Mana x Hyde - Něco zkusím, když to na mě nepovíš. - část 2.

(Manovy pokoje)

Mana

Nezvyklé? On netuší, že je to všechno kolem nezvyklé nebo že on je nezvyklý… Když vidí, jak se oblékají ostatní, přisuzuje to prostě tomu, že jsou to jejich služebníci, ne tomu, že pánská móda je úplně jiná. Hyde před ním je navíc oblečený tradičně a to je taky tak trochu sukně… Rád by se ho zeptal, jak vypadá jeho dům, ale neví jak. Pokusí se gestem dlaně obsáhnout všechno kolem a pak ukáže na něho. Možná, že to nepochopí a Sen už je pryč. Zámek je z jiné doby? Znovu se překvapeně rozhlédne kolem sebe. Tohle mu nikdy nikdo neřekl… tedy z těch několika málo lidí, co tady žijí. Líbí se mu nadšení v Hydových očích, když dojde na ryby a mořské plody a znovu přikývne, i když se sám neusmívá. Přiloží si krátce dlaň v rukavičce před rty jako by chtěl úsměv skrýt, i když se mu koutky ani nehnou. Jeho oči však vřele zasvítí. Nedovede si představit jak někdo honí mořské plody po stole. Tenhle Hyde je opravdu hodně zvláštní. Když pak spolu stojí u okna a Hyde mu začne znenadání tykat, vrhne po něm skoro plachým pohledem a zblízka si prohlíží jeho tvář. Je velmi mladá a pohledná. Trocha makeupu a nikdo by se nestačil divit. Má chuť to zkusit, ale nesmí si podobným způsobem hrát se svými sloužícími. Hyde mu ten pohled oplatí a chvíli na sebe hledí bez dalšího slova, než Mana ten kontakt přeruší a podívá se znovu dolů na růže. Přikývne, ale u toho poklepe na temně modrou stuhu ve vlastních vlasech a pak na květiny znovu ukáže. Taková barva tam bohužel neroste, ale byly by nejkrásnější. Mírné začervenání není pod vrstvou bílého makeupu vidět, ale vrhne po něm krátkým pohledem a v očích má vepsaný stud. Záměrně přejde jeho přeřeknutí, když se rozhodne, že to není nic, za co by se měl zlobit a zavrtí hlavou na znamení, že nebyl. Pokrčí rameny a neslyšně si povzdechne, když zároveň trochu rozhodí rukama. Pak jimi naznačí zahnuté drápy. Není tam bezpečno. Tak mu to říká jeho otec. Když ale Hyde zmíní, že není dobré být pořád jenom uvnitř, v očích mu cosi zasvítí, poklepe mu dlaní o předloktí a vykročí od okna do ložnice. Po chvíli se z ní vrátí s černým krajkovým slunečníkem v ruce, mírně jím zakomíhá ze strany na stranu a kývne bradou ke dveřím. Půjdou ven! Do zahrady. Očima se usměje, svačinu nechá svačinou proti všem nastaveným pravidlům a vyjde na chodbu. Nikdo na ní není… kdo by tam taky byl. Otec tráví většinu dne v pracovně nebo pryč. Netuší, jestli právě Hydovi nenarušuje nějaký časový harmonogram, ale sám je neustále. Alespoň jednou by ho mohl někdo trochu zabavit? Počká na něho, až ho dojde a tak trochu bez ptaní se zavěsí do jeho rámě, i když je o něco vyšší, než on. Prsty se lehce opletou okolo Hydovy ruky a Mana koncem slunečníku ukáže, které schodiště použít, aby se ocitli u zadních dveří z haly ven do zahrad.

