle bych potřeboval tak kladivo. A velké." Zamračí se na okno, jak kdyby za to mohlo. Nakonec se mu to s posledním prudším trhnutím podaří a málem u toho dopadne zadkem na zem. Uhraje to na velmi sexy otočku a zapře se, se sebejistým výrazem zády o stěnu.
"Ještě ty polštářky, hezky protřepat a pak už si jen lehnout hm?" Nečeká na souhlas a jde udělat, svou práci a zase to broukání. Ne, nenaučil se na kurzu vůbec nic. Většinou moc nedával pozor, ale stejně prošel.

Mana

Nepohne se na něm vůbec nic, když se na něj Hyde podívá a zatváří se tak silně zaskočeně. Jde jen opravdu těžko říct, co by se mu mohlo honit hlavou a co si o tom pohledu myslí nebo jak ho chápe. Nejvíc by ho asi zajímalo, jestli se mu líbí, co vidí, jestli je to proto, jak mu to sluší nebo pro něco jiného? Měl dojem, že si všichni kolem něj vždycky dávali extrémně záležet na tom, aby byl jako ze škatulky, ale očividně na to jeho nový sluha zvyklý není. Možná je prostě z nižší vrstvy, tak to bude. Příliš nepochopí ten jeho následující pohled, ale dostane se mu omluvy. Kývne bradou, že slyšel a bere ji na vědomí, ale jinak zatím snad ani nemrkl. Pak stočí oči na tác se svačinou. Je toho asi tak pro deset dalších lidí, ale na čaj se těší. Vrhne po něm pohledem, který by měl chápat jako Jaký čaj dnes máme? Jenže Hyde ho nezná a může to jen těžko jakkoliv rozklíčovat. Chvíli ho pozoruje, jak si počíná se servírováním a pak přejde ke zvonečku na stolku pod oknem a zavolá si to děvčátko v bílých šatech. Dívka se objeví velmi tiše, zabodne do Hyda důkladný tmavohnědý pohled a pak se podívá na Manu. Aniž by se mezi nimi cokoliv stalo, zase se vrátí očima k Hydovi.
"Ptá se, jaký čaj jsi dnes připravil." Řekne mu a v očích Many je vidět očekávání.  Když se Hyde představí, Mana vysekne elegantní pukrle s kývnutím hlavy a děvče pronese.
"To je Mana-sama a těší ho." Vůbec se nesnaží říkat Jí, i přes to, co má Mana na sobě. Pak oba sledují Hydovu úklonu. Mana by ho opravil, ale nepohne se a počká, až je všechno na stole. Dívka si to prohlíží dost kriticky. Mana přejde k židličce a ohlédne se po Hydovi, který mu ji měl samozřejmě podržet a přisunout, ale místo toho jde k oknu. Jeho pobrukování ho začíná vyvádět z míry, stejně jako ta poznámka o tom, že se nechává unést. Unést čím? Na Hydových zádech visí dva páry očí, když se pere s oknem. Není divu, že to nejde, moc věcí tu nefunguje. Mana se otočí na dívku a ta přikývne. Právě dostala za úkol informovat svého otce, aby přišel okno spravit. Pak se vrátí oba pohledem k Hydovi a skoro unisono ukloní hlavu k rameni, když si tu málem kecne na zadek. +Je tak zvláštní...+ Projde Manovi hlavou. Říká věci, které nejdou pochopit, zpívá si… Je to někdo úplně jiný, než jeho bývalý majordomus. On i dívka otáčí hlavu za Hydem, když kolem nich prochází a míří rovnou do ložnice, kde je obrovská barokní postel z černého masivního dřeva a s temně modrými a černými poduškami, lemovanými krajkami. Samozřejmě je od rána ustlaná a kromě toho, Mana si teď lehat nechce, tak proč tam šel? Shlédne na židli, která pořád zůstává nedotčená a jemu stydne čaj. V ložnici je hodně zvláštních věcí, včetně velkého okrasného toaletního stolku, velkého množství labutěnek a flakónků s parfémy a v nohách postele sedí porcelánová panenka, taková zmenšená verze jejího pána a upírá na příchozího stejně divný pohled jako on. Dokonce je dost podobně oblečená. Mana čeká, čeká a pak se otočí k dívce, sehne se a něco jí pošeptá do ucha. Ta se otočí na patě a jde si pro sluhu.
"On se tě ptá, proč má jít teď do postele. Jestli to vzkázal jeho otec?"

Hyde

Je hodně nesvůj od chvíle, kdy do místnosti přišla i dívka. Tolik očí a jemu se snad začnou třást ruce. Tohle není fér, když jsou na něj dva. On je na to sám, prvních pár minut, co je tady a neví snad vůbec nic o tom, jak by se měl chovat, dokonce i na tu židli zapomněl. Jeho učitel by neměl radost, ale on to zvládne, určitě.
"Bílý čaj s trochou brusinek a jemným nádechem jahod." Prohodí s hravým podtónem a je vidět, že tím strávil nejvíc času a taky dost ochutnával. No přece jim nebude servírovat něco, co třeba ani není dobré. Nikdo to nepozná a on si bude svým...hm...výkonem jistý. Možná by se i uculil nad tím, co se mu honí hlavou, ale to se nestane, na poslední chvíli se ovládne. Radši pokračuje do té ložnice, aby tu bylo opravdu všechno ze škatulky, když se za jeho zády objeví dívka. Trhne sebou, je jako ducha, až ho z toho zamrazí, stejně jako z pohledu panenky, dost velké panenky. Přejde mu mráz po páteři podruhé.
"Ne, nevzkázal." Hyde vypadá hodně zmateně. Copak mu nakazuje, kdy si má jít lehnout?
"Já jen pro jistotu, nikdy není špatný čas se pořádně natáhnout." Pokrčí rameny a věnuje jí svůj okouzlující úsměv.
"Mana-sama nerad odpočívá?" Zeptá se, jak kdyby s ní mohl mluvit otevřeněji. Ne, že by si s tím doteď dělal příliš vrásky.
"Zapomněl jsem na židli, že?" Plácne se do čela a protočí sám nad sebou očima.
"Já jsem snad fakt nervózní." Zamumlá si spíš pro sebe a rozejde se zpátky, aby svou chybu napravil. Snad to stihne, než bude čaj studený. Tolik chyb hned v první hodině. Vykopnou ho odtud nadsvětelnou rychlostí, tím si je jistý. Pořád nechápe, proč za něj mluví ta dívka. Nemluví vůbec nebo jen se sluhy? Zvláštní.
"Jsem z vás hrozně nervózní." Sdělí mu tichým hlasem, když už mu hezky přisouvá židli pod zadek a ani si neuvědomí, že se na něj trochu naklání a hodnotí v duchu jeho parfém. Moc hezky voní, nic podobného nikdy necítil a on si vždycky rád vychutnával podobné věci, ale teď přece nesmí.+Vzpamatuje se konečně.+
"Omlouvám se za své pochybení, pořád nemůžu uvěřit, že jsem na místě, jako je tohle." Omluví se mu tiše a prohlédne si krátce jeho profil, než odejde ke stolu a začne mu nalévat čaj. K jeho štěstí je ještě pořád dost horký.
"Na večeři bych mohl připravit třeba rybu?" Nahodí nahlas a zase se zapomíná. On by měl vědět, co mladý pán rád večeří a to mu připravit ale snaží se prolomit ticho kolem něj. Prostě ho nemá rád. Zase chyba. Ale za to, že moc mluví, zatím napomenut nebyl, a když Mana nemluví, mohl by ho třeba rád poslouchat? Komu může svědčit tolik ticha? Zítra mu asi donese květiny ze zahrady. Rostou tam divoké růže, ať to tu má útulnější. Přece jen je to na kluka jeho věku příliš ponuré. Chtělo by to trochu víc barev? Možná by to stačilo. Aspoň ty kytky.
"Jistě je tu nádherná příroda kolem." A pak se zarazí.
"Příliš mluvím." Napomene sám sebe a vrátí se k servírování večeře na talíř a začne si zase broukat.

Mana

Musí uznat, že volba čaje zní dokonale. Tohle od něho nečekal. Zřejmě bude mít vytříbený jazýček. Možná ho měli zaměstnat spíš jako kuchaře, než jako majordoma a Mana by poznal netušené chutě. I na ten bílý čaj má teď odpoledne chuť. Jenže pořád stojí nad svou židlí a Hyde je pořád v ložnici. Slyší ho mluvit z vedlejšího pokoje, zatímco má ruce sepjaté před sebou a otočí za ním hlavu, i když ho za dveřmi nevidí. Tak nevzkázal? Děvče mezitím zírá na Hyda a najednou vypadá celkem normálně jako každé jiné dítě.
"Proč se nezeptáš jeho?" Odpoví něco, z čeho asi Hydovi začne brzy přeskakovat. Samozřejmě se ho zeptat může, jenže Mana nemluví… Dívka přikývne na tu židli, a když Mana zaslechne to o nervozitě, usměje se pro sebe očima. Pohled má sklopený k zemi, zatímco okázale čeká a nakonec se skutečně posadí. Samozřejmě velmi elegantně a tak, aby si nepomačkal sukni. Když dosedne a pootočí hlavu za jeho hlasem, skoro se nosem otře o Hydův profil a chvíli tak zůstane, zatímco ho poslouchá. Nečekal ho tak blízko, ale krátce k němu zvedne oči, když kývne hlavou, že to je v pořádku a zase se podívá před sebe. Oba jsou neustále pod rentgenovým pohledem té dívky. Mana k ní udělá elegantní gesto dlaní a ona promluví.
"Říká, že se jmenuju Sen-chan a že mi tak můžeš říkat." Představí sebe samu. Manovi zatím pobíhá hlavou, proč je Hyde tak nervózní. Bojí se, že svou práci neudělá dobře? On to na něj nepoví. A dokonce to sám ani nepochopí jako dvousmysl. Natáhne ručku v rukavici pro šálek čaje a donese jej ke rtům. Přikývne, že je v pořádku a moc dobrý a pak volnou rukou rozhodí kolem dokola v otázce, jestli se mu tady líbí. To proto, že mluvil o tom, že tomu nemůže uvěřit. Sídlo sice zažilo lepší časy, ale Manovi přijde krásné. Dívka zatím nepřekládá, však by se to Hyde měl naučit chápat sám. Nakonec se na ni Mana podívá, přivolá ji k sobě a něco jí pošeptá do ucha. Sen se nakloní blíž, pak se narovná a podívá na Hyda.
"Ptá se tě, proč jsi chtěl, aby šel teď do postele." Řekne přímočaře něco, co kdyby takhle řekli jeho otci, mohl by z toho být parádní malér. Mana má u toho oči v talíři, když stříbrným příborem krájí sendvič na malé kousky, které si vkládá do úst. Pak je ale zvedne a gestem dlaně pošle Sen pryč. Ta se otočí na patě a zmizí. Spojenýma rukama naznačí ploutev ve vodě a přikývne. Rybu si klidně dá. Pak ale vstane a přejde k oknu. Postaví se k němu bokem, aby viděl střídavě ven a střídavě na Hyda a ukáže dolů do zahrady, do té části, která je celkem udržovaná. Je tam hodně růžových keřů. Přikývne. Pak se podívá někam nad plot, dál na lesy za ním, pokrčí rameny a zavrtí hlavou. Neví… nikdy tam nebyl. Znovu se ohlédne po něm, ukáže si na ústa a přikývne, že mluvit může. Jeho gestikulace je hodně bohatá, dá se na to zvyknout a odezírat z ní.

Hyde

Nemůže vůbec z hlavy dostat to, že mu byl tak blízko. Nikdy by si nepomyslel, že se mu to může stát v přítomnosti někoho takového, ale stalo se. Málem i přeslechne jméno dívky, která je pro něj jakousi překladatelkou. Měl by se, co nejrychleji naučit, co nejvíce jeho gest, aby ji nepotřeboval. Ne kvůli sobě ale přece kvůli práci, to je jasné.
"Těší mě." Ukloní se dívce, jakoby se až teprve teď probral z jakého snového oparu, než se spokojeně pousměje. Mana-sama očividně oceňuje jeho volbu čaje a on si píše bod k dobru, alespoň něco nezkazil. Začíná mu být jasné, že když bude dost pozorný, mohl by mu opravdu rozumět. Jeho gesta jsou dost výmluvná. Kývne krátce hlavou a ještě jednou se rozhlédne kolem sebe.
"Je to krásné, dost nezvyklé, takové věci mám rád." Nechá se opět usnést svou vlastní hlavou.
"Úplně, jak kdyby celý..." Odmlčí se, aby našel vhodné slovo.
"Zámek byl úplně z jiné doby." Vydechne nakonec zasněně, ale rychle se vzpamatuje a stočí oči k dívce, na kterou málem zapomněl.
"Nechtěl, ale někteří po svačině rádi odpočívají, chtěl jsem, aby bylo všechno připraveno." On sám by do té postele klidně vlezl. Musí být měkoučká a pohodlná. Hezky se zavrtat pod pokrývku a nevylézt celý den. Už dlouho se mu nestalo, aby si něco podobného mohl dopřát. Znervózní o něco víc, když pošle Sen pryč. Tak a teď je v háji ale úplně. Těkne k němu ocelovýma očima a pokusí se pousmát. K jeho štěstí nepřehlédne gesto s ploutví a nadšeně přikývne. Tomu rozuměl.
"Mám rád ryby a ostatní mořské plody taky." Odtuší klidně ale je pravda, že něco podobného měl jen párkrát na kurzu, jinak by se k takovým věcem vůbec nedostal.
"Ale neumím je vůbec jíst. Vždycky je chytám po celém stole." Naráží třeba na ústřice a podobné kluzké potvory.
"Rozhodně je zábavné mě u toho sledovat." Zavtipkuje na svou vlastní adresu a sleduje svého pána, jak míří k oknu. Následuje ho pomalu a vyhlédne taky, zapírajíc se dlaněmi o parapet. Vyhlédne na místo, kam ukazuje a uvidí růže.
"Zrovna před chvilkou jsem nad nimi přemýšlel. Líbili by se ti ve váze?" Pozvedne obočí, když se mu s úsměvem zblízka podívá do tváře.
 Určitě by ti slušely." Zarazí se.
"Vám slušely. Tedy..." A pak mu dojde další jeho gesto.
"Nikdy jste nebyl venku? V lesích kolem?" Ne, zase se nedokáže hlídat a jeho překvapení ve tváři je očividně.
"Nemáte s kým jít?" Vyptává se nezdvořile dál, ale naštěstí se drží a už mu netyká.
"Přece nejde být jen pořád uvnitř. Příroda je nádherná, chvíli si jen tak sednout do trávy nebo lehnout..." V očích se mu zablýskne.
"A vnímat jen ji kolem sebe. Přece se někdo jako vy nemůže schovávat pořád jen doma, i když je to překrásný dům." +Palác...spíš.+ A ano, právě mu složil kompliment. Další chyba, když na to nebyl tázán. +Jsi v práci, ne v baru.+ Napomene se v duchu, ale není si vůbec jistý, že se to setká u jeho povahy s úspěchem.