Mana x Hyde - Asi budu na návštěvu večer chodit častěji. - část 1.

(Manova ložnice)

Hyde

Ani v nejmenším nedostal z hlavy události dnešní dne. Ta bota mu nedala chvíli klidu a málem při servírování večeře vyklopil všechno na zem. Naštěstí se mu to podařilo s elegancí ustát a Manův otec vypadal spokojeně. Tedy tvářil se pořád stejně chladně, ale nevytkl mu nic, takže to bral jako pozitivní ohlas. Už začínal trochu odhadovat povahu svého nového šéfa. Tedy myslel si to, ale jistý si zatím ničím být nemohl. Pořád po očku sledoval Manu, jak se tváří, ale z jeho výrazu taky příliš nepoznal. Možná jen oči by mu mohly napovědět. Přesto všechno měl v plánu se opravdu vydat v domluvený čas do jeho pokoje. Nejprve ale musel uklidit všechno nádobí a připravit všechny pokoje ke spaní, i když ve většině z nich očividně nikdy nikdo nespal. Dneska toho naštěstí nebylo tolik, už jen díky tomu, že měl večeři předchystanou. Dokonce si ho zavolal šéf, aby mu ještě víc osvětlil, co všechno bude obnášet jeho práce a kladl mu důrazně na srdce, že Manu by měl, co nejméně rušit, že potřebuje svůj klid.+Proč se mám do něj držet dál?+ Převrací si v hlavě podezřívavě. Něco je to prostě celé divné a ten pocit s každou chvílí narůstá. Zbytek večera se snaží nenápadně zjistit víc o předešlých sloužících.  Když má však opustit svůj pokoj, zarazí se ve dveřích a pohlédne do temné prázdné chodby, kterou osvětluje jen tlumené světýlko. Děsivé, po tom, co viděl dneska rozhodně. Polkne všechny zbytky hrdosti a vrátí se pro baterku, jak kdyby ho zrovna ta mohla zachránit. Plíží se podél zdi skoro jako nějaký agent. Jindy by si přišel k smíchu ale dneska...Jinak to prostě nejde.  Opatrně nahlíží za každý roh, jak kdyby čekal, že na něj odněkud vyskočí zahradník a bodne do něj ty svoje nůžky. Při každém zvuku sebou trhne a uskočí o půl metru stranou. Nakonec se přece jen dostane, až ke dveřím do Manova pokoje. Neobtěžuje se zaklepáním, prostě dovnitř vpadne jako velká voda. Nevydržel by na té chodbě už ani vteřinu.
"Jsi tu?" Broukne sotva slyšitelně do nitra pokoje, ale Manu nikde nevidí. Možná bude vážně v posteli. Je o cosi klidnější, když už je tady a tak se podvědomě narovná v ramenou a zamíří do ložnice, aby ho našel. Snad  už nespí. Mohl by spát po tom, co viděli venku? Těžko. Na sobě má krémovou košili, která má jen čtyři knoflíky u krku, které jsou rozepnuté a volnější černé kalhoty a na krku se mu houpe jeho oblíbený řetízek. Opravdu vypadá, že jde spíš odpočívat. Posvítí si baterkou do ložnice a upřímně se pousměje.
"Něco jsem ti přinesl, tak se neschovávej." Pobídne ho, jak kdyby mu svým chováním chtěl dát zapomenout na to, co dneska u kompostu viděli.+Vlezeš si za ním do postele? A co tam chceš dělat?+ Ozve se jeho nitro s nádechem provokace. +Kušuj, dneska ne.+ Napomene sám sebe v duchu. +A kdy?+ Jeho hlava ho vážně jednou přivede do hrobu...Ne, tohle dneska není ani vtipné.