Hyde

Ten pohled, jak se rozhlíží kolem sebe a k tomu překvapení v jeho tváři ho donutí trochu stáhnout obočí. Skoro to vypadá, jak kdyby Mana nic jiného nikdy neviděl. Jak kdyby mu tohle celé přišlo normální. Jenže takto většina nežije. Trvá to několik dlouhých minut, než si uvědomí, na co se ho ptá. Pořád ještě neobratně luští jeho gesta a je to jak zábavná hra. Poznej, co říkám. Ale když já nevím!! Nakonec mu to ale dojde. Snad si o něm nebude myslet, že je hloupý. Úplně zapomíná kvůli soustředění na to, proč je vlastně tady.
"Můj byt je jako tento pokoj. Tedy můj starý byt." Vysvětlí mu tiše.
"Je tam všechno, kuchyň, koupelna, ložnice. Ale mnohem menší." Snaží se mu popsat, v čem žije a trochu se stydí. Je to jen malé doupátko, nula, nula nic. Proti tomuto určitě. Oplatí mu pohled a jemně je usměje, skoro něžně, jak si jej prohlíží. Jak asi vypadají všichni sloužící tady? Nejspíš úplně jinak. Nevadí mu, že si ho prohlíží, mohl by klidně ještě chvíli.
"Takové růže se ti líbí?" Zeptá se ho, když očima těkne ke stuze. Ne, ty v zahradě neviděl, ale mohl by je sehnat? Aspoň jednu. Má přece na starosti i sepisování zásob, co kdyby se domluvil s tím, kdo je vozí, aby mu podobnou přivezl. Ve městě tak barevnou není problém sehnat. Možná by mohl sehnat i nějaké na zasazení. Postarat se o ten kousek zahrady, aby tam kvetly různé barvy. Ano, to udělá, už jenom pro to nadšení v očích.
"Třeba se mi povede s tím něco udělat." Mírně se mu ukloní hlavou. Udělat někomu radost, to mu vždycky šlo dost dobře.
"Nesmíš chodit sám, pak se ti nic nestane." Ujistí ho, že venku nic tak hrozného není. V lesích by mohlo, ale pokud budou hluční...všechno radši uteče. Sám chodil po lesích dost často. A pořád je tady.
"Ani u moře jsi nebyl?" Vyptává se dál a už úplně přechází fakt, že mu tyká. Vypadá tak křehce, s ním to jde prostě samo. Trochu se zarazí, když ho poklepe na předloktí a sleduje ho očima, jak zmizí a pak se vrátí se slunečníkem.
"Tak procházka." Usměje se a sám kývne hlavou. Má povinností až nad hlavu, ale večeři má předchystanou a po ní dodělá zbytek své práce. To přece nebude na dlouho.
"Hai, půjdeme." Potvrdí to ještě slovy a nebrání se ani tomu, že si ho takto povede. Jemu blízkost někoho jiného nevadila, vždycky si to spíš užíval.
"Ah, díky. Myslím, že bych pořád ještě zabloudil." Přizná se, když je oba nasměruje a Hyde mu otevře dveře, aby mohl projít jako první. Už ho tolik nevyvádí z míry jeho vzhled, právě naopak, začíná jej v koutku mysli obdivovat. Je to dokonale propracované a do detailu promyšlené. Taky by to promýšlel, kdyby na sobě nemusel mít tohle.+Zrušíme zajeté pořádky, co by na to řekl šéf?+ Proběhne mu hlavou a rozhodně to zkusí, až zjistí, jak často se s ním bude potkávat. Třeba ho neuvidí celé dny, to by si pak mohl obléknout, co by chtěl. Třeba ho někdo nenapráší.
"Podívej, tady je jich nejvíc." Položí krátce ruku na jeho dlaň na svém předloktí a kývne hlavou k jednomu většímu keři, kde kvetou ty růžové.
"Jsou krásné, i když by potřebovali péči." Povzdechne si.
"Zkusím s tím něco udělat ve svém volnu." Ano, má hodinu denně pokud bude stíhat všechno, co má. A taky večery. A pak ji uvidí. Je vzadu za propletenými keři. Tam se jen tak nedostane ale...
"Počkej tu na mě chvíli." Poprosí jej měkce, než se vymění z jeho sevření a pokusí se dostat k té, co viděl. Asi bude trochu poškrábaný, možná si i potrhá kimono, ale to mu nevadí. Za pár minut se vrátí zpátky a nese krvavě rudé poupě, které má okraje skoro do černa. Asi nějaký pozůstatek těch, které tu někdy někdo vysadil.
"Tahle je jedinečná, skvěle se k tobě hodí." Nechá koutky vyhoupnout vzhůru.
"Pozor má trny." Varuje ho starostlivě, kdy mu ji podává.
"Líbí se ti?"

Mana

Převrací si v hlavě, jak asi vypadá pokoj, ve kterém je úplně všechno, od kuchyně až po ložnici. Tam asi není moc k hnutí? Kam Hyde nastěhuje svou šatnu a jídelní stůl? Když si představí, na jakém prostoru se vaří tady? To přece není možné… Škoda, že nemá nějaký obrázek. Nikdy mu nikdo žádný neukázal, ani když se zeptal. Řekli, že ho nemají a pak neustále zapomínali, že ho mají přinést… mrzuté… Hyde už mu zase tyká a je úplně první v životě, kdo to dělá, když pomine svého otce. Měl by mu to zakázat, ale snad se nezapomene, až nebudou jenom sami. Zvědavě k němu po cestě stočí svoje oči, když mu Hyde slíbí, že by s tím možná něco udělat mohl. Mana nikdy podobné růže neviděl, ale možná že tam, odkud je Hyde, skutečně rostou? Usměje se na něj pohledem a přikývne. Dostával od otce hodně dárků, ale nikdy se ho nezeptal, co by sám chtěl. Prostě nosil to, co na něm chtěl vidět, ale ne to, co by zajímalo Manu. Třeba ty obrázky. Uměl si navrhnout vlastní šaty a požádat ho, aby přinesl podobné, ale to bylo všechno. Rád by nechodil sám, ale ani na tohle neměl nikdy nikdo čas, ani otec ne. Zavrtí hlavou, že moře neviděl. Ví ale jak vypadá, dole v hale visí velký obraz a taky o něm studoval. Učil se hodně věcí, i když mu nakonec k ničemu nebyly. Nechá si otevřít dveře, protáhne se jimi ven a roztáhne si slunečník nad hlavu. Opře si ho o levé rameno, aby se ho pravou rukou mohl dál držet a společně s ním dojde až k růžovým keřům. Přikývne na jeho slova o kráse květů. Ano, to by potřebovaly, ale jediný zahradník se nikdy nemůže postarat o všechno. Většina zahrady je zpustlá a zarostlá. Vlídně se podívá do jeho tváře, když znovu slíbí, že zkusí něco udělat i s tímto. Bylo by to hezké, protože přímo sem se Mana dívá ze svého pokoje. Přikývne, když má počkat a ohlédne se za sebe na kamennou lavičku. Je krásná, z mramoru a se složitým tvarováním opěry, ale celou polovinu pokrývá lišejník. Přejde k ní a posadí se na tu nedotčenou část. Kolena má u sebe, chodidla vtočená dovnitř a točí slunečníkem, když se neustále smutnýma a nezúčastněnýma očima dívá kolem sebe. Z boku slyší podivné zvuky toho, co tam Hyde asi dělá, ale nechá se překvapit. Brzy ho má zase u sebe a klesne pohledem na růži, co nese. Je dech beroucí. On si jí nevšiml, ale když nejsou modré, vybral by si přesně takové. Už po ní natahuje ruku, když ho Hyde varuje, že je trnitá a on s ní ucukne. Vezme si ji o to opatrněji a sotva znatelně pohne koutky rtů nahoru. Pak se na něj podívá a znovu si prohlédne růži ze všech stran. Podá mu slunečník, aby ho držel on a natáhne k němu uvolněnou ruku, aby mu z vlasů vypletl listí. Ukáže mu ho a nechá ho dopadnout na zem. Zdá se mu jedinečný? Prohlíží si všechny nedostatky, které způsobil ten keř a po chvíli mu narovná i výstřih kimona, ale pak tvář odvrátí, pootočí se směrem od něho a upře oči do zahrady.

Hyde

Potěšeně sleduje, jak si růži prohlíží. Vypadá to, že se mu opravdu líbí, už jen ty koutky jsou usvědčující. Prohlíží si ho déle, než by bylo nutné. Jak kdyby se snažil, si zapamatovat každý jednotlivý rys a přemýšlel, jak se mění v závislosti na jeho pocitech. Mohl by poznat, co si myslí? S tím, jak se tváří skoro pořád stejně asi jen těžko. Možná, když se bude soustředit mnohem víc, časem...Začíná mít pocit, že nad Manou přemýšlí déle, než nad kýmkoliv jiným, koho viděl poprvé. A navíc to všechno kolem. Někdo tak bohatý a nebyl nikdy u moře ani v lese. Je tu pořád jen zavřený? Nejspíš ano. Podobné myšlenky způsobí trochu posmutnělý výraz v očích. Jak se dá žít pořád jen v jednom domě, i když je velký a svým způsobem krásný? Jak se dá žít v jedné zahradě, která je očividně už několik let neudržovaná? Trochu sebou trhne, když mu podává slunečník, jak kdyby ho probudil z myšlenek, a přemýšlí, co chce dělat. Když uvidí listy, upřímně se rozesměje.
"Na pár vteřin jsem byl zahrada." Zavtipkuje, když stočí oči za listem, který právě padá k zemi.
"Arigato." Jemně kývne hlavou a nechá ho s mírně rozpřaženýma rukama od těla, aby mu upravil i kimono.
"Myslím, že tohle zachrání jen převléknutí." Rozesměje se podruhé, když se podívá na látku, která je místy potrhaná.
"Bude tu spousta práce, ale časem..." Sdělí mu jednoduše.
"Projedeme se kousek?" Nabídne mu rámě a počká, jestli ho přijme.
"Kdysi jsem udržoval podobnou zahradu. Nebyla zdaleka ani tak velká, ale byly tam taky růže. Velké keře, které končily v půlce toho druhého. Když jsem se dostal, až do středu, našel jsem tam malou truhličku. Byla hrozně špinavá a čas jí vzal skoro všechnu krásu, přesto měla své kouzlo." Vypráví mu, jak kdyby to Mana chtěl slyšet. Ale on vypráví rád.
"Byl v ní obrázek jednoho ostrůvku asi hodně starý, skoro rozpadlý a k tomu náramek. Z modrých korálků, stejně barevnách jako to moře. Chtěl bys ho vidět?" Pozvedne obočí a podívá se na něj. Už zase o něm přemýšlí. Napadne ho, že by mohli trávit trochu času společně. Když je tu pořád sám...Copak mu otec nemůže obstarat společnost, peněz má přece dost.
"Co rád děláš?" Zajímá se zvědavě a nespouští z něj očka.
"Maluješ? Zpíváš?" Sjede očima po celém jeho vzezření.
"Vyšíváš?" Neubrání se ani tomuto koníčku. Koho by to nenapadlo. Ale není v tom nic zlého.
"Něco jako šití by se mi teď hodilo, za chvíli tady s takovou budu chodit nahý." Prohodí pobaveně a protáhne prst dírou v rukávu kimona.
"Rozpadne se za pět sekund. Možná za dvě, když polezu zase, kam nemám. Ale co bych neudělal, pro ty koutky nahoru. Slušelo ti to." Připojí další kompliment, který je naprosto upřímný.
"Řekni, je něco, co bys chtěl dělat a mohl bych to zařídit?" Zeptá se jej s nadšením v ocelovém pohledu. Chce mu dál dělat radost? Proč by ne, tohle místo je trochu ponuré, tak proč ho nerozzářit, to přece umí.

Mana

Přikývne v reakci na to převlékání, zatímco se pořád dívá zarytě před sebe směrem do zeleně. Pak se na něj ale přece jenom podívá a gestem dlaně obsáhne svoje oblečení. Ukáže na něho, zvedne ukazováček a udělá na něj ne, ne, ne. Hyde by tohle nosit nemohl, hned by to všechno zničil. I když ho zrovna trochu napomíná, líbí se mu, jak se otevřeně směje a sám si tento výraz dlouze prohlíží, než jeho oči vřeleji zasvítí a zase tvář odvrátí. Teď by ji potřeboval schovat za vějíř. Bylo mnohem jednodušší, když tu měl toho starého sluhu, protože se choval pořád stejně stoicky a nevyváděl ho tím z míry. S Hydem po boku se děje plno věcí, které nikdy před tím a vyvolávají podobně cizí pocity. Přikývne a zase vstane. Převezme si slunečník, zavěsí se do něj jako před tím a vykročí. Musí dávat pozor, kam šlape, protože podpatky jsou vysoké a dláždění rozbité. Místy cestou prorůstají i kořeny. Poslouchá jeho vyprávění a uteče mu poněkud nevěřícný výraz, když se na něj podívá, zatímco Hyde mluví o truhličce. Neví, jestli tomu věřit, připadá mu to jako hodně velká náhoda, ale u prvního keře se ho pustí a s teatrálním předklonem se do něho nahne, aby se podíval, jestli tam taky něco není. Sukně se u toho zvedne tolik, že odhalí konec krajkových nadkolenek. Nic tam není, takže se po něm ohlédne, pokrčí rameny a pokračuje k dalšímu keři. Celá scéna se opakuje, když rozhodí rukama. Nefunguje to. Ani nečeká opak, ale má chuť ho taky trochu bavit. Přikývne, když se ho Hyde zeptá, jestli by chtěl vidět moře. Co rád dělá? Přiloží si ukazováček na rty v gestu zamyšlení a podívá se někam vzhůru. Na zpěv zavrtí hlavou a poukáže na svoje rty, ale na to kreslení přikývne. Pak rukama naznačí mísu a vařečku, co v ní něco míchá. Hrozně rád vaří, když se dostane do kuchyně. Na vyšívání by mu rád řekl, že to sice svede, ale zase tolik to nemiluje. Alespoň se o to pokusí. Když však Hyde zmíní, že by mohl chodit nahý, nasadí skoro pohoršený výraz a rezolutně udělá dlaní Ne. To se přece nesluší. Tohle mu hodně vtloukali do hlavy. Ani kousek kůže navíc, než co je účel. Zároveň u toho zčervená, ale je to pro ten kompliment a taky proto, že mu unikl úsměv a on si toho nebyl ani vědom. Skloní oči, sepne dlaně před sebou a chvíli se nakrucuje sem a tam v bocích. Pak však znovu ožije, zopakuje gesto se zpěvem a ukáže na něho. Podle jeho hlasu a smíchu by mu klidně zpívat mohl. Kus odsud je další lavička. Dojde k němu, vezme ho za ruku a vede k ní. Stojí nedaleko obrovského skleníku, který sám o sobě vypadá jako dům. Zahradník tu není, ale okolo je poházeno plno jeho náčiní. A taky několik lahví s alkoholem. Mana do jedné strčí špičkou boty a zavrtí hlavou. Pak zkusí vzít za kliku. Zamčeno… Kam asi šel? Ukáže mu na dveře, pak na růži, co třímá v ruce a znovu na dveře. Tam by mohlo růst plno exotických květin, kdyby dal někdo skleník do pořádku, ale byl taky na rekonstrukci a práci tak pro deset lidí.

Hyde

Všimne si, jak Manu jeho vyprávění zaujme. Je rád, že ho dokáže dostat do podobného rozpoložení. Asi by se sám na sebe zlobil, kdyby ho nudil. Ne, to se mu nesmí stát. Nechápavě nakrčí obočí, když se vymaní z jeho paže a jde se podívat ke keři. Nahlas se rozesměje do okamžiku, než se před ním předkloní a on zahlédne víc, než by možná bylo vhodné. Přesto to však jeho oči přitáhne a nepustí. Ani si neuvědomuje, že naklání hlavu stranou a v očích mu skoro ďábelsky zajiskří. On nikdy nepotřeboval dlouze pobízet, aby se mu zhmotnily jisté představy, rozhodně mládeži nepřístupné představy. Mana je dost obratně provokuje a nejspíš si to ani neuvědomuje. Donutí se trochu hlasitěji polknout a na nějaké vlastní napomínání v hlavě snad ani nemá prostor.+Mohl bych? Nemohl! Mohl...+ Dohaduje se v duchu se svým nitrem, které v tom má rozhodně jasno. Jenže Mana vypadá, že je snad nedotčený a  to ho nutí držet se trochu zpátky. Přece jen je to syn jeho zaměstnavatele, neměl by nad něčím podobným vůbec přemýšlet, jde to ale těžko. Ještě chvíli vypadá dokonale mimo, než se musí zase vrátit k pozornosti, aby odhadl, co se mu snaží říct. Zpěv ne, dobře. Kreslení ano. Sám trochu kreslí a dost často se tím baví. Mohli by si takto klidně chvíli hrát. Nakreslit představy...No, teď by to radši nezkoušel. Vaření?
"Vážně? Vaříš rád?" V očích mu zasvítí.
"V kuchyni s tebou by byla legrace. Můžeme to někdy vyzkoušet. Já umím jen pár věcí, pořád se hodně učím, a některé mi nejdou vůbec. Třeba pečení. To je vždycky těsto všude, jen ne tam kde má být." Prozradí mu, kam až sahá jeho umění, no tam rozhodně ne
."Nelíbil bych se ti nahý?" Opět mu vůbec nedojde, s kým se baví, a když vidí, jak rozpačitý je, nejradši by ho provokoval mnohem víc. Neměl by ale možná jen ještě trošičku.
"Já a zpívat? Hai, zpívám rád, můžu ti klidně zazpívat před spaním nějakou hezkou ukolébavku. Jen je škoda, že tu nemám kytaru. Ta moje se rozbila před několika týdny. Neměl jsem čas shánět druhou." Povzdechne si trochu posmutněle, ale poslušně jde za ním. Zvědavě se rozhlíží, než mu očka padnou na ten rozbitý skleník. Kdysi byl jistě velmi krásný a hlavně dost velký.
"Páni, tady by se zahradničilo." Prohlíží si skleník zaujatě a sám zkusí trochu zalomcovat s dveřmi. Nepovolí. Rozhlédne se, jak kdyby kontroloval, jestli je někdo vidí a pak se koukne na Manu s hravým podtónem v očích.
"Něco zkusím, když to na mě nepovíš." Mrkne na něj rozverně, než pomalu přejde k němu a zastaví se mnohem blíž, než by musel.
"Neboj, jen si něco půjčím." Zavrní tiše v blízkosti jeho tváře. Tou svou se začne přibližovat, ale mine ji a nakloní přes rameno, aby viděl do jeho vlasů. Je to složitý účes, takže tam jistě budou a taky, že ano.
"Jen na chvilku, pak ti ji vrátím. Slibuju." Brouká mu skoro do ouška, než vytáhne jednu vlásenku a pak se s jemným, trochu provokativním pousmáním oddálí. Je v podstatě kluk z ulice, některé věci se naučil a  otevřít takový zámek, který je snad ze středověku nebude problém, pokud není zaseklý. Odejde ke dveřím, u nich poklekne a začne se dobývat dovnitř. Jde to ztěžka, ale slyší piny, jak cvakají jeden po druhém a pomalu povolují. Jen ten poslední nechce. Trochu zabere a pak dveře se skřípáním otevřou.
"Prosím, mladý pane." Teatrálně se mu ukloní a gestem paže ho pozve dovnitř.
"Můžeš mi třeba říct, co bys tu jednou chtěl mít. Až to tu opravím, můžeme na tom pracovat společně."

Mana

Znovu přikývne. Sice neměl moc možností dát někomu ochutnat, ale podle toho, jak chutnalo jemu samotnému v porovnání s tím, co dostával, si snad nevedl tak špatně. Legrace, opravdu? Proč si to myslí? Mohli by to zkusit, ale není si jistý, co by na to řekl jeho otec. Nejspíš to udělají raději, až nebude doma. Pečení je trochu něco jiného, s tím taky tolik zkušeností nemá, ale společně se jim to snad podaří. Ta otázka o nahotě ho zastihne naprosto nepřipraveného. Utkví na něm dlouhým, lehce zmateným pohledem, když se snaží v duchu přeskládat, jestli si z něj dělá legraci nebo to myslí naprosto vážně a pak si ho mimoděk celého prohlédne. Kromě sebe v životě nikoho jiného neviděl bez oblečení. Zase se očima vrátí k těm Hydovým. Proč se ho na to ptá? Mělo by se mu něco podobného líbit? Vůbec neví, jak mu má odpovědět. Nakonec na něj divoce zagestikuluje v reakci, kterou by mohla přečíst jedině Sen a schová se mu za slunečník. +Vůbec to není hezké, že si mě takhle dobíráš.+ Postava za slunečníkem se chvíli nepohne, jako by přemýšlel, jestli s ním teď bude mluvit nebo ne, ale pak se pootočí a znovu přikývne. Dobře, může mu dělat hrací skříňku, ta jeho už ho stejně nebaví, je to pořád dokola. Hyde si posteskne nad kytarou a Mana zase ožije. Přejde k němu, dotkne se jeho předloktí, naznačí hru na kytaru a pak ukáže na sebe. Nemá ji, ale tohle může zařídit pro změnu on. Pobrečí si u otce, že ji chce on, dostane ji a pak mu na ni může hrát Hyde. Růže od tebe pro mě, kytara ode mě pro tebe – ukazuje mu rukama. Hyde je tady sotva dvě hodiny, ale Mana už nemá majordoma, najednou tu má přítele. A to nikdy neměl. Je to velmi návykové, nejradši by teď s ním trávil celý den a příliš nemyslí na to, jak dlouho ho zdržuje od vší jeho práce. Po pravdě ani moc netuší, kolik jí má. U skleníku ho zvědavě pozoruje, co to dělá, rozhlédne se po jeho vzoru a ukloní hlavu k rameni. Skoro udělá krok dozadu, když se Hyde tolik přiblíží, ale důvěřivýma očima sleduje ty jeho, když jsou už jen malý kousek od sebe a ani se nehne, i když je v nitru rozechvělý. Cítí tu bezprostřední blízkost, která je pro něj stejně nová jako objevené přátelství a neumí se příliš zorientovat v tom, co je dobře a co ne, ale kdyby mu neměl věřit, přece by ho sem na to místo nepřijali? Pak se v Hydových prstech zaleskne jeho spona a v další chvíli už se dívá na to, jak se pokouší zdolat zámek. Netušil, že to jde a sám se předkloní a opře dlaně o kolena, aby mu nic z toho neuniklo. Skleník se skutečně otevře a Mana se usměje očima. Neměli by tu být, co kdyby je zahradník nachytal? Přesto proklouzne dovnitř a rozhlédne se po obrovském prostoru. Jsou tu zašlé záhony a prázdné květináče, skrz střechu prorůstá krásný strom a taky je tu něco jako ponk, skříně s vybavením, zahradnické náčiní, hlína… prostě úplně všechno. I tady je hodně vypitých lahví alkoholu a nějaké zahradníkovy osobní věci. Nedojedená svačina… Velký nepořádek. Ukáže na zahradníkovi věci a zavrtí hlavou. Podle něj Hydovi nedovolí, aby se mu tu motal. Přesto ukáže na květinu a pak naznačí dlaní ústa. Masožravé rostliny, ty jsou zajímavé!