Mana

Zbytek odpoledne strávil ve svých myšlenkách. Hleděl sám na sebe do odrazu zrcadla, jako by ve vlastních očích mohl přečíst odpovědi na všechny otázky nebo si jen tak skicoval, co ho napadlo, ale podvědomí se mu toulalo někde úplně jinde. Nad mladým, hezkým a hodným sluhou, který pro něj od prvního okamžiku dělá úplně všechno, nad tím, že už nechce být sám a rád by s ním objevoval všechno, co do teď nenašel, nad zakrváceným střevícem, nad zahradníkem, kterého zná roky a kdo ví, co je zač, nad vlastním otcem a nad tím, zda by o tom mohl něco tušit. Překvapí ho, když se v podvečer otec objeví a chce s ním povečeřet. Trvá na tom, aby Manovi sám vybral šaty a dohlédl na to, aby vypadal jako princezna, vyptal se ho, jaký měl den a jak je spokojený s novým majordomem a Mana najednou odpovídal jen tak, jak byl naučený. Jako by mu nějaký šestý smysl říkal, že bude lepší, když se bude tvářit, že se ho nový sluha moc netýká a že den byl poklidný, posvačil přesně v tolik, v kolik měl a stejně tak půjde i spát. Mana pořád čekal, kdy na něj praskne ten skleník, protože slunečník ještě nezískal zpět a kromě toho, to mohl zahradník říct. Otec vždycky věděl všechno a on nikdy nechápal, jak je to možné. Nic takového se ale nestalo. Tížilo ho svědomí, byl napjatý jako struna, ale roky precizního tréninku, aby působil jako živoucí panenka, si vybraly svou odměnu. Ani otec to na něm nepoznal. Tak dokonale dovedl nehnout brvou. Vedl s ním nedůležitou konverzaci o všem možném, samozřejmě za pomoci gest, zatímco Hyde chodil okolo a obsluhoval je, ale dokázal se na něj ani nepodívat a vypadat netečně a zdálo se, že otec je s tím spokojený. Teprve zpět ve svém pokoji se mu podivně ulevilo, jako by už nedokázal žít nikde jinde, než ve své zlaté kleci, kde bylo bezpečno. Sen mu pomohla svléct a vykoupat se. Převlékl se do dlouhé noční košile bílé barvy, jejíž hluboký výstřih lemovala bílá krajka a taky měla celkem vysoký rozparek, aby se mu při spánku nepletla. Dlouhé vlasy po pás má pečlivě rozčesané a nechané rozpuštěné na ramenou a makeup z tváře zmizel, kromě očí a neskutečně dlouhých černých řas. Teď připomíná kluka mnohem víc, i když je pořád velmi štíhlý s ženskými rysy i útlým pasem. Je zrovna v koupelně a tráví čas převlékáním panenky do spacího úboru, když uslyší Hydův hlas. Všude je už tma, stropní světla nesvítí a těžké závěsy jsou pečlivě zatažené, ale je tu několik rozsvícených lucerniček, které poskytují nevýrazné světlo. Gestem ukáže panence, že teď musí počkat a vyjde z koupelny. Oči mu padnou přímo na Hyda s baterkou, stojícího ve dveřích do ložnice. Vypadá úplně jinak, než v tom kimonu. Bosé nožky tiše přejdou po koberci s vysokým vlasem a zastaví se kousek od něho, zatímco očima jasně pátrá po svém dárku.

Hyde

Na pár vteřin snad i přijde o slova, když se před ním Mana zjeví skoro jako duch. I jeho noční košile tak trochu vypadá, ale stejně od něj nedokáže odtrhnout ocelově šedá očka a trvá to opravdu několik minut, než si pořádně prohlédne od hlavy až k patě. Měl asi podobné oblečení do postele čekat ale..Stejně ho to překvapilo. Najednou vypadá úplně jinak a přitom pořád stejně. Oči mu však přijdou mnohem výraznější, jak kdyby si je konečně mohl pořádně prohlédnout, stejně jako rysy tváře.
"Asi budu na návštěvu večer chodit častěji." Neubrání se poznámce a koutky se mu skoro mlsně zvednou vzhůru. Jak kdyby měl na talíři to nejlahodnější soustíčko. Nakonec se mu však podaří vzpamatovat a konečně zhasne baterku, která spočívá v dlani, houpající se podél těla. Celou tu dobu jen pitomě svítil do země, aniž by si to uvědomil. Odloží ji na nedaleký stolek a zaloví hluboko v kapse svých kalhot. Vytáhne malou krabičku, která už nejspíš něco zažila, přesto však dává na odiv v mihotavém světle lucerniček fialový odstín.
"Modrou nemám, promiň." Omluví se jako první, než k němu pomalu přistoupí s očima ukotvenýma do těch jeho a pomalu se volnou dlaní natáhne pro tu jeho, aby do ní krabičku vtiskl. Uvnitř jsou náušnice, temně modré slzy, které působí v tomto přítmí spíš černě, stačí jen trochu světla a rozzáří se pravou barvou, tak trochu skrytou před světem. Ani neví, proč ze všech šperků, které má, vybral právě tyto. Mohlo to být barvou, možná taky tím, že mu Manu připomínají.

"Nevím, jestli se ti budou líbit ale...Když jsem je viděl, vzpomněl jsem si na tebe. Mám je už dlouho. Dostal jsem na památku od jedné skvělé kamarádky. Říkala, že jsou putovní, a že si najdou jednou toho správného majitele. Myslím, že jsem ho našel." Usměje se na něj vřele a zlehka jej pohladí po tváři. Nechává konečky prstů na hebké kůži mnohem déle, než by bylo obvyklé.
"Jak se cítíš?" Zeptá se s upřímnou starostí vepsanou v hlase.
"U večeře jsi vypadal, že se vlastně nic nestalo. Umíš tak skvěle hrát?" Pozvedne nepatrně obočí a  nejradši by ho znovu objal. Jak kdyby se v něm probouzela netušená starost, jak kdyby ho chtěl uchránit před vším, co by se tu mohlo dít.
"Nejsou pravé. Myslím ty kameny." Dodá ještě, když očima sklouzne k náušnicím. Nikdy by je nevydával za pravé, je to vlastně jen cetka, i když pro Hyda má citovou hodnotu.
"Tenhle zámek je v noci pěkně děsivý." Přizná mu nakonec a teprve teď svou dlaň stáhne, než vloží ruce do kapes a trochu klukovsky se vyhoupne na špičky a zhoupne zpátky na paty.
"Chceš už jít do postele?" Zarazí se vzápětí a koutky mu smyslně povyskočí.
"Myslím lehnout si a odpočívat." Vydoluje ze sebe, i když je vidět, že měl na jazyku úplně něco jiného.

Mana

Přeruší svoje pátrání, když očima vystoupá nahoru k těm Hydovým. Teprve teď mu totiž došlo, jak dlouho na něj hledí. Měl si vzít župan? Nejspíš měl, ale nikdy takhle večer podobné návštěvy nemíval. Trochu povytáhne obočí v nechápavém gestu, když mu Hyde řekne, že by měl chodit častěji. Naprosto mu uniká ten důvod, ale vzhledem k tomu, že jeho společnost vítá, mu to vlastně nevadí. Klesne očima zpět k jeho ruce, když sahá do kapsy a pak už si nechává vložit do dlaně tu krabičku. Poukáže na ni a zvedne palec na znamení, že fialová je také dobrá a jeho oči už se zase usmívají. Pak ji otevře a oči mu padnou na slzičky z temně modrých kamenů. Hyde má víc přátel? To má velké štěstí, jen by se možná měl začít obávat, kdy mu budou chybět a jestli se jim nebude chtít věnovat víc. Poslouchá příběh, schovaný v náušnicích a oči zvedne až ve chvíli, kdy ho Hyde znovu pohladí po tváři. Je to příjemné. Zvyká si na všechnu tu pozornost nebezpečně rychle a až ji mít nebude, asi bude ještě smutnější, než doteď. Až do této chvíle si to totiž pořádně neuvědomoval, ale teď mu srdce jasně říká, čím vším strádal. Při otázce jak se cítí, jemně pokrčí rameny a krátce rozpřáhne rukama. Hned se mu připomene celá odpolední událost. Ukáže na sebe a zavrtí hlavou. Dobře mu z toho není. Připadá si zmatený, jen neví, jak tuhle emoci Hydovi sdělit. Když dojde na to, jak dobrý je herec, po pravdě přikývne. Pak se však pohledem vrátí zpět k náušnicím, o kterých mu Hyde říká, že nejsou pravé. Dlouze na ně hledí, než se od něj vzdálí blíž k lucerně a pořádně si je prohlédne. Jeho oblíbená barva. Usměje se očima a přejde k toaletnímu stolku, za který se posadí a začne si je zkoušet. Zaujatě hledí na svůj odraz v zrcadle a každé jeho gesto a pohyb je jako od pravé dámy. Ohlédne se po něm a přikývne, když Hyde řekne, že je zámek strašidelný. Teď, když není udržovaný, to je pravda. On se tu nebojí jen proto, že je tu doma. Nebál… Náušnice jsou na svém místě a pohled upřený do zrcadla přeskočí rovnou na Hyda, když se ho zeptá, jestli chce jít do postele. Nechce, když je teď tady, ale co myslel tím posledním? Často říká věci, kterým tak docela nerozumí. Nakloní hlavu mírně k rameni, snaží se ho odhadnout a přijít tomu na kloub a nakonec vstane a přejde zpět k němu. Mávne k posteli dlaní v odmítavém gestu, naznačí spojenými dlaněmi u tváře spánek a zavrtí hlavou. Přeskočí očima po jeho jednotlivých rysech a nakonec zvedne dlaň, aby se dotkl jeho světlých vlasů. Kývne bradou a sérií výrazů naznačí otázku, kde k nim přišel? To byla velmi neobvyklá barva. Teď v teple lucerniček a bezpečí tohohle pokoje, když jsou tu spolu, už na lodičku nemyslí a všechny špatné emoce jsou pryč.

Hyde

"Cítím se stejně." Odkývá mu hlavou, aniž by mu pořádně došlo, že některá jeho gesta čte, jak kdyby je viděl snad tisíckrát. Je to jak s filmem s titulky, prostě je po chvíli přestává vnímat a jdou mu do hlavy tak nějak automaticky. Tak je to i s Manou. Čím víc s ním tráví času, tím víc mu přijde, že si s ním povídá. Jen mu trochu chybí jeho hlas, moc by si ho přál slyšet. Ale neví, proč je u něj tolik ticho. Nechce se ho na to ptát, třeba by to v něm probudilo špatné pocity a to nedovolí. Pozorně sleduje, jak se tváří na náušnice a v duchu si přeje, aby se mu líbily. Doprovází ho pohledem k lampičce a trochu se upřímně zastydí. Když si uvědomí ten luxus kolem...Jak by mohl mít z něčeho takového radost? Jistě je zvyklý na úplně jiné dárky. Popojde kousek blíž, jakmile se Mana usadí ke stolku a nasadí si je. V ten okamžik se mu vrátí úsměv na tvář. Tak to vypadá, že by si je opravdu mohl oblíbit. Už, už by se rozešel k němu, je to jak nějaké nutkání tam dojít, položit mu ruce na ramena a ...Možná by neodolal a přitiskl rty do těch temných pramenů, které vypadají tak měkce. Má neskutečně dlouhé vlasy, takové snad ani neměl, i když jednu dobu je nechal růst. To už je pár let zpátky. Nechá ho, aby si klidně sáhl na jeho vlasy a zdá se, že ani neví, co je to barva na vlasy.
"Je to jen barva." Vysvětlí mu úplně jednoduše.
"Můžeš si vlasy obarvit jak chceš. Na černo, na hnědo, na blond. I na zeleno a růžovo, podle libosti. Tahle vydrží dlouho, než začne postupně odrůstat." Pokusí se mu to přiblížit, jak nejlíp dokáže. Začne mu docházet, že Mana je nejspíš úplně odstřihnutý od světa venku. Je to divné, proč by někdo svého syna tak bránil před okolním světem? Co k tomu pána tohoto zámku vede? Je tolik věcí, kterých by tam venku mohl vidět.
"Nebudeme spát, budeme...si povídat?" Pozvedne obočí, tohle byl trochu vtip, povídá tady jenom on. Vztáhne ruku k jeho dlani a přesune ji z pramenů na svou vlastní tvář. Ten dotek je příjemný, nutí ho spokojeně přivírat víčka a otřít se o ni, jak si ti chce, co nejvíce vychutnat. Pak ji jemně stáhne, proplete s ním prsty a vede ho pomalu k posteli, kde se sám usadí, opře se o čelo a přitáhne si ho na klín a hlavně do náruče.
"Je to lepší?" Zeptá se jej, když nenápadně zaboří nos do jeho vlasů a nadechne se vůně.
"Můžu ti vyprávět pohádku..." Broukne mu svým melodickým hlasem skoro do ouška.
"Můžu ti vyprávět, o místu, kde jsem žil před tím." Pokračuje ve výčtu.
"Nebo jen zabroukat, pokud bys chtěl. Stačí jen říct, co bys rád slyšel." Mírně se odtáhne, aby se mu podíval zblízka do tváře a neubrání se krátce těknout očima na jeho rty.
"Jsi tu pořád jen sám? Se Sen?" Vyptává se trochu a snaží se rozluštit záhadu tohoto místa, dozvědět se mnohem víc.

Mana

Barva? Existuje nějaký druh barvy, který se dá do vlasů a ony pak takhle zůstanou? Dokonce na velmi dlouho. Kdyby to nebylo tak dlouho, hned by to nejraději zkusil. Několik temně modrých pramenů… Kývne bradou v gestu, že mu ta světlá sluší. Jemu samotnému by neslušela. Věty o povídání mu vůbec nepřipadají zvláštní. Tohle gestikulování je jeho způsob jak mluvit a proto jednoduše přikývne, že klidně mohou. Hydova dlaň se dotkne té jeho a začne ji stahovat níž. Trochu jí ucukne, protože si myslel, že ji má dát dolů, ale vypadá to, že po něm spíš chce, aby udělal to, co už párkrát Hyde udělal Manovi. Nejspíš se mu to líbí, ale to mu taky nepřipadá divné, vždyť za to byl sám vděčný a nechal ho, aby ho pohladil. Nechá se za ruku odvést k posteli a vytáhne obočí kousek výš, když si v ní Hyde začne dělat pohodlí. Tam nikdy ani neseděl nikdo kromě něho a najednou se dívá na svého sluhu, jak se pěkně uvelebil a než bys řekl švec, skončí Mana bokem na jeho klíně. Tak moc to nečekal, že mu u toho uniklo docela tiché a sotva patrné brouknutí. Mírně se opře o Hyda svým pravým bokem, zatímco stočí oči na svoje bosé nožky a odhalená lýtka a kotníky. Elegantně je kříží přes sebe a trochu při tom propíná špičky, aby to i teď vypadalo dobře a už zase vypadá netečně, když k němu na krátko zvedne oči, než jimi ucukne do svého klína. Pravda je taková, že se červená, jen to obratně schovává to mdlé světlo. Ve vlasech cítí jeho nos, v žaludku mu z toho podivně cuká a prostě se cítí na rozpacích, takže si prohlíží svoje pěstěné nehty, ale přikývne. Už je to lepší. Cítí jeho ruku kolem pasu a nedělí je nic víc, než látka té košile. Má z toho husí kůži. Otec by je přetrhl oba dva, tím si je jistý. Mana se teď choval velmi… nepansky. Nebo jak to nazvat. Jenže on už si ho v duchu překřtil ze sluhy na přítele a stačilo k tomu jedno odpoledne. Na pohádku zavrtí hlavou, ale zadiriguje prsty levé ruky ve vzduchu a pak ukáže na něho, aby zpíval. Zalíbí se mu i vyprávění o jeho životě a taky na něj kývne, ale než se k němu dostanou, Hyde mu položí otázku. Stočí k němu na chvíli oči, dívá se do těch jeho, které si prohlíží Manovy rty a přikývne. Vyjmenoval by těch několik osob, které se tu pohybují včetně babičky, ale nenapadá ho, jak to udělat. Však to Hyde jako majordomus jistě ví sám. Znovu mu uhne pohledem, zadívá se na svoje špičky, zavrtí prsty u nohou a pak si prostě opře spánek o jeho rameno. Hydovo tělo hřeje jako kamínka, ani přes sebe nepotřebuje tu velikou peřinu, i když mu na chodidla trošku táhne. Za oknem vydatně prší, ale teď, když se nebojí, se to hezky poslouchá. Asi poprvé v životě se soustředí na to, jak někomu jinému tluče srdce